Městské kohorty a Gaius Velius Rufus
Organizace a vztah mezi cohortes urbanae a prétoriánskou gardou
Městské kohorty, vytvořené za vlády Augusta kolem roku 13 n. l., byly zpočátku pod pravomocí prefektů pretoriánské gardy praefectus praetorio, poté se dostaly pod přímou kontrolu římského prefekta praefectus Urbi, jenž byl senátorem a stál tak nad prétoriánským prefektem. Městský prefekt byl odpovědný za všechny trestní případy nejen v Římě, ale v celé Itálii. Jednotlivé kohorty byly trvale nebo dočasně umístěny v Římě, Ostii, Puteoli, Lugdunum a Kartágu. Městské kohorty, cohortes urbanae, zajišťovaly vedle vigilů bezpečnost a pořádek v hlavním městě především s ohledem na stát, nikoli nijak zvlášť na občanské přestupky a trestné činy, takže sice působily něco jako moderní policie, ale s přihlédnutím na právní zvyklosti té doby (níže je popsáno jak bylo nahlíženo na veškerou trestnou činnost římským státem).
Veřejný pořádek a role městských kohort
Podle římského právníka Ulpiana lze rozpoznat funkce cohortes urbanae jako pomoc v trestní a civilní jurisdikci městského prefekta a obecně ochranu práv a bezpečnosti občanů, stejně jako u většiny ostatních jednotek nezapojených přímo do bojové činnosti. Další povinnost zahrnovala kontrolu trhů a komodit, ceny (zejména za dodávky masa), správné vedení směnárenské činnosti (nově zavedeno za Hadriana) a míry a váhy (od doby Marka Aurelia).
Městské kohorty ve spojení s prétoriány také hlídaly silnice v okolí Říma, zejména ve dnech, kdy se konaly hry v Colosseu nebo závody vozů v Cirku Maximu, kontrolovaly také místa shromažďování, to znamená i místa, kde se scházela collegia (scholae) nebo hospody (caupona, hospitium, stabulum) a osoby považované za rizikové, jmenovitě otroci a osoby zabývající se určitými řemesly (zbrojařská výroba) nebo osoby, které svým chováním mohli být potenciálně nebezpečné. V Římě, jakožto obrovském multietnickém městě, existovala zcela jistě drobná kriminalita a časté nepokoje plynoucí z nedostatku potravin, tudíž cohorte urbanae měly své opodstatnění včetně jejich rozšíření.
Trestná činnost ve městě a její posuzování
Řím neměl žádnou policii, alespoň ne tak, jak si to dnes obvykle představujeme. Tento stav nebyl v Římě neobvyklý ani jedinečný, protože policejní síly se v moderním smyslu rozvinuly až v 18. a 19. století. Úkolem moderní policie je předcházet zločinu, vyšetřovat zločiny, které byly spáchány, a zadržovat zločince z pozice státu. Až donedávna nebyla žádná z těchto činností vnímána jako zvláštní odpovědnost nebo povinnost státu. Řím skutečně vlastnil právní systém a na konci římských dějin mimořádně sofistikovaný a složitý zákoník, ale tento systém byl aplikován pouze na případy, které byly v celku předloženy soudcům soukromými občany.
Během republiky bylo přísně zakázáno mít vojenské síly v pomeriu, posvátné hranici města. Řešení každodenní kriminality bylo do značné míry systémem svémoci „postarej se sám“, ve kterém jednotlivci museli chránit sebe a svůj majetek. Platilo: „vim vi repellere licet“ (je dovoleno odrážet sílu silou). Pokud se Římané stali obětí zločinu, museli oni nebo jejich přátelé a rodina chytit zločince a dotáhnout ho před soudce. Stát se sice příliš aktivně nepodílel na regulaci trestné činnosti mezi jednotlivci, ale zasahoval v případech, kdy bylo vnímáno, že trestný čin hrozil nebo byl spáchán proti státu. Jediným trestným činem mezi jednotlivci, který se smírčí soudci aktivně účastnili vyšetřování, byl zvláštní trestný čin vraždy.
Nejstarší zákon Dvanácti desek, zdůrazňoval tuto „postarej se sám“ povahu římské spravedlnosti. Pokud se zloděj vloupal do vašeho domu v noci nebo byl ozbrojený, bylo vám dovoleno zloděje zabít, ačkoli pokud k vloupání došlo během dne a zloděj byl neozbrojený, měli jste zavolat sousedy a zadržet ho. V praxi se otroci a klienti mocných mužů chovali jako osobní strážci, aby je a jejich majetek chránili.
Noční ulice města byly kvůli lupičům považovány za zvlášť nebezpečné a bohatí muži vracející se domů z večírků se starali o doprovod družiny otroků s pochodněmi a často i zbraněmi. Zdá se, že i spontánní davové násilí bylo povoleno nebo ignorováno a bylo považováno za způsob urovnání zvláště velkých sporů. Existuje mnoho případů, kdy byli lidé roztrháni na kusy davem, pokud byli obecně považováni za vinné z nějakého urážlivého zločinu Částečně pomohly nově vytvořené vojenské i polovojenské organizace cohortes urbanae nebo vigilové. Žádná z nich však nebyla konkrétně pověřena prevencí, odhalováním nebo vyšetřováním běžného zločinu.
Vztah mezi městskými kohortami a prétoriány
byl vlastně potvrzen označením kohort této formace čísly od X do XII, což představovalo kontinuitu v číslování pretoriánských kohort (od I do IX). Obě tyto jednotky byly také ubytovány společně v kasárnách prétoriánů, castra praetoria pravděpodobně do doby Commoda a ne, jak se dlouho tradovalo, až do roku 270 n. l., kdy za císaře Aureliana měly získat městské kohorty svůj vlastní tábor castra urbana na Martově poli. Tato formace se vyhnula osudu pretoriánských gard a fungovala ještě ve 4. století n. l. časem ovšem zcela ztrácela svůj vojenský charakter.
Struktura kohort
Augustova struktura kohort, upravená za Claudia a Vespasiana, zůstala platná až do éry Antoninů, kdy došlo k významným změnám; za Severovské dynastie zahájily městské kohorty (Urbaniciani) novou éru. Augustus vytvořil tři městské kohorty, jako posilu k devíti pretoriánským kohortám ale pod pravomocí praefectus Urbi, aby působily v Římě a jeho bezprostředním okolí. Velikost každé kohorty se odhaduje na 500 mužů, i když jejich velikost v průběhu času kolísala, za Vitellia se počet zvýšil na 1 000 a za Severovců na 1 500. Počet zcela jistě souvisel s nárůstem počtu obyvatel v Římě. Každé kohortě velel tribun s 6 centuriony. Rekruti byli zpravidla ve věku 20–21 let a délka služby byla 20 let. Augustus ve své závěti odkázal prétoriánům částku 250 denárů a členům městských kohort 125 denárů, to odpovídá stavu, kdy normální plat členů Urbaniciani byl zhruba o 50% vyšší než u běžných legionářů, ale o polovinu menší než u prétoriánů.
Od Septimia Severa beneficiarii městského prefekta [1] měli za úkol vypracovat konkrétní seznamy takových zájmových osob. Přechod z republiky na principát zahrnoval změnu v přístupu k omezení násilností ve městě: minimální zákroky byly nahrazeny účelnějším systémem perzekuce a represe. V tom je vidět Augustova motivaci pro vytvoření městské posádky v touze zmírnit napětí a udržet společenský řád, protože Řím rostl mimořádným tempem.
Úkoly městských kohort
Role a zodpovědnosti městského prefekta a městských kohort se vyvíjely: augustovská doba a julsko-claudijská fáze by se v tomto smyslu dala popsat jako „zkouškové“. Spíše než podle určitého plánu, postupovali císaři pomalu při organizování městské posádky s opakovanými experimenty a postupnými adaptacemi. Stejně jako konečná organizace vigilů a pretoriánů trvala desítky let, tak trvalo i definování úkolů Urbaniciani.
Postupné úpravy původního plánu na využití kohort při zabezpečení pořádku v hlavním městě zahrnovaly i přesídlení kohort, zpočátku omezené pouze na hlavní město a bezprostřední okolí města, začalo však zahrnovat některá další města a v průběhu doby se městské kohorty více odlišovaly od prétoriánů. Tak nápis z roku 14 n. l., zaznamenávající vzestupnou dráhu primus pilus, A. Virgius Gallicus (nakonec se stal praefectus castrorum a praefectus fabrum), stále ještě dokládá původní spojení mezi městské kohorty a prétoriány, kdy postupovali úspěšní členové městských kohort do prétoriánské gardy [2]. Navíc se ukazuje, že skutečně byli Urbaniciani a prétoriáni rekrutovaní ze stejných oblastí (Etrurie, Umbrie, Latium vetus a starověké kolonie; 88 % členů kohort pocházelo z Iálie a jen 12 % z provincií, jejich veteráni [3] se objevují společně v diplomech a laterculi [4] s věnováním bohům a císařům; oba sbory obdržely prémii přímo od císaře, sdílely stejná pohřebiště a oba sbory bojovaly na stejné straně v pohnutém roce 69
Dlouhá a složitá historie městských kohort jen tak nezapadá do předpokládaných jednoznačných a neměnících se pozic. Městským kohortám mohla být přisouzena odstrašující funkce proti potenciálním střetům mezi různými složkami společnosti a rovněž proti vnějším tlakům pocházejícím z území těsně za městem. Ačkoli se termín „policie“ v moderním slova smyslu může zdát nesprávný, městské kohorty jistě plnily úkoly spojené s udržováním veřejného pořádku ve městě a jeho okolí.
Účast městských kohort ve vojenských operacích se zdá nepravděpodobná. Příklady Urbaniciani v provinčních taženích nebo vojensky aktivních mimo město jsou vzácné a ne vždy jisté. Občanská válka roku 69 nepopiratelně přivedla jak městské kohorty, tak prétoriány do akce proti germánským legiím, přestože Tacitus zdůraznil vzácnost používání jednotek prétoriánů a městských kohort, navíc je jasně od sebe odlišil.
Změny za císaře Claudia (41 – 54 n. l.)
Za Claudia se změnil politická role kohort v Římě a zvýšil jejich počet, díky podpoře městských kohort Claudiovi po zavraždění Caliguly v roce 41 n. l. Snad byly přidány dvě městské kohorty, jak potvrzují čtyři epitafy vojáků z XIV cohors urbana, datované do poloviny 1. nebo počátku 2. století. [5] Odstavec ze Seutonia často citovaný pro přidělení dvou nových městských kohort do Ostie a Puteoli, je sporný: Suetonius nespecifikuje jméno kohort (prétoriáni nebo vzhledem k odkazu na požáry, vigili ?); nejedná se tedy nutně o nové kohorty.
Změny za císaře Nerona (54 – 68 n. l.)
Za vlády Nerona (54-68 n. l.) byly znovu rozšířeny a tentokrát reorganizovány do sedmi 500 členných kohort s čísly X až XVI. Umístění městských kohort XIII–XVIII v 1. století n. l.. zůstává nejasné.
Rok 69 a Vitellius
Změny pokračovaly za Vitellia v roce čtyř císařů (Galba, Otho, Vitellius a Vespasianus). Kdy došlo k částečnému začlenění legionářů do kohort a tím se zvýšil počet členů na 1 000, ale snížil se počet kohort na 4.
Flaviovská dynastie (Vespasianus, Titus a Domitianus)
Po krátké epizodě v roce 69, se opět zužuje počet kohort v Římě, když dvě byly vyřazeny a po jedné se umístily v Lugdunum a Kartágu. Ačkoli přesné detaily všech flaviovských reforem armády jsou nesledovatelné, posádka v Římě jimi byla jistě ovlivněna. Počet cohortes urbanae vzrostl na čtyři (X, XI XII, XIV); byla vytvořena kohorta I (Flavia), umístěná v Kartágu ve 2. století n. l. a v Ostii a Puteoli byly umístěny vexillationes z jednotek v Římě (Ostia) nebo frumentarii (Puteoli) a mohly tak nahradit celé kohorty. Poté umístění a role městských kohort zůstaly stabilní na začátku 2. stol. Je také pravděpodobné, že malé oddíly byly umístěny ve strážních domech po celém městě na základě rotace.
Kohorty za Severovců a jejich konec za Konstantina
Další expanze, ve skutečnosti poslední změna, přišla za vlády Septimia Severa (193-211 n. l.), kdy byly udržovány čtyři kohorty, ale každá nyní sestávala z 1500 mužů. Zánik městských kohort přišel v důsledku bitvy u Milvijského mostu v roce 312 n. l. Oni a prétoriánská garda podporovali Maxentia, a tak vítěz Konstantin I. rozpustil prétoriány a výrazně snížil význam městských kohort v Římě. Dvě kohorty v provinciích byly pravděpodobně rozpuštěny již před sto lety.
Kohorta v Lugdunum (Lyon)
O účasti ve městě kohorty XVII v roce 21 n. l. jako podpoře kanceláře prokurátora (officum procuratoris) se zmiňuje Tacitus a jednotky zřejmě se vedle pořádku ve městě také chránila velkou mincovnu v Lugdunum, nejvýznamnější v Galii.
Kohorta v Kartágu
Na základě fragmentu z náhrobní desky byla umístěna ve městě XIII urbana za Flaviů a kohorta I urbana za Hadriana. Vyslání vojenského kontingentu do Kartága souvisí s velikostí města, počtem jeho obyvatel (odhadován na 50 000–70 000) a jeho významem, zejména po jeho znovu založení Octavianem a monumentální reorganizaci jeho městského prostoru ve 2. stol. n. l. Ke zvýšení prestiže Kartága přispěly i další prvky: blízká přítomnost prokonzula a velká role města při zásobování Říma potravinami (annona).
Přístavy
Zajímavá je podobnost úlohy kohort nebo jejich vexilatio v Kartágu a v Ostii, kdy vigiles pracovali spolu s Urbaniciani, sledovali sklady obilí a předcházeli požárům. Ale to by nebylo nic nového: společná akce různých vojenských sborů je doložena kromě některých provinčních měst v italských přístavních městech (Aquileia, Ostia, Puteoli).
Gaius Velius Rufus
Jako příklad kariérního postupu a vztahu mezi jednotlivými vojenskými složkami a cohortis urbanae může sloužit Gaius Velius Rufus, primus pilus známý z nápisu, který byl objeven na Velkém dvoře před chrámem Jupitera Optima Maxima Heliopolitana v Baalbeku ve východním Libanonu. Nápis, známý jako AE 1903, 368, ILS 9200, EDCS-16300627 umožňuje rekonstruovat pozoruhodnou vojenskou kariéru.
C(aio) Velio Sal / vi f(ilio) Rufo p(rimo)p(ilo) leg(ionis) XII / Fulm(inatae) / praef(ecto) vexillari / orum leg(ionum) VIIII I: Adiut(ricis), II Adiut(ricis),
II Aug(ustae), VIII Aug(ustae), VIIII Hisp(anae). XIIII Ge / m(inae), XX Vic(tricis), XXI Rapac(is), trib(uno) co / h(ortis) XIII urb(anae), duci exercitus Africi et / Mauretanici ad nationes quae / sunt in Mauretania comprimendas, do / nis donato ab Imp(eratore) Vespasiano et Imp(eratore) / Tito bello Iudaico corona vallar(i), / torquibus, phaleris, armillis, item / donis donato corona murali / hastis duabus, vexillis duobus et bel / lo Marcomannorum Quadorum / Sarmatarum adversus quos expedi / tionem fecit per regnum Decebali / regis Dacorum corona murali, has / tis duabus, vexillis duobus; proc(uratori) Imp(eratoris) Cae / saris Aug(usti) Germanici provinciae Panno / niae et Dalmatiae, item proc(uratori) provinciae / Raetiae ius gladi. Hic missus in Parthiam Epipha / nem et Callinicum, regis Antiochi filios, ad
Imp(eratorem) Vespasianum cum ampla manu tribu / tariorum reduxit. M(arcus) Alfius M(arci) f(ilius) Fabia O / lympiacus aquilife[r] vet(eranus) leg(ionis) XV Apollinar(is).
Popis jednotlivých fází kariéry Velia Rufa
Je to docela dlouhý seznam funkcí i hodností a nabízí spoustu informací o mimořádně zajímavé kariéře. Za prvé, otec Gaia Velia Rufa se jmenoval Salvius, jméno Osků, což naznačuje, že jeho rodina pocházela ze střední Itálie. O Veliových prvních úřadech a jeho nižších vojenských hodnostech nám nápis nic neříká, ale informuje nás o několika důležitých etapách jeho vojenské kariéry, z nichž lze odvodit něco o nezmíněných letech.
Hned první informace z nápisu je zajímavým faktem, protože legio XII Fulminata se chovala ne zrovna statečně, když kapitulovala v zimě roku 62/63 ve válce s Parthskou říší. O tři roky později se věci opět nepovedly, když se Židé v roce 66 vzbouřili, Fulminata utrpěla další porážku a dokonce přišla o svoji standartu. Velius Rufus možná patřil k nové skupině důstojníků pověřených uvedením legie do pořádku.
První ze čtyř důležitých fází musela být židovská válka v letech 66-70, po které Velius jako člen legie Fulminata obdržel několik odměn: . Tato vyzn„corona murari, torquibus (náhrdelník), phalerae (medaile) a armillae“ vyznamenání byla obvykle udělována centurionům a informuje nás tedy o jeho hodnosti v roce 70. Corona murari dokazuje, že při jednom z obléhání jako první vyšplhal na hradby města (zřejmě pevnost Antonia, severně od chrámu.).
Během dalších let zůstal v armádě ve XII legii jako centurion a v roce 73 byl vyslán na zvláštní diplomatickou misi. V předchozím roce bylo Commagena, klientské království podél Horního Eufratu, připojeno k Římské říši. Jeho poslední král, Antiochus IV. Epiphanes, měl dva syny, Epiphana a Callinica, kteří uprchli k Parthům. Velius vedl jednání s parthským králem Vologaisém I. (z rodu Arsakovců) a dosáhl vydání dvou knížat. Tento incident zaznamenal i židovský historik Flavius Josephus.
Poté, co Velius sloužil jako primus pilus (centurio nejvyššího postavení) v legio XII Fulminata, byl jmenován velitelem (tribunus) XIII. městské kohorty, která sídlila v Kartágu. V letech 85-87 byl duci exercitus Africi „vůdcem armády Afričanů a Mauretánie, která potlačila národy žijící v Mauretánii“, a obdržel svou druhou sadu vyznamenání: další corona muralis, dvě kopí a dva prapory.
Toto bylo jeho první nezávislé a úspěšné velení a císař Domitianus o něm musel vědět , takže jej převelel na sever k Dunaji, kde začala velká válka proti dáckému králi Decebalovi. Po několika neúspěších Římané porazili svého úhlavního nepřítele a z Dacie byla vyslána výprava proti Sarmatům, Kvádům a Markomanům. Velius byl velitelem (praefecto) vexillatio devíti legií, což znamená, že měl na starosti síly složené z podjednotek jiných legií. To je matoucí, protože nápis zmiňuje pouze osm jednotek, všechny z Británie a Germania Superior. Chybí jedna legie, XI Claudia. Číslo VIIII je chybné, zapojilo se pouze osm legií. Po této kampani obdržel svou třetí sadu vyznamenání: svou třetí corona muralis a druhou sadu kopí a praporů.
V letech 90 až 93 musel Velius působit jako Domitianův prokurátor v provinciích Panonie a Dalmácie. To znamená, že Velius již nebyl normálním římským občanem, ale patřil k jezdeckému stavu. Není pochyb o tom, že básník Martial se v Epigramu 9,31 zmiňuje o Veliovi. Nakonec ho Domitianus učinil prokurátorem Raetie, kde jeho rezidencí musel být Salzburg.
Tomuto muži nechal Marcus Alfius Fabius Olympiacus, syn Marka, aquilifer a veterána legio XV Apollinaris, postavit tento pomník.
Dovětek
Domitianus byl zavražděn v roce 96 a možná není náhoda, že nevíme o žádném povýšení Veliuse za vlády Nervy nebo Traiana: Rufus byl pravděpodobně příliš velkou a slavnou součástí Domitianova dvora, než aby byl přijatelný pro nový režim. Rok jeho smrti není zaznamenán, ale je tu zajímavé vodítko, protože Marcus Aurelius, který chce ukázat, že světská sláva je jen polní tráva, zmiňuje Velia Rufa v seznamu lidí, kteří dosáhli velké slávy a odešli do svých venkovských statků. To může být odkaz na hrdinu židovských, afrických a severských válek i když to může také odkazovat na jednoho z jeho potomků. Mezi potomky Gaia Velius Rufus byl Decimus Velius Rufus Julianus, konzul v roce 178, a popravený v roce 183 císařem Commodem.
Poznámky:
[1] Beneficiarii sloužili jako členové štábu u vojska, u prokurátorů provincií, u prétoriánů a také u městského prefekty (Duncan B. Campbell: The Roman Army in Detail: The Beneficiarii – staff officers of the Roman Army, in Ancient Warfare, 2019
[2] CIL, XI 4872 = ILS 2021 L. Ovinius L. f. Ter. Rufus j prim. ordo‘ cohortium praet. [ «livi Augusti, prim. pil. leg. XIIII Gem., | trib. mil. cohort. XI urb., trib. mil. I coh. . . III praet., praef. fabr., Ilvir, | L. Ovinio M. f. Ter. patri, | M. Ovinio L. f. Ter. Vopisco fratri, | Allidiae L. f. Rufae matri, | PuUiae Primae uxori
[3] CIL IX 1617 = ILS 2117, Beneventum
[4] Laterculus, seznam vojáků například těch, kteří byli naverbováni, či propuštěni.
[5] Seutonius: Claudius 25,2
Zdroje:
Tacitus: Letopisy, 1975
Seutonius: Životopisy dvanácti císařů,1998
Yann Le Bohec: The Imperial Roman Army, 1994
Cecilia Ricci: In custodiam Urbis: Notes on the Cohortes Urbanae, 2011
www.Livius.org.
Lesley Adkins, Roy A. Adkins: Antický Řím, 2012
Adrian Goldsworthy: Armáda starého Říma, 2010
Mark Cartwright: World History Encyclopedia, 2016
ILS: Inscriptiones Latinae Selectae
CIL: Corpus Inscriptionum Latinarum, EDCS Epigraphic Datenbank Clauss-Slaby
D. B. Campbell: Gaius Velius Rufus in: The Rise of Imperial Rome (AD 14- 193), 2013 Gregory S. Aldrete: Daily Life in the Roman City, 2008 https://mainzerbeobachter.com/2021/11/20/domitianus-protege-velius-rufus/ Jaromír Kincl, Valentin Urfus: Římské právo, 1990
