Insulae a medianum
Antika neznamenala jen stavby velkých chrámů, skvěle vybavených lázní nebo amfiteátrů, ale také stavby pro své obyvatele. Jedním ze základních pilířů římské architektury byla stavba velkých městských domů, zvaných insula, mn. insulae, které se uplatnily především ve velkých městech Řím, Ostia, Lugdunum (Lyon), Itálica a Mérida (Španělsko) nebo Coimbra (Portugalsko), jejichž výstavba se plně rozvinula za principátu. S přibývajícím počtem lidí (1 000 000 obyvatel v Římě a přibližně 50 000 v přístavní Ostii kolem roku 100 n. l.), se ve výstavbě pro obyčejné lidi upouštělo od atriových a peristylových typů domů z důvodů úspory místa, uvedené stavby byly nádherné, nicméně náročné na místo.
Domy musely jít do výšky a stavebníci (fabri tignuarii, fabri aerarii nebo fabri ferrarii) se rychle naučili stavět 4 až 5 patrové budovy, někdy se vyskytly až 8 patrové, ale výška byla záhy regulovaná, takže v době Augusta byla maximální výška 21 m, tak za císařů Nerona a Traiana ustálila nejvýše do 17 m (7 římských stop), ale velmi často byla výška budov překračována.
Dalším ve vývoji prostor pro ubytování byl velmi zajímavý typ medianum, který se svým uspořádáním blížil k velmi moderní výstavbě.
Insulae a caenacula
Insula jako vícepodlažní architektonická forma je často považována za „senzační objev“, který provedl italský archeolog Guido Calza, který byl ředitelem vykopávek v Ostii, kde byla v roce 1917 objevena insula di Diana (na titulním obrázku). Třetí podlaží, to byl první příklad, který vyšel na světlo u tohoto typu budovy a který byl dříve známý pouze z písemných zdrojů. Přes nářky spisovatelů a satiriků Martiala a Juvenala, se prosvětlené a vysoké insulae staly v Ostii i jinde dost běžným typem bytů pro střední třídu. Podobně vyzněly vykopávky i v Římě, přičemž některé insulae měly i dekorativní prvky, pilastry nebo sloupy, takže je možné, že i bohatší rodiny, či jednotlivci mohli mít dlouhodobě pronajaté obytné prostory.
Ubytování sloužilo pro méně majetné vrstvy a cenově byly odstupňovány od nejdražších v nižších patrech, po nejlevnější pod střechou a to zejména z důvodu možnosti uniknout z hořícího domu, což bylo v té době častým jevem a obyčejně dlouhé trasy pro získání vody. Mnohdy měly tyto velké insulae, zvláště v Ostii, vnitřní dvory, které měly větší možnost prosvětlit byty než jen z vnějších prostor a k horním patrům vedly často samostatná venkovní schodiště z ulice a někdy i ze dvorů.
Celá insula prakticky vždy obsahovala několik budov, buď postavených zády k sobě nebo jenom vedle sebe, celkově do čtverce, či obdélníku. Celkové rozměry zabíraly plochu průměrně 40x60m, ale lišily se v ploše od 30 m² do více než 300 m² V insulae nabízely svým obyvatelům interní infrastrukturu obsahující jídelny, bary, obchody a to především v přízemí a nižších patrech.
Výjimečně budovy disponovaly vodovodními trubkami až do vyšších pater a někde byl k dispozici i sanitární systémem, napojeným na městský odpadní systém, většinou se však odpady vylévaly do kanalizace na ulici nebo do žump. Ale například v Ostii nebyly žumpy budovány vzhledem k vysoké úrovni spodní vody.
Důležitý architektonický prvek byly balkóny (ne však skutečné), jejichž oblouky držely široká úzký pás ze dřeva nebo z travertinu, po kterém se dalo chodit a umožnil lépe zvládat požáry v horních patrech. Seutonius říká o císaři Neronovi: „…excogavit…ut ante insulas ac domus porticus essent, de quarum solariis incendia arcerentur“
…..“aby před domovními bloky i budovami byly sloupořadí, z jejichž teras by se daly zvládat požáry“, což potvrzuje Tacitus (Letopisy XV, 43), pouze nezmiňuje budovy (domus) ……..“additisque porticibus quae frontem insularum protegerent“.
Oba spisovatelé poznamenávají, že portika a terasy slíbil vystavět na svoje náklady po velkém požáru v roce 64 n. l.. Za císařství již v případě požáru plnily funkci hasičů vigilové, vigiles – viz samostatný článek. Rovněž odstup od dalších budov byl stanoven nařízeními císařů Nerona, Traiana i pozdějšími edikty. Při požárech byli často přítomni a také se aktivně podíleli na hašení i stavitelé, collegium fabri tignarii (nebo také fabri tignuarii).
Jednotlivé byty, či spíše místnosti v insulae se nazývaly cenacula; v mnoha inzulách v Římě byly jednotlivé místnosti malé a tmavé (jak uvádí Juvenalis) s mizernou možností hygieny, v Ostii byly některé byty v insulae překvapivě prostorné a díky vnitřním dvorům světlé, od 30 do 300 m², což potvrzuje i Augustin Aurelianus ve svém Vyznání (Hlava X):
„ …., že jsme ona a já zůstali sami opřeni o okno, z něhož bylo viděti do zahrady našeho domu.“
Dost možná se již jednalo o dům typu medianum, o těchto domech níže. Přízemí směrem do ulic vyplňovaly obchody, které měly vzadu svůj mezanin, který sloužil jako soukromý prostor obchodníka nebo řemeslníka, který zde měl svůj příbytek. V Římě bylo na přelomu 3 a 4. stol. n. l. 44 000 – 46 000 insulí, oproti tomu pouze 1 790 budov typu domus pro velmi majetné obyvatele. Obecně trpěl Řím nedostatkem možnosti bydlení.
2 – Medianum
Zvláštní architektonický typ ubytování z doby císařství byly domy zvané medianum. Domy medianum představují jakýsi mezistupeň mezi atriovými a nájemními domy, byly obývány buď svými majiteli nebo nájemníky. Oproti atriovým domům se jedná o jednodušší stavby určené pro jednu nebo i více rodin. A ač dosahovaly jejich insulae 4 až 5 pater, většinou však byly lépe vybavené, než insulae určené pro nejchudší vrstvy.
Domy měly obdélníkový půdorys, jejich hlavním interiérovým rysem bylo asymetrické umístění místností. Hlavní podélná místnost, která sloužila jako jídelna, měla většinou více oken vedoucích do dvora. Tato místnost se nazývala medianum a dala tomuto typu domu jméno. Po obou stranách se nacházely další dvě reprezentativní místnosti, exedrae, které korespondují s obvyklým pojmem tablinum (pracovna) v honosnějších domech.
Ve většině domů chyběla kuchyň, domy byly vícepatrové, schodiště se zpravidla nacházelo uvnitř domu, přístup do horního patra mohl však být i z ulice. Podobně jako atriové domy, byly domy medianum zdobeny malbami a mozaikami. Svou dispozicí se jednalo o velmi moderní formu architektury.
Existovaly i domy medianum, které byly vyloženě zaměřené na co nejnižší stavební náklady, kde i vybavení konvenovalo s jednoduchostí stavby. V Ostii stavbu tohoto druhu reprezentují domy Cazette Tipo, které díky zrcadlovému provedení ušetřily i na projekčních pracích. Přitom jako jedny z mála domů medianum však mají kuchyně a záchody.
Zdroje:
- G. S. Aldrete: Daily Life in the Roman City, 2008
- Russel Meiggs: Roman Ostia, 1997
- www.ostia-antica.org
- G. Seutonius: Životopisy dvanácti císařů, 1998
- G. Hermansen: Aspects of Roman City Life, 1982
- P. Hlinovský, V. Drbal: Ostia, přístav antického Říma, 2018
- J. T. Bakker: Living and Working with the Gods, 1994
- G. F. Read, and Vickridge: Sewers, Rehabilitation and New Construction
- Saskia Stevens: Reconstructing the Garden Houses at Ostia. Exploring water supply and building height. BABESCH 80 (2005) pp. 113-123.
- Janet DeLain: The builders of Roman Ostia: Organisation, status and society, 2003
