Bitva u Mursa Major v r. 351
Bitva u Mursy Major (dnešní Osijek, v Chorvatsku) se odehrála 28. září 351. Jednalo se o klíčový bod v konfrontaci mezi římským císařem Constantiem II. a vyzyvatelem Magnentiem. Constantius II. se svými starším a mladším bratrem Constantinem II. a Constansem stal v roce 337 nástupcem svého otce Konstantina Velikého. Každý z nich si vzal císařskou prefekturu: Constantius II. východní prefekturu (která zahrnovala evropskou diecézi Thrákie), Constantin II. galskou prefekturu (Španělsko, Galii a Británii), a Constans prefekturu v Itálie, Afriky a Ilýrie (poslední zahrnovala dunajskou diecézi Panonie, Dácie a Makedonie). Constantin II. se brzy s Constantem pohádal a napadl ho, ale zemřel v bitvě v roce 340. Constans ovládl celý Západ, nicméně v náboženských otázkách byl zastáncem katolické ortodoxie, přičemž Constantius II. stál zcela jinde, byl ariánem a ovládal celý Východ.
Constans nebyl oblíbený u vojska a pro jeho povahové rysy, lakotu, zkaženost, byl neoblíbený v celé společnosti. Není divu, že 18. ledna 350 byl sesazen vyšším polním velitelem Magnentiem (comes rei militaris a velitel jednotek Iovianů a Herculiů) a následně zabit. Magnentius, vyhlášený augustem v Autunu v Galii, byl rychle přijat na celém Constantově území. Po vleklé válce prohrál s Constantiem II. u Mursy v jedné z nejkrvavějších bitev v řecko-římských dějinách. Poté neuspěl ještě dvakrát, načeš se v bezvýchodné situaci zabil.
Magnentius byl z poloviny barbarského původu po matce, která měla franské kořeny a vychováván byl v pohanské víře. Ačkoliv byl dostatečně způsobilý ve vojenských záležitostech jako voják a vyšší důstojník a s dostatečnou podporou mezi vojáky i mezi civilisty, nejistota o jeho původu vedla k propagandě ze strany Constantia II, která zdůraznila jeho „barbarský“ původ, ukazujíce na jeho inklinaci k pohanskému dědictví a vylíčila jej nejen jako nelegitimního uzurpátora, ale také jako barbarského útočníka před kterým musí být Západ chráněn.
Marcellinus a zvolení Magnentia císařem
Nastolení Magnentia nebylo pouze jeho akcí, ale zapojila se i armáda, senát a církev, ta však byla slabá, mnoho biskupů se snažilo teprve rozšířit počet věřících. Daleko většímu vlivu se těšila aristokracie v Římě a to především v senátě, mezi nimi byl nevýznamnějším podporovatelem Magnentia Fabius Titianus, prefekt Říma 339-341, 342 a v roce 350. Titianus byl navíc praefectus praetorio Galliarum. Císař Julianus, který se uzurpací Magnentia zabýval předpokládal, že hybným motorem byl Marcellinus, jenž byl comes rerum privatarum císaře Constantia II. tedy správce císařské pokladny. Marcellinus zorganizoval oslavu k narozeninám svých synů, pozval mnoho nadřízených důstojníků: Magnentius, oblečený do císařského purpuru byl důstojníky hlasitě uvítán jako Augustus. Samotní vojáci slyšeli výkřiky a také podpořili Magnentia jako císaře. Constans po obdržení zprávy, že se vojsko vzbouřilo, se dal na útěk, ale byl dostihnut a zabit. To se stalo v době, kdy Constantius (nebudu již dále uvádět jeho pořadí) byl v Antiochii, kde očekával hrozící útok Peršanů.
Vetranio
Významný důstojník ilyrského vojska, magister peditum (velitel pěších jednotek) byl prohlášen svými vojáky v březnu roku 350 císařem. Mě za sebou dlouhou a úspěšnou vojenskou kariéru a tak potvrzení vojskem nebyl problém. Ruku v ruce s ním postupoval jeho podporovatel Vulcacius Rufinus, prétoriánský prefekt Ilýrie. Oba si však uvědomovali, že by bylo dobré uzavřít s Constantiem nějakou dohodu. Philostorgius uvádí, že po smrti Constanta jeho sestra a dcera Konstantina Velikého, Constantina požádala Vetrania aby se „oblékl do purpuru“, což se 1. března 350 stalo.
Mince obou uzurpátorů formálně uznávala Constantia a je zajímavé, že se nikde neuvádí jejich vzájemné potvrzení jako Augustů, zřejmě čekali, jak se vyjádří císař. Výmluvné je, že jeho mince se nezmiňují ani o jednom, ale všichni tři se vyměnili vyslance. Ilyrské legie a jednotky Constantia se setkaly u Serdiky (dnešní Sofie v Bulharsku). Constantius odmítl veškeré návrhy vyslanců a nechal je zatknout vyjma jednoho, což byl Vulcacius Rufus. Spolu se dohodli, jestliže Vetranio změní stranu, bude mu udělena milost a nebude se na něj pohlížet jako na uzurpátora. Po vcelku nadějných jednáních císaře s Vetraniem nabídl Constantius titul „caesara“ Magnentiovy. Vyslanci po císaři požadovali, aby přijal jako své kolegy ve vládě Vetrania a Magnentia. V prosinci roku 350 se Vetranio skutečně podvolil a odešel do ústraní. Rufinus zůstal vysokým úředníkem Constantia, postupně jako prétoriánský prefekt Ilýrie, Galie a Itálie s Afrikou.
Nepotianus
Dalším uzurpátorem se stal člen konstantinovské dynastie Virius Nepotianus (Constantius byl jeho vzdálený bratranec), jenž se prohlásil Augustem v Římě, ale vydržel v riskantním povolání pouhých 28 dní v červnu roku 350. Poté jej nechal zabít i s rodinou Marcellinus, nyní držitel nejdůležitějšího civilního úřadu, magister officiorum, zároveň se přestaly na Západě razit mince ve jménu Constantia.
Přípravy na válku
Ještě v létě učinil Magnentius svým spoluvládcem, caesarem, Decentia (pravděpodobně bratra) a Constantius udělal podobný krok, když jmenoval bratrance Galla svým caesarem a poslal jej na Východ. Začleněním armády Vetrania se stala armáda Constantia početnější, ale stále spíše s obrannou činností. V roce 351 začali skutečné přípravy na konflikt tím, že armáda císaře se dostala z Východu do Ilýrie a tak se pohnul i Magnentius, který na pomezí Itálie porazil Constantiovy oddíly v menším střetnutí. Pak se zmocnil města Poetovia (dnešní Ptuj ve Slovinsku) a pokračoval s armádou k Siscii (Chorvatsko), kterou oblehl, ale dobyl až koncem léta. Císař moc aktivní nebyl, měl zřejmě na zřeteli pravidlo římských stratégů, kteří doporučovali se bitvě spíše vyhnout, kdykoli to bylo možné a zvlášť v případě, že byli početně slabší.
Proto byl vyslán Constantiův vyslanec Flavius Philippus, prétoriánský prefekt Východu, který navrhl vládu Magnentia pouze v Galii, což dotyčný odmítl a prefekt byl držen jako rukojmí při obléhání Siscie. Jeho mise byla úspěšná do té míry, že přeběhl franský velitel Silvanus s jednotkou asi 500 mužů. Magnentius se vyhnul Sirmiu (Sremska Mitrovica v Srbsku) a Cibalae (chorvatský Vinkovec) a poslal ke Constantiovi posledního vyslance a tím byl Fabius Titianus. Nic se nevyřešilo a vývoj spěl k bitvě u Mursa Major.
Bitva
Boje začaly kolem opuštěného předměstského amfiteátru, kde se ukryla část Magnentiových sil, ale Constantiovi vojáci je vyhnali a zničili. Po připojení oddílů k hlavním silám byla bitva zprvu nepravidelná, ale nabrala tempo a trvala dlouho do noci. Armády byly konvenčně uspořádány, s pěchotou uprostřed, jezdectvem na každém křídle a lehkými jednotkami, jako jsou prakovníci a pěší lučištníci, v týlu (podle popisu Juliana). Constantiovo levé křídlo obklíčilo pravé křídlo Magnentia, to sice vzdorovalo, ale postupně se rozpadlo na menší skupiny, ve kterých se pěší jednotky smíchaly s jezdci, kteří sesedli a společně se bránili proti Constantiovým silám, které využívaly ve větší míře jízdních lučištníků a obrněných jezdců.
Za soumraku se některým podařilo uprchnout, ale zbytek byl zatlačen k Drávě, kde velká většina padla nebo se utopila v řece. Neví se kdy opustil Magnentius vojsko a odjel z bitvy. Ví se pouze, že zbylým jednotkám velel magister militum Marcellinus, jiná osoba, než Marcellinus magister officiorum. Velitele už nikdy nikdo neviděl.
Úloha těžkého jezdectva
Bitva u Mursy je charakteristická intenzivním využitím těžké jízdy a to především na straně Constantia. Jedná se zřejmě o první případ, kdy byly jednotky legionářů, ale i auxilií rozbity útoky těžké jízdy. Sice ne hned, ale hned na počátku tvrdě útočily a později při zdolávání jednotlivých víceméně samostatných skupin, které již nedokázaly držet souvislou linii obrany. Ve svém popisu Constantiových sil těsně před začátkem bitvy pozdější císař Julianus zdůrazňuje thorakophoroi, obrněné těžké kopiníky.
„Všichni seděli na svých koních jako sochy, zatímco jejich údy byly vybaveny brněním, které přesně kopírovalo obrysy lidské postavy. Zakrývá paže od zápěstí k lokti a odtud k ramenům, zatímco ramena, záda a prsa chrání kroužková zbroj. Hlava a obličej jsou zakryty kovovou maskou, díky níž její nositel vypadá jako třpytivá socha, neboť ani stehna a nohy a samé konce chodidel tuto zbroj nepostrádají. Ke kyrysu je připevněn jemným řetízkovým pancířem jako pavučina, takže žádná část těla není viditelná a nezakrytá, protože tento tkaný potah chrání i ruce a je tak pružný, že nositel může ohýbat i prsty… Z těchto oddílů někteří nesou kopí a jsou chráněni kyrysy a přilbami z kované železné zbroje. Jezdí na koních přesně jako sochy a nepotřebují žádný štít.“ (Julianus Or. 1.37D).
Constantiova obliba takových oddílů je potvrzena rétorem Libaniem a Ammianem Marcellinem (16.10.8):
„Z té i oné strany kráčeli ve dvojstupech ozbrojenci se štíty a chocholatými přilbami a třpytili se ve svém lesklém brnění blýskavým jasem. Mezi nimi byli rozptýleni obrnění jezdci, kteří slují „clibanarii“, chráněni kovovými maskami a pancéřovými krunýři a opásaní železnými pruhy, takže bys nevěřil, že jsou to sochy uhlazené rukou Praxitelovou, a nikoli muži. Obepínaly je totiž tenké plechové kroužky, uzpůsobené tělesnému pohybu a rozvedené po všech údech tak, aby bylo odění vhodným způsobem těsně spojeno a vyhovovalo jakémukoli nutnému pohybu kloubů.“
Římané se poprvé setkali s těžkými kopiníky na Východě už během pozdní republiky. Své vlastní oddíly a jednotky si vytvořili kolem počátku 3. století n. l., pravděpodobně po vzoru agresivních sásánovských Peršanů. Nicméně zprávy jsou i o těžkých jezdcích z doby císaře Hadriana a ještě předtím v židovské válce Josephus Flavius (BJ III, 253) popisuje těžkou jízdu:
„Protože jejich ústup nebyl proveden neuspořádaně, protože se rány dotkly pouze povrchu jejich těl, která byla pokryta brněním na všech částech.“
Constantiův pozdější zájem o těžkou jízdu mohl začít během jeho vlastních tažení proti Persii na počátku jeho vlády. Nicméně nejednoznačnost v pramenech vyvolala debatu o jejich přesné povaze, a tak nejistota trvá ohledně toho, kdo přesně byli Julianovy thorakophoroi.
Na první pohled se zdá, že existovaly dva typy těžkých kopiníků, jeden „těžší“ a druhý „lehčí“, označovaných jako cataphract (cataphractarii), a objevují již dříve, například u Sallustia a Livia. Podobní jezdci jsou identifikovaní jako „cataphracts„ na náhrobcích ze 3. a 4. století, z nichž některé je zobrazují a to jak v brnění, ale také s mohutnou přilbou a velkým kulatým štítem. Ve výzbroji mají kopí i meč. Jejich koně nejsou ale chráněni brněním. Takové jednotky byly identifikovány jako součást Julianovy armády v bitvě u Štrasburku, ve které Alamani probodávali nechráněné boky jejich koní, aby je přiměli shodit své jezdce. (Ammianus Marcellinus). Jednotky katafraktů se často objevují v Notitia Dignitatum (ND) z konce 4. století. Těžší kopiníci, nazývaní clibanarii, nosili železné vesty od hlavy až k patě, vyzbrojeni byli pouze silným kopím a jezdili na koních přikrytých pancéřovou šupinatou přikrývkou. Nejstarší textová zmínka o římských clibanarii je v latinském chvalozpěvu od Nazaria, na vítězství Konstantina I. nad Maxentiem v bitvě u Turína v roce 321. (22.4)
Výše uvedené příklady jsou poznámkou k jízdě Constantia II. Podle ND byli clibanarii jízdní štítonoši a také (což je důležité u Marsy) jízdní lučištníci, equites sagittarii. Ve zdrojích se objevuje poznámka o ničivosti jízdních lučištníků, snad to byli equites sagittarii clibanarii zmínění v ND, ale ti jsou uvedeni pod velením comes Africae. Větší množství jednotek Equites sagittarii je ve východní části v ND, 38 jednotek oproti 17 v západní části a z toho polovina je uvedena v Pannonii.
Magnentiovo vojsko bylo v bitvě izolováno ve druhé části bitvy, kdy je jízda Constantia dostala pod tlak, takže se postupně vytvořily skupiny smíšených jednotek, pěších a jízdních, které odolávaly tlaku equites sagittarii. Pokud by katafrakti nerozrazili počáteční sestavu Magnentiových vojsk, mohl nastat problém i s výdrží obrněných i neobrněných koní, protože váha jezdců i brnění koní byla ohromná a tak trochu mohla vadit v taktickém pohybu jednotek a navíc se uměly pěší jednotky efektivně bránit těžké jízdě, pokud ta nebyla v přímém a prudkém ataku. Proto zřejmě šlo o masivní ztráty na obou stranách v této bitvě. Magnentiovo vojsko asi utrpělo nevětší ztráty u Drávy, většinu z 24 000 obětí, ale ztráty Constantia byly rovněž ohromující – 30 000 mrtvých, což je u vítězné strany překvapující.
Katafrakti hráli klíčovou roli na počátku bitvy u Mursy, když donutili linii Magnentiova vojska k obratu dozadu a později pomohli prolomit jednotlivé skupiny. Constantiovo vítězství u Mursy bylo velké především zásluhou těžkých jízdních lučištníků, kteří spolupracovali s kopiníky v taktice společných útoků, okopírovaných od Peršanů. Budoucnost vojsk měla nadále spočívat ve vysoce pohyblivém a všestranném jízdním lučištníkovi. Což se potvrdilo u barbarských armád Hunů, Avarů, Arabů apod.
Ztráty
Zonaras popisuje ztráty následovně: z armády o 80 000 mužích ztratil Constantius 30 000 mužů a že z armády o 36 000 ztratil Magnentius 24 000 mužů. Jeho zdroje se zdají podle historiků důvěryhodné i když psal 1 000 let po bitvě. Problém je nejednotnost v historických záznamech o počtech římské armády obecně. Odhadovaný počet kolísá od 240 000 do 600 000, což je široké spektrum. Dá se počítat se zhruba poloviční cifrou, tedy 420 000 mužů. Bitvy u Mursy Major by se tak zúčastnilo asi 30 % stavu armád, a to je veliké číslo. Armády byly větší než kterákoli z těch, které byly následně v Evropě zaznamenány až do raného novověku. Soudě podle Ammiana Marcellina, Libania a Vegetia, obvyklá velikost polní expediční armády v tomto období byla zhruba jen 25 000 mužů!
Zajímavé srovnání ukazuje na celkové ztráty u Mursy oproti bitvě u Adrianopole, 54 000 oproti asi polovičním ztrátám v pozdější bitvě. To dokládá, že Mursa byla skutečným mlýnkem na maso. Jak píše Eutropius (10.12):
„V tomto konfliktu byly zničeny obrovské síly římské říše, síly, které by stačily pro jakékoli cizí války a které by byly mohly mnohým přinést triumf a velkou bezpečnost. Tato bitva spotřebovala téměř bezprecedentní množství římské síly a ohrozila osud celé říše.“
Je pravda, že střetnutí vážně poškodilo císařskou armádu a situace pokračovala až do bitvy u Adrianopole. Krvavé střetnutí jen dokresluje moje mínění, že za obrovské problémy impéria v pozdní antice mohly především boje mezi samotnými Římany. Nesmíme zapomínat, že doba bitvy u Mursa Major následovala po bojích mezi tetrarchy, které nepřinesly nic jiného, než ztráty římských jednotek. Navzdory Magnentiovu útěku bitva odsoudila jeho věc k zániku. Jeho okamžitým rozhodnutím bylo ustoupit do Aquileie a opevnit alpské přechody. V roce 352 jej však Constantiovy síly snadno vytlačily ze severní Itálie do Galie. Dne 10. srpna 353 spáchal sebevraždu v Lyonu po konečné krvavé porážce v bitvě u Mons Seleuku (La Bâtie-Montsaléon, Hautes-Alpes, Francie).
Prameny:
- Ammianus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku antiky, 2002
- Eutropius: Breviarium Ab Urbe Condita – Harold W. Bird na Scribd, 2011
- Eutropius: Krátká historie na Livius.org
- Zosimos: Stesky posledního Římana (Nea historia), 1963
- Julianus: The Works of the Emperor Julia Volume 1 with an English Translation by Wilmer Cave Wright, 1913 Project Gutenberg Ebook
- Synové slávy – oběti iluzí, Nazarius: Chvalořeč na císaře Konstantina, 1977
- D. Barnes: Athanasius and Constantius: Theology and Politics in the Constantinian Empire, Catholic Historical Review in JSTOR, 1994
- Negin, R. D´Amato: Roman Heavy Cavalry (1) Catahractarii and Clibanarii 1st Century BC – 5th Century AD, 2018
- Drinkwater: The Battle of Mursa, 351: Causes, Course, and Consequences, Journal of Antoquity, 2022
- Grant: Římští císařové, 2010
- Barron: Dedication to the usurper Magnentius (CIL XI,6640) in Judaism and Rome, 2018
- Schuckelt: Evidence for horse armour in the Roman Army and the use of chamfrons by the Roman Cavalry, 2014
