Byl rok 476 n. l. koncem západořímské říše?
V roce 476 byl bezvýznamný chlapec, císař Romulus, přezdívaný Augustulus, sesazen Odoakerem (433?-493), vůdcem západořímské polní armády v Itálii. [1] Tato událost získala proslulost jako ′′ pád (západní) říše římské .“ To je jedno z největších nedorozumnění starověkých dějin.
Zaprvé: proč nemůžeme spojit tento rok s koncem římské říše? Protože byl v Konstantinopoli ještě římský císař, který vládl celému východnímu Středomoří a jihovýchodnímu Balkánu. Od konce 3. století se císařská vláda přestala soustředit na Itálii. Několik císařství v jednu dobu se stalo normou a ′′hlavní město′′ bylo prostě tam, kde císař sídlil. Nezáleželo na tom, zda se jedná o Řím, Milán, Trevír, Ravennu nebo Konstantinopol. Jinými slovy, dlouho po roce 476 prostě římská říše pokračovala ve východních provinciích.
Za druhé: žádný současný zdroj nepovažoval Romulovu abdikaci za konec říše (rozhodně ne na Západě). Tento názor se objevil až ve 20 letech 6. století, kdy se teprve začíná formulovat myšlenku, že abdikací Romula skončila linie císařů na Západě (Marcellinus Comes) [2]. Přesto to byl východní kronikář píšící v Konstantinopoli, během vzestupu Justiniana. Tento císař zahájil válku proti svým západním sousedům, takže načasování a formulace vstupu do kroniky není vůbec nevinné a náhodné.
Za třetí: Romulus nebyl ani řádně uznávaným západním císařem! Dokonce i sám Romulus Augustus byl uzurpátorem, který se ujal císařského úřadu po nedokonale provedeném převratu, v jehož důsledku zůstal Julius Nepos, legitimní císař Romulem nahrazený, stále ve vedení západořímských císařských území na území dnešního Chorvatska. Jeho otec Orestes byl dosazen na trůn poté, co vyhnal předchozího císaře Julia Nepota. Ten pokračoval v nároku na západní císařství z Dalmácie, s uznáním z Východu. Poslední legitimní císař Julius Nepos, vypuzený do Dalmácie, uplatňoval stejně až do roku 480 nárok na trůn a Odoaker dokonce nechal v Itálii razit mince s jeho jménem a až v roce 480 byl Nepos zavražděn vlastními podporovateli. Teprve poté skutečně skončilo západořímské císařství. Velká ironie roku 476 pro ty, kteří to chtějí vidět jako konec císařství na západě je, že poslední tři západní císaři byli všichni ještě naživu během několika dalších let (Nepos sesadil Glyceria a udělal z něj biskupa v Dalmácii, který zemřel až někdy kolem roku 480 a Nepos sám zemřel v roce 480 a Romulus Augustulus zemřel po roce 511).
Za čtvrté: Se svými jednotkami z roku 476 Odoaker technicky sesadil uzurpátora. Dokonce pokračoval v uznání Julia Nepota de jure až do jeho vraždy a v diplomatických zprávách s východním císařem explicitně uznal, že Itálie zůstala součástí říše. Když byl Nepos spiklenci v Dalmácii zabit, obsadil Dalmácii a nechal je popravit. Odoaker sporadicky použil titul rex (král), ale pouze jako formu vedení nad italskou polní armádou. Nikdy se neprohlásil za ′′rex Italiae“. Cassiodorus uvedl: „V tomto roce byli Orestes a jeho bratr Paulus zabiti Odoakerem a Odoaker převzal titul krále, i když nepoužíval ani purpurové ani císařské regálie.“ Východořímský císař Zeno (425-491) mu dokonce udělil právo nominovat senátory na jednoho západního konzula; právo, které téměř desetiletí odpadlo. Navíc poslal do Konstantinopole atributy císařské moci, takže dal jednoznačně najevo, že nechce být uzurpátorem.
Odoaker udržoval většinu struktur římské vlády během téměř 17 let, kdy ovládal stát. Senát se nadále scházel v Římě, stejně jako po téměř tisíciletí. Jazykem správy zůstala latina. Římské právo ovládalo zemi. Římské armády pokračovaly v boji a byly vcelku úspěšné na hranicích na hranicích [3]. A na mincích, které razil Odoaker, se objevili římští císaři. Na těchto mincích byl nejprve zobrazen Julius Nepos a poté, po jeho smrti v roce 480, byly zobrazeny bysty východořímských císařů, kteří vládli v Konstantinopoli.
Má rok 476 vůbec nějaký význam?
Činí z něj rok pro místní historii v Itálii. Do roku 476 došlo ke dvěma desetiletím přerušovaných provinčních občanských válek, jež se obvykle zaměřovaly na spory mezi západními císaři a veliteli italské polní armády. Od roku 455 povstalo a padlo devět různých západořímských císařů a většina z nich byla svržena barbarskými veliteli jako Odoaker. Toto je období, kdy můžeme říct, že západořímská císařská vláda se rozpadá. Již v roce 461 se západní armáda rozpustila do místních sborů válečníků v Galii, Itálii a Dalmácii. Ale přinejmenším v Itálii západní císaři nadále pobývali a sem tam se snažili uplatnit nárok na vládu nad územími, která však již byla nyní řízena reges (′′králi′′) v Galii, Španělsku a Africe. Byla to klesající spirála pokračovat v tomto trendu s ubývajícími zdroji. Stále trvalo, než se našli císaři, kteří by dokázali uklidnit různé frakce na západě, ať už se jedná o senátorskou aristokracii v Itálii, regionální císařské armády v Galii, Itálii a Dalmácii, různé provinční krále Gótů, Burgunďanů, Vandalů atd., nebo Východořímského císaře.
Již v roce 465-467 bylo 18 měsíců říše bez západního císaře. Již před rokem 476 se většina lidí mimo Itálii naučila starat se o svůj vlastní živit a vlastní podnikání. A jestliže bývá rok 476 často povyšován na mezník, oddělující starověk od středověku, tak to platí jen na papíře. Pro současníky tento rok jako předěl nebyl chápán a je jen těžko možné ukázat na datum, jako na přesnou chronologickou hranici, oddělující pozdně antickou fázi od raně středověké.
Tohle je možná těžké pochopit pro ty, kteří si Odoakera dokážou jen představit jako ′′barbara Odoakera“, ale v roce 476 přinesl mír do Itálie a udělal to ve jménu říše. Nevíme jistě, co se nakonec stalo Romulu Augustulovi, poslednímu západnímu císaři Říma, poté, co byl sesazen Odoakerem. Víme, že sesazení přežil, protože Odoaker ušetřil Romulův život. Pisatel téměř současného zdroje Anonymus Valensianus II tvrdil, že to bylo proto, že Odoaker se slitoval nad jeho mládím – to je pravděpodobné, protože Romulovi bylo jen asi 14, či 16, když byl sesazen.
Také Odoaker nebyl nějaký pohanský barbar přicházející ze severu, aby zničil Řím, ale byl to spíše křesťan smíšeného, zřejmě germánského původu (Skir?), který léta sloužil v římských armádách (byl arián a do řízení katolické církve nezasahoval). Bojoval s Romulovým otcem Orestem a zabil ho v bitvě. Romulus byl chlapec ve velmi mladém věku, a tak směl žít, navíc dostával rentu 6 000 solidů na rok. V tomto okamžiku říše na západě sestávala pouze z Itálie, Dalmácie a Soissons (Syagriovo království) v moderní severní Francii.
Syagriovo království (Regnum Syagrii) 1. díl
Vláda Theodoricha Velikého
Tyto aspekty římského života pokračovaly poté, co ostrogótský vládce Theodorich svrhl Odoakera v roce 493. Gótové byli víceméně popichováni ze strany konstantinopolské vlády, aby se vydali do Itálie. Theodorich se ukázal být ještě úspěšnější než Odoaker v oživení italského bohatství po politickém chaosu v polovině 5. století. Jeho armády úspěšně vedly kampaň v moderním Chorvatsku, Srbsku a Francii. Z velké části Španělska udělal na čas protektorát. V celé Itálii byly provedeny rozsáhlé opravy kostelů a veřejných budov. Buď Theodorich nebo Odoaker provedli renovaci Kolosea, při které senátoři hrdě vepsali svá jména a tituly na svá sedadla. [4] Obyvatelé Itálie na konci 5. a na počátku 6. století spíše, než aby si představovali, že římská nadvláda skončila v roce 476, hovořili o jejím obnovení.[5] V době Theodorichovy smrti v roce 526 začali Římané v Konstantinopoli zvažovat možnost invaze do Itálie. Marcellinův text popisuje Odoakera jako „krále Gótů“ , který způsobil, že Římská říše zanikla. Odoaker sice sporadicky použil titul rex (král), ale pouze jako formu vedení nad italskou polní armádou. Nikdy se neprohlásil za „rex Italiae“. Východořímský císař Zeno (425-491) mu dokonce udělil právo nominovat senátory na západní konzuly, právo které téměř desetiletí neuplatňovalo.
Italské tažení císaře Justiniana
Tato propaganda fungovala dobře. V roce 535 zaútočily východořímské armády na Itálii. Justinianus vysvětlil tuto agresi tvrzením, že „Gótové použili sílu k dobytí Itálie, která byla naše, a odmítli ji vrátit“. Jeho jednotky vstoupily do města Říma v prosinci roku 536. V tento den Justiniánův oficiální historik Prokopios napsal: „Řím se po 60 letech znovu stal podřízeným Římanům.“ Číslo 60 nebylo zvoleno svévolně. Dobytí Říma Východem přišlo 60 let a tři měsíce po Odoakerově převratu v roce 476.
Přes tyto počáteční úspěchy se Justinianovy armády snažily upevnit kontrolu nad poloostrovem. Italská válka skončila až v roce 562 a boje zdevastovaly jak město Řím, tak velkou část Itálie. Gótové znovu dobyli Řím v roce 546, ztratili ho v roce 547, znovu ho dobyli v roce 549 a poté město definitivně ztratili v roce 552. Obyvatelé Říma přežívali tak, že jedli plevel, myši a hnůj během dlouhého gótského obléhání v roce 546. Odhaduje se, že Řím populace klesla ze snad 500 000 v polovině 5. století na pouhých 25 000 obyvatel v 60. letech 6. století. Další italská města měla ještě horší osudy. Milán, kdysi druhé největší město Itálie, bylo v roce 539 srovnáno se zemí a celá jeho populace byla buď zabita, nebo zotročena. Východořímská říše obnovila Itálii – a velkou část z ní přitom zničila.
Západořímská říše (Západní část římské říše) padla tedy ve skutečnosti až v 60. letech 6. století. Po 1500 letech historikové vybrali špatnou dobu a obvinili špatnou osobu z pádu Říma. Slovy českého klasika, brečeli sice dobře, ale na blbém hrobě.
Poznámky:
1 – Flavius Odoaker může být psán i jako Odovacar nebo Odovacer. Zajímavostí je, že z jeho jména vzniklo i u nás hojně používané jméno Otakar. Odoaker se k moci dostal díky slibu svým, především palácovým bojovníkům, že jim přidělí půdu. V těchto jednotkách měli zřejmě převahu Herulové, protože pozemky, které obdrželi, se nazývaly sortes Herulorum.
2 – Konstantinopolský kronikář Marcellinus Comes v roce 510 napsal, že když „Odoaker, král Gótů, převzal kontrolu nad Římem“, „Západní říše římského lidu … zanikla“. Marcellinus Comes sloužil jako pobočník budoucího císaře Justiniana, po jeho usednutí na trůn byl Marcellinus odměněn několika čestnými tituly za vydání kroniky, ze které vyplývalo, že západní část římské říše padla a Východořímská říše ji měla pod Justinianem obnovit.
3 – V letech 487 / 478 porazil Odoaker dolnorakouské Rugie a barbary stále ohrožované římskoprovinciální obyvatelstvo dnešního rakouského Podunají bylo na jeho příkaz přestěhováno do Itálie. Poté ještě v roce 488 byli poraženi Odoakerovým bratrem Onoulfem. Proto se oblast otevřela Langobardům bez boje. (J.Bednaříková: Stěhování národů str. 272 – 273)
4 – Nápis CIL 06.01716 a ,b, c. Decius Marius Venantius Basilius, vir clarissimus a vir illustrius, prefekt města, patricij, konzul, svým vlastním bohatstvím obnovil arénu a pódium, které ohavné zemětřesení svrhlo na zem v troskách.
5 – Biskup Magnus Felix Ennodius z Pavie mluvil o „špíně“, kterou Theodorich „smyl z větší části Itálie“ a nechal Řím, jak se vynořil z „popela, znovu žít“. Je pravda, že Ennodius byl panegyrik, takže přehánění bylo nedílnou součástí projevu panegyriků.
Zdroje:
Prokopios z Kaisareie: Válka s Góty, 1985
Cassiodorus Senator: fr. 10 (Gordon)
Edward Watts: Time: Rome Didn’t Fall When You Think It Did. Here’s Why That Fabricated History Still Matters Today
M. Grant: Římští císařové, 1997
A.H.M. Jones: The Later Roman Empire 284-602, Vol. I. 1964
J. Bednaříková: Stěhování národů, 2003
J. Wijnendaele: Review z 2.9.2021
Ennodius‘ life of Epiphanius, bishop of Ticinum
Ralh W. Mathisen: De Imperatoribus Romanis
CIL – Corpus Inscriptione Latinae, Epigraphic -Datenbank Clauss / Slaby
