Vizigótská armáda v 6. a 7. století

Složení armády

Ví se však, že během 7. století byly ke gótské armádě, která byla až do té doby výlučně etnickou silou vládnoucí elity, přidány hispánsko-římské jednotky. Pokud jde o její organizaci, gótská armáda disponovala trvalou silou – exercitus –, byť malou, a spojenou s „vizigótským státem“ či vojsky krále: byla tvořena především Góty a některými vybranými hispánsko-římskými dobrovolníky, celkově označovanými jako inferiores vilioresque. To, že v královské tělesné gardě a královských důstojníků byly k dispozici stálé kádry vojáků, je zřejmě pravdou, ale je poněkud zavádějící označovat je za stálou armádu. Velitelem armády byl comes exercitus nebo praepostis hostis, který byl jmenován králem.

 Král měl osobní stráž – Fideles regum, která navazovala jak na římskou, tak germánskou tradici; tato stráž byla organizována v jednotce Spatharis a jejich velitel měl označení comes Spathariorum; dále měl monarcha také ochranu svých nejbližších šlechticů, členů královského dvora, známých jako gardingos: mužů, organizovaných jako těžká jízda (slovo pochází z germánského wardôn, což znamená strážit, hlídat), kterým byly za jejich službu přiděleny pozemky (praemie), zavázaní králi speciálním a osobním závazkem věrnosti, sacramentum fidei. Zdá se, že společenská vrstva fideles regum je totožná s gardingi.

K této královské kontingentu je třeba přičíst trvalou šlechtickou sílu korunovaného monarchy, která byla dříve shromážděna jako ochranná síla šlechtice a jeho klanu. K těmto stálým „královským“ silám by se poté přičítaly soukromé kontingenty šlechty vizigótské a hispánsko-římské, vyzbrojené a vycvičené v různé kvalitě podle bohatství jejich ochránců, jako byli římští bucellarii. [1] V případě války byly armády doplňovány svobodnými muži, ve službě šlechty, biskupů nebo měst, a také osvobozenými otroky a státními otroky. Vlastníci půdy museli dodávat rekruty nebo platit daň 30 solidů za muže. [2] Forum Iudicum nebo Liber Iudiciorum uvádí také starší nařízení, uplatňované průběžně stávajícími králi o armádě, povinnosti dostavit se k odvodu, tresty za neúčast. Uvádí se zde, kolik otroků musí každý vlastník poskytnout a vyzbrojit pro vojenskou službu, to byla jedna desetina. Vše nasvědčuje tomu, že existovala velká neochota jít do války, zneužívaly se vojenské zásoby a řešil i tresty za dezerci.

[1] Množství latinských názvů je výsledkem poměrně dlouhého období, kdy Gótové se pohybovali na římském území a v 7. století byli již téměř nepoznatelní od Hispano Římanů. Navíc D. Claude uvádí, že poslední zmínky v narativních pramenech o tom, že by někdo z Vizigótů mluvil gótským jazykem, jsou z konce 5. století (!) Navíc Římané nosili germánská jména a Germáni vice versa, takže se poměrně těžko dá ,v mnoha případech hovořit o původu jednotlivce jako o Gótovi nebo Hispano Římanovi. Nezávislému gótskému jazyku a náboženství byl zasazen smrtelný úder na III. toledském koncilu, nicméně již před ním byly pod silným tlakem. (P. Heather: Gótové)

[2] „A zatímco obránců trůnu není nedostatek, není nevhodné, aby jejich počet pro účely odražení cizích nepřátel byl zvýšen přidáním takových otrok, kteří získali svobodu díky královské přízni. Protože je nutné, aby takové osoby poskytly svou pomoc těm, kterým jsou zavázány svou svobodou, zvláště stanovujeme tímto zákonem, že všichni takoví osvobození a jejich potomci budou v čase války zařazeni mezi královské stráže; a král jim určí jejich místo v řadách a předepíše povinnosti, které mají vykonávat. A pokud by některý osvobozenec v době války zůstal doma a neposlechl královský rozkaz a nepřipojil se k armádě s ostatními, bude vydán jako otrok osobě, od které získal svou svobodu. Pouze ti budou od této sankce osvobozeni, kteří byli nařízením krále nebo guvernéra pověřeni plněním jiné povinnosti, nebo kteří byli zabráněni připojit se k armádě nemocí či jinou nevyhnutelnou nutností. „Ed. S. P. Scott: Král Flavius Egica, Liber Iudiciorum, Book V. XIX