Války, bitvy a administrace říše císaře Lucia Domitia Aureliana
Velmi neklidné období začátku období tzv. „Vojenských císařů“ , které začalo v roce 235 n. l. a skončilo prakticky až za císaře Claudia II Gothica v roce 268 n. l., se někdy nazývá „krize třetího století“, což je asi výstižnější pojmenování. Důvody, které vedly k zeslabení římského imperia se projevily po smrti císaře Septimia Severa spočívaly jednak v anarchii vojsk, která mnohdy masově prohlašovala císaři své pretendenty, jednak situací v těsné blízkosti římských hranic, zvlášť na severu a východě. Množství germánských pokusů překročit hranice se zvýšil v důsledku začínajících velkých přesunů kmenů z Euroasie do střední a jihovýchodní Evropy.
Také situace na východní hranici se ukázala pro Řím jako nepříznivá, neboť v Parthii začali vládnout perští Sásánovci. Novoperská říše byla územně rozlehlá s velkými lidskými zdroji. Jen několik císařů muselo čelit tolika útokům na říši a tolika uzurpátorům jako Lucius Domitius Aurelianus, jenž pokračoval ve velmi úspěšném odrážení barbarů a úspěšně zvládl i velkou revoltu královny Zenobie na východě impéria.
Aurelianovo mládí
L. Domitius Aurelianus se narodil v roce 214 nebo 215 n. l. v chudé rodině v provincii Illyricum. Jméno (nomen) pravděpodobně pocházelo od senátora z rodu Aureliů. O jeho dětství není nic známo, všechny zdroje hovoří pouze o jeho vojenské kariéře. Do armády nastoupil ve dvaceti letech a pravděpodobně postupoval v armádě z nižších pater i když byl zapsán jako jezdec (equestrian), což mu otevíralo postup označovaný jako tres militia, tři stupně ve vojenské kariéře jezdce. Jednotlivé stupně se vyvíjely podobně jako civilní cursus honorum. Voják začínal jako praefectus cohortis (prefekt kohorty), dalším krokem bylo velení spojené s titulem tribunus angusticlavius (vojenský tribun) a nejvyšší úrovní byl praefectus alae (velitel jízdy). Pro uvedenou verzi postupu Aureliana není velká většina badatelů. Spíše se předpokládá postup z nejnižších pater vojenské hierarchie.
Když pomineme detailní, ale ničím nepodložené vojenské činy (jako například neexistující vojenské jednotky), jsou první hodnověrné zprávy o jeho vojenské činnosti z doby císaře Galliena (253-268). Vláda Galliena a jeho spolucísaře Valeriana je spojena s mnoha válkami a východě i na západě. Gallienus musel čelit na západě Frankům a Germánům, kteří dokonce pronikli až do Itálie. Neméně devastující byly uzurpace na západě v roce 260 (Ingenuus, Regalianus). Po zajetí Valeriana Peršany se zrodily okamžitě nové uzurpace (Macrianové, Quietus, Postumus).
Především Postumova revolta přerostla v vytvoření prakticky samostatného galsko-římského státu s vlastním senátem a konzuly a Postumem jako císařem. Tento stav akceptovala armáda i v Hispánii a Anglii. Proti Gallienovi však Postumus nijak vojensky nevystoupil. Galská říše představovala nový osobitý státní útvar, který existenčně přežil na exponovaním místě hranic s barbarikem a čelil i snaze císaře Galliena o zpětné začlenění do říše.
V té době pomohl Gallienovi velmi schopný palmýrský velmož Septimius Odenathus, když odrazil Peršany a znovu obsadil Sýrii a Mezopotámii. Císařem byl uznán jako vrchní velitel na východě (corrector totius Orientis). Krátce nato se převalila přes Černé moře další hrozba, Gótové společně s Heruly a Gallienus musel znovu zasahovat (bitva u Niše a na řece Nestos = pojednáno v jiném článku).
Reorganizace vojska
V té době se Gallienus rozhodl zreorganizovat svoje vojsko, jízdní lučištníci a kopiníci byli používáni již delší dobu, ale střet s nomádskými a germánskými kmeny vedl k myšlence vyrovnat se v této kategorii síle barbarů, která používala dobře obrněné jezdce, proto došlo u Římanů k výraznému rozšíření těžké jízdy (equites cataphractii), která se mohla rovnat parthským jednotkám a sarmatské jízdě. Snaha o zavedení těžké jízdy je ještě staršího data, z doby císaře Hadriana (117-138). Za základnu nových útvarů určil Mediolanum (Miláno), ve výhodné pozici uprostřed vzdálenosti od limes Romanus k Římu. Termín cataphractii mohl být zřejmě zaměnitelný s contarii nebo clibanarii, jak popisuje Ammianus Marcellinus vyzbroj těžké jízdy.
Pokud vzrostla důležitost těchto nových jednotek v Mediolanu, tak asi není velkým překvapením, že po bitvě u Naissu v roce 268 revoltoval další generál, tentokrát velitel jízdy Aureolus přímo v Mediolanu, který se tak připojil k Postumovi, jenž jej nijak vojensky nepodpořil díky novému povstání proti jeho vládě na germánské hranici (Laelianus). Povstání se zúčastnil Lucius Aurelius Marcianus, Cecropius, prefekt jízdy ala Dalmatorum a praefectus praetorio Aurelius Heraclianus. V pozadí pravděpodobně stáli Claudius pozdější císař (II, Gothicus) a možná také Aurelianus. Císař Gallienus byl zavražděn před Mediolanem, v němž se nacházel obležený vzbouřený velitel jízdy Aureolus. Vládu převzal Marcus Aurelius Claudius, známý jako Claudius II. (Gothicus).
V té době Aurelianus za sebou úspěšnou kariéru velitele jízdy, byl zapleten do smrti císaře Galliena a možná byl také iniciátorem zabití vzbouřeného Aureola po dobytí Mediolana. Rozhodně byl jmenován velitele dalmatské jízdy (ala Dalmatorum) a po čase postoupil na původní post Claudia, jako vrchní velitel jízdy. Claudius věděl, že Aurelianus je náročný, ale oblíbený velitel a umožní mu hladší převzetí moci.
Aurelianus za císaře Claudia II
Vzhledem k invazím Gótů, Claudius nijak aktivně nenapadal galského uzurpátora Marka Cassiania Postuma. Nechal svého mladšího bratra v severní Itálii aby blokoval možný Postumův útok a sám se roku 269 vydal se s hlavními silami proti Gótům, kteří byli tou dobou u Soluně (Thessaloniké). Zde se měl spojit s Aurelianem a dalším velitelem Marcianem. Když se Gótové dozvěděli o postupu silné armády pohnuli se směrem na sever za stálého plenění Makedonie. Po bitvě u Niše (Naissus), které se zúčastnil Aurelianus jako velitel jízdy a jeho útoky byly zřejmě jedním z důležitých faktorů vítězství Římanů v této krvavé bitvě. Hovoří se až o 50 000 zabitých a zajatých.
Gótové byli neustále napadáni římskou jízdou a nedostatek jídla a veškerých zásob způsobil, že přibyli další nemocní a mrtví. Římané obklíčili Góty, kteří se uzavřeli do hrazeného tábora u hory Haemus (v dnešním Bulharsku). Bitva, která se zde odehrála byla sice krvavá, ale výsledek byl nerozhodný a i římské ztráty byly značné, což znemožnilo další konfrontaci. Drsné okolí totiž nebylo nijak příznivé pro Římany a u některých jednotek se začal projevovat úbytek disciplíny. Na druhou stranu bitva Gótům nijak nezlomila bojového ducha a tak se zbytek Gótů celé jaro roku 270 prodíral na sever skrz Thrákii v bezpečné vzdálenosti obklopen římským vojskem. Navíc řádil mor na který zemřel i císař Claudius II Gothicus, který se vracel z Balkánu sever k Dunaji vstříc Vandalům, kteří se chystali napadnout Pannonii, ale necítil se dobře a zastavil v Sirmiu, kde po přijetí titulu Gothicus Maximus, následkům nákazy podlehl.
Protože byl Claudiův mladší bratr Marcus Aurelius Quintillus blíže Římu a senátu, byl bez problémů zvolen dalším císařem na krátkou dobu (leden až březen/duben r. 270). Aureliana prohlásilo vojsko císařem v Sirmiu. Quintillus soustředil své síly u Aquileie. Naproti tomu Aurelianus disponoval velmi zkušeným vojskem, které mělo za sebou kampaně na Balkáně, ale k žádnému boji nedošlo, neboť Quintilla opustilo vojsko a tak spáchal sebevraždu podřezáním si žil. Začátkem listopadu vstoupil Aurelianus do Aquileie a přijal aklamace vojsk, a senát pružně změnil své stanovisko a ujistil Aureliana o své neochvějné loajalitě.
Situace impéria v době nástupu na trůn
Aurelianus neměl zdaleka klidný a bezproblémový začátek vlády, protože jako první začali útočit Vandalové poté, co překročili v Pannonii Dunaj v zimě 270. Naštěstí nebyli vybaveni pro dobývání měst. Proto bylo velmi účelný rozkaz Aureliana, aby obyvatelé zvířata odvedli do měst. Vandalové trpěli hladem a žádali císaře o mír, který byl uzavřen s podmínkou rukojmích a dodání 2 000 vybavených jezdců pro římskou armádu, 500 z nich to odmítlo a tak byli pobiti. Zprávy jsou z dochovaných fragmentů Dexippa a Petra.
Bitva u Placentie
Další vpád prakticky navazoval v podobě několika germánských kmenů, Alamannů, Markomannů a také Juthungů, kteří pronikly až na Apeninský poloostrov z Raetie okolo Bodamského jezera. Aurelianus kvapně táhl s vojskem z Pannonie zpět do Itálie a přímo k Placentii (dnešní Piacenza), kterou již obsadil nepřítel. Germáni byli překvapeni rychlostí římských vojsk, ale neušla jim únava Římanů.
Okamžitě na ně zaútočili v zalesněné krajině u Placentie a způsobili vojsku Aureliana těžkou porážku. Juthungové pokračovali na cestě Via Aemilia k Římu, kde vzrůstala nervozita přerůstající do paniky, která vyústila v krvavé střety přímo v Římě, kdy se zřejmě k nepokojům připojil i správce státní pokladny Felicissimus a také raziči mincí v mincovnách. Pontifikové nahlédli do sibyllských knih a zjistili, že se musí na určitých místech vykonat oběti.
Po vykonání obřadů se barbaři skutečně zastavili a Aurelianus je pobil. Tolik méně spolehlivá Historia Augusta, ale skutečnost byla zřejmě daleko prostší. Aurelianus shromáždil svoje rozprášené oddíly a snad se k němu ještě nějaké další připojily. Germáni si byli vědomi, že je jim Aurelianus s armádou v patách, proto se snažili u měst Pisaurum (Pisa) a Fanum Fortunae (Fano) změnit trasu a po Via Flaminia se vydat k Římu.
Bitva u Fanum Fortunae a bitva u Ticina 271
U řeky Metauru v bitvě u Fanum Fortunae zvítězili Římané, když se množství Juthungů utopilo v řece. Juthungové žádali mírové jednání při vědomí, že jsou stále ještě dost silní, představovali zatím velkou bojovou sílu. Po vyjednávání (zaznamenaném Dexippem) nedostali Juthungové záruku bezpečného průchodu Itálií, neboť Aurelianus si byl vědom možnosti, že mohou během cesty nadělat ještě mnoho škod. Juthungové po porážce nepokračovali směrem na Řím, ale vraceli se po Via Aemilia s Aurelianem v zádech.
Na pláních u Ticina (dnešní Pavia) na Juthungy zaútočil a přesvědčivě zvítězil. Aurelianus se odebral do Říma, kde byla situace vážná, dělníci mincoven vyšli do ulic a část senátorů, kteří dříve nejvíce podporovali Quintilla (mladšího bratra císaře Claudia II. Gothica), se rovněž obávali přísného Aureliana a zřejmě podněcovali vzpouru. Následovala otevřená a krvavá vzpoura, která skončila bitvou na kopci Caelium mezi davem a městskými kohortami posílenými pravidelnými jednotkami císařské armády. Krveprolití bylo rozhodně hrůzné, i když čísla o mrtvých uvedená ve zdrojích (uvádí se údaj o 7 000) jsou pochybná. Jakmile Aurelianovi vyvstaly problémy, ihned se chopili příležitosti další uzurpátoři, kteří však vládu Aureliana ohrožovali jen krátce. Kromě uzurpací se svědomitě zabýval i ochranou Říma a rozhodl o vybudování hradeb. Hrozba další invaze barbarů do Itálie, pod dojmem právě překonaného tažení Germánů k srdci říše, se zdála být reálná.
Římské hradby
V důsledku invaze germánských kmenů až do nitra Itálie a nastalého šoku v Římě, vyvstala potřeba ochrany Věčného města, Aurelianovi bylo jasné, že nemůže nechat větší kontingent vojska v Itálii, v době, kdy bylo impérium ohrožováno jak na severu u Rýna, tak na Balkáně a navíc vzrůstal problém s Palmýrou. Než se císař vydal na Balkán, osobně dohlížel na opatření, aby se projekt hradeb zdárně rozběhl.
Za normálních okolností se staveb běžně zúčastňovala armáda, ale nyní prováděly hlavní stavební práce městská stavební collegia (např. fabri tignuarii). Tak rozsáhlý stavební projekt zřejmě nebyl za Aurelianova života ještě hotov, stavba byla dokončena za císaře Marka Aurelia Proba (panoval 276-282). Obvod hradeb byl dlouhý téměř 19 km, základy hradeb měřily 4 m, pevná část byla vysoká 3,65 m a celková 6,1 m a cimbuří zvedala do výšky 8 m; v některých částech je pevná část zdi 3 m vysoká. Po obvodě byla zeď přerušena 381 věžemi obdélníkového tvaru. V době Aureliana existovalo 29 bran různých velikostí a tvarů.
Palmýra
Mnohem větší problém než uzurpátoři, kteří nijak neusilovali o celkovou vládu a odstranění Aureliana, představovala na východě Septimia Zenobia (240-275) a její syn Vaballathus Athenodorus kteří se po smrti Septimia Odaenatha (220-267) v polovině roku 271 prohlásili Augustou a Augustem. Odaenathus byl zakladatelem palmýrského království, svým postojem po porážce a zajetí císaře Valeriana v roce 260 zůstal na straně Říma a vedl armádu do bitvy s Peršany, kterou vyhrál, pomohl zdolat uzurpaci proti Gallienovi (Fulvius Macrianus) a poté v útoku proti Peršanům došel až do srdce Persie, ke Ktésifónu, načež se prohlásil za krále králů.
Po jeho smrti v roce 267 vládla jeho vdova Zenobia, které zůstala k dispozici mohutná armáda a která ovládala rozsáhlou oblast Sýrie, Mezopotámie, Levanty a Anatolie. Rovněž tituly a vyznamenání, kterými byl obdařen Odaenathus, byly velmi rychle převedeny na Vaballatha, jehož věk není přesně znám; tituly Pán Palmýry, Král králů, a corector totius orientis. Ke dvěma prvním titulům měl jakýsi vágní nárok, nicméně k římskému titulu corrector totius orientis nárok neměl lze úspěšně pochybovat, že by Gallienus nebo Claudius titul v rukou Vaballatha ratifikovali. Mezi nejbližší společníky ve vojenské oblasti musíme počítat především s vrchním velitelem armády, kterého sama jmenovala na místo zavražděného manžela, Septimiem Zabdou, na jehož vojenské schopnosti a loajalitu se mohla plně spolehnout.
Invaze palmýrského vojska do Egypta
Důvod k nepřátelství Říma a Palmýry dodala Zenobia, když se v době, kdy Claudius a Aurelianus bojovali s Góty v severní Thrákii, poslala vojevůdce Zabdu na jaře roku 270 římské Arábie (Arabia Petraea). Římský velitel Trassus mobilizoval místní Legio III Cyrenaica a střetl se v vůdcem Palmýřanů Zabdou u jihosyrské Bostry (dnešní Bosra), ale Římané byli zcela potřeni a Trassus zabit.1 Zabdas navíc dobyl Bostru a zničil chrám Dia Ammona. Palmýrská armáda v počtu 70 000 pochodovala v říjnu roku 270 až k hranicím Egypta dostala se do Egypta v době, kdy velitel Egypta Tenagino Probus (praefectus Aegypti) byla na moři a bojoval pravděpodobně proti Gótům, Bohužel se někteří římští vojáci vedeni Timagenem spojili s Palmýřany a Egypt obsadili. Někteří autoři datují invazi do vlády Claudia II (Zosimos), jiní po jeho smrti (Zonaras), pravdou zřejmě je, že začátek spadá do doby Claudia, ale vrchol akce se uskutečnil již po jeho smrti.
I když se Probus urychleně vrátil do Alexandrie, obsadil pevnost Babylon, ale ta byla dobyta palmýrským vojskem a Probus spáchal sebevraždu. Palmýra se rovněž angažovala na severu Sýrie v Antiochii. Zajímavé z té doby jsou mince z mincovny v Antiochii se dvěma hlavami, Na jedné Aurelianus a na druhé mladý muž bez vousů s titulaturou: Vaballathus V(ir) C(larissimus) R(ex) IM(perator) D(ux) R(omanorum). Operoval zde totiž po návratu z Egypta Zabdas a s ním jeho velitel Septimius Zabbaeus a rozsah ovládaný Zenobií se rozšířil na většinu Malé Asie, včetně Galatie. Rozhodná změna v pojetí mincí nastává v dubnu 272, kdy mincovna v Antiochii začíná vydávat tetradrachmy pouze jménem Vaballatha. Bylo naivní si myslet, že Aurelianus to přejde mlčením.
Tažení na východ
V době, kdy se Aurelianus vydal na východ, se znovu vzbouřili Gótové a císař je porazil na podzim 271 a navíc přenesl válku i na jejich území za Dunajem. Znovu je porazil a zabil i vůdce Gótů Cannabu (nebo Cannabauda) s 5 000 bojovníky. Úspěšné tažení mu vyneslo čestný titul „Gothicus Maximus“. S nástupem zimy začal s přípravami na střetnutí s Palmýrou. Skladba jeho vojska obsahovala skvělou dalmatskou jízdu, mauretánskou lehkou jízdu a legionářské jednotky stáhnuté z celé dunajské hranice, dále byly součástí armády jednotky z Pannonie a Moesie. Celá armáda se po shromáždění pohnula směrem na východ.
Většina měst se v Bithýnii podvolila, v Galatii také a císař byl uvítán v ve městě Ancyra (dnešní Ankara). Problém nastal u města Tyany, kde Aurelianus uviděl pouze zavřené brány. Jeden z obyvatelů pomohl římské armádě k dobytí města a následně byl Aurelianem popraven za to, že zradil své město, zároveň zakázal vojsku rabovat ve městě. Historia Augusta popisuje jeho setkání s proslaveným filosofem Apollóniem z Tyany, který mu prý latinsky řekl:
„Aureliane, chceš-li zvítězit , nesmíš pomýšlet na vraždění mých spoluobčanů! Aureliane, chceš-li vládnout, neprolévej krev nevinných! Aureliane, chceš-li žít, jednej ušlechtile!
Odtud císař zamířil do Kilikie a Tarsu, poté k městu Issos (Alexander Veliký zde svedl bitvu) a k moři se přiblížil v Alexandii ad Issum (Iskanderun).
Bitva u Immae v roce 272
Jeho vojsko se zmocnilo Antiochie nad Orontem po krátké bitvě u Immae (asi 40 km od Antiochie), když Aurelianus takticky nechal ustoupit svojí lehkou jízdu po prvním náporu těžké palmýrské jízdy, která ji pronásledovala k Immay, což byl Aurelianův záměr. Ve velkém vedru koncem května nebo začátkem června, se koně obtěžkané těžce vyzbrojenými Palmýřaný brzy unavily, římské jezdectvo se otočilo a zmasakrovalo nepřítele. Zde se plně projevila zkušenost římské jízdy a zvlášť jejího velitele. Ukázalo se, že tato krátká srážka byla jedním z rozhodujících okamžiků války. Zenobia opustila Antiochii i s vojskem poté, co Zabdas využil podobnosti jistého místního muže s Aurelianem, oděl jej do purpuru a vedl s průvodem skrz město, to mělo přesvědčit obyvatele Antiochie, že armáda zajala Aureliana. Tím přibrzdil rychlý odchod z města, který mohl vyvolat paniku.
Aurelianus hodlal napadnout Antiochii pěšími oddíly, které zatím nijak do vývoje nezasáhly, ale v okamžiku, kdy se dozvěděl, že Zenobia opustila město, volně vstoupil do Antiochie a byl obyvatelstvem vítán. Někteří ze strachu město opustili, ale po vydání císařské vyhlášky, která byla vůči nim blahosklonná, se do města vrátili.
Zabdas zanechal malý oddíl na pahorku za městem, ale císařské pěší jednotky jej po krátkém útoku za použití bojové formace testudo obrátili na útěk. V Antiochii shromáždil Aurelianus další posily, legio Mesopotamia poslala oddíly vexillatio a z Palestiny dorazily další pomocné oddíly. Celá armáda pokračovala přes Apameu, Larissu a Arethusu k Emese.
Bitva u Emesy
Palmýrská armáda byla Septimiem Zabdem rozestavěna na rovině nedaleko Emesy (dnešní Homs v Sýrii), která byla výhodná pro jeho jezdectvo. Plná síla palmýrské armády se odhaduje na 70 000 mužů.
Na straně Římanů se postavila do bitevní sestavy dalmatská jízda, jednotky z Pannonie, Moesie, galské vojsko, sestávající se z norických a raetských legií a z císařské stráže její nejschopnější muži. Sestava byla doplněna mauretánskou jízdou, asijskými jednotkami z Tyany, Mezopotámie, Sýrie, Foiníkie a Palestiny. Taktika byla ze strany Aureliana stejná jako u bitvy u Immay, zaútočit, ustoupit a unavit tak elitní palmýrskou jízdu. Tentokrát se však těžká jízda dostala až k doteku s římskou jízdou a ta nestačila včas ustoupit. Mnoho římských jezdců bylo během krátké chvíle zabito. Po vynuceném ústupu je znovu palmýrská jízda pronásledovala a v euforii počátečního úspěchu se opět dostala daleko a ve stejném okamžiku, kdy se římská jízda otočila směrem nepříteli, zaútočila pěchota do boku palmýrské jízdy, která již neudržela formaci. Palmýrská armáda utrpěla krutou porážku, její vojáci byli buď zabiti nebo se dali na útěk, z nichž mnozí byli ušlapáni. Skrovné zbytky armády, včetně Septimia Zabdy se vrátily do Emesy.
Další důvod vítězství Aureliana dodává Historia Augusta, kdy líčí, jak v okamžiku, kdy se při ústupu římské jízdy stávala situace kritickou, se situace obrátila v důsledku božského zásahu, neboť se pěším oddílům zjevil jakýsi bůh, povzbudil je a dodal odvahy i jezdcům.
Po bitvě se většina Palmýřanů v čele se Zenobií v Emese dohodla, že zaujmou pevné postavení v Palmýře, neboť obyvatelé Emmesy, v očekávání další případné porážky Zenobie nedávali nijak královně najevo svou loajalitu a zdálo se, že očekávají úspěšnější Římany, načež Zenobia urychleně opustila Emmesu a zanechala v ní i poklad. Obyvatelé Emmesy otevřeli Aurelianovi brány a přivítali jej nadšeně ve městě. Historia Augusta popisuje jeho návštěvu jako vítěze v Heliogabalově chrámu, aby tam jménem všech vykonal oběť. Zde nalezl zpodobnění boha, ve kterém poznal svého pomocníka v boji a proto tam založil chrámy, bohatě je obdaroval a později v Římě zasvětil s velkou úctou chrám bohu Slunce.
Obsazení Palmýry
Aurelianus se vydal k Palmýře uprostřed léta a pro vojsko musel být přesun přes poušť strastiplný. Zenobia se snažila dohodnout pomoc z Persie, ale díky faktu, že moc a sláva jejího manžela vzešla z úspěšných střetů s Peršany, se tato snaha jeví jako čiré zoufalství, zvlášť když Šápúr téměř ležel na smrtelné posteli a jeho syn Hormizd Ardašír ještě neměl takovou autoritu jako jeho otec. Nicméně na straně Palmýřanů malý kontingent Peršanů bojoval, na druhou stranu jiný oddíl Peršanů, lukostřelci, bojoval i v římském vojsku.
Obránci Palmýry očekávali, že Aurelianovu vojsku dojdou zásoby, ale situace se vyvinula přesně opačně, obráncům začínaly docházet zásoby potravin a jejich postavení již bylo neudržitelné. Zenobia v noci opustila město a na velbloudici spěchala k Eufratu vyhledat pomoc u Peršanů. Palmýřané se po útěku své vládkyně pomalu trousili ven z města nesouce dary a oběti pro Aureliana, který laskavě před městem přijal dary a bez dalšího krveprolití v atmosféře úlevy vstoupil císař do Palmýry. Ve vztahu k občanům nabídl Aurelius stejné milosrdenství, jako v případě jiných maloasijských měst, která předtím obsadil.
Na útěk Zenobie z Palmýry Aurelianus reagoval velmi rychle a vyslal jezdectvo aby ji dopadlo, stalo se tak u Eufratu. S Peršany zahájil císař jednání, neboť obě strany nebyly schopné nějaké významnější akce, Peršané měli dost svých problémů a snažili se konfrontaci spíše vyhnout. Snad se uskutečnilo několik potyček na hranicích, ale nic, co by přerostlo ve větší konflikt. Traduje se, že Aurelianus dostal od perských vyslanců fialový plášť tak syté barvy barvy, že vše ostatní vypadalo popelavě. Aurelianovo vojsko, jehož cesta byla permanentně prokládaná bitvami, vyvstal spíše problém, kdy obdrží finanční vypořádání. Aurelianus si díky propagandě neodpustil převzít titul Persicus Maximus. Aurelianus se vrátil z Palmýry do Emesy i s kořistí, dary a zajatci, čekajícími na soud. Zenobia prohlašovala , že je nevinná a svalovala vinu na mnoho jiných, mezi jinými i na Řeka Longina, který zaplatil za služby Zenobii životem.
Boje s Carpy
Poté se vrátil, ověnčen titulem Obnovitel světa (restitutor orbis), s cennostmi z Palmýry a zajatci, především Zenobií. Již v Byzanci na něj čekala špatná zpráva. Kmen Carpů pronikl přes Dunaj a působil v Moesii a Thrákii. Císař rychle zareagoval a na konci zimy byli Carpové zcela poraženi a vrženi zpět za Dunaj. Bohužel znovu se komplikovala situace v Palmýře, kde jeden z palmýrských šlechticů. Apseus, se pokoušel zviklat loajalitu římského velitele v Palmýře, Marcellina a vyvolat tak povstání. Palmýřané pod vedením Apsea porazili posádku o 600 lučištnících i s velitelem Sandariónem a zvolili Septimia Antiocha králem. Aurelianus se urychleně vrátil přes Antiochii do Palmýry, rozvrátil ji, ale dosazeného Antiocha nechal vzhledem k jeho věku naživu, byl pouze deportován. Palmýra neunikla vyplenění velká části velkolepě zdobených budov, některé měly sloužit k vyzdobení chrámu zasvěcenému bohu Sol Invictus, který měl Aurelianus v úmyslu v Římě postavit. Císař rovněž musel nechat zklidnit situaci v Egyptě, který byl stále významným dodavatelem obilí do impéria.
Bitva u Châlons v roce 274
Aurelianus znovu pospíchal po dvou letech na východě do západní části římské říše, kde byl stále aktivní galský císař Tetricus I., který po Mariovi a Victorinovi ovládal tzv. Galské císařství od roku 270. V době nástupu Aureliana se zdál tíživější problém na východě, než záležitost Galského císařství, neboť vládci tohoto útvaru nijak neusilovali o centrální vládu a stavěli římské císaře za své vládce. Nicméně šlo o štěpení ústřední moci a narušovalo snahu císaře o jednotné impérium. Rozuzlení přišlo po bitvě u Châlons (Katalaunská pole), na jaře roku 274, kdy Pius Esuvius Tertricus se svým synem Tetrikem II. se střetl s Aurelianovým vojskem. Podle Historia Augusta Tetricus se synem přešli během bitvy na Aurelianovu stranu. Tetricus byl zřejmě pod tlakem, kdy musel také čelit vzpouře Faustina a dle Eutropia nabízel podvolení ještě před bitvou.
Aurelius Victor popisuje, že dokonce ještě před bitvou žádal Aureliana o smír, v bitvě jen naoko rozvinul obranný tvar a poté se vzdal. Vítězný Aurelianus oba Tetriky ušetřil, pouze se účastnili triumfu v Římě. Poté byli omilostněni a Tetricus I dokonce dostal úřad corrector Lukánie. Existuje však verze, že Tetricus byl v bitvě zajat a líčí bitvu jako zničující s tím, že výsledky krveprolití byly hrozné a tato verze se jeví jako pravděpodobnější; proč by Aurelianus podstupoval bitvu a nechal krvácet obě armády? Potřeboval i rýnskou, její decimace by mu nijak neprospěla. Po bitvě tak došlo po čtrnáctiletém odtržení k reintegraci římské říše.
Konec Aureliana (275)
Proti komu bylo nové tažení, které připravoval Aurelianus po svém velkolepém triumfu v Římě, je těžké určit. V pramenech se zmiňuje Perská říše, Raetie, Galie a Alamané. Alamané sice již za rok překročili hranice, ale spíše se preferuje kampaň na Balkáně v Thrákii s odkazem na Zonara, který vysvětluje císařovu přítomnost tažením proti Skythům, tedy Gótům, jak byli jinak nazýváni. Motiv vraždy není znám, část ji spojuje s jeho krutostí při řešení korupce a Historia Augusta spatřovala s nenávistí vzbuzenou krutostí vůči těm, kdo byl v jeho bezprostředním okolí.
Zřejmě nejblíže realitě je příběh jednoho muže, snad notáře, který se bál následků nespokojenosti císaře a protože dokázal napodobit rukopis Aureliana, vytvořil několik dokumentů, ve kterých odsuzoval císař díky obvinění několik důstojníků k smrti. Důstojníci uvěřili znění dopisů a vytvořili spiknutí, které vedl jistý Mucapor. Spiklenci zaútočili v době, kdy neměl svého tělesného strážce a císaře ubodali k smrti. Po smrti Aureliana vzniklo interregnum po dobu možná až 6 měsíců, po kterém pravděpodobně armáda zvolila císaře ze svých řad Marka Claudia Tacita (vládl 275-276), jenž byl schválen Senátem. V té době se znovu dostali ke slovu germánské kmeny podél Rýna a Herulové v Asii, ale to už je jiný příběh.
Vojenský a občanský administrátor
Ostřílený voják, velitel jízdy, měl ve válkách nejblíže k taktice lehké jízdy a velmi zdařile uměl využít její přednosti. Po dobu tažení byly součástí jeho sborů především dalmatská a mauretánská jízda. Současně se zdá, že při kampani na východě se naučil více využívat těžce vyzbrojenou jízdu, equites cataphractarii a rozšířil jejich jednotky v římské armádě. Rekrutoval i množství germánských vojáků, které nechal jako taktické jednotky pod jejich vlastními veliteli namísto integrace do římských jednotek. Ví se o jednotce Vandalů a také Alamanů. Jeho úspěch jako velitele byl bezpochyby velký důraz na disciplínu, která nesla plody v bojových střetnutích, kdy vojáci dokázali dodržet taktické pokyny a tím rozhodovali bitvy .
Ne nevýznamný byl i jeho přínos v zásobování obyvatelstva, kdy nechal kontrolovat cenu chleba, upravil jeho bezplatné rozdělování a příděly rozšířil o vepřové, olej a sůl.
Závěr
Lucius Domitius Aurelianus byl to člověk akce; voják ve světě vojáků. Jeho přístup k problémům, kterým čelil, odkazoval na jeho vojenskou mysl: použití tohoto efektu přispělo k opětovnému spojení říše, na rozdíl od modus vivendi vyjednáváním. Jeho přísnější kontrola operací mincovny; jeho rozhodnutí evakuovat část Dákie (území za Dunajem získané v bojích, nebo rozhodnutí obklopit Řím opevněnými zdmi. To vše byly činy, které vyžadovaly rychlé řešení. Byl bezpochyby mužem přísného odhodlání, měl velký zájem o pořádek a disciplínu. Ve svých jednáních se senátem mu možná chyběla určitá ohleduplnost a jemnost, ale obvinění z extrémní krutosti proti němu v literárních pramenech, jsou určitě přehnaná.
Hlavní Aurelianův přínos k překonání krize imperia tkvěl v opětovném sjednocení říše pod ústřední císařskou správou. Větší vojenské úsilí musel vynaložit v konfliktu s Palmýrským císařstvím, kdežto při likvidaci galského císařství se boj omezil na jedno vojenské střetnutí. Zdá se, že zde ke klidné reintegraci přispělo vědomí velkých pozemkových vlastníků v Galii, kteří by jinak museli čelit dalším nájezdům germánských klanů sami a poznání, že římské impérium je přes všechny nedostatky zárukou vojenské ochrany.
Není mnoho římských panovníků, kteří tak úspěšně čelili vzpourám, vpádům nepřátel na území říše a přitom se ještě stačili zabývat dalšími, nezbytnými záležitostmi: reformou mincovního systému, boj s korupcí v provinciích, stavbou fortifikací a chrámů (také forum v Ostii). Částečné kompromisy lze zaznamenat v případě odstoupení Dákie za Dunajem, ale ta byla ztracena již za Galliena a Aurelianovo ztažení se na jih za Dunaj, bylo víceméně fait accompli a rovněž osidlování Germány ve vylidněném pohraničí se jeví jako navázání na praxi Marka Aurelia a Commoda.
Není tedy divu, že na mincích z jeho vlády se oslavuje jako „Obnovitel“ a „Mírotvorce světa“, (Restitutor, Pacator orbis) a vzdává se hold jeho dunajských krajanům, kteří tvořili jádro jeho vojsk (Virtus Illurici, Genius Illurici, Pannoniae).
Aurelianus byl „muž železné ruky“ manu ad ferrum, kterému k tomu, aby byl antickými autory charakterizován jako vladař dobrý, chybělo Aurelianovi více pro vladaře nejvzácnější vlastnosti, laskavost. Byl velmi střídmý v jídle i oblékání a když ho manželka žádala, zda by směla nosit aspoň purpurové hedvábné pallium, odpověděl jí: „Nelze dopustit, aby se tkanina vyvažovala zlatem!“. Libra zlata měla totiž stejnou cenu jako libra hedvábí.
Problémy s datací a jmény aktérů
Datace některých událostí zachycených u antických autorů (HA, Zosimos), je mnoha badateli interpretována jinak a mnohdy si protiřečí. Jedna verze hovoří o mohutném nájezdu Gótů podél Černého moře s následným útokem na pobřeží Byzance, dále napadení Athén a posléze obrácení do Makedonie a porážka od císaře Galliena, tak události interpretuje, např. Alföldi. Především se nejasnosti týkají v vpádu Gótů, kde podle pramenů (Zosimos, HA-Claudius, Zónaros), popisují zpustošení západního pobřeží Černého moře, průnik do Egejského moře, obléhání Soluně a nakonec porážka od Claudia. V tomto případě by se jednalo o dvě různé invaze, což akceptuje většina badatelů (Wijnaendaele). I jména několika velitelů (Cleodamus a Athenaeus) jsou umístěna jednou do Athén, podruhé do přímořského prostředí, vydrancování Athén se v jednom případě děje za vlády Galliena, podruhé za vlády Claudia. Důkazy pro jedno i druhé tvrzení jsou příliš zmatené, než aby bylo možné určit jistotou, jak invaze probíhaly (a).
Podobné je to s Aurelianovu kampaní proti Germánům, kteří se dostali až do nitra Itálie. Zmatek panuje i ve složení útočníků, Aurelius Victor popisuje invazi jako vpád Markomannů, kteří porazili Římany u Placentie, HA udává, že Aurelianus tvrdě bojoval proti Sarmatům a Svévům. Dexippus v nalezeném fragmentu 6 v poražených Germánech spatřuje Juthungi, které porazil u řeky. Zosimos říká, že císař odešel do Pannonie, kde bojoval proti Skythům, kteří později žádali o mír. Některé prameny se možná vztahují k dřívějším tažením Alamannů a Juthungů (260-261 a 269). V článku se držím většinou podání od A. Watsona.
Zdroje :
- Portréty světovládců II (Historia Augusta), 1982
- Herodianos: Řím po Marcu Aureliovi, 1975
- Ammianus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku antiky, 2002
- Zosimos: Stesky posledního Římana, 1983
- Sextus Aurelius Victor: Kniha o císařích, 1975
- Burian, J.: Římské impérium, vrchol a proměny antické civilizace, 1994
- Claridge, A-Toms, J-Cubberly, T.: Rome: An Oxford Archeological,1993
- Grant, M.: Římští císařové, 2010
- Andrew Fear, „War and Society, The Cambridge History of Greek and Roman Warfare: Rome from the Late Republic to the Late Empire, 2006
- Körner, Ch.: DIR, De Imperatoribus Romanis
- Southern, P.: Empress Zenobia: Palmyra´s Rebel Queen, 2008
- Vidman, L.: Od Olympu k Panteonu, 1986
- Watson, A.: Aurelian and the Third Century, 1992
