Veteráni římské armády
Veteráni a republika
Římané používali termín „veterán“ (veteranus) pro všechny vojáky, kteří byli po ukončení služby čestně propuštěni. Veteráni však jako sociální skupina jsou výsledkem změn v rámci římských ozbrojených sil. Veteráni tvořili důležitou sílu pro romanizaci, zejména v pohraničních provinciích. A i když veteráni netvořili velkou část obyvatelstva v mnoha provinciích, jasně se odlišovali od běžného obyvatelstva díky svým privilegiím, a zejména během 1. a 2. stol. n. l. díky svému římskému občanství. Kromě toho měli k dispozici větší bohatství než většina místní populace na mnoha místech impéria. Vojáci a veteráni si obvykle udržovali blízká přátelství a těsný kontakt mezi sebou, takže vojáci se především ženili s dcerami svých druhů, a dcery se vdávaly za jiné vojáky.
Přechod od občanské milice z republikánského období, svolávané podle potřeby, k stálé armádě z období císařství s dlouhými obdobími služby znamenal, že vojáci, kteří opouštěli službu v pokročilejším věku, museli být náležitě zajištěni. Jako peněžní odměnu při odchodu do důchodu každý muž, který byl čestně propuštěn, obdržel pozemek (missio agraria) nebo značnou peněžní částku (missio nummaria). Při odchodu do důchodu mnozí vojáci překročili své čtyřicáté narozeniny, pokud ne padesáté.
Proto je pochopitelné, že na náhrobku ze 4. stol. n. l. jednoho křesťanského veterána čteme, že obětoval své mládí vojenské službě. [1] Pro malou část veteránů tvořila vojenská služba pouze relativně krátké období jejich života: náhrobek L. Pomponia Felixe nám sděluje, že vstoupil do armády ve věku 20 let, sloužil 25 let a poté žil dalších 35 let. I když se jedná o zaokrouhlená čísla, Felixovi byla dopřána dlouhá životní léta, z nichž přibližně třetinu strávil ve vojenské službě.
Kromě toho se veteráni mohli těšit na různé úlevy od právního zatížení v civilním životě. V tomto ohledu byla zachována zásada: voják, který věnoval svůj život res publica, měl jako odměnu za svou službu společnosti nárok na to, aby jako veterán byl osvobozen od všech zbývajících povinností.
Vstup do armády znamenal pro mladého muže odloučení od civilního života, do něhož se nemohl vrátit, dokud neodešel do důchodu z vojenské služby ve středním nebo starším věku. Po čestném propuštění vojáka následoval jeho „druhý život“ jako civilisty. Většina veteránů byla respektovanými členy společnosti a v mnoha případech byli finančně lépe postavení než ostatní civilisté. Během své vojenské služby nahlédli do správy Římské říše, získali dovednosti a navázali kontakty, které se jim později ukázaly jako užitečné v civilním životě.
Pozn. 1 – Nápis v Madauru v Alžírsku: ILAlg. 1,2766, AE 1995, 1665, ILCV 1593
Magistrátní úředníci vybírající vojáky rádi zapisovali zkušené muže, což nebyl těžký úkol, pokud válka slibovala být rychlá a výnosná. V roce 171 př. n. l. přilákal odvod mnoho veteránů, kteří si pamatovali zisky z předchozí makedonské války (Livius 42.32.6). Veteráni chtěli sloužit, ale na jejich starých postech centurionů. V roce 149 neměli konzulové žádné potíže s povoláváním mužů do třetí punské války, protože se předpokládala kořist.
Občané, kteří se přihlásili do Mariovy armády. Mariovi rekruti (z velké většiny asi rolnického původu) byli motivováni nadějí, že budou po propuštění odměněni půdou a tím se stanou nezávislými farmáři. Nebyli zklamáni: Mariovi veteráni, jak z Numidské války (107–105 př. n. l.), tak z války proti Germánům (105–101 př. n. l.), obdrželi půdu (většina z nich v Africe a severní Itálii) a jejich potomci se ještě dlouho popisovali na nápisech jako potomek C. Maria.
V době Sully jeho proskripce a konfiskace pozemků od různých italských komunit, které stály na straně jeho nepřátel, mu poskytly dostatek půdy pro veterány 23 legií. Díky penězům, které vyplenili z Malé Asie a Řecka, si Sullovi veteráni také pořídili pozemky v Itálii.
Veteráni Sullovy armády se však od veteránů Mária, asi o 20 let dříve, značně lišili. Pro mnohé ze Sullových veteránů byl návrat na farmu nebo objevení tvrdého a nudného života na venkově nepříjemným překvapením. Takže zklamáním nebo nezkušeností mnoho ztratilo nebo prodalo své farmy, nemluvě o těch, kteří prodali svou půdu ještě předtím, než se na ní usadili. To zanechalo velké množství veteránů bez jiné možnosti než se znovu zapsat a stát se profesionálními vojáky.[2] Ani Pompeius neměl iluze o motivaci svých legionářů a rozděloval mezi ně obrovské množství peněz a přes štědré dary dostali veteráni, v počtu možná až 25 000, stejně jako za Maria, i pozemky.
Pozn. 2: Například 23 bývalých centurionů primus pilus se přihlásilo a nepožadovalo stejnou hodnost poté, když je jeden z nich zahanbil: Spurius Ligustinus, který sloužil v pěti kampaních během 22 let, dvakrát se zapsal jako dobrovolník a byl čtyřikrát povýšen na centuriona (Livius-kolem roku 170 př. n. l.) nepožadoval stejnou hodnost.
Kolonizace, zakládání měst za republiky
Kolonizace a rozdělování půdy byla důležitým aspektem římské politiky od 4. století př. n. l. až do doby Augusta. V tomto širším časovém rámci můžeme užitečně rozlišit dvě hlavní fáze činnosti. První, zahrnující kolonizaci, rozdělování půdy a usazování veteránů, trvala od počátku dominance Říma ve střední Itálii ve 4. století až do poloviny 2. století př. n. l. Tato první fáze úzce odpovídá strategickým zájmům římského státu, který úspěšně dobýval celé Itálie jižně od Alp. Osady z tohoto období snadno odpovídají známému Ciceronovu popisu tradičních římských kolonií. Kolonizace a rozdělování půdy od pozdního 2. století do doby Augusta představují druhou, odlišnou fázi tohoto jevu. V tomto pozdějším období byla kolonizace méně přímo strategického charakteru, stále více zahrnovala půdu získanou jinými než tradičními způsoby dobývání a konfiskace a její hlavní funkcí bylo sloužit jako výstup pro městské chudé nebo odměna pro odsloužené legionáře spíše než jako vytváření posádek na hranicích říše.
Po svém návratu do Říma v roce 82 př. n. l. následoval Sulla Mariův precedent osobního zajištění usazení svých veteránů, ale činil to z úplně odlišné pozice. S mocí diktátorství mu udělenou lex Valeria podnikl řadu kroků, aby zajistil své vítězství a připravil cestu pro svůj balík reforem. Významné osoby od svého protivníka Maria si vytipoval k proskripci. Každé italské město, které podporovalo Maria a Cinnu, podrobil tvrdým trestům a konfiskaci pozemků. A na těchto pozemcích usadil své nyní početné veterány, možná až 80 000. Bezprecedentní bylo to, že Sulla zakládal kolonie a rozděloval půdu po celé Itálii bez ohledu na senát, což je praxe, kterou brzy následovali Caesar, triumviri a Octavianus.
Podobně si počínal Caesar během jeho diktatury. Stejně jako Sulla před ním, Caesar zakládal kolonie a usazoval veterány prostřednictvím své diktátorské autority. Na rozdíl od Sully se však Caesar pečlivě vyhýbal způsobení přílišného neklidu v Itálii prostřednictvím konfiskací a zakládání veteránských posádek. Ale více než kterýkoli z jeho předchůdců Caesar prokazoval ochotu zakládat kolonie v zámořských provinciích, ochotu pravděpodobně spojenou s omezeným množstvím ager publicus zbývajícího v Itálii. Suetonius uvádí, že Caesar usadil 80 000 kolonistů v provinciích. Z tohoto počtu možná 10 000 byli veteráni jeho vlastních legií, možná dalších 10 000 byli veteráni poražených Pompeiových legií, usazení v různých koloniích v Galii, Africe a Španělsku. Zbytek, plných 60 000, byl vybrán z římských městských proletariátů pro osidlování ve stylu Gracchů v provinciích z důvodů sociálních a ekonomických. Nemá smysl vyjmenovávat všechna města, nebo pozemky, které veteráni obsadili. Největší množství vzniklých veteránských kolonií se jednoznačně událo za Caesara a Augusta. Většina veteránů však byla povolávána na zpět do služby některým z triumvirů v dalších letech.
Senát chybně se domnívající, že Caesarova armáda dorazí z Galie pomalu, nařídil Pompeiovi, aby shromáždil 130 000 italských vojáků, převážně veteránů s válečnými zkušenostmi. Jejich iniciativa však přišla příliš pozdě. Caesar na ně unáhleně zaútočil a Pompeius nemohl tuto obrovskou armádu zorganizovat a musel se spokojit s několika ad hoc jednotkami.
Caesar vděčil za svou pozici legiím zoceleným léty bojů v Galii a veteránům, pro něž byl odhodlán zajistit obživu. Zdvojnásobil legionářský plat a zahájil osidlování mnoha tisíc veteránů v nových koloniích. V tomto ohledu se nijak nelišil od Sully, kromě toho, že odmítl abdikovat, což ho stálo život.
Za Octaviana se nezvyšovala mzda vojáků, ale byla zaručena odměna při odchodu ze služby, nicméně se snažil vyhnout konfiskacím při usazování savých veteránů a proto byla většina půdy přidělená veteránům koupena za 860 000 000 sesterciů !! Vojenské kolonie byly rozesety po celém impériu.
Císařství – kolonie a císařské peněžní fondy
Aby financoval penzijní výhody pro 4 000–5 000 mužů ročně, Augustus v roce 6 n. l. zřídil aerarium militare, vojenskou pokladnu, kterou založil darem 170 miliónů sestercií ze svých vlastních prostředků podle Res Gestae. [3] Podle Augusta mu složilo posvátnou přísahu 500 000 vojáků a ve stejném dokumentu se uvádí, že Augustus usadil (průběžně) 300 000 veteránů v koloniích nebo je poslal zpět do jejich rodných obcí. Příjmy pokladny pocházely ze zavedení nových daní, jednalo se o 1 % daň z prodeje v dražbách a 5% dědickou daň. Dále Augustus uvádí, že odevzdal obcím peněžní částky jako úhradu za pozemky vojákům. Celková takto zaplacená částka činila asi 600 miliónů sesterciů za italskou půdu a asi 260 miliónů sesterciů za provinční půdu (viz další kapitola) v roce 30 př. n. l. Většina veteránů auxilia, kteří byli obdarováni Augustem, nebyla v době svého vyznamenání římskými občany. Teprve při této příležitosti jim bylo uděleno občanství. Navíc se veteráni mohli zapsat do tribu podle vlastního výběru.
Druhé velké usazení veteránů bylo v roce 14 př. n. l., kdy proud osadníků proudil především do Galie a Hispánie, ale také i do jiných regionů. Počet vojenských kolonistů usazených v Itálii v této době byl 120 000 Zda auxiliaries také dostávali takové penzijní platby, není jisté, pravděpodobně to však bylo nepravděpodobné; od doby Claudia však automaticky získávali římské občanství po 25 letech služby. Se zavedením pevné délky služby a penzijních výhod a s vyhrazenou pokladnou na jejich financování je zřejmé, že na počátku 1. století n. l. byla římská armáda již profesionální silou.
Za triumvirů a časně během vlády Augusta byli mnozí veteráni usazováni v koloniích hromadně, na místech bez předchozí římské osady. Podle Tacita to bylo ideální, ale praxe jeho doby byla odlišná a při úvahách o událostech v době Nerona litoval této změny. Na některých nových dobytých území plnili kolonie strategickou roli po odchodu pravidelných jednotek.
Pozn. 3: Monumentum Ancyranum je velký nápis od císaře Augusta. Text se skládá z krátkého úvodu, 35 hlavních odstavců a posmrtného dodatku. Odstavce jsou obvykle seskupeny do čtyř sekcí: politická kariéra, veřejná prospěch, vojenské úspěchy a politické prohlášení.
Veteránské kolonie
Obecně se nechají rozdělit typy kolonií na dva druhy:
- Římské kolonie (coloniae civium Romanorum nebo coloniae maritimae). Kolonisté se sestávali přibližně z 300 římských veteránů i s rodinami, kterým byla přidělena půda ager colonicus o výměře asi 0,5 až 2 ha spolu s bezplatným užíváním pastvin a lesů.
- Latinské kolonie (coloniae Latinae) byly podstatně větší vojenské pevnosti umístěné blízko nepřátelského území. Kolonisté dostali větší polnosti o rozloze cca 12-35 ha. Kolonisté ale přišli o své občanství, které dostali zpět po návratu do Říma.
Mnoho latinských kolonií se však mohlo stát římskými s příchodem vojenských kolonistů. A celkově bylo kolonií založeno v posledních letech republiky a za Augusta stovky až tisíce. Prvá kolonizace však spadá již do období 500-133 př. n. l. Tato rozsáhlá kolonizace byla nepochybně nezbytným krokem, ale také pracným a nákladným úkolem a Augustus se s ním nechtěl znovu potýkat. Proto oznámil novou politiku, která sice snížila odměny spojené s honesta missio, ale zároveň je učinila přesnějšími a jistějšími a zkrátila délku služby potřebnou k jejich získání. Počet odsloužených let byl 12 pro prétoriány a 16 let pro ostatní. V roce 5 n. l. Augustus opět prodloužil dobu služby na 20 let a zároveň stanovil odchodné pro legionáře na 12 000 sesterciů a 20 000 pro prétoriány.
Zakládání veteránských kolonií se po vládě Augusta značně zpomalilo; a převážná část těchto kolonií se nacházela na západě, v nedávno dobytých oblastech a často na místech, odkud byla před krátkou dobou odstraněna legionářská pevnost. Významným aspektem veteránského osídlení, který je důležitý, nejsou ti, kteří byli usazeni hromadně, ale ti, kteří si sami vytvořili život ve městech a sídlech říše.
Úspory vojáků dané hodnosti při odchodu do důchodu musely být často dostatečné k tomu, aby je zařadily mezi ekonomickou elitu alespoň středně velkých měst a tím jim umožnily získat místo v místní curii. Samozřejmě taková hodnost byla v dosahu pouze centurionů a jejich nadřízených a skutečně, rozdělování podobných poct bylo občas používáno generály v obdobích sociálních otřesů k rozbití solidarity obyčejných vojáků s jejich důstojníky. Bezpochyby vojenští veteráni vyšších hodností hrály důležitou roli při převzetí úřadů. Je pravděpodobné, že táborové vesnice byly podřízeny místnímu vojenskému velení.
Někdy se v případě odchodu z armády upouštělo od přímého přidělení půdy. Nahradilo jej donativum císaře. Zajištění pravidelných výplat se zdálo být ve všech obdobích významným politickým problémem a proto tento účel byl vytvořen účet aerarium militare vytvořený z 5% daně a peníze byly určeny výhradně pro veterány. Ostatní vojenské náklady byly placeny ze státní pokladny (aerarium populi Romani).
Po Augustovi dostávali pretoriáni při odchodu do důchodu prémie ve výši 5 000 denárů, legionáři 3 000 denárů. Římský sestercius se nerovná denáru, ale jeden sestercius rovná se jedné čtvrtině denáru. Tento vztah zůstal konzistentní v celé římské říši, i když se konkrétní hodnota v jiných mincích v průběhu času měnila. Caracalla v roce 215 po n. l. zvýšil pro odměnu pro pretoriány, o neznámou částku; pro legionáře zvýšil prémii na 5 000 denárů. Vyšší hodnosti dostávaly odpovídajícím způsobem více. Neví se, zda, od jakého věku nebo v jaké výši dostávali prémii při odchodu do důchodu členové auxiliari. Možná Claudius a jeho nástupci považovali udělení římského občanství za dostatečnou odměnu pro veterány auxilii, a proto nepovažovali za nutné udělování donativa.
Pokud byl veteránovi přidělen pozemek, hodnota přidělené půdy musela alespoň odpovídat peněžní odměně. Missio agraria (umístění na pozemek) do doby Hadriana většinou probíhalo formou uzavřených osad velkých skupin veteránů v koloniích, spíše než individuálních darů. Nicméně v období po Hadrianovi se individuální umístění vojáků stalo normou. Bylo preferováno, aby byli veteráni usazováni v osídlených oblastech, aby se posílila infrastruktura.
Stávalo se dost často, že se veteráni vraceli na místa dislokace jejich jednotek. Například veteráni Legio XV Apollinaris byli usazeni v Savarii, ale vrátili se ke své jednotce do Carnunta.
Osvědčení o čestném propuštění z armády
Propouštěcí diplomy, malé osobní bronzové kopie oficiálních dokumentů, které přežily od vlády Claudia, zaznamenávají různé výhody, které byly udělovány veteránům prétoriánům, členům flotil a provinčním pomocným jednotkám. Se svým čestným propuštěním získávali římští vojáci osvědčení, jimiž mohli dokázat své propuštění a především svůj nárok na právní výsady. Propuštění z období římského impéria se dochovala ve formě písemných tabulek a vzácně také v kovových verzích. Tyto kovové tablety se zdají být kopiemi objednanými veterány jako soukromé duplikáty jejich vlastních propouštěcích osvědčení: zdá se, že příjemci výpovědních osvědčení někdy chtěli mít své propuštění potvrzené na trvalém materiálu a reprezentativní formou, což zmiňuje CTh 7.20.4 z roku 325. Veterán, který se chtěl usadit v Egyptě musel podstoupit soudní přezkoušení, kdy musel dokázat , že byl čestně propuštěn z armády (honesta missio).
Vydávání vojenských diplomů pomocným vojákům ustalo na začátku 3 stol. n.l. Je zřejmé, že ještě před Constitutio Antoniniana z roku 212 n. l. sotva existovali vojáci propuštění z pomocných jednotek, kteří již nebyli římskými občany. Na druhou stranu mohla stále existovat, stejně jako dříve, zájem o právo uzavřít právní manželství (conubium) s ženami, jak dostatečně dokazují vojenské diplomy, které pokračovaly v udílení prétoriánům, císařské jízdní gardě (equites singulares Augusti) a námořníkům z římské vojenské flotily.
Právo na manželství a délka služby
Zatímco osobám bez občanství byla udělena volební práva, všem veteránům bylo poskytnuto právo na manželství, conubium s jedním (a pouze jedním) stávajícím partnerem nebo budoucí manželkou bez ohledu na její občanský status: to znamená, že propuštěný veterán nemohl mít více než jedno legitimní spojení s ženou bez občanství, ale samozřejmě mohl svobodně uzavřít manželství s dalšími římskými občankami. Až do cca roku 140 n. l. také stávající děti pomocných vojáků získávaly občanství, zatímco manželky veteránů nikdy tímto spojením nedosáhly tohoto statusu. Navzdory nevysvětlitelným geografickým a časovým omezením existujících veteránských diplomů se zdá, že tyto způsoby byly poměrně univerzální. Kromě toho císařské edikty na dvou známých příležitostech (v letech 32/32 př. n. l. a 88/89 n. l.) udělovaly občanství rodičům, manželkám a dětem veteránů. Nemůžeme říci, jak výjimečná nebo běžná tato ustanovení byla. Opět tyto texty uznávají existenci de facto svazků s quasi-manželkami a dětmi.
Běžná doba služby pro ty, kteří sloužili ve flotile v císařském období, byla 26 let (stipendia), nebo 28 let v posledních letech vlády Septimia Severa. V auxilii sloužili muži 25 let; legionáři za Augusta nejprve 16, potom 20 let. Pretoriáni za Augusta sloužili 12, a následně 16 let. Po uplynutí stanovené doby služby neexistovalo formální právní právo k propuštění. Dodržování těchto dob služby bylo založeno výhradně na tradici. Kromě toho, protože propuštění se neprováděla pravidelně, byly běžné delší doby služby. Začínaje koncem 1. století n. l. se od legionářů obecně očekávalo, že budou sloužit 25 let. V pozdějším období bylo čestné propuštění, honesta missio, udělováno také po 20 letech, ale pouze vojáci, kteří dokončili 24 stipendium, získali plná privilegia veteránů.
Odchody a odměny veteránům v pozdní antice
Voják, který odešel do důchodu ze zdravotních důvodů (missio causaria), obvykle nebyl z dlouhodobého hlediska hůře postaven než ostatní veteráni. Obdržel odměny určené veteránům, stejně jako pozemek nebo peněžní bonus (praemium militiae). To se změnilo za vlády Caracally: muži propuštění ze zdravotních důvodů v té době museli přijmout snížení. Od tohoto okamžiku mohli plné výhody veterána získat pouze vojáci propuštění z missio causaria s 20 lety služby a bezúhonnou pověstí. [4] Dalším typem propuštění z armády bylo propuštění za trest (missio ignominiosa). Nevztahovala se na ně žádná práva a privilegia.
Diocletianus a Maximianus také zavedli zákony požadující 20 let služby, než bylo možné využívat všech výhod důchodu. Nařídili, že pouze veteráni, kteří sloužili 20 let, budou osvobozeni od všech povinností, veřejných úřadů a osobních služeb. [5]
Nařízení Konstantina, které stanovovalo nová pravidla pro bonusy veteránů, poskytuje náhled do pozdně antických poměrů. Veterán, který chtěl podnikat, obdržel 100 follis bez daně. Pokud upřednostňoval zemědělství, dostal kus země, pár volů, 100 modiů (měřic) osiva, 25 follis na nákupy a doživotní osvobození od daní pro svou půdu (CTh. 7.20.3). V roce 364 Valentinianus I. zrušil peněžní dary. Od té doby bývalý voják z tělesné stráže (protector) obdržel dva páry volů a 100 modiů každého druhu osiva. Všichni ostatní vojáci, bez ohledu na to, zda byli čestně propuštěni na konci služby, nebo propuštěni ze zdravotních důvodů, obdrželi pár volů a 100 bušlů modiů obilí (CTh. 7.20.8).
Nakonec Konstantin I. ustanovil (CTh 7.20.4), že vojáci, kteří sloužili u comitatenses nebo ripenses, získali osvobození od daně z hlavy pro sebe a svou manželku po dokončení celé služby (daň z hlavy – capitatio). [5] Pokud byl voják čestně propuštěn po pouhých 20 letech služby, získal osvobození pouze pro sebe. Všichni ostatní veteráni získali pouze jedno osvobození od jedné daně capitatio. Vojáci propuštění z comitatenses ze zdravotních důvodů získali daňové osvobození pro dvě osoby, zatímco váleční invalidé ripenses, kteří měli při propuštění 15 až 23 stipendií, získali osvobození pouze pro sebe, a pro jednu další osobu až po 24 letech.
Kdyby veterán obdržel platbu vyšší než 3 000 denárů a investoval ji s ročním úrokem 6%, mohl by každý rok dostávat 300 denárů po dobu 14 let, a tím by obdržel více než minimální potřebné pro své živobytí (!!). Při ročních platbách 225 denárů by částka vydržela 24 let a de facto by zabezpečila celý jeho důchod. K tomu se pravděpodobně přidávaly úspory nashromážděné během služby,
Vojenští veteráni měli dobrý základ pro nějakou profesi, pokud se v armádě naučili dovednost, s kterou mohli používat v civilním životě. To se týká zejména mužů, kteří se specializovali na řemesla nebo technické a lékařské dovednosti. Obecně máme málo důkazů o profesionálních zaměstnáních veteránů kromě zemědělství. Víme například o veteránech, kteří si vydělávali živobytí jako obchodníci s různými předměty, například prodavači oděvů a mečů, jako stavitelé lodí (naupegus) a jako majitelé lisů na olej, barvíren a pravděpodobně i cihelen.
Pozn.:
4 – Codex Iustinianus 5.65.1 z roku 213
5 – Codex Iustinianus 7.64.9, 10.55.2-3
6 – Capitatio-Iugatio je systém výběru daní vyvinutý Diokleciánem během římské říše, který určuje částku uvalenou na zemědělsky produktivní půdu. Tento systém kombinoval dvě již existující daně, iugatio (zahrnující pozemkové renty) a capitatio (zahrnující jednotlivce).
Synové veteránů
Veteráni měli mnoho zvláštních výsad, ale byli povinni poskytnout své syny k nástupu do armády, pokud byli jejich synové schopni nosit zbraně. (CTh 7.1.5, 7.2.1). Další nařízení stanovilo veteránům, že pokud by někdo z nich sám od sebe nenabídl svého syna, který je zcela hoden cti nosit zbraň, do císařské služby, pro kterou sám veterán pracoval, bude penalizován. Věk odvodu pro syny veteránů byl obvykle stanoven na 16 let, přičemž pro běžné rekruty byla stanovena hranice na18 let (CTh 7.13.1, 12.1.58 a 7.22.4).
Synové veteránů neměli být nečinní kvůli zvláštním výhodám uděleným jejich rodičům, ale vyhláškou vyvěšenou ve všech obcích bylo nařízeno, aby byli důkladně vyhledáváni a nuceni podstoupit jednu ze dvou možností: buď nastoupí povinnou službu jako decurioni, nebo vykonají vojenskou službu.
Evocati
Během impéria byli veteránští vojáci často vyzváni, aby pokračovali ve službě jako evocati, nebo znovu dobrovolně narukovali. Byly dvě třídy evocati – pravidelné evocati legií, a evocati Augusti, „Císařské evocati“, kteří byli bývalí prétoriáni, kteří se stali evocati. Evocati se hlásili přímo guvernérovi římské provincie, takže v době nouze mohly být použiti k posílení posádek. Bývalí vojáci mohli být požádáni, aby znovu vstoupili do služby, konzulem nebo jejich bývalým velitelem. To se stávalo často během občanských válek. V bitvě u Pharsalu použil Pompeius 2 000 evocati proti Caesarovi a později Octavianus získal 3 000 evocati, když se postavil Marku Antoniovi. V roce 67 n. l. Mucianus, guvernér Sýrie, údajně získal 13 000 evocati, aby zasáhli proti císaři Vitelliovi.
Evocati plnili různé funkce a role. Stávali se instruktory výcviku v legiích, jiní přešli k vigilům, městským kohortám nebo sloužili jako zeměměřiči, architekti nebo ubytovatelé.
Zastoupení veteránů v městských radách
Ve městech bylo začleňování veteránů do politického života považováno za málo hodnotné. Městské rady (ordo decurionum) ve městech založených jako veteránské kolonie zřejmě obsahovaly jen málo veteránů nebo jejich potomků. To znamená, že ačkoliv při založení kolonie museli být původní členové městské rady většinou veteráni, brzy se však také civilisté, řemeslníci, kteří se tam usadili, potomci propuštěnců, noví občané a dokonce peregrini, ti všichni se ve městě etablovali a dostali k přístup k radě decurionů. Zdá se, že synové veteránů projevovali malý zájem o městské povinnosti. Každopádně se v komunitách na Rýnu a Dunaji pouze kolem 1 % synů nebo vnuků veteránů dostalo k členství v místní radě (ordo decurionum). Ti, kteří se účastnili městského života, byli většinou spokojeni s tím, že jednoduše seděli jako decuriones v radě komunity. Dokonce i v Severní Africe, jedné z nejstarších provincií říše, se zdá, že veteráni přijímali čestné městské úřady jen neochotně. Úřady náboženského charakteru se však zdály pro veterány zajímavé. Respektovaná pozice kněze, flamena byla patrně obzvláště ceněna, ačkoli je pravda, že počet veteránů mezi všemi flaminy je velmi malý. Jak se dalo očekávat, ti, kteří sloužili jako flameni po odchodu do důchodu, byli obvykle vojáci ze středních nebo vyšších hodností.
Zdroje:
- CTh: Codex Theodosianus by Pharr
- de Blois: Army and General in the Late Roman Republic in ed. P. Erdkamp: A companion to the Roman Army, 2007
- Sänger: Veterans. Republic, 2019
- Goldsworthy: Armáda starého Říma, 2010
- C. Tweedie: The Case of the Missing Veterans: Roman Colonization and Veteran Settlement in the Second Century B. C. 2011 in JSTOR
- Broadhead: Colonization, Land Distribution and Veteran Settlement, 2019
- Gilliver: The Augustan reform and the Structure of the Imperial Army, In in ed. P. Erdkamp: A companion to the Roman Army, 2007
- G. Hardy: Augustus and His Legionaries, The Cassical Quarterly 1, vol. 14, 1920 on the JSTOR
- Ando: The Army and the Urban Elite, A competition for Power 2005
- Birley: Making Emperors. Imperial Instrument or Independent Force? In in ed. P. Erdkamp: A companion to the Roman Army, 2007
- Birley_Veterans of the Roman Army in Britain and Elsewhere, na JSTOR
- C. Mann: The Settlement of Veterans in the Roman Empire, 1956
- Wesch-Klein: Recruits and Veterans, 2007
- Boyanov: Veterans and society in roman Serdica
- Keppie: Colonization and Veteran Settlement in Italy in the First Century A.D. Papers of the British School at Rome, Vol. 52, 1984
- S. Link: Veteranus and Munus Publicum
- https://www.roman-britain.co.uk/military/the-structure-and-soldiers-of-the-roman-army/roman-army-veterans/
