Sarkofág Flavia Iovina
Popisovaný sarkofág je významným dokladem umění v době císařství. Hluboké vytesání postav z bílého mramoru je skvěle provedeno a patří mezi nejvýznamnější památky v oblasti Galie, dnešní Francie. Postavy jsou poměrově přesné jako v klasickém období, nijak na nich není znát zkratkovité a nepoměrné křesťanské umění té doby. Iovinus, který je aktérem lovu na lva, je uprostřed na koni bez vojenského oděvu a je napodobeninou Alexandra Velikého. Na spodním okraji je mezi postavami již ulovený kanec a jelen. Boční stěny jsou vyvedeny v nízkém reliéfu, typickém pro sarkofágy, které měly být uloženy proti stěně hrobky. Sarkofág váží 5,5 tuny díky svým rozměrům 1,5 x 2,85 x 1,33 m.
Tradiční srovnávací, stylistická a ikonografická analýza ukazuje, že by to mohla být práce realizovaná v Římě již v 60 letech 3. století n. l. Takže je otázka, zda vůbec je připsání sarkofágu Iovinovi vůbec správné. Dokumentace neumožňuje přesvědčivou odpověď na otázku, kdy se ocitnul sarkofág v Remeši. Protože nebyla dosud provedena podrobná analýza sarkofágu, může jít také o luxusní a přizpůsobenou repliku pro Iovina, který pravděpodobně zemřel v Remeši jako dobrý křesťan kolem let 370-390 n. l.
Flavius Valerius Iovinus (310 – 370), magister equitum
Jovinus se narodil v Durocortorum (dnešní Remeš ve Francii). Jovinus byl buď galského nebo snad germánského původu a jako voják sloužil v Galii, kde byl ve styku s Julianem, který byl vojskem provolán císařem v roce 360. Ke střetnutí s císařem Constantiem II. již nedošlo díky náhlému úmrtí Constantia. Magister equitum Flavius Iovinus, jako jeden ze dvou armádních velitelů později na rozkaz císaře Juliana se vrací z Norika a postupuje od Iulia Aemona (Lublaň) na Aquileiu, aby ji oblehl. Město bylo obsazené dvěma legiemi z vojska Constantia II. a otevřeně se vzbouřila uzavřením Aquileie a proti poslaným oddílům se bránila velmi úspěšně a houževnatě. Útočníkům se nedaří prolomit obranu, jeden z pokusů spočívá v útoku na hradby u přístavu pomocí obrovských věží upevněných na třech lodích. Obránci je podpalovali pomocí šípů namočených ve smole. Dalším pokusem jak donutit posádku ke kapitulaci je přesměrování řeky Natisso, která teče přístavem, ale obyvatelům města stačily studně. Julianus poslal svého magistra peditum Agilona a ten po přesvědčení obránců a svém odpřisáhnutím, že tomu tak skutečně je, vzbouřenci a obyvatelé Aquileie otevřou vojsku nového císaři dveře.
Budoucí prefekt pretoriánů Mamertinus tak může vstoupit do města. Zakazuje plenění a masakry, ale důstojník, který podněcoval legie k povstání, tribun Negrinus, je odsouzen k upálení zaživa a dva členové aquilejského senátu, Romulus a Sabostius, jsou popraveni mečem jako trest. Faktem však zůstává, že Aquileia utrpěla kvůli obléhání vážné škody. Hradby se pobořily, některá předměstí byla zničena a okolní krajina byla zpustošena a vypleněna.
Po smrti Constantia II. uspořádal na konci roku 361 a na začátku roku 362císař Julianus tribunál v Chalcedonu (předměstí Konstantinopole) a tomuto shromáždění předsedali Saturninus Secundus Salutius (prétoriánský prefekt), dále byli členy Claudius Mamertinus a čtyři vojenští velitelé (Arbitio, Agilo, Nevitta a Iovinus). Vyjma Arbitia byli legionářští velitelé přítomni pouze naoko. Část obžalovaných byla odsouzena do vyhnanství a část odsouzena k smrti.
Doba císaře Joviana a Valentiniana I.
V době panování císaře Juliana a během perského tažení, zůstal Iovinus v Galii a císař se odebral na Východ. Po jeho smrti se nový císař Jovianus (velmi podobná jména) pokusil generála Iovina odstranit z postu v Galii kvůli jeho popularitě u vojáků a obavě z možné uzurpace. Na jeho místo jmenoval Lucilliana. [1] Po zmatcích u vojska se podařilo Iovinovi přesvědčit vojsko, aby podpořilo Joviana jako císaře [2]. Nový císař jako poděkování potvrdil Iovina ve funkci magister equitus v Galii.
Jovianus bohužel velmi brzy zemřel a o devět dní později velitelé armády vyhlásili dalšího armádního velitele Valentiniana císařem v Nicai (dnešní İznik, Turecko). Ten jmenoval svého mladšího bratra Valenta za spoluvládce na Východě, zatímco Valentinianus si podržel Západ a s ním i Ioviana. Oba císaři souhlasili s povolením náboženské tolerance, kterou Valentinianus, na rozdíl od Valenta, dodržoval po celou dobu své vlády. Valentinianus, který se vyznačoval nevyčerpatelnou energii, se hodně zasloužil o obranu hranic na Západě a s ním i jeho velitelé, tedy i Iovinus.
Pozn.
- https://antickepamatky.cz/udalosti/vliv-dobreho-jmena-otcu-na-karieru-synu/
- https://antickepamatky.cz/osobnosti/jovianus-zimni-kral-rimskeho-imperia-27-cervna-363-17-unora-364/
Bitvy Flavia Jovina
V lednu 365 byli Valentinianovi generálové poraženi v Galii germánským Alemany; v říjnu Valentinianus pobýval v Paříži, ze které řídil operace proti útočníkům. Jeho generál Iovinus třikrát porazil Germány v letech 366-367. Jedna bitva se odehrála v Scarponně (dnešní Dieulouard), kde překvapil slovy Ammiana Marcellina barbarskou holotu dříve, než se chopila zbraní a zničujícím způsobem je potřel. Druhá proběhla u řeky Mosely vtrhnutím do tábora barbarů a rychlým vítězstvím. a poslední u Catelaun; ve třetím střetnutí Flavius Iovinus způsobil Alamanům těžké ztráty v celodenní bitvě, kdy padlo 6 000 Germánů a 4 000 jich bylo zraněno. Ráno, když se vojsko znovu sešikovalo nebylo po Germánech ani vidu ani slechu.
V Parisii se setkal se spokojeným císařem Valentinianem I. a v roce 367 byl jmenován konzulem spolu s Lupicinem, magister equitum per Orientem, který bojoval proti uzurpátorovi Procopiovi za vlády Valenta, za což byl odměněn konzulstvím. V roce 367, se císař přestěhoval do Ambiani (dnešní Amiens ve Francii), aby byl v bližší kontaktu s jeho drsným generálem Theodosiem (tzv. Starší, otec pozdějšího císaře Theodosia I.), který bránil Británii před Sasy, Picty a skotským útočníky. Theodosius nahradil ve funkci právě Iovina, který již byl asi za zenitem svých sil.
Za účelem posílení nástupnictví, císař Valentinianus 24. srpna 367, prohlásil svého osmiletého syna Gratiana jako spoluvládce. O dva měsíce později se Valentinianus usadil v Augustě Treverorum (dnešní Trevír v Německu). Zůstal tam sedm let a věnoval svou pozornost výstavbě komplikovaného systému opevnění na Rýně. Iovinus konvertoval ke křesťanství a sponzoroval výstavbu prvního křesťanského kostela Saint Agricole a Saint Vitalis na místě současného opatství kostela Saint-Nicaise v Remeši. V tomto kostele byl pohřben a uložen do sarkofágu z bílého mramoru Mezitím Flavius Jovinus v roce 370 umírá.
Cesty mramorového bloku a později sarkofágu
- První plavba 3.– 4. století z ostrova Proconessos v Marmarském moři do Říma nebo přímo do Remeše.
- Kolem roku 370 smrt Iovina a instalace sarkofágu v kostele Saint-Agricole.
- Po roce 1263 instalace v kostele Saint -Nicaise.
- 1799 Transport ze St. Nicaise do katedrály v jižním transeptu, dílo je arcibiskupem považováno za příliš pohanské ( v roce 1822 darováno obci).
- 1865 přesunuto do dolní kaple Palais du Tau, která se stala lapidáriem.
- 1896 přesun z paláce Tau do kláštera opatství Saint-Remi a do archeologického muzea Hotel-Dieu.
- 1932 z kláštera Saint Remi do opatství Saint-Denis (v roce 1908 se stalo muzeem).
- 1958 návrat do opatství Saint -Remi do velekého refektáře (od r. 1978 muzeum).
Zdroje:
- Ammianus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku antiky, 2002
- Eutropius: Breviarium, translated by J. S. Watson 1853, in Forum Romanum.org
- Pichon: Tombeau de Jovin, 2017
- M. Jones: The Later Roman Empire, 284–602: A Social, Economic and Administrative Survey (1964)
- Woods: A Note Concerning the Early Career of Valentinian I. Ancient Society Vol. 26 (1995) in JSTOR
- Michael Grant: Římští císařové, 2002
- Barca: Roman Aquileia, The Impenetrable City-Fortress, a Sentry of the Alps, 1950
- Bendle: The Office of Magister Militum in 4th Century CE
- Caskey, ACohen, L. Safran: Art and Architecture of the Middle Ages: Exploring a Connected World,
- https://www.reims-histoire-archeologie.com/antepenultieme-voyage-du-tombeau-de-jovin/
