Vzpoura Flavia Paula
Flavius Paulus byl prvním králem nezávislé Septimanie a Tarraconensis a také prvním zřejmě rodilým Římanem na západě od bitvy u Soissons v roce 486, kdy byl Syagrius poražen Chlodvíkem I., který vládl nějakému území. I když existuje silná argumentace, že byl Gótem. Paulus jako generál vizigótského krále Wamby, byl pověřený potlačit povstání v Septimanii, ale když do kraje dorazil, tak namísto boje proti povstání vedl rebely. Jedná se o nejlépe popsané vojenské tažení 7. století.
Král Wamba
Vizigótský král Wamba (672-680) nastoupil po smrti předchozího krále Recceswintha (649-672). Střetl se Basky a během jedné z kampaní se Wamba dozvěděl o povstání v Septimanii, což byla zbývající država Vizigótů v Galii. Situaci zhoršoval fakt, že nešlo o nějaké rolnické povstání, protože do čela se postavil Hilderich, comites a velitel v Nemausu, současné Nimes. Povstání mělo podporu i v biskupu Gunhildovi, místní posádce a také v místní židovské komunitě.
Protože se zpočátku povstání netýkalo celé provincie, nepovažoval král Wamba za nutné přerušit akce proti Baskům a snažil se nepříjemnost vyřešit menším expedičním sborem do jehož čela postavil Flavia Paula, současně jej jmenoval jako dux Septimaniae. K ruce měl několik tisíc mužů se kterými se vydal do vzbouřenecké provincie. V provincii Tarraconensis vyvolal sám Paulus povstání, a někteří zdejší šlechtici se připojili. Doba po kterou král Wamba dokončoval akce proti Baskům, dala alespoň Paulovi čas na konsolidaci svojí moci. Wamba rozdělil svoji armádu na tři části.
Vzpoura
po příjezdu do Septimanie Flavius Paulus nejenže neuposlechl Wambových rozkazů, ale dokázal se stát vůdcem rebelů a byl prohlášen za krále (jako východní král rex orientalis) v opozici vůči Wambovi. Je zajímavé, že původce vzpoury Hilderich se sám králem neprohlásil, ale připojil se k Paulovi, jakmile dorazil do Septimanie a přijal jej za vládce Vůbec není znám důvod proč rebelie uvnitř Septimanie vypukla, tak také důvod, proč se Flavius Paulus postavil neočekávaně do čela povstání. Do města Narbonne svolal Paulus přední muže armády, palácového úředníka Hildigisia a také dux Tarraconensis Ranosinda z Barcelony. Byl prohlášen za krále a Paulova korunovace byla dokonce provedena zcela v souladu s vizigótskými korunovačními formalitami. Bylo důležité, že byl korunován v Narbonne, protože toto město bylo sídlem arcibiskupa, a tudíž z náboženského hlediska rovnocenné postavení jako hlavní město Vizigótů Toledo.
Paulus si byl vědom svojí síly, ale také síly celé vizigótské armády, proto se obrátil na cizí mocnosti. Baskové byli otřeseni po střetnutí s Wambou a spojenectví odmítli a Frankové rovněž se vyjádřili negativně. Wamba postoupil k Barceloně, dobyl ji a po překročení Pyrenejí dorazil k lokalitě Clausurae, kde stál Ranosindus a částí povstalecké armády a druhá, pod velením Paula, čekala v Narbonne. Wambovy síly porazily vzbouřence a zajali Ranosinda a Hildigise. V té době se sešly všechny tři královské proudy vojska. Wamba se s velkou armádou vydal k Narbonne a „východní král“ , jak se tituloval Paulus, se přesunul k Nimes a v Narbonne nechal šlechtice Wittimira, kterého král oblehl a vyzval ke kapitulaci. Ten však odmítl a začal útok i za pomoci obléhacích strojů, které poškodily hradby a Wittimirovi muži bráníce dům od domu, se stáhli do centra města. Město bylo dobyto a Wittimir se stáhl do kostela, kde byl zajat.
Královské vojsko se vydalo k Nimes a postupně, téměř bez odporu obsazovalo města mezi Narbonne a Nimes. Nimes však bylo velmi dobře opevněné místo. Obvod hradeb měřil 7 km s 60 věžemi, pěti branami, ale v období 3.-5. století se velká část hradeb sesunula a tak se centrem odporu stal amfiteátr, který byl opevněn. I vchody byly zazděny. Král Wamba rozdělil vojsko do 4 částí po obvodu města. Po prvním úderu obránci královské vojsko odrazili a Wamba nařídil vybudovat tábor. Třetí den obléhání jeden z Paulových mužů volal na muže v roajalistickém vojsku, že se blíží Paulovi pomoc od Franků. To hodně ovlivnilo královské vojsko a stáhlo se do tábora, ale vojsko krále podpořil další velký oddíl o 10 000 mužích, jehož velitelem byl dux Wandemir, který dorazil k armádě u Nimes.
Klesající mysl obránců, kteří se domnívali, že je proti nim několik armád, se snažil povzbudit Paulus tvrzením, že proti nim stojí pouze královské vojsko, ale má skryté insignie (labarum), aby oklamalo obránce. Wamba znovu zaútočil a odpor obránců začal uvadat, Gótové ve městě se ocitli na pokraji prolomení obrany, navíc se zapálily městské brány. Obránci nakonec ustoupili k amfiteátru, který byl obklíčen. V té době se překvapivě do sebe pustili obránci. Gótové proti Frankům nebo Gallo-římanům, či Hispano-římanům a naopak, což s hrůzou sledoval Paulus.
Třetí den obléhání amfiteátru se Paulus rozhodl ukončit trápení obránců a poslal 3. září 673 biskupa z Narbonne aby požádal krále o milost. Wamba ukončil boje, ale odmítl udělit milost a i tak se obránci vzdali. 53 hlavních vzbouřenců bylo souzeno. Král se zeptal Paula na důvod vzpoury, přičemž jim ukázal jimi podepsanou přísahu věrnosti, nedávno podepsanou.
Paulus přiznal svou vinu, stejně jako ostatní obvinění, očekávající milosrdenství panovníka; trest byl stanoven podle kánonu č. 75 IV. koncilu [1] a dvou zákonů vizigótského zákoníku, které vinily ty, kteří ohrožovali život krále: což byla smrt. Kromě toho byli všichni obvinění exkomunikováni podle církevních zákonů. Wamba však považoval za vhodné zachránit život Paula a ostatních spiklenců, aby tím prokázal sílu své vlády a královu milosrdnost. Wamba také nařídil vrátit všechny konfiskované majetky rebelů, znovu ustanovit do funkcí všechny královské přívržence, kteří byli sesazeni Paulem a jeho lidmi, a jmenoval také nové zástupce místo vzpurných osob.
[1] Ten je občas považován za vizigótský ústavní zákon. Kánon začíná hořekováním nad tím, že porušování přísah králi vyvolává hněv Boží a způsobuje úpadek království. Za hlavního autora textu kánonu se považuje sám Isidor ze Sevilly, ale vliv na jeho formulaci měli nepochybně i další biskupové, král Sisenand a gótští velmoži. V kánonu následuje, že, pokud se někdo dopustí zrady, spiknutí či převratu, bude biskupy potrestán vyhlášením anathema, tedy klatby a vyobcováním z církve. Hrozba této kletby je pro své zdůraznění v kánonu dokonce třikrát opakována.
Wamba zajistil Septimanii nasazením vojsk v hlavních městech, v očekávání nového povstání a aby ochránil hranice před jakýmkoli pokusem francké intervence. Také vyhnal židovskou komunitu z Narbonne – důvod byl, že Židé podporovali Paula v jeho dobrodružství. Když byla provincie uklidněna, propustil většinu svého vojska. Wamba však chtěl uskutečnit lekci a varovat možné spiklence: nařídil oholit hlavy všem povstaleckým vůdcům, včetně Paula [2], kterého navíc „poctil“ pláštěm a korunou s rybí kostí na hlavě, a nechal je projít ulicemi Toleda, zatímco je dav hladový po pomstě za válku napadal a posmíval se jim. Paulus byl vězněn doživotně. Po válce se Wamba pokusil reformovat vizigótský vojenský systém, zahájil rozsáhlý program oprav silnic a také se snažil napravit církevní zneužívání a zlořády a zároveň podporoval katolické vyznání: podle rad arcibiskupa Juliána ze Sevilly se rozhodl zlikvidovat judaismus ve svém království a stanovil zákon, že všechny židovské děti mají být pokřtěny, dostávat křesťanská jména a být vychovávány v katolické víře. Po své abdikaci (681) se Wamba stáhl do kláštera sv. Vincence v Burgosu, dnes již zaniklého, kde zemřel v roce 688.[3] Abdikoval proto, že byl nemocný a přijal v bezvědomí svátost pokání (ordo poenitentia), který nebylo možné opakovat a která udělovala kajícníkovi veřejný status neslučitelný s jakýmkoli světským posláním.
[2] U Germánů byly dlouhé vlasy symbolem moci. Není nezajímavé zmínit, že podobné tresty se vyskytovaly u i Franků a Vandalů. Francký král Chlodvík na začátku 6. století nechal jinému, poraženému franckému králi Chararichovi oholit hlavu, aby již nemohl vládnout (Řehoř z Toursu: O boji králů a údělu spravedlivých – Libri Historiarum X, II, 41 ). Podobně postupovali i Vandalové.
[3] Abdikoval proto, že byl nemocný a přijal v bezvědomí svátost pokání (ordo poenitentia), který nebylo možné opakovat a která udělovala kajícníkovi veřejný status neslučitelný s jakýmkoli světským posláním. Ačkoli zahrnovalo tonsuru a nošení mnišských rouch, nepřeměňovalo kající se na členy duchovenstva. (Toledský koncil VI, kánony 6 a 8).
O několik let později byli všichni odsouzení prominuti králem Erwigem (680-687), který na XIII. koncilu v Toledě v roce 683 nařídil, aby byli prominuti všichni odsouzení za vzpouru proti Wambovi v roce 673 a jejich potomci, aby byli obnoveni ve svých funkcích a aby jim byly vráceny konfiskované majetky, které stále zůstávaly v držení koruny. Snad z této amnestie těžil i sám Paulus, a dodávají, že to může být i ten Paulo, který podepisuje zápisy XVI. koncilu v Toledě v roce 693.
Zdroje a prameny jsou shodné s příspěvkem : Vizigótská armáda v době 5. až 7. století
- Řehoř z Toursu: O boji králů a údělu spravedlivých, 1986
- Julian of Toledo´s: Historia Wambae regis, translated of J. M. Pizzaro, 2005
- Esteban Ribas: La Rebelión de Paulus, 2013
- H. W. Liebeschuetz: Goths and Romans in the leges Visigothorum, 2014
- Gallegos Vázquez: La Traicion del duque Paulo
- Castellanos: The Visigothic Kingdom in Iberia: Construction and Invention, 2022
- Heather: Gótové, 2002
- Nefedkin: Armour of the Goths in the 3th – 7th Centuries AD
- Donaldson: Pre-Roman Iberian or Post-Roman Visigoth ?
