Antickepamatky

osobnosti, bitvy, pojmy, epigrafie a další

Příběh Flavia Aspara a rodiny Ardaburiů

by · Published · Updated

Jen málo politických osobností 5. stol. se může pochlubit dlouhým životem jako Fl. Ardabur Aspar (400-471), snad jenom Geiserich, král Vandalů (428-477). Kariéra trvající padesát let, jenž byla posetá nejvyššími vojenskými a správními jmenováními, byla zkrácena pouze jeho vraždou. Aspar (Aspar znamená v íránských jazycích „jezdec na koni“) založil svou rodinu pevně jako mocnou vojenskou a politickou dynastii ve východořímském státě. Historikové inklinovali k zobrazení Aspara a jeho rodiny Ardaburiů, jako outsiderů v římské politice 5. stol. nebo také jako germánskou kliku, která určovala jeho cestu k císařskému dvoru. V určitém smyslu je to pravda, Asparova rodina pocházela z kmene Alanů a gótského etnika, z neortodoxní křesťanské víry a že byl členem germánského kruhu je také pravda.

Přesto se velmi významně Ardaburiové prosadili ve východořímské politice při hromadění moci a majetku prostřednictvím úřadů a uvážlivým uzavíráním manželství se svými kolegy ze společenských elit i prostřednictvím rozdělování sponzorství a bohatství tradičními způsoby. [1] Zde se může argumentovat, že neortodoxní víra a polobarbarská identita rodiny, tak často považovaná za překážku postupu, ve skutečnosti neměly mnoho společného s vraždou Aspara a jeho synů v roce 471 (ale vraždu Aspara podpořily) a že i tato krize jen málo znemožnila, či spíše přibrzdila rodině pokračovat v získávání majetku a postavení v průběhu 5. století, ale v pravém římském stylu jej úspěšně předali několika generacím svých potomků, dávno po  smrti samotného Aspara, až do 6. století.

Sloup císaře Flavia Marciana v Konstantinopoli. Wikimedia Commons

Vzestup Ardaburiů

Ardaburiové se poprvé objevují v našich zdrojích v 20. letech 4. stol., i když starší záznam Flavia Ardaburia jako magister militum (pravděpodobně per Orientem [2]) v letech 421/422 v souvislosti s východořímskou válkou proti Persii naznačuje dlouhou předchozí kariéru ve vojenské službě. V roce 424 Ardaburius a jeho syn Flavius Ardabur Aspar, spolu s dalším generálem, Candidianem, společně veleli vojenské výpravě do západní části říše za účelem podpory malého Valentiniana III. [3], po smrti císaře Honoria a následné uzurpaci Ioannem. To je první zaznamenaný odkaz pro Flavia Ardaburia Aspara, který se objevil jako jeden z protagonistů západní kampaně v letech 424–425, kdy velel pozemní armádě a jeho otec velel jízdě a flotile lodí.

 

Přes Soluň, kde byl mladý Valentinianus prohlášen za caesara, se vojsko vydalo i s trénem a Gallou Placidií. Aspar vzal útokem Aquileiu a dobyl toto velké a důležité město. Díky nepříznivému větru byl však otec Ardaburius zajat vojskem uzurpátora Joanna u Ravenny. [4] Protože se Ioannes snažil vystupovat velmi vstřícně k císaři Theodosiovi II., měl Ardaburius relativně volný zajatecký režim, takže se mu nakonec podařilo přemluvit značnou část ravennské posádky a ta pravděpodobně vpustila syna Aspara a jeho oddíly do města poté, co je převedl jakýsi pastevec přes močály u Ravenny.

 

Spojené síly nakonec porazily uzurpátora Ioanna a dosadili tím nového mladého císaře Valentiniana III. bezpečně na jeho trůn. [5] Galla Placidia se vypořádala krutě s Ioannem, nechala mu utít pravé zápěstí a obráceně posazen na oslu objížděl amfiteátr v Aquilei, načež byl poté, v roce 425 popraven. Aspar se angažoval několik let poté, kdy se společné západní vojenské síly s východní armádou se snažily zadržet nápor Vandalů v severní Africe v letech 431-434, to se ale nesetkalo s velkým úspěchem: mírová smlouva mezi římskou říší a Vandaly byla nakonec uzavřena v roce 435, kdy se prokázalo, že kombinované římské síly nemohou vyhnat v severní Africe nově vládnoucí Vandaly a Svéby. Předtím byl Aspar jmenován západním konzulem pro rok 434; jeho otec byl již konzulem v roce 427.

Tzv missorium Flavia Aspara. Archeologické muzeum ve Florencii- Wikipedia

Missorium

Krátkou odbočkou se dostaneme k nádhernému artefaktu pozdní antiky, velkolepému stříbrnému Asparovu missoriu [6] (dnes je vystaveno v Archeologickém muzeu ve Florencii)  zobrazuje jeho konzulství a hrdě propaguje dynastická spojení rodiny, a to i v této rané fázi je životně důležitým aspektem dlouhodobé dominance Ardaburiů v imperiální politice. Na něm vidíme konzula Aspara a vedle něj jeho syna Ardaburia mladšího, zatímco v kruzích nahoře jsou vyobrazeni Ardaburius starší, Asparův otec a Gót Flavius Plinta [7] také bývalý konzul a magister militum, který byl pravděpodobně Asparovým tchánem a měl velký vliv ve východní části impéria. [8] Jak se ukázalo v nedávné studii missoria, zahrnutí příbuzných konzulů do missoria (nebo slonovinového diptychu) bylo, pokud nám to existující důkazy umožňují zjistit, velmi neobvyklé, neboť Asparovo missorium přijalo ikonografii císařské dynastie. [9] Aspar měl bezpochyby za cíl zdůraznit historii své vojenské služby ve své rodině a zdůraznit jasnou spojitost s rodinou.

Flavius Plinta držel konzulát sám v roce 419 a od tohoto data až do roku 438 je doložen jako magister militum praesentalis, kterého Sókratés i Sozomen označují za mocnou postavu u dvora. [10] Plinta měl velký zájem o roli vůdce poselstva k Hunům, snad z důvodu svého thráckého původu, čímž mohl mít blíže k Hunům. Poselstvo, které vedl, jednalo s králi Attilou a Bledou. [11] Bylo to jednoznačně ilustrativní spojení pro Ardaburie s  jejich alanským a Plintu s gótským původem a snad pro ně bylo mnohem důležitější propojení náboženským přesvědčením, než jejich neřímským statusem: obě rodiny byly ariánské. (Bližší rozbor tohoto artefaktu je na konci článku)

Okolí Aspara

Během následujících čtyřiceti let, pod vedením Aspara, uskutečnili Ardaburiové mnoho takových manželských aliancí s rodinami předních barbarských velitelů, s překvapujícím výsledkem, v průběhu 5. stol. se totiž Ardaburiům podařilo spojit téměř všechny východní generály do jediného domu. Navíc, jak ve vzorci smíšených manželství a adopcí, tak barbaři a Římané sdíleli antropologický, kulturní a politický význam rodinného svazku. Zejména adfinitas, manželská aliance, je jedním z klíčů ke studiu římsko-barbarské integrace na východě a především na západě. Římsko-barbarská království, která přetrvávala v průběhu času, byla ve skutečnosti postavena na přeměně náboženské víry barbarů na pravoslaví a na smíšených manželstvích.

Opravdu, dlouhověká úspěšnost Ardaburiů byla zcela unikátní a byla posílena pokračujícím monopolem hlavních velitelů východní římské armády, rodina si dále zajistila svou pozici tím, že v průběhu 5. století vytvořila mocná rodinná spojení. Aspar se oženil třikrát a jedna z jeho manželek, Sigilda, byla sestrou gótského náčelníka Theodoricha Strabóna („Šilhavý“), který byl po mnoho desetiletí tak trochu trnem v oku východního římského dvora, neboť disponoval vlastní ostrogótskou armádou v Thrákii, která někdy působila jako foederati (phoideratoi), jindy se dokázala spojit s jinou skupinou Gótů proti císaři. [12] Mezi badateli nepanuje shoda o době, kdy byl Strabón vůdcem Thráckých Gótů, ani kdy přesně se ocitli Gótové v Thrákii, nicméně byli významnou vojenskou silou s rodinnými vazbami na jiné osobnosti vojenských složek. Je možné, že podepsání smlouvy, foedus, podepsal právě Aspar jako delegát císaře, což mohlo hrát důležitou roli ve vztahu ke Gótům. [13]

V kariéře Aspara je zřejmě jedním z nejdůležitějších faktorů růstu moci Aspara rodinné spojení s Theodorichem Strabónem, který mu dal k dispozici 5 000 Gótů jako osobní družinu, bucellarii a proto v popisu jeho družiny figuruje množství Gótů, mnoho comites a bucellarii. [14] Aspar zůstal od svého prvního vstupu na vojenskou a politickou scénu v roce 420 až do své smrti v roce 471 nadmíru vlivnou postavou v imperiální politice, která dokonce výrazně ovlivňovala dosazování císařů na trůn.

Toho by zřejmě nedosáhl bez náležitého vojenského „krytí“. Okolí Aspara se podle Jana Malala [15] skládalo z velkého množství Gótů a mnoho comites a také bucelarii, osobní gardy. Z textu vyplývá, že comites [16] jako prvek Asparovy družiny, byli vojenskými veliteli a nikoli prostými stoupenci, čímž se síla jeho stoupenců násobí. [17]

 

 

Gótský sloup v Konstantinopoli – římský vítězný sloup ze 3. nebo 4. stol. Nápis Fortuně, která se vrací kvůli vítězství nad Góty (FORTVNAE REDVCI OB DEVICTVS GOTHOS) Wikipedia

Aspar na sklonku vlády Theodosia II.

O politickém postavení Aspara  v posledních letech vlády Theodosia II. není prakticky žádná zmínka. Předpokládá se pouze to, že Aspar, Pulcheria a Flavius Zeno vytvořili politické spojenectví. Malá zmínka o Asparovi je z fragmentů Priska, který se zmiňuje o menším diplomatickém skandálu při jednání římských vyslanců v roce 449 s Hunem Berichem, jedním z logadů [18], kdy se vyslanec Maximinus vyslovuje před Berichem o generálech Areobindovi a Asparovi jako o lidech, kteří nemají u dvora žádný vliv a nazval je nespolehlivými barbary. Taková slova mohla být jednak považována za zradu, protože neshody mezi císařem a veliteli jeho vojsk, by Huny mohly povzbudit k útoku a za druhé to mohlo Bericha urazit už jen proto, že on sám bojoval a jeho protivníci tak vypadali neschopně a slabě. [19]

V roce 442 se uskutečnila první válka s Huny. Příčina této války zní poměrně divoce, ale na základě pozdějšího zákona z roku 447, se zdá, že události měly pravdivý základ. Biskup z Margu (dnešní Srbsko) překročil římské hranice a vylupoval hunské hroby. Přijatý zákon stanovoval za takový zločin trest smrti.  Hunské říši se vylupování hrobů považovalo za závažný zločin. Východořímská říše se zdráhala vydat biskupa do hunských rukou a tak Hunové zahájili válku. Velmi rychle obsadili Viminacium (Kostolac), později Naissus (Niš), Singidunum (Bělehrad) a největší ztrátou bylo dobytí Sirmia (Srimska Mitrovica). [20]

Tažení Hunů začalo v roce 447, ti znovu dobyli Naissus, ale navíc také Serdiku (Sofia), Philippopolis (Plovdiv) a ocitli se tak v bezprostřední blízkosti Konstantinopole. I když se podle výsledku jediné popsané bitvy s Huny na řece Utus (dnešní řeka Vit v Bulharsku) v roce 447 zdá, že bylo vítězství Hunů dokonalé, [21] výsledku zřejmě napomohla rozptýlenost Římanů pod velením comes et magister militum per Thracias Arnegiskla, který po ztrátě koně bojoval jako pěšák, dokud nebyl zabit. [22] Na bitvu byly připraveny zřejmě spojené síly polních armád Illýrie, Thrákie a možná osobní garda císaře. Že šlo o krvavou bitvu svědčí popis latinského kronikáře Marcellina Comese:

„ mocnou válku, větší než předchozí, na nás vrhl král Attila. Ten zpustošil téměř celou Evropu a města a pevnosti byly napadeny a drancovány“ (447,2)

Ve vztahu k Asparovi vystává otázka, zda byli Areobindus a Aspar přítomni bitvě, ale jejich kontingenty se kampaně rozhodně zúčastnily. Oba měli zřejmě v té době tituly magister militum praesentalis. Další blíže nepopsaná bitva se odehrála na Chersonesu o jejímž průběhu nic bližšího nevíme, není ani jasné kdo byl skutečným vítězem, zdali Římané pod velením Flavia Aspara nebo Hunové. Spíše to vypadá na Huny, kteří poté postupovali k Thermopylám. Rovněž datace se liší: Priscus udává rok 442, latinské prameny, Marcellinus Comes, Jordanes, Gallská kronika udávají rok 447. [23]

Kdo ale chtěl zcela jistě pokračovat v kampani po této bitvě a pronásledoval Huny, byl Flavius Zeno, který shromáždil oddíl odolných isaurských horalů na obranu Konstantinopole, která byla ohrožována Attilou. Můžeme předpokládat, že všechny tyto síly byly zapojeny do bitvy na Chersonesu; vezmeme-li v úvahu, že Římané mohli soustředit síly Aspara, Areobinda, Anatolia a Zena, je pravděpodobné, že tato impozantní armáda by dokázala udržet Huny na uzdě, ale pokud byly hunské síly po bitvě zatlačeny zpět.

Není divu, že Zeno viděl příležitost pronásledovat a ničit nepřítele. Všechny důkazy přesto naznačují, že zachránci Konstantinopole nebylo povoleno plnit své ambice: nejvyšší velení císařských sil bylo dáno někomu jiném (pravděpodobně Anatoliovi). Zeno byl zcela jistě průběhem událostí zklamaný a proto pokračoval, co bylo v jeho  silách, v sabotování politiky eunucha Chrysaphia. Zeno byl totiž jedním z mála, kteří se dokázali postavit mocnému dvornímu eunuchovi Chrysaphiovi (praepositus  sacri cubiculi) na konci vlády Theodosia II. [24]

Solidus Markiana ražený na paměť vítězství. Wikipedia

Císař Markianos  (vláda 450-457)

Flaviu Asparovi byl v šedesátých letech důstojným soupeřem ve vojenských úspěších zmíněný Flavius Zeno, který sloužil mezi lety 447 a 451 jako magister militum per Orientem a vynikl jako úspěšný velitel jednotky Isaurů při obraně Konstantinopole v době Attilova útoku, za což byl v roce 448 jmenován konzulem a následně roku 451 patriciem. Má se za to, Zenonova kariéra byla důvodem, proč si další isaurský důstojník jménem Tarasis zvolil řecké jméno Zeno a po přiženění do císařské rodiny byl zvolen císařem. (Je však možné, že Zeno byl otcem pozdějšího císaře) Aspar a jeho rodina sice nebyla jedinou, která měla v Konstantinopoli velký vliv, ale byla rozhodně nejvýznamnější, což se projevilo při volbě nového císaře Markiana (Marcianos), který byl blízký Asparův přítel (domestici) a spolubojovník; po neúspěšné invazi východořímské armády proti Vandalům, byl držen jako rukojmí v severní Africe. [25] Vojenský tribun illyrského nebo thráckého původu se oženil se sestrou Theodosia II. Aelií Pulcherií v roce 450. [26] Na zvolení měl Aspar s největší pravděpodobností velký vliv. Když umíral Theodosius II. na zranění po pádu z koně, zavolal si sestru Pulcherii, která se podle římského zvyku stát císařovnou nemohla a řekl jí, že bude vládnout Markianos, jemu poté řekl aby poklekl v přítomnosti Aspara a všech senátorů a sdělil mu, že:

„ Bylo mi  zjeveno, že se po mě musíš stát císařem“[27]

Z této statě se nechá vyvodit, že blízkost Aspara znamenala, že právě on vnukl císaři myšlenku o vhodnosti Markiana jako nástupce na císařském místě. Markianos byl 25. srpna 450 v Konstantinopoli prohlášen jako nový císař. Po korunovaci se oženil s Pulcherií, která však podle dřívějšího slibu zůstala pannou. [28]

V následujícím roce byl Aspar povýšen na magister militum praesentalis a byl jmenován patriciem a jeho syn Ardaburius mladší byl v roce 457 jmenován magister militum per Orientem.  V roce 450 odmítl nový císař Markianos platit Hunům tribut a Attila se rozhodl nejdříve zaútočit na západořímskou říši a poté vyřešit neplacení tributu.

 

Solidus Leona I. Wikimedia Commons

Císař Leon I (vláda 457-474)

Když císař Markianos zemřel v roce 457, byl další bývalý důstojník comes rei militaris, podřízený důstojník Aspara, prohlášen o deset dnů později za císaře Leona I. (457-474). Jestliže stál za dosazením Markiana pravděpodobně Flavius Aspar, tak u Leona byl zcela určitě hlavním hybatelem dění. Shromážděný dav skandoval:

„Leone, císaři, můžeš vždy vyhrát, kdo tě vybral, ať tě chrání“ [29]

Pod jeho vládou si Aspar i Ardaburius junior udrželi své vysoké funkce. Ardaburius mladší byl stále magister militum per Orientem (v letech 453-466) a vyznamenal se, když porazil v roce 453 u Damašku Saracény. [30] Navíc byl prostřední syn Flavius Julius Patricius jmenován v roce 459 konzulem a v roce 465 dosáhl nejmladší syn Herminericus stejné cti. [31] Badatelé se celkem shodují v názoru, že při prosazení Leona měl Flavius Aspar ještě větší vliv, než při nástupu Markiana. [32]

Císař Leon se více snažil o samostatnější politiku a ve snaze oslabit Asparovu pozici se přiklonil k národu Isaurů, jehož příslušníci vytvořili císařovu gardu a proti Asparovi našli protiváhu v isaurském náčelníkovi Tarasicodissovi a jehož se jim podařilo později, v roce 474, prosadit na trůn jako Zenona. [33] Leon i když měl velmi ztíženou pozici díky náboženským nepokojům v Egyptě, usiloval o aktivnější přístup v součinnosti se západní částí říše k problému Vandalů, kteří byli velmi aktivní a obsadili Sardinii.

 

Obvinění

Řada zdrojů hovoří o neshodách mezi Leonem a Asparem v průběhu let. [34] Jeden z předmětů sporu mezi nimi, bylo v roce 460 nebo 461 vytvoření elitní palácové stráže, excubitors, složenou především z kmene Isaurů v počtu 300 mužů [35] a oddanou císaři, to je historiky považováno za první významný krok k vyvážení Asparovy autority. Další následovaly například ve jmenování Flavia Basiliska magister militum per Thracias. [36]

V roce 466 Asparova rodina utrpěla u dvora ránu, která znamenala začátek konce  Ardaburiů za císaře Leona. Obvinění popisuje Život Daniela Stylita, vytvořený anonymním autorem v letech 492 až 496. Zní asi takto. V tom roce přišel k císaři Leonovi jeden z kmene Isaurů (obývali Antálii v dnešním Turecku), který se nazýval Zeno (jako budoucí císař, původní jménem Tarasicodissa), a obvinil Ardaburia mladšího. Zeno přinesl císařovi důkazy o tom, že Ardaburius napsal Peršanům list, v němž podněcoval Peršany, aby zaútočili na římský stát a nabídl jim spolupráci. Když byly dopisy v senátu nahlas přečteny, císař Leon vyzval Aspara:

“Co si myslíš ty? To jsou skvělé věci, které dělá tvůj syn proti svému císaři a římskému státu“. Aspar odpověděl: „Jsi pán a máš plnou autoritu; po vyslechnutí tohoto dopisu si uvědomuji, že už nemohu svého syna ovládat; neboť jsem mu často posílal radu a varoval ho, aby si nezničil život; a teď vidím, že jedná v rozporu s mou radou. Proto udělejte cokoli, co se stane, tak se stane s vaší zbožností; propusťte jej z velení a nařiďte mu, aby sem přišel a aby se bránil“.

Císař přijal tuto radu, jmenoval nástupce Ardaburia mladšího a jeho propustil z armády.[37] Není vůbec jasné, zda obvinění byla průkazná a proč nejednal císař razantněji, když se jednalo prakticky o velezradu? Ardaburius byl propuštěn a jeho žalobce, Zeno, zřejmě až po tomto incidentu byl jmenován jako Leonův comes domesticorum a odměněn vysokou velitelskou pozicí a získal nakonec nejvyšší poctu díky manželství s nejstarší dcerou císaře Leona, Ariadnou. V následujícím roce byl Zeno jmenován magister militum per Thracias a poslán do Thrákie, kterou napadl Attilův syn Dengizich. Obvinění Ardaburia mladšího, vzestup Zena, a zejména manželství Zena s Ariadnou (absence císařova syna), byly hlavní symptomy ovlivňující Aspara a jeho rodinu. [38]

Na konci šedesátých let zůstala rodina stále poměrně vlivná a sám Aspar si zachoval svou funkci magistr militum praesentalis. V roce 468 zahájil císař Leon a východořímský dvůr nejvýznamnější vojenskou operaci té doby; expedici, která se pokusila získat zpět severní Afriku od Vandalů. [39] Kampaň následovala těsně po zvolení nového císaře na západě, východního kandidáta Anthemia (vláda 467-472), bývalého magister militum a zetě minulého císaře Markiana. Navzdory  velikosti a vysokým nákladům kampaně, expedice skončila jako velká blamáž, výsledek byl kombinací špatného řízení kampaně velitelem Basiliskem (bratr Leonovy manželky Aelie Veriny) a vynikající znalosti Vandalů o místních povětrnostních podmínkách, které využili v námořní bitvě u Promontorium Mercurii (dnešní Cape Bon) v roce 468 a to jim umožnilo naprosté zničení spojeného římského vojska, hovoří se o 10 000 mrtvých římských vojácích a více jak 100 potopených římských lodích .[40] Východní část říše byla nucena po uzavření mírové smlouvy opustit i část Tripolska. Vzhledem k jeho předchozím zkušenostem s válčením v severní Africe bylo považováno za významný náznak (starými i moderními vědci) rostoucího znepokojení a nespokojenosti císaře Leona s Asparem, takže proto zřejmě nebyl v roce 468 velitelem kampaně v severní Africe, ač se to nabízelo. [41]

Gótští bojovníci, autor: Theronterod

Postupná ztráta prestiže

Události v roce 471 nelze vnímat jinak, než jako rostoucí nepřátelství Leona vůči Flaviu Asparovi, důvod proč generál nevedl výpravu do Severní Afriky může být také dost jednoduchý: jeho věk. Asparovi v minulé kampani v severní Africe bylo na počátku čtyřicet let; nyní mu bylo o 30 let více. Asparovi mohlo stěží být méně než 70 let v roce 468, také Leon nebyl nijak mladý muž. Zdá se, že takové faktory jako motivaci bereme jen zřídka jako významné pro politické protagonisty, ale je dost pravděpodobné, že v posledním, definitivním krvavém střetu mezi Asparem a Leonem bylo postupující stáří velmi důležitým činitelem. [42]

V roce 469, kdy byl Zeno jmenován magister militum per Orientem a vyslán do Thrákie na vojenskou výpravu proti Gótům, se objevila obvinění, že Aspar a jeho syn Ardaburius (zjevně stále politicky aktivní i přes propuštění z funkce o tři roky dříve) usilují o Zenonovu vraždu. [43] Pokus o vraždu Zena a jeho útěk a to, že by Leon poslal svého nejvýznamnějšího stoupence do Thrákie pryč z hlavního města v době, kdy byl Aspar stále přítomen a Basiliscus byl v exilu, naznačuje, že vzpoura Anagasta byla vnímána buď jako zjevně nebezpečná nebo že si Leon myslel, že jej Ardaburiové málo ohrožují. Zeno, Ariadne a jejich malý syn Leon se přestěhovali do Antiochie, ale téhož roku comes rei militaris, Anagastes, pravděpodobně Gót, zahájil povstání, které jak tvrdil později, bylo podněcováno Ardaburiem. [44]

Zdá se však, že se Anagastes vyjádřil spíše o hrozbě vzpoury, než o skutečné vzpouře. Vzhledem k žádným ozbrojeným střetům, či bojům a krátkodobé povaze revolty, vypadá „vzpoura“ Anagasta spíše jako ozbrojený protest.[45] Rychle se diplomaticky podrobil Leonovi a císař stejně rychle přivítal Anagasta zpět do císařského houfu, čímž se vrátil do pozice magister militum per Thracias. Údajná vina Ardaburia se Leonovi hodila. Všechna tato tvrzení musela rozhodně přilévat olej do pomalu se rozhořívajícího ohně nepřátelství mezi císařskou rodinou a Ardaburii u dvora.

Anagastes, syn Arnegiscla (byl zabit v bitvě na řece Utus, viz výše), již jako magister militum bojoval v roce 466–467 v Thrákii proti spojeným Hunům a Gótům, důvodem povstání však mohla být i volba Iordana konzulem, s Anagastem nebylo uvažováno vzhledem k jeho epilepsii, později se ale podvolil dvoru v Konstantinopoli a zřejmě lživě obvinil Ardaburia, dalším motivem vzpoury byla zřejmě jiná příčina, krevní msta, protože jeho otec Arnegisclus zabil otce Iordana.[46] V každém případě byl ještě před koncem roku 469 jmenován Anagastes do vyšší funkce a to magister militum per Orientem. [47] Vztahy byly hodně spletité a mnohdy nejasné.

Mocná rodina Ardaburiů však stále měla vliv, jak dokládá kolem roku 470 zasnoubení Flavia Julia Patricia s mladší dcerou císaře Leona, princeznou Leontií a prohlášení ženicha za caesara, nicméně tento úspěch rodiny měl jepičí život. Duchovenstvo a lidé z Konstantinopole věřili, že arián není způsobilý řídit stát jako císař a proto vypukly na hippodromu nepokoje vedené patriarchou Gennadiem a archimandritou [48] Marcellem, vůdcem tzv. Bezesných mnichů (akoimetoi) [49]. Aspar i císař Leon museli biskupům slíbit, že Patricius konvertuje na chalcedonské vyznání víry – pravoslaví než se stane císařem a že svatba proběhne až po jeho obrácení na pravoslaví. V každém případě částečný  triumf Ardaburiů byl tedy pouze krátkodobý. Pro Leona muselo být oznámení o zasnoubení poměrně útrpné, protože oznamoval, že syn jeho nepřítele je vlastně možný dědic. Tomuto kroku se vyhýbal deset let. [50]

Sloup císaře Leona I. Wikimedia Commons

Smrt Aspara, jeho synů a pomsta Gótů

To, že nebyl Patricius zvolen v roce 471 konzulem společně s císařem, ač to bylo obvyklé, lze přisuzovat již rozhodnutému Leonovi, že se Ardaburiů zbaví jednou provždy. Zdroje procházejí Patriciovým obdobím s titulem caesar  v relativním tichu. Navštívil Alexandrii, kde se setkal se všemi pompéznostmi a ceremoniemi kvůli Caesarovi, i když účel této návštěvy není vysvětlen. Možná to byla mecenášská mise, ukazující Alexandrijcům, že i přes vandalský debakl je všechno v pořádku. Aspar si možná přál, aby jeho syn byl spatřen na veřejnosti v jeho novém císařském úboru, zatímco Leon mohl být rád, že dostal jednoho z Ardaburiů pryč z hlavního města, zvláště pokud plánoval nějakou tvrdou akci. [51]

Aspar se snažil v roce 471 přetáhnout Isaury, kteří byli posádkou v Konstantinopoli, na svou stranu a když se to Zeno dozvěděl, urychleně se vrátil do Chalcedonu u hlavního města. [52] Jsou dvě verze o konci Aspara a jeho synů z 11. srpna 471. Jedna hovoří o útěku Aspara, Ardaburia mladšího a Patricia do kostela, kde byli navzdory císařovu slibu, který jim zajišťoval bezpečí, dopadeni a zavražděni (odtud dostal Leon jméno „řezník“, Makelles v řečtině); snad se zachránil Patricius, v každém případě po tomto datu o něm již nejsou žádné zprávy, manželství bylo anulováno a Leontia si vzala později Markiana.[53] Druhá verze udává místo zavraždění Aspara v paláci, kde zahájil císař Leon krvavý útok. Podle Chronicon Paschale, císař:

“….zavraždil uvnitř paláce Aspara, patricije a vůdce senátu, který plánoval uzurpaci, a také jeho synové Ardabur a Patricius“.[54]

Atentáty vyvolaly řadu násilných represálií, první byl společný útok na samotný palác ze strany Asparových strážců (nebo bucellarii) a vedený comes rei militaris Ostrysem, popsaným v Chronicon Paschale jako „jistý Gót z Asparovy vlastní družiny“, který byl poražen členy excubitores (císařská garda, kterou založil přibližně  v roce 460 Leon I. a složena byla především z Isaurů). Když si Ostrys uvědomil, že nemůže zvítězit, ustoupil a uprchl do Thrákie, kde spojil své síly s Theodorichem Strabónem a spolu zpustošili  venkov, aby se pomstili vládě.  Ostrysova oddanost Asparovi vedla k pořekadlu „Žádný mrtvý muž neměl lepšího přítele než Ostryse.[55] Podle Heathera byl Ostrys otcem Theodoricha Strabóna (Ostrys je transkripce gótského Triaria). [56]

V té době byl jejich protivníkem Armatus [57], magister militum per Thracias, který si počínal neobvykle krutě, když nařídil utít paže zajatým Gótům. Theodorich Strabó nechal jako odvetu useknout ruce zajatým Římanům z Armatových oddílů. Císař, vyjma tohoto povstání, nebyl v žádném větším nebezpečí, protože většina členů rozsáhlé sítě alansko-gótských přívrženců Aspara byla z velké zčásti zaskočena a navíc si uvědomila, že byly lepší vyhlídky na udržení jejich pozic v císařské hierarchii, než riskovat vzpouru, zejména když prakticky celá rodina Ardaburiů byla mrtvá. [58]

Východořímská armáda.

Zajímavé je srovnání s Justinianem I. (527-565), který neváhal Belisaria vystřídat, navzdory jeho úspěchům na bitevních polích a který disponoval daleko větší družinu, než měl u sebe Aspar a přitom družina Belisaria rozhodně nereagovala jako Asparova. Vztah Belisaria byl zřejmě jiný, než vztah Aspara k jeho bucellariům. To se nechá předpokládat z popisu Asparovy vraždy a Ostrysovy vzpoury od kronikáře Jana Malala ze 6. stol. [59] Na druhou stranu porovnání je jiné v příčině, bucellarii chtěli odplatu za vraždu Aspara, Belisarius zůstal naživu a je možné, že svoji družinu instruoval v tom smyslu, že mají zůstat v klidu a nic nepodnikat.

To je důležitou připomínkou spojení Asparových příbuzných s touto mocnou gótskou silou, se kterou Strabón a jeho muži zaútočili znovu v roce 473 na města Arcadiopolis a Philippi, protože Strabón požadoval dědictví Ardaburiů, jejich majetky a úřad mrtvého magister militum praesentalis jako cenu za mír.[60] Podle Priska dostal Strabón 2 000 liber zlata na rok (2 000 liber = 6 581 kg mohlo stačit pro vydržování 13–18 000 mužů). V roce 473 byla uzavřena smlouva po neúspěšném vyprovokování konfliktu mezi Theodorichem Amalem (z Pannonie) a Theodorichem Strabónem, neměl císař Leon na vybranou a musel potvrdit vojenskou hodnost magister militum praesentalis pro Strabóna a ten obdržel značnou hospodářskou pomoc pro své příznivce, zároveň dal císaři najevo, že si musí vybrat mezi dvěma gótskými skupinami. Leon neměl žádný manévrovací prostor a smlouva byla uzavřena. To ukazuje na velkou moc Theodoricha Strabóna [61], kterou potvrzoval v dalších letech, kdy byl nepříjemným elementem ve vztazích na Východě. Vzbouřil se proti Zenonovi i proti Basiliskovi až do roku 481, kdy po nešťastné náhodě spadl na kopí s zemřel. [62]

Vysvětlení asi nejdůležitějšího motivu vraždy Aspara a synů může posloužit dopis, který Leon poslal svému protějšku na západě, císaři Anthemiovi, ve kterém vysvětluje, že zabil Aspara a jeho syny proto, aby byl tím, kdo „dává rozkazy a ne je dostává“ a doporučuje Anthemiovi, aby také zabil romanizovaného Svéba Flavia Ricimera a vyhnul se pocitu, že je loutka.

Podle tohoto paradigma, západní polovina říše upadla, protože západní císaři se nedokázali postavit těmto barbarským silným mužům, na rozdíl od toho na východě, kdy římský císař Leon I. zavraždil svého nejvyššího velitele Aspara. Podobné chvály na Leona a jeho postavení se Asparovi se vyskytuje v Procopiovi a pravděpodobně odráží typ antibarbarské rétoriky, která se šířila během let Justinianova znovuzískání „ztracených“ západních provincií. [63]

Cisař Justinianus na mozaice v San Vitale, Ravenna, Wikipedia. Autor: Roger Culos.

Recepce důvodů odstranění Aspara v širším kontextu

Důvod, který je uveden v minulém odstavci, je asi ten správný, neboť odstranění Aspara a nejstarších synů nebylo z důvodu barbarského původu, to se musí odmítnout, ani z důvodu náboženského vyznání. Římská frakční politika představuje primární faktor ve vnitřních bojích, které během tohoto období trápily obě poloviny říše. Leo i Zeno podnikli kroky k tomu, aby se zobrazili jako příznivci ortodoxního směru, zatímco své protivníky vypodobnili jako nepřátele „pravé“ církve. Přísná polarizace mezi „barbarským“ Asparem a „římským“ Leonem je do značné míry výtvorem našich zdrojů. Císař Leon I. a jeho příznivci se vehementně takové charakteristiky drželi a cítili se být jako Římané, křesťané a pokračovatelé Theodosiovské dynastie a spíše vytvářeli obětní beránky jako byl Aspar (nebo Stilicho), proti nimž se mohli sami definovat a dostat se k moci. Leon, Zeno, Aspar nebo Theoderich Amal byli svým způsobem stejní, vypracovali se ve vojsku. A v případě Leona, který pocházel z Thrákie, by jej mnoho konstantinopolských elit běžně považovalo za jen trochu lepšího než obyčejného barbara [64].

 

Na rozdíl od Valentiniana III., který zabil Aëtia a neměl prakticky za něj náhradu (Bonifatius byl mrtev a Sebastianus musel do exilu), se dokázal císař Leo zabezpečit a udržovat alespoň základ vyváženosti ve svém okolí, proto neváhal povznést Theodoricha Strabóna na místo magister militum praesentalis a tím vykompenzoval nepodstoupení půdy pro Góty. Protože začal být Zeno dost neoblíbený v hlavním městě Konstantinopoli díky svému původu a jeho Isaurům v době, kdy byl malý Leonův syn jmenován spolucísařem v roce 473, nikdo v císařově okolí nebyl dominantní. To znamená, že ani Strabo, ani Zeno nebyli tak silní, jako byl Aspar, takže zatímco odstranění Ardaburiů mohlo být pro Leona dobré z hlediska jeho imperiální autority, absence mocné vojenské postavy spojené s císařem, který nevedl armáda osobně, mohla vést ke zvýšení nepokojů mezi vojáky. [65]

Diptych Flavia Areobinda Dagalaipha Areobinda. Lucca: Opera del Duomo.Photo: © Lucca, Opera delDuomo

Aspar a Aëtius

Velmi nápadné paralely mezi Asparem a Aëtiem jsou až zarážející, například pokud se podíváme na jejich kontakty s  barbarskými národy uvnitř i za hranicemi říše. Od počátku jsou oba začleněni do vojenského establishmentu, přinejmenším již druhou generaci. Aspar se osvědčil jako velitel v italské kampani proti uzurpátoru Ioannovi (i když byl zpočátku na straně Ioanna a přivedl mu značné množství Hunů jako posilu), Aëtius začíná také podobně jako tribunus praetorianus partis militaris v Ravenně a jako dostatečně významný byl předán jako rukojmí k Vizigótům a později k Hunům. [69]

U obou je vysvětlení jejich vlivu stejné a to díky neproniknutelné síti kontaktů, závislostí a zdrojům. Měli podobný vztah k barbarům, Aspar přirozeně ke Gótům a Aëtius ke Germánům a především Hunům. Politickými sňatky se také nelišili, ať to byla Emanarica, sestra Theodoricha Strabóna a dcera významného Góta Triaria, kterou si vzal Aspar a tím získal podporu minimálně 5 000 válečníků nebo Pelagia, vdova po významném hráči západní části impéria Bonifatiovi, comes domesticorum císaře Honoria a comes Africae, s níž se Aëtius se oženil, zároveň s ní také získal jeho osobní gardu (bucelarii). Jestliže neváhal přijít Aëtius do Itálie v čele Hunů na podporu uzurpátora Joanna, tak syn Aspara se možná spojil s Peršany, i když o tom není žádný explicitní důkaz. [70]

Klíčovým aspektem pokračujícího významného postavení v celém období bylo samozřejmě hromadění bohatství, majetku a jeho předávání prostřednictvím následujících generací. Missorium Aspar (viz níže), vyrobené ve čtyřicátých letech, tvořilo sebevědomé prohlášení rodiny o vzestupu, síle a materiálnímu bohatství dokonce v rané fázi.

Rovněž štědré dotace církvi, podpora jednotlivých exponentů křesťanské církve, donátorství ve formě pořízení liturgických potřeb ukázalo, že ačkoli byli ariány, dokázali své bohatství vložit i do ortodoxní církve. Je pozoruhodné, že vděčnost duchovenstva byla tak velká, že podle Vita Marciani v době svátků uspořádal Jan Chrýsostómos v roce 400 v kostele St. Anastasia v Konstantinopoli kázání, při němž bylo Písmo čteno gótsky prostřednictvím tlumočníků. [71] Byli si zřejmě vědomi svého velkého handicapu v náboženském přesvědčení a jak píše Procopius: 

„Aspar sám byl přívržencem Ariánovy víry a neměl v úmyslu ji změnit na jinou, nebyl schopný vstoupit na císařský trůn, ale byl dostatečně silný na to, aby ustanovil v něm další“. 

Ardaburius mladší jako magister militum per Orientem také bránil v Konstantinopoli se svými jednadvaceti comites po smrti Simeona Stylita v roce 459 tělo světce před lovci relikvií.[72] Autor Vita Marcelli, další text z 5. století situovaný do Konstantinopole, ignoruje etnický aspekt silného postavení Aspara a Ardaburiů a upozorňuje, že Aspar, jeho synové a celá jeho rodina dodržovali ariánskou herezi. Po neúspěchu Ostrysovy vzpoury následovalo podle Jana Malala opatření přijatá Leonem I. proti exakionitským[73] ariánům „kvůli Asparovi a Ardaburiovi“. Císařské dekrety to oznamují opatření byla zaslána „všude“, ale bezpochyby se zaměřili především na ariány v Konstantinopoli. [74]

Na druhou stranu nemohlo jít v případě víry a etnicity o nepřekonatelný problém. Theodosiánský dům obsahoval od konce 4. stol. příměsi barbarské krve, kdy se Aelia Eudoxia, dcera Flavia Bauta, romanizovaného Franka, vdala za císaře Arcadia, Theodosiova neteř Serena měla za manžela původem vandalského magister militum Stilichona, císař Honorius si vzal jejich dcery Marii a Thermantii a Vizigót Athaulf měl za manželku Honoriovu sestru Gallu Placidii.[75] Ardaburiům se dařilo velmi dlouhou dobu balancovat mezi ariánskou vírou (a tím i mocí) mezi Góty a vlivem u císařského dvora.

Nedá se říct, že by vzestup moci a majetku Ardaburiů byl typickým příkladem vzestupu jedné rodiny, spíše šlo o výjimečný příklad v Konstantinopoli. Už jenom tím, že rodina měla úspěšné pokračování, což se nedá tvrdit o rodinách Stilichona, či Aëtia. Aspar a jeho synové nebyli zabiti protože byli Římané nebo ariáni, ale jen proto, že se chystali uplatnit nárok na trůn. Jejich smrt byla jednoduchým důsledkem nebezpečí vysoké římské politiky, smrt Stilicha a Aëtia v západní části to jenom  dosvědčuje.

Detail missoria Flavia Ardabura. Wikipedie

Missorium Ardaburia Aspara

bylo vyrobené jako dar na památku udělení (largitio) západního konzulátu Flavia Ardaburia Aspara v roce 434 n. l., stojí jako jeden z nejvýznamnějších kusů stříbrných artefaktů pozdní antiky. Zdá se, že povědomí o missoriu neproniklo do většího historického povědomí o imperiální politice v 5. století; přitom scéna, kterou missorium ukazuje, líčí řadu důležitých historických otázek. Míra s kterou mohl být Aspar, Alan a ariánský křesťan, přirovnáván k římským normám, přinejmenším ikonograficky, stejně jako v případě známého konzulárního diptychu Stilichona, je pozoruhodná. Missorium  stojí jako pomník, do jaké míry byl západním císařstvím vnímán bohatší a stabilnější východ a jeho dlouhodobý císař Theodosius II. Role Aspara a jeho rodiny dramaticky ilustrovala východní dominanci, když se rozhodl pro císaře Markiana bez konzultací s Valentinianem III. a poté znovu s Markianovým nástupcem Leonem. Missorium je jasným symbolem právě síly a dynastických aspirací této východní vojenské rodiny, druhu aspirací, které jsou obvykle spojeny se západní říší v 5. století.

Jinou interpretaci nabízí A. Cameron, který nabízí možnost, že missorium nebylo vyrobeno u příležitosti konzulátu Flavia Aspara, nýbrž, podobně jako v případě jeho vnuka ze strany dcery, Areobinda Dagalaipha, konzula v roce 506, [76] jako dar u příležitosti pretoriánských her pořádaných jménem Asparova syna. Domněnka vznikla na základě porovnání s několika ostatními missorii. Na žádném jiném konzulárním artefaktu není zobrazena jiná osoba kromě konzula a další neobvyklá věc je popis malého syna Aspara jako pr(a)etor. Stejně jako v Římě se i na východě se prétorství stalo úvodem do veřejného života. Bylo přirozené, že otec využil příležitosti vstupu svého syna do veřejného života, aby upozornil na význam svých předků. Ardabur junior se mohl pochlubit konzulárním otcem a dvěma konzulárními dědečky.

Vzhledem k tomu, že otec i syn jsou oba zobrazeni s mappami [77], musí missorium připomínat hry uspořádané  oběma, a i když Aspar pořádal hry v Římě, nelze uvěřit, že tam také dával hry jménem svého syna Ardaburia. Účelem pretoriánských her bylo představit mladého muže veřejnému životu a proč by utrácel jmění za to, aby se představil veřejnosti, kterou už nikdy neuvidí. Musíme dojít k závěru, že se hry Ardaburia juniora v každém případě konaly v Konstantinopoli. Z toho pramení ohromný důraz na předky. Pravděpodobně byl původní design konzulárního missoria Flavia Aspara upraven tak, aby zahrnoval i Ardaburiovo prétorství: původně ústřední postava samotného Aspara sedícího na jeho sella curulis byla přesunuta doleva, aby uvolnil místo pro Ardaburia. Vedlejší personifikace, které drží fasces, však dávají smysl pouze v konzulárním tablu. [78]

Popis Missoria CIL 11, 02637

Od kříže nahoře uprostřed běží následujícím způsobem :

FL(avius) ARDABVR ASPAR VIR INLVSTRIS COM(es) ET MAG(ister) MILITVM ET CONSVL ORDINARIVS.

Centrální oblast dekorace ukazuje konzula Ardabura Aspara, sedícího na trůnu s nohama lva a jeho stojícího mladého syna s nápisem nad hlavou

ARDABVR IVNIOR PR(a)ETOR

Ardabur Aspar, vousatý a na sobě tuniku a togu, drží v pravé ruce mappu a na levé straně žezlo a dvěma malými bustami dvou vládnoucích císařů Theodosia II a Valentiniana II. Nad Asparem a jeho synem jsou dva medailónky zobrazující jeho otce Ardaburia, konzula v roce 427 a jeho příbuzného Flavia Plinthu, konzula v roce 419. Kus látky jako opona naznačuje, že oba muži jsou již mrtví. Aspar a jeho syn mají na stranách městské bohyně. Přítomnost městských personifikací jako páru může být ovlivněna východní praxí a v tomto případě znamenají Řím a Konstantinopol, nikoli Kartágo jak se zmiňuje Quodvultdeus, biskup z Kartága v polovině 5. století datuje anekdotu „nostris quoque temporibus Aspare u.c. consule Karthagine constituto“. Pokud by byl Aspar jmenován konzulem v Kartágu, mohlo by to být považováno za podporu identifikace personifikací jako Řím a Kartágo. Ale tím, že personifikace drží atributy (fasces), mimochodem jde o první artefakt s tímto vyobrazením, nemůže jít o Kartágo, které ač velmi významné město, nemělo dvojí identitu jako Konstantinopol (Nova Roma, Nový Řím). Aspar nemohl být v žádném případě jmenován konzulem v Kartágu. Konzulové byli jmenováni měsíce předem u dvora, i když mohl vstoupit do úřadu (suscipere, inire consulatum) v Kartágu, pokud tam byl 1. ledna. [79]

Missorium Flavia Aspara. Autor: 2AARDA Text : FL(avius) AREOB(indus) DAGAL(aifus) AREOBINDVS V(ir) I(llustris) / EX C(omite) SAC(ri) STA(buli) ET M(agister) M(ilitum) P(er) OR(ientem) EX C(onsule) C(onsul) ORD(inarius)

Poznámky:

  1.  McEvoy str. 484
  2. Nejvyšší vojenští velitelé byli na Východě: magister militum per Orientem, per Thracias, per Illyricum, comes rei Aegypti a Magister militum praesentalis I a II – Notitiam Dignitatum – 395 n. l.
  3. PRLE: Volume 2, AD 395-527
  4. Sozomenus kap. XXIII, Philostorgius, kniha XI, kap. 13
  5. Doležal str. 249
  6. Missorium je mělký talíř, věnovaný při volbách konzulů v pozdní antice.
  7. Flavius Plinta (419-438) byl arián a Gót, příbuzný Aspara. Jeho dcera byla provdána za Constantia, sekretáře Attily. V roce 419 byl jmenován magister militum praesentalis, nejvyšším vojenským velitelem.
  8. Sozomenos 7.17.14 – jméno Plinhas. Sozomenus uvádí , že byl v rozdvojené ariánské církvi – psatirián, po 35 letech byla ariánská církev opět sjednocena v Konstantinopoli.
  9. Cameron 278-280. Pouze Stilichonovi byl věnován podobný diptych, kde je zobrazen se Serenou, a synem Eucheriem. Je možná verze, že na diptychu je Flavius Aëtius. Jeho interpretace missoria je na závěr popisu tohoto artefaktu. https://antickepamatky.cz/osobnosti/diptych-stilichona-nebo-aetia/
  10. Plinta jako comes v Palestině potlačil povstání v roce 418, proto byl zřejmě následující rok 419 jmenován konzulem. V letech 435-440 požádal Plinta císaře aby jej poslal jako vyjednávače s Flaviem. Dionysiem k Rugilovi, králi Hunů. Po jeho smrti jednal s Attilou, se kterým podepsal mírovou smlouvu.
  11. Bednaříková str. 84
  12. Wolfram str. 276, 32 T. Strabón často bojoval s další gótskou skupinou v Pannonii vedenou Theodorichem Velikým (Amalem), který po smrti Strabóna sjednotil Ostrogóty.
  13. Laniado odstavec 9
  14. Laniado, Jan Malalas (Ioannes Malalas), východořímský kronikář 491-598
  15. Jan Malalas (Ioannes Malalas), východořímský kronikář 491-598
  16. Comites, Od vlády Konstantina I. (306 – 337)  je comes (společník) vojenský nebo světský titul, čestná hodnost udělená císařem určitým jednotlivcům. Později je to technický termín pro velitele jednotky.
  17. Laniado odstavec 4
  18. Logadés byli představitelé vyšších vrstev hunské společnosti nebo také reprezentanti správy hunské říše. J. Bednaříková: Stěhování národů str. 51
  19. Bednaříková str. 109 a pozn. 139, rovněž Pigoňski 241
  20. Bednaříková str. 84
  21. Heather – The Fall str. 309
  22. Heather – The  Fall str. 309
  23. Bednaříková str. 86-87
  24. Pigoňski str. 245
  25. McEvoy str. 486
  26. Günther – Pulcheria str. 130
  27. Malalas 14.27
  28. Zonaras 24.12-16
  29. Stewart str. 7
  30. Doležal str. 250
  31. McEvoy
  32. McEvoy a MacCormack: Obřad jmenování je v knize ceremonií Konstantina Porphyrogeneta z 10. stol. a klade důraz na vojenskou podporu Leonovi
  33. Külzer str. 34
  34. Stewart str. 9
  35. Isaurové, kmen sídlící na jižní straně Malé Asie, na sever od pohoří Taurus.
  36. Stewart str. 9
  37. Life of Daniel the Stylite str. 55
  38. Stewart str. 10
  39. McEvoy str. 489
  40. Heather, Fall of Roman str. 405 a 406, https://antickepamatky.cz/bitvy/bitva-u-mysu-cap-bon-v-r-468/
  41. McEvoy str. 489
  42. Stewart str. 10
  43. Crawford str. 76
  44. Stewart str. 10
  45. Crawford str. 76
  46. PLRE 7
  47. Crawford str. 76
  48. Archimandrita. Představený kláštera v křesťanských církvích východního ritu; os 6 století znamenal především představeného skupiny klášterů v určité oblasti.  Encyklopedie Byzance
  49. Bezesní mniši, Akoiméti. Název vychází od východních mnichů, kteří slavili božskou službu bez přestávky ve dne v noci, proto byla komunita rozdělena na sbory, které se střídaly v kostele a to ještě ve třech skupinách podle liturgického jazyka. Byli podporováni Aelií Pulcherií, dcerou císaře Arcadia a sestrou Theodosia II. Wikipedia Popis pochází ze 6. stol. z V. S. Marcelli.
  50. Crawford str. 82
  51. Crawford str. 84
  52. Grant – Leo I. Veliký (podle Theophana Homologéta)
  53. Marcianus byl synem Procopia Anthemia, západního císaře v letech 467-472. Neúspěšný uzurpátor východního trůnu v roce 479. R. Mathisen: De Imperatoribus Romanis, Anthemius.
  54. McEvoy (podle Chronicon Paschale 467 a také další zdroje, Candidus, Jan Malalas)
  55. Heather, Gótové a Římané str. 261
  56. Heather, Gótové str. 159
  57. PRLE str. 148-149 Také Harmatius, byl synovcem Basiliska a císařovny Veriny, manželky Leona I.
  58. Crawford str. 87
  59. Laniado str. 2
  60. McEvoy  (Priscos, Chronicon Paschale), Heather: Gótové str. 162
  61. Heather: Gótové str. 167, Wolfram str. 276
  62. Jordanes, Římské dějiny 346
  63. Stewart str. 13
  64. Stewart str. 15
  65. Crawford str. 88
  66. PRLE 2, 549 Hermenericus, konzul v roce 465
  67. McEvoy str. 493
  68. McEvoy str. 505-506
  69. Stickler str. 4
  70. Stickler str. 6, 7
  71. McEvoy str. 496
  72. Laniado odstavec 5, Jan Malalas 14.37
  73. Exakionity byli nazýváni ariáni v Konstantinopoli v době Theodosia I., protože se jejich shromáždění konala ve čtvrti Exakionion, referují o tom Sozomenos i Theodoret, Saint Thecla, Saint Some et Damian .., 134-135, pozn. 71
  74. Laniado odstavec 21
  75. PLRE 2,410 Vzhledem k tomu, že byla Galla Placidia v době svatby rukojmí, je její souhlas s manželstvím sporný.
  76. Cameron str. 279. Podobně zahrnoval syna Memmia i fragment skleněné desky, která byla pravděpodobně kopií missoria Symmacha. Memmiovy hry se konaly 402, které byly zřejmě kvéstorské. V té době byl Memmius  přibližně stejně starý jako syn Flavia Aspara.
  77. mappa byl instrument, kus látky, dávající magistrátům možnost odstartovat závody. Mappy byly původně natírány na látku nebo zvířecí kůži a sloužily jako startovací signál. Dio Cassius (c.150-235), i když nemluvil o mapě, považoval za důležitý krok na cestě k osobní moci privilegium udělené Caesarovi sedět po boku konzulů a dávat „startovní signál pro všechny koně závod“. Bez ohledu na datum této změny se předala mappa hipodromu, která se stala odznakem se silnými konotacemi vítězství, císaři jako ostatní konzulární odznaky (konzulární tóga a žezlo) Amiral
  78. Cameron str. 277 – 279
  79. Cameron str. 276 – 277

Prameny:

 Life of Daniel the Stylite: Angl. překlad F. Dawes a N. H. Baynes, 1948

Jan Malalas: The Chronicle of John Malalas, Translation by E. Jessreys, J. Farber, S. Franklin, A. James, D. Kelly, A. Moffat A. Nixon

Socrates and Sozomenus: Ecclesiastical Histories ed. Philip Shaff, 1819-1893

Philostorgius: Ecclesiastical History of Philostorgius ed. Roger Pearse,2002

Prokopios z Kaisareie: Válka s Góty,1985

Jordanes: Gótské dějiny/ Římské dějiny, přeložil Stanislav Doležal, 2012

 

Zdroje:

Bednaříková, J.: Attila, Hunové, Řím a Evropa, 2012

Bednaříková, J.: Stěhování národů, 2006
Burian, Jan: Římské impérium, Vrchol a proměny antické civilizace, 1995

Cameron, A.: City Personification and Consular Diptych in  Journal of Roman Studies, volume 105, 2015

Cameron, A.: The Origin, Context and Function of Consular Diptychs, Journal of Roman Studies, 2013

Crawford, P.: Roman Emperor Zeno : the perils of power politics in fifth-century Constantinople,

Dagron, G.: From Rome to Constantinople: Studies in Honour of Averil Cameron ed. Amirav Hagit:, 2007

Doležal, S.: Interakce Gótů a římského impéria ve 3.-5. století n. l.

Eastmond, A.: Consulat Diptychs, rhetoric and the languages of art in sixth-century Constantinople, 2010, Byzantine Studies

Grant, Michael: Římští císařové, 2010

Günther Rigobert: Římské císařovny, 2000

Heather, P.: Gótové, 1996

Heather, P.: Goths and Romans, 1994

Heather, P.: The Fall of the Roman Empire: A New History, 2016

Herwig, Wolfram: The Roman Empire and Its Germanic People, 1973

Külzer, Andreas: Byzanc, Dějiny, společnost, kultura, 2016

Laniado, A.: Aspar and his pheoderatoi: John Malalas on special relationship, 2016

McEvoy, Meaghan: Becoming Roman?: The Not-So-Curious Case of Aspar and           the Ardaburii, Project Muse, 2016

Notitia Dignitatum

Pigoński, L.: Berichus and the Evidence for Aspar’s Political Power and Aims in the Last Years of Theodosius II’s Reign, 2018

PRLE: Prosopography of the Later Roman Empire Vol. 2

Stickler, Tino: Aspar und die westlichen Heermeister : ein Vergleich

Stewart, Michaeal E.: The First Byzantine Emperor? Leo I, Aspar and Challenges of   Power and Romanitas in Fifth-century Byzantium, 2015

Roberto, U.: Aspar e il suo gruppo: integrazione dei barbari e lotta politica nell’Oriente romano di V secolo, 2009

Zaccagnino, C., Bevan, G., Gabov, A.: The missorium of Ardabur Aspar: New Considerations on its Archeological and Historical contexts ArchCl, LXIII, 2012, pp. 419-454

 

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.