Vliv dobrého jména otců na kariéru synů
Císař Jovianus
Je zajímavé, že ve 4. stol. n. l. se uskutečnily dvě volby císaře v podmínkách armádního prostředí a u obou hrály dost velkou roli zásluhy jejich otců. V prvním případě volba Flavia Joviana císařem po náhlé smrti císaře Juliana na perském tažení, a protože ten nezanechal dědice, volba se uskutečnila prostřednictvím rady vojenských, a i civilních špiček dvora, v tzv. consistorium (sacrum auditorium) v polních podmínkách. Jovianus nebyl velkým favoritem a Amm. Marcellinus nezapomněl podotknout, že Jovianus za svoji volbu vděčil svému otci Varronianovi. To dosvědčuje i poznámka rétora, politika a filozofa Themistia, který Jovianovi řekl přímo do očí, že jeho volba císařem je daná zásluhami jeho otce. Varronianus totiž velel osobní gardě císaře Constantia II. jako comes domesticorum a před tímto postem byl tribunem Jovianů, tribunes Ioviani, elitní jednotky římské polní armády. Sice byl z vojenské služby propuštěn vzhledem k tomu, že Julianus zrušil druhý post comes domesticorum a jediným velitelem zůstal jen Dagalaifus, byl však váženým občanem. Zemřel krátce po zvolení syna. Ještě jeden plusový bod měl Jovianus, a to byl jeho tchán Lucillianus, jenž byl obdobně velitelem osobní stráže caesara Constantia Galla a velitelem jízdy, magister equitum, Constantia II. Oba sice byli propuštěni ze služby, když Julianus táhl proti Constantiovi II., protože byli veliteli vojenských sborů nepřítele, ale oba měli vysoké renomé. [1]
Císař Valentinianus I.
Druhá volba a nominace Valentiniana císařem v roce 364 po náhlé smrti Joviana v Dadastaně, nebyla založena pouze na jeho vojenských zásluhách, ale rovněž také na kariéře jeho otce Gratiana staršího (maior). U něj je zřejmě ještě zajímavější jeho kariéra, která byla významná, a tak se staly zásluhy otců v tomto období důležitou předpokladem pro kandidaturu na císařský post, zejména když neexistoval žádný dědic nebo určený nástupce. Tentokrát se výběr uskutečnil ve stejném duchu, to znamená za účasti vyšších velitelů, pouze se volba odehrála v únoru roku 364 v Nikáji.
Valentinianus byl velitelem schola secunda Scutariorum, [2] byl vybrán pro značné vojenské zkušenosti – než se stal císařem, sloužil pod císaři Constantiem II., Julianem i Jovianem, a jako v případě Joviana hrál značnou roli jeho otec Gratianus. Epitome de caesaribus poznamenává: „kvůli jeho přízni mezi vojáky bylo imperium nabídnuto odolnému Valentinianovi“. Podobně se vyjadřuje Ammianus Marcellinus, který se zabývá kariérou Gratiana obšírněji, než je u jiných postav obvyklé. A uvádí ji především proto, že chtěl předložit vysvětlení Valentinianova náhlého a pravděpodobně nečekaného vzestupu do nejvyšší pozice tím, že představil jeho rodinné zázemí. Přičemž církevní zdroje uvádí, že byl kvůli křesťanství zproštěn služby za císaře Juliana. [3] Gratianus byl se vší pravděpodobností ještě naživu, když se Valentinianus stal císařem.
Gratianus Maior
Gratianus starší se narodil blízko římských hranic v oppidu Cibalae v provincii Pannonia Secunda – dnešní Vinkovci v Chorvatsku. Datum narození není známé, ale protože se jeho syn Valentinianus narodil v roce 320/321, narodil se otec pravděpodobně na konci 3. století. Pannonie měla výrazný vojenský charakter. Region sám produkoval mnoho vojáků a město Cibalae bylo známé tím, že tvořilo císařské stráže. Bylo proto jen přirozené, že i Gratianus bude absolvovat vojenskou kariéru.
Traduje se, že to byl extrémně silný muž. Když byl ještě malý chlapec, dostal příjmení Funarius (obchodník s provazy); ani pět vojáků jej nedokázalo přetáhnout s lanem, které nosil na prodej. Díky své fyzické síle a dovednostem v zápase se stal známým a jako stvořený pro vojenskou službu. Ve své vojenské kariéře si vedl dobře; ze skromného prodavače provazů se na konci své kariéry stal majitelem panství. Sloužil nejprve jako ochránce, protector a poté jako tribun. Jako ochránce císaře patřil Gratianus k protectores domestici, důstojníkům elitních armádních sborů, kteří plnili roli stráží a štábních důstojníků císaře. To byl vysoký post.
Gratianus byl povýšen, když byl jmenován tribunem. Co přesně tato funkce obsahovala, není jasné, protože termín tribunus používá Ammianus a další zdroje volně pro všechny velící důstojníky. Téměř každé části armády mohl velet tribun: legio, auxilia, sagittarii, equites, scutarii, cohortes limitanei a také protectores. Proto se neví, u které jednotky byl jmenován tribunem.
Jeho další pozice byla comes rei castrensis per Africam. Tato vojenská funkce není nikde jinde doložena. Název rei castrensis mohl být, jak A.H.M. Jones (str. 124) předpokládá, „přidělen důstojníkům velícím skupinám comitatenses, od značného armádního sboru až po několik oddílů, přidělených ke zvláštnímu úkolu nebo přidělených do určité oblasti“. Zdá se, že tato funkce byla dočasná, způsobená nějakou vojenskou situací v provincii, která vyžadovala vyslání jednotek polní armády.
Gratianův titul je pravděpodobně ekvivalentní titulu comes rei militaris Africae, často zkracovaného na comes Africae, i když tato funkce se pravděpodobně stala trvalou až později ve 4. století. Ačkoli se neví, proč byl Gratianus odeslán do Afriky, může to mít něco společného s donatistickými problémy v této oblasti. Ostatně zanedlouho vypukne velké Firmovo povstání. [4] Valentinianus ještě jako chlapec, doprovázel svého otce, pravděpodobně v nebojové funkci, jak uvádí Q. Aurelius Symmachus ve své první chvalořeči k císaři. [5] Valentinianus se narodil v roce 321 a vzhledem k již prvnímu odsouzení donatistů na synodu v roce 314 v Arles, je možné že byl Gratianus povolán do Afriky kvůli tomuto hnutí, které bylo ochotno bojovat za svou věc nejen argumenty. Otec Gratianus byl propuštěn ze své pozice v Africe pro podezření z krádeže, neví se však kdy a zda to bylo důvodné.
Po dlouhé době od propuštění ze své pozice v Africe sloužil Gratianus ve stejné funkci v Británii; také pozice comes Britanniae byla dočasná, kterou si vyžádaly vojenské problémy v provincii (Piktové a Skotové).
Gratianus a Magnus Magnentius
Poté, co byl propuštěn, tentokrát se vší pravděpodobností čestně, odjel domů do Pannonie, kam musel dorazit nejméně v roce 351, ale pravděpodobně dříve. U líčení Ammiana Marcellina dochází k zajímavé zápletce, a to, když povstalému Magnu Magnentiovi, který 18. ledna roku 350 n. l. zavraždil císaře Constanta a uzurpoval císařskou moc, nabídl Gratianus na svém panství pohostinství! Magnentius byl u Gratiana v předvečer bitvy u Mursy Maior v září 351, kde byl poražen Constantiem II. Mursa se nacházela jen asi dvacet dva římských mil od Cibalae, v jehož blízkosti měl Gratianus pravděpodobně svou rodinnou farmu. V důsledku pohostinnosti nabízené Magnentiovi byl majetek Gratiana po bitvě zkonfiskován Constantiem II. Gratianovy důvody pro podporu Magnentia po uchvácení císařské moci je těžké odhadnout. Solari však tvrdí, že Magnentius byl pohan a že jeho uzurpace moci a jeho válka proti křesťanu Constantiovi měla náboženské pozadí.
Gratianus, který byl sám přívržencem tradičních kultů, měl údajně Magnentia podporovat z náboženských důvodů. Existují skutečně dvě pozdní zprávy, které Magnentiovi připisují pohanské praktiky. Církevní historik z 5. století Philostorgius spojuje uzurpátora s uctíváním démonů a historik z 12. století Zonaras obviňuje Magnentia z praktikování černé magie. Obvinění, že Magnentius byl svatokrádežný pohan, jsou podezřelá a pravděpodobně patří do oblasti nepřátelské imperiální propagandy. I když možná nebyl nesympatický vůči tradičním kultům, jak se zdá z jeho zrušení zákazu nočních obětí, [6] mince Magnentia tradiční kulty neobhajují a dvě série dokonce zobrazují christogram a symbol alfa-omega. Zdá se však, že Magnentiova armáda byla převážně pohanská, a aby si udržel jejich podporu, mohl, i když byl ve skutečnosti křesťan, působit dojmem, že je pohanským sympatizantem. Gratianova přízeň vůči uzurpátorovi nebyla věcí náboženskou, vždyť Gratianus měl syny, kteří byli křesťané, ale spíše mu šlo o kariérní postup, který u Constantia II. už nemohl asi očekávat.
Vsadil však na špatného koně a od roku 351 byl za vlády Constantia II. víceméně persona non grata. Díky Gratianovi Staršímu nastoupila nová císařská dynastie, Valentinianovská a ruku v ruce s ní i Theodosiové. Správný odhad měl Ammianus Marcellinus i Sextus Aurelius Victor, kteří vidí ve volbě Valentiniana a Valenta novou císařskou linii. V době Juliana, Joviana a Valentiniana ještě rozhodovali především vojáci, jakmile se však zvolil Valentinianus I. a byl dosazen Theodosius I., nastala éra dynastií.
Poznámky:
1 – Blíže o Jovianově zvolení císařem: https://antickepamatky.cz/osobnosti/jovianus-zimni-kral-rimskeho-imperia-27-cervna-363-17-unora-364/. O Themistiovi je článek: https://antickepamatky.cz/osobnosti/themistius-retor-filosof-a-verejny-cinitel/
2 – Každá schola byla zformována do elitního jezdeckého pluku čítajícího kolem 500 vojáků, kterým velel tribun. Počty jsou dokumentované z doby Justiniana, takže v době Valentinina se mohl počet lišit. Z konce 4. století je uvedeno sedm scholae pro východní říši a pět pro západní, přičemž většinu z nich tvořili barbaři, na Východě Isaurové a Gótové, na Západě především Alamannové a Frankové. Zatímco jednotky scholae palatine byly nejvyšší mezi jednotkami pozdně římské armády, scutarii patřili mezi nejprestižnější (a zároveň nejstarší) mezi scholae.
3 – Orosius: Historia adversus paganos 7.32.2, Philostorgius, Historia Ecclesiastica 7,7, 8,5
4 – O Firmově povstání blíže: https://antickepamatky.cz/velke-projekty/firmovo-povstani-v-africe-372-n-l-375-n-l/
5 – Antická knihovna: Synové slávy-oběti iluzí, 1977
6 – Zákaz znovu uvalil Constantius II., CTh 16.10.2 v roce 341 reskript prétoriánskému prefektovi Taurovi: „Vykonávání obětí bude potrestáno“ a CTh 16.10.4 uzavírá chrámy aby lidé nevykonávali oběti pod trestem smrti stětím. Vydáno dokonce ještě ve třech letech (346, 354, 356). Přímo noční oběti jsou zmíněny v CTh 16.10.5. Reskript adresovanyý Cerealiovi, prefektu města: „Noční oběti, které byly povoleny autoritou Magnentia, budou zrušeny a od nynějška budou tato hanebná povolení zničena“. Vydáno v roce 353.
Prameny:
- Ammianus Marcellinus: Ammianus Marcellinus, Soumrak říše římské. Přeložil Josef Češka, 1975
- Sextus Aurelius Victor: Epitome de caesaribus
- Codex Theodosianus, ed. Pharr
- Synové slávy-oběti iluzí, 1977
- Paulus Orosius: Dějiny proti pohanům (překlad: B. Mouchová), 2018
Zdroje:
- H.M. Jones: The Later Roman Empire, 284–602: A Social, Economic and Administrative Survey (1964)
- Solari, „Graziano Maior“, Athenaeum 10 (1932) 160-164
- Rabin: Pagan Propaganda during the Usurpation of Magnentius (350–353)
- V. Drijvers: Ammianus Marcellinus 30.7.2-3. Observations on the Career of Gratianus Maior, Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte Bd. 64, H. 4 (2015) on the JSTOR
- Woods: A Note Concerning the Early Career of Valentinian I. Ancient Society Vol. 26 (1995) in JSTOR
- Michael Grant: Římští císařové, 2002
