Theodosius comes
Theodosius comes († 376 n. l.)
schopný, ale také krutý válečník
Flavius Theodosius, někdy nazývaný Theodosius comes nebo také Theodosius Starší, byl vojenský velitel, který sloužil v západní části římské říše, otec císaře Theodosia I. Velikého (347 – 395 n. l.).
Pocházel ze Španělska, jinak o jeho mládí nejsou žádná relevantní informace. Existují domněnky, že jeho otec se jmenoval Honorius, který vstoupil do manželského svazku se ženou jménem Thermantia, pravděpodobně někdy v pozdních 30 letech 4. stol. n. l. nebo počátkem 40 let 4. stol. n. l. S ní měl alespoň dva syny, Hortia a Theodosia, narozené ve městě Cauca (dnešní Coca, Segovia) ve Španělsku. Rodina byla ortodoxními křesťany. Poprvé je zmíněn Ammianem Marcellinem v době jeho jmenování velitelem v Britanii, čili je zřejmé, že již měl za sebou úspěšnou kariéru v době vlády Valentiniana I. (364 – 375), od něhož byl povýšen na comes rei militaris per Britanniarum (velitel diecéze Britannia) jako odměnu za úspěšnou vojenskou kampaň proti Piktům a Skotům v Británii v letech 368 a 369 a za potlačení tzv. Velkého spiknutí (barbarica conspiratio), které se odehrálo po vzbouření jednotek na Hadrianově valu, které umožnilo vstoupit Piktům na římskou půdu. Současně přistáli u břehů Skotska Sasové a souběžně přistáli Frankové a Sasové v severní Galii. Nectaridus, comes na saském pobřeží, velící důstojník v Britanii byl zabit v roce 367 a dux Britanniarum Fullofaudes byl rovněž zabit za vpádu Sasů a Piktů. To vyžadovalo rychlou Valentinianovu odpověď, ale císař Valentinian I. v té době vedl kampaň proti Alamanům a nebyl schopen osobně odpovědět na dění v Britanii. Byla vybrána řada velitelů, kteří místo měli jednat, ale ti byli rychle odvoláni. Prvním byl Severus, císařův comes domesticorum (velitel strážních jednotek u dvora, dnes by se dalo říct náčelník štábu) brzy ho nahradil Jovinus, magister equitum (velitel jízdy); zvěsti o katastrofách trvaly téměř 15 měsíců, než byla odeslána schopná náhrada; a tou byl Theodosius Starší.
Kampaň v Britanii
Když byl Theodosius jmenován velitelem v Británii, byla už příliš pokročilá plavební sezóna na organizování lodní dopravy a logistiky potřebné k podpoře velkého vojenského podniku přes kanál. Namísto toho Theodosius, zdá se, zůstal s císařem. Ale již brzy v roce 368 n. l. Theodosius cestoval se svými vojáky do Bononia (Boulogne). Podle Ammiana Marcellina jednotky zahrnovaly Batavy, Heruly, elitní sbory lovii a Victores z jednotek comitatenses. Předpokládá se i účast jeho syna Theodosia a pravděpodobně také pozdějšího uzurpátora Magna Maxima. Spíše než by trávil čas čekáním na vhodnou dobu pro přepravu vojska, Theodosius využil přestávku v zimním počasí, sám přeplul kanál, přistál v Rutupiae (Richborough) a vojáky nechal v Boulogne, aby čekali na lepší počasí. Jeho rozhodnutí překročit kanál bez podpory vojska se může zdát překvapující, ale svědčí o vynikajících vojenských schopnostech: na rozdíl od dnešních zkušeností, by se ne všichni římští vojenští velitelé rozhodli, že by se tímto způsobem postarali o průzkum terénu a nepřátel. Theodosius věděl z zpravodajských zdrojů na ostrově, že okolí Richborough bylo zabezpečeno v zimě před útokem, proto cestu podnikl. Kromě toho, že překračovak kanál včas, byl schopen získat zásadní informace z první ruky, a tak mohl spíše rozhodnout o tom, jaká opatření se mají vykonat prioritně, než kdyby čekal s vojáky v Galii a spoléhal se na informace od agentů nebo podřízených.
To vše se projevilo v rychlosti rozhodování v době, kdy se s ním konečně setkali jeho vojáci. Armáda ihned vytáhla proti Londiniu, které fungovalo jako základna jeho vojska, načež rozdělil vojsko do menších skupin, které postupně napadly potulující se rabující skupiny, sebraly jim kořist, kterou dílem vrátily původním majitelům a dílem byla Theodosiem ponechána pro jeho vojsko. Nechal rozeslat po celé Britanii vyjednávače, kteří nabízeli prominutí dezerce, to se neminulo účinkem a většina vojáků se vrátila k jednotkám, proto Theodosius poslal vyslance k Valentinianovi, aby informoval císaře čeho v Britannii dosáhl, zároveň požádal Valentiniana I. o poslání zástupce, jenž by byl jmenován vicariem. Na ostrov tak přibyl Civilis, za jehož úřadování byly vyhnáni poslední z dřívějších útočníků tzv. Velkého spiknutí. Novým dux Britanniarum byl jmenován Dulcitius a Hadrianův val byl znovu obsazen římským vojskem.
Předtím však čelil komplotu od jistého Valentina, věc však byla odhalena a spiklenci byli předání nově nastoupenému Dulcitiovi. Jakmile byl ostrov plně ovládnut a posílen, Theodosius se vrátil ke dvoru, kde byl vítán s radostí a okamžitě povýšen na úroveň magister equitum (velitel jízdy), když nahradil Jovina. Vzhedem k pozdějšímu, dá se říct krutému jednání, je Theodosiovo počínání vůči poraženému nepříteli a vlastním zběhlým vojákům velmi mírné a snad reflektovalo rozjitřenou dobu v Britanii a možnost vzplanutí nových konfliktů.
Události v Raetii a Illýrii
Ve stejné době, v roce 367 pokračovala kampaň Valentiniana I. proti Alamannům, kterým vládli dva králové, jeden prořímský (Macrianus) a druhý samozřejmě protiřímský (Vithicabius). Boje poračovaly další roky a Thedosius zasáhl do války, když nový prořímský král čelil na svém území nepokojům. Flavius Theodosius napadl Alamanny, mnoho jich v kampani padlo a zbytek Theodosius odvedl do Itálie, kde jim byly přiděleny úrodné lány v pádské nížině a stali se tributarii (platili tribut v hotovosti nebo naturálních dávkách).
Theodosius byl povolán do provincie Illyria, aby zde vedl kampaň proti Sarmatům a zdá se, že zajistil vítězství v bitvě. Příčina těchto napětí a střetů je neznámá, ale podle pozdějších události je pravděpodobné, že valentinianovský stavební obranný program vyžadoval, stejně jako na území Alamanni, stavbu pevností za Dunajem na území pod kontrolou Sarmatů. Upozorněni na tyto události, Sarmatové reagovali tak, že situace vyžadovala kampaň pod Theodosiem, aby se zmírnil tlak na hranici. Zdá se, že kampaň byla úspěšná, protože žádné další problémy nejsou na hranici hlášeny až do konce roku 373.
Severní Afrika
K těmto uvedeným událostem v Britanii, Galii, Raetii a Illýrii obdržel císař Valentinianus další špatné zprávy ze severní Afriky, kde vypukla vzpoura Firma, jednoho ze synů Nubela, romanizovaného maurského náčelníka, jenž sloužil v římském vojsku jako praepositus, velitel jezdecké jednotky equites armigeri iuniores (vexilatio comitatensis). Když Nubel zemřel, jeho děti začaly bojovat o dědictví. Jeden z nich Zammac (Sammac) stal se zřejmě neprávem dědicem, což Firma popudilo natolik, že Zammaca zabil, ten však byl oblíbencem římského velitele v Africe comes Africae Romana (který byl jmenován rei militaris Africae již v roce 364). Mimo tento spor byla vzpoura poměrně kladně přijímána domácím obyvatelstvem v Africe i z důvodu špatného řízení afrických proviíncií.
Náboženský podtext – donatisté
Navíc zde hrala dost zásadní roli i náboženská otázka, neboť Firma podporovali donatisté, fundamentalistické hnutí v především v severní Africe. Vzniklo ako reakce na dění v křesťanských kruzích po Diokletianových nařízeních o obrácení křesťanských obyvatel zpět k římskému náboženství, kdy se mnoho křesťanů raději zřeklo Krista a odpadlo od křesťanské církve. Později, po uznání křesťanství jako oficiálního náboženství, konzervativní část duchovenstva nechtěla přijmout odpadlíky zpět do církve, sdružila se kolem kartaginského biskupa Donata (?-355). Začali si sami světit kněze a vytvořili si vlastní církevní hierarchii, jejíž centrum bylo v Thamugadi (Timgad v Alžírsku).
Firmovo vcelku úspěšné povstání donutilo Valentiniana I. poslat svého skvělého, ale i drsného velitele, magister equitum praesentalis Flavia Theodosia do Afriky. Datum Firmovy vzpoury lze uvést pouze v relativní chronologii, někdy mezi Theodosiovou účastí na alamanských kampaních Valentiniana I. z roku 372 a nástupem císaře Gratiana v roce 375. Valentinianus stáhl některé legie v Pannonii a Horní Moesii a ty odpluly do Afriky. První akcí Theodosia, po připlutí do Igilgili (Jijel) a přesunutí do Sétifu (dnešní Setif v Alžírsku), bylo pověření správce Romana organizací strážních útvarů v Mauretanii Caesariensis. Když Romanus odjel, Theodosius poslal Firmovy bratry Gildona a Maxima, kteří bojovali proti svému bratrovi, aby zatkli Vincentia, Romanova zástupce (Romanův vicarius) a městu Sétifu nařídil, aby byl zde střežen. Poté se vydal proti Firmovi, jenž se sice snažil domluvit s Theodosiem, ale několik jednání ztroskotalo a válka se rozběhla nanovo.
Boje s Firmem a jeho bratry
Zatímco Firmus a jeho dva další bratři Mascizel a Dius, kteří s ním zahájili vzpouru, měli velkou podporu domácích kmenů; složení jeho armády vycházelo především z rychlé lehké jízdy, ale Firmus začal cvičit i jednotky, které se měly svým charakterem podobat římským jednotkám. Theodosius velel pouze 3 500 vojákům, proto musel mnohokrát složitě manévrovat i ustupovat, přesto však na svých taženích postupoval velmi nemilosrdně a postupně získával převahu. Krutost projevil ve městě Subagarris, kde byli předvedeni zajatí dva vůdci kmene Maziků, Belles a Fericius, kteří podporovali Firma. Theodosius je nechal popravit. Předpokládá se, že část římských vojenských oddílů, umístěných v severní Africe buď přešla na stranu Firma nebo mu minimálně nekladla žádný odpor (snad z důvodu, že v těchto oddílech sloužil?). Velmi tvrdý Theodosius nechal důstojníkům jednotky lučištníků, equites quartae sagittariorum cohortis a jednotky Constantianorum pedites1 usekat ruce a zbylé vojáky zabít. Za tyto excesy byl Theodosius kritizován. Nemůžeme nahlížet na činy Theodosia prismatem dnešní doby, byl součástí tehdejší společnosti, jejího chování a sociálního členění a uznávání hodnot, ale přece jen se dá říct, že i na tehdejší dobu nejednal v rukavičkách.
V průběhu nového roku se Theodosius stáhl do panství jménem Mazucanus, kde zopakoval své dřívější činy tím, že zmrzačil odříznutím rukou další skupinu lukostřelců, kterou zajal, zatímco ostatní zrádce nechal upálit zaživa. Nakonec v únoru 374 dorazil do Tipasy, kde mohl zůstat odpočívat, zotavit se a naplánovat další fázi kampaně. Firmus nakonec utekl ke kmeni Isaflanů, po bitvě u pevnosti Medianum (castellum Medianum) byl jeho bratr Mazuka zajat a na následky zranění zemřel. Theodosius poté jednal s králem Isaflanů, Igmazenem, kterého žádal o vydání Firma, ale žádné dohody se nedosáhlo a následujícího dne se jezdci domorodých kmenů, především Isaflanů a Iubalenů střetli s Theodosiovými oddíly, které se bránily utvořením testuda. Bitva trvala od východu slunce do pozdního odpoledne. Několik římských vojáků se se zřejmě pokusilo zběhnout a Theodosius, po navrácení k Audijské tvrzi, se s nimi opět krvavě vypořádal se stejnými tresty, utnutí rukou a upálení.
1Jednotka Constantianorum pedites s největší pravděpodobností ukazuje na legie comitatenses, Prima Flavia Victrix Constantina a (nebo) Secunda Flavia Constantiniana – Not. Dign. 5.252-253
Konec bojů, Firma i Flavia Theodosia
Po střetnutí s Isaflany se vrátil do Sitifis, kde znovu popustil uzdu své krutosti, když nechal mučit a upálit spoluviníky římského velitele, comes Romana, Castora a Martiniana. Obnovená úspěšná válka proti Isfalanům vedla jejich krále k jednáním s Theodosiem o míru. Nakonec sám Firmus byl zrazen náčelníkem maurského kmene a raději zvolil dobrovolnou smrt. Tím byly ukončeny tříleté boje. Je ironií, že po úspěšných bojích v Africe byl sám Flavius Theodosius zadržen, uvězněn v Kartágu a v roce 376 popraven, když ještě před popravou byl pokřtěn. Důvod není jasný, předpokládá se, že za jeho smrt mohly mocenské boje po náhlé Valentinianově smrti v roce 375. Jediným císařem byl provolán mladý Flavius Gratianus, ale již za pět dní byl vyhlášen jeho čtyřletý bratr Valentinianus II. Na pozadí obou voleb hrál významnou roli Theodosius starší a Maximinus, velitel prétoriánů v Galii. Oba však pravděpodobně svým protivníkům u dvora podlehli a byli popraveni. Stejně rtak další vysocí úředníci a vojenští velitelé (Equitius, Probus, Sebastianus , Doryphorianus a další). Theodosius byl velmi schopným velitelem, nicméně nad některými jeho činy, především v severní Africe, tuhne krev v žilách.
Theodosius mladší byl v roce 376 poslán domů na rodinné statky v provincii Gallicia. O dva roky později však po katastrofální římské porážce v bitvě u Adrianopole v roce 378 se jeho syn Theodosius I. domohl očištění otcovy památky, sám se stal spolucísařem Gratiana s působností ve východních provinciích římské říše. To je však již jiný příběh.
Zdroje:
Amminus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku antiky, 2002 Notitia Dignitatis
Paulus Orosius: Dějiny proti pohanům, ed. B. Mouchová, 2018
Zosimos: Stesky posledního Římana, 1983
Grant M.: Římští císařové, 2010
Schedel, H.: Nuremberg Chrinicle, Folio CXXXIIII recto
Hughes, I.: Imperial Brothers: Valentinian, Valens and the Disaster at Adrianople, 2013
Warmington, B. H.: The Career of the Romanus, comes Africae, 2004
Merrills, A. H.: Vandals, Romans and Berbers: New Perspectives Late North Africa,2004
Kelly, G.: The Political Crisis of AD 375-376
Van de Pas, L.: Encyklopedie Britannica
Ujvalosi, K.: Saint Theodore the General´s identity with Count Theodosius, Father of Theodosius the Great
Ruschford, A.: Soldiers and Tribesman, The Roman Army and Tribal Society in Late Imperial Africa
Camps, G.: Firmus in Encyclopédie Berbère, 1998
