Mithridatismus
Mithridatismus
Mithridatismus je na rozdíl od mithraismu praxe, chránit se sám proti jedu, jeho postupným používáním neletálního množství. Slovo je odvozeno od Mithridata VI. Eupatóra Dionýsia, krále Pontu (vláda 120-63 př. n. l.) a nepřítele Říma, který se tak bál otrávení, že pravidelně požíval malé dávky jedu, jejichž cílem bylo rozvíjet jeho imunitu.
Jeho otec Mithridatés V. Euergetés byl otráven a jeho matka Laodica VI. se stala regentkou a v otázce nástupnictví začala upřednostňovat bratra mladého Mithridata i když byl Mithridatés prvorozený. Mithridatés raději uprchl. Začal požívat dávky jedu, aby neskončil jako jeho otec. Po čase se vrátil a byl oslavován jako král; matku a bratra vsadil do vězení a po jejich smrti se stal vládcem mocného pontského království. Podle legendy pilně zkoumal a také zkoušel všechny známé toxiny a experimentoval s potencionálními léky pomocí vězňů, které používal jako pokusné králíky. Mnozí antičtí autoři, včetně Plinia Staršího, tvrdili, že vytvořil a pravidelně užíval univerzální protijed ten se stal známým jako mithridát, mithridatium. Podobně zkoumal účinky různých jedů i pergamský král Attalos III.
Jeho pokusy s jedem byly spojeny s náboženskou složkou, především byli na jeho dvoře skytští šamani, kteří jej nikdy neopustili. Kvůli jedům byl ve styku s řeckými a egyptskými lékaři. Legie, které pod velením Pompeia Velikého Mithridata porazily, vojáci také zabili jeho sekretáře Callistrata a spálili některé dokumenty, nicméně se do Říma dovezla králova lékařská knihovna a sbírku vzorků. Knihy do latiny překládal Lenaeus (Pompeiův otrok) například známý lékař Cornelius Celsus předepisoval různé receptury jako Mithridatův protijed (antidotum Mithridaticum). Známá je látka, která se skládala z opia a pontského medu, o kterém je známé, že obsahuje částečně jed z rostlin rododendron a oleandr. O výrobu univerzálního protijedu, theriac (theriak) se pokoušeli přední římští lékaři Andromachos [1] nebo Galén. Pokud někdy tyto léky fungovaly, tak jedině jako placebo, obsahovaly velké množství ingrediencí [2] a tak není divu, že v češtině má výraz theriac podobu jako dryák.
Helénistický vzdělanec byl tělesně zdatný, uměl rovněž mnoho jazyků a pamatoval si jména tisíců svých vojáků. Byl to však nesmírně krutý a podezíravý despota, který nechal povraždit v Malé Asii 80 0000 až 150 000 (Plútarchos 24.4) Římanů a Italiků.
Mithridatés VI. tvrdě válčil s Římany ve třech válkách [3], byl nakonec poražen a v době, kdy od něj odpadávaly poslední zbytky jeho vojska, dokonce i jeho syn Farnakés II. i strážci, se chtěl sám zabít jedem, který měl neustále u sebe, jeho dvě dcery jed vypily a jak píše Appiános :
„…..zatímco na ně ihned působil, na Mithridata neúčinkoval, ačkoliv bez ustání chodil sem a tam. Byl totiž navyklý na jiné léky, jichž v sebeobraně neustále užíval jako protijedů; ty se dodnes nazývají mithridatika.“
Nakonec jej zabil na jeho prosbu keltský velitel Bitoitos. Jiná verze uvádí, že jej zabili jeho osobní strážci, kteří se přidali na stranu jeho syna Farnaka. Dále dodává Cassius Dio o konci krále:
„Mithridates, který zažil nejrůznější a nejpozoruhodnější okamžiky života, tak neměl ani obyčejný konec svého života“.
Z mnoha důvodů existuje jen několik, pokud vůbec, nějakých praktických využití mithridatismu. Tuto metodu využil herpetolog Bill Haast a o barmských obchodnících s hady se tvrdí, že jsou z důvodu rezistence tetovaní hady. Ale to je pouze fikce.
Poznámky:
[1] Andromachos Starší byl lékařem císaře Nerona, Theriac se užíval ve středověku a renesanci
[2] Složení bylo opravdu pestré: opium, med, kastoreum, myrha, víno, arménská hlinka, hadí maso, puškvorec, hřebíček, cibule, kozlík lékařský, ožanka čpavá, podražec, reveň, zázvor, pětiprstík žežulník a další jiné.
[3] První válka trvala až do roku 84 př. n. l. a skončila vítězstvím Římanů, navzdory úspěchům, které Mithridates dosáhl během rané části války. Konec této války však neznamenal, že v regionu nastal mír, protože v roce 83 př. n. l. vypukla druhá válka. Válka trvala až do roku 81 př. n. l. a skončila nerozhodně, když se Římané po porážce stáhli. Třetí válka začala v roce 75 př.nl a skončila Mithridatovou konečnou porážkou a smrtí v roce 63 př.nl. Po Mithridatově porážce uprchl na svá území na sever od Černého moře, kde čelil povstání svého syna.
Prameny:
- Appiános: Zrod římského impéria – Válka s Mithridatem, 1986
- Cassius Dio: Roman History book XXXVII, angl. verze na Lacus Curtius
- Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů, Agésilaos a Pompeius, 2007
- Plinius Starší: Naturalis Historia, angl. verze na Lacus Curtius
Zdroje:
- Slovník antické kultury, 1974
- Mayor, A.: The Poison King, The Life and Legend of Mithridates, Rome´s Deadliest Enemy, 2011
- Wikipedie: Bill Haast
- Adrienne Mayor: Greek Fire, Poisson Arrows & Scorpion Bombs: Biological and Chemical Warfare in the Ancient World, 2008
- F. Dohnal: Studijní texty k dějinám farmacie, Karolinum press, 2014
- Laurence M.V. Totelin: Mithridetes´Antidote – a Pharmacological Ghost, Early Science and Medicine, Vol. 9, No. 1 (2004) JSTOR
