Vyplenění Říma v roce 410 n. l.
Pád a vyplenění Říma v roce 410 n. l.
Je zřejmé, že římská říše byla stále uprostřed náboženských konfliktů mezi pohany a křesťany. Zatímco emoce a postoje vyznavačů tradičního římského náboženství ukazovaly na pád a vyplenění Říma v roce 410 jako na Boží hněv za narušení jejich obřadů, procesí a hostin díky novému náboženství, jiný pohled na událost měli křesťané. Podobně však vyděsil pád Říma i tuto komunitu, v které bylo jistě mnoho těch, kteří se nedávno obrátili k novému ritu a zřejmě zapochybovali, zda nové náboženství dokáže ochránit je i město, které sice již nebylo hlavním městem západní části římské říše (tím byla Ravenna), ale jméno města představovalo impérium.
Křesťanští autoři se proto snažili interpretovat pád Roma Aeterna, Věčného města, jako Boží záměr a navíc u křesťanských, i když ariánských, Gótech rozeznávají jistou mírnost (benignitas) a milost (clemency). Část přiznala, že plenění bylo hrozné (sv. Jeroným), menší část ponechala rabování zcela stranou a hodnotila pád Říma relativně shovívavě a pouze jako součást Božího plánu. Podle Aurelia Augustina (sv. Augustin) kombinace myšlenky božského hněvu a gótské mírnosti se ukázala jako účinný způsob, jak prokázat slabost pohanství a možná ještě důležitější poznatek, na sílu křesťanství. Prokázalo se tedy podle tohoto církevního otce, že to nebylo pohanství, které by mohlo ochránit Řím, nýbrž křesťanství bylo zárukou bezpečnosti a přijetí Boží vůle zdůvodňovalo běh událostí a pád Říma byl součástí Božího plánu.
Vydrancování Říma v roce 410, kdy Alarichovi Gótové obsazením Říma poslali vzkaz do celé Římské říše, nastínilo, jak může vypadat možný pád západořímské říše, ke kterému nakonec došlo o více než 80 let později. V té době, kdy se věřilo, že dobytí Říma naznačuje konec světa, pohané obviňovali křesťany a křesťané obviňovali pohany, byli Gótové schopni vcelku bez problémů dobýt a zničit Roma Aeterna, Věčné město. Přesto mnoho historiků vede diskuzi, zda dobytí Říma mělo nějaký reálný význam. Samozřejmě při pohledu z širší perspektivy, samotné vyplenění Říma má malý význam, ale tato událost by neměla být jednoduše přehlížena. Proto by bylo dobré posoudit na základě antických písemných zdrojů, jak významná událost bylo dobytí Říma. Samozřejmě byla významná pro dobu pozdní antiky, ale je třeba zrekapitulovat a pochopit události, které vedly k ataku na město a jeho následnému dobytí.
Situace impéria po roce 350, příčiny krize
Jednotlivé důvody, které vedly k událostem v roce 410, mají hluboké kořeny a týkají se jednak ekonomické stránky římské říše: připoutání řemeslníků k dědičným korporacím, ze kterých nebylo prakticky úniku, problémy malých zemědělců, kteří byli buď svobodnými zemědělci nebo hledali své východisko v patrociniu jako polosvobodní kolóni. Ve městech se dostali postupně do ekonomických i sociálně právních potíží i tzv. kuriálové, představitelé měst, kteří byli, mimo jiné, odpovědní za výběr daní a rovněž zde převládla dědičnost.
Další stránkou byl nápor barbarských kmenů na hranice říše a především germánské kmeny (Gótové několikrát, Burgundové, Vandalové, Alamanné především v roce 406 n. l.) ve velkém množství a často podnikaly nájezdy a i v případě vítězných protiakcí římských vojsk, se postupně římské obyvatelstvo penetrovalo novými obyvateli, neboť poražení barbaři byli usazováni na území říše, kde dostali půdu a navíc mužská část se stávala vojenskými pomocnými jednotkami za žold, feoderati, či laeti. Zpočátku bojovaly po boku římské pravidelné armády jako samostatné jednotky pod svými veliteli, postupem času se stali členy pravidelných jednotek a nejschopnější z nich pak postupovali po žebříčku velitelských hodností. Tím postupně docházelo ke známému pojmu barbarizace římské armády.
Velkým problémem byly rovněž časté uzurpace a následné občanské války, které byly doprovázeny citelnými ztrátami na životech, zdevastovanou krajinou a zasaženou ekonomikou. Stačí připomenout bitvu u Mursy v roce 351, kde ztráty byly skutečně hrozivé (přes 50 000 vojáků). V roce 382 byla podepsána smlouva mezi Římany a Góty. Další, i když jednorázový konflikt, tentokrát s náboženským podtextem, který je ovšem zveličovaný, se odehrál v roce 394 na řece Frigidu mezi faktickým vládcem západní části římské říše magister militum Flaviem Arbogastem a jím dosazeným císařem Flaviem Eugeniem na jedné straně a na druhé vládcem východní části Theodosiem I.
A právě v této době se můžeme setkat s prvním a nejdůležitějším aktérem pozdějších událostí, které vyvrcholily v roce 410, Gótem Alarichem. V této bitvě na obou stranách bojovaly skupiny barbarských oddílů většinou pod velením svých náčelníků a s různým náboženským přesvědčením: ariáni, křesťané ortodoxního vyznání i pohané. Ti všichni stáli na obou stranách. Po vítězství Theodosia byl v západní části říše byl pověřen Flavius Stilicho velením italských legií s titulem magister militum a stal se na přání Theodosia poručníkem mladého císaře Honoria.
Alarich poprvé na scéně
Na straně východní armády, bojující u Frigidu se uvádí jako jeden z velitelů feoderátů Alarich, Gót pocházející údajně z rodu Balthů. Jako člen vítězné armády očekával, že bude stoupat v hodnostech, ale po smrti Theodosia I. se nacházel na území východní části impéria, ve které byl ustanoven císařem syn Theodosia Arcadius a nebyla mu zřejmě učiněna žádná nabídka na velitelský post, přičemž v té době již můžeme Alaricha považovat za nejmocnějšího vůdce gótských usedlíků z roku 382. Tomu však předcházelo několik důležitých událostí, bez nichž by nebylo postavení Alaricha tak jednoznačné. Především šlo o spor gótských vůdců Eriulfa a Fravitty, jejichž nepřátelství přerostlo v otevřený střet. Během večerní hostiny byl Eriulf zabit, Fravitta musel opustit gótskou společnost, aby unikl před krevní mstou a výsadní postavení Alaricha a Athaulfa ještě dlouho ohrožovali dva bratři Sarus a Sergerich.
V západní části byl císařem Honorius, kde faktickou moc přebíral Flavius Stilicho, syn vandalského důstojníka a Římanky. Ve východní části ovlivňoval dění na císařském dvoře Flavius Rufinus (konzul a od roku 395 praefectus praetorio). Po smrti Theodosia podle Jordana přestali obě části říše platit svým spojencům, tedy Gótům, obvyklé dary:
„Alarich byl zvolen králem a radil se se svými lidmi o dalším postupu. Přesvědčil je , aby svým vlastním úsilím hleděli založit království, spíše než aby zachovávali mír a poslouchali cizince“.
V roce 394-397 pravděpodobně nezaplacený tribut vedl k útoku na východořímskou říši. Nejspíše se sečetly důvody; očekávaný vzestup Alaricha se nekonal, vysoké ztráty Gótů v bitvě u Frigidu (prý až 10 000 mužů) a celková nespokojenost Vizigótů, kteří byli usazeni v Dolní Moesii. Existuje pochybnost, s odkazem na Zosima, zda Alarich velel celé skupině Gótů, neboť si stěžoval východořímskému dvoru, že nemá velení nad římskými jednotkami, pouze nad barbary. To spíše ukazuje na muže usilujícího o kariéru v legiích než na nástupce Fritigerna v roli vůdce Gótů. Tak jako tak, povstalí Gótové začali pustošit Řecko a dostali se až k Athénám, kam se po vyjednávání dostal Alarich jen s malou družinou, byl uvítán a po obdržení darů odtáhl od města. Obsadil a vyplenil jiná slavná města Řecka např. Korint, Argos, Spartu a další.
V roce 397 se Flavius Stilicho rozhodl o výpravě do Řecka s cílem ukončit plundrování Řecka Alarichem. Stilicho se po počátečních úspěších musel vrátit a Alarich ukončil své akce v Épeiru po jednání s východořímským dvorem a obdržení vojenské hodnosti magister militum per Illyricum od císaře Arcadia současně se slibem potravin a armádních dodávek. Postavení magister militum zajišťovalo Alarichovi místo jak v senátu, tak v nejvyšším církevním schromáždění, konzistoři. Zde je nutné poznamenat, že naprostá většina Gótů byla křesťany, i když ariánského vyznání, od 4. stol., kdy poloviční Gót, biskup a misionář Wulfila pokřtil mnohé Vizigóty i Ostrogóty a také přeložil značnou část bible z řečtiny do gótštiny. Stal se tak významnou osobností imperiální politiky a tudíž, kromě naplnění vlastní ctižádosti, nyní mohl lobovat za gótské zájmy v říši.
Gildonova vzpoura v roce 397
Magister militum Arbogast a vzdorocísař Eugenius nenašli oporu ani v severní Africe, kde tamní velitel comes Africae Gildo neuznal volbu Eugenia císařem a nejen tím, že byl vrchním velitelem všech sil v Africe, magister utriusque militiae per Africam, ale také byl rodinnou vazbou spojen s císařským dvorem, protože jeho dcera Salvina byla provdána za Nebridia, synovce Theodosiovy první manželky Aelie Flacilly.
(vyjde článek: www.antickepamatky.cz/osobnosti/hrozba z Afriky) Gildo vládl v Africe tvrdě a pravděpodobně ve snaze uchovat si jistou nezávislost se sblížil s východořímským politikem s titulem praepositus sacri cubiculi Eutropiem a vážně uvažoval o připojení k východní části římské říše. Velká část Afriky, mimo Egypt, byla totiž od doby nového rozdělení říše Diocletianem, pod vládou západořímské části impéria a tím by východní část jasně převýšila rozlohou i hospodářstvím západní část. Nesmíme zapomenout, že africké obilí bylo stále základní položkou v zásobování Říma potravinami a tudíž strategickou surovinou.
Vztahy mezi Západem a Východem impéria byly vcelku chladné, ale nebezpečí občanské války nehrozilo. Stilicho se dvakrát vydal na východ, vždy v souvislosti Alarichem, který částečně raboval v Řecku. Poprvé v roce 395 a poté v roce 397 (viz níže). Tím se přiblížil k východu a v té době existují doklady o pozastavení dodávek obilí do Říma Gildonem, což jednoznačně ukazuje na skutečnost, že nebyl pouhým divákem událostí mezi oběma polovinami římské říše. Římský senát deklaroval Gildona jako hostis publicus, nepřítele státu a zahájil proti němu válku, ve které došlo překvapivě k dost rychlé porážce a zabití Gildona v roce 398.
Alarich a Řím mezi v letech 400 až 408
Dalšímu tlaku Gótů v čele s jedním z jejich velitelů Gainou, který si vynutil na východořímském dvoře odchod vlivného eunucha Eutropia (konzul a nejbližší rádce císaře Arcadia) do vyhnanství, jeho následnou smrt a který dokonce obléhal Konstantinopol v roce 400, čelil protiakci dalšího gótského vůdce Flavia Fravitty, který vyhnal Gainu až za Dunaj; Alarich nijak do těchto událostí nezasahoval a vyčkával, jak se věci vyvinou. Alarichův titul magister militum per Illyricum mu byl odňat novým prefektem (praefectus praetorio) východořímské říše Aurelianem, následníkem Eutropia, v roce 400 a následujícího roku Alarich raději odvedl své stoupence do Itálie, kde očekával dohodu se Stilichonem; v té chvíli ale neuspěl.
Flavius Stilicho byl zaměstnán invazí Vandalů a Alanů do provincií Raetie a Norica a proto Alarichovi poté, co zpustošil italský venkov, nedalo moc práce oblehnout hlavní město západořímského císařství Mediolanum (Miláno), odkud těsně předtím uprchl sedmnáctiletý Honorius do bažinami obklopené Ravenny, která měla navíc přístav na jaderském pobřeží, tedy ve směru na Konstantinopol, kam se mohl v případě velkého ohrožení uchýlit. Alarich společně s Góty vybojoval se Stilichonem dvě vyrovnané bitvy, u Verony a Pollentie (https://antickepamatky.cz/umeni-a-epigrafie/bitvy-u-pollentie-a-verony/) v roce 402. Střetnutí sice vyznělo nerozhodně, ale panegyrik Claudius Claudianus v Římě, při příležitosti vystoupení v knihovně Apollónova chrámu, náležitě Stilichona oslavil, jak bylo té době dobrým zvykem, ve své básni:
„Ty a jen ty , Stilichone, jsi zastavil temnotu, jež halila naši říši. Tys obnovil její slávu. Díky tobě se civilizace -jež už byla málem ta tam- dostala z pochmurné kobky a může dál vzkvétat….už se nekrčíme za hradbami, netiskneme se k sob jako ustrašené ovce, nedíváme se s hrůzou, jak nepřítel vypaluje naše pole“.
Mnozí měli ale pocit, že se Stilicho nesnaží Alaricha zcela zničit a vynořily se i zprávy, že spolu uzavřeli dohodu o útoku na Konstantinopol. Každopádně začal mít Alarich potíže se zásobováním a ustoupil znovu na Balkán v roce 403. Stilicho si přál dostat Illyricum do své a Honoriovi sféry vlivu a domluvil se s Alarichem skutečně na spolupráci a udělil mu hodnost magister militum (i když se v poslední době od této interpretace jednání Stilichona ustupuje); Alarich zůstal minimálně dva roky v oblasti Épeiru a čekal, jestli se Stilicho připojí a uskuteční se společné akce. Mezitím došlo v letech 405 – 406 k velké invazi keltských a germánských kmenů pod Radagaisovým velením, která dospěla až do nitra Itálie. https://antickepamatky.cz/bitvy/bitva-u-faesulae-v-roce-406-n-l/,proto se Stilicho nemohl vydat do Illýrie. Stilicho se osvědčil jako vojevůdce a díky spojeneckým vojskům Alanů a Hunů invazní vojsko porazil.
V roce 406 se problém opakoval, Rýn překročili Vandalové, Svébové a Alani, navíc se z Británie přeplavil uzurpátor Constantinus III, pomalu rozšiřoval jím ovládané území, takže jehož moc sahala v roce 408 až k Alpám a Pyrenejím. Alarich s Góty se vydal v roce 407 do provincie Noricum a dostal pod kontrolu i Horní Pannonii. A zároveň požadoval vysoký tribut 4 000 liber zlata (1 310 kg), Stilicho přesvědčil senát, aby se dohodl na kompromisní částce 3 000 liber stříbra (980 kg). U senátu a nejenom u něj, také u císařského dvora začala narůstat animozita vůči Stilichonovi.
Smrt Stilichona
V Ravenně, která již v té době plnila funkci hlavního města (po Mediolanu, Miláně) s císařským dvorem, následoval převrat organizovaný kancléřem (magister officiorum) Olympiem, při kterém přišel v srpnu 408 o život všemocný magister militum Flavius Stilicho a později i jeho syn Eucherius a v Římě manželka Serena. Manželka císaře Honoria Thermantia, která byla dcerou Stilichona a sestrou Eucheria musela opustit dvůr.
Jeho zbylí příznivci se snažili popravě zabránit, ale Stilicho je vyzval aby nebojovali, a naprosto klidně, s pověstným římským stoicismem, zemřel. Byl původem Vandal a Římané ho označovali za barbara, ale on jim chtěl ukázat, že je tím posledním, co Římu zbylo, a že s jeho smrtí nastane i smrt Říma. Z dnešního pohledu můžeme říct, že měl pravdu, Honorius nechal popravit jediného generála, který byl v té době schopen se postavit hrozbě zosobňované Alarichem.
Olympius přiměl císaře Honoria aby zaujal nepřátelský postoj ke Gótům a Alarichovi, který předtím s Římany spolupracoval. Velmi podstatnou skutečností byl proto pogrom i na rodiny dalších Gótů, kteří sloužili v římské armádě především v Itálii, přeživší příslušníci těchto rodin (až 30 000 lidí) se připojili k Alarichovi, další velkou skupinu představovali bojovníci, kteří byli naverbováni před dvěma roky a navíc mnoho Gótů, kteří se k Alarichovi připojili, pocházelo z poražené Radagaisovy armády. Když se Constantius III., přítel a stoupenec Stilichona, dostal v západní části na pozici magister militum, nechal Olympia ubít v roce 411 k smrti. Bohužel tento velice schopný velitel umírá sedm měsíců po zvolení spolucísařem v Ravenně roku 421.
Tažení na Řím
Alarich se snažil vyjednávat s Honoriem, žádal aby mu byli vydáni Flavius Aëtius, syn vojenského velitele, magister militum, západní římské říše Gaudentia a Iason, syn Jovia (praefectus praetorio v Itálii v roce 408) a domáhal se odsouhlasení přesunu jeho oddílů z provincie Noricum do Pannonie Superior, ale Honorius odmítl a nijak ani nezabezpečil Itálii, přičemž se nabízela možnost angažovat Góta Sara, jenž byl velmi zkušený válečník. Na druhou stranu je nutné si uvědomit skutečnou sílu Sarova kontingentu, který činil v roce 410 pouze dvě stě nebo tři sta mužů (!). Na návrh Olympia jmenoval císař nepříliš schopné důstojníky, Turpilliona velitelem jízdy, magister equitum a Varana velitelem pěšího vojska, magister peditum.
Alarich začal tažení šest týdnů po Stilichonově smrti a zároveň poslal vzkaz svému švagrovi Athaulfovi, aby jej následoval i s posilami, mezi nimiž byli i Hunové. Gótové na cestě vstoupili do Ariminia a vyplenili jej, a poté do Picena, odtud se stočili k Římu. Ze všech stran obklíčili město, ve kterém senát podezříval Serenu, manželku Stilichona, že pomohla přivést barbary proti Římu. Všichni byli pro její smrt (i Galla Placidia, nevlastní sestra Honoria, jenž v rodině u Sereny vyrůstala), i když neexistoval jediný důkaz o její vině a tak byla na příkaz senátu uškrcena.
První obležení Říma v roce 408 n. l.
Uzavřením města i kontrolou Tibery, zakusila metropole nedostatek potravin, kdy denní příděl klesal, až se dostal na nulu, přičemž cena chleba se prudce zvyšovala. Předpokládá se, že Řím měl v té době 800 000 obyvatel. Míru nedostatku nevylepšila ani štědrost Laety, vdovy po císaři Gratianovi, která věnovala obyvatelstvu prostředky po svém manželovi. Mnoho lidí pomřelo a díky uzavření města se nepohřbívalo vně města, nýbrž mrtvoly zůstávaly ve městě a pokud nedošlo k rychlému pohřbení, rozmáhal se zápach tlejících těl. Za velmi vypjaté situace ve městě se senát, který v tu chvíli hrál roli vládní moci, vyslal dva muže k jednání s Alarichem, z nichž Basilius pocházel z Hispánie a dosáhl hodnosti správce provincie a Iohannes byl vedoucím císařských tajemníků a znal se s Alarichem.
Zosimos zaznamenává průběh jednání, kdy Alarich po vyslechnutí vyslanců, že lid je připraven se zbraní v ruce připraven na válku, odpověděl: „Hustá tráva se seče snáze než řídká“. Poté vygradoval své požadavky a prohlásil, že nepřestane, dokud neobdrží všechno zlato a stříbro z města a všechny otroky. Na otázku, co zbude Římanům ve městě odpověděl stručně: „život“.
Římský městský prefekt Pompeianus a papež Innocent I.
Pomoc z Ravenny nepřicházela a městský prefekt, praefectus Urbi v letech 408-409 Gabinius Barbarus Pompeianus, který byl snad podle Zosima křesťan, navrhl požádat obětováním pohanské bohy o pomoc v prosinci roku 408, což mu bylo tajně schváleno papežem Innocencem I. Lidé z Narnie v Umbrii Pompeiana informovali, že jejich město bylo ušetřeno, protože tradiční modlitby k bohům způsobily hromy a blesky a barbaři odešli. Ten, s ohledem na křesťanskou většinu ve městě, diskutoval tuto záležitost s papežem Inocentem I., který vzhledem k akutním hrozbám, které panovaly v Římě, souhlasil s privátním výkonem pohanské praxe, doba vyžadovala kompromisy (viz Generidus níže).
Kněží trvali na veřejném obětování na Kapitolu, ale protože nebyl nikdo připraven to udělat, bylo od tohoto plánu upuštěno. Není jasné proč Pompeianus jednal s papežem, prováděné veřejných náboženských obřadů by postavilo prefekta mimo zákon a navíc Innocent neměl žádné oprávnění dát Pompeianovi nějakou výjimku. Zřejmě chtěl, aby si papež nestěžoval na císařském dvoře a aby přesvědčil ostatní křesťany, aby také nijak neupozorňovali na pohanské zvyky. Po neprovedeném obětování se obyvatelé rozhodli s Alarichem znovu jednat. Jako dovětek je osud Pompeiana, byl ubit v únoru roku 409 na Foru davem, který se vzbouřil kvůli nedostatku potravin.
Po dalším jednání mezi vyslanci Říma a Alarichem byla konečně stanovena cena za mír. 5 000 liber zlata (1 537 kg), 30 000 liber stříbra (9 823 kg), 4 000 hedvábných oděvů, 3 000 liber pepře (982 kg). Ve státní kase nebyly prostředky, tak bylo nezbytné, aby válečnou daň zaplatili senátoři, ovšem někteří z nich se zachovali chamtivě a šetřivě, když zatajovali svoje jmění. Suma, která chyběla, byla získána oloupením soch o zlato a stříbro, které bylo roztaveno, paradoxně i socha Statečnosti (Virtus). Město si oddychlo a zboží všeho druhu začalo proudit znovu do Říma. V táboře Gótů vládla kázeň a Alarich dodržel smlouvu, když potrestal své vojáky, kteří napadli několik římských občanů na silnici do Říma. V momentě, kdy se otevřely brány, dennodenně odcházeli otroci a připojovali se ke Gótům. Zosimos uvádí, že síla Alarichova vojska vzrostla na 40 000 bojovníků. Vizigóti ukončili obléhání Říma a odtáhli do Toskánska v prosinci roku 408 n. l.
Jednání o míru
Senát vyslal posly do Ravenny k císaři Honoriovi s návrhem zaslat rukojmí z významných římských rodin ke Gótům (tato část smlouvy nebyla ještě splněna) a poté Alarich obnoví své spojenectví s římskou říší. Poslové se nedočkali odpovědi a odjeli. Císař povolal pět legií z Dalmácie v počtu 6 000 mužů pod velením Valenta, jenž byl velitelem Dalmácie, dux Dalmatiae. Vojsko se nepohybovalo dost opatrně a početně silnější Alarichovi Gótové na Římany zaútočili a drtivě je porazili. Uniklo stěží sto mužů.
Příchod Athaulfa do Itálie
Senát v Římě vyslal další poselstvo, včetně papeže, jímž byl tehdy Innocent I., doprovázené Góty, k Honoriovu dvoru do Ravenny, kam přišla i zpráva o Athaulfovi, švagrovi Alaricha, který překročil Julské Alpy, aby se spojil s Alarichem. Vypukly znovu boje, proto zůstal papež v Ravenně až do pádu Říma. Císařský dvůr, jmenovitě Olympius, poslal k zadržení Gótů vše, co měl k dispozici, jádrem bylo 300 Hunů, posádkou v Ravenně, kterým se skutečně podařilo porazit Athaulfův předvoj, ale před následujícími silnějšími jednotkami Hunové ustoupili zpět do Ravenny. Poté se již Athaulf připojil k Alarichovi. Tyto nezdary zapříčinily Olympiův pád u dvora (magister officiorum, který z titulu své funkce byl velitelem palácové stráže, scholae palatine).
Změny ve velení vojska
Honorius poslal městského prefekta, pozdějšího císaře Priska Attala do Říma, aby zajistil majetek spadající pod státní správu, navíc provedl změny ve velení vojska, magister militum Generida ustanovil velitelem pro Dalmácii, Horní Pannonii, Noricum a Raetii (strategos). Generidus byl pohan, ale byl to neúplatný, čestný a schopný generál, který se důsledně věnoval výcviku, zásobování a odměňování vojska. Ale se zákonem zakazujícím pohanům zastávat císařskou funkci odmítl službu. I se Honoriovým svolením zastávat úřad kvůli jeho důležité službě říši, stále odmítal názor, že by jeho privilegium bylo urážkou ostatních. Nakonec musel Honorius přijmout nový zákon, který každému umožňoval vykonávat císařskou službu bez jakéhokoli náboženského omezení.
Jovius byl jmenován jako praefectus praetorio pro Itálii a pravděpodobně zorganizoval vzpouru vojska v Ravenně, které požadovalo potrestání vůdců vojska Turpillia a Vigilantia. Ti byli vypovězeni a neveřejně zavražděni na lodi. Byli nahrazeni Valentem a Allobichem. Byl vyměněn i představený služebnictva, kterým se stal Eusebios, jenž vedl spory s Allobichem a ti dva proti sobě vystupovali vyloženě nepřátelsky, řevnivost vyvrcholila, když Allobich nechal utlouct holemi Eusebia přímo před očima Honoria. O něco později byl zabit i Allobich. Tyto události dost dobře charakterizují zmatek, nejednotnost a vzájemnou nevraživost vysoce postavených lidí na Honoriově dvoře. Nyní byla jasně patrná ztráta Stilichona, který měl organizační i taktické schopnosti ve velení armády.
Priscus Attalus císařem, výprava proti Heraclianovi
Senát v očekávání dalšího hladovění a nemocí, se setkal s Alarichem, který vnutil senátu vlastního císaře, který by byl konkurencí pro Honoria. Císařem se stal Priscus Attalus, pohan, který souhlasil s ariánským křtem, který provedl Gót Sigesarius. Alarich se stal magister utriusque militae, Athaulf (Alarich byl jeho švagr) dostal titul comes domesticorum equitum, na místo praefectus praetorio byl dosazen Postumius Lampadius (v roce 408 až 409) a prefektem města se stal Marcianus (od listopadu r. 409 do července r. 410). Attalus následující den pronesl v senátu nerealistickou řeč, čímž se ztrapnil v očích senátorů. Jak zaznamenal Sozemenos, sliboval senátorům, že obnoví staré zvyky senátu (to by senát uvítal), ale především připojí Egypt a východní provincie pod vládu Itálie. Brány města se sice otevřely, ale celkovému zásobování to nebylo moc platné, neboť hlavní zdroj potravin, obilí, bylo zadržováno v severní Africe jejím správcem a vojenským velitelem comes Africae Heraclianem, který byl stoprocentně loajální vůči Honoriově vládě. Heraclianus byl ten, který byl přímo zodpovědný za zabití Flavia Stilichona a africkou provincii dostal pravděpodobně za odměnu (článek o Heraclianovi).
Město se ocitlo ve veliké potravinové nouzi, takže ti, kteří doufali, že bude nutno jíst i lidské maso, volali při hrách v cirku: „Pretium inpone carni humanae“, tj. „Urči cenu za lidské maso.“ Alarich a Attalus se rozhodli skoncovat s člověkem, který ohrožoval jak Řím, tak i Góty omezením dodávek obilí a proto vypravili invazní vojsko přímo do Afriky. Bohužel Attalus nedbal rady Alaricha, aby bylo vojsko silné a zkušené a tak byl vyslán jen malý expediční sbor, který byl na africké půdě rychle poražen. Attalus posléze vyslal ještě další vyslance s penězi, aby situaci v Africe zvrátil podplácením, ale neúspěšně. Mezitím Attalus přitáhl k Ravenně a vyděšený císař Honorius mu poslal kompromisní nabídku na společnou vládu, Attalus však pohrdavě odmítl a to, že členové jeho poselstva Jovius a Valens slíbili věrnost jeho sokovi, dohnalo císaře k reálným myšlenkám na útěk do východní části impéria.
V tuto chvíli, kdy byl zcela paralyzován odpadnutím jeho ministra a vojevůdce, kdy měl zcela nepochybně ty nejčernější myšlenky, dostala karta, kterou držel v ruce, přeci jenom vyšší hodnotu, neboť nečekaně přistála v ravennském přístavu pomoc z východu, 4 000 zkušených válečníků. Navíc přišla příznivá zpráva z Afriky, kde Attalovy slabé oddíly pohořely v konfrontaci s comes Africae Heraclianem. Novými bojovníky vyztužil obranu svého sídelního města.
V Alarichově táboře padl hněv na Jovia, který projevil věrolomnost jak vůči Honoriovi a snad i k Alarichovi. Poté byly Attalovi odňaty vladařské odznaky a poslány Honoriovi jako projev míru a přátelství. Alarich postoupil více k ravennským hradbám, aby zhmotnil váhu svého postavení vůči Honoriovým ministrům, kterým znovu začalo narůstat sebevědomí. Gót Sarus, který byl úhlavním nepřítelem Athaulfa (krevní msta Gótů z již dřívější doby) se nejdříve zdržoval jako nezúčastněný hráč v Picenu, ale nakonec se přidal k Honoriovi a v tu dobu přitáhl do Ravenny. Sarus podnikl smělý výpad z města v čele 300 bojovníků a pobil mnoho Gótů.
Pád Říma 24. srpna 410 a jeho následné vyplenění
Alarich frustrovaný mnoha neúspěšnými jednáními a přepadením od Sara se okamžitě vydal k Římu a oblehl jej potřetí. 24. srpna 410 Vizigóti vnikli branou Porta Salaria do Říma, možná jim to umožnili otroci. Alarich se nijak nebránil, aby si Gótové brali cenné věci ve městě, ale zároveň je nabádal, aby šetřili životy Římanů a nerabovali v kostelích sv. Petra, sv. Pavla a ostatních svatostáncích, tedy jinými slovy, Vizigóty ovlivnily náboženské ohledy, neboť sami byli ariánského vyznání. To potvrzuje i Jordanes, který říká, že kořist pobrali, ale nezakládali požáry jako jiní barbaři. Ve stejném duchu o instrukcích Alaricha se zmiňuje i Sozemenos, který se ale také věnuje náboženskému pohledu na střet křesťanů a ariánů.
Procopios z Kaisareie uvádí anekdotu, která sice není nijak ověřená, ale pokud se tak stalo, tak by myšlenková úroveň císaře Honoria nebyla zrovna vysoká. Císař, který se dozvěděl od svého eunucha že Řím byl zničen, odpověděl: „Přece jen mu dám najíst z vlastní ruky.“ Měl totiž obrovského kohouta, kterému dal jméno Řím. Eunuch pochopil, co chce císař říci, a odpověděl mu, že zničeno bylo město Řím a že jeho pánem se stal Alarich. „A já příteli,“ odpověděl císař, „jsem si myslel, že zničen je můj pták Řím.“ a Procopios dodává, že byla všeobecně známa skutečnost, že císař trpěl takovouto pomateností.
I když neznamenalo dobytí Říma velkou devastaci, neznamená to, že by Vizigóti ve městě nic nevyplenili a neodnesli. Augustovo i Hadrianovo mauzoleum bylo vyrabováno, z Lateránské baziliky ukradli obří černé cibolium (liturgická nádoba). Zničena byla soudní budova bazilika Aemilia, Salustiova zahrada byla vypálena a již nikdy nebyla obnovena. Sv. Jeroným popisuje, že množství Římanů bylo mučeno, aby prozradili kde ukrývají zlato a stříbro. Mnoho Římanů bylo zajato, mezi prominentními vězni se ocitla Galla Placidia, nevlastní sestra císaře Honoria a uprchlíci z věčného města zaplavili Egypt, Afriku a východní části Středomoří. V Římě tak poklesl počet obyvatel z 800 000 na 500 000. Jako sekundární dopad je třeba vnímat i skutečnost, že krátce po obsazení Říma podpora staveb veřejných budov ve střední a jižní Itálii ze strany bohatých aristokratů znatelně poklesla.
Smrt Alaricha
Plenění Říma trvalo tři dny, potom Gótové odtáhli i se zajatci do jižní Itálie. Plány na přeplavení Gótů na Sicílii a poté do severní Afriky byly zmařeny díky bouři a Alarich krátce nato zemřel na nemoc ve věku 33–34 let v Consentii pouhý měsíc po dobytí Říma. Podle legendy byl pohřben s jeho pokladem v korytě řeky Busentus pomocí otroků, kteří byli zabiti ihned poté, aby se uchovalo v tajnosti jeho umístění. Athaulf nastoupil na místo Alaricha, jako nový král Vizigótů, kteří se přesunuli na sever do Galie. Tam dosud panoval zmatek po vpádech barbarů a několika uzurpacích ze strany vojenských velitelů. Athaulf se oženil s nevlastní sestrou císaře Honoria Gallou Placidií v roce 414, ale zemřel o rok později. Vizigóti se usadili v Narbone. Smrt Alaricha po analýze antických zdrojů a jejich interpretací ve světle současných lékařských znalostí lze konstatovat, že Alarich byl v době dobytí Říma bez jakýchkoliv příznaků nemoci a i během jeho další cesty přes Kampánii do Kalábrie. Proto lze důvodně předpokládat, že se Alarich nakazil smrtelnou infekcí v Kalábrii a zemřel na ni.
Postava Alaricha
V osobě Alaricha je možné nalézt typického válečníka té doby, jeho vedení však dalo Gótům smysl pro komunitu a potřebu vlastního území, proto zřejmě Alarich mnohokrát vystupoval docela mírně a se zjevnou snahou se císařem Honoriem a jeho dvorem domluvit na míru a předělení území. To se vyplnilo se vyplnilo až v roce 417, kdy je Honorius na základě smluv, jednak mezi římským velitelem Flaviem Constantiem a vizigótským králem Walliou v r. 416 a mezi týmž vojevůdcem a Theodorichem I. v roce 417, usadil na říšském území v dnešní Aquitánii v údolí Garonny mezi Toulouse a Bordeaux.
Jeden z aktérů epického dobytí Říma, císař Priscus Attalus byl nejprve uznán na pár měsíců jako římský císař i Athaulfem (jemuž udělil titul magister militum) v roce 414, poté byl dopraven i s Góty do Hispánie v roce 415, neboť tlak Flavia Constantia na Góty byl velmi účinný. Když se odtud Attalus plavil na lodi, byl zajat. Attalus byl předveden k vrchnímu veliteli císaře Honoria magister militum praesentalis Flaviu Constantiovi, pozdějšímu manželovi císařovny Gally Placidie a ten jej poslal k císaři. Za trest přišel o dva prsty na ruce a nakonec byl veden v průvodu císaře Honoria v roce 416 před triumfálním vozem. Zemřel na Liparských ostrovech u Sicílie.
Pohled soudobých autorů
Existují dva základní typy popisu událostí v kontextu pádu Říma a jeho následného plenění. Většina studií se v moderní době nezabývala dobytím města jako takového, nýbrž jako součástí vývoje pozdní antiky, zvláště jako jeden z jeho aspektů (pád Říma), doprovázející rozdělění římského impéria po smrti císaře Theodosia I. Práce historiků vnímaly obsazení Říma Vizigóty jako výrazný příznak faktu, že je součástí většího a širšího příběhu, který vedl k nevyhnutelnému pádu západořímské říše a o roli barbarů v této době.
Pohled soudobých autorů
Existují dva základní typy popisu událostí v kontextu pádu Říma a jeho následného plenění. Většina studií se v moderní době nezabývala dobytím města jako takového, nýbrž jako součástí vývoje pozdní antiky, zvláště jako jeden z jeho aspektů (pád Říma), doprovázející rozdělění římského impéria po smrti císaře Theodosia I. Práce historiků vnímaly obsazení Říma Vizigóty jako výrazný příznak faktu, že je součástí většího a širšího příběhu, který vedl k nevyhnutelnému pádu západořímské říše a o roli barbarů v této době.
1. Realistické pohledy na vyplenění Říma. Jedna skupina autorů, která se zabývá samotným vylíčením historických skutečností bez toho, aniž by se nějak dramaticky více zdůraznila úloha Božího záměru, či hněvu na pozadí různých příběhů, které ilustrovaly skutečnost, že většina Římanů a dobyvatelů byla křesťany. To se týká Zosima, Jordana, i Prokopius z Caesarei se zmiňuje o zapálených domech, rabování a Prokopius jako jediný přináší ve zdlouhavém vysvětlení dva příběhy, jak se vlastně Gótové města zmocnili. Rovněž Sozemenos popisuje souhlas Alaricha s rabováním a mají si vzít tolik, kolik unesou, ale mají vynechat kostel, pozdější baziliku, sv. Petra.
Philostorgius se také zmiňuje o městě, které leží v ruinách. Podobně popisuje vyplenění Říma i Galská kronika z roku 452, která jej popisuje jako strašlivé zničení. V roce 417 obvinil jeden z posledních pohanských básníků Rutilius Naumatianus Stilichona, že nechal spálit posvátné Sibylliny knihy a neštěstí valící se na Řím je trestem za zradu tradičních božstev, a že křesťanští svatí nebyli schopni jej bezpečně ochránit. Hrůzy rabování, mučení, loupení a následný exodus obyvatel Říma popisuje i sv. Jeroným (Sophronius Eusebius Hieronymus), který navíc věnuje velkou pozornost kanibalismu, který podle antických autorů byl průvodním jevem děsivých podmínek obleženého a vyhladovělého města. Pro Jeronýma to byl obrovcký přelom:
Nejjasnější světlo celého světa zhaslo; hlava byla odříznuta z římské říše. Celý svět zemřel s jedním městem. Kdo by věřil, že Řím, který byl postaven z vítězství po celém světě, že padl; tak, že by to byla jak matka, tak hrobka všem národům. Hieronymus, In Ezekiel, I Praef. a III Praef. (Migne, Patrologia Latina XXV, coll.)
2. Vylíčení mírného dobytí města od křesťanských autorů. Druhá skupina autorů se více zaměřuje na náboženskou stránku událostí před rokem 410 a naznačuje, proč došlo k pádu Říma; autoři se pokoušejí také vysvětlit vztah mezi Góty a obyvateli Říma. Někteří autoři se snaží pomocí různých příběhů ukázat vliv křesťanství na „divoké“ barbary, který měl za následek mírnost (benignitas) a milost (clemency) při jejich počínání ve Věčném Římě (Roma aeternum).
Sozemenos v kapitole X se zmiňuje o zbožné akci barbara a statečnosti spojené s mravní čistotou římské dámy. Oba byli křesťané, ale patřili k různým vyznáním, on byl arián a dáma k horlivým následovníkům nikájského vyznání. Voják z Alarichovi armády byl oslněn krásou této paní a pokusil se jí zmocnit násilím. Když odolávala jeho návrhům, vytáhl meč a vyhrožoval jí, že ji zabije, pokud se nepodvolí, přičemž ji jen lehce zranil na krku. Krev ale tekla hojně a dáma pokorně čekala až přijde smrtelný úder, protože upřednostňovala smrt před porušením cudnosti a povinnosti vůči manželovi. Voják ničeho nedosáhl a udiven její mravností ji dovedl do kostela apoštola sv. Petra a dal jí šest kusů zlata jako podporu pro ty, kteří strážili kostel a rozkázal jim chránit ji pro jejího manžela. Z vyprávění můžeme vypozorovat určitou úctu mezi křesťany uprostřed plenění města, kterému se Sozemenos nijak dál moc nevěnuje.
Paulus Orosius
Rovněž Orosius se zaměřuje, ostatně jako téměř každý křesťanský spisovatel pozdní antiky, na náboženské aspekty pádu Říma, zdůrazňuje zázračný a Bohem inspirovaný charakter událostí. Na rozdíl od Jeronýma nezobrazuje ve svém vyprávění hrůzy obleženého města, ale zaměřuje se spíše na právo azylu v kostelích, kde mělo být umožněno lidem, kteří zde hledali ochranu, zůstat v bezpečí a nebýt od útočníků ohroženi na životě, protože ti, ač toužili po drancování, měli se zdržet prolévání krve a popisuje podobnou příhodu z obsazeného města.
„ Když barbaři pobíhali po městě , narazil jistý mocný Gót a zároveň křesťan náhodou v jednom církevním domě na již postarší pannu zasvěcenou bohu. Poté, co ji zdvořile požádal o vydání zlata a stříbra, odpověděla mu se statečností věřící, že jej má spoustu, a slíbila, že mu jej hned ukáže, což také učinila. Když Kristova panna viděla, jak barbar nad velikostí, vahou a krásou vystavených předmětů užasl, aniž ještě znal jejich význam………….Bázeň před Bohem a víra té panny vyvolaly v barbarovi úctu k posvátnu, takže vše prostřednictvím posla sdělil Alarichovi. Ten pak nařídil zanést ihned všechny předměty do apoštolovi baziliky (sv. Petra)…………Římané spolu s barbary zpívali na veřejnosti sborové hymny k poctě boha a při té zkáze Říma se ozýval hlas polnice spásy…..“
Prostě u Orosia vše vypadá jako chorál, neexistuje porážka, pouze u těch, kteří nepřijali křesťanskou pravdu, nedochází ke krveprolití a téměř nedochází k ničení. Řím zapálili Gótové až když odešli z města a ve srovnání s tím, co udělal Nero nebo Galové v roce 390 př. n. l., bylo poškození Říma nicotné.
Aurelius Augustinus
Velmi podobnou příhodu jako P. Orosius vypráví i Jeroným, který navíc se Augustinem dávají návod k řešení dopadu obsazení Říma a na nedůvěru křesťanů v ochranu jejich křesťanského Boha a apoštolů. Lidé věřili, že pokud byla přítomná pohanská božstva, byl Řím caput mundi, velkým hlavním městem světa. Křesťanský bůh již město nechrání. Na tuto námitku, která se hluboce dotýkala také srdcí křesťanů odpovídá Augustin Aurelianus (sv. Augustin) svým dílem De civitate Dei, o Boží obci, a o této námitce a výčitce se zmiňuje již ve svém úvodu k této knize:
„Ctitelé mnoha nepravých bohů, které nazýváme vžitým jménem pohané, snažili se svrhnout odpovědnost za jeho vyvrácení (města Říma) na křesťanské náboženství, a začali se rouhat pravému Bohu ještě roztrpčeněji a rozhořčeněji“.
Augustin v této knize a také ve svých kázáních poukazuje na neefektivnost pohanského náboženství. Navíc zcela jasně zaujímá velmi ostré stanovisko k pohanům a výslovně varuje před pohanskými sousedy, kteří vidí vinu křesťanství při potížích Říma: „teď je to váš kamarád (…), pomocník (…), váš partner při práci (…) [který] říká: „Podívejte se, co křesťanské časy přinesly.“ Augustin požádal své posluchače aby se distancovali od těchto lidí a Augustinovo kázání naznačuje, že v jeho publiku byli rovněž tací, kteří, ač křesťané, sdíleli perspektivu pohanského nazírání na pád Říma. Někteří pohané, podle Augusta, tvrdili, že dobytí Říma je přímým důsledkem konce obětí, a interpretovali pád města jako znamení božského hněvu. Vysvětlení pádu v důsledku hněvu bohů se dobře shoduje s pohanskými představami o božství. Takové pojetí zjevně ovlivňovalo křesťany v Augustinově audienci, a proto Augustin radí kongregantům, aby přestali o těchto věcech s pohany diskutovat: „Prozatím jim dejte (pohanům, kteří uráží) velmi krátkou odpověď, abyste se jich zbavili. Měli byste však mít zcela jiné myšlenky. Nakonec jste nebyli povoláni obejmout Zemi, ale získat nebe.“
Augustin argumentoval slabostí pohanství, protože díky ní pohan Radagaisus nedobyl Řím (viz→článek-Bitva u Faesulae 406) a zaútočil historickými argumenty proti pohanům: Řím byl nejprve obsazen a vypálen Galy před 800 lety, a ještě horší pohroma pro město se stala za císaře Nerona, jejího vlastního císaře v 64 n. l., kdy podstatná část Říma shořela. Tyto katastrofy byly horší než pád Říma v roce 410, přesto se stalo pod „ochranou“ pohanských bohů. Pohanství podle Augustina ukázalo neschopnost při obležení Říma, kdy se praefectus urbi Tiberius Claudius Pompeianus snažil odvrátit Góty pomocí pohanského obětování, protože Bůh chtěl, aby bylo město potrestáno a to se stalo pouze prostřednictvím křesťanského Alaricha. A jím nařízená kázeň vojska vedla k mírnosti, milosti a mírnému pokání. V kombinaci s myšlenkou božského hněvu, se gótská mírnost ukázala jako účinný způsob, jak prokázat slabost pohanství a možná ještě důležitější, na sílu křesťanství. Prokázalo se tedy podle tohoto církevního otce, že to nebylo pohanství, které by mohlo ochránit Řím, nýbrž křesťanství bylo zárukou bezpečnosti a přijetí Boží vůle zdůvodňovalo běh událostí. Pád Říma byl součástí Božího plánu.
Z příkladu dobytí a vyplenění Říma je zřejmé, že pozdní antická historiografie se již ve 4. století změnila, odklonila se od klasických standardů a výsledný produkt měl malý zájem o válčení nebo jiné pozemské záležitosti. Je to také období, ve kterém model psaní dějin upřednostňoval krátké a neanalytické záznamy kroniky a požadoval vysokou úroveň věrnosti literárního pramene, což je model, který až do 19. století nekladl nijak zvláštní důraz na metodologickou objektivitu. Toto nové vnímání světa trvalo až do 6. století, kdy se objevil nový zájem o boj s cizími vládci a vojenské vítězství, nejprve na Východě ještě před justiniánskou dobou a poté na Západě.
Pád Říma nepřinesl samozřejmě konec Říma, ale předznamenal běh dalších událostí. A konečně, primárním výsledkem pádu Říma nebylo spíše triviální materiální poškození města, ale psychologický předěl v myslích Římanů, vždyť Řím byl dobyt po téměř 800 letech. V Konstantinopoli nový císař Theodosius II. vyhlásil tři dny smutku. Na pád Říma se současníci nedívali a nediskutovali o příčinách ekonomických, či politických, ale na to, kdo byl za tuto katastrofu zodpovědný, jestli pohané nebo křesťané. Podle křesťanských představitelů nebylo možné se spoléhat na tradiční náboženství (to Řím nezachránilo), ale pouze na Boha a když se děj událostí ubíral neočekávaným směrem na pozadí utrpení lidí, ničení materiálních hodnot, tak se dělo jen a pouze na základě Boží vůle.
Nezanedbatelný je pohled na vztah obou částí rozdělené říše, kdy těsně po rozdělení vzrostla animozita a to především díky neschopným mladým panovníkům, které ovládali jejich rádci. Neustálé vměšování do záležitostí druhého státního útvaru zvyšovalo nepřátelství obou částí, již tak dost rozjitřené církevními spory. Právě toto napětí do značné míry podněcovalo ambice Vizigótů, jejichž král Alarich vpadl v roce 401 do Itálie. Obě říše si nikdy moc nepomáhaly, což byla jedna z hlavních příčin následného pádu západořímské říše.
Prameny:
- Aurelius Augustinus: De civitate Dei, O obci Boží, 2007
- Jordanes: Gótské, Římské dějiny, 2002
- Paulus Orosius: Dějiny proti pohanům, B. Muchová ed., 2018
- Prokopios z Kaisareie: Válka s Vandaly, 1985
- Sócratés Scholasticos a Sozemenos: Philip Schaff ed.: Ecclesiastical History, comprising a history of the church, from a. d. 323 to a. d. 425.
- Zosimos: Stesky posledního Římana, 1983
Zdroje:
- Bednaříková, J.: Stěhování národů, 2003
- Benedikt XVI: Otcové církve. Od Klementa Římského po Augustina, 2009
- Burns, T.: Barbarians Within the Gates of Rome: A Study of Roman Military Policy and the Barbarians, 1994
- Dunn, Geoffrey,D.: Innocent I., Alaric, and Honorius, Curch and State in Early Fifth – Century Rome., 2010
- Doležal, S.: Interakce Gótů a římského impéria ve 3. -5. stol. n. l. 2012
- Fabbro, F.: „Capitur urbs quae totum cepit orbem“: the Fates of the sack of Rome (410) in Early Medievcel Historiography, 2016
- Galassi, M.-Bianucci R,-Gorini, G.-Paganotti, G.- Habicht, M.-Rühli, F.: The sedden death of Alarich (C370-410 Admin the vangisher of Roma, European Journal of Internal Medicine, 2016
- Gibbon, E.:Úpadek a pád římské říše, 1983
- Gelens, T. :The Sack of Rome: A Symbol of Change, 2014
- Grant, M.: Pád říše římské, 1990
- Heather, P.: The Fall of the Roman Empire: A New History of Rome and the Barbarians, 2006
- Heather, P.: Gótové 2002
- Jones, T. – Ereira, A.: Barbaři, 2008
- Kulikowski M.: The Tragedy of Empire: from Constantine to the Destruktion of Roman Italy.
- Laisathit, P.: Ravenna´s atempts to save Rome from the 410 sack
Machado, C.: Urban Space and Aristocratic Power in Late Rome AD 270-535 - Mathisen R. W.: The fifth Century: Age of Transormation 2019
Moorhead and Stuttard, A.D. 410, 138. - Salzman, M. R.: Apocalypse then ? Jerome and the Fall of Rome in 410 CE,
- Suchánek, D.-Drška, V.: Církevní dějiny 2013
- Wijnendaele Jeroen W. P.: The Career and ‘Revolt’ of Gildo, comes et magister utriusque militiae per Africam (c. 385-398 CE)
