Calones a Lixae v římské armádě
Calones, otroci v armádě
Calones služebníci římského vojska, o nichž se říká, že tak byli nazýváni od nošení dřeva (κᾶλα) (podle Festa). Calones v armádním spojení jsou často popisováni obvyklými slovy pro otroka, včetně latinského servi a mancipia a v řeckém popisu therapontes a oiketai.
O calones se zmiňuje Sextus Iulius Frontinus v jeho díle Stratgemata. Obecně se tedy předpokládá, že to byli otroci a tvořili téměř součást armády, jak se můžeme dozvědět z mnoha pasáží v Caesarovi: ale přeci jenom to stejné nebylo. Calones prováděli různé služby pro jednotlivé vojáky nebo skupiny vojáků. To znamená, že místo toho, aby tyto služby vykonávali vlastními silami nebo si najímali svobodné pracovníky, armáda se rozhodla otroky vlastnit. Počet mohl být poměrně značný, uvádí se poměr 4:1 vojáků ke calones během principátu. Ti se využívali jako ochrana doprovodného vozového parku, střežení tábora ze kterého vypochodovali vojáci k bitvě, vařili a zajišťovali vodu pro vojáky jednotek, do kterých patřili atd..
Služebníci, calones jezdců byli vybaveni ochranným oblečením a štítem a aby se odlišili od vojáků postrádali pás a meč, přičemž byli seskupeni do útvarů vexillum nebo numeri. Ti, kteří veleli calones určeným k ochraně tábora a zavazadel, nosili i přilbu.
Vedle calones mohli mít zřejmě vojáci i otroky jako takové, ale právnické a další texty informují na tom, že otroci (servi) se nesmějí připojit k římské armádě (Digesta 49.16.11). Rovněž reskript z Codex Theodosianus CTh 7.13.8. zakazuje nábor otroků: „prohlašujeme, že žádný otrok nebude poskytnut pro zařazení do excelentních jezdeckých turmae. Augustové Gratianus, Valentinianus a Theodosius“
Na konci roku 110 n. l. Plinius Mladší se ptá Traiana, zda by měl potrestat dva otroky, kteří byli nalezeni mezi armádními rekruty v pomocných silách; Traianus odpověděl, že by mělo existovat formální vyšetřování, aby se rozhodl, zda si zaslouží trest. „Je rozdíl, zda se přihlásili dobrovolně, nebo byli odvedeni, nebo byli poskytnuti jako náhradníci … pokud se tam dobrovolně dostali v plné znalosti svého stavu, musí být potrestáni“ (dopisy 10.29-30)
Pohřební stéla jezdce Tita Flavia Bassa, za Bassem je stojící otrok, calones jezdce. Druhá polovina 1. stol. n. l. Římsko germánské muzeum v Kolíně nad R.
T(itus) FLAVIVS BASSVS MVCALAE / F(ilius) DANSALA EG(ues) ALAE NORI / CORU(m) TVR(ma) FABI PVDENTIS / AN(norum) XXXXVI STIP(endiorum) XXVI H(eres) F(aciendum) C(uravit).
Titus Flavius Bassus, syn Mucaly z Dasaleru, jezdec aly Noricum z turmy Fabia Pudense, 46 let, 26 let ve službě. Jeho dědic se postaral (o stélu)
© Köln – Römisch-Germanisches Museum, Foto a kredit: prof. Kresimir Matijevic
Hlavním důvodem pro zákaz otroků sloužit v armádě nebylo to, že by římská armáda, jako instituce společnosti, otrokem opovrhovala, ale důvod je praktičtější, protože římský voják, stejně jako římský křesťan, nedokázal rozdělit svou poslušnost mezi dva pány (Tertullianus, De corona milites). Legálně je otrok člověkem, který je alieni juris – tj. pod jurisdikcí někoho jiného (Digest 1.6.1 Gaius) – a že „někdo jiný“ nebyl jeho velitelem armády nebo vládcem. Otrok proto nemohl morálně ani právně složit požadovanou „přísahu“ sacramentum militare. To je případ z pozdní antiky, kdy z Vegetia se ví, že přísaha měla náboženský charakter a kde se přísahá věrnost křesťanskému bohu, který v textu nahradil pohanské bohy.
Navzdory pravidlům proti zařazení a službě otroků vždy existovaly – nejen v případě nouze – mnoho otroků vlastněných nebo kontrolovaných pravidelnými ozbrojenými silami. To neplatí na otroky vlastněné jednotlivými vojáky. Výjimka existovala pro zvláštní skupiny ozbrojených otroků vlastněných císařem, kteří plnili úlohu „bodyguardů“ jako Corporis Custodes nebo Germani. Otrok proto nemohl morálně ani legálně složit požadovanou „přísahu“ sacramentum militare. Další motivací pro zákaz služby otroky byla ryze praktická záležitost a tou byla z maximalizace kontroly nebo autority nad vojáky nebo podpora v jiném druhu právního zákazu. Bylo zakázáno, že vojáci patřili do kolegia „dobrovolné sdružení“ – tj. organizace s nezávislými výkonnými důstojníky a odlišnými a závaznými pravidly a předpisy.
Armáda využívala své otroky (včetně některých dobrovolníků) pro různé úkoly všeho druhu, ale nenasazovala je alespoň normálně v bojových akcích. Vegetius popisuje, že by měli být shromážděni spolu se zvířaty, aby nebyli na překážku:
„Vybrali tedy z řad sluhů (calones), kterým říkají galearii, muže schopné s praktickými zkušenostmi a dali jim na starost až 200 soumarů a čeledínů (pueri). Také jim dali odznaky, aby věděli, podle jakých měřítek mají zavazadla sbírat. Ale bojovníci byli od zavazadlového oddílu odděleni určitým intervalem, aby nebyli tlačeni k sobě a zraněni v boji.
V Caesarovi se tento termín obecně nachází sám o sobě; u Tacita je spřažen vždy totožně s lixae. Calones a lixae však nebyli na stejné sociální úrovni: ti druzí byli ve skutečnosti svobodní, kteří pouze následovali vojsko za účelem zisku a zboží a byli tak daleko od toho, aby byli pro armádu nepostradatelní, proto jim bylo někdy zakázáno je následovat. Sallustius popisuje jak v roce 108 př. n. l. konzul Metellus Numidicus zvláštním rozkazem odstranil nejdříve vše, co napomáhalo zahálce. „Zakázal, aby kdokoliv v táboře nebo na pochodu otroka nebo soumara, ať už šlo o hastaty nebo o prosté vojáky.“ Lixae mercatoresque, qui plaustris merces portabant píše se v pojednání O válce africké, slova, která jasně ukazují, že lixae byli obchodníci a překupníci, kteří obchodovali s proviantem.
Také Livius o nich mluví jako o podnikatelích. Samotný termín má být spojen s lixa, starým slovem označujícím vodu, protože lixae ji dodávaly vojákům. Jinak Titus Livius píše, že tam kde armáda věděla, že není naděje na loupení, lixae nedoprovázeli vojsko. Nebylo by co vykupovat. Tacitus je jmenuje při obležení Cremony ve flaviovských silách ve velkém počtu, srovnává lixae s otroky a časté poznámky v antické literatuře se snaží postavit lixae jako destabilizující prvek postavený proti armádě. Různé zdroje potvrzují lixae jako obchodníky a markytány, dodavatele proviantu a také jako nákupčí různého zboží poté, co armáda vydrancovala nějaké nepřátelské objekty. V pozdní antice byly například i pekaři nazýváni jako lixae.
Antické zdroje udávají někdy odlišné významy u některých pojmenování, přičemž není ani vždy jasné, při kterých situacích dané výrazy platí.
Prameny :
- Silver: Public Slaves in the Roman Army: An Exploratory Study, 2016 in JSTOR
- Smith: A Dictionary of Greek and Roman Antiquities, 1875
- Feig Vishnia: The Shadow Army: The Lixae and the Roman Legions
- Roth: Logistic of the Roman Army at War: 264 B.C.- A.D. 235,
- Rozicky: Soldier Loyalty in Late Antiquity and Sacranetum militare in cintext of selected sources, 2021
