Bitva u Vouillé v roce 507
Začátek hegemonie Franků v Galii a bitva u Vouillé v roce 507
Vouillé (Campus Vogladensis) blízko Poitiers (Galie) jaro 507. Bitva mezi Franky vedených Chlodvíkem a Vizigóty Alaricha II.
Frankové s Alamanny měli významné postavení v pozdní antice ve vojenských službách poskytovaných Římu a mnoho jejich příslušníků velelo římským oddílům především na Západě (Magnentius, Silvanus, Arbitius, Bauto a Arbogast), ale také na Východě (Richomer, Bonitus). Docházelo tak k prorůstání římských a barbarských poměrů na území galské diecéze. Významná vojenská služba jako foederátů měla velký vliv na podporu pozic jednotlivých barbarských náčelníků a králů. Dokument Notitia Dignitatum zaznamenává, že obrana dolního Rýna byla záležitostí především Franků. Foederátní smlouvy byly jakýmsi stavebním kamenem ve vzniku království Vizigótů, Ostrogótů, Burgundů a Franků, protože velké množství Galorománů se identifikovalo v prostředí jednotlivých kmenů a pomohlo tak tyto státní útvary budovat.
Dědictví antiky
Nejenom vojenské zkušenosti, ale také města na území Vizigótů nebo Burgundů významně přispěly ke stabilizaci a rozkvětu franského státu. Církevní organizace v podobě diecézí, vikariátů nebo biskupství spolu s římským právem a ekonomikou v podobě daní napomáhaly feudalizaci společnosti. Antická kultura, výsledek tvořivosti Řeků a Římanů po dlouhou dobu, dokázala dát inspirační zdroje ve všech sférách duchovní lidské činnosti a Frankové, jakož i ostatní útvary pozdní antiky, kteří zažívali antickou civilizaci jako svou současnost, dokázali mnoho z hodnot a dědictví antiky implementovat do své politiky a života.
Syagriovo království (Regnum Syagrii)
Po epizodě s Ægidiem a Syagriem v doméně na severu Galie, kdy se začaly mísit jednotlivé zbytky římské armády a Galořímané s franskými kmeny, vzniká po bitvě u Soissons v roce 486 franská dominance v prostoru od Kolína (Colonia Agrippina) až po Orléans (Aureliana Civitas). Blíže již bylo uvedeno na FB: (https://antickepamatky.cz/pojmy/syagriovo-kralovstvi-regnum-syagrii/.Za franského vládce Chlodvíka tak došlo k postupnému sjednocení Franků, které bylo doprovázeno i vítěznými boji proti Alamannům a Burgundům a nakonec proti Vizigótům, jimž vládl na začátku 6. století Alarich II. Konflikt s nimi byl ukončen jasnou porážkou Vizigótů v bitvě u Vouillé v roce 507.
Bitvou u Vouillé se prakticky stávají Frankové dominantní silou na území dnešní Francie. Po Chlodvíkově konverzi se franská říše přeměnila z volené monarchie na dědičnou. Chlodvík ovládl i velkou část území současného Německa, nicméně za své sídlo si zvolil Paříž. Frankové zemi přejmenovali na Francia („Země Franků“). Ztratili ovšem svůj germánský jazyk a jazykově se romanizovali a nic na tom nemění fakt, že po smrti Chlodvíka se království rozpadlo. A rovněž je nutné připomenout, že po této bitvě vzrostla moc a prestiž Theodoricha Velikého, ostrogótského krále a panovníka v Itálii. Ale to je již jiný příběh.
Frankové proti Alamannům
Konflikty s germánskými Alamanny vyústili ve vojenskou konfrontaci, neví se však přesně, zda bitva byla jen jedna nebo se jich odehrálo více, ale nejpravděpodobnější se jeví dvě rozhodující bitvy, v letech 497 a 506. Rovněž datace je složitá, ale Řehoř z Toursu popisuje Chlodvíkovo tažení proti Germánům a klade jej před jeho křtem, po kterém následovalo tažení proti burgundskému králi Gundobadovi (Flavius Gundobadus vládl ) [1]. Z pramenů Cassiodora [2] lze vyvodit celkem pevné datum druhé bitvy, protože ostrogótský král Theodorich po bitvě blahopřál Chlodvíkovi k vítězství nad Alamanny. První bitva u Tolbiacu byla pro Chlodvíka velmi obtížná s kritickými momenty, tyto potíže vedly k Chlodvíkovu rozhodnutí přijmout křesťanství, což se stalo buď v roce 498 nebo 499.
Frankové proti Burgunďanům (500 – 501)
V této době vládli v Burgundském království Gundobad a jeho bratr Godegisil. Oni i převážná část obyvatel byla ariánského vyznání. Jakmile mezi nimi vypukly boje, požádal Godegisil Chlodvíka o pomoc proti svému bratrovi za roční tribut a část burgundského území. Protože Gundobad o dohodě nevěděl, žádal svého bratra o pomoc proti franskému vojsku. Všechna tři vojska se střetla u Dijonu a v bitvě přešel Godegisil na stranu Chlodvíka a společně potřeli vojsko Gundobada, který uprchl do Avignonu. Následně jej Chlodvík oblehl a díky Galořímskému magnátovi Aridiovi se s ním Chlodvík dohodl na ročním tributu. Gundobad nato svého bratra oblehl ve městě Vienne. Město dobyl a Godegisil byl ve městě zabit.
Před mobilizací své armády pro invazi do Akvitánie zařídil Chlodvík vojenské spojenectví s burgundským králem Gundobadem. Tato smlouva vyzývala burgundské síly k provedení vojenských operací proti různým vizigótským opevněným městům a menším pevnostem na jihu, např. Limoges (Augustoritum), a na pomoc Chlodvíkovým silám. při obléhání pevnostních měst Arles (Arelate) a Carcassonne (Colonia Julia Carcaso).
První konflikty s Vizigóty v letech 492 – 496
Sousedním státním útvarem Franků bylo na jihu království Vizigótů a při expanzi Franků na sebe nenechal nevyhnutelný střet dlouho čekat. První srážky se váží k roku 492, kdy Frankové na chvíli dobyli Nantes, Saintes a poté i Bordeaux, nakonec však Vizigótské království (Regnum Visigothorum) tlak Franků ustáli, proto můžeme považovat první útoky za neúspěch Franků. Vládce Vizigótů, Alarich II. (vládl 484 – 507), vycítil příležitost zaútočit proti oslabeným Frankům po válce s Alamanny a bitvě u Tolbiacu, rychle dobyl zpět Bordeaux, Saintes, Poitiers a Tours. Chlodvíkova strategická pozice se však po porážce Burgunďanů zlepšila.
Setkání v Ambiacum (dnešní Amboise)
Těsně po roce 500 se Alaric a Chlodvík setkali v Ambiacum na ostrově uprostřed řeky Loiry a obnovili přímé diplomatické vztahy. Řehoř z Toursu popisuje, že Alarich, král Gótů když viděl krále Chlodvíka jak neúnavně poráží různé národy, poslal k němu velvyslance se slovy: „Jestli můj bratr chce, bylo by mým přáním abychom se v milosti boží jednou viděli.“ Také se tvrdilo, že Alarich souhlasil s tím, že Chlodvíkovi zaplatí nějaký tribut. A to se pravděpodobně událo v době, kdy Alarich souhlasil s Chlodvíkovou držbou pevností a měst Nantes, Angers, Tours a Orléans, která pro všechny záměry a účely umožnila franským vládcům kontrolu nad údolím dolní Loiry s jeho nesmírným zemědělským a obchodním významem. Stejně jako v jiných galských městech, drtivá většina z populací všech čtyř těchto obyvatel, tedy měst civitates a opevněných sídel urbes, byli římští křesťané, kteří byli vedeni svými nikájskými duchovními přinejmenším v zásadě nepřátelští k arianismu Vizigótů.
Je zajímavé, že římská opozice spíše podporovala Franky, protože Galořímané často považovali chování Vizigótů za nevhodné, pokud jde o jejich snahu okupovat různá města (jako byl např. Clermont) nebo jejich skutečnou okupaci měst (jako je Arles), spolu s implantací posádek, ničením úrody a konfiskací majetku. Tento neblahý pohled na ariánské Vizigóty se snažil Alarich II. zmírnit zákoníkem, který sestavila komise a který byl kompilací římských zákonů a císařských dekretů. Zákoník byl vydán v roce 506.[3]
Pozadí bitvy mezi Franky a Vizigóty
Bitva u Vouillé byla zahajovacím vojenským střetnutím kampaně, kterou někteří viděli jako akci řízenou franským králem Chlodvíkem (481–511) za zničení vizigótského království v Akvitánii a dobytí jihozápadní čtvrtiny Galie se spekulací, že myšlenka na toto dobyvatelské tažení byla zahájena v Konstantinopoli. Císařská politika, která měla posílit postavení Franků, nyní nikájských křesťanů s podporou biskupské hierarchie na severu, proti ariánským Vizigótům a Ostrogótům, by jistě byla pro císaře Anastasia I. (vládl v letech 491 – 518) přitažlivá. Chlodvík měl diplomatickou a ekonomickou podporu císařské vlády pro franské vojenské operace proti Vizigótům. Vyslanci císaře Anastasia se setkali s Chlodvíkem, pravděpodobně v jeho hlavním městě v Paříži. Anastasiovi vyslanci mohli Chlodvíkovi poskytnout peněžní subvenci a předat několik slibů od císaře, které by se splnily, pokud by se mu podařilo porazit Vizigóty a vyhnat je z Akvitánie.
Druhá válka Franků s Vizigóty 507 – 508
Nedá se přesně určit, kdy Alarich II. získal dostatek informací, aby mohl dojít k závěru, že „ostrovní dohoda“, vyjednaná předchozího roku v okolí Amboise, byl bezcenný cár papíru. V nejhorším případě se však dá předpokládat, že se vizigótský král o Chlodvíkových záměrech dozvěděl, když tento vydal rozkazy po celém regnum Francorum k mobilizaci armády. Zhruba ve stejnou dobu také Chlodvík rozeslal okružní dopis všem biskupům, jejichž sídly bude armáda pravděpodobně procházet a nařídil armádě, aby respektovala lidi v těchto regionech.
Alarich hledal vojenskou podporu u ostrogótského krále Theodoricha v Ravenně a nařídil shromáždění vizigótské armády v reakci na Chlodvíkovu zjevnou provokaci a jeho zrušení smlouvy z Amboise. Alarichův pochod na sever, přibližně 340 kilometrů od Toulouse a oblasti Poitiers Chlodvíkův pochod na jih z Paříže do oblasti kolem Vouillé, přibližně 310 kilometrů, umožňuje představu, že vizigótský král se o Chlodvíkových plánech dozvěděl krátce poté, co franský král vydal rozkazy k pochodu. V reakci na to shromáždil své vojáky stejně rychle jako jeho protivník.
Diplomatická jednání Theodoricha Velikého
Alarich o Chlodvíkově vojenské efektivitě a jeho pravděpodobném zájmu o Akvitánii byl jistě dobře informován, stejně jako císařský dvůr v Konstantinopoli. Alarich se dokonce mohl dozvědět, že císař Anastasius, jak bylo naznačeno výše, měl zájem použít Chlodvíkovu armádu proti Vizigótům. Alarichův blízký spojenec a tchán [4], ostrogótský král Theodorich (Veliký), který vládl velké části Itálie, zřejmě také věřil, že Chlodvíkovy válečné cíle se zaměří na Akvitánii a Vizigótské království. Theodorich se tak snažil diplomatickým úsilím odradit franského vládce od útoku na Vizigóty. Kromě toho oznámil, že Alarichovi poskytne svou podporu. Theodorich také kontaktoval různé další krále na hranicích království regnum Francorum, například vládce Herulů, Warniů a Durynků, aby je naverboval, aby tak pomohli zastavit Chlodvíkovu předpokládanou agresi v Akvitánii. proti Vizigótům. Zdá se jasné, že když Theodorich psal těmto králům, věřil, že ho burgundský král Gundobad podpoří.
Alarichovy vojenské síly
Vizigótské armády se skládaly z Vizigótů i Galorománů. První z nich byli potomky těch mužů, kteří tak úspěšně bojovali před více než půl stoletím pod Aëtiovým velením proti Attilovi v bitvě u Châlons (neboli Katalaunská pole) v roce 451. Počátkem 6. století mnoho vizigótských vojáků sídlících v Akvitánii během několika desetiletí těžilo z podílů na daňových výnosech sortes, které jejich předkové dostávali od císařské vlády na podporu jejich vojenského úsilí, do manských panství. Proto mnozí z Vizigótů v důsledku svého pozemkového bohatství mohli pokračovat v podporování dobře vybavených jízdních jednotek. Někteří Vizigóti, možná ti méně zámožní, byli lučištníci, kteří bojovali jako pěší jednotky. Galořímské expediční síly získané z odvodů pocházely především z měst a sloužily pod hrabětem města. Tyto odvody se obecně skládaly z Gallořímanů, protože Vizigóti tvořili pouze velmi malou část celkové populace a proporcionálně malý segment tělesně zdatných mužů vojenského věku. V této souvislosti je důležité zdůraznit, že Galořímané, muži i ženy byly povinny podporovat výpravu, tedy za hranicemi jejich civitas, pokud vlastnily určité množství pozemkového bohatství. Místně shromážděné expediční síly se skládaly převážně z milicionářů, kterým chyběli koně i sofistikované vojenské vybavení. To byl důsledek nízké úrovně požadavku na minimální bohatství. Ve skutečnosti, mnoho z těchto milicionářů, často sám majitel půdy, sloužilo na tažení na základě vlastnictví jediného sídla, které bylo dostatečné k podpoře takové služby.
Franská armáda
Chlodvíkovi vojenské síly se skládaly ze široké škály skupin pocházejících z mnoha různých sociálních struktur. Jádrem jeho armády bylo Chlodvíkovo vojenské domácí jednotky nebo orobsequium [5] a ústředním bodem této skupiny byli antrustiones [6], skládající se z Franků. Ty představovaly pravděpodobně několik tisíc vojáků, zatímco jiné jednotky Chlodvíkových jednotek sloužily v posádkách a na dalších strategických místech po celém jeho království. Kromě toho zde byli Frankové, z nichž mnozí stále drželi vojenská území, tedy terra Salica, která byla římskou vládou udělena jeho předkům o dvě století dříve. Tyto elitní jednotky doplňovaly vojenské družiny magnátů království, Franků i Galořímanů. V Chlodvíkově armádě byly dále prvky, které byly institucionálními potomky různých pozdních římských jednotek pravidelných jednotek a laeti [7]. Nakonec tu byli statkáři střední úrovně, kteří podléhali vojenské službě. Stručně řečeno, Chlodvíkova armáda se příliš nelišila od armády Alaricha II., jak bylo popsáno výše.
Strategie tažení
Chlodvíkovou strategií tažení bylo překročit Loiru a co nejrychleji se přesunout na jih od řeky, aby „osvobodila“ pevnostní města v provincii Aquitania prima a secunda od vizigótské kontroly. Franský král měl důvod věřit, že ho přivítají neloajální významní Galořímané z politického a vojenského ranku v Akvitánii. Tito muži byli proti nadvládě Vizigótů z celé řady důvodů, včetně náboženských rozdílů. Kromě toho Chlodvík pravděpodobně věřil, že by mohl začlenit odvody milicí těchto civitates do franské armády. Jak bylo zmíněno dříve, Chlodvíkovi burgundští spojenci měli působit jako blokující síla proti potenciálnímu ostrogótské pomocné armádě. Alarichovo tažení bylo pouze reakcí na postup Franků s cílem co nejrychleji zastavit Chlodvíkův postup, to znamená dostat se tak daleko na sever, jak jen mohl. Proto nařídil svým vojákům, jednotkám staženým z celé Akvitánie a obyvatelům kraje Auvergne, které byly pod jeho vládou, aby se soustředily v Poitiers. Tato pevnost se nacházela přibližně 100 kilometrů jižně od Loiry, kde řeka protékala okolím Tours. Načasování konfrontace zřejmě vylučovalo možnost, že by ostrogótské síly z Itálie mohly dosáhnout severní Akvitánie dříve, než se Vizigóti a Frankové střetnou na bitevním poli.
Theodorich mohl nařídit mobilizaci své armády až poté, co k němu Alarichova žádost o pomoc dorazila v hlavním městě Ostrogótů v Ravenně. V tomto okamžiku musely být vydány a rozeslány rozkazy k mobilizaci. Ostrogótská armáda, jakkoli rychle shromážděná v severní Itálii, pravděpodobně v Miláně nebo Pavii, by pak musela zdolat přibližně 750 kilometrů římským silničním systémem, aby dosáhla Poitiers. Ostrogótská armáda musela urazit více než dvojnásobek vzdálenosti, než kterou musely pochodovat armády Alaricha II. a Chlodvíka aby se dostala do okolí Poitiers.
Franská armáda ve skutečnosti také překročila řeku Vienne, a to navzdory skutečnosti, že nedávné deště vzedmuly řeku a zakryly označení brodu. Tento problém se záplavami vyřešili Chlodvíkovy zvědi, kteří sledovali, kde divoká zvířata překračují řeku, a tak zjistili, kde se nachází brod. S řekou v zádech se Chlodvík přesunul směrem k Vouillé a postavil svůj tábor. Když Alarich obdržel přesné informace o Chlodvíkově linii pochodu, nařídil své armádě v Poitiers, aby postavila tábor a pochodovala na sever, aby zadržela franské nájezdníky. Vizigótský král se rozhodl, co nejdříve zahájit bitvu, aby vyhnal Franky z Akvitánie.
Franský král vyslal zvědy, aby získali nové informace o pohybu Alarichových sil. Když byl vizigótské armádě vydán rozkaz k pochodu na sever, pravděpodobně den před bitvou, Chlodvíkovi zvědové vyslali té noci signál, aby poskytli tyto informace franským velitelům.
Tito zvědové založili obrovský požár nedaleko kostela Saint Hilaire, nacházející se v západním části Poitiers. Je zřejmé, že haldy palivového dříví, které se tradičně skladovaly v blízkosti klášterů pro vytápění budov a vaření jídla, poskytly Chlodvíkovým agentům snadno dostupný zdroj paliva. Stručně řečeno, na základě tohoto signálu byla Chlodvíkova armáda dobře rozmístěna do bitevní sestavy, aby se střetla s Alarichovými silami na bitevním poli podle vlastního výběru. To má samozřejmě velký význam pro každou armádu složenou převážně z pěšáků bojujících ve formaci falangy, když čelí těžce ozbrojeným jízdním jednotkám.
Bitva u Vouillé v roce 507
Ačkoli o bitvě neexistují žádné dochované očité svědectví, tradice říká, že střetnutí začalo lukostřelbou na dálku a možná i oštěpy. To je možné, protože obě franské i vizigótské síly, jak je popsáno výše, je známo, že měly oddíly lukostřelců. Kromě toho bylo standardním taktickým postupem zahájit bitvu na dálku, když byly takové prostředky k dispozici. Po této výměně šípů vizigótské jízdní jednotky napadly franskou falangu pěšáky. To byly normální taktiky tradičně používané každou skupinou té doby. Skutečně, úspěšný jízdní útok Vizigótů u Châlons byl ještě v polovině 6. století velmi dobře pamatován (Jordanes). Falangu galořímských a franských pěšáků však útok nepřítele nezlomil.
Není způsob jak zjistit, kolik a jaké útoky vizigótské jízdní jednotky provedly nebo zda se na těchto útocích podílely jednotky pocházející z vojenských družin galořímských magnátů. Je však jasné, že Alarichovy jednotky se pokusily alespoň o jeden předstíraný ústup, aby vylákaly Chlodvíkovy pěšáky z jejich pozic. Toto úsilí však selhalo. Nato byl rozhodující útočnou akcí bitvy manévr, kdy vedl Chlodvík svou poměrně malou skupinu jízdních jednotek, která byla držena v záloze, v bočním útoku proti pozici, kde postával Alarich se svými tělesnými strážemi. Při tomto útoku byl zabit vizigótský král a tradice říká, že za Alarichovu smrt byl přímo odpovědný Chlodvík. Co je však důležitější, smrt Alaricha a velmi pravděpodobně ztráta jeho standarty, vedly k neuspořádanému ústupu celé vizigótské armády. Právě v této fázi bitvy se Chlodvíkovo vítězství u Vouillé výrazně liší od úsilí Aëtia u Châlons a Karla Martela u Poitiers.
Chlodvíkovy síly údajně pronásledovaly prchající prvky Alarichovy armády. Nejen, že franská armáda opanovala bitevní pole, ale podle zpráv to bylo po drtivé, velké porážce nepřítele. Následné vzpomínky na toto střetnutí, např. poznámky básníka Fortunata, současníka Řehoře z Toursu, jsou vykládány tak, že odkazují na hromady mrtvol, které zůstaly na bitevním poli u Vouillé. Kronika de Chauvigny říká, že potok Boglodio který protéká místem bitvy, přestal téct díky nahromaděným mrtvolám. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že jak profesionální vojáci, tak historici uznávají, že v průběhu kvapného ústupu pod tlakem pronásledování poražené armády obecně utrpí vojska většinu svých obětí.
Chlodvík byl povýšen na konzula a patricia
Jak popisuje Řehoř z Toursu slavnostní ceremoniál v Toursu, začal již příjezdem Chlodvíka k bráně (adventus) a pokračoval v městské katedrále. “ v bazilice sv. Martina oblékl purpurovou tuniku, plášť a na hlavu si připevnil diadém. Potom nasedl na koně a přehlížejícímu lidu vlastní rukou s největší štědrostí rozhazoval zlato a stříbro po celé cestě od brány atria až k biskupskému chrámu“ [8] byl by jmenován honorárním konzulem Franskému králi byla v souladu s tradiční pozdně římskou politikou pravděpodobně udělena hodnost honorárního konzula (honorární konzul – J. B. Bury: History of the Later Empire AD 395 – AD 565) a pravděpodobně také titul patricius.
Nakonec, pokud zvítězí, měl být Chlodvík v Konstantinopoli uznán jako vysoce postavený císařský zástupce nebo v nějaké podobné čestné formě. Zdá se, že provincie které je třeba vzít v úvahu pod Chlodvíkovou vládou, se sestávaly přinejmenším z Aquitania prima a secunda a možná také Narbonensis prima a secunda. Není vůbec jasné, kdy přesně Anastasiovi vyslanci uzavřeli toto ujednání s Chlodvíkem, což předpokládalo pochopení účinnosti franské vojenské síly a potenciální podpory v Akvitánii. Byzantská vláda jistě věděla, že již v roce 486 projevil vizigótský monarcha Alarich II. strach z Chlodvíka nebo alespoň z armády, kterou by mohl potenciálně mobilizovat pro vojenské operace jižně od Loiry. Od roku 506 Chlodvík prokázal svou vojenskou sílu při dobývání severní Galie během předchozího desetiletí. V této souvislosti existuje dobrý důvod se domnívat, že přinejmenším několik nikájských biskupů v Akvitánii pracovalo na podpoře věci římsko-křesťanského krále Franků proti ariánským Vizigótům.
Další akce po bitvě u Vouillé
Chlodvík na toto vítězství v poli navázal tím, že nechal části své armády pod velením jeho syna Theudericha (Theodoricha) rychle přesunout na jih, aby dobyly gótská města v Auvergne, zatímco ostatní složky franské armády, některé pod přímým Chlodvíkovým velením, dobyly většinu opevněných měst Aquitania prima a Aquitania secunda. Když sám král ukončil tažení, přestěhoval se do zimovišť ve městě Bordeaux. Hlavní město Vizigótů v Toulouse v Narbonensis prima bylo dobyto i s královským pokladem. Chlodvíkovi burgundští spojenci, kteří ve Vouillé nehráli žádnou roli, obsadili Narbonne. Obléhání spojenými burgundskými a franskými silami Carcassonne (Colonia Julia Carcaso) a Arles (Arelate) však selhalo v důsledku zásahu armády vyslané Theodorichem Velikým z Itálie.
Po svém vítězství se Chlodvík stal nejen nejmocnějším vládcem v Galii, ale také nepřítelem Theodoricha, který zase napadl Provence a Narbonensis a se stal regentem mladého vizigótského krále Amalaricha ve Španělsku. Krátce nato Ostrogóti skutečně znovu dobyli Narbonne i Toulouse. Ve skutečnosti celé středomořské pobřeží Galie buď zůstalo v držení Gótů, nebo bylo vráceno Gótům. O čtyři roky později Chlodvík uplatnil pravomoc, kterou mu delegoval císař, a svolal první z několika církevních koncilů, které se měly sejít pod královským vedením ve městě Orléans. Je důležité zdůraznit, že tento koncil v roce 511 zahrnoval nejen zástupce měst, která Chlodvík v roce 507 vysvobodil z takzvaného ariánského jha. Zúčastnili se také biskupové ze severu a shromáždění preláti uznali, že jednali v reakci na soubor titulů, které jim Chlodvík předložil ke schválení.
Poznámky:
[1] – Gundobad byl patriciem západní části římského imperia a vládl v Burgundském království v letech 473 – 516. Za jeho vlády, po zabití jeho bratra Godegisila, byl sepsán zákoník lex Burgundionum nebo také lex Gundobada, který synteticky spojil římské právo s germánským zvyky. Jeho strýcem byl Flavius Ricimer.
[2] – Flavius Magnus Aurelius Cassiodorus Senator (488 – 583) římský křesťanský filosof byl již v této popisované době kvéstorem císařského paláce (quaestor sacri palatii 507 – 511) na dvoře ostrogótského krále Theodoricha Velikého, což byl druhý nejvyšší úřad.
[3] – Zákoník je známý pod jménem lex Romana Visigothorum neboli breviář Alaricha. Peter B. Stein – Encyklopedia Britannica
[4] – Theodorich Veliký uzavřel řadu dynastických strategických svazků. Theodorich se oženil s Chlodvíkovou sestrou Audifledou a vyvdal své různé příbuzné do vizigótské (dcera Theodegotha byla provdána za Alaricha II.), vandalské (jeho sestra Amalafrida se provdala za krále Thrasamunda)) a burgundské královské rodiny (dcera Ostrogotha byla provdána za Sigismunda, syna burgundského krále Gundobada )
[5] – Obvyklé chování propuštěnce vůči svému pánovi podle římského práva (Miriam Webster dictionary)
[6] – Osobní družina nebo stráž franských princů (Miriam Webster dictionary)
[7] – Barbaři, kteří byli usazeni na území římské říše a poskytovali rektuty pro armádu. https://antickepamatky.cz/pojmy/barbarizace-rimske-armady/
[8] – Oblékl si tuniku (tunica blattea), plášť (clamide) a diadém. Od toho dne byl oslovován jako konzul nebo císař. Většina historiků se domnívá, že buď byl jmenován konzulem nebo patriciem a z textu vyplývá, že asi nešlo o řádný konzulát, protože se jeho jméno neobjevuje ve fasti consulares. Nicméně mnoho osob na Východě obdrželo oba dva tituly. Mathisen: Clovis, Anastasius, and Political Status in 508 C.E.)
Zdroje:
Prokopios z Kaisareie: Válka s Góty (Hyper ton polemon logoi), 1985
Jordanes: Gótské dějiny (Getica), 2012
Řehoř z Toursu: O boji králů a údělu spravedlivých (Historiarum libri decem), 1986
Bachrach, Bernard. S.: Vouillé and the Dicisive Battle Phenomen in Late Antique Gaul, from book: The Battle of Vouillé, 507 CE, Edited by: Ralph W. Mathisen and Danuta Shanzer, 2012
Bachrach, Bernard: Merovingian Military Organization 481 – 751, 2014
Bednaříková, J.: Frankové a Evropa, 2009
Mathisen, Ralf W.: The First Franco-Visigothic Warand the Prelude to the Battle of Vouillé, Edited by: Ralph W. Mathisen and Danuta Shanzer, 2012
Mathisen, Ralf W.: Clovis, Anastasius, and Political Status in 508 C.E.: Edited by: Ralph W. Mathisen and Danuta Shanzer, 2012
Mathisen, Ralf. W.: The Frankish Aftermath of the Battle of Vouillé, Edited by: Ralph W. Mathisen and Danuta Shanzer, 2012
Heather, P.: Gótové, 2002
