Antickepamatky

osobnosti, bitvy, pojmy, epigrafie a další

Imperiální politika, hospodářství, legislativa a vztah mezi Afrikou (mimo Egypt) a Římem v době císařství do roku 439 n. l.

by · Published · Updated

Kapitoly

1 – Stručný přehled kolonizace severní Afriky v době císařství

 (A brief overview of the colonization of North Africa during the Empire)

2 – Nomádi a domorodé kmeny

(Nomads and indigenous tribes)

3 – Vztahy mezi Římany a domorodými kmeny

(Relations between the Romans and indigenous tribes)

4 – Administrace afrických provincií

(Administration of the African Provinces)

5 – Klientská království, Numidie

(Client Kingdoms, Numidia)

6 – Klientská království, Mauretania

(Client Kingdoms, Mauretania)                                                         

7 – Hospodářská situace afrických provincií

(The economic situation of the African provinces)

8 – Pozemková a daňová politika

(Land and tax policy)                                                        

9 – Zemědělská produkce

(Agricultural production)

10 – Historie zásobování potravinami, cura annonae

(History of food supply, cura annonae)                                                         

11 – Zákony související s cenou a distribucí obilí,  leges frumentariae

(Laws related to the price and distribution of grain – leges frumentariae)       

12 – Prefekt zásobování (praefectus annonae)

(Prefect supply – praefectus annonae)

13 – Oblasti exportující obilí do Říma             

(Areas exporting grain to Rome)                                                        

14 – Export obilí z Afriky do Ostie

(Export of grain from Africa to Ostia)

15 – Příjemci potravinových dávek

(Recipients of food rations)     

16 – Pekaři a chléb jako součást annony

(Bakers and bread as part of the annona)

17 – Nepokoje způsobené nedostatkem potravin

(Food riots)                                                                                

18 – Opatření císařů k zajištění potravin a námořní obchod             

(Emperors‘ measures to ensure food security and maritime trade)

19 – Export vína, olejů a rybích derivátů

(Export of wine, oils, and fish derivatives)

20 – Export zvěře a venationes v Římě i severní Africe                        

(Export of game and venationes in Rome and North Africa)    

21 – Vývoj Afriky v pozdní antice a její administrace

(Development of Africa in late antiquity and its administration)

22 – Příčiny úpadku v pozdní antice a ve vztahu k Africe

 (Causes of decline in late antiquity and in relation to Africa)

23 – Opuštěné země, agri deserti

(Abandoned lands, agri deserti)           

24 – Otroci, propuštěnci a kolóni

(Slaves and freedmens and coloni)

25 – Ženy v severní Africe

(Women in North Africa)

26 – Církevní politika

(Church policy)

27 – Armáda severní Afriky

(Army of North Africa)

28 – Marcus Valerius Maximianus

(Marcus Valerius Maximianus)

29 – Armáda v pozdním císařství

(Army in the late empire)

30 – Maurské jednotky             

(Moorish units)

31 – Fossatum Africae, clausurae a opevnění gsur

(Fossatum Africae, clausurae and fortifications gsur)

32 – Hlad jako zbraň? Pohled na povstání, revolty a uzurpace ve vztahu k dodávkám potravin do Říma

(Hunger as a weapon? A look at rebellion, revolt, and usurpation in a relationship for food deliveries to Rome)

33 – Prameny

(Sources)

Timgad, foto: Dan Sloan

1 – Stručný přehled kolonizace severní Afriky v době císařství

Oproti Itálii, jádru římské říše, Galii, Moesii, Hispánii a ostatním provinciím, měla a má severní Afrika odlišnou geografii a také rozdílné klimatické podmínky. Od od založení Kartága byla především úrodná část v pásu podél pobřeží vhodná k osídlení i pro zemědělství a zakládání velkých měst. V době největšího rozkvětu Kartága ve 4. a 3. stol. př. n. l. sahalo souvislé území přímo ovládané Kartáginci směrem na východ k jižním oblastem zálivu Velké Syrty, kde sousedilo s oblastí řecké kolonie Kyréné (Kyrenaika). Součástí těchto oblastí byla města Lepcis Magna, Oea a Sabratha, v zálivu Syrty Hadrumetum, Tunes, na severu Utika a směrem na západ od Kartága (Kart Hadašt) se táhlo kartaginské území k mysu Metaginión (Cap Bougaron), dále k městu Icosium u Tingi až ke kartaginským koloniím na místě dnešních přístavů Rabat a Agadir v Maroku. Nijak se nesnažili obsadit hory Atlasu a důraz kladli na ovládání regionů obrácených směrem k moři. [1]

Dnešní název Afrika dali kontinentu Římané, kteří jej odvodili z názvu pro obyvatele, Afer. Termín Afri označoval domorodé obyvatelstvo starověké severní Afriky a konkrétněji kmeny žijící uvnitř hranic africké provincie Kartágo a jejího okolí, na rozdíl od Numiďanů a Maurů usazených dále na západ. Původ této etnické skupiny zůstává neznámý. Jméno Afri mělo domorodou africkou etymologii a bylo by převzato Římany v jeho latinizované podobě. [2] Postupné obsazování Afriky Římem začalo po zničení Kartága v roce 146 př. n. l., kdy skončila třetí punská válka. Tehdejší provincie zahrnovala jen oblasti dnešního Tuniska, části Alžírska a Libye a sídlem provinciální správy bylo město Utika, Kartágo nepřipadalo v té době vůbec do úvahy, protože bylo zničené a ani politicky by volba nebyla průchozí. V roce 106 př. n. l. byl po delší době poražen, po aférách s uplácením římských senátorů, domorodý vládce Jugurtha, římským vojevůdcem Gaiem Mariem.

V roce 25 př. n. l. byla ustanovena provincie Africa Proconsularis a sídlo správy provincie bylo přeneseno z Utiky do Kartága, města znovu jakoby povstalého z popela. Po bitvě u Thapsu v roce 46 př. n. l. vznikla provincie Africa Nova, původní provincie se nyní nazývala Africa Veta. Řím založil svou první africkou kolonii, Africa Vetus, v nejúrodnější části území, které bylo dříve kartáginským územím. Zbývající území bylo ponecháno v doméně numidského klientského krále Massinissy.

Rozhodující střetnutí u Actia v roce 31 př. n. l. znamenala pro římskou říši konec zmatků a občanských válek; začala její nová éra. [3] Pro císařství té doby se vžil termín „principát“ (z latinského princeps), kdy první muž ve státě, císař, zachovává formálně senát jako rozhodující státní orgán, ale ve skutečnosti dochází k legalizaci osobní moci. Vítězný Octavianus si nechal v roce 27 př. n. l. senátem potvrdit své mimořádné postaveni jako první občan a první senátor a přijal jméno Augustus [4]. V tomto období začíná expanse římské moci v severní Africe a následná romanizace Afriky není chápána jako uzavřený proces, který byl charakterizován dosažením římské kulturní vyspělosti v provincii.

V dnešní době je slovo romanizace posuzováno trochu jinak, než tomu bylo dříve. Slovo bylo vytvořena k označení změny kultury v severní Africe (nejenom zde) po dobytí legionáři, šíření řádu symbolizovaného římským právem, přijetím ekonomických praktik, sociálních struktur, jazyka, kultury, náboženství, všech prvků pocházejících z Evropy a přijatých nebo dokonce požadovaných místní populací. Římané nikdy neměli „politiku romanizace“, navíc označuje jak proces, tak výsledek, a i když je užitečným termínem, není zcela dostačující k popisu procesu kulturní změny, který v provinciích přinesla římská vláda. [5]

Jiní vědci se však rovněž zasazovali o zachování konceptu romanizace a přístupu vnějšího světa zaměřeného na vztah s Římem, kvůli obavám ze znehodnocení významu centra přílišným soustředěním se na periferii říše při posuzování integračních procesů. Zastánci zachování konceptu, (např. Keay a Terrenato) argumentovali ve prospěch redefinice tohoto pojmu, takže „lze jej použít jednoduše jako praktickou nálepku, který volně odkazuje na události spojené s vytvořením nového a jednotného politického subjektu, ačkoli by neměl být používán k popisu výskytu nebo směru a kulturizace mezi Římany a ostatními.“ [6] To se zdá jako nejpřijatelnější cesta pro posuzování nebo používání termínu romanizace.

V Africe nelze chápat postupující romanizaci, použijeme-li toto slovo, jako formu nátlaku na provinciály nebo dokonce za cíl práce své administrativy. [7] Křesťanský spisovatel Tertullianus [8] jako první uvedl pojem „Romanitas“ (De Palio 4.1.), na němž definuje a představuje samotnou podstatu římského kulturního dědictví a mentality na individuální i kolektivní úrovni. Učinil tak, aby popsal složitý vztah mezi řeckou a římskou kulturou na místě, které bylo punské, kde lidé tvrdili, že se řídí římským životním stylem, ale v určitých aspektech života inklinovali k řeckému chování. Definice „římské“ identity se projevuje připuštěním, že byla ku prospěchu všech. [9] Výsledek romanizace by byl nemyslitelný, kdyby provinciální obyvatelstvo mnohdy samo nemělo zájem na přijetí Římany poskytnutých vymožeností, na kterých se později samo podílelo [10] a kdy na rozdíl od helenismu (Řekové požadovali jazyk a náboženství před přijetím někoho do svých institucí), římské zvyky, náboženství a kalendářní svátky byly aspektem „Romanitas“, který vítal každého, kdo byl ochoten se jimi řídit, přenosný soubor hodnot otevřený každému, kdo si přál být asimilován do římské kultury. [11]

Mohlo by se zpochybnit, zda byla romanizace byla funkcí kulturní změny, ale naprosto přesně vystihl jeden z nedůležitějších aspektů J. F. Giliam, když poznamenal, že být Římanem bylo do značné míry „záležitost práva, nikoli kultury“. Požadavky římského občanství byly úzce a v zásadě zcela právnické. Nelze však říct, že by kulturní atributy Římanů nehrály roli, byly však postupně upravovány a tím vším vznikl „kulturní koktejl“, jehož konkrétní přísady a proporce je nyní obtížné rozlišit i když existovala jakási římská kulturní matice, přinejmenším v 1. stol. n. l., definovaná jazykem a zvykem, artefakty a architektonickými formami. V provinciích, což platí i o afrických, se střetávala původní kultura a importovaná, což znamenalo akulturaci, i když bylo nerovné a mnohdy z římské strany jednostranné. [12]

Důležitým faktorem byla, v době do roku 212 n. l., touha získat římské občanství, které poté bylo císařem Caracallou přiznáno všem svobodným příslušníkům říše i když už v této době byla římská společnost sociálně rozdělená na dvě hlavní skupiny honoriores a humiliores a zákon nic nepřidal na straně bohatých a ani na druhé straně. Romanizace se dotkla částečně i kmenů za hranicemi říše (kmeny Garamantů a Gaetulů), ale Caracallův edikt Constituto Antoniniana vylučoval kočovné populace z římského občanství a hluboko na africko – římském divokém jihu existovalo mnoho takových kmenů, které většinu času nebylo možné zkontrolovat nebo (nemluvě) dohledat imperiálním výběrčím daním.[13]

Hlavním účelem (a účinkem) udělení římského občanství byla spolupráce místních elit. Několik obyčejných provinciálů dostalo občanství, a to obvykle jen jako odměnu za nápadnou službu Římu a to až do doby kolem roku 150 n. l., kdy byla jeho hodnota narušena rozšířením měst a dokonce i celých regionů. Ve skutečnosti je nepravděpodobné, že by hlavní výhody, které občanství doprovázely – právo na odvolání a právo v římském právu přijímat odkazy od jiných římských občanů – měly pro většinu provinciálů v jakémkoli období velký význam. MacMullen má jistě pravdu, když si myslí, že takzvaná Constitutio Antoniniana z roku 212 n. l., která dala občanství prakticky všem svobodně narozeným obyvatelům říše, se pravděpodobně setkala s „absolutní lhostejností mas“. [14]

Z nabyvatelů občanství podle Caracallova ediktu (kde je jasně řečeno: „Uděluji všem v římském světě občanství Římanů“), byla vyloučena skupina osob, zvaná dediticii, jedna ze tří skupin svobodných libertini, nebyli tedy ani otroky, ani římskými občany, cives a ani Latini. [15] Ius civile se tak stalo výchozím právním dokumentem. [16] V Africe, jako i jinde v provinciích žila většina lidí ve statusu provinciales (provinciálů) a peregrini (cizinci). Tito lidé nadále podléhali jakémukoli právnímu systému, který platil v jejich komunitách v době jejich připojení s Římem. Jedním z velkých úspěchů římské říše bylo to, že římské občanství bylo k dispozici každému, kdo žije v říši. Obvyklými způsoby, jak se provinciales stali občany, bylo členství v městských radách nebo služba v provinční římské armádě v oddílech auxilia. Důvodem byl fakt, že občanství by mělo být odměnou za služby očekávané nebo již poskytnutých služeb. [17] Poté, co se římské občanství stalo v zásadě univerzálním, rozšířilo se několik definic toho, co to znamená být civis (občan), a běžně se používalo dvojí občanství různých forem, vždy například existovala koncepce městského občanství.

Území Římská říše byla rozděleno do mnoha obcí pod jurisdikcí občanů (měst), které byly zodpovědné za dohled nad velkou částí římské správy na místní úrovni. Nominálně byl každý římský občan také občanem města. Ammianus Marcellinus na konci 4. stol. dokonce používal termín „cives Romani“, aby odkazoval na občany města Říma na rozdíl od římské říše. [18] Kromě toho existovaly formy regionální identity, v Digestě se hovoří o „občanech“ provincie, což se v lidové řeči vyskytuje také u odkazů na občany Afriky, Galii nebo Španělska. Ve skutečnosti se lidé během pozdní říše stále častěji označovali za obyvatele provincií. Z právního hlediska se termín provinciales obvykle obecně vztahoval na všechny svobodné obyvatele provincií a mnoho císařských ústav se řešilo jednoduše „Ad provinciales“ (provinciálům). [19]

Postavení provinčního občana, provincie civis, tedy bylo založeno na bydlišti a povinnosti, nikoli na právním postavení paralelním s předimperiálním civis Romanus. Vybraní provinciálové měli kolektivní identitu jako členové provinční rady. Přijetí křesťanství jako státního náboženství během 4. století přinesl další způsoby definování statusu občana. Jako křesťanští duchovní správci a císaři stále více netolerovali kohokoli, kdo nebyl ortodoxním křesťanem, bylo získání plného občanství založeno na křesťanském zpovědním stavu. Pohané, Židé a kacíři utrpěli úbytek svých občanských práv a schopnosti využívat římské občanské právo. [20]

Barbaři tvořili další část obyvatelstva uvnitř římské říše, tedy povoleným usazením jako laeti, povinni poskytovat rekruty pro armádu a platili daně. Laeti brzy získala zákonná práva, která se přibližovala k těm římských občanů. 120 barbarských generálů v římské službě je také zaznamenáno jako vlastníků půdy, aniž by však jakákoli bylo uvedeno, jak ji získali.

Obecně pak po usazení v římské říši jako zemědělci nebo vojáci, byli barbaři jistě asimilováni do římského právního systému, alespoň pokud jde o držení půdy a daňové poplatky (CTh 7.15.1 z roku 409). [21] Jak na tom byli právně barbaři, kteří se usadili na římském území a byli asimilováni pod deštníkem římského práva? Mohli být považováni za „římské občany“? Neexistují žádné důkazy o jakémkoli cizinci, peregrinus, kterému by bylo formálně uděleno římské občanství po roce 212. Vzhledem k otázce, zda byly barbaři považováni za římské občany, nemusíme předpokládat, že se to stalo v důsledku nějakého právního aktu. Pokud se to stalo, muselo to uskutečnit jiným způsobem. A stalo se to zcela jistě, protože existuje mnoho důkazů, že se barbaři chovali, jako by byli římští občané. Drželi úřady, vlastnili a převáděli majetek, sepisovali poslední vůle, chodili k římským soudům a obecně využívaly ius civile, to vše bez formálního přijetí občanství. [22]

—————————————————————————————————–

[1]  Hrbek a kolektiv str. 286

[2]  Kotula et Peyras str. 1

[3] Bitva u Actia. Rozhodující střetnutí mezi Octavianem a Markem Antoniem s Kleopatrou VII.

[4]  Barrett str. 15. Jméno Octavianus měl po otci, ale sám jej vůbec nepoužíval.

[5] Le Bohec str. 15. Slovo i proces jako takový, romanizace kritizovali např. Syme, H. G. Pflaum, Alföldy a jiní.

[6] Vanacker: Blood, Power and Profit str. 44 (Keay a Terrenato, 2001 Předmluva v: Italy and the Est. Comparative Issues in Romanization).

[7] Burian str. 81

[8] Tertullianus, Quintus Septimius Florens (kolem 160 v Kartágu – kolem 220). Položil základy teologického pojmosloví. Od křesťanství přešel k montanistickému proudu (raně křesťanské hnutí z počátku 2. století n. l., charakteristické hlásáním konce světa, zákazem sňatků a provokativního mučednictví).

[9] Papadopoulos str. 2 (Quid nunc, si est Romanitas omni salus, nec honestis tamen modis ad Graios estis?)

[10] Burian str. 81

[11] Papadopoulos str. 2

[12] Cherry str. 75–77, rovněž Mattingly: Tripolitania

[13] Papadopoulos str. 2–3

[14] Cherry str. 92, Mc Mullen: Changes in the Roman Empire: Essays in the Ordinary, 1990,  str. 60

[15] Dediticii, občanský status lidí, kteří ztratili politickou existenci na základě bezpodmínečné kapitulace, neztratili však osobní svobodu.

[16] Mathisen: Peregrini, Barbari, and Civis Romani str. 1014–1015

[17] Mathisen: Becoming Roman, Becoming Barbarian str. 192-194

[18]  Amm. Marcell 27.9.9

[19]  Mathisen: Becoming Roman, Becoming Barbarian str. 196

[20] Mathisen: Peregrini, Barbari, and Civis Romani str. 1017

[21] Mathisen: Peregrini, Barbari, and Civis Romani str. 1025

[22] Mathisen: Peregrini, Barbari, and Civis Romani str. 1036

2 – Nomádi a domorodé kmeny

Severoafrické kmeny můžeme zahrnout do souhrnného označení Berbeři (Amaziɣ). Berbeři jsou původem hamitská populace s jazykem, který se nazývá berberština, populace přišla do Afriky v neolitu, kdežto Semité (Arabové) pronikly do severní Afriky ve větší míře až v 7. stol. n. l. Staří Egypťané je ve 3. tisíciletí př. n. l. nazývali Libyjci. V současné době jsou Berbeři v zemích Maghribu a Libyi zařazováni do skupiny severních Hamitů spolu s Tuarégy. I když dnes velká část obyvatel severní Afriky hovoří arabsky, obléká se arabsky, vyznává islám a pokládá se za Araby, jenom malá část jsou skuteční potomci Arabů, kteří přišli z Arábie a Sýrie. Většina domorodého obyvatelstva byli a jsou potomci dávných obyvatel tohoto území, které zahrnujeme pod jediný název – Berbeři. [23]

Migrační posuny jednotlivých kočovných kmenů nedávají mnoho příležitostí historikům a archeologům, aby tyto nomády nějak výrazněji popsali. Velmi výstižně kmeny o nich referuje již římský geograf Pomponius Mela v 1. stol. n. l.:

‘‘jejich způsob života je hrubý a postrádá vybavení. (…) Pijí mléko a šťávu z bobulí. Jejich jídlo je nejčastěji maso zvířat. Svoje stáda chrání, jak je to jen možné, neboť je to jediné jejich bohatství, nomádi následují svá stáda a je to jejich spíše nešťastný způsob života. Po pastvě se kočovníci pohybují vpřed i se svými úkryty a kde denní světlo selže, tam tráví noc“.

Krajiny severní Afriky, mimo severního Maroka a severozápadního Alžírska, byly obývány 465 kmeny, včetně velkých tribes, kmenů jako Gaetuli (Gaetulové), Musulamii (Musulamiové), Garamantes (Garamntové), Cinithii (Cinithiové), Nasamones (Nasamónové), numidských kmenů (Massylové na východě a Massaesylové na západě) a mauretánských kmenů. [24] Celkově Plinius jmenuje 25 hlavních kmenů a geograf Ptolemaios 88 etnických skupin [25]. Některé části kmenů se lišily a svojí strukturou se jednalo o polonomádské skupiny a kmeny, v nichž se část se věnuje zemědělské produkci pro celý kmen, zatím co jiné skupiny kmene jsou pastevecké. Tato struktura kmene se může vztáhnout například na velký kmen Gaetulů nebo polonomádskou skupinu Garamantů [26]. Ještě před koncem republiky vzniklo několik konfliktů mezi Římem a místními, především nomádskými a polokočovnými kmeny. První ozbrojený konflikt v počáteční éře císařství byla tzv. Gaetulská válka (mezi roky 6. a 9. n. l.), do které se zapojily mocné kmenové aliance Gaetulů a Musulamiů. [27]

Některé kmeny žili na bázi transhumance, formě pastevectví nebo kočovnictví organizované kolem stěhování hospodářských zvířat mezi horskými pastvinami v teplých ročních obdobích a nižších nadmořských výškách po zbytek roku, což je vertikální transhumance. Většina lidí, kteří praktikovali sezónní přesun zvířat, se také věnovala nějaké formě pěstování plodin a obvykle docházelo k určitému druhu trvalého osídlení. Obecně platí, že putují pouze stáda, spolu s určitým počtem lidí kteří se o ně starají, zatímco většina obyvatelstva zůstává v základních sídlech. Na rozdíl od toho je horizontální transhumance snadněji narušitelná klimatickými, ekonomickými nebo politickými změnami. [28]

Zatímco Mauretánci (Maurové) a Numiďané obývali Tell (mírné pásmo Středomoří v Alžírsku a pohoří Atlas, které odděluje severní části od země s pouštním charakterem), které bylo příhodné pro zemědělskou činnost a většinou převládalo, Gaetulové byli drtivou většinou nomádi. Garamantové, další velký kmen, jeden z hlavních národů vnitřní Libye, rovněž především nomádského stylu života, obývali okraj pouště na jihu Libye, kde jejich centrum moci bylo ve Fezzanu (Phazanie) a kde se nacházelo hlavní město Garama, které dobyl prokonzul Cornelius Balbus v roce 20 př. n. l. [29]

Po roce 70 n. l. se Garamantové (které Tacitus při této příležitosti nazývá „nezkroceným národem“) usadili v Tripolitanii a obléhali Lepcis Magnu. Vojska legáta z Numidie je vyhnala, ale mohla získat zpět pouze část kořisti (zbytek byl prodán vzdáleným národům, což svědčí o existenci transsaharského obchodu). Římané našli zkratku k dosažení země Garamantů, jejíž část však pro ně zůstala nepřístupná (Plinius, V, 38; Tacitus Hist., IV, 50, 7-8). Je proto pochopitelné, proč na rozdíl od Gaetulů Garamantové, kteří zůstali mimo říši, neposkytli římské armádě pomocné jednotky auxiliari. Podle Tacita Garamantové měli krále. Navzdory poetickému halo, které obklopuje jejich jméno, tento lid přesto představuje skutečnou historickou konzistenci a musíme souhlasit s tím, že byl organizován do podoby státu, jehož stabilita byla založena na dvojím ovládání, jednak saharských silnic a také oáz v krajině Fezzanu. Jejich cirkulační oblast sahala na sever a na severozápad do Tripolitanie přes Cidamus (dnešní Ghadames v Libyi), kde byli v kontaktu s Gaetuly a mohli by ohrožovat pobřežní města jako v roce 70 n. l. na východ, za velkou Syrtu, do Zely směrem na Augilu, kde se nacházel kmen Nasamones. Nepochybně se potulovali pouští na jih až k Tassili des Ajjer. [30]

Na sever od Garamantů sídlil velký kmen Nasamonů (Nasamones). Lokalizace dle Hérodota je na jižním a východním okraji Velké Syrty (Syrtis maior), velkého zálivu, na jehož jihu se rozkládá dnešní Libye. Nasamónové se často stavěli proti moci, která ovládala Kyrenaiku. Během občanské války podporovali Catona (a tedy pompeiovce) proti Caesarovi. Za vlády Domitiana v roce 86 n. l., kdy již byli závislí na Římanech, vyvolali hněv císaře, který se na základě jejich porážky chválil v senátu, že jim „zakázal existenci“. Gnaeus Suellius Flaccus, legát třetí legie (legio III. Augusta), který byl vyslán Domitianem aby kmen zpacifikoval (neboť zmasakrovali daňové úředníky), je ale jen těžko překonal; Nasamónové se totiž vítězně zmocnili římského tábora, ale v důsledku vypití zde uskladněné dodávky vína určené pro legionáře, většina kmene Nasamones usnula a po návratu Flacca a jeho oddílů, opilé a spící domorodce legionáři zmasakrovali. [31]

Důvody prvních srážek nejsou vždy zcela jasné, není znám explicitně spouštěcí mechanismus těchto konfliktů mezi Římany a místními kmeny. S největší pravděpodobností se jednalo především o obavu domorodých kmenů ze záboru půdy, stavbu silnic, které dle mínění domorodých kmenů omezovaly pohyb a zakládání městských aglomerací. Obdobné střetnutí, ale rozsahem mnohem větší, se odehrálo v letech 17–24 n. l. mezi kmeny Musulamiů, Gaetulů, Cinithiů a Garamantů, vedených bývalým členem pomocných oddílů římské armády auxiliari, místním rodákem Tacfarinem a římskými pravidelnými jednotkami několika římských prokonzulů a velitelů. [32] Dohru měla tato válka ještě ve vzpouře Aedemona v čele Maurů. Po této, poměrně dlouhé vlně násilí spojeného s římskou provinční konsolidací na jihu, byl kmen Musulamiů a jejich země formálně uznána římským státem.[33] Menší konflikt v roce 69 n. l. způsobil kmen Garamantů zapletením se do boje mezi městy Oea a Lepcis Magna.[34]

Seznam větších konfliktů mezi Římem a domorodými kmeny lze uzavřít rokem 73 n. l., kdy podle epigrafických záznamů z města Volubilis došlo v provincii Mauretania Tingitana k útoku na město Cartennae (dle CIL 8, 9663) a je známa přítomnost vojáků z legio VI Ferrata v pohoří Aures (Alžírsko), kdy však není jasné, zda přítomnost vojska byla nějakou reakcí na nepokoje (CIL 8, 10230). Antickými autory není popsán žádný větší konflikt až do 3. stol. n. l., což naznačuje, že po interakcích mezi místními kmeny a římskou říší v počáteční fázi ovládnutí severní Afriky se dostal stav mezi domorodým obyvatelstvem a římským impériem do mírového období. Romanizace se dotkla částečně i kmenů za hranicemi (Garamantes a Gaetuli).

Pro označení lidských komunit, které neznali model sociální organizace města (civitas), ale které v době obsazení Afriky žili v kmenovém rámci, si Římané zachovali termín gentes.  V jejich očích to bylo nejvhodnější slovo pro charakterizaci životního prostředí těchto populací, protože vyjadřuje určité pojmy podobné i v Římě. Ve skutečnosti se tento termín v Římě používá k označení přirozeného společenství založeného na krevních vazbách s vazbou na stejné předky. Sdružuje určitý počet rodin, jejichž solidarita se odráží v běžných, společenských a náboženských praktikách, zejména pohřbu. Znamení příslušnosti k lidem je určeno jménem. Gentes, které představují primitivní formu společenské organizace, pokračují po celou historii Říma.

V Africe Římané nechápali zcela složitost struktur společnosti a označovali různá společenství jako gentes od malých rodinných skupin až po velké kmenové konfederace. Lidé byli stále založeni na představě víceméně úzkých příbuzenských vazeb, kolem nichž je zaveden systém společných hodnot a zvykového práva (ius gentium). Sdružovalo obyvatele ekonomicky méně rozvinutého území se zemědělsko pasteveckým životem. Znalosti afrických populací žijících v takových podmínkách v době Římské říše vycházejí z epigrafických a literárních dokumentů, jejichž studium umožňuje přístup k vnímání, které Římané měli o těchto gentes a povaze vztahů s nimi.[35]

Římský stát kontroloval záležitosti určitých etnických skupin tím, že jim dal na starost úředníka, prefekta kmene, praefectus gentis [36]; víme, že jednou z funkcí těchto prefektů byl nábor vojáků. Jsou doloženi u šesti národů, či kmenů v Numidii: Numidae, Musulamii, Mazici, Cinithia, Salassia a Madica. Všichni byly v římském schématu klasifikováni jako gentes. V domorodých etnických skupinách existoval srovnatelný zrcadlový efekt autority, kdy byly státem uznáni podobným způsobem náčelníci kmenů neboli principes gentis, kteří se uváděli jako oficiální vůdci svých národů. [37]

Titul princeps gentis je několikrát doložen především v Mauretanii, kde je dokonce uváděna koalice čtyř těchto vůdců kmenů, kteří byli rozdrceni legátem Macriniem Decianem v severní Numidii poté, co překročili hranice Mauretánie v letech 259 / 260. [38] Titul přecházel do princeps civitas poté, co kmen dostal městskou organizaci. Ve 4. stol. je rozeznatelný další titul, praefectus, který je důsledkem většího politického tlaku Římanů na kmeny. Tito domorodí prefekti umístění do čela kmenů mají v zásadě prokázanou věrnost. Často jsou to veteráni, zatímco jejich předchůdci byli soudci, a dokonce na začátku velitelé kohort nebo alae. [39] Při svém jmenování byli obdařeni insigniemi, které popisuje Prokopios z Kaisareie:

„Byli tam i takoví, kteří poslali jako rukojmí své děti a kteří podle starého zvyku žádali císařské odznaky. Neboť Maurové měli zákon, že nikdo nesmí jednat s Římany, dokud mu císař nepošle odznaky…..Tyto odznaky jsou stříbrná pozlacená berla, čapka, která nepokrývala celou hlavu, ale která je stočena do tvaru koruny a z níž visí několik stříbrných plíšků, bílý plášť sepnutý na pravém rameni, bílý pomalovaný chitón  a pozlacené střevíce.“ [40]

Během principátu byl post praefectus gentis obsazen armádními důstojníky, městskými hodnostáři nebo správci jezdeckého stavu, často s odpovědnost za správu více než jednoho kmene. Za dominátu a v pozdní římské říši byl tento post monopolizován samotnou kmenovou šlechtou. Tito domorodí prefekti by pravděpodobně měli být vnímáni srovnatelně s curatores (kurátory), vyššími občanskými soudci, kteří byli teoreticky jmenováni císařskou vládou. V praxi víme, že byli ve skutečnosti nominováni městskou radou a imperiální potvrzení bylo pouhou formalitou. Tento systém pravděpodobně se vyvinul od poloviny 3. století.

Nezdá se, že praefecti gentium získali císařské nomen gentilicium [41] Flavius při vstupu do úřadu, soudě podle epigrafických záznamu. Namísto toho ale zůstávají Aurelii, což naznačuje pouhé civitas v důsledku Constitutio Antoniniana. Z toho vyplývá, že titul nesl velmi skromnou hodnost v oficiální hierarchii titulů a vyznamenání. Nicméně držení kmenové prefektury dalo poskytnout příležitost projevit věrnost vládě a obecně se přivede k upozornění císaře úřady, navazování užitečných kontaktů a možná i získávání více vznešené hodnosti nebo pozice. V důsledku toho mohl být post zaměřena značná konkurence.[42]

Proti vnějším gentes Římská moc zasahuje jen málo, kromě zaručení udržení mírových vztahů, znovu potvrzených při každé změně partnera, prokurátora nebo princeps gentis a na základě vzájemného uznání. Řím upřednostňuje volbu vůdců, kteří byli jím získáni, někdy s římským občanstvím nebo dokonce přímo jmenovaní Římem v případě, když je císařská moc schopna vykonávat skutečný protektorát. [43]

Velmi názorný popis vztahů mezi Římany a místními kmeny je věnování císaři Marku Aureliovi na oltáři ve Volubilis od prokurátora provincie Mauretania Tingitana Epidia Quadrata, který připomíná setkání prokurátora s Umcetiem, jenž byl princeps gentium kmenů Macenitů a Baquatů (příloha č. 2 – Princeps gentis).

Na pastevecké, nomádské kmeny měl velký dopad proces rozšiřujícího se území pod římskou nadvládou. Nálezy ukazují, že pastevectví bylo možná omezeno, přesto však nebylo od něj upuštěno. Různé farmy uvádějí kombinaci výběhů pro zvířata a zároveň pěstování oliv, což naznačuje usedlejší život části kmenů nebo jejich skupin. K tomuto procesu přispěl rozvoj měst a také přítomnost vojenských posádek a   hranice tak vytvořila velký trh se zbožím, které se vyrábělo nebo pěstovalo u nomádských skupin. Přítomnost stabilních a předvídatelných městských a vojenských trhů stimulovala pastevecké ekonomiky k tomu, aby se stále více specializovaly na výrobu a distribuci zboží s vysokou poptávkou civilistů a vojáků v severní Africe.[44]

—————————————————————————————————–

[23] Hrbek a kol. Str. 57, 75,

[24] Hrbek a kol. str. 283: název Mauři pochází z řeckého Maurúsioi, latinsky zkráceně Mauri  

[25] Plinius Starší 5.1.2., 5.4-5

[26] Eagle, Trousset

[27] Více o konfliktu: https://antickepamatky.cz/pojmy/gaetulska-valka/

[28] Encyclopaedia Britannica

[29] Trousset: Nomadisme (Sharien en Afrique du Nord dans l´antiquité) v Encyclopedie Barbère, 2012

[30] Desanges: Garamantes str. 3, Tacitus Letopisy IV. 23. 3., Trousset, Les Garamantes EB 34 / 2012

[31] Desanges, Nasamons str. 3 – 5, Zmínka o Domitianovi je u Straba XVII, 3, 22, a Cassia Diona, Roman History 67.4.6, o Flackovi se zmiňuje také Zonaras XI, 19

[32] Shaw str. 11. Více o Tacfarinovi: https://antickepamatky.cz/pojmy/povstani-tacfarina-17-24-n-l/

[33] Shaw str. 11

[34] Plinius Starší 5.5.

[35] C. Hamdoune: Gens, Gentes, Gentiles EB, 1998

[36] CTh. 11, 30, 62. 

[37] Shaw str. 15 (např. praefectus gentis z kmene Musulamii, T. Flavius Macro, CIL 8, 5351)

[38] Gerhard Winkler: Legio II Italica, Geschichte und Denkmäler, str. 124: Caius Macrinius Decianus, pravděpodobně galského původu, za císařů Valeriana a Galliena působil jako proprétor v Numidii a poté v Noriku (CIL VIII 2615: propraetore provinciarum Numidiae et Norici)

[39] Camps str. 184

[40] Prokopios: Válka s Vandaly I, 25

[41] Nomen genticilium, rodové jméno. Původně označovalo římského člena rodu, ale i italské rody měly nominu, ale po sociální válce v letech 91-88 př. n. l., tento rozdíl zmizel udělením civitas.

[42] Rushworth str. 222

[43] C. Hamdoune: Gens, Gentes, Gentiles v Encyclopédie Berbèr, 1998

[44] Vanacker, Blood, Power and Profit str. 250

3 – Vztahy mezi Římany a domorodými kmeny

Římské občanství zaručovalo mezi jinými právy i právo uzavřít legitimní manželství (matrimonium legitimum), tedy plnohodnotné ius conubii, z toho vyplývá, že legitimní manželství mohly uzavírat osoby, které měly connubium, tj. právo uzavřít zákonný sňatek. Manželství bez conubia bylo považováno rovněž za manželství, ale jenom za „manželství podle práva národů“, [45] které nemělo plné právní účinky, tedy manželství bylo nižšího druhu a významu. [46]

V právním řádu definovali Římané také konkubinát, tedy soužití dvou lidí bez uzavření manželství. [47] Jedním z pozoruhodných zákonů na pokraji pozdní antiky se jeví zákon buď z roku 370 nebo z roku 373 a který je uveden v Codex Theodosiana [48], zákon byl různě vysvětlován, protože se jeví jako plošný zákaz všech manželství, ale nelze jej interpretovat zcela jednostranně v jakémkoliv duchu manželství mezi Římany a barbary. Zákon Valentiniana a Valenta zakazoval manželství ne mezi všemi Římany a barbary, ale mezi provinčními římskými ženami a mužskými barbary, kteří měli vojenské povinnosti, a mezi provinčními římskými muži a ženami z barbarského prostředí, které byl\ spojovány s národními komunitami, gentiles. Císařské obavy o vojenskou službu pohanů a její souvislost s držbou půdy naznačují, že to, co na konci 4. století učinilo manželství mezi pohanskými barbary a provinciales problematické, nebyly obavy z miscegenací [49] nebo barbarské neloajality, ale obavy z odlišných právních statusů a povinností.

Zákon je ještě nejasný kvůli adresátovi, protože pokud byl adresován Theodosiovi Staršímu, tak ten nebyl v uvedených letech magister militum, ale byl titulován jako dux nebo comes. Rovněž datace je nejasná, neboť v roce 370 bojoval Theodosius s Alamanny, datum uvádí Rosario Soraci  [50] a tak je možné, že datum 373 se vztahuje k bojům v severní Africe při povstání Firma, který pocházel ze smíšené rodiny vzniklé sňatkem mezi jeho dědem Saturninem a Numiďankou jménem Collocial. [51]

Tento zákon je tedy možná jedním z mnoha zákonů odrážejících pozdně římské imperiální touhy zakázat manželství mezi osobami nerovného právního a sociálního postavení a že zákon vznikl z důvodu obav ze zrádných nebo pobuřujících spiknutí s barbary, které by mohly vzniknout v důsledku sňatků mezi Římany a barbary. [52] Ale v případech, kdy barbaři a Římané neměli neslučitelný status, snad proto, že dotyční barbaři neměli vojenskou povinnost nebo se ocitli pod záštitou římského práva, neexistovala žádná omezení proti sňatkům.

To znamenalo, že každý svobodný barbar, který nebyl povinen sloužit jako gentilis, se mohl svobodně oženit s Římankou, pokud by neexistovaly jiné problémy se statusem nějaké diskvalifikace a za předpokladu, že by to barbarovi pravděpodobně dalo status římského provincialis, přimět jej, aby byl odpovědný provinční muneře. Sňatky mezi Římany a barbary se vyskytovaly ve stále větším počtu, což urychlovalo rostoucí integraci mezi římskou a barbarskou populací a usnadňovalo relativní snadnost asimilace barbarů do římského světa. [53]

Manželské svazky ve vojenské oblasti byly komplikovanější. Ve stálé armádě císařství se doba služby v legiích zvýšila ze šestnácti na dvacet a později na pětadvacet let. Statisticky „průměrný“ voják, který narukoval na dvacet pět let ve věku dvaceti let, mohl očekávat, že v aktivní službě stráví až tři čtvrtiny zbývajícího života. Za těchto okolností bylo obtížné sladit založení rodiny s vojenskou službou, zvlášť když byla většina vojska nasazena na periferii římské říše a navíc od raného principátu a nejpravděpodobněji od Augustovy vlády byli římští vojáci právně neschopni vstoupit do uznaných manželství.

Na samém konci 2. století n. l. jim císař Septimius Severus poskytl v roce 197 n. l. právo „žít“ (tj. oženit se) se svými manželkami. Ve 4. století n. l. se již manželky a děti začaly považovat za typické rysy života vojáků a často se synové vojáka stávali též vojáky. Senátorští velitelé a také z jezdeckého stavu byli osvobozeni od zákazu, přesto jim bylo zakázáno brát si ženy z provincií, ve kterých plnili své povinnosti. Částečně se pro vojáky změnila situace v době vystoupení z armády, protože veteráni (honesta missio), měli právo na sňatek (conubium) s jednou stávající partnerkou nebo budoucí manželkou bez ohledu na občanský status. [54]

Zajímavý je epigrafická skladba z náhrobků v Africe, Pannonii a Španělsku kdy nápisy na náhrobcích věnované manželkami na manžely ve vojenských rodinách pravidelně převažují nad vzpomínkami manžela na manželku, zatímco u pohřebních věnování civilního obyvatelstva je tomu opačně. Pokud jde o věkovou strukturu manželů, souhlasili se standardní konvencí, která odpovídala nevěstám s výrazně staršími ženichy: manželky vojáků zaznamenané v epitafech jsou často dvacetileté až třicetileté a je otázkou, jak dobře byla imperiální armáda integrovaní do provinční společnosti.

V epigrafickém záznamu nese asi 90% všech zaznamenaných manželek vojáků a veteránů „římská“ jména (duo nomina s latinským nomen gentile a latinským nebo řeckým příznivcem), což ponechává malý prostor pro domorodá jednotlivá jména. To může znamenat, že  vojáci v naprosté většině vytvářeli manželství se ženami, které byly buď „Římanky“, v užším slova smyslu občané italského původu, nebo pocházející z jiných rodin římských vojáků nebo veteránů auxiliari s občanstvím nebo ženy, které byly „Iunian Latins“, tedy neformálně nebo předčasně osvobození bývalí otroci, kteří patřili k římským občanům nebo (legálně i kulturně) „romanizovaní“. [55]

Ne vždy a ne všude se vše přesně dodržovalo omezení možnosti manželství nebo soužití v provinciích a zdají být těžko slučitelná se zprávou T. Livia (43.3), že římští vojáci ve službě ve Španělsku zplodili asi 4 000 dětí s místními ženami. Mnohdy byla sexuální potřeba vykrývána tzv. focariae, hospodyněmi (kuchařkami) nebo jednoduše pomocí nejstaršího řemesla, prostitucí. [56]

V celé římské říši se zdají být manželství mezi Římany a gentiles poměrně rovnoměrně rozložena mezi východní a západní část říše, pokud lze tuto problematiku spojit s oběma částmi. Nejvíce se jednalo o vojáky, kteří byli podle povahy své kariéry mobilní. Rovněž v severní Africe lze doložit několik manželských svazků významných činitelů a aktérů hlavních událostí ve 4. a 5. stol. n. l. [57] Ve 4. a 5. století, v době, kdy sílil tlak barbarů a velké množství z nich se usadilo uvnitř říše se souhlasem impéria a mužská část se stávala součástí římské armády, vzrůstala také averze části Římanů vůči nim. Přesto lze uvést několik významných manželství Římanek s gentiles.

Nebridius a Salvina, on byl synovec císařovny Flacilly a Salvina byla dcerou Gildona (magister militum per Africae viz →B – Povstání a uzurpace – Gildo, hrozba z Afriky), [58] Gót Fravitta, velitel foederátů žádal císaře o manželku a dostal ji; rovněž Frank Merobaudes (magister peditum) měl za ženu Římanku; jedním z nejznámějších případů je původem Vandal Stilicho, jehož matka byla Římanka a dokonce pozdější císařovna Galla Placidia (dcera císaře Theodosia I.) se provdala za pozdějšího vizigótského krále Athaulfa, což mělo symbolizovat sjednocení Římanů a Gótů. A císař Arcadius si vzal bez problémů za ženu Eudoxii, dceru franského generála Bauta. Samozřejmě existuje celá řada manželství mezi římskou elitou a původem barbary a rovněž i mezi méně vznešenými osobami na obou stranách. [59]

—————————————————————————————————–

[45] matrimonium iuris gentium

[46] Kincl – Urfus str. 176

[47] Kincl – Urfus str. 177

[48] CTh 3.14.1. „Imperátoři Valentinian a Valens, Augustus, Theodosiovi, magister equitum. U žádného z provinciálů, jakéhokoli hodnosti nebo postavení, nesmí existovat manželství s barbarskou manželkou, ani se nemůže provinční žena provdat za žádného z barbarů. Pokud však vzniknou nějaké vztahy manželstvím mezi provinciály a barbary jako sňatky tohoto druhu, bude hlavně potrestáno to, co je v nich podezřelé nebo odporné“.

[49] Miscegenace je pejorativní termín označující mísení lidí různých ras. Miscere je latinsky mísení a genus jako rasa, či rod.

[50] Rosario Soraci: Ricerche sui „conubia“ tra Romani e Germani nei secoli IV-VI, Catania 1974

[51] Mathiesen str. 141

[52] Mathiesen str. 143

[53] Mathiesen str. 154–155

[54] Scheidel str. 2 a 3.  Odkazy na věna ukazují, že vojenská manželství by mohly být ve skutečnosti založena téměř stejným způsobem jako formální manželství, pokud si to strany přály, ale zároveň poukazují na velké právní znevýhodnění. Kdyby jejich manželé zemřeli, ztratili by její věna a v důsledku toho by bylo (ještě) těžší znovu se oženit nebo se živit.

[55] Scheidel str. 7 a 8

[56] Scheidel str. 8 a 9

[57] Blockley str. 71

[58] Více o uzurpaci a povstání: https://antickepamatky.cz/velke-projekty/gildo-hrozba-pro-rim/

[59] Blockley str. 76

 4 – Administrace afrických provincií a města

Severní Afrika se stala součástí Říma nejprve válkou a následným zničením Kartága ve třetí punské válce (146 př. n. l.). Od poloviny 2 stol. př. n. l. existovala provincie Afrika a odděleně Numidia a Mauretania. Od roku 105 př. n. l. se rozdělila Numidie  na Východní a Západní. Od Augustovy doby byla základní jednotkou civilní vlády provincie; do nové provincie Africa Proconsularis (v roce 27 př. n. l.) byly včleněny dvě provincie Africa Vetus a Africa Nova. Hlavní město se posunulo zpět z Utiky do znovu vybudovaného Kartága. Císař Claudius založil v roce 42 n. l. provincie Mauretania Caesarensis (s hlavním městem Caesarea) a Mauretania Tingitana (s hlavním městem Tingi, dnes Tanger) a tím ukončil klientské království Mauretánie s králem Ptolemaiem (viz níže).[60]

Každá provincie Afriky měla svého správce zvaného praeses, zodpovědného za civilní správu provincie, pouze s výjimkou provincie Africa Proconsularis, která dodržovala zvyk datující se zpět do republiky, mít svého úředníka, prokonzulského správce, ze senátorského stavu. Numidie při aplikaci Gallienova ediktu z let 261–262 n. l. přešla pod autoritu správce, který nesl titul vir perfectissimus praeses provinciae Numidiae, Zdá se, že při této příležitosti nedošlo k žádným územním změnám a tato situace trvala až do Diocletianovy vlády. [61] Za císaře Diokletiana (284-305 n. l.) byly provincie seskupeny do diecézí, z nichž jedna byla Afrika. Diokletianovou reformou se stanovilo sedm nových provincií v rámci nového správního pojmenování diecéze: Africa, Tripolitania, Byzacena, Africa Proconsularis, Numidia Cirtensis, Numidia Militana, Mauretania Sitifensis a Mauretania Caesariensis, přičemž se Mauretania Tingitana stala součástí diecéze Hispania, [62] Toto rozdělení mělo zabránit jednotlivým správcům provincií a diecézí koncentrovat větší moc ve svých rukách a tím zabránit možným uzurpacím. Rovněž větší počet určených úředníků umožňoval efektivní výběr daní pro císařskou pokladnu.

Do roku 293 n. l. byla vytvořena Mauretania Sitifensis, zatímco Byzacena, vytvořená z jižní části Africa Proconsularis, se objevila krátce po roce 294. Samotná Africa Proconsularis byla rozšířena přidáním části Numidia a Tripolitana se poprvé jeví jako samostatná provincie někdy mezi lety 294 a 307. Zatímco pobřeží Tripolitany dříve ovládal legát prokonzula Afriky a vnitrozemí legát legio III Augusta, nyní mělo svého vlastního nejvyššího úředníka nesoucího titul praeses. Ačkoli byl primárně soudním úředníkem, nesl také odpovědnost za správu daní a vymáhání plnění daní určených pro liturgie nebo munery přidělené různým členům místní kurie.

V době Diokleciána prokonzul Africa Proconsularis řídil administraci ve své vlastní doméně, zatímco vikář africké diecéze převzal jeho odpovědnost v ostatních afrických provinciích. Od roku 395 n. l. však tuto odpovědnost měl africký vikář i v provincii Africa Proconsularis.[63]  (Příloha č. 3 – Vývoj afrických provincií )

Každá diecéze (s výjimkou prokonzulárním guvernérem Africa Proconsularis) byla pod dohledem zástupce praefectus praetorio (v době Diokletiana již pouze civilní úřad), což byl vikář, vicarius, který se zabýval dohledem nad správou. Vikáři byli odpovědní přímo císaři (viz množství ediktů adresovaných přímo jim – Codex Theodosianus). Diecéze společně tvořily prétorské prefektury.

Za Konstantinovy vlády se situace v Numidii opět změnila, správcem se stal senátor a titulem consularis provinciae Numidae s hlavním městem Cirta, zničeného za obléhání prétoriánským prefektem císaře Maxentia Rufiem Volusianem, který porazil uzurpátora Domitia Alexandra (B – Povstání a uzurpace→Domitius Alexander 308 – 309) [64] a znovu vybudovaném za Konstantina, po kterém byla Cirta přejmenována na Constantina. [65]

Po Konstantinově smrti v roce 337 byly africké prefektury rozdělená jednomu z jeho tři žijících synů, kteří si říši rozdělili mezi sebe. Constantinus (Konstantin II.) vládl v Galii, Anglii a Hispánii, Constans spravoval Itálii, Ilýrii a Afriku a Constantius II. se dohodl s bratry na správě Řecka, Thrákie, asijských provincií a Egypta. [66]

Římská říše je často považována za byrokratický stát, ve kterém podstatná moc a diskrétnost ležela v rukou administrativních zástupců vlády. Decentralizace se týkala správního rozdělení, ale centralizační snahy císařů o kontrolu, tedy politika jako taková, se týkala udržování systému pohromadě. Různé direktivy byly vyvolány specifickými situacemi nebo požadavky. Císařské zákony byly vydávány, v závislosti na postavení příjemců, prostřednictvím dekretů (decreta), ediktů (edicta), dopisů (epistola) nebo odpovědí na konkrétní otázky nebo žádosti o konkrétní pokyny (rescripta). Pouze ve zvláště důležitých případech, zejména před rozdělením říše v roce 395, byly zákony vydávány současně všem prétoriánským prefektům. Za druhé, existovaly překrývající se řídící orgány. [67]

Snad nejpozoruhodnější rys historie Afriky Proconsularis pod římskou vládou, protože nesla právní instituce a právní praxi, je trochu opožděný rozkvět komunálního života a jeho dlouhá historie. Afrika prošla neobyčejně bohatou urbanizací, kdy bylo založeno více jak 600 měst, z nichž mnohá měla statut municipia a kolonie. [68] Krajina kolem Kartága byla obhospodařované statky kartáginských elit, ale mimo tuto oblast byla jiná města, která, jak se zdá, měla městský status a samostatná městská území jako Cirta, čtyři města se posuzovala jako královská – Regia (Thimisida, Bulla, Hippo a Zama) a několik měst se nacházelo v punsko – libyjské části, v Tripolitanii.

Pobřežní města byla původem punská, ale směrem do vnitrozemí byla města berberská, numidská nebo maurská. Většinou byly ve vnitrozemí vesnice obsazené kmeny nebo klany, definované třemi až pěti vesnicemi, jejíž správu řídila rada starších, zatímco existenční ekonomika byla směsí pastevectví a zemědělství. Zdá se, že mezi 4. a 2. stoletím př. n. l. byla rozhodující pro transformaci několika z těchto vesnic na městská správní nebo hlavní centra královská účast a rostoucí zapojení do zahraničního obchodu a dislokace veteránů. [69] 

Z imperiální perspektivy byla Afrika vystavena několika okamžikům regulace nebo změnám veřejného práva a zřetelným vlnám kolonizace, které začaly sice po anexi kartáginských území ve druhé polovině 2. století př. n. l., ale sílily až pod vlivem Julia Caesara a za vlády Augusta. V případě severní Afriky (jako někdy i v jiných částech impéria) však zavedení římských kolonistů do již existujících osad často nevedlo ke změně veřejnoprávního statusu komunity nebo postavení jejích obyvatel. Místo toho, jak se zdá, byla komunita římských občanů leckde konstituována jako vlastní veřejnoprávní subjekt s označením oppidum, pagus nebo conventus, prostorově integrovaná, ale legálně oddělená od domorodého obyvatelstva. [70]

Domorodé gentes, bez ohledu na jejich důležitost, se vždy prezentují jako orgány oficiálně uznané římskou mocí, zejména jako právní subjekty (klauzule saluo iure gentis, obsažená na Tabula banasitana [71]), ale jejich přesné postavení závisí na jejich situaci vůči římské moci. Stav gentes lze analyzovat z nápisů, které poskytují informace o umístění a způsobu soužití s Římem, ale také o jejich fixaci kolem městských center, které předcházejí víceméně rychlému přístupu na bázi civitas. Takový vývoj se týká gentes, které z různých důvodů formovaly blíže k provinciím. Mezi Proconsularis a Mauretania se objevují značné rozdíly.

V Proconsularis jsme svědky rozšíření o geograficky stále rozsáhlejší oblasti tak, jak postupovali Římané. Hranice vymezení území mezi různými gentes, mezi gentes a městy, mezi gentes a jednotlivci, znamenají tak převzetí afrického prostoru. V císařském období má politika stejnou tendenci se vyvíjet za dynastie Severovců. V Mauretanii Tingitana je však vynaložené úsilí mnohem skromnější. Je proto nutné rozlišovat případ území méně preventivně integrovaných do efektivního rámce římských provincií na rozdíl od gentes, které unikají přímé podřízenosti Říma kvůli jejich velmi izolované zeměpisné poloze a navíc často v obtížně dostupných horách Mauretánie daleko efektivního centra římské autority nebo kvůli silné kmenové identitě (např. Baquatesové). [72]

Města v pozdní antice byla základními stavebními kameny antického světa, administrativními, náboženskými, výrobními vzdělávacími a kulturními centry. [73] Města se  v severní Africe (Příloha č. 4) se vždy těšila velkému stupni autonomie, takže městské rady, jejichž členové se nazývali, jako jinde v římské říši, dekuriony (decuriones, curiales [74]), vymáhaly zákony, vybíraly daně, dohlížely na smlouvy a poskytovaly zábavu ve prospěch lidu prostřednictvím munus (mn. munera). [75] Mnohdy nese život měst odkazy na dřívější dobu, ve 2. stol. n. l., mnoho míst nese domorodá toponyma a volí soudce stále pod punským názvem suffetes. [76] Punské písmo zřejmě zmizelo ze severoafrických měst na konci 2. stol. n. l. a zmutovaná forma přežívala na venkově i ve městech, kde  se i nadále mluvilo „neo punským“ jazykem. [77] To však nijak nebránilo prudkému rozvoji měst za císaře Claudia (41–54), kdy se prudce rozvíjí stavební činnost měst, především v provincii Africa Proconsularis.

Jestliže měl ve Řím ve 2. stol. n. l. přibližně 1 milión obyvatel, africká města byla v hned za ním, Alexandria dosahovala více než 500 000 obyvatel a Kartágo ve 3 stol. více jak 300 000 obyvatel. Další velké přístavy však této velikosti nedosahovaly Puteoli přibližně 50 000, Ostia od 25 000 do 50 000, ostatní města byla o hodně menší a pouze největší z nich dosahovaly počtu okolo 25 000 až 50 000 obyvatel. [78]

Velké množství velkých staveb, jako jsou chrámy, macella apod. financovali významné soukromé osoby nebo patronus, čestný ochránce města. Vývoj města a jejich výstavbu lze dokumentovat na příkladu města Thugga (Dougga). Po dobytí regionu Římané udělili městu titul civitas peregrina, přičemž město bylo zahrnuto do teritoria (pertica) Kartága, ale v této době vznikl vedle stávající osady také pagus římských kolonistů. Po dvě století tak místo spravovaly dva občanské a institucionální orgány, město s jeho peregrini a pagus s jeho římskými občany (Coloni Carthaginienses), z nichž oba měly římské občanské instituce: soudce a rady (ordo) decuriones pro civitas a místní administrátoři pro pagus, který byl legálně podřízen Kartágu. Někteří z těchto občanů, možná ti, kteří trávili více času v místě než v Kartágu, byli za pagus vybráni jako patroni. Jenom v tomto městě byla provedena v době Claudia rekonstrukce chrámů templum Caesaris, Venus et Concordia, výstavba chrámu bohyně Ceres, výstavba macella, oblouk původně určený Gaiovi, byl přeměněn na Claudiův apod. [79] Africká města se nijak diametrálně nelišila od ostatních měst v impériu, kde se uplatňoval evergetismus jehož prostřednictvím se uplatňovalo financování významné části veřejných služeb, ale nepůsobil jako redistribuce ve prospěch potřebných, byl výrazem šlechetnosti vynucovaný veřejným míněním. [80]

Dokladem, že v severní Africe se mohl i prostý člověk dostat velmi vysoko i v městském prostředí, ač z něj nepocházel, je pohřební stéla z města Mactaris v provincii Africa Proconsularis [81], která básnicky zachycuje životní příběh prostého žence, sklízeče, narozeného ve velmi chudé rodině, který se ale tvrdou prací pod spalujícím sluncem vypracoval z pouhého žence (demessor) na vedoucího skupiny ženců (ductor turmae messorum) po dobu 12 let, stal se majitelem velkého domu (dominus), měl syny a vnuky a dostalo se mu veřejného uznání  a spousty poct: být dekurionem, sedět na čestném sedadle v chrámu a nakonec cenzorem města (soudce zodpovídající za veřejnou morálku). Na konci epitafu nabádá: „Milí lidé, naučte se žít bez hříchu, kdo žije bez viny, získal právo zemřít bezúhonný“. (obrázek a příloha)

Ve 2. stol., zejména za vlády Septimia Severa, tedy již velmi pozdě, má mnoho míst status autonomního města s jejich veřejnými institucemi. To neznamená, že mezi populacemi nedošlo k významné sociální interakci, to má dopad na stav a používání místních norem, jakož i na využívání institucí, které uplatňují zákony. [82]

Mimo města se velmi často otroci a hlavně propuštěnci objevují v administrativních funkcích. Průzkum jak ve městech, tak také ve venkovské ekonomice ukázal, že v privátní sféře sloužili jako tabelarii, scribae, arcarii a dispensatores při správě a provozu farem, přirozeně mohli také plnit stejné funkce pro místní samosprávy. [83] Objevila se také nová elity, která si činila postupem času nárok na ovlivňování administrace: duchovenstvo. [84]

Mezi růstem ekonomiky afrických regionů nelze přehlédnout na mnohdy velmi tíživou situaci části lidí a je nesporným kladem císařské správy, že se snažila situaci řešit jako v Itálii v roce 315 [85]:

„Zákon musí být napsán na bronzových a voskovaných deskách a na plátnech a vyslán do všech obcí Itálii, přičemž rukám rodičů může být zabráněno vraždě a jejich naděje se obrátí k lepšímu. Váš úřad bude nucen řídit se tímto nařízením, konkrétně tehdy, pokud kterýkoli rodič nahlásí, že má potomky, které z důvodu chudoby není schopen uživit, nedojde k žádnému zpoždění při vydávání jídla a oblečení, protože výchova novorozence nedovolí žádné zpoždění. K plnění tohoto úkolu přikazujeme, aby náš fiscus a naše peněženka poskytovaly své služby bez rozdílu“.

podobně se tak děje i v severní Africe v roce 322, kdy reskript od císaře Konstantina směřoval k Menandrovi, pravděpodobně prvně jmenovanému comes Africae, (vrchnímu veliteli):

„Dozvěděli jsme se, že provinciálové, kteří trpí nedostatkem obživy a životními potřebami, prodávají nebo slibují své vlastní děti. Pokud by tedy měl být nalezen jakýkoli takový člověk, který není podporován žádnou podstatou rodinného majetku a který podporuje své děti utrpením a obtížemi, bude mu prostřednictvím našeho fisku poskytnuta pomoc, než se stane obětí neštěstí. Prokonzulové, guvernéři a finanční zástupci po celé Africe tak budou mít moc svobodně poskytnout potřebnou podporu všem osobám, které podle jejich pozorování budou v bezprostřední nouzi a ze státních skladů okamžitě přidělí odpovídající potraviny. Neboť je to v rozporu s Naším charakterem, že bychom měli nechat každého člověka zničit hladem nebo dopustit spáchání hanebného činu“.[86]

—————————————————————————————————–

[60] De Imperatoribus Romanis – 3, End of the clients Kingdom and the Annexation of Mauretania

[61] Ghaki, Laporte et Dupuis str. 59

[62] Adkins str. 119

[63] Matthews, str. 26–27

[64] Více o uzurpaci: https://antickepamatky.cz/velke-projekty/uzurpace-domitia-alexandra-308-311-n-l/

[65] Ghaki, Laporte et Dupuis str. 60

[66] Adkins str. 32, stránky Antický svět, Constantinovi synové

[67] Hammer str. 3–4

[68] Encyklopedie dějin starověku str. 13

[69] Cappelletto str. 613–614

[70] Ando str. 4

[71] Tabula Banasitana – bronzová deska z provincie Mauretania Tingitana IAM II, 94 s textem, zachycujícím úspěšnou žádost domorodého vůdce z kmene Zegrens i s rodinou o římské občanství. Udělení občanství se nijak nedotýkalo jeho kmenových práv a pochází z roku 177, za vlády Marka Aurelia a obsahuje seznam 12 svědků. http://ancientrome.ru/ius/library/banasita/tabban.html

[72] Hamdoune: Gens, Gentes, Gentiles v Encyclopédie Barbère, 1998

[73] Bednaříková str. 29

[74] Název představitelů měst mohl být jak decuriones, tak za pozdní antiky převládající curiales    (Kuriálové).

[75] Munus (munera) bylo poskytování veřejných prací a zábavy ve prospěch lidu osobami s vysokým postavením a bohatstvím. Existovalo mnoho druhů munera (patrimonia, corporalia, opera publica a jiné).

[76] Ando str. 5

[77] Cherry str. 92

[78] Erdkamp – Urbanism str. 3–4

[79] Cappolletto str. 615–616. Pagus znamená zejména venkovský obvod, větší správní celek mohl znamenat něco jako župu. Obyvatelé se často nazývali pagani. Patronus byl příslušníkem nobility, který byl čestným ochráncem města v němž míval různé úřední funkce a mohl rovněž zastávat vojenské úřady v říši, zatímco benefaktoři (dobrodinci, dárci) byli aktivní spíše na místní úrovni, Slovník antické kultury, 1974

[80] Evergetismus, služba či dar veřejnosti od významné osobnostem která je financuje z vlastních soukromých zdrojů a vystupuje jako mecenáš. Sociologická encyklopedie, Sociologický ústav AV. https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Evergetismus

[81] Stone str. 106, CIL 08, 11824 = ILS 7457, Pohřební stéla je nyní umístěna v pařížském Louvru; je vysoká 1 m a široká 0,54 m. Nápis do angličtiny přeložila M. Halsey

[82] Ando str. 5

[83] Shaw, Slavery Roman Africa str. 52

[84] Hammer str. 4

[85] Garnsley str. 243, CTh 11.27.1 List císaře Konstantina Ablaviovi (vicarius?)

[86] Garnsley str. 243 CTh 11.27.2 De alimenti quae inopes parentes de publico petere debent

5 – Klientská království – Numidie

Vznik klientských království v okolí začínajícího římského impéria umožnil ochranu jeho vnějších hranic, snadnější přechod do provinčního uspořádání a rozšíření trhu. Mnohdy byli mladí nástupci místních království posíláni do Říma a tím vládnoucí třída navázala přátelství a spolupráci (což byl jev známý již z řeckého prostředí). Římská říše a zvlášť Octavianus trval na tom, že jejich králové se měli stát osobními klienty císaře (amiticia). [87] Augustus viděl víc než jen dřívější použití těchto králů, jako vojenských stoupenců v bitvách o nadvládu a uvědomil si jejich plný potenciál pro sjednocenou říši – některé klientské státy používal jako nárazníky proti vzdálenějším nepřátelským národům, jiné jako ochranu obchodních cest a jiné si zachovaly smysl národní identity a zároveň jim byl představen Pax Augusta pro jejich problémová témata.

Císař si zároveň uvědomil, že připojení některých z těchto království je nezbytné a žádoucí, a tak začala postupná transformace království na provincie. Augustovi nástupci zjistili, že jejich předchůdce, který zdědil tolik malých, ale potenciálně mocných klientů, byl dobrým příkladem pro jednání s nimi. Julsko–Claudijská i Flaviovská vládnoucí dynastie pokračovaly v procesu romanizace a anexe, o nových klientech bylo uvažováno jen tehdy, když legie potřebovaly podporu nebo odpočinek ve válce; pouze v Arménii představovala klientela problémy. Císař Traianus se nejdříve pokusil o připojení všech jeho klientů a jeho neúspěch ukázal moudrost postupného osídlování Augustem, jenž trvalo po několik století. [88]

Řím založil svou první africkou kolonii, Africa Vetus, v nejúrodnější části území, které bylo dříve kartáginským územím, a zvolil Utiku jako správní hlavní město. Zbývající území bylo ponecháno v doméně numidského klienta krále Massinissy. V této době měla římská politika v Africe za úkol jednoduše zabránit případné další velmoci, aby se stala soupeřem Říma a stanovit jakési nárazníkové pásmo. Massinissovi a jeho potomkům byla proto poskytnuta velká svoboda v jeho vládnutí, tím vzniklo to, co by se dalo nazvat „velkou Numidií“. Po jeho smrti v roce 148 př. n. l. se stalo území království objektem dělení mezi jeho dědice do několika menších klientských území a posléze k zahájení války s Jugurthou.

V roce 118 př. n. l. zemřel král Micipsa a jeho říši zdědili jednak dva synové Adherbal a Hiempsal a také adoptivní numidský princ Jugurtha.[89] Poté, co Jugurtha sloužil v legiích, navázal kontakty s mnoha vlivnými Římany, včetně senátorů. Nejdříve nechal zavraždit Hiempsala a Řím v roce 116 př. n. l. vlažně rozhodl s rozdělením říše mezi dva zbývající pretendenty. Jugurtha napadl, dobyl a vyplenil Cirtu v roce 112 n. l., svého rivala dal popravit [90] a to již bylo moc i na Řím, a i když byla část nobility podplacená, rozhodl se pro válku. Velmi dlouhý konflikt trval 6 let, kdy řada nekompetentních římských vojevůdců prohrávala,[91] část byla podplacena (např. Lucius Calpurnius, Marcus Scaurus) a nakonec se objevil v Africe jako vojevůdce i Gaius Marius.[92]

Jugurthu podporoval mauretánský král Bocchus I., jeho tchán, který stál zpočátku mimo konflikt, později aktivně podporoval Jugurthu, ale na návrh Sully s rozšířením svého území až k řece Mulucha, tedy Jugurthovým území souhlasil, že ukončí spojenectví. [93] Jugurtha byl zadržen, převezen do Říma, kde zemřel hlady ve vězení. Po jeho smrti byla většina území Jugurthy pod kontrolou mauretánského klientského krále Boccha a veteráni Mariových legií dostali půdu a usadili se po celém území Numidie.

Občanská válka mezi Caesarem a Pompeiem krátce znovu přivedla severní Afriku do římského centra pozornosti, a nakonec ukončila nezávislou Numidii. Postavení pompeiovců v Africe bylo velmi pevné, uchýlili se sem po Pompeiově porážce u Pharsalu (Farsalu) v roce 48 př. n. l. Ovládali několik legií a na jejich straně stál numidský král Juba I., který byl klientem Pompeia a bránil se Caesarově vládě, proto se nejdříve do Afriky přeplavil se dvěma legiemi a pěti sty jezdci Caesarův velitel a prétor Gaius Scribonius Curio, ten ale byl ve druhé bitvě drtivě poražen králem Jubou. Caesarovi usnadnila pozici podpora mauretánských králů Boguda a Boccha II. a rovněž Publia Sittia.[94]Publius Sittius – Antickepamatky

Poslední velké africké střetnutí občanské války, se událo u města Thapsus v roce 46 př. n. l., kde byli Juliem Caesarem poražen vůdce pompeiovské strany s Africe Mettelus Scipio, podporovaný numidským králem Jubou I. [95] V důsledku porážky pompeiovského vojska zvolil Cato mladší, který se bitvy nezúčastnil, v Utice sebevraždu. Krátce na to se princ Arabión zmocnil západní Numidie, ale byl přemožen Římany a zabit. Obě části se staly za Augusta základem sjednocené provincie Africa Proconsularis.

Největší část numidského království byla proměněna  v římskou provincii Africa Nova. Numidia se stala římskou provincií s výjimkou krátkého období, kdy Augustus obnovil království s Jubou II. jako klientské království. Juba II. byl velmi vzdělaný panovník, napsal řadu rozsáhlých kulturně historických knih, ze kterých se bohužel zachovaly jen citáty. [96] Jeho manželkou se stala Kleopatra Seléné. Romanizace Afriky byla nyní pevně zakořeněna, i když existovaly regiony, kde se udržel punský jazyk až do doby Augustina, a dokonce i po jeho smrti. Přežití jazyka možná souviselo s pravděpodobným příchodem Kartaginců po konci jejich města, punština byla také jazykem numidské moci. Královské numidské mince nesly punské nápisy.

Numidie byla hodně ovlivněna helénismem, zdá se, že královský dvůr a hlavní numidská města, zejména Cirta, byly částečně helenizovány za vlády Massinissy a poté i po celou dobu vlády Micipsy. Řecko-římské myšlenky a formy zavedené v kontextu vztahů s Římem, pro které řecká civilizace představovala kulturní hodnotu větší než její vlastní. Výsledkem byl nepopiratelný „numidský helenismus“ v královských městech a v chování elit. [97] Po Jubově smrti nastoupil na mauretánský trůn jeho syn Ptolemaios, po matce byl vnukem Egyptské královny Kleopatry a Marka Antonia. Jeho osobě se věnuje část kapitoly B – Povstání a uzurpace →Tacfarinas [98]

—————————————————————————————————–

[87] Amiticia – přátelství mezi osobami nebo státem a osobou nebo mezi státy. Přátelům římského státu se říkalo amici populi Romani

[88] Everatt – str. 3–4

[89] Jugurtha se zúčastnil jako spojenec Římanů války proti Numantii

[90] Byli zabiti i někteří římští obchodníci, proto se stal mír pro Řím neudržitelný.

[91] Encyclopaedia Britannica – Jugurtha

[92] Sallustius str. 140

[93] Sallustius str. 141

[94] Burian, Oliva str. 418, Civilizace starověkého Středomoří (vydání 1984). Sittius byl římský žoldák, který spojil své síly buď s mauretánským králem Bogudem nebo s Bocchem  II. (Publius Sittius – Antickepamatky)

[95] Počty v této bitvě byly skutečně velké. Caesarovo vojsko tvořilo 50 000 pěších (více jak 8 legií) a 5 000 jezdců, Pompeiova strana disponovala 72 000 pěšáky, 14 500 lehkými jezdci krále Juby a 60 slony (což bylo poslední použití těchto velkých afrických zvířat  na západě).

[96] Hrbek str. 297

[97] Ghaki, Laporte et Dupuis str. 36–44

[98] https://antickepamatky.cz/pojmy/povstani-tacfarina-17-24-n-l/

6 – Klientská království – Mauretánie

Po smrti Caesara zbyla ze samostatných států pouze dvě mauretánská království, východní s králem Bocchem II. a západní s jeho mladším bratrem králem Bogudem (oba stáli v občanské válce na straně Caesara), v době, kdy stále ještě nenastal na severu Afriky klid. Král Bogud stál později na straně Marka Antonia, proto bylo jeho území odevzdáno Octaviánovu spojenci Bocchovi II. v roce 38 př. n. l., tím se stala Mauretánie jediným královstvím (geograficky dnešní severní Alžírsko a Maroko). Král Bocchus II. zemřel bez dědice a daroval své království Augustovi, který jej po kratším období přímé správy daroval Jubovi II., synovi Juby I. [99]

Bocchus však zemřel v roce 33 př. n. l. a zdá se, že se Mauretánie stala provincií. Určitě nebyl jmenován žádný král. Přesto byla v roce 25 př. n. l. Mauretánie vrácena do rukou klientského krále, když byl Juba II. převeden z Numidie. To se zdá jako krok zpět, ale Augustus pro to musel mít nějaký zásadní důvod. Možná by si velký počet římských občanů v Numidii vyžadoval anexi, ale zbavit severní Afriku klientského krále, to by vyžadovalo zabezpečit vojskem dlouhé hranice od Atlantiku až k Egyptu a Rudému moři římskými jednotkami, množstvím jednotek pro zajištění hranice, především však na západě Afriky. Proto se Augustus zřejmě rozhodl ušetřit své sily, když ustanovil králem svého důvěryhodného přítele, který se osvědčil, i v Mauretánii. [100]

Jak již bylo zmíněno, po Jubovi II. nastoupil král Ptolemaios (vládl od roku 20 do roku 40 n. l.) [101], po jehož smrti pokračovala ještě vzpoura vedená Aedemonem prakticky až do doby Caligulovi smrti začátkem roku 41 n. l.. Nový císař Claudius musel vyslat dvě po sobě jdoucí výpravy v roce 42, které pokračovaly až do Atlasu, kde vzdorovaly místní kmeny. Teprve v této době, byla anektovaná území skutečně rozdělena a uspořádána do dvou provincií, jimž bylo přiděleno jedinečné jméno připomínající jejich maurskou minulost, přičemž pro každé z nich měl zvláštní epiteton evokující jejich hlavní město: Mauretania Tingitana, jméno pocházející z města Tingi (dnešní Tanger v Maroku), které obsadilo marockou část starého království, k řece Malva (Moulouya a císařskou Mauretanii, ovládanou z Caesareie (Cherchell), která pokrývala prostor mezi řekami Malvam (dnes Moulouya) a Ampsaga (dnešní řeka Rhumel). Obě obdrželi jako místodržící prokurátory z jezdeckého stavu, kteří měli v ruce jak civilní správu, tak i velení vojsk, složené v normálních dobách z pomocných jednotek auxiliari, nikoli z legionářů. Tím končí klientské království Mauretánie. [102]

—————————————————————————————————–

[99] Hrbek a kol. Str. 297, Encyclopedia Britannica: Juba II., king of Numidia and Mauretania

[100] Everatt str. 50, rovněž G. Camps: Encyclopédie Berbére, Open Edition Journals, 1991

[101] Ptolemaios byl synem Kleopatry Selene (dcera Marka Antonia a Kleopatry VII Philopator), otcem byl Juba II.

[102] Moderan str. 2, Cassius Dio 60.9.6

7 – Hospodářská situace afrických provincií

Římané neobsazovali země, které by se daly označit jako Terra nova. Afrika jim byla známa ještě z dob před punskými válkami. Kartaginci (Féničané, Foiničané) byli vyspělým národem s obchodním a námořním nadáním. Úrodný pás Severní Afriky byl zárukou prosperity a byl od pradávna považován za důležitou oblast hospodářské sýpky pro Evropu. Pokud si chudina (plebs) v Římě vymohla bezplatný příděl potravin (především obilí) v rámci péči o potraviny, cura annonae a Itálie již prakticky nedisponovala veřejnými pozemky, staly se provincie dobrou náhradou v podobě daní, Lex Agraria z roku 111 př. n. l. obsahoval tři, které také saturovali potřebu Říma. [103] [104]

Ve stručnosti je dobré si připomenout lex Agraria z roku 111 př. n. l. což byl agrární účet za uvedený rok, zůstává cenným zdrojem s ohledem na římský systém exploatace prostřednictvím provinčního zdanění. Tři hlavní oddíly zákona jsou a) ager privatus ex jure Quiritium, který uděloval pozemek pověřeným římským koloniím nebo pro římským občanům individuálně, b) ager privatus ex jure peregrine, to znamená, že z půdy svobodných nebo spojeneckých měst, se neplatily žádné daně a c) ager publicus populi Romani, který popisoval půdu dobytých komunit, jako bylo Kartágo, půda se stávala absolutním majetkem Říma.

Tato třetí třída půdy byla dále rozdělena do následujících druhů, všechny jsou uvedeny v Lex Agraria. Nejprve existoval ager privatus vectigalisque, tento africký pozemek byl prodávaný prétorem nebo kvéstorem v Římě a mohl být odkázán kupujícím, druhý byl ager stipendarius, což byla půda sice ponechána mimo držení Říma, ale na kterou mohl Řím vznést nárok a pokračovat v absolutním vlastnictví, kdykoliv se mu zachtělo. To byla především půda Kartága a měst, která byla dobyta silou zbraní. Na všech těchto afrických půdách byly vybírány různé formy daní. [105]

Flavius Josephus, jeden z židovských velitelů a pozdější spisovatel z 1. století n. l. napsal, že obilí pro potřeby města Říma bylo vykrýváno egyptskou provincií (císařská provincie spravovaná místodržícím z jezdeckého stavu) čtyři měsíce a provincií Afrika osm měsíců v roce a to se opakovalo každý rok. Například produkce obilí se zvyšovala do takové míry, že se Afrika nazývala obilnicí císařství, což bylo signifikantní pro 2., 3. a 4. stol. n. l. Důkazem je vznik další flotily převážející obilí z Afriky, která byla zřízena císařem Commodem (177-192) jako záloha, pokud by z nějakých důvodů včas nepřišlo obilí ze vzdáleného Egypta. Loďstvo pojmenoval commodovským a herkulovským. [106] Flotila mohla cirkulovat mezi Ostií u Říma a provincií Africa Proconsularis. Díky císařským zákonům vrůstala v Africe postupně produkce olivového oleje a tato komodita se stala důležitým vývozním artiklem. To souviselo z ekonomického pohledu elit, tedy soukromých vlastníků půdy a císařských pozemků, se zajištěním právní instituce nájmu farem, která měla zásadní význam pro římskou agrární ekonomiku, podporovala snahy vlastníků půdy o předvídatelné příjmy a zároveň podle nich velkou flexibilitu při správě jejich půdy. Konvenční pronájem, řekněme leasing, bylo počítáno v hotovosti, velmi často se však platilo i v naturáliích. [107]

Velký zemědělský přebytek, který umožňoval vysokou míru urbanizace, nebyl způsoben pouze jeho technickou úrovní a investicí kapitálu, ale také relativně dobrým využitím pracovní síly. Účinně se v zemědělství zvyšovaly výnosy. Ačkoli drobní zemědělci a rolníci nikdy nezmizeli, městské trhy byly hlavně zásobovány z komerčních farem v rukou bohatých vlastníků půdy, kteří buď obdělávali půdu farem pomocí týmů otroků v kombinaci se sezónními dělníky nebo to nechali na nájemníky, kteří na počátku říše byli většinou prosperujícími farmáři pracujícími také s otroky. [108]

Klíčovým bodem hospodářského života Afriky Proconsularis, který je někdy přehlížen, je skutečnost, že provincie jako celek byla vysoce urbanizována nejpozději počátkem 2. století n. l., a to jak ve vnitrozemí, tak v pobřežních oblastech, což bylo o něco déle než třeba v Itálii, ale realita, že region byl z velké části urbanizovaný, byla prokázána archeologickými nálezy a ekonomický dopad těchto městských center byl často bagatelizován. Odhaduje se, že plně rozvinutých a funkčních měst, která nebyla zaměřena primárně na zpracování, uložení a distribuci zemědělské výroby, tedy takových, ve kterých byli zastoupeni většinou řemeslníci, obchodníci, bankéři, služby apod., bylo v severní Africe na konci 2. stol. n. l. přibližně 400. [109]

Pravděpodobně byl již z velké části smazán rozdíl mezi jádrem římské říše, Římem a Itálií, protože africký křesťanský spisovatel Tertullianus (asi 160 – 220 n. l.) poznamenává:

“Určitě je zřejmé, že když se podíváme na celý svět, je stále kultivovanější a plně osídlenější než v dávných dobách. Všechna místa jsou nyní dostupná, všechny jsou dobře známá a všechny jsou otevřená pro obchod. Nejpříjemnější farmy vyhladily všechny stopy toho, co bylo kdysi bezútěšným a nebezpečným odpadem. Obdělávaná pole si podmanila lesy. Hejna a stáda vyhnala divoká zvířata. Písečné pouště jsou osety. Skály jsou osázeny. Bažiny jsou odvodněny. A kde kdysi byly sotva osamocené domky, nyní existují velká města “(De anima 30.3–4).

Archeologický průzkum potvrzuje obraz, který vytvořil Tertullianus; přes místní rozdíly v intenzitě a načasování, ukazují archeologické průzkumy v raném římském období růst osad, hustší regionální populaci a narůst využívání krajiny. V důsledku expanze římské říše došlo k intenzivnějším formám zemědělství. [110]

Rozvoji severní Afriky nepochybně přispěla výstavba římských silnic, která začala spojovat nově vznikající města s městy na pobřeží, což vedlo k intenzivnější cirkulaci zboží, rychlejšímu přesunu vojsk a kurýrů. Téměř všechny silnice vznikly v prvních dvou stoletích našeho letopočtu a počátek lze vztáhnout na rok 14 n. l., kdy legio III Augusta dokončila cestu z pobřežního Tacape (Gabès) do Ammaedary (Haïdra) u dnešní hranice Tuniska s Alžírskem. Poté, co Claudius připojil království Mauretánie k Římu, císař nechal obnovit a rozšířit kartaginskou cestu na západ i na východ. [111] Tím se vytvořila nepřetržitá pobřežní silnice od Atlantiku až po Nil v celkové délce 2 100 mil. V době císaře Claudia začala výstavba na západ přes Hippo Regius, Icosii (dnešní Alžír), Caesareu (Cherchel), Rusaddir (Melila) a Tingis (Tangier) do města Lixuss (Larache) do Sala Colonia (Rabat v Maroku).

Na východ spojila silnice významná města Sabratha, Olea (dnešní Tripolis v Libyi), Lepcis Magna a Kyrenaiku a sledováním pobřeží dorazila do Alexandrie. Je zaznamenána ve slavné popisu římských silnic Itinerarium Antonini Augusti (itinerář císaře Antonina Pia (138–161)

Uvedená silnice nebyla samozřejmě jediná na severu Afriky, kterou vybudovali Římané. Všechny města, ať již z punské doby nebo nově založená, byla pospojována klasickými římskými silnicemi via publicae (via regiae, via consulares nebo praetoriae), název vycházel od toho, kdo silnici stavěl. Mezi vesnicemi byla síť cest vicinal. Privátní byly zbudovány majiteli pozemků, kterými vedly nebo k nim měly přímý vstup.[112]  

Povrch, kudy měla vést budoucí silnice měla mnohdy jinou podobu, protože většinou byla skladba půdy písčitá, proto většinou museli římští inženýři povrch vyhloubit na pevnou skálu z pískovce nebo vápence a povrch v příčném řezu zaoblili tak, aby voda mohla stékat na okraje silnice. Silnice tak nepotřebovaly dlažbu, která se uplatnila samozřejmě ve městech. Odtečená voda byla shromažďována a uložena ve velkých cisternách. [113]

V místech, kde skladba povrchu byla standardní, postupovala výstavba silnic ve stejném stylu jako na jiných místech impéria, tedy s vrstvami materiálů a povrchem tvořeným velkými deskami většinou z vápence. Trvalo přeci jenom nějakou dobu, než Římané našli způsob, jak postavit silnici podél severoafrického pobřeží. Většina měst byla postavena v blízkosti moře a téměř každé bylo vybaveno přístavem, ale ne silnicemi, které by je mohly navzájem spojovat.

V roce 98 n. l. císař Nerva nařídil legii III zahájit stavbu silnice, která měla spojit všechna města v oblasti Kartága s těmi, které byly dále na východ. Když se v roce 96 n. l. stal císařem, bylo Nervovi přes šedesát let a necítil se dost silný na to, aby mohl osobně navštívit Afriku; přijal tedy za svého syna a dědice (což bylo navíc zvykem Římanů) mladého nadějného senátora jménem Traianus, původem z Itáliky v hispánské provincii Baetica. Byl předurčen k tomu, aby se stal jedním z největších císařů, jaké kdy Řím měl, a postavil mnohem více silnic než jeho předchůdci, a dokonce i jeho nástupci. Když začaly práce na velké severoafrické pobřežní silnici, v roce 98 n. l. zemřel císař Nerva a bylo na Traianovi aby silnici dokončil. Císař navštívil Afriku v roce 113 n. l. Mezi jiným snad proto, aby viděl, jak práce pokračují. Z této doby svědčí o skutečné snaze převzít kontrolu nad základními oblastmi ve vnitrozemí výstavba vojenské silnice od města Sétif na východě až po Albulae (70 km od dnešního Oranu a méně než 20 km od pobřeží). Tím se dostala Mauretánie pod větší kontrolu, ale na rozdíl od východních afrických provincií byla vzdálenost k saharské hranici stále daleko. [114] Via Nerva, nazvaná od jména zesnulého císaře, vedla z jihovýchodní části území Kartága, později zvané Byzacium, do oblasti Tripolisu, která si spojila tři velké tamní pobřežní aglomerace, Sabratha, Oea a Lepcis Magna. Silnice byla dokončena po roce 113 n. l. [115]

Dá se říct, že téměř všechny silnice byly postaveny v období mezi Augustem (27 př. n. l. – 14 n. l.) a vládou císaře Septimia Severa (193–211), dokladem je přežití téměř 2 000 miliaria (milníků), které byly důležitou a charakteristickou součástí veřejné římské silnice. Označovaly vzdálenost jedné římské míle, tisíc kroků (označení MP). [116]

Tendence elit říše hromadit bohatství se zároveň setkala s občasnými neúspěchy, například za vlády Septimia Severa, proběhla rozsáhlá konfiskace majetku jeho politických oponentů a výrazně se zvýšil rozsah imperiálně vlastněné půdy, zejména ve Španělsku a severní Africe. A také tendenční zvyšování privilegií pro místní elity občas narazilo na fiskální zájmy římské vlády. Jedním z klíčových prvků této císařské politiky byla snaha o zachování kontroly nad rozsáhlými zemědělskými nemovitostmi v celé říši, která podporovala veřejné programy, jako byla annona v Římě. Právě pro zajištění dlouhodobé stability výnosů, se spoléhala císařská pokladna neboli fiscus na obdělávání půdy na drobné zemědělské pracovníky. [117] 

Většina města obsahovala stejnou strukturu budov a infrastruktury jako jakákoli jiná  města v římské říši, tedy forum, lázně, prodejny (tabernae), mnohá měla soudní budovu (basilica), s dispozici byly obyvatelům, návštěvníkům i cestujícím například hospody (cauponae), ubytování hotelového typu (hospitia), ve městech samozřejmě stály chrámy (templa), tržiště (macella), skladiště (horreas) a další budovy, zařízení jako například akvadukty apod. 

Severní Afrika v pozdní antice odrážela stejný pohled na ekonomické problémy, které se nevyhnuly ani jinak prosperujícímu zemědělství. Nevyhnutelným důsledkem posunu zemědělství v pozdním starověku směrem k práci nájemců u nájemců půdy byla, nižší úroveň a větší volatilita nadbytečné produkce. Zároveň poklesla poptávka z městských trhů. Mizení městských trhů tedy šlo ruku v ruce s poklesem přebytečné produkce, přičemž každý vývoj posiloval ten druhý. [118]

—————————————————————————————————–

[103] Akingboye str. 2

[104] Lex Agraria 1 – ager privatus ex jure Quiritium, 2 – ager privatus ex jure peregrine, 3 – ager publicus populi Romani

[105] Akingboye str. 9–10

[106] HA I, Commodus 17

[107] Kehou, Land and Economic Growth str. 92

[108] Erdkamp: Economic Growth in the Roman Mediterranean World, str. 9

[109] Hoyer str. 6 a 7

[110] Erdkamp: Economic Growth in the Roman Mediterranean World, str. 7

[111] Benzina Ben Abdalah, Zeïneb: À propos d‘ un pont de la voie de Carthage à Théveste, construit sous Hadrien, à l’entrée d’Ammaedara, 1993

[112] Ninouh, Rouili str. 246

[113] Le strade consolari dell´Impero Romano str. 13

[114] Moderan str. 2

[115] Le strade consolari dell´Impero Romano str. 14

[116] Cherry str. 37

[117] Kehou, Land and Economic Growth str. 93

[118] Erdkamp: Economic Growth in the Roman Mediterranean World, str. 12

8 – Pozemková a daňová politika

Severní Afrika byla oblastí mimořádného bohatství, které říše využívala prostřednictvím pozemkové a daňové politiky. Salustius popisuje Afriku jako: ager frugum fertilis. [119] Lex Agraria z roku 111 př. n. l., obsahoval tři možnosti jak získat půdu v Africe (viz kapitola 7). [120] Jedna z nejvýznamnějších pozemkových zásad považovala velké majetky za císařské země a  spočívaly na dvou dřívějších zákonech: zákon z 1. století př. n. l. lex Manciana [121], z let 116-117, který upravoval uzavírání nájemních smluv císařského území v římské severní Africe a poté obecnější rozšíření zásad za Hadriana v lex Hadriana de rudibus agris, také na začátku 2. stol. n. l. Účelem zákonů bylo vytvořit zdroj příjmů podporou kultivace nevyužívaných imperiálních území. Kolonisté nebo nájemní zemědělci, kteří obdělávali tyto země, platili část nájemného svými plodinami, přičemž Lex Hadriana umožnil rolníkům pěstovat vinnou révu, olivy a další ovocné stromy v kopcovitých oblastech, které opustili jejich majitelé, aniž by platili v prvních pěti, respektive deseti letech nájem a tři roky byli osvobozeni od daní. [122] Dostávali rovněž také zvláštní daňové pobídky pro výsadbu konkrétních plodin a obdělávání půdy, pokud se seznámili s konkrétními a pečlivě vyjmenovanými podmínky pronájmu.

Ačkoli si císařská vláda udržovala vlastnictví těchto rozsáhlých ploch, struktura nájemného práva na pozemky, ve kterém bylo v hotovosti vypláceno nájemné císařské pokladnici (fiskus), podpořila zintenzivnění zemědělství pro zisk a produkci ve středomořském prostoru. [123] Informace citované nebo vyžadované pro fungování lex agraria zahrnují hranice pozemků přidělených svobodným městům, seznamy kolonistů a osob zapsaných mezi občany. Katastrální záznamy o držení soukromého majetku římskými kolonisty i těmi, kteří podléhají dani z pozemků, a informace o osobách a majetku mají jasně formu seznamů a katastrálních map. Záznamy se uchovávaly v Římě, proto byla povoleno tříměsíční zpoždění, aby jakákoli strana mohla nahlédnout do příslušné mapy nebo seznamu, uchovávané s tabularium principis v Římě. [124]

Složité vztahy panovaly mezi místními elitami v severní Africe a římskou vládou, tedy mezi velkými vlastníky půdy. Politika ústřední vlády byla často v rozporu s činností honorací, zejména místních elit v městech celé Římské říše, protože obě skupiny soutěžily o služby a zdroje malých farmářů. Vztah mezi římskou vládou a místními elitami v Římské říši byl dynamický v tom, že zahrnoval kombinaci spolupráce a konkurence. V provinciích zřídila císařská vláda autoritativní soudy a další právní instituce, které vlastníkům nemovitostí povolily hájit jejich práva a vymáhat smlouvy. Vlastník půdy tak užíval velkou flexibilitu, jak s jeho pozemkem nakládat, protože nájemníkovi chybělo vlastnické právo. Nájemce neměl právo obdělávat určitý pozemek; jeho práva byla definována ve smyslu smluvního vztahu s vlastníkem půdy, a když nájemce přišel o svůj pozemek, neměl možnost žádat, aby mu byl vrácen, ale měl nárok pouze na peněžitou náhradu za své ztráty.

Ve skutečnosti samozřejmě nebyla situace nájemců tak jednoduchá, protože císařská vláda musela zasáhnout, aby definovala vlastnická práva každé strany, když ekonomické okolnosti přinutily majitele půdy jít nad rámec jejich prostých smluvních závazků a poskytnout nájemcům prominutí nájemného za špatnou úrodu. 125]

Je také pravda, že nájemné se mohlo platit na císařských pozemcích podle zákona lex Manciana různými plodinami, jak dokazuje velmi známý nápis (CIL 8. 25902) z místa zvaného Henchir Mettich (leží v úrodném údolí řeky Bagradas, 50 km západně od Kartága). Jsou zde uvedeny med, fíky apod., což dokládá různorodost zdejší zemědělské produkce [126] Císařské pozemky v provincii Africa Proconsularis byly pronajaty na krátkou dobu, většinou pěti let, takzvaným conductores, kteří inkasovali nájem a sami hospodařili na malé části panství.

Zbytek obhospodařovali kolóni, kteří platili naturální nájem. Conductor však byl odpovědný za zajištění podmínky, aby kolonie splnily všechny své povinnosti, včetně pevného počtu pracovních dní, které se místně lišili. Podmínky a velikost odvodů, obvykle jedna třetina úrody, byly tradiční a lex Manciana také chránil právo nájemců odkázat pozemek a použít jej i jako zajištění půjček. Dohled nad usedlostí fundus villae Magnae Varianae, jinak známý jako Mappalia Siga, byl delegován na domini aut dirigentes vilicive. Tento termín nejobecněji popisuje správu statku a není pouze jasné, zda tito vilici, správci, patřili majiteli statku nebo nájemci, dominus nebo conducter.[127]

Prostřednictvím této politiky se severní Afrika stala důležitým zdrojem příjmů pro říši a zdrojem obilí pro římský plebs, čímž se vytvořilo prostředí pro systém výběru nájemného, který provozovali výběrčí nájemného pro císařské pozemky susceptores, městští radní odpovědní za výběr pozemkové daně, který byl tvrdý, pokud byl výběr výběrčích zkorumpovaný. A korupce byla artefaktem tehdejší politiky. Říše se rozhodla, že nebude výběr spravovat centrálně, takže nejenom že byly úřady na prodej, ale také platy výběrčích byly efektivně založeny na provizi: po zaplacení císařské pokladně si mohli vydělat to, co bylo navíc. [128]

Bylo počítáno i s tvrdým trestním zákoníkem. Císař stanovil požadavky na příjmy prétoriánským prefektům (v tomto kontextu doby již správním úředníkům, nikoli vojenským velitelům), které pak dále rozdělili provinční správci na městské rady. Římská politika privilegovala města. Ta měla jurisdikci a kontrolu i nad odlehlým venkovským územím, včetně vesnic a měst s nižším statusem, z nichž získávala hold, vybírala daně a vyžadovala pracovní sílu a služby.

Členové městských rad decurioni byli zodpovědní za výběr císařského příjmu a tak výběrčí daní, kteří křižovali krajinou, tlačili na zemědělce a řemeslníky a kteří si brali pro sebe určitý díl, který byl, jak již bylo řečeno nad stanovenou výběrčí taxy. [129] Bylo to bezpracné pro dekuriony a pro odvod daní do císařské pokladny, ale byl to zároveň potencionální zdroj konfliktů. Bohatší vlastníci půdy byli schopni se často chránit a mohli kumulovat bohatství prostřednictvím svého místního vlivu, zatímco rolníci tuto možnost neměli a zůstávali pod vlivem imperiálních ediktů. [130]

Není divu, že z afrických  provincií pocházelo 15% neitalských senátorů, kdežto z Galie, Hispánie a Sardinie bylo zastoupeno v senátu pouze 9% nových senátorů. [131] Císařská legislativa ve 4. století se pokusila udržet vše a všechny na svém místě s cílem zajistit příjmy: zabránit majitelům půdy v opuštění svých statků, udržet deklarace v opuštění svých měst a rad  nebo uniknout obecní službě díky čestné hodnosti a zajištění nástupnictví v řemeslech a řemeslech nebo plnění obecních služeb. [132] Byly však dlouhodobější důsledky. Docházelo k přílivu bohatství a společnosti rozdělené mezi bohatou elitu vlastníka půdy a rolníka, který buď odešel do města nebo zůstal levným zdrojem agrárních prací. [133]

Ve světě bez něčeho, jako je moderní sociální záchranná síť, byly městské rady vždy ochránci městského obyvatelstva a využívaly své příjmy k zajištění budov, divadel a někdy dotovaných cen chleba. Severní Afrika však měla jednu výjimečnou situaci: v regionu (oproti imperiální politice) bylo běžné volení biskupů ve venkovských vesnicích a statcích. Církevní úřady, zejména četní venkovští biskupové (zejména v církevním boji mezi donatisty a katolíky), se stali téměř druhou vládou, jednali jménem chudých, poskytovali příjmy pro budovy a sociální služby a pomáhali kolonistům z různých statků potvrdit postavení obcí, samosprávných společenství, a právo na na jejich majetek. Výsledkem nebyl jen vznik nové církevní moci, která dala venkovským oblastem podstatný vliv. Tento místní vývoj byl výsledkem příznivé imperiální politiky vůči křesťanství. [134]

—————————————————————————————————–

[119] Salustius, Válka s Jugurthou 12.5

[120] Akingboye, Lex Agraria z roku 111 př. n. l. Tento zákon uznával nároky na půdu vznesené v Itálii, Africe a Řecku od dřívější Lex Agraria z roku 133 př. n. l. [2].

[121] Wikipedia – Lex Manciana

[122] Halali str. 118, D. Kehou: The Economics of Agriculture on Roman Imperial Estates in North Africa, str. 5. Potvrzuje to nápis z Aïn-el-Djemala z doby císaře Hadriana.

[123] Hammer str. 5

[124] Ando str. 9

[125] Kehou, Land and Economic Growth str. 93–95

[126] Hoyer str. 8

[127] Carlsen str. 83–84

[128] Hammer str. 6, Korupce byla nadčasová, což dokládá několik nařízení CTh 8.10.1–4 z let 316, 344, 400 a 412

[129] Hammer str. 7

[130] CTh 13.10.1,8

[131] Burian str. 93

[132] Burian str. 95, CTh 12.1.144 zákon o dekurionech, 12.1.25,45,95 zamezení úniku z obecní služby a 12.1.7 zákon o následnictví v řemeslech nebo plnění obecních služeb.

[133]  Cray

[134] Hammer str. 9

9 – Zemědělská produkce

Zemědělství je možná nejsložitějším aspektem římské ekonomiky, který je pro popis fungování římské ekonomiky potřeba pochopit. Občasný klamný dojem je dán skutečností, že některé jeho prvky jsou v literárních pramenech mimořádně dobře zdokumentovány. Bohužel dokumentované oblasti (v technickém i geografickém smyslu) nelze bezpečně použít ke zobecnění zemědělské ekonomiky říše jako celku. Role archeologie není někdy mnohem jasnější; skutečně některé z nejdůležitějších činností v zemědělském sektoru, jako byly dodávky obilí do Říma, by bylo obtížné, ne-li nemožné, zjistit z archeologických důkazů samostatně.

Archeologie může dělat dvě hlavní věci: za prvé, může pomoci umístit zemědělství do obecné perspektivy zkoumáním formy a rozsahu venkovského osídlení; za druhé, může poskytnout konkrétní vhled do antických zemědělských lokalit s plnou pozorností k důkazům o životním prostředí, jako jsou zbytky rostlin, zvířecí kosti a půdy. Výsledky obou přístupů musí být samozřejmě integrovány do přežívajících literárních zpráv o zemědělství, které bývají mnohdy nepřesné a také zveličované. [135]

Scriptores rei rusticae, je souhrnný termín pro spisovatele starověkého Řecka a Říma o chovu a zemědělství, z Varrova popisu je známo, že o zemědělství psalo více než padesát autorů, z nichž je mnohdy citovaný jak Varro, tak Columella, ale také sicilský vládce Hieron II.  (nebo pergamský vládce Attalus III Philometor Eurgetes (170–133 př. n. l.). Hlavní texty řecko-římské zemědělské tradice pocházejí většinou od římských agronomů, od Marka Porcia Catona Staršího (maior) se dochovalo dílo De Agri Cultura, spis je pozoruhodný jednak zachycením přechodu od drobného rodinného vlastnictví k velkostatkům, latifundiím, tak také detailním popisem kontraktů, kupních smluv nebo smluv o nájmu a pronájmu. [136] Columella a jeho dílo De re Rustica, Marcus Terentius Varro a Palladius. K nim je počítán Kartaginec Mago, jeho pojednání o zemědělství Rusticatio je nyní ztraceno, původně bylo psané v punštině a později přeložené do řečtiny a latiny. Vědci spekulují, zda tento text mohl být časným zdrojem zemědělských tradic na Blízkém východě a v klasickém světě. [137]

Olivové háje a vinice byly trvale osázené, obilí a luštěniny byly letničky. Přestože bylo zjištěno, že různé půdy jsou pro některé plodiny vhodnější než jiné, pro všechny plodiny byl použit stejný pozemek. Specifická plodina však byla pěstována v alternativních letech v systému známém jako dvoupolní, neboli úhor. Půda ležící ladem byla během daňového roku orána dvakrát nebo třikrát, aby se odstranily plevele, které se obvykle hromadí tam, kde se nepřetržitě pěstuje obilí. Mokřady byly odvodňovány kopáním příkopů ve tvaru písmene V, jejichž dno, obvykle hluboké 4 stopy (1,2 metru), bylo dlážděno volnými kameny, větvemi vrby nebo svazky kartáčů umístěných podélně a pokrytých vyměněnou zeminou. Půda se posuzovala podle barvy, chuti, vůně, přilnavosti k prstům při tření.

Tehdy, stejně jako nyní, byla pšenice zaseta většinou na podzim, ačkoli na jaře byl někdy vysazen druh známý jako Triticum trimestre; dozrála za tři měsíce. Ječmen byl jarní výsev, stejně jako většina ostatního obilí. Přestože Římané věděli, že pěstování vojtěšky a jetelů je nějakým způsobem dobré pro následující plodinu, nevěděli přesně proč. Podobně byly někdy k pěstování plodin vysazeny jednoroční rostliny jako zelené hnojení. Obvykle se vysadily na podzim a na jaře se půda před zasetím letní plodiny převrátila. [138]

Při uvádění výnosnosti pěstování obilí od antických autorů dochází k nepodloženě vysokým výnosům, které jsou nadnesené a rozhodně nemohly odrážet průměry. Snad existovaly pozemky, kde se takové výnosy mohly objevit, ale zřejmě jde o marginální záležitosti. Varro uvádí poměr výnosu semen 10:1 pro pšenici jako normální pro bohaté vlastníky půdy.  V některých oblastech Etrurie mohl být výnos až 15:1. Cicero označuje výnos 8:1 jako obvyklý výnos a 10:1 ve výjimečně dobré sklizni. Columella uvádí výnos pouze 4:1, zřejmě chtěl zdůraznit nižší ziskovost proti pěstování vína. [139]  Obecně se dnes považuje výnos 8:1 nebo 10:1 v římském světě za výjimečně vysoký a v žádném případě neodráží celkové podmínky v pěstování obilovin ve starověku. Nižší odhady výnosů se můžou odvolat především na dva důkazů: nižší výnosy ve středověkém a raném moderním zemědělství a mnohem nižším odhadem 4:1 poskytovaným Columellou i když je, jak je uvedeno výše, zkreslený. K nižším výnosům se také kloní D. Kehou rovněž se srovnáním se středověkým zemědělstvím. [140] Proto můžeme považovat poměr 5:1 jako horní hranici i pro africké provincie.

Mnoho zemědělců pracovalo na sebe, zatímco jiní pracovali jako najatí nebo smluvní dělníci, kteří odváděli nějakou pracovní dobu a část své sklizně pronajímatelům. Většina z těchto, v pozdní antice vázaných zemědělských výrobců, kteří by mohli být většinovým venkovským obyvatelstvem, pracovala v antické Africe podle obvyklého pozemkového a pracovního uspořádání. Tato dohoda byla v římských dobách známá jako manciánský zvyk nebo právo, consuetudo Manciana nebo lex Manciana (viz předchozí kapitola), obsahuje prohlášení o předpisech pro kolonie císařského panství, vypracován ad exemplum legis Mancianae. Mancianské smlouvy byly ve skutečnosti druhem dohod o obdělávání půdy, kterými byla provozována většina složitějších a na přebytek orientovaných velkých farem [141]

Samotná zemědělská činnost v Africe zahrnovala také produkci olivového oleje, cereálií, krmiva pro zvířata, luštěnin, ovoce a zeleniny. Tři zemědělské činnosti, olivový olej, cereálie a krmivo pro zvířata, které můžeme nazvat třemi cestami produkce, nebyly vždy ve stejném poměru na všech farmách, ale lišily se od místa k místu v souvislosti s místními klimatickými, morfologickými a sociálně ekonomickými podmínkami.

Významná, ale nijak překvapivá s ohledem na vrůstající export, byla rovněž produkce keramiky terra sigilata a červená keramika, tzv. ARS (African red slipped). V Severní Africe můžeme rozeznat model směsi zemědělských usedlostí (villas) a vojenských pevnůstek (castellum), kde například v pásu dlouhém 400 km a širokém cca 70 km okolo města Caesarea (dnešní Cherchel), můžeme napočítat pět pevností především na okraji pobřežního pásu směrem od moře a množství malých i velkých farem  zhruba v poměru (4:1). [142]

Jakmile byl vytvořen prostor pro zemědělství, bylo nutné v sušších oblastech akumulovat vodu pomocí různých hydraulických technik a produkci zvyšovala terasovitá kultivace, kterou označujeme terasy lemované nízkými stěnami, které sledují vrstevnice, kolmé ke svahu. Cílem takového uspořádání bylo zpomalit tok vody s cílem jí co nejvíce zadržet, aby nedocházelo k erozi, a zároveň obohacování orné půdy hromaděním vodou nesených naplavenin, které regenerují úrodnost kultivované vrstvy půdy. Tento typ dispozice lze nalézt například v masivech na jihu Tuniska, kde nízké zdi známé jako jessour umožňují i dnes zemědělcům, aby co nejlépe využili tyto terasy. [143]

V 5. a 6. století zaznamenává Severní Afrika posun od specializovaného chovu zvířat k smíšenějším chovatelským praktikám. Pylové studie potvrdily tento trend směrem ke smíšenému zemědělství: produkce obilovin ustoupila ve většině okrajových regionů, kde byla nahrazena návratem k sezónnímu pasteveckému chovu. Spíše než demografický pokles, byla regrese produkce obilovin a návrat ke smíšenému zemědělství pravděpodobně způsobena snížením císařské poptávky po zemědělských produktech a postupným ukončením integrovaného trhu impéria, který umožňoval profitovat ze specializace na plodiny. Některé regiony Afriky vykazovaly zvýšený dopad pastevectví, což se odráželo v rozsáhlém odlesňování a poklesu produkce obilovin. [144] Celkovým fenoménem v celé římské říši byl vznik opuštěných míst, agri deserti (viz kapitola 23), v průběhu 4. až 6. stol. n. l.

Nicméně jak již je zmíněno výše, produkce obilí se svou vrůstající produkcí a exportem byla lakmusovým papírkem pro císařský dvůr v Římě nebo později v Miláně, či Ravenně a nezřídka byla hrozba, či úplné zastavení dodávek obilí, hlavním impulsem pro vojenský zásah buď proti povstalcům nebo přímo proti potencionálním uzurpátorům (viz kapitoly v B)

—————————————————————————————————–

[135] Green str. 67-94

[136] Skřejpek str. 71

[137] Zadoks

[138] Encyclopedia Britannica

[139] Rickman 263–264, Erdkamp: The Grain Market in the Roman Empire: A Social, Political and Economic Study str. 34

[140] Erdkamp: The Grain Market in the Roman Empire: A Social, Political and Economic Study str. 31–34

[141] Shaw, Slavery Roman Africa str. 50

[142] Greene str. 133

[143] Halili str. 115, CIL VIII, 18587

[144] Zerbini str. 63

10 – Historie zásobování potravinami (cura annonae)

Vzestup jakéhokoliv většího města ve starověku byl doprovázen starostí o dodávky potravin, protože městské aglomerace přirozeně neměly, zvlášť pokud byly sevřeny fortifikacemi, prostor pro pěstování zeleniny, ovoce a chov domácích zvířat v takovém měřítku, který by zabezpečil nezbytnou výživu obyvatel. K zásobování se přidružila, jako nezbytná doprovodná nutnost spočívající ve skladování. Což byl základní předpoklad uchování potravin na delší dobu, kdy nebylo kvůli válce nebo obléhání možné dopravit čerstvé potraviny do města.

Systém zásobující Řím, armády a některá další města obilím a jinými potravinami se stal známým jako annona. Přirozeně tak byl Řím v počátcích svého růstu zásobován z blízkého okolí, později se dodavatelský perimetr zvětšoval a ke Kampánii a  Etrurii se přiřadila Sardinie a podstatnou měrou Sicílie a s dalším růstem hlavního města se potraviny dopravovaly z ještě větších vzdáleností. Dodávky potravin se primárně týkaly obilí, neboť strava všech lidí v římském světě se skládala převážně z obilovin, tvrdá pšenice jako lepší sortiment a ječmen s prosem spíše pro chudé vrstvy. Strava venkovského obyvatelstva byla rozhodně pestřejší, neboť jim byla k dispozici příroda jako dodavatel dalších druhů potravin. [145]

Co víme o začátcích zásobování Říma, pochází z Tita Livia a Dionýsia z Halikarnassu. Podle  Dionýsia (7. 2.), který píše o začátku 5. stol. př. n. l. „ konzulové …věnovali velkou péči aby bylo město hojně zásobováno obilím a dalšími zásobami  a věřili, že harmonie mas závisí na jejich blahobytu v tomto ohledu.“ [146]

Z díla Tita Livia je trochu odlišný příběh bohatého Římana Spuria Maelia († 439 př. n. l.) a jeho klientů, kteří v době nedostatku potravin skoupili v Etrurii obilí za své peníze a jak popisuje Livius, pustil se do podniku v podstatě užitečného, ale dal jím ten nejhorší příklad a ještě horší byly jeho záměry. Tím, že rozdával obilí (nebo prodával za nízkou cenu), tak k sobě přitahoval lidi a podle Livia mířil k vyšším cílům, což byla volba konzulů. Byl však obviněn patricijským prefektem pro zásobování Luciem Minuciem (Lanatus) v senátě, který zvolil Cincinnata diktátorem a Spurius Maelius byl proboden na římském foru velitelem jízdy Serviem Ahalou. [147]

Převaha obilovin v městské spotřebě bylo částečně kvůli logistickým důvodům. Vysoké náklady na dopravu zvýhodnily potraviny s vysokou nutriční hodnotou a omezeným objemem. Navíc, obilí je potravina, která tolik nepodléhá zkáze v čase jako mnoho jiných potravin, což znamená, že jej lze přepravovat a skladovat s relativně malými ztrátami.[148] Opatření přijatá vládou týkající se dodávek potravin do hlavního města byla do značné míry zaměřena na řešení tak či onak nedostatku stabilních dodávek obilí, aby se snížila volná tvorba cen, což je symptomem slabosti trhu v římském světě. [149] Dodávky potravin, především obilí, později oleje, vína a chleba můžeme řadit k tzv. cura annonae, tedy péči o zásobování, termínu užívanému ve starověkém Římě. Annona, pochází z latinského annus (rok), což byl roční výnos zemědělské produkce, obilí, olejů, zeleniny, ovoce, mléka apod., později se užívalo především pro zásobování obilím. Později se tak označovaly dávky stanovené provinciím, určené pro zásobování vojsk, provinciální správy nebo hlavních měst Říma a později i Konstantinopole. [150]

Zásobování mělo dlouhou tradici, například syrakuský vládce Hierón II. poslal do přístavu Ostie u Říma v roce 216 př. n. l. 300 000 modiů (měřic) pšenice a 200 000 modiů ječmene (česky měřice, dutá míra římský modius měl objem 8,73 litru). V roce 212 př. n. l. přišlo obilí ze Sardinie a Etrurie a bylo posláno vojsku v Kampánii, čímž armáda získala zásoby na celou zimu. V roce 196 př. n. l. městští aedilové rozdělili jeden milión modiů pšenice ze Sicílie a ještě v témže roce poslalo Kartágo a numidský král Masinissa 500 000 modiů pšenice a 250 000 modiů ječmene. [151] V letech 130 – 129 př. n. l. Poslal aedil Q. Caecilius Metellus misi do Thesálie na nákup obilí pro Řím. Rychlý růst hlavního města ve 2. století př. n. l. si vyžádal strukturovanější zapojení úřadů, a bylo by proto nesprávné chápat Gracchův zákon  o obilí z roku 123 př. n. l. pouze jako úplatek pro římské voliče. Přesto zůstávají frumentationes v římské politice velmi sporným tématem, protože oponenti namítali vysoké náklady. Sulla zrušil distribuce (Sallust, Hist. 1.55.11.), ale systém byl brzy obnoven a dokonce rozšířen.

Obecný trend v zemědělství spočíval v nové formě obdělávání půdy, které obhospodařovaly zemědělské vily (villas), které popisuje Markus Porcius Cato a všímá se pěstování výnosné vinné révy a oliv a jen v malé míře se věnuje produkci obilí. Což obecně vystihuje tendenci vlastníků půdy, kteří pochopitelně chtěli vydělávat na výnosnější produkci. Později docházelo ke koncentraci půdy v rukou majitelů a vznik latifundií. [152] Změny, které přinášel vývoj, nejtvrději doléhaly na svobodné rolníky; její příslušníci podléhali vojenské službě a aby stát zabezpečil výživu obyvatel a armády, dovážel ve stále větší míře levné obilí z provincií.

Mělo by se však krátce říci něco o vládních intervencích na městských trzích během římské éry, které přerostly v zákonné přidělování potravin. Opatření přijatá vládou týkající se dodávek potravin do hlavního města byla do značné míry zaměřena na řešení tak či onak nedostatku dostatečně stabilních dodávek obilí, aby se snížila volná tvorba cen, což je symptomem slabosti trhu v římském světě a zásobování Říma, města téměř s milionem obyvatel, otestovalo  logistické, ekonomické a organizační schopnosti římského světa až na jejich hranice. [153]

Částečně opomíjenou částí dodávek obilí je existence vojáků, zvaných frumentarii, kteří od 1. do 3. stol. n. l. Působili na celém území impéria jsou mnohdy popisováni s odporem jako tajná policie, špioni, přičemž jak jejich název napovídá (lat. frumentum, obilí) byli především agenti zásobování pro armádu. Pozdějšími autory byli stavěni do pozice především špiclů a neoblíbených osob, to vyplývalo z jejich činnosti, kdy byli skutečně využíváni pro různé úkoly (poslové, Aurelius Victor je popisuje následovně : „Ačkoli se zdálo, že byli zřízeni k vyšetřování a hlášení jakýchkoli otřesů, které by se mohly v provinciích vyskytnout, nehorázně si vymýšleli obvinění a vzbuzovaly strach všude, zejména ve všech nejvzdálenějších oblastech, hanebně by vyplenili všechno“.[154] Nelze však opominout, že vznikli především jako dodavatelé obilí pro vojsko, byli součástí legií a samozřejmě bylo jejich úkolem i sbírat informace obecnějšího charakteru. Jak poznamenává G. Rickman, dohlíželi zřejmě na dodávky až do Říma, [155] kde měli na okraji města ubytování v menších kasárnách v Římě na Caeliu, Castra Peregrina s velitelem, princeps castrorum peregrinorum a pomocným personálem. Později, za císaře Diokletiana byli v rámci reforem nahrazeni novou jednotkou agentes in rebus. [156]

Od 3. stol. n. l., pravděpodobně za vlády Septimia Severa (193–211) bylo obilí pomalu nahrazováno chlebem, jenž také rozšířil dodávky o olivový olej a ještě později císař Aurelianus (270 – 275) nařídil distribuci vína a vepřového masa. Tyto uvedené druhy potravin pravděpodobně představovaly hlavní druhy potravin pro Řím až do konce západořímské říše kolem roku 476 n .l., ale nesmíme opominout opětovné dodávky annony za vlády ostrogótského krále Theodoricha Velikého.  [157] Tímto krokem vrůstá váha pekařů  (viz kapitola 16) 

—————————————————————————————————–

[145] Erdkamp, Urban Markets and Food Riots, str. 2

[146] Dionýsius z Halikarnassu 7.2

[147] T. Livius IV. 13, Encyclopaedia Britannica / Maelius, Spurius, Florus I.26

[148] Erdkamp, The Food Supply of the Capital, str. 262

[149] Garnsley str. 2

[150] Marek, Oliva, Charvát: Dějiny Starověku str. 37 – 38

[151] Hlinovský, Drbal: Ostia str. 22

[152] Burian str. 59–61

[153] Erdkamp, Urban Markets and Food Riots str. 3

[154] Aurelius Victor, Caes.  39,44 Aurelius Victor psal zhruba po 60 letech od jejich rozpuštění, a tak se zdá, že spíše popisuje pověst, která frumentarii provázela. Rovněž HA v několika kapitolách se zmiňuje o frumentarii (Hadrianus, Macrinus, Claudius Gothicus).

[155]  McCunn str. 1–4

[156] Faure str. 377

[157] Erdkamp, The Food Supply of the Capital str. 266–267

11 – Zákony související s cenou a distribucí obilí (leges frumentariae)

 

Postup distribuce obilí za sníženou cenu, nebo dokonce zdarma, nebyla absolutní novinkou: v římských análech najdeme záznamy o mnoha případech v období rané a střední republiky, kdy římští soudci distribuovali levné obilí nebo je přidělovali zdarma; obilí bylo získáno z provincií jako daně nebo jinak dobrovolně odesláno do Říma spřátelenými nebo předmětnými státy, nebo dokonce nákupem na trhu. Taková opatření však vždy měla charakter epizody spojený s nedostatkem nebo náhlým růstem cen. [158] O trvalejší zlepšení stavu usiloval Gaius Gracchus, z jehož tří zákonů [159] je jednoznačně nejdůležitější lex Sempronia frumentaria z roku 123 př. n. l., který zaručoval římskému občanovi každý měsíc 5 modiů pšenice (52,5 l) za sníženou cenu 6,33 assu. Gaius Gracchus představil dodávky levného obilí jako součást řady opatření přijatých za účelem získání přízně u voličů v Římě, ale neměli bychom to vnímat pouze jako úplatek. Řím v předchozím století ohromně vzrostl a zásobování potravinami tak velkého města postupně přerostlo produktivní kapacitu zázemí Říma.[160]

 

Patrně vlivem třetí války s pontským králem Mithridatem a aktivit námořních pirátů nastaly skutečně vážné zásobovací problémy, proto konzulové předložili nový obilní zákon lex Terentia Cassia frumentaria z roku 73 př. n. l., jenž byl prodlouženým nebo obnoveným předchozím zákonem, který zaručoval 40 000 římských občanů měsíční příděl 5 modiů a republika tak musela nakoupit nakoupit pšenici na Sicílii a prodávat ji v Římě za nízkou cenu. [161] Dalším důležitým zákonem, který ve snaze podbízet se lidu a získat jeho podporu, tedy politickým aktem, byl lex Clodia frumentaria z roku 58 př. n. l., který stanovoval, že distribuované obilí bude poskytováno zdarma méně bohaté populaci v Římě, což mělo významné dopady na římskou ekonomiku. O dvanáct let později již mělo nárok na bezplatné obilí 320 000 obyvatel a příděl tak spolykal jednu pětinu státního rozpočtu. [162] V následujícím roce se zhroutilo zásobování obilím a Pompeius přijal lex Cornelia Caecilia (omnis potestas rei frumentariae toto orbe terrarum) na dobu 5 let a zhostil se úspěšně úkolu stabilizovat dovoz obilí a rovněž zdokonalil evidenci oprávněných odběratelů bezplatného obilí. [163]

 

Zákon, který přímo ovlivňoval chování exportérů, či importérů potravin byl Lex Iulia de annona. Zakázal takové chování podnikatelů a úředníků, které by přispělo k cenové volatilitě v Římě. Není jisté, zda za tuto legislativu odpovídal Julius Caesar nebo až Augustus. Výňatek z Ulpianovy Digesty (48.12.2.pr-1) říká: „U lex Iulia de annona je předepisován trest proti tomu, kdo se dopustí jakéhokoli činu nebo vytvoří jakékoli sdružení, jehož prostřednictvím může být cena rezerv být zvýšena. Stejný zákon stanoví, že nikdo nesmí zadržet loď nebo námořníka nebo se úmyslně dopustit činu, kterým by mohlo dojít ke zpoždění.“ Bylo navrženo, aby zákon ustanovil quaestio perpetua, zvláštní soud zabývající se otázkami týkajícími se dodávek obilí v samotném městě Řím. [164]

—————————————————————————————————–

[158] Cristofori str. 142

[159] Christ str. 120 (lex agraria, lex frumentaria a lex iudiciaria, všechny z roku 123 př. n. l.)

[160] Erdkamp, The Food Supply of the Capital, str. 265

[161] Hlinovský, Drbal: Ostia, přístav antického Říma str. 23

[162] Christ str. 236

[163] Christ str. 240

[164] Erdkamp – annona (grain)

12 – Prefekt zásobování, praefectus annonae

Druhým stěžejním bodem úspěšné Augustovy vlády vztahující se k zásobování bylo ustanovení úřadu prefekta zásobování, praefectus annonae, činnost, kterou za republiky vykonávali édilové, pouze v případě nedostatku byl volen jednotlivec, který řídil zásobování. Augustus ustanovil, pravděpodobně, snad v roce 8 n.l., že každý rok měli být jmenováni dva prefekti, bývalí prétoři, z jezdeckého stavu. Po Augustově vládě byl jmenován vždy pouze jeden prefekt. Jako první je zaznamenán Gaius Turranius [165] Sídlo prefekta bylo v Římě pravděpodobně v portus Tiberinus, rovněž  měl od roku 62 n. l. statio v Ostii, později i v Portu. 

Od vlády císaře Traiana měl k ruce několik klíčových úředníků, curatores annonae, kteří dbali o zásoby obilí a měli v gesci nákupy obilí, část nakoupeného obilí předávali curatores frumenti, kteří jej distribuovali mezi obyvatelstvo a patřili pod imperiální vládu, potažmo pro prefekta zásobování. Další úředníci byli například procurator annonae Ostiae et in portu, který byl doložen na ostijských nápisech z 1. a 2. století n. l. [166]

Vliv afrických provincií u úřadu prefekta annony je fakt, že z patnácti známých prokurátorů zajišťujících annonu v Ostii a Portu v letech 112 až 322 n. l. mělo deset určitě africký původ. [167] Nejstarším držitelem tohoto postu byl v roce 112 n. l. Afričan M. Vettius Latro.

Podobný titul procurator portus puteolanorum je doložen v přístavu Puteoli. Další nalezený text z Puteoli, který zmiňuje neznámého procurator annonae, podporuje názor, že existenci úřadu byla pod gescí prefekta annony. Není zřejmě pochyb, že byl v obou přístavech přítomen Augusti servus dispensator a frumento Puteolis et Ostis. [168]

Další důležitý úředník procurator annonae, ustanovený v době vlády císaře Claudia který hrál hlavní roli ve správě přístavu Ostie a Portu, byl procurator portus ostiensis nebo později procurator portus utriusque (tím jsou míněny přístavy Claudia a Traiana v Portu u Ostie). Není zřejmé, zda oba existovali společně. Úřad byl rozhodně významný a do čela byli obsazováni muži s rozsáhlou kariérou (cursus honorum). Jejich sochy se našly, mimo jiná místa, i v Africe. Prokurátoři byli spojeni i s provozem přístavů, bylo třeba dohlížet na velké množství práce co se týče zásobování potravinami i zařízení přístavu, proto se zaměřovali se na infrastrukturu: starost o maják, nábřeží, bagrování, úpravu kotviště apod. [169]  Až do začátku 3. století n. l. byl císařským propuštěncem, který je doložen nápisy z Ostie a Portus a údajně se podílel na dodávkách obilí; následně byl tento post obsazován úředníkem z jezdeckého stavu (ducenarius). Jedním z asistentů prokurátora byl také cornicularius, který byl nadřízeným beneficiarii, což byla vojenská funkce. [170] Lidé zaměstnávaní prokurátory byli například tabularii (účetní), tabellarii (kurýři) a dispensatores (pokladníci), adiutores.

Titul prefekta annony v době Severovské dynastie zněl v případě Marcia Dioga praefectus annonae sacrae Urbis, Dioga byl první, kdo byl držitelem tohoto titulu. [171] Později se můžeme setkat s titulem, který měl Symmachus, praefectus annonae Urbis Romae (AE 1988, 00217 = AE 1996, 00285)

Ve spojení s annonou mohli být použity vojenské síly (frumentarii), doklad je v nápisu na sloupu (Collona con Genio CIL XIV, 7) na Piazzale della Corporazione v Ostii. Věnování na sloupu je geniu Castra Peregrina dvěma „bratry“, Optatianem a Pudentem kteří sloužili jako frumentarii. Menší kasárna (nebo stanoviště) byla postavena v Portu a nazývaly se statio frumentatiorum (CIL XIV, 125 z roku 224 n. l.) a navíc ještě jeden nápis svědčí o ubytování miles frumentarius v jednom z bytů Ostie. [172] V Portu se našel zápis od centurio frumentarii jménem prefekta zásobování (AE 1977, 171), je to jediný doklad o pokračování účasti frumentarii v dodávkách obilí. [173]

Pravděpodobně vlivem vzrůstajícího exportu obilí ze severní Afriky a s tím spojenou agendou by v afrických provinciích ustanoven prefekt zásobování, praefectus annonae Africae, který postupně přebírá odpovědnost za smlouvy s provozovateli menších lodí navicularii, což potvrzují  dokumenty, podle nichž soudní spory podané proti podvodům, uskutečněných navicularii byly posuzovány prefektem africké annony (CTh 13.5.9; 13.9.5). Zajišťuje rovněž centralizaci obilí v přístavních městech, a i když jsou lodě pro přepravu annony většinou provinciálů, není za uzavírání smluv s dopravci odpovědný prokonzul provincie, ani od konce 3. stol. prefekt annony v Římě, ale africký prefekt zásobování. Během čekání na odjezdy konvojů určených do Říma, bylo přeměření a nakládání pšenice uložené v sýpkách v Kartágu, zcela jistě v rukou prefekta africké annony, a i když hierarchická podřízenost praepositi horreorum v Kartágu není doložena, nechá se předpokládat, že od počátku byla odpovědnost za skladování v přístavu zajištěna podobnou osobou ještě před vlastní přepravou obilí, především pšenice do Říma. Prvním jmenovaným prefektem byl Amabilianus v roce 314 (CTh 11.30.4; 13.5. 2, 3) a do druhé poloviny 4. stol. jsou známi další tři. [174]

Většina obilí, které bylo odesláno do Říma, pocházela ze zdanění v provinciích, za které byli v první řadě odpovědní místodržící provincií – v případě Egypta praefectus Aegypti – a ne praefectus annonae. Ten necestoval do provincií, aby získal obilí pro potřebu hlavního města, ale byl odpovědný za jeho přepravu, skladování v přístavech Ostii, Puteoli a v Římě a distribuci, ačkoli hlavní odpovědnost za distribuci měli praefecti frumenti dandi (prefekti byli čtyři bývalí prétoři). Od doby císaře Claudia spravoval prefekt zásobování finanční prostředky, které byly součástí císařského fisku.

Vedle základní péče o zásobování obyvatelstva existovala rovněž annona militaris (vojenská zásoba obilí), která v užším slova smyslu neexistovala jako samostatná správa a během císařství neznáme žádný úřad nebo hodnost, která by přímo souvisela s touto annonou. V důsledku toho byl císař odpovědný jak za civilní annonu, tak i za annona militaris, stál na vrcholu struktury annony a řídil celý její proces i tím, že delegoval svoje pravomoci na prefekta zásobování v Římě a v provinciích na procuratores augusti, popřípadě na prefekty v Africe a Konstantinopoli. [175] 

Annona militaris, daň vybíraná z potravin ve prospěch římské armády. Uplatňovat se začala již za vlády Septimia Severa, možná kolem let 194–196 n. l., během jeho východní občanské války proti Pescenniu Nigrovi, po níž okamžitě následovala Parthská válka. Platila všeobecně tam, kde byly rozmístěny římské jednotky, a byla v mnoha případech shromažďována samotnými oddíly vojsk. Tato neoficiální daň v naturáliích zajišťovala udržování a výživu armády.

V období pozdní římské říše kromě transformace vládní struktury říše Diokletianovy reformy významně změnily základy a způsoby správy a financí. Z podstatných změn je třeba zdůraznit systém annony. V tomto systému konkrétní provinční jednotka zásobovala i armádu umístěnou na jejím území. Během reorganizace spojené s novým systémem se daň annona militaris stala hlavní daní provinčního obyvatelstva. Je třeba zdůraznit, že během 2. a 3. století annona militaris ještě nesloužila logistickým potřebám posádkových jednotek umístěných na územích obývaných obyvateli, jakožto daňových poplatníků, ale zajišťování a výživě polních armád, které odešly z jejich vojenských základen jako účastníci vojenských operací. Annona militaris stále plnila ze své podstaty funkci obecných vojenských zásob. Mobilní polní síly mobilizované po dobu trvání kampaní nadále dostávaly expeditionis annona a někdy, při nedostatku potravin docházelo ke směně za hotovost, pak dostávala armáda adaeratio annonae. [176]

————————————————————————

[165] Tacitus 1.7, 11.31

[166] Kaey str. 16

[167] Cebeillac-Gervasoni str. 559

[168] Kaey str. 16

[169] J. Th. Bakker: administration of Ostia and Portus, central goverment, praefectus annonae

[170] Keay str. 155, ducenarius – Augustus přidal čtvrtou decurii jezdců, složenou z příslušníků tohoto stavu,   kteří se vykázali majetkem nejméně 200 000 sesterciů

[171] D´Escurac str. 57:AE 1936, 160, EDCS-06000393. IRT 401. Nápis r roku 211 v nalezený v Africa Proconsularis: Divo Pio / Severo Aug(usto) / Q(uintus) Marcius Dioga / praef(ectus) annona[e] / sacrae ur[bi]s

[172] J. Th. Bakker, „The Piazzale delle Corporazioni in Ostia Antica: description and interpretation“.

[173] N.B. Rankov: Frumentarii, the Castra Peregrina and the Provincial Officia aus: Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik 80 (1990) 176–182 

[174] D´Escurac str. 140–164

[175] Pujol, Sayó, Rincon str. 1222

[176] CEEOL, M. Kelemen v STS Science Centre Ltd. 2015

13 – Oblasti exportující obilí do Říma

Čím více se Římané během republiky vojensky rozšiřovali, tím více se role a pozice již zavedeného římského obilí v hospodářském systému římské společnosti zvyšovala. Došlo ke změně a nové definici producentů. Sicílie, Sardinie a italský poloostrov začínají sice jako hlavní producenti obilí na římském západě, ale s další vojenskou expanzí se hlavní producenti obilí pro Řím mění, přestože Sicílie a Sardinie zůstávají jedním z hlavních dodavatelů obilí, ale nově dosažená severní Afrika překonává a nahrazuje italský poloostrov jako významného, komerčního producenta pšenice pro Řím, protože italský poloostrov již nebyl jako hlavní producent, se stal pouze jedním z místních producentů obilí v říši. [177]

Jednou z prvních oblastí a objemem exportu nejvýznamnější byla Sicílie (viz kap. 10 – Historie zásobování potravinami), což souviselo s faktem, že se Sicílie jako ostrov stala prvním zámořským územím Říma. Z doby republiky je známý lex Hieronica, pojmenovaný po syrakuském vládci Hieronovi II. Základní ustanovení vyžadovalo od zemědělců zaplatit deset procent (decuma) své produkce do Říma. Právo vybírat daň z obilí byla placena naturálně obilím a tím se zabývali výběrčí, kteří vlastnili práva k výběru desátku (decumani). Desátek byl pravděpodobně uložen ve veřejných sýpkách, jako jsou ty, které byli objeveny v sicilské Morgantině. [178] Obilí z desátku sloužilo primárně pro římské posádky ve městě a také pro armádu v zámoří. Livius líčí příklad poslání obilí ze Sicílie armádě do Makedonie v roce 198 př. n. l.

„Téhož roku přišlo dvě stě jezdců a deset slonů a došlo dvě stě tisíc měřic pšenice od krále Massinissy k vojsku, které leželo v Řecku. Stejně tak ze Sicílie a Sardinie bylo posláno pro vojsko veliké množství dovezených potravin a šatstva.“ [179]

Druhou významnou lokalitou byl ostrov Sardinie, který je v textu Tita Livia několikrát zmíněn. K uvedeným hlavním producentům a exportérům lze postupně na konci republiky a v období principátu přidat Galii a Hispánii, provincie, které svou produkcí stačili zásobovat nejen místní obyvatele, ale také římskou armádu, ať již šlo o stále umístěné jednotky, či větší armády bojující proti místním pokusům o uzurpaci, nebo nájezdy barbarů. [180]

Hlavním a specifickým místem byl po dobu konce republiky a raného císařství Egypt. Provincie Egypt byla víceméně „císařským územím“, neboť byla provincií od roku 30 př. n. l. pod kontrolou císaře a jím jmenovaného vlivného prefekta, praefectus Aegypti z jezdeckého stavu. Úroda v Egyptě bývala díky Nilu bohatá, proto byl určitou dobu obilnicí Říma. Objem dovozu obilí byl vyšší než skutečná potřeba určená pro rozdělení, přičemž pouze objem obilí přicházející z Egypta bylo možné zjistit předem, protože obilí přepravované do Říma bylo vždy plodinou předcházejícího roku. Pro ohromné množství přepravovaného obilí byla za císaře Nerona nebo krátce před ním vytvořena „alexandrijská flotila“, která přivážela všechno nebo minimálně většinu obilí z Egypta především do přístavu Puteoli a poté do Říma. 

Na začátku 1. stol. n. l. se export severoafrického obilí natolik zvýšil, že židovský vojenský velitel a spisovatel Flavius Josephus poznamenává, že byl dvojnásobný v porovnání s Egyptem a po dobu 8 měsíců roku živil Řím. P. Garnsey předpokládá, že import potravin tvořilo ze 75% obilí. [181] Po vybudování nového velkého města Konstantinem Velikým, se egyptské dodávky prakticky výhradně přesměrovaly z Itálie do Konstantinopole a zásobování Itálie bylo z drtivé části na Africe a to až do doby, kdy se přeplavili do severní Afriky Vandalové pod vedením krále Geisericha v roce 429 a ti dokončili obsazení římské severní Afriky v roce 439 založením království.

Část pšenice (nebo oleje), kterou měli vlastníci půdy zaplatit, se dodávala třikrát ročně do obecních sýpek, horreas, které spravovali úředníci zvaní praepositi horreorum. Po dokončení sbírek se vir clarissimus praefectus annonae Africae ujal převozu do Říma a splnil tak povinnosti pro annonu, která spočívala přímo na prétoriánském praefektovi v době Diokletiana a později. [182]

[177] Ewans str. 10–11

[178] Malcolm Bell III. Str. 196 An Archeologist´s perspective on the lex Hieronica, 2006

[179] T. Livius 32.27. 2-3.

[180] Ewans str. 12 (zároveň ustupuje jako místní producent region Černého moře)

[181] P. Garnsey, K. Hopkins, C. R. Whittaker: Trade in the Ancient Economy, 1983, str. 118–119

[182] Matthews str. 29

14 – Export obilí z Afriky do Ostie

Když se republikánské zřízení ukázalo do té míry zastaralé, že ani úsilí nadšených stoupenců mu nedokázalo vdechnout nové síly a zaručit mu jeho další existenci, došlo k ústavní přeměně římského státu v císařství. Hlavní postavou této změny byl adoptivní syn Caesara Octavianus, který přijal jméno Augustus. Řím zůstával i za císařství hlavním městem římské říše; přestal však být městem, kde se obyvatelstvo zúčastňovalo mnoha lidových shromážděních a soudech, stal se sídelním městem císaře a tím se výjimečnost Říma jenom potvrdila. Relativní autonomnost Říma jako sídelního císařského města na jedné straně a struktura jeho vztahů s novými regiony impéria tak učily dvě hlavní roviny, v nichž se Řím vyvíjel. [183]

Nikdo před Augustem, prvním samostatným vládcem, neměl srovnatelné postavení v v římské společnosti, nikdo nedosáhl takových úspěchů a nikdo nebyl podobným způsobem vyznamenán. Ve vztahu k tématu zásobování Říma a později na východě ležící Konstantinopole obilím a de facto potravinami jako takovými (chléb, olej) jsou nejvýznamnějšími body Augustovy vlády vyřešení potravinové krize v roce 22 př. n. l. přijetím péče o zásobování cura annonae (jeho předchůdcem byl Pompeius), které sám popisuje: [184]

„Diktaturu, která mi byla nabídnuta jak lidem, tak senátem, jsem nepřijal. Za největší nouze o obilí jsem neodmítl úřad pověřence pro zásobování (cura annonae), který jsem zastával tak, že jsem v několika dnech zprostil strachu a nebezpečenství celou obec na vlastní náklad.“ [185]

Císaři podstatně zvýšili množství půdy pro pěstování obilí pod přímou římskou kontrolou, zavedli změny ve správě systému zásobování potravinami nebo annony [186], snažili se přilákat další obchodníky do služeb annony a vylepšili přístavní zařízení v Římě, nejprve v Puteoli a později v Ostii a Portu. Rozšíření zemědělských zdrojů pod kontrolu Říma bylo hlavně dílem Augusta. Především přivedl Egypt do římské říše. Autor Epitomu ve 4. stol. říká, že za vlády Augusta bylo do Říma ročně dovezeno 20 milionů modiů (tzn. kolem 133 300 tun) egyptské pšenice. To je podstatně více, než císař potřeboval pro bezplatnou distribuci obilí. Pro oblast severní Afriky, nejsou v době Augusta k dispozici srovnatelné údaje. [187] Nicméně odhadovaný roční objem importu obilí do Říma v době vrcholného císařství se pohybuje od 270 000 do 400 000 tun, v přepočtu na jednotky římského objemu je ve druhém případě číslo pro nás neuvěřitelně vysoké, 60 miliónů modiů, což ročně činí 270 kg na osobu. [188]

V následujícím období strmě přibývá podíl dovozu obilí především z provincií Africa Proconsularis, Numidie z okolí Cirty a Mauretánie Sitifensis. Nemělo by se také zapomínat na svědectví Strabóna, jehož tvrzení jsou mnohdy nadsazená, ale určitě jsou založená na skutečnosti, že země severní Afriky byla mimořádně plodná, když popisoval, že západní část Numidie, která sousedila s Mauretánií měla vysoké výnosy a že obyvatelé snadno sklízeli dvě úrody do roka. Předpokládá se, že přístavem pro alexandrijskou obilnou flotilu byl přístav Puteoli a pro obilí ze severní Afriky Ostia s říčním přístavem a později blízko položený Portus se dvěma přístavy, z nichž první, již mořský, byl postaven za císaře Claudia. Je pravděpodobné, že jedním z důvodů rozšíření Portu za císaře Traiana, byla snaha přesměrovat alespoň část dodávek tzv. alexandrijské flotily do Portu. Otázkou zůstává, o jak velkou část dodávek se jednalo. Dalším důvodem k rozšíření Portu byl vzrůstající podíl afrického zboží celkově, nejenom obilí. [189]

I když skutečně existují důkazy o existenci alexandrijské komunity v Ostii od doby vlády Hadriana (stavba chrámu boha Serapida v Ostii) a o dodávkách alexandrijského obilí v průběhu 2. století n. l., jsou doklady pro početně mnohem větší okruh rodin z Afrika a Numidie i obchodní zastoupení na Piazzale Corporazione v Ostii [190], které hrají klíčovou roli prostředníka mezi africkými producenty obilí a úřadem praefectus annonae v Římě. [191] Proto pro bližší popis ekonomického růstu severní Afriky můžeme použít architektonický růst v největším římském přístavu Ostii, která je jakýmsi zrcadlem, ve kterém lze uchopit odražený obraz hlavního města a impéria. Postupně navyšované skladovací prostory v Ostii a v Portu (mořské přístavy Claudiův a Traianův), horreas, umožnily skladovat až 53 000 tun obilí. [192] V počátku, kdy byl v provozu pouze říční přístav, mohla kapacita skladů představovat okolo 10 % ročního dovozu do Říma, později po vybudování dvou nových mořských přístavů, se procento zvedlo, ale příjemci v Římě po dobu impéria nezůstávali na stejné výši, spíše kolísali (Markus Aurelius a mor, růst za Severovců apod.). [193]

Vyložením a uskladněním obilí a olejů ve skladištích cesta do nekončila, neboť Ostia i Portus byly ještě poměrně daleko od centra Říma a k dopravě zboží sloužila řeka Tibera, po které se v menších bárkách, nazývaných codicarii, dostalo zboží až do Říma. Říční doprava měla na starosti sdružení a kolegia. Velikosti říčních lodí byly úměrné říčnímu toku a obtížnosti plavby proti proudu; mohly vézt od 2 000 do 8 000 modiů obilí a cesta jim trvala přibližně tři dny. Denně tak muselo být v akci minimálně 65 lodí. [194]

Vzestup velmi silné lobby „afrických Římanů“, kteří se ujali všech fází procesu dovozu a přepravy africké pšenice do Říma a vytvořili skutečný monopolní režim, nejprve komerční, poté také kulturní a politický. [195] Zdá se, že mercatores frumentarii vytvořili v Ostii místní collegium (profesní sdružení). Meiggs poukazuje na to, že to byli muži s důležitými politickými a ekonomickými pozicemi ve městě. Mnoho činností souvisejících s přístavy a potravinami prováděly specializovaná sdružení, collegii. Několik z nich mělo zvláštní postavení corpus, díky kterému měli nárok na osvobození od munery (veřejné povinnosti). Celá správa přístavu byla tedy společným vedením císařské vlády, místní správy a soukromých osob.

Potvrzením, že Ostia byla skutečným obchodním centrem pro dovoz annony, je famózní Náměstí korporací, Piazzale delle Corporazioni, na kterém byly vybudovány kanceláře (stationes) dodavatelů a obchodních partnerů ze Středomoří. Významný podíl měly kanceláře zastupující africké obchodníky, stationes, které jsou na plánu náměstí označeny čísly 10, 11, 12, 14, 15, 16, 17, 18, 23, 34 a 48, stationes vztahující se k Alexandrii jsou pouze 4 s čísly 26, 27, 28, a 40. [196] Černobílé mozaiky nesou mnohdy jména měst ze Středomoří, lodě a symboly ukazující na produkty, které bylo zřejmě hlavním artiklem dováženým z daného města nebo lokality. Můžeme zde najít měřice na obilí (modii), amfory, zvířata apod.

Nákladní lodě provozovaly soukromé osoby, neexistovaly žádné imperiální nákladní flotily. Císařská správa si i velké námořní lodě převážející obilí (annona) najímala a to platí i o malých člunech (scaphae a lenuncularii), které vlekly velké námořní lodě poté, co vpluly do přístavů v Ostii a skasaly plachty; tyto čluny pomocí vesel dotáhly lodě k molům. Pomáhaly rovněž při manévrování u přístavu nebo poté, co loď najela na písčiny. Scaphae byly sdruženy do jednoho corpusu a lenuncularii do pěti, quinque corporum navigantes. [197]

O důležitosti přepravců navicularii svědčí dochovaný fragment textu (CIL III, 14165.8)  odhaluje obvinění z podvodu, které v Římě vznesli tito majitelé lodí, kteří se obrátili na své korporace (corpora), které zastupovaly jejich zájmy jako skupina, aby mohly bojovat proti  nespravedlnosti. Z textu vyplývá, že přepravci z Aralate v Galii (dnešní Arles ve Francii), byli zodpovědní za přepravu zboží pro annonu pro Řím. Bylo s nimi zacházeno nespravedlivě římskými úředníky a v důsledku toho hrozili, že přestanou dopravovat zboží, dokud nebude zaručena určitá ochrana. Víme, že jakákoli narušení zásobování obilí hlavního města měla potenciálně katastrofické dopady, což zde poskytlo arelatské korporaci určitý tlak na vládu. Proto reagoval praefectus annonae Claudius Julianus pozitivně na jejich prosbu o podporu a stanovil opatření, aby se zmírnily nespravedlnosti a ač byla stížnost od navicularii z Arles, bylo možné opatření prefekta uplatnit v celé říši. [198] (Příloha č. 5)

Je pravda, že vlastníci lodí nepocházeli z elity, ale pravděpodobně to bylo způsobeno skutečností, že senátorským elitám v Římě bylo ze zákona zakázáno vlastnit lodě nad určitou velikost od 3. stol. př. n. l. takzvaným plebiscitum Claudianum, které je datováno mezi 219 a 218 př. n. l. a senátorům a jejich rodinám zakazovalo vlastnit lodě, které by mohly obsahovat více než 300 amphorae, což bylo 7 800 litrů (T. Livius 21, 63, 3-4). [199] Je však pravděpodobné, že senátoři a další elity  stále vlastnily lodě, ale že využily propuštěnce nebo jiné prostředníky, aby obcházeli tyto zákony. Bylo také možné, aby skupina lidí spojila své síly a společně si koupila loď pro případ, že by si to nemohly dovolit tak sami od sebe. Tyto podniky by mohly vést k potenciálnímu bohatství, ale také je ekonomicky zničit, protože po Středomoří byly nalezeny tisíce vraků lodí. [200]

Spotřeba obilí v hlavním městě určila privilegovaný vztah, jakousi „osu“ mezi severními africkými provinciemi a střední Itálií, zejména Římem. Tato orientace se dále zhmotňuje v diokletianovském správním rozdělení, pro které byla Hispania sjednocena s prefekturou Galie, zatímco Afrika byla spojena s Itálií. Nová situace nastala po založení Konstantinopole (330 n. l.), kdy egyptská, alexandrijská obilní flotila, která do té doby přispívala s ostatními africkými oblastmi na zásobování obilím Řím, se odklonila k nové metropoli. Výsledkem bylo, že římské zásoby obilí nyní zcela závisely na severu Afriky. [201]

Navicularii byli obecně provozovateli lodí a v zásadě bylo jedno, zda loď vlastní, či nikoli. To, jak navicularius provozuje loď, je stejně nedůležité: může osobně dohlížet a aktivně se účastnit podniků nebo to nechat na ostatních, a brát jen zisky. Rozdíl mezi navicularii a obchodníky mercatores, negotiantes, se však smazával a je velmi obtížné přesně určit jejich vymezené úlohy. Dominus navis byl vlastník lodi, osoba, která loď postavila nebo koupila od jiné a v této pozici mohl loď provozovat sám (magister navis, gubernator, navicularius). [202]

Termín navicularii nebyl tak běžně používaný v nápisech Ostie mimo Piazzale delle Corporazioni a jeho časté používání zde naznačuje, jak funkci tohoto náměstí, tak také proč se zdálo, že v Ostii žilo tak málo majitelů (provozovatelů) lodí. Je pravděpodobné, že v těchto stanicích byli různí prostředníci, kteří působili jako prostředníci pro lidi, kteří přišli ze zahraničí, ale chtěli obchodovat v Ostii nebo sem dovážet zboží.  Známý je pohřební nápis jistého Valeriana, který jej zmiňuje jako kurátora. Je pravděpodobné, že kurátoři měli na starosti lodě, když vjely do přístavu. Arnaud poukazuje na to, že tito muži museli být blízcí skutečným majitelům lodí, protože zaujali místo kapitána lodi, když byla loď uvnitř přístavu. [203]

Zmíněný Valerianus se definuje jako curator navium Kartha[g(iniensium)] a zdá se  pravděpodobné, že byl odpovědný zejména za lodě kotvící v Ostii, které pocházely z Kartága. Je možné, že i on sám pocházel z tohoto města. Tento nápis je velmi důležitý pro pochopení toho, kdo byli kurátoři, protože naznačuje, že tito muži byli organizováni na základě místa jejich původu a že to byli muži vyslaní do Ostie, aby tam řídili transfer lodí, které do tohoto přístavu směřovaly. Předpokládá se také, že to byla celoživotní pozice z důvodu, aby daná osoba mohla vytvořit důvěryhodné obchodní sítě s lidmi z Ostie i Afriky. Kurátor tak tak byl schopen zprostředkovat obchod mezi majiteli lodí a místními obchodníky, kteří pak mohli skladovat produkty ve svých skladech a po dohodě s dalšími kolegii posílat zboží dále proti proudu řeky v menších lodích (codicarii).

Zdá se pravděpodobné, že tito muži měli své kanceláře na Piazzale delle Corporazioni, nebo alespoň to, že by byli silně spojeni s touto strukturou. Existence kurátorů v Ostii také vysvětluje nepřítomnost majitelů lodí, protože nebylo nezbytně nutné aby se přestěhovali do Ostie, když měli k dispozici agenty, kteří se spolehlivě postarali o jejich podnikání. Majitelé lodí se mohli spolehnout na místní lidi, kteří sídlili v Ostii, aby se tam pečovali o jejich obchodní věci a oni sami mohli přitom žít kdekoli v římské říši. [204]

Panuje obecná shoda, že domini (domini navium) byli vlastníky lodí (CIL XIV, 99). Ti z Afriky (Proconsularis) mohli jednat společně a později se k nim přidali domini ze Sardinie, kteří byli později přidáni k druhému nápisu. Není divu, že domini z Kartága by vzhledem k rozsahu a důležitosti přístavu mohli působit jako samostatná skupina. Proč tyto dvě skupiny spojily své síly, není jasné. Sardinie mohla být zastávkou na trase z Afriky do Ostie, ale to není dostatečné vysvětlení. Domini navium byly osoby, které si nechaly postavit loď určité velikosti a daly ji k podle smlouvy k dispozici annoně. Předpokládá se, že každé kolegium přepravců, corpus navicularium, mělo kurátora jmenovaného prefektem zásobování, praefectus annonae. Přístavy byly přirozeným místem pro jejich práci a u Ostie to platí snad více než jinde. Zmíněné námořní korporace, se skládali ponejvíce z bohatých vlastníků půdy, kteří museli do lodí investovat.

Vlastním obchodem se zabývali tzv. negotiantes nebo negotiatores (např. corpus negotiatorum fori vinari rei publicae Ostiensium). Aby nebylo jednoduché se vyznat v římských kolegiích a sdruženích, vyskytují se rovněž pojmenování obchodníků jako mercatores. Rozdíl mezi názvy je nejasný. [205]

Vedle popisovanému transportu obilí a ostatního zboží z Afriky po moři, musíme ještě připočítat nezbytnou cestu z míst sklizně do přístavů ve Středomoří – Kartágo, Lepcis Magna, Thapsus, Gummi, Hippo Diarrhytus a dalších. K doprava se používala zvířata, ať už to byli koně, kteří mohli denně urazit 40 km i s nákladem, muly nebo nejpomalejší volské potahy. Díky prostředí se hojně využívali velbloudi. Je zřejmé, že o dopravě v římském světě musíme uvažovat jako o integrovaném systému, který kombinuje pozemní, říční (i vodní kanály) a námořní dopravu, místo aby se na ně díval zvlášť. [206] To platí především o Římu jako cílové stanici a Africe, jako počátečnímu místu na cestě transportu obilí, které obsahovaly alespoň krátkou pozemní cestou z místa produkce do přístavu, což je jasně vidět při přepravě obilí z Afriky.

Poté, co Konstantin I. vytvořil na východě nové hlavní město římské říše, vynutily si úřady diverzifikaci přepravy obilí ze severní Afriky do Říma a z Alexandrie do Konstantinopole. Ve 4. století byly zavedeni praefectus annonae Alexandriae a praefectus annonae Africae [207] (CTh 11.30.4), kteří byli pověřeni výběrem a odesláním potravin za účelem zásobování obou hlavních měst. Obrovské zdroje Egypta, nezmenšené a nijak nepoznamenané politickými a vojenskými nepokoji, které zasáhly západní část impéria, nyní směřovaly do Nova Roma. Nicméně zásilky opouštějící Alexandrii byly zapleteny do náboženských sporů mezi biskupy tohoto města a císařem v Konstantinopoli. Biskup Athanasius byl obviněn z úmyslu zablokovat dodávky obilí do hlavního města a byl vyhoštěn do Gallie. [208]

Přes ztrátu egyptského obilí byl Řím na počátku 5. století stále značně velikým odběratelem. Příjemců distribuce obilí, vepřového masa a také chleba, bylo stále hodně, přibližně 120 000 v roce 419 n. l. Avšak v roce 429 n. l., kdy Vandalové dobyli severní Afriku, ztratil Řím také kontrolu nad obilím v této části středomořského světa. Není divu, že stav populace Říma nyní klesal, kdy již nebyly k dispozici zdroje rozsáhlé říše k udržení stavu velkoměsta, jímž Řím skutečně byl. Vandalská Afrika pokračovala ve vývozu obilí, ale nyní již tato komodita nebyla k dispozici římskému spotřebiteli jako bezplatné dodávky annony.

—————————————————————-

[183] Burian str. 152–153

[184] Eck  str. 51

[185] Eck „Res gestae divi Augustus“ str. 100

[186] Cura annonae, název podle římské bohyně používaný k popisu dovozu a distribuce především obilí obyvatelům Říma a později Konstantinopole. Úřad měl na starosti praefectus annonae z jezdeckého stavu.

[187] Garnsey str. 231

[188] Rickmann str. 232 a L. Casson str. 21 -22 v: The Seaborne Commerce of Ancient Rome, 1980

[189] Kaey str. 19

[190] Bakker. „The Piazzale delle Corporazioni in Ostia Antica: description and interpretation“.

[191] Kaey str. 20

[192] Hlinovský – Drbal, Ostia, přístav antického Říma str. 150

[193] Hermansen str. 24

[194] Hlinovský – Drbal str. 152

[195] Gabeillac – Gervasoni (M. Cebeillac Gervasoni, Gli Africani ad Ostia, ovvero le mani sulla cittŕ, in C. Montepaone (a cura di), L’incidenza dell’antico. Studi in memoria di Ettore Lepore, 3, Napoli, 1996, p. 557-567.

[196] Bakker, „The Piazzale delle Corporazioni in Ostia Antica: description and interpretation“. Nedávno Jan Theo Bakker doplnil údaje o Náměstí korporací z posledních známých zdrojů a vytvořil tak ucelený blok informací o tomto mimořádném místě. Vše je uvedené na webu o Ostii Antice. www.ostia-antica.org

[197] Fournial A1

[198] C. Barron, Conflict between ship owners and the Roman goverment (CIL III, 14165.8). www.judaism-and-rome.org

[199] T. Livius: Zákon totiž navrhoval, aby žádný senátor nebo senátorův syn nesměl mít námořní loď, která by neměla mít více jak 300 amphorae. Jako důvod se uvádí, že tato velikost stačí, aby se mohl dovážet výnos polností z venkovských statků. (v české verzi se uvádí 300 tun. T. Livius: Dějiny XXI, 63)

[200] Van der Ploeg str. 183

[201] Ricci str. 143–144

[202] Broekaert str. 9–13

[203] P. Arnaud: Cities and Maritime Trade under the Roman Empire. V Ostii existovala dvě sdružení těchto kurátorů, a to curatores navium marinarum a curatores navium amnalium

[204] Van der Ploeg str. 185–186

[205] Bakker:„The Piazzale delle Corporazioni in Ostia Antica: description and interpretation“. Za vlastní plavbu byli zodpovědní navicularii. Byli to majitelé nebo nájemci lodí. Navicularius mohl být na palubě, někdy jako kapitán. Mohl jej také zastupovat kapitán, zvaný gubernator (kormidelník) nebo v právní terminologii magister navis (velitel lodi). www.ostia-antica.org.

[206] Adams str. 24

[207] CTh 11.30.4, Augustus  posílá nařízení Amabilianovi, prefektu annony v Africe, rok 314

[208] Socrates Scholasticus, Historia Ecclesiastica 6.15.11

15 – Příjemci potravinových dávek

Počet obyvatel Říma v republikánské době narůstal vysokým tempem a ve 40. letech př. n. l. se zdá, že počet příjemců vzrostl na 320 000, což přimělo Julia Caesara, aby ji snížil na 150 000. Provedl to vytvořením přesného seznamu všech příjemců obilních dávek a z tohoto seznamu vyloučil všechny, kteří se nemohli prokázat římským občanstvím , když využíval především služby domini insularum, tj. vedoucího bytových domů, kde sídlilo mnoho městských chudých. Navíc ustanovil, že by neměl být překročen tento počet a když by se objevila volná místa po těch kteří zemřeli, měla být doplněna losem praetora. [209]

Augustus následoval Caesarův příklad, provedl podobné sčítání a stanovil počet příjemců na asi 200 000 obyvatel Říma. Nemáme podobná čísla pro následující imperiální dobu; můžeme jen spekulovat, že počet příjemců se výrazně nezměnil. Příjemci byli zapsáni na seznam, který byl pravidelně revidován, být na seznamu bylo považováno za známku stavu, o čemž svědčí skutečnost, že někteří lidé tuto informaci zahrnuli do svých epitafů a že k příjemcům distribuce obilí byli dle zprávy z 1. stol. n. l. přidáni členové prétoriánské stráže, městských kohort a vigilové (hlídači a hasiči). Za raného císařství ti, kteří byli na seznamu, obdrželi žetony tesserae frumentariae, které ukazovaly jejich nárok na obilí. Právní texty ze 3. století naznačují, že tesserae frumentariae bylo možné zdědit nebo prodat. [210]

Císařem Traianem byl uveden nadační fond (nápis na tabula alimentaria traianea), jehož činností byla podpora italických dětí, a to formou výnosů z hypotečních půjček na pozemky. Půjčky se splácely buď peněžní formou nebo v naturáliích, především obilí. Seznam zahrnoval více jak 2 500 dětí. [211] Toto gesto opakovali někteří jeho následovníci. I jiné záznamy hovoří o nároku na obilí, epitafy několika malých dětí dosvědčují, že měly nárok na veřejné obilí, což ukazuje, že zařazení na seznam poskytovalo určitý status. Rozdávání obilí několik set tisíc lidí každý měsíc vyžadovalo složitou organizaci, která rozložila skutečnou distribuci na různá místa a / nebo dny v měsíci. [212] Počet se snažil chytře zredukovat Augustus, když část vysloužilých vojáků poslal do nových kolonií a tím snížil množství lidí nárokující si bezplatný příděl obilí.

„Občanů římských, bylo asi 500 000. Z nich, když odsloužili, jsem usídlil v koloniích nebo poslal domů do jejich municipií něco přes 300 000 a těm všem jsem přidělil pozemky nebo daroval peníze v odměnu za vojenskou službu.“ [213]

[209] Seutonius, Caesar 41, rovněž Cassius Dio 43.21

[210] Rickman, str. 188–191 a 244–249

[211] Museo Archeologico Nazionale di Parma, https://antickepamatky.cz/umeni-a-epigrafie/tabula-alimentaria-doklad-pece-o-nemajetne-deti/

[212] Erdkamp: Food Supply of the Capital str. 265–266

[213] Eck: „Res gestae divi Augustus“ str. 99

16 – Pekaři a chléb jako součást annony

Významná změna se spojuje s dodáváním již upečeného chleba nemajetným přímo od pekařů, sice je první zmíněn císař Aurelianus (270–275) [214], ale chléb byl rozdáván již před tímto císařem. Zdá se být vyloučené, že by příjemci obilí, levného či rozdělovaného zdarma, doma mleli obilí a pekli chléb, nanejvýš ti nejchudší mohli jíst obilnou kaši. Domácí pečení chleba téměř vylučuje způsob bydlení Římanů a vybavení jejich bytů. Při dodávkách chleba se příjemci samozřejmě mohli domluvit s pekaři nebo lidmi obsluhujícími pece, ale zdá se, že tomu tak nebylo. Pokud byl chléb distribuovaný jako annona, císař musel uzavírat smlouvy s pekaři, ale nebylo samozřejmě možné, aby uzavíral obchod s každým pekařem, proto se dostaly do popředí spolky pekařů. Příjemci zaplatili pekařovi pevnou částku za mletí a pečení, ale za obilí nic. Jinými slovy: dostávali levný chléb, nikoli obilí zdarma. Musela být rovněž učiněna opatření pro imperiální otroky. [215]

Obecně se předpokládá, že již před Traianem úřady využívala sdružení pekařů (corpus pistorum) k pokrytí dodávek chleba v Římě. Traianus povzbudil iunianské Latiny [216], aby zřídili mlýny (pistrina) a mleli obilí tři roky, jako odměnu jim udělil římské občanství. Kromě toho Traianus vytvořil kolegium pekařů, corpus pistorum a udělil jejím členům výjimku z poručnictví uloženého úřady (tutela dativa), pokud investovali více než 100 000 sesterciů do mlýna s pekárnou nebo řídili mlýn s kapacitou jednoho sta modiů za den (centenarium pistrinum).

Zpočátku bylo členství v korpusu dobrovolné, ale muselo se to stát veřejnoprávním závazkem (munus) na začátku 3. stol., pravděpodobně za císaře Caracally (198–217). Význam corpus pistorum vzrostl za Aureliana (270–275), kdy byl chléb byl substitucí za obilí, protože císař nyní musel zaručit veškeré mletí a pečení nezbytné pro bezplatné rozdělování. [217] Podobná distribuce chleba platila od roku 332 n. l. i pro Konstantinopol, v které rovněž pracoval corpus pistorum. Význam Ostie je daný i faktem, že v žádném jiném městě mimo Řím a Konstantinopol, pokud víme, neexistovalo žádné corpus pistorum, pouze v Ostii. [218]

Pekárny a pekaři sdružení v corpus pistorum v Ostii poskytovaly zřejmě levný chléb panis Ostiensis adque fiscalis těm, kteří pracovali pro fiscus. Cena je obsažena v nařízení císařů Honoria a Arcadia, [219] kde se uvádí cena ostijského a fiskálního chleba za jeden nummus (peníz) a kdo by se odvážil zvednout cenu, bude pokutován ve výši dvou liber zlata (0,9 kg).

Chléb byl umístěn ve skladech, ke kterým vedly schody (gradus), proto se chléb nazýval panis gradilis (což byl bezplatný chléb) a existovaly nejpřísnější předpisy, že chléb se musí distribuovat pouze u těchto schodů a nikdy by se neměl získávat u pekařů. [220] Kvalitu chleba měla zaručit i nařízení, zaznamenaná v Codex Theodosianus, jako například 14.15.1., kde císaři Valentinianus a Valens v roce 364 v dopise prefektu města Symmachovi nařizují:

Aby nemusela být pro potřeby římského lidu poskytována nejhorší kvalita chleba, musí být měřiči a dopravci nuceni prodat pekařům pouze dvě stě tisíc měřic zdravého a neporušeného obilí za nižší ceny, podle starodávného zvyku.[221]

 

Vrůst důležitosti pekáren a jejich zaměstnanců, kteří již byli připoutáni ke své profesi, dokazuje nařízení Valentiniana a Valenta:

„Tímto nařízením obecně vyhlašujeme, že nikomu není povoleno uchylovat se ke kostelům, aby se vyhnul pekárně. Jestliže tam někdo vkročí, ať si uvědomí, že výsada křesťanství neplatí, a že může a musí být kdykoli povolán zpět do kolegia pekařů.“ [222]

Postupné znevolnění produktivních vrstev za císaře Konstantina ve městech i na venkově zabezpečilo v určitém rámci chod základních výrobních odvětví, dopravy a služeb, avšak za cenu podvázání možnosti přecházet z jednoho oboru do druhého. Bylo odpovědí na poměrně výrazné přesuny obyvatelstva především z venkova do města, a to i mezi městy. V těchto transferech se množily pokusy vyhýbat se různými cestami daňovým a jiným povinnostem a produktivní práci. Příkladem postupného daňového utahování šroubů a zabezpečení zásobování můžeme najít v nařízení Codex Theodosianus 14.3.5, kdy nařízení sice chrání syny pekařů do jejich dvaceti let věku od práce, nicméně po jejich dosažení jsou automaticky pracovníky pekárny. Navíc náhradníci, kteří byli nominovaní místo těchto nezletilých, však zůstávají rovněž zaměstnanci pekárny. Podobně tvrdé opatření je v CTh 14.3.2 z roku 355, které uvádí:

„Uzná-li kdo za dobré oženit se s dcerou pekařovou, budiž vázán povinností k pekárně. Jsa připoután k pekařově rodině, ať je donucen také nést její břemena“ [223]

O deset let později je nařízení ještě tvrdší, protože nařizuje, že jakmile někdo vstoupí do kolegia pekařů, je to jednou provždy, nebude mu poskytnuta příležitost a moc jakýmkoli způsobem odstoupit, i kdyby s tím celý corpus souhlasil. [224]

[214] Zósimos I.61 (zmínka je také v HA Aurelianus 35)

[215] Bakker: Distribution of free grain (The mills – bakeries of Ostia and the distributions of free grain) www.ostia-antica.org

[216] Latini Iuniani byli bývalí otroci, kteří byli propuštěni bez formalit požadovaných zákonem nebo v rozporu s omezeními stanovenými Augustem. Podle lex Iunia Norbana z roku 19 n. l. nebyli římskými občany, pouze Latiny. Jejich největší občanská nevýhoda byla, že se po jeho smrti vrátil jeho majetek bývalému pánovi.

[217] Sirks str. 104  (J. T. Bakker: The mills-bakeries of Ostia and the distributions of free grain)

[218] Sirks str.  105

[219] CTh 14.19.1 De pretio panis ostiensis z roku 398

[220] CTh 14.17.3 a 4 ( 14.17.3 je císařské nařízení Valentiniana a Valenta adresované prefektu zásobování Maximinovi (368–370) a 14.17.4 od stejných císařů prétoriánskému prefektovi Mamertinovi.

[221] Velmi podobně je zaměřeno nařízení CTh 14.15.2, které je adresováno v roce 365 prefektu města  a nařizuje kapitánům lodí (nautici), aby deklarovali, že nemají nakládat zkažené dodávky, které budou ještě osobní prohlídkou kontrolovány. Kontrola se rovněž nařizuje prefektu zásobování v přístavu Říma.

[222] Skřejpek str. 165–166 CTh 14.3.11.

[223] Burian str. 150 a CTh 14.3.2. De pistoribus et Catabulensibus. Císař Constantius II. Orfitovi, prefektu města

[224] CTh 14.3.8. Císařové Valentinianus a Valens Symmachovi, prefektu města. Rok 365

17 – Nepokoje způsobené nedostatkem potravin

I když jsou známy ze starověkého světa zprávy o nepokojích způsobených nedostatkem potravin, nelze pominout fakt, že nepokoje byly doprovodným jevem po celý středověk a nikoliv pouze v antice. Pozoruhodné je, že starověké Athény nezanechaly žádné velké důkazy o nepokojích kvůli potravinám a to ani řecký nebo helénistický svět obecně. Proto se předpokládá, že nepokoje byly v helénistické době vzácnými událostmi, protože na euergetismus [225] se „lze obvykle spoléhat, aby zahnaly hladovění i nepokoje“. [226] Starověká elita však nikdy neměla takovou ekonomickou kapacitu, aby zahnala celkový nedostatek,  pouze trochu zmírnila dopad. [227] Tato vlastnost je běžná v potravinových nepokojích ve městě Řím po celou dobu starověku, ačkoli pozdní republikánské davy směřovaly svůj hněv na jiné lidi než na jejich imperiální nebo pozdně římské protějšky. Během velmi turbulentního 1. století př. n. l., kdy charakter byl dán především občanskými válkami, byly potravinové nepokoje součástí politických nepokojů, které byly běžné v Římě. Tyto nepokoje však byly vyvolány skutečnou potravinovou nouzí. [228] Níže uvádím stručný přehled nepokojů zachycených antickými autory.

V roce 75 př. n. l. zaútočil dav, který byl podle zdroje omezen nedostatkem, na konzuly, kteří se museli uchýlit do domu jednoho z nich. (Sallustius, Hist. 2.45). Další záznam pochází od Cassia Diona a váže se k roku 67 př. n. l., kdy nespokojení obyvatelé vyhrožovali římskému senátu, protože senátoři váhali, udělit Pompeiovi rozsáhlé pravomoci, které byly nezbytné pro vypořádání se s piráty, kteří ohrožovali zabezpečení zásob města obilím v Ostii (Cassius Dio 36.24.2) Pompeia se týká rovněž rok 57 př. n. l., kdy bouřící se davy požadovaly pro něj plnou moc k přímému řešení dodávek do Říma (Cassius Dio 39.9.2 a Plútarchos, Pompeius 26). Během občanské války proti Sextu Pompeiovi došlo v Římě k nedostatku potravin kvůli nepřátelským akcím Sexta, který kontroloval přístupy k Římu (ovládal okolí Sicílie,Sardinii a  Korsiku.

 „Ceny všeho rychle stoupaly, přičemž lidé spatřovali příčinu ve svárech vojevůdců, uráželi je a naléhali, aby se usmířili s Pompeiem.“ [229] (Appiános 5.67)

Ještě na začátku Augustovy vlády probíhaly nepokoje v roce 22 př. n. l. Jeho úsilím se situace sice zklidnila, ale až do konce západořímského impéria zůstala cura annonae jedním z prvořadých úkolů každého císaře, dělali to v zájmu klidu a zachování vlády a kvůli svému dobrému jménu. Jestliže bouře za republiky byly v rukou obyvatelstva, za císařství se mohlo jednat i o politický tlak, pokud by byly dodávky zpožděny nebo by hrozilo jejich úplné zastavení. Tato hrozba se vyskytovala později především tehdy, jestliže revoltující vysoký úředník (z velké části comes Africae), či případný uchazeč o purpurový plášť těžil ze svého postavení v severní Africe která byla, jak známo, klíčovým dodavatelem obilí a významným exportérem olivového oleje. Z předešlých kapitol je zřejmé, že masa obyvatel Říma, která byla odkázána na bezplatný příděl obilí, byla velká a mohla způsobit v případě potravinových bouří velké potíže. Tím, že císař představoval nejvyšší instanci (auctoritas principis) ve spojení s impériem a potestas, vojenskou a soudní pravomocí, se obyvatelstvo často dovolávalo přímo k jeho osobě.

Během konfliktu s Vitelliem odeslal Vespasianus Gaia Licinia Muciana s legiemi do Itálie proti Vitelliovi a sám zůstal v Egyptě, kde mohl kontrolovat dodávky obilí a také je pozdržel v Alexandrii minimálně na deset dní a ohrozil tak Řím. 

Některé příhody skutečně ukazují, že i za císařství někdy reagoval římský lid značně podrážděně. Příhodu, která potkala císaře Claudia popisuje Seutonius:

„Když pak jednou byla citelnější nouze o potraviny pro vytrvalou neúrodu, byl uprostřed fora zadržen dave (tj. Claudius) a do té míry od něho ohrožován nadávkami a zároveň vrhanými kusy chleba, že se mu stěží a jenom zadními brankou podařilo uniknout do paláce.“ [230]

O více než sto let později diváci v divadle obvinili propuštěnce Marka Aurelia Cleandra, komorníka císaře Commoda, ze zneužívání zásobování města potravinami. [231] Dav, který se pokusil přesvědčit císaře aby se zbavil Cleandra, byl ale napaden vojáky. Obyvatelé se uchýlili před vojáky na střechy domů a házeli kameny a tašky na jezdce. Rozpoutala se opravdová válka. Commodovi bylo vše vylíčeno a císař vyděšený událostmi nechal raději padnout svého mocného oblíbence. Jeho hlava byla veřejně lidem nesena na tyči po městě, aby poskytla římskému obyvatelstvu očekávanou podívanou. [232]

Dokonce i v dobách míru mohl nedostatek potravin nebo panika z očekávaného nedostatku v Římě rychle nabrat na obrátkách a nejednomu úředníkovi připadalo rozumné buď uklidnit plebs nebo utéct, protože šlo bez legrace o život. Městský prefekt Tertullus, [233] osobně čelil rozlícenému davu v době nedostatku obilí, dokonce nabídl své malé syny jako záruku, že vše pomocí bohů vyřeší.[234] Odebral se do Ostie a osobně obětoval v chrámu Castora a Polluka za příznivý vítr, ten skutečně zeslabil a dovolil lodím v Portu vyložit náklad obilí. [235]

V pozdní antice se zmiňuje Ammianus Marcellinus o nedostatcích a popisuje událost spojenou s prefektem města (praefectus Urbi) Symmachem. [236] Lůza mu na základě neověřeného tvrzení: „že bude raději svým vínem hasit vápno, než by je prodal víno za ceny, v něž se doufalo.“ zapálila jeho krásný dům v Zátibeří. [237]

V době obléhání Říma Góty v roce 409 n. l. nastal nedostatek potravina a proto navrhl a povolil (prý i za souhlasu papeže Innocentia) prefekt města Gabinius Barbarus Pompeianus pohanské obřady, ve kterých by  byli požádáni pohanští bohové o ochranu města před Góty. Proto se předpokládá, že byl pohanem, ale Zosimus jej nazývá křesťanem. Byl to pravděpodobně on, kdo navrhl zabavit majetek křesťanů Valeria Piniana a jeho manželky Melanie mladší; ale než mohl římský senát projednat tento návrh, byl Pompeianus zabit na římském foru rozzlobeným davem, který se vzbouřil kvůli nedostatku jídla způsobenému obléháním. Příčinou útoku davu tedy nebyla náboženská otázka, nýbrž hlad. [238]

—————————————————————————————————–

[225] Euergetismus, moderní termín odvozený od starořeckých euergetů (dobrodinců). Fenomén rozdávání darů městům v řeckých a římských společnostech. Oxford Classical Dictionary. Podobně evergetismus.

[226] Garnsey str. 30

[227] Erdkamp, Urban Markets and Food Riots in the Roman World str. 3

[228] Garnsey str. 31

[229] Appiános 5.67

[230] Seutonius (Claudius 18–19)

[231] Cassius Dio 73.13 hladomor byl sám o sobě poměrně velký, ale úmyslně jej přiživil jej praefectus annonae Papirius Dionysius, který si přál pád Cleandra a proto dopomohl k vyvolání bouře v cirku.

[232] Héródianos 1.12 – 13

[233] Atteius Insteius Tertullus, praefectus Urbi v letech 307-308

[234] Amm. Marcell. XIX 10.2-3

[235] Amm. Marcell. XIX 10,4; Hlinovský – Drbal str. 63,

[236] Lucius Aurelius Avianius Symmachus (prefekt města od dubna 364 do května 365)

[237] Amm. Marcell. 27.3, 4

[238] Zosimus 5.41

18 – Opatření císařů k zajištění dostatku potravin a námořní obchod

Obecně se za císařství vyjma zákonů, která platila z doby republiky, řídilo právo reskripty, kodexy a edikty, které jsou zčásti uvedeny v příloze, z nichž mnohá sloužila pro dopravu zboží a těmito právními předpisy zajišťovali vcelku plynulé zásobování nejen Říma, ale všech míst v impériu, které tak bylo protkáno pozemními cestami, říčním a námořními spojením. Římané například přijali velmi starobylý zákon lex Rhodia [239]. Je výslovně uveden v římském právu Julia Paula. Přežilo však jen pět ustanovení.

V mnoha uvedených případech nepokojů za republiky, či raného císařství je vidět snaha vládnoucích elit nějakým způsobem řešit vzniklé potíže. Některá rozhodnutí byla přijímána ad hoc (Pompeius Veliký), jiná se snažila řešit hlouběji a překvapivě moderně. Senát za republiky a později císařská vlády udělaly vše pro to, aby zajistila, že břicha nemajetného římského obyvatelstva budou udržována plná a obvykle na útraty státu. A také je třeba mít na paměti, že soběstačná a majetná vládnoucí elita také očekávala stabilní tok obilí prodaného za rozumné ceny. [240]

Jako první se zasloužil o komplexní řešení Augustus vytvořením kanceláře prefekta zásobování a tím určil směr dalšího vývoje, neboť pod prefekta nespadala lodní doprava, zvláště důležitá je skutečnost, že neexistovala žádná státní flotila obchodníků nebo plavidel, které latinští autoři nazývali naves onerariae. [241]

Tím, že dovážel Řím v císařské době potraviny v naprosté převaze lodní dopravou, mělo svou logiku ve vztahu k ceně dopravy. Předpokládá se, že náklady na přepravu pšenice z Alexandrie do Říma tvořily 1,3 procenta její hodnoty, zatímco po zemi by stál transport 55 procent hodnoty zboží na vzdálenost pouhých 150 km. Navzdory jasným omezením starověké lodní dopravy došlo během tohoto období k významnému pokroku v konstrukci lodí a plachtařských dovedností. Zdokonalil se vývoj v konstrukci plachet a lanoví, ale co je nejdůležitější, zlepšení konstrukce trupu umožnily mnohem větší lodě s větší nosností; byly také zavedeny pumpy. [242] Lucianem popisovaná loď „Ísis“, uvezla náklad někde mezi 1 200 a 1 300 tunami, což nemusel být jedinečný údaj, ale byl zjevně výjimečný. Rovněž obelisk, který vážil i s podstavcem 500 tun nechal dopravit císař Caligula lodí z Alexandrie do Říma, k  této váze je potřeba přičíst 900 tun čočky jako balastu. Loď byla postavena zřejmě na jednu plavbu a poté, co dorazila do Claudiova přístavu v Portu u Ostie, vyložila zboží a byla potopena před vjezdem do přístavu aby se stala základnou pro stavbu majáku. [243] Legislativa omezovala nejmenší velikost lodí přepravujících obilí pro annonu na 68 tun (10 000 modiů), ale zdá se, že průměrná velikost lodí byla přibližně 340 tun s obsahem asi 50 000 modiů. [244]

Augustus asi nebyl zastáncem volné distribuce obilovin, jak se můžeme dočíst u Seutonia, který popisuje, že se jednou Augustus dozvěděl, že před připravovaným rozdáváním podpor bylo mnoho otroků propuštěno na svobodu a vpašováno mezi občany, takže prohlásil, že nic nedostanou ti, kterým nebylo nic slíbeno. Jakmile se obilní trh zotavil, napsal Augustus:

„Dostal jsem náhlý nápad, veřejné rozdělování obilí na trhu navždycky zrušit, protože spoléháním na ně jsou odnímány pracovní síly zemědělství. Přece jsem však v tomto úmyslu nesetrval. Protože jsem měl za jisté, že by jednou bylo zase obnoveno jako nástroj vtírání v přízeň lidu.“ [245]

Navzdory tomu udržoval systém, ne proto aby lid více svázal se svojí osobou, ale spíše aby zabránil jiným politikům v pokusu někdy v budoucnu využít příslib volného přidělování obilí k vyvolání popularity a podpory těmto politikům. [246]  Principiálně byla annona řízena jako centrum obklopené sítěmi externích dodavatelů a specialistů, kteří poskytovali služby pro hromadnou přepravu obilí z Egypta a severní Afriky do Říma (většinu obilí vlastnila římská vláda a měla podobu naturálního zdanění ve středomořských provinciích bohatých na obilí)[247] odhaluje některé iniciativy, které se zdají pozoruhodně progresivní; jmenovitě udržování trvalých vztahů s klíčovými zúčastněnými stranami, úsilí o minimalizaci rizika dodavatele a vytvoření správní agentury odpovědné za celkovou koordinaci činností při přepravě obilí. [248]

Jako názorný příklad může sloužit opatření Claudia, kdy reagoval na obecný případ nevyhovujícího přístavu v Ostii vybudováním velkého mořského přístavu v těsné blízkosti Ostie, který a v druhém případě jeho reakce na nepokoje spojené s nedostatkem potravin je skutečně velmi progresivní:

„Nabídl obchodníkům bezpečné zisky, na sebe vzav úhradu škody, jestliže by koho  při bouřích na moři postihla; rovněž stavitelům obchodních lodí ustanovil velké výhody, každému podle jeho poměrů, a to občanům zproštění od příslušných ustanovení Papiova a Poppaeova [249], Latinům občanství, ženám právo čtyř matek, vesměs ustanovení ještě platná i dnes.“ [250]

Claudius také zřejmě pochopil, že uzavírání smluv v rámci pouhé „tržní transakce za obvyklých tržních podmínek“ by neposkytlo vhodné prostředí pro větší spolupráci mezi státem a jeho poskytovateli služeb. Tak, aby se snadnější zapojení do sítě dodavatelů císař nabídl těm, kteří by stavěli obchodní lodě (naves mercaturae), velké odměny, přizpůsobené podmínkám každého z nich. Tito příjemci výhod jsou označováni jako negotiatores a navicularii neboli obchodníci a loďaři. V této souvislosti tento pojem zahrnuje ty, kteří „financovali a provozovali lodě“, které by osoby mohly být v širším smyslu označovány také jako navicularii nebo majitelé lodí.

Protože africké korpusy navicularii v pozdní antice měly výjimku z rozhodování o jejich vlastních majetcích, tak někteří dekurioni toho využívaly k převedení svých aktiv do tohoto odvětví, protože snížili svoji celkovou daňovou zátěž. Majetek navicularii, který museli investovat do lodí a nechat je přepravovat obilí do Říma, byl pod obecnou správou afrického korpusu. Společensky byl tento přesun do jiné sociální skupiny v mezích, protože tito navicularii byly ve stejné vyšší sociální úrovni jako oni. Císař reagoval v takovém případě oddělením aktiv pro stanovení daně. Část z aktiv zůstala vyhrazena pro tuto povinnost, druhá část pro status decuriona. Kuriálové nyní zůstali ve své sociální vrstvě. [251]

Další nařízení císaře Claudia byla spojena se sdružením pekařů, collegium pistorum, jejímž členům slíbil římské občanství, pokud zpracují v mlýnech alespoň 100 modií obilí za den. Aby tato privilegia nebyla udělena někomu, kdo nesplňuje stanovené podmínky, byla nutná registrace. [252]

Další privilegia, která již nesouvisí s Claudiem, zaznamenávají zdroje a ukazují, že majitelé lodí, zapojených do annony, byli osvobozeni od přístavních daní, které byly vybírány pravděpodobně v každém významnějším přístavu ve Středomoří. [253] Další benefitem bylo dle Digesty vyjmutí z publici muneris vacatio, (v římském impériu se vyžadovalo, aby se do činnosti městských rad zapojili zámožnější občané). Uvedená privilegia  platila, pokud žadatel investoval v lodní dopravě alespoň dvě třetiny svého majetku. [254]     

Vlastníci soukromých lodí samozřejmě měli prostředky k přepravě obilí, ale přeprava obilí byla stěží nejlukrativnější z komerčních podniků, zejména když se přepravovalo zboží vyšší třídy, jako je víno, hedvábí, koření a další luxusní zboží, které bylo neustále požadováno římskou elitou. Druhým nebezpečím bylo, že obchodníci dováželi a prodávali někdy obilí za nepřiměřené ceny, což mohlo způsobit nežádoucí politické důsledky. V reakci na to a snaze vyhnout se neradostné situaci republiky, kdy si jednotliví senátoři brali na sebe morální povinnost nakrmit chudé, aby získali jejich přízeň, situace, která vedly k většímu vytvoření politických frakcí a nakonec k občanské válce, se rozhodli římští císaři zavést centrálněji řízený systém pod dohledem státu. [255]

Císařský dvůr proto občas nelibě nesl zasahování do svých kompetencí a i v případě, že vše bylo uděláno bona fide, mohlo vše končit neradostně, jak svědčí příběh Julia Festa Hymetia, prokonzula Afriky z roku 366 n. l., který spravoval provincii Africa Proconsularis v době, kdy neúroda způsobila hladomor v afrických provinciích. On sám dal na trh obilí z císařských sýpek, jež bylo určeno pro římské obyvatele. Později, když byla úspěšná další úroda, bez prodlení vrátil obilí zpět.  Hymetius prodával v době nouze 10 modiů obilí za jeden solidus, při navrácení obilí nakupoval za 1 solidus 30 modiů a rozdíl v cenách (200 %) poslal císařskému fisku. 

Byl však nařčen, že část zisku si přivlastnil, což byl zločin. Vyšetřován byl také haruspex Amantius, kterého vinili z náboženských obřadů pro Hymetia a z nějakých útoků proti císaři. Hymetius byl vyšetřován krutým prétoriánským prefektem Maximinem, ale odvolal se k císaři a ten předal případ senátu, jenž postupoval poměrně uvážlivě, Hymetia odeslal do vyhnanství na dalmatský ostrov Boae. [256]

Pečlivý dozor nad dodávkami potravin vyústil v sérii zákonů, která se vázala k přesnému administrativní orientaci a jasnému zákazu cokoli svévolně měnit v procesu annony. Pregnantně je její nedotknutelnost vyjádřena v zákoně z roku 397:

„Ať se nikdo neodvažuje dotknout obilí určeného pro Řím, které je uloženo v afrických přístavech, nebo se po změně tras odváží poslat toto obilí jinému, než ctihodnému městu“ [257]

Po smrti císaře Valentiniana byl Hymetius, jenž byl na nátlak senátu odvolán z exilu, plně rehabilitován. A nejen to: za císařů Valenta, Gratiana a Valentiniana II., na základě petice afrických provinciálů ke dvoru, mu byla udělena v roce 376 mimořádná pocta ve formě dvou zlatých soch v Římě ve foru Traianus a v Kartágu, které nesly nápis CIL 6, 1736 = ILS 1256:  „[…] pro jeho význačné zásluhy vůči státu a za to, že svými rozhodnutími a ustanoveními odstranil ze stejné provincie velmi vážný hlad a strádání […] “ [258] Více o případu Hymetia: https://antickepamatky.cz/osobnosti/pripad-julia-festa-hymetia/

Zvláštní kapitola v přepravě obilí se váže k období vlády císaře Commoda, kterou uvádí Historia Augusta:

„Zřídil africké loďstvo, aby poskytlo pomoc, kdyby náhodou včas nepřišlo obilí z Egypta. Posměch vzbudilo, když i Kartágo nazval commodovskou Alexandrií oděnou v tógu a když zároveň pojmenoval i africké loďstvo commodovským a herkulovským.“ [259]

Jak bylo popsáno v kapitole → Nepokoje způsobené nedostatkem potravin, na konci Commodovy vlády došlo k nepokojům na základě vážných problémů s dodávkami potravin. To potvrzuje jak Historia Augusta, tak i Héródianos.[260] Commodus zorganizoval novou flotilu z Afriky Proconsularis aby snad mohla převzít úlohu Alexandrijské flotily, kdyby se lodě z Egypta zdržely nebo by měly mít nějaké vážnější problémy. Commodus měl potřebu se hodně zviditelnit, proto docházelo k jeho návrhům především v oblasti pojmenování měst, či dokonce měsíců. Řím měl být nově pojmenován jako Colonia Commodiana nebo Kartágo jako Alexandria Commodiana Togata a flotila zajišťující annonu nesla název Commodiana Hercula.

Poměrně ostrém protikladu k popisu jeho povahy a jednání od antických autorů se jeví jeho odpověď na stížnost kolónů vůči konduktorovi v imperiálního africkém panství Saltus Burunitanus, ve které se staví na stranu kolónů. Mělo by se však poukázat na propagandu, kterou dvůr dává najevo, že je nestranný a nechce v obtížné době, kdy dodávky potravin vázly, zvyšovat napětí v klíčových místech  dodávek potravin. [261]

—————————————————————————————————–

[239] Lex Rhodia ustanovili obyvatelé Rhodu mezi lety 1 000 a 800 př. n. l. , zákon řešil pravidla právního řešení sporů v námořní přepravě. Zákon řešil stav, kdy bylo hozeno zboží přes palubu pro odlehčení lodi a za ztrátu odpovídali nejen jejich vlastníci, ale i vlastníci zboží zachráněného. Dalším bodem byla ztráta dopravní lodi. Doprava byla realizována u Římanů buď formou nájmu (locatio conductio rei) nebo formou smlouvy o dílo. Kincl, Urfus: Římské právo, 1990

[240] Charles,  Ryan str. 5

[241] Garnsey str. 297

[242] Adams str. 165

[243] Cech str. 168

[244] Gaius Inst. 1.23c Claudiova restrikce velikosti lodí a nákladů, Digesta 50.5.3

[245] Seutonius 2.42

[246] Charles, Ryan str. 8

[247] Viz lex Hieronica

[248] Charles, Ryan str. 3

[249] Lex Papia Poppaea, zákony přijaté v roce 9 n. l. na podporu a posílení manželství, oba zákony měly primární účinek spočívající v povinnosti všech římských občanů uzavřít sňatek a mít legitimní dědice. Oxford Classical Dictionary

[250] Seutonius – Božský Claudius 5.18 – 19

[251] Sirks 1991 str. 334

[252] Sirks 1996, str. 336

[253] Charles, Ryan str. 10

[254] Charles Ryan str. 11

[255] Rickman kap. 2

[256] Vera str. 176

[257] Chenault str. 7

[258] Vera str. 176

[259] HA I, 17.7–8

[260] HA I, 14.1–3; Héródianos I, 12.

[261] CIL VIII, 10570 (= CIL VIII, 14464)

19 – Export vína, olejů, rybích derivátů

Pro export dalšího afrického zboří můžeme znovu použít údaje z archeologického průzkumu v Ostii. Ta měla schopnost nasát, jako černá díra, neuvěřitelné množství zboží ze všech koutů říše a udržovat tak annonu na potřebné výši. Můžeme zde vypozorovat podobný vývoj na trhu s vínem, olejem a deriváty ze zpracování ryb od. 1. do 5. stol. n. l., jako u obilí. [262] Ve 3. stol. je podle nálezů amfor přítomnost italických amfor navzdory mírnému zotavení téměř nulová, stejně jako v následujícím 4. století, což koresponduje se zvyšováním importu „orientálních“ amfor, to jsou egejské, levantské a pontské, stejně jako nárůst exportu vína ze severní Afriky. [263] Je znám i titul úředníka, procurator ad olea compranda per regionem Tripolitam, jehož úkolem bylo nakoupit v tomto regionu olivový olej pro annonu. [264] Jedním z dalších epigrafických důkazů obchodu s vínem je například v Ostii pohřební oltář Lucia Caecilliana Aemiliana, který popisuje bývalého člena prétoriánů, člena městské rady, duovira v africkém městě Aelia Ulizibbira, jako obchodníka s vínem. Pocházel z tohoto afrického města (dnešní východní pobřeží Tuniska, dnešní Unizibira) a na rozdíl od významného Afričana působícího v Ostii, Publia Aufidia Forta, který byl také, mimo jiné, duovirem v Hippo Regius, byl Aemilianus činný také ve vojenských složkách císařství. [265]

Produkce olivového oleje a vína však bezpochyby zůstává jednou z hlavních součástí ekonomického příběhu římské severní Afriky, a protože údaje z průzkumů zde existují v relativně dostačujícím množství, poskytují nástroj pro zkoumání změn v organizaci venkovské produkce v průběhu času. Bylo by chybou si myslet, že olivovníky přišly s Římany, Byzacena byla již v době Kartága proslulá pěstováním olivovníků a výrobou olivového oleje. Vyprávění o africkém rozmachu se stává mnohem strmějším, pokud lze přesvědčivě spojit obrazy v distribuci africké keramiky, o nichž jsme hovořili v předchozí části, se změnami, které nastaly v organizaci venkovského venkova v důsledku postupné asimilace Afriky do římská říše.[266]

Tak jako u olivovníků, tak také u vína můžeme pozorovat zvýšenou africkou interní produkci díky institucionálním pobídkám vložených do lex Marciana a lex Hadriana de rudibus agris (viz předchozí kapitoly), zákonů, které osvobozovaly nájemce pozemků od daní, pokud jejich nově vysazené stromy nedosáhly dospělosti, což znamenalo pět let v případě vinné révy a deset let u olivovníků. Tato výjimka se uplatnila, pouze pokud došlo k vypořádání nevyužívané nebo okrajové obdělávané půdy. [267] Samozřejmě, že zákony jenom samy o sobě nestály za africkým boomem, ale jako iniciace sloužily zřejmě velmi dobře.

Pohled na trh s oleji mezi koncem 1. a 2. stol. n. l. ukazuje, že téměř celý dovoz zajišťuje Africa Proconsularis společně s dodávkami z Hispania Baetica, počet ostatních amfor z Kyrenaiky jsou irelevantní. Od severovské doby je zaznamenána radikální změna ve statistikách: počty amfor z Baetiky jsou více než poloviční ve srovnání s pozdní antoninovskou érou, zatímco počet severoafrických amfor pro převoz olivového oleje se prudce zvyšuje až na téměř 80% v severovské době; sekundární zbytek tvoří především import z Baetiky. [268] Jenom v ruinách města Volubilis (dnešní Maroko) bylo rozpoznáno 58 různých lisů na olivy; Volubilis bylo regionální centrum provincie Mauretania, která byla připojena v roce 42 n. l. Obdobný příklad je město Thysdrus (dnešní El-Djem, Tunisko), které bylo v době Septimia Severa také významným centrem pěstování oliv a výroby oleje. [269] Septimius Severus, císař pocházející z Afriky, představil řadu ekonomických změn, které obnovily Augustovu rovnováhu mezi státem a jednotlivci. Jeho intervenční politika byla zaměřena na potlačení soukromých zprostředkovatelů, kteří se zabývali jak výběrem olejů, tak jejich přepravou.  A od této chvíle byl za správu a přepravu zásob olivového oleje odpovědný stát, který raději jednal přímo s navicularii, ale výlučně jako přepravce oleje annonario. Nic nenasvědčuje vytvoření nějaké roční flotily, protože Severus se zajímal pouze o kontrolu všech fází přepravy a distribuce ropy, aby se snížily veřejné výdaje. Z tohoto důvodu odvolal z veřejné funkce jakési shromažďovatele (?) olivového oleje olearii diffusores, obchodníky mercatores a vyjednávače negotiatores.

Tento státní intervence trvala asi 30 let, až do příchodu císaře Severa Alexandra, který prosazoval reformy zaměřené na částečnou liberalizaci a opětovné dopravy pomocí soukromých dopravců; na druhou stranu, což dokazuje opětovné objevení se soukromých společností v tituli picti na amforách typu Dressel 20. Pěstování olivovníků byla trvalá investice soukromých vlastníků půdy, to potvrzují nalezená zařízení s mnoha lisy pro komerční produkci olivového oleje. [270] Lisovací kapacity mnoha zařízení na výrobu oliv překročily to, co bylo v průměrném roce potřeba, byly navrženy tak, aby zvládly i velmi velké sklizně, které se občas uskutečnily. Klíčovým bodem bylo motivovat kolóny k investování do výsadby olivovníků a vinic.

Do 3. století musela mít provincie Byzacena, a zejména vnitrozemský Sahel od města Hadrumetum až po pahorkatinu Thelepte (Feriana), minimálně 10 milionů olivovníků, které  vyprodukovaly asi 40 000 tun oleje ročně až do 4. století. Intenzivní terénní průzkum západního Sahelu kolem starověkých měst Sbeitla (Suffetula) a Kasserine (Cillium) dokázal určit období největšího rozmachu výroby oleje v tomto západním regionu do 3. století, kdy byly v kamenných stavebních výrobních prostorách instalovány ve velkém počtu účelově zaměřené olejové lisy. Pěstování oliv v tomto regionu tak bylo svědkem masivního růstu, který musel být podpořen liberální politikou držby půdy podporovanou na císařských a pravděpodobně i soukromých statcích šířením nájemních dohod založených na lex Manciana. [271]

Pěstování těchto plodin dalo kolónům dlouhodobý závazek k jejich půdě, ale protože plodiny vyžadují velké počáteční investice a často několik let předtím, než mohou vyprodukovat významnou sklizeň, bylo zajištění koloniální bezpečnosti držby zásadní. Uspořádání podílu na obdělávání půdy, které fiskus udržoval, pomohlo učinit tento systém nájmu soběstačným, protože v případě sucha by se snížilo nájemné, aniž by bylo zapotřebí neustálého zásahu ze strany správy k řešení sporných otázek. [272]

Pokud jde o produkty pocházející ze zpracování ryb, v přístavu Ostia v 1. a 2. stol. n. l. dominuje přítomnost hispánských amfor. I v tomto případě se z kontextů severovské doby věku vynořuje zcela jiný obraz: jihohispánské amfory jasně předčí amfory ze severoafrického regionu [273] pravděpodobně se však používají také i pro jiné potraviny. V nálezech ze 4. až 5. stol. jsou nejvíce doloženy severoafrické amfory. [274] Z výše uvedených hodnot v časovém rozlišení vyplývá vzrůstající podíl a tedy i důležitost afrických provincií v exportu do Itálie, především Říma.

—————————————————————————————————–

[262] Ricci str. 137

[263] Ricci str. 140

[264] Pujol, Sayó, Rincon str. 1222

[265] Van der Ploeg str. 221 a 227.  Aemilianus byl členem corpus splendidissimum importatorum et negotiantium vinariorum AE 1940, 64

[266] Hobson str. 212

[267] Heslin str. 56

[268] Ricci str. 141

[269] Schwartz str. 6

[270] Pujol, Sayó, Rincón str. 1229

[271] Lenski str. 127

[272] Kehou Land and Economic Growth str. 95–96

[273] Ve městě Lixus v Mauretánii Tingitana byla objevena řada 10 velkých zpracovatelských kádí, které mohly sloužit k výrobě cca 1 013 000 m³ rybí omáčky garum. (Geoffrey Kron: Food Production str. 141)

[274] Ricci str. 141

20 – Export zvěře a venationes v Římě i severní Africe

Jako důležitý exportní artikl můžeme zařadit divoká africká zvířata, vypouštěná v amfiteátrech a zabíjená buď lovci při štvanicích, venationes nebo byli odsouzenci zabiti divokými zvířaty, obvykle lvy nebo jinými velkými kočkovitými šelmami (damnatio ad bestias). [275] Fulvius Nobilior v roce 186 př. n. l. uvedl v Římě jako první venatio, což znamená, že africká zvířata od té doby nebyla vystavována pouze jako kořist z válek, vedených nebo vystavovaných v triumfech ještě v dřívějších dobách. Nenásilné ukázky a cvičení se zkrocenými zvířaty pokračovaly po celou dobu císařství. [276] V oblibě byly ale především venationes a export africké zvěře (ferae africanae) dosahoval obřích rozměrů na konci republiky. V roce 58 př. n. l. při venatio bylo představeno 150 leopardů a 5 krokodýlů. Caesar a Pompeius předčili své předchůdce a sponzorovali hry s 600 respektive 400 lvy(!). Je ovšem nutné zdůraznit, že zobrazení a lov divokých a exotických zvířat není pro římskou kulturu nebo mentalitu jedinečné. Ve skutečnosti je moc mužů nad exotickými zvířaty v kulturních dějinách dobře známým tématem. [277] Za císařství množství dovezené zvěře ještě narostlo a je zaznamenáno neuvěřitelných 9 000 šelem zabitých v novém amfiteátru za vlády císaře Tita. (Cassius Dio 66.25.1).

Stavba amfiteátrů v severní Africe umožnila identickou lidovou zábavu, která vedle soubojů gladiátorů obsahovala i venationes. V tomto případě odpadala náročná lodní doprava a většina představení byla pravděpodobně produkována obecními a provinčními úředníky a kněžími. Počet a velikost afrických arén potvrzuje, že v prvním a druhém století se munera [278] s gladiátory a venationes stala důležitou součástí občanské štědrosti a života v římské severní Africe. [279]

—————————————————————————————————–

[275] Dunkle str. 198 a 205

[276] Sparreboom str. 43, T. Livius 39.22

[277] Sparreboom str. 44

[278] Munera – poskytování veřejné zábavy osobami s vysokým postavením a bohatstvím, znamená to povinnost (munera singular munus znamená odpovědnost jednotlivce poskytovat službu nebo příspěvek) 

[279] Sparreboom str. 56–58 

21 – Vývoj Afriky v pozdní antice a její administrace

Ve 4. a 5. století, uprostřed všech potíží impéria zejména s migracemi a invazemi Hunů, Gótů a Vandalů, které nakonec vedly ke zhroucení západní říše, byly relativně stabilní provincie severní Afriky. Vojáci byli stále usazeni v posádkách podél pouštní hranice, aby bránili pohraničí, limes proti banditům a nájezdům kočovných kmenů. Kartágo přestavěl již Julius Caesar a znovu bylo určeno za hlavní město jako jedno z největších, nejbohatších a nejvíce kosmopolitních měst římské říše. Další města vypadala na pobřeží jako korálky navlečené na pobřežní linii s mnohdy velkými, zavlažovanými a úrodnými poli, která je obepínala. [280] Populace byla různorodá, skládala se z potomků římských veteránů, kteří za svou službu obdrželi půdu, bohatých senátorů a jezdeckých rodin s velkými pozemky, Židů a samozřejmě velkou část obyvatelstva tvořily domorodé populace původních Severoafričanů (včetně Berberů) a Kartáginců. Až do doby Diokletiana se nijak vážně  potíže římského státu v Africe neprojevili. Od doby Tacfarinova povstání (B – Povstání a uzurpace – Tacfarinus 17 – 23 n. l.) byly severoafrické provincie relativně klidným územím, kam nezasahovaly ani války s germánskými kmeny za Marka Aurelia, ani se zde neprojevily nájezdy Gótů a Herulů ve 3. stol. n. l. Rovněž války s Skythy a Persií zůstávaly stranou afrických provincií.

Za Diocletiana (284-305), pravděpodobně pod tlakem maurských kmenů, byla redukována Mauretania Tingitana a ztratila svou jižní polovinu, včetně velkého města Volubilis. Zbytek zůstal nezměněn až do vandalské invaze v roce 429. Říše však znamenala důležitou změnu ve správě Mauretánie. Za prvé, stejně jako všude v Říši se počet provincií za Diokleciána zvýšil tím, že se rozdělil na menší části. Mauretania Sitifensis, zaměřená na Sitifis (Sétif), byla takto vytvořena v roce 303 na úkor Mauretania Caesariensis. Představitelé tří provincií byli, od tohoto data, nazýváni praeses, byli teoreticky odpovědní pouze za občanské záležitosti, zatímco velení vojsk přešlo na důstojníky s hodností dux.

Situace se zkomplikovala za císaře Konstantina, kdy byla ustanovena ještě vyšší úroveň, tzv. pretoriánská prefektura: Španělsko a Mauretania Tingitana byly připojeny k prefektuře Galia, zatímco východní, sousedící provincie Mauretania Caesariensis a Mauretania Sitifensis, byly zahrnuty do „prefektury Itálie, Illyriku a Afriky“.

Toto rozdělení Mauretanie odráželo pravděpodobně velmi starý rozdíl mezi Tingitana a blokem Césarienne/Sitifienne, který byl dán jednak zvláštními přírodními podmínkami, ale také obchodními okruhy orientovanými spíše na Španělsko než na Itálii. [281]

Členové severoafrické elity v pozdní antice, mezi nimi i Aurelius Augustinus, byli vzděláváni ve veřejném projevu, přísném a přesném římském formálním vzdělávání zdůrazňujícím gramatiku, vysvětlujícím fráze z literárních děl (mezi nimi Vergilia) a nakonec rétorikou, podle kterých byli vyškoleni, aby hovořili běžným kulturním jazykem vládnoucí třídy impéria [282] Jednalo se o relativně odloučenou oblast impéria s tradicí jisté náboženské a politické autonomie.

Pozdní antika pod římskou vládou pokračovala v třech základních způsobech, kterými imperiální politika a legislativa měla dopad v severní Africe. Za prvé, imperiální politika ovlivnila administrativní organizaci a provoz měst, měst, vesnic a statků. Za druhé, císařská politika viděla severní Afriku jako zdroj příjmů pro říši a dodavatele levného obilí, které živilo městský plebs Říma. Za třetí, imperiální politika ovlivňovala severní Afrika jako bojiště v christianizaci říše, ale to lze vztáhnout i na celou římskou říši. [283]

V létě roku 365 došlo k zemětřesení u Kréty a následné přílivové vlně tsunami, která zasáhla severní pobřeží Afriky a byla mimořádně silná. Někteří antičtí autoři popisují jednak tuto událost, ale také k němu možná přiřazují další. Píše o tom římský historik Ammianus Marcellinus. Zmínil Alexandrii v Egyptě, kde královský palác zmizel pod vlnami. Oběti byly velké [284] a i Ammianus Marcellinus dělá z tsunami metaforu lidských událostí: tsunami bylo věrohodně identifikováno jako předzvěst gótských invazí, které vyvrcholily v bitvě u Adrianopole v roce 378 n. l. a ukončily Ammianovu historii.

Událost zaznamenali i jiní historici Sozemenos, Athanasius, Theophanes a jiní. Mnozí tak událost zasazují do příběhů a a vidí příčinu dějinných událostí v této době. A je popisováno a vysvětlováno z pohledu pohanů, křesťanů a ariánů. Zemětřesení přišlo krátce po skonu císaře Juliana (Apostaty), neočekávané smrti jeho následníka Joviana a dva měsíce po této události došlo k uzurpaci císařského příbuzného Procopia (https://antickepamatky.cz/osobnosti/procopius-neobvykla-uzurpace/ Tyto dějinné události se mnozí snažili spojit s s velmi neobvyklým jevem, který byl příčinou mnoha lidských obětí a velkých materiálních škod. Archeologové identifikovali zničení infrastruktury na mnoha dalších místech severní Afriky: Sabratha, Lepcis Magna a Apollonia. [285] 

————————————————————————

[280] Hammer str. 2

[281] Moderan, Maurétanies (Provinces) str. 3

[282] Hammer str. 2

[283] Hammer str. 3

[284] Amm. Marcell. 26.10.15 – 19

[285] Kelly str. 144–146

22 – Příčiny úpadku v pozdní antice a ve vztahu k Africe

Římská říše v období zvaném pozdní antika především trpěla díky mnoha faktorům, z nichž je možné pojmenovat ty hlavní.

1– Od doby císaře Hadriana se pro římskou říše stala hlavní prioritou spíše obrana území, než expanze, která dříve přinesla impériu územní zisky, otroky z poražených armád a nové trhy, tak tomu bylo za republiky a raného císařství. Z tohoto důvodu je prakticky v celé říši jasný záměr vytvoření obraného systému, který by zamezil pronikání barbarských etnik na římské území. Tím jsou dány dlouhé kilometry obranných zařízení, limes v podobě pevností, valů a zdí (Británie, Afrika, Blízký východ) nebo obrana přirozených hranic na říčních tocích Rýnu nebo Dunaji na severní římské hranici. V Africe se vnější tlak neprojevil zásadnějším způsobem v pozdní antice, římské území se nacházelo pod občasnými nájezdy afrických kmenů, ale invaze v podobě postupu germánských kmenů, se v afrických provinciích neuskutečnily.

2– V pozdní antice vystupují na povrch ekonomické potíže, které se sice snaží vláda nějak řešit, ale výsledkem je spíše velká byrokratická zátěž prakticky na všech stupních sociálního spektra, vyjma nové úřednické šlechty, na kterou se mohli spolehnout dědiční císařové a nemuseli být odkázáni na mnohdy nepřátelsky naladěné senátory. K udržení alespoň stávající situace sloužily zákoníky, přičemž jenom Codex Theodosianus představoval šestnáct knih  s ohromným množstvím všech možných zákonů a nařízení, týkající se prakticky všech činností obyvatel říše, náboženství, daní odvodů, armády, zásobování apod. Protože se mnohá nařízení opakovala, existuje důvodné podezření, že se tak dělo v důsledku obcházení a nedodržování nařízení a navíc byla pravděpodobně beztrestně ignorována. [286] Úpadek měst byl mimo jiné způsoben postupným přechodem zemědělství na feudální podobu, kdy velkostatky a latifundia se ekonomicky uzavírají, naproti tomu jsou města více soběstačná. [287] Navíc v Africe (ale i jinde) se tak děje se snahou o co největší možnost ozbrojeného zabezpečení v zemědělských statcích, v Africe tzv. Gsur. Opevněné zemědělské vily byly budovány i v Itálií. Např. Flavius Äetius v době měření sil s comes Africae Bonifatiem odjíždí na své opevněné statky [288].

Měst se bytostně dotýkala otázka kuriálů, kdysi velmi významné řídící složky měst, v pozdní antice však zůstávaly povinnosti městských úředníků, snížila se jejich majetková základna ale výsad bylo málo, proto se členové městských rad snažili z této nevýhodné pozice uniknout, byli však císařskými nařízeními připoutáni dokonce dědičně. [289] Způsobů, jak se vyvléci ze začarovaného kruhu dědičného postavení, existovalo zřejmě několik, řekněme tvrdý postup, spočíval v soužití s otrokyněmi a děti, z tohoto svazku vzešlé, byly osvobozeny, ale nemohly být dekuriony a pokud byl majetek na ně převeden, tak jej neztratili. Radní samozřejmě hledali i jiné způsoby, například, že jejich pozemky předstíraným prodejem dostali mimo dosah veřejných břemen  a užívali si privilegií kolonií císařské res privata. pokud byl prodej za nízkou cenu, snížilo se jmění kuriála pod úroveň požadovanou pro tento status. [290]

V předchozích kapitolách je několikrát zmíněný problém odvodu a výběru daní, kdy základem byla zemědělská annona, která poskytla výhodu těm, kteří zaměstnávali pracovníky oproti rodinným pracovníkům, protože se daň vypočítávala z hlavy (capitatio). Tedy i z dětí, a to od věku 12 až 14 let dítěte. [291] Rovněž výrobní a obchodní kolegia byla zatížena jednak daněmi a v některých případech také dědičným připoutáním ke kolegiu.

3– Boje s Markomany, Kvády a Sarmaty, rozsáhlé invaze barbarů, především germánských gentes Gótů, Herulů a Bastarnů které se zasloužily o hlubokou krizi Říma až do roku 268 v kombinaci s častým vyhlašováním císařů a jejich uzurpátorů. Další kmeny jako Sarmaté, Karpové, Frankové útočily v dalším období, a ještě později Svébové, Alamani, Vandalové, Jazygové, Gepidové, Langobardi apod. [292] A v neposlední řadě také Hunové, kteří svým způsobem zapříčinili stěhování národů; nepřátelé Říma útočily v širokém pásu od Černého moře až k Británii.  Kmeny se často objevovaly a útočily v několika vlnách a císařský dvůr si mnohdy vypomohl usazením Germánů nebo jiných kmenů na svém území a uzavíral s nimi smlouvy o poskytnutí zoufale potřebných vojenských sil, což se také občas projevilo negativně v případě změny postoje k nepřátelského poměru foederátů. [293] Ale je pravdou, že foederati zůstávali ve velké většině loajální vůči vládě. Nelze zapomenout na tradiční a dlouhodobé nepřátele v podobě Skytů do 3. stol. n. l. a Peršanů na východě římské říše až do zániku novoperské říše (651 n. l.).

4 – Velmi časté občanské boje, jimiž se impérium vyčerpávalo a které se dotýkaly prakticky všech provincií. Výčet pretendentů trůnu je sáhodlouhý a jen malé procento konfrontací se obešlo bez výrazných ztrát na všech stranách. Uzurpace nebo jenom povstání bez ambicí na císařský trůn byly časté a některé rozdělily na čas impérium (Galské císařství, Palmýrské císařství).

Především období těsně před a krátce po rozdělení na přelomu 4. a 5. století je charakterizována bojem nejvyšších vojenských velitelů, magister militum (praesentalis), magister militum utriusque, comes Africae, comes Orientis apod.  mezi sebou o vliv na panovníka a zároveň i bojem o svou vlastní bezpečnost. Tomuto tématu se věnuje především celá druhá část pojednání Afrika v imperiální době, (část B – Povstání a uzurpace).

5 – Nástup křesťanství ve své počáteční fázi, kdy bojovalo o náboženskou nadvládu v říši, odčerpávalo další zdroje a jako pozdější státní náboženství nejevilo primární zájem o bezpečnost impéria (pád Říma v roce 410 byl popisován křesťanskými autory jako důsledek neschopnosti pohanů ochránit město), spíše se zaobíralo svými teologickými otázkami a intelektuálním půtkami o vysvětlení podstaty Krista, včetně boje se svými heretickými proudy (ariánství, donatismus, pelagianismus). Církevní hodnostáři v prvotním období navzdory úzkým stykům s vládou otevřeně hlásali proti službě v armádě. [294] Pregnantně to vyjádřil křesťanský spisovatel Tertullianus: „Nic nám není víc cizí než stát.“ I comes Bonifatius v době, kdy již byl poměrně vysoce postavený v hierarchii vojska severní Afriky má problémy jako voják, který zabíjí nepřátele a žádá o radu Aurelia Augustina, biskupa v Hippo Regius. Augustin odpověděl dlouhým dopisem a pochválil Bonifatia za to, že i přes silné zaneprázdnění jeho vojenským úřadem, měl stále čas na náboženství a zajímal se o obsah víry. Během jejich přátelského vztahu jej Augustin zbavil obav ze zatracení křesťanskou vírou z důvodu zabíjení.[295] Výsledkem byl sice počátcích boj, ale zejména byl uplatňován proti jiným zavedeným náboženstvím (mithraismus, často judaismus) a postupně i represivní přístup k pohanům, který vyústil v zákon o jediném státním náboženství a tím vše nekončilo, neboť obě moci, církevní i světská začaly mezi sebou boj o převahu nad tou druhou. Jak popisuje Michael Grant v knize Pád říše římské (str. 11-12):

„Všechny nedostatky ale mají jednoho společného jmenovatele, a tím je hrozba nejednoty, každý z těchto nedostatků obsahuje jiný prvek oné nejednoty, jež v konečném důsledku rozdrobila říši a ochromila schopnost Římanů odolávat vnější agresi. Bůh nás chraň před monolitickou společností bez jakýchkoliv povah či názorů. Ale může nastat čas, kdy interní neshody nabydou takových rozměrů, že v konečném důsledku ohrozí samu existenci celého společenství.“ 

Tato vnitřní nejednotnost je více vidět při popisu jednotlivých uzurpací a vzpour v severní Africe v díle B – Povstání a uzurpace.

Pro severní Afriku neplatí obsazení římských provincií ariánskými Vandaly jako zdejší deadline římské nadvlády. Po bojích s Bonifatiem, comes Africae, který se po porážkách uchytil ještě v Kartágu, kam připlula pomocná armáda pod velením východořímského magister militum Flavia Aspara. Po pádu významného města Hippo Regius byla sjednána mírová smlouva a nic již nestálo v cestě vyhlášení vandalského království v roce 439, které trvalo do let 533-534, tedy do období válek s Vandaly Východořímského císaře Justiniána a jeho generála Belisaria.

Období vandalské okupace lze někdy číst jako anomální kapitolu v historii severní Afriky. Částečně izolovány od sociálních a ekonomických problémů, které trápily zbytek západní říše ve 3. a 4. století, nebyly bohaté provincie římské Afriky schopny uniknout masivním politickým změnám v 5. a 6. století. Postupné ubývání přímé imperiální autority v hornatém vnitrozemí Mauretánie a Numidie a v před pouštním území Libye současně vedlo k posílení polo autonomních maurských nebo berberských civilních vlád, které však okolnosti nikdy nedovolily dosáhnout svébytné samostatnosti.

Pokud se politická krajina severní Afriky dramaticky změnila v 5. a 6. století, byly také evidentní silné vzorce kontinuity. Zdá se, že Vandalové i Berbeři sloučili svůj politický vývoj s neustálým odkazem na model poskytovaný římskou říší. Příklady využívání půdy a regionální ekonomické vztahy se měnily mnohem pomalejším tempem než politické životní prostředí a každodenní život na venkově v Africe se zdá být ovlivněn změnou autority v Kartágu jen málo.

Z praktického, politického hlediska se zdálo, že vandalská vláda v severní Africe byla vymezena dohodou o urovnání z roku 442, která se snažila stabilizovat vztahy mezi Vandalem a Římanem po dobytí Kartága před třemi lety. Severní Afrika, jak se zdá, byla nominálně rozdělena. Germánská autorita v rámci Afriky Proconsularis byla tato smlouva jistě uznána a zdá se pravděpodobné, že Vandalský vliv se rozšířil na pobřežní oblasti Mauretania Caesariensis, Byzacena a části Numidie.6 Jinde pokračovala nominální imperiální vláda, ačkoli přesná povaha vandalských vztahů s říší byla hodně sporná. [296]

Vandalská legitimita byla dále zajištěna Hunerichovým dlouho připravovaným sňatkem s princeznou Eudokií, dcerou Valentiniana III. Ženich žil v Ravenně jako rukojmí a byl pravděpodobně o patnáct let starší než Eudokie. Geiserich po zásnubách povolil pokračování dodávek severoafrického obilí do Říma. Císař Petronius Maximus nutil vdovu po Valentinianovi III, Licinii Eudoxii, aby se za něj provdala a aby se také uskutečnila svatba Eudocie s jeho synem Palladiem. Po dobytí Říma Vandaly v 31. května roku 455, se jako rukojmí odebraly Eudocie se sestrou a matkou do Afriky, kde byla Eudokie s Hunerichem oddána. [297]

Poté se severní Afrika dostala znovu načas pod římskou vliv díky skvělému generálu Belisariovi, který drtivě porazil Vandaly v bitvě u Ad Decimum (u desátého milníku) a Tricamarum.  Definitivní konec přichází s arabskou intervencí.

—————————————————————————————————–

[286] Grant: Pád říše římské str. 78

[287] Bednaříková str. 31

[288] Wijnendaele, Warlodism and the Disintegration of the Western Roman  Army in Circum Mare str. 200

[289] Bednaříková str. 30

[290] B. Sirks, 2013 CTh 12.1.6 z roku 319, CTh 12.1.33 z roku 342 a CTh 12.1 149 z roku 395

[291] Bednaříková str. 31

[292] Burian str. 126–136

[293] Grant: Pád říše římské str. 37

[294] Tertullianus

[295] Hughes, Augustin Ep. 189. Augustin píše Bonifatiovi: „Nemyslete si, že je nemožné, aby někdo potěšit Boha, zatímco se zabývá aktivní vojenskou službou“

[296] Merrills str. 3–5

[297] Günther str. 77 (pozn.: Mladší sestra Eudocie, Placidia, se v Kartágu provdala za vynikajícího římského senátora Anicia Olybria, který se stal krátce v roce 472 západořímským císařem).

23 – Opuštěné země, agri deserti

Je dobré připomenout ještě jeden fakt, který pokrýval celé impérium v pozdní antice a tím byl fenomén „opuštěné země“, agri deserti, jsou opakujícím se tématem pozdně římských literárních a právních pramenů. Již ve 3. stol. století psali křesťanští a pohanští spisovatelé o útěku rolníků z venkova a ztrátě produktivity země, ale tito svědci mohou být ovlivněni jejich „ideologickými“ náladami. Biskup Cyprián si mimo jiné stěžoval na neplodnost venkova a útěk rolníků. Psal o bohaté africké provincii, jedné z hlavních produktivních oblastí říše. O několik desetiletí později Libanius tvrdil, že vysoké zdanění mělo za následek opuštění země. [298] Většina textů se o opuštěných místech zmiňuje, ale texty jsou obecné a neuvádí údaje o velikosti půdy; nicméně jeden zákon z roku 422, odkazující na severní Afriku naznačuje, že pouze v regionech Africa Proconsularis a Byzacena spadalo ohromujících 3 000 km² do této kategorie. [299]

Ale císařské vyhlášky, vynucené se všemi okolnostmi, které císaři mohli vydat, ale obilí nevypěstovaly. Velká agrární krize, kterou říše absolvovala, nemohla být překonána pouhým nátlakem císařských nařízení a disciplínou. [300] Navzdory, nebo kvůli, „nutkání a disciplína“ stále více a více půdy byl opuštěno. Císaři vyzkoušeli další účelovost. Daň z pozemků se často poukazovala v širokých oblastech, zejména v Itálii a Africa. A novou sbor úředníků, peraequatores, kteří měli pravomoc odpouštět daně a byli pověření dozorem opuštěných zemědělských oblastí.

Problém je v interpretaci pojmu agri deserti. Například zákony, které nutí pracovníky, aby zůstaly na jednom místě by byly vymahatelné pouze tehdy, pokud by byl počet venkovského obyvatelstva relativně vysoký. V opačném případě by obecná poptávka po práci vedla k tomu, že by vlastníci půdy spolu soupeřili o rolníky a byli by ochotni vzít si utíkající zemědělce a chránit je před zákonem. Obecněji, termín „opuštěné země“ agri deserti byl vytvořen ve 4. stol. n. l. k popisu zemí, z nichž nebyla vybírána žádná daň. Neznamená to tedy žádný nezbytný důsledek, že takto označená půda byla někdy dříve obdělávána, a určitě velká plocha severoafrického území uvedená v zákoně z roku 422, se sestávala převážně z pouštní a polopouštního vnitrozemí, kde provozování normálního zemědělství bylo vždy nemožné [301]. Opuštěné země, agri deserti představovali tedy spíše fiskální než zemědělský problém. [302]

—————————————————————————————————–

[298] Soricelli str. 1

[299] CTh 11.28.13

[300] Vinogradoff: „The Christian Roman Empire, Social and Economic Conditions in the Fourth Century,“ Cambridge Medieval History, vol. I, p. 559.

[301] Cray 45

[302] Soricelli str. 3

24 – Otroci, propuštěnci a kolóni

Většina toho, co se lze o otroctví v severoafrických provinciích říše dozvědět, závisí na nahodilé směsi literárních a epigrafických zdrojů, zatímco Archeologie, zatím přispěla poměrně málo. Literární důkazy, které existují naznačují, že země starověkého Maghribu byly jako řada kontinentálních částí odděleny od zbytku Středomoří. Důsledkem bylo, že svobodný rolník a dělník, ať už známý jako colonus, manciánský kultivátor, nebo jen agricola (zemědělec, farmář), byl spíše nejběžnějším producentem ve venkovské ekonomice Afriky, než otrok. [303]

Kolóni (coloni) tak tvořili skutečně rozhodující masu zemědělských pracovníků, kteří hospodařili na cizí půdě, jejímuž majiteli spláceli penězi, naturáliemi, manuální prací nebo kombinací těchto splátek. Termín kolón je ambivalentní, ne vždy je zcela přesně určen sociální status (viz níže). Je však jasné, že vlastníci půdy využívali kolóny vedle svých otroků, protože nenesli další vícenáklady jako otroci, které si majitel musel koupit a o které se musel někdo starat a kontrolovat, což byl obyčejně tzv. vilicus. [304]

Jejich využití vystihuje Columella (De re rustica): „snažme se uchovat si na půdě venkovské kolóny, a to stále tytéž, pokud jsou pilní. Je to užitečné, když sami nemůžeme řídit náš venkovský zemědělský statek a nevyplatí se nám práce otroků, neboť polnosti jsou situovány v nezdravých a neúrodných krajích (….) na vzdálených pozemcích, kam vlastník jen ztěžka dochází, jakýkoli druh půdy vynáší lépe, jel-li svěřen svobodným kolónům spíše než otrokům,; obzvláště to platí o o pěstování obilí“. [305] Úryvek z Columellova díla jen potvrzuje vyšší počet kolónů v Africe, která byla předním producentem obilí a ve vrcholné fázi  císařství nejdůležitějším dodavatelem annony do Říma.

Výše již zmíněných dávek za pronájem byla určována dvěma zásadními způsoby, kolóni buď odváděli stanovenou část úrody (v penězích nebo naturáliích), anebo se zavazovali k odevzdání proměnlivé části v závislosti na sklizeném množství daných plodin. Naturálie bývaly spíše dary, jejichž cílem bylo upevnit svazky obou stran.

Svým způsobem se postavení kolónů, jako nájemníků na císařských statcích i ostatních latifundiích, zdálo dílky vyšší produktivitě práce stabilizované a úspěšné. Postavení svobodných zemědělských kolónů nebylo jednoduché a bohužel se postupem doby zhoršovalo. Stavu kolónů asi nejvíce ztěžoval fakt, že bylo zavedeno vázání zemědělského obyvatelstva na půdu. [306] Jako první příklad vázanosti k půdě je Konstantinův reskript z roku 319 (CJ – 11.63.1.), který se týkal emfyteuse (řecky osázení, ius emphyteuticum), zvláštní formy dědičného nájmu a později zákon z roku 332, popsaný níže. [307] Na konci 4. stol. ztrácejí možnost prodeje jejich majetku bez povolení ze strany majitele pozemku. Degradace jejich stavu pokračovala až do doby císaře Justiniana, kdy je obtížné odlišit postavení mezi ad scriptii [308] a otroky. Tak jako u ostatních důležitých povolání, byla v pozdní antice snaha zamezit pohybu obyvatelstva, aby byl zaručen přehled odvodu daní a v této době kolóni jednoznačně nahrazují práci otroků v zemědělství.

Na základě zákona z roku 332 [309] musí být kolón, který je nalezen u jiného pronajímatele, vrácen na původní místo a tomu u kterého byl nalezen bude vyměřena dlužná daň z hlavy (capitatio) za dobu, kterou kolón u něj strávil. Tento zákon představuje první pevný důkaz toho, co bylo nazváno „vázaný kolonát“. To je téma zásadního významu, který je interpretován buď jako definitivní právní status nebo jde jednoduše o fiskální kategorii určenou k registraci nájemníků v daňové oblasti a která byla přehnaná do domnělého kvazi nevolnictví. Převládá názor, že šlo spíše o nový právní status ius colonatus a představuje de facto třetí právní skupinu osob na půli cesty mezi svobodnými a otroky. Od dob Diokletiana byl poté každý jedinec zapsán do příslušného seznamu v místě svého pobytu.[310]

Za zmínku stojí již jednou popsaná stížnost kolónů v severní Africe z imperiálního panství Saltus Burunitanus; tito nájemci zemědělské půdy císařského majetku v údolí Bagradas píší císaři Commodovi stížnost na špatné zacházení ze strany velkých nájemců conductores a prokurátora procurator. Je to důležitý zdroj pro pochopení řízení a obdělávání císařských statků v Africe, ale jeho závažnost tkví i v pohledu, jak Řím a role císaře byly vnímány v izolované venkovské komunitě. Znalost složitých právních norem, jak ukazuje text stížnosti, svědčí o rozšíření latinské gramotnosti a římského občanství (část kolónů byli římští občané). [311] Vzhledem k notoricky negativním charakteristikám, týkajících se bezohledné a pomstychtivé povahy Commoda, kterou známe v literárního podání, tento nápis odhaluje jiný obraz císaře v očích provinčních subjektů. Nápis nalezený v Souk-El-Khmis zdaleka nejvíc osvětluje a odhaluje obraz o tom, jak byly řízeny císařské statky v severní Africe. Tři skupiny lidí jsou uvedeny v nápisu: procuratores (prokurátoři), kteří pobývali v regionu a dohlíželi na provoz majetku podle obecných pravidel stanovených v Římě v souladu s místními kontexty a tradicemi; conductores, „nájemci“, kteří si pronajali a kultivovali část půdy sami a část pak pronajali třetí skupině, což byli drobní zemědělci nebo kolóni. [312] 

Stížnost byla primárně na konduktora Allia Maxima, ale stížnost prokurátorovi císařského statku se minula účinkem, na kolóny byla uvalena vazba v řetězech a byli zbičováni. Stížnost byla poté sepsána a podaná prostřednictvím vlivné osoby přímo ke dvoru. Text obsahuje zmínku o lex Hadriana de rudibus agris, ze kterého text cituje povinnosti kolónů, který stanovil služby (opery) konduktorovi v objemu: dva dny orání, dva dny okopávání nebo odplevelení a dva dny sklizně každý rok. Zdá se, že Allius Maximus vyžadoval, aby kolóni pracovali více dní. Císařova odpověď potvrzuje, že conductor na císařském majetku by od nich neměl požadovat žádnou službu, která by jim způsobila újmu, protože by to bylo v rozporu s právním statusem zřízeným jeho předchůdcem Hadrianem.

Nápis naznačuje, jak důležité bylo pro císařský dvůr udržet pozitivní a ochranný vztah s těmi, kteří pracovali na půdě císařských statků, jako největší vlastník půdy v říši se císař spoléhal na tyto konduktéry a kolony jako zemědělskou pracovní sílu zejména v severní Africe. [313] Nelze ovšem touto císařskou odpovědí ukázat, že by snad pohled na Commodovu laskavost a potvrzení práv kolónů zcela popíral jeho obraz vykreslený římskými historiky (HA, Cassius Dio, Héródianos). Spíše se jednalo o snahu nijak nepřispívat k vyhroceným stavům v zemědělství a předcházet tak možnému kolapsu v dodávkách potravin. S tím může souviset i jeho zorganizování flotily z Africa Proconsularis (o které je již v textu zmínka), která by jako rezerva mohla nabídnout pomoc pro případ, že by obilí z Alexandrie nepřišlo. Pojmenoval také Kartágo, hlavní africký přístav jako Commodian Alexandria. [314]

Šíření římských správních postupů se mohlo dotknout nových skupin gramotných, bohatých a sebevědomých rolníků. Ale většina obyvatel císařských statků byla i nadále vyloučena z ideálů humanity hlásaných nápisem. V tomto smyslu by nápis Saltus Burunitanus neměl být považován za svědka obecného vzestupu prosperity venkova. [315] I když nájemníci mohli zaznamenat velký rozvoj své aglomerace, jako příklad synoecismu (tj. začlenění nebo aglomerace menších sídel do města urbs, polis nebo obce municipium) může sloužit vzestup nájemců soukromého majetku ve vlastnictví Quinta Anicia Fausta, jimž se podařilo dosáhnout statusu zcela nezávislého města Civitas Faustianensis v Byzaceně, na počátku 4. století. Síla nájemních komunit je tedy dobře doložena nejen na ekonomické, ale i na politické úrovni. [316]

Je pozoruhodné, jak nízký byl počet otroků v severní Africe. Při pohledu na ohromná množství exportovaného obilí a olejů, se zdá logické, že populace musela obsahovat jejich velký podíl, ale jak popsal Columella výhody kolónů proti otrokům (viz výše), tak se není proč divit, že nebylo potřeba žádné velké množství otroků. Ačkoli neexistuje přesný odhad, zdá se být celkem jisté, že byli koncentrováni nejvíce v provinciích Africa Proconsularis a Numidia, kde by mohli mít podíl, jednoduchým odhadem, něco kolem pěti procent na počtu obyvatel. Nižší počty otroků jsou patrné především v zemědělství, kde se prostřednictvím důvtipné strategie Lex Marciana podařilo pomocí volné pracovní síly spoléhat více na kolóny než na otroky, které lze získat a udržovat pouze se značnými kapitálovými výdaji a jejichž produktivitu práce lze zvýšit pouze donucovací strategie, které zhoršily jejich fyzickou kapacitu a ohrozily jejich reprodukci. Epigrafické záznamy vylučují jakýkoli argument, že severní Afrika v císařské době byla „otrockou společností“, ale nijak nevylučuje jejich přítomnost v zemědělském sektoru (právník Scaevola ve 2. stol. n. l.). Jak dokládají nápisy z údolí Bagradas, hlavními generátory zemědělského bohatství pro latifundisty představovali nájemníci, kolóni. [317]  

Zdá se, že otroci sloužili ponejvíce ve spodní části administrativní hierarchie a jako pracovníci, kteří odpovídali za chod svěřené části ekonomiky, a to ve dvou konkrétních sférách. Za prvé, a možná nejzřejmější část těchto stavů, otroků a propuštěnců, byla páteří císařské správy tzv. familia caesaris, [318] kteří byli hlavně v Kartágu, ale byli také přítomni v jiných hlavních městech provincií jako Caesarea v Mauretánii Caesariensis. [319]

Sloužili v administrativních pozicích, jak vysokých, tak nízkých, jak v domácnostech, tak i v byrokratických službách císařského státu. Přirozeně mohli také plní stejné funkce pro místní samosprávy, i když důkazy pro ně jsou zde opravdu řídké.

Otroci byli také přítomni jako služebníci v dalších konkrétních případech, jako například osobní sluhové armádních důstojníků, jejichž samotné držení otroků bylo formou sebeidentifikace jako „Římana“ v provinční společnosti. V přísně ekonomickém smyslu založeném na počtech a podílech otroků zapojených do primárních výrobních procesů doložených v regionu, nebyli překvapivě na úrovni jiných provincií, ale hluboko pod nimi i když africké provincie byly nedílnou součástí systému většího světa obsahujícího i otroctví. [320]

Propuštěnci (libertini) v severní Africe měli zřejmě stejné možnosti i povinnosti jako kdekoli v římské říši. Někteří dokonce zastávali i vyšší posty v magistrátní správě a většinou, když se tak stalo, se jednalo o císařské kolonie, z čehož lze usuzovat, že individuální úspěchy jednotlivých propuštěnců ukazují, že imperiální zákony nebyly všude jednotně prosazovány. Epigrafické záznamy z celé říše ukazují na libertini jako soudce, včetně kvéstorů, aedilů, duovirů apod. Strabón (8.6.23 a 17.3.15) potvrzuje převahu libertini v Korintu a Kartágu. Lex Visellia z roku 24 n. l., který upravoval práva a povinnosti propuštěnců, penalizoval propuštěnce, kteří si bez císařského svolení uzurpovali výsady svobodných, ale zřejmě nebyl vždy a všude plně dodržován. [321]

—————————————————————————————————–

[303] Shaw str. 51

[304] Kolendo str. 209–210

[305] Columella byl vedle Catona Staršího, Varra, Palladia a Plinia Mladšího významným římským spisovatelem o zemědělství. De re rustica je velký svazek o 12 knihách.

[306] Arnaldo Marcone: Late Roman Social Relations (in A. Cameron_P. Garnsey:The Cambridge Ancient History Vol. XIII) str. 373, N. Lenski: Paesant ins slave in Late Antique North Africa, c. 100-600 CE str. 130

[307] Lenski str. 130

[308] Coloni adscriptii – člověk vázaný na pozemek tak, aby bylo právo na službu převoditelné z jednoho vlastníka na jiného, termín používaný za Justiniana.

[309] CTh 5.17.1 Císař Konstantin provinciálům, Lenski str. 131

[310] Kolendo str. 211

[311] CIL VIII, 10570 (= CIL VIII, 14464) z let 180–183, John Weisweiler: Grammars of Goverment in the Imperia Estate of Saltus Burunitanus in Society for Classical Studies 65.1

[312] C. Barron: Coloni in North Africa complain of mistreatment by Roman officials in /www.judaism-and-rome.org

[313] Kehou: Law and rural economy in the Roman Empire str. 68

[314] Sirks 1991 v J.Th. Bakker, „The Piazzale delle Corporazioni in Ostia Antica: description and interpretation“, http://www.ostia-antica.org/corp.htm

[315] John Weisweiler: Grammars of Goverment in the Imperia Estate of Saltus Burunitanus in Society for Classical Studies 65.1

[316] Lenski str. 127

[317] Lenski str. 126

[318] P. R. C Weaver označuje familia caesaris jako propuštěnce a otroky ve službách císaře v Římě a římských provinciích (Familia Caesaris. A Study of the Emperor´s Freedman and Slaves, 1975)

[319] Shaw, Slavery Roman Africa str. 51 a 52

[320] Shaw, Slavery Roman Africa str. 54

[321] A. Coles: Freedmen as Magistrates in the Late Roman Republic and Empire, Cociety for Classical Studies

25 – Ženy v římské severní Africe

Drtivá většina epigrafických důkazů se týká soukromé role žen jako oddaných manželek a svědomitých matek, domácího ideálu, který se v průběhu staletí změnil jen velmi málo a byl posílen křesťanskými mravy. Většinou bylo jasné, že se jednalo o ideály a že je nelze chápat tak, aby odrážely celou nebo úplnou realitu, manželské vzorce pozorované ve světě Augustina ve 4. století vykazovaly mnohem více patriarchální a hierarchickou strukturu, než jsme si dokázali představit z našich „ideálních textů“. Příležitosti a omezení, která ženám nabízí zejména římská civilizace, zejména v oblasti římského práva, a to, jak se vyvíjely v průběhu vrcholného i pozdního císařského období. [322] Právo na dědictví a uvolnění opatrovnictví jistě prospělo ženám, což umožnilo některým z nich stát se bohatými a nezávislými. Na vyšší sociální úrovni vytvořilo bohatství a vlastnictví žen situaci, která časem umožňovala, ba dokonce vyžadovala jejich účast na praxi euergetismu v jejich městech. Přesto však měly menší možnost se profilovat než muži.

Římské zákony snažily o přesné rozdělení společenských tříd a postavení žen v těchto sociálních patrech. Za Konstantina vydaný zákon praví: „Jestliže některé ženy svobodného původu buď otroky nebo kýmkoli jiným byly znásilněny, proti své vůli s lidmi otrocké třídy se spojily, nechť jsou pomstěny tomu odpovídající přísností zákonů. Jestliže však některá žena nepamatovala na své postavení, nechť ztratí svobodu a děti její jsou otroky pána, s jehož čeledí se spojila. Tento zákon se vztahuje i na předešlé případy.“ [323]

Africká inklinace k monoteismu v uctívání Ba’ala nebo Saturna a dědictví lidské oběti mělo pravděpodobně vliv na to, aby pomohlo křesťanství zakořenit v Africe a bylo zde zodpovědné za silnější sklon k mučednictví více, než kdekoli jinde v římském světě a přispívaly k tomu i domorodé africké tradice. Ovšem mučednictví žen, pozornost a úcta jim dávaná, bylo vzdálena od běžného křesťanského pohledu, neboť i římská africká matrona Ecdicia se mýlila ne tím, že dala své peníze některým mnichům, ale ve skutečnosti, že tak učinila bez svolení nebo vědomí svého manžela (Augustin, Ep. 262.11).

Jen málo ženám, mimo vládnoucí špičky, je věnována pozornost v literatuře. To je jistě případ Aemilie Pudentilly, bohaté vdovy a později manželky slavného řečníka a platonického filozofa Apuleia z Madauru, která žila v Africe ve třetí čtvrtině 2. stol. n. l. Zdá se, že mezi řádky své dochované řeči Pro Se de Magia (Vlastní obhajoba proti nařčení z čarodějnictví), poskytuje Apuleius o své manželce mnoho informací. A ve skutečnosti nevíme o žádné jiné ženě z tohoto období a této provincie, ani přibližně tolik, kolik víme o Pudentille. Stala se tak docela populární mezi moderními historiky, možná ještě více než její manžel. Objevuje se v mnoha studiích o sociálních a ekonomických dějinách římské říše.[324]   

—————————————————————————————————–   [322] De Marre str. 342

[323] Hošek str. 71, CTh 4.12.1 z roku 314

[324] Hunink str. 275–291,

26 – Církevní politika

V západní části římské říše byla, vedle Říma, druhým významným regionem křesťanství severní Afrika s centrem v Kartágu. Je možné, že jedněmi z důležitých faktorů rychlého proniknutí křesťanství do severní Afriky bylo navázání na punskou tradici a příchylnost ke starozákonným prvkům, které byly blízké fénickému náboženství. [325] Křesťané vytvářeli církevní obce v pobřežních městech a ve druhé polovině 3. století pronikli ve větším měřítku také na venkov v provinciích Africa Proconsularis a Numidia. Významným organizátorem a spisovatelem z poloviny 3. století byl kartaginský biskup Cyprianus (sv. Cyprián). Po střídajících se obdobích tolerance a pronásledování za císařů Decia a Valeriana, které nelze nijak kvantifikovat, co se týče obětí, část věřících na čas od církve odpadla. [326] Poslední pronásledování křesťanů a největší za tři století se uskutečnilo za císaře Diocletiana, který zahájil restrikce na počátku 4. století, a to jak v armádě, tak u občanů. Vydal čtyři edikty proti křesťanům, které vymezily stanoviska Říma a stanovily způsob postihu vládní mocí. V jím vytvořeném systému čtyř vládců, tetrarchii, nejméně pronásledoval křesťany caesar Constantinus Chlorus, otec císaře Konstantina. Snad v v obavě před těžkostmi vyvolanými tvrdými represáliemi spojenými s proti křesťanskými opatřeními. [327]

Když se Konstantin I. Veliký (306-337 n. l.) stal prvním křesťanským císařem, okamžitým dopadem bylo rozšíření tolerance vůči křesťanství, stále ještě menšinovému náboženství, přes celou říši. Vrátil majetek církvím a osvobodil je od daní; stalo se tak také v nařízení v roce 320 za Constanta a Constantia, které osvobozuje kleriky, kteří obchodují a rozšiřuje je na jejich manželky, děti a otroky. [328] Fiskální africký úředník (rationalis) byl např. povinen poskytnout příděl z příjmů biskupovi z Kartága, pro duchovenstvo africké diecéze. Později bylo od každého města požadováno, aby církvím platilo obilí a další provize. V Itálii a Africe měly z veřejných prostředků poskytovat peníze, jídlo a oblečení na podporu chudých rodičů, kteří by mohli být v pokušení opustit nebo prodat své děti [329] Císař Konstantin také udělil duchovní imunitu před kuriálními povinnostmi, což vedlo k tomu, že se dekurioni přesunuli do duchovenstva [330] a také předsedal prvnímu koncilu v Nikai v roce 325 n. l., na kterém byla nikájská víra prohlášena za doktrínu křesťanství. [331]

Ale neexistovalo nic jako konsenzus, dokonce ani v křesťanství: nikájské vyznání, které prohlašovalo, že Syn v Trojici má stejnou podstatu jako Otec, bylo na Západě prominentní, ale jiný pohled na Svatou trojici převládl na východě, kde platilo, že Syn není stejné podstaty jako Otec a koncilní usnesení vstoupilo v platnost skrze císařské edikty, včetně sankcí proti nepoddajným biskupům. [332] Formulace základních pravd nové víry nebyla ani snadná, ani jednoznačná, jak to snad při zpětném pohledu může vypadat.

Od prvopočátku své existence narážela církev na vnitřní věroučné nesrovnalosti a roztříštěnost. Církev vlastně nikdy ve své historii nebyla teologicky ani organizačně jednotná. [333] V začátcích formování křesťanství nebyla nouze o další odnože a sekty křesťanského učení, místní pohanské rituály a kultovní praktiky (konané různými formami jak tradiční římskou aristokracií, tak rolníky) a která se nevyhnula ani severní Africe. Manicheismus, který tak přitahoval Augustina před jeho jasným příklonem k nikájskému vyznání, [334] spojoval prvky několika náboženství. Pelagianismus, který se šířil kolem Kartága, byl odmítnut jako hereze koncilem v Kartágu v roce 418 a nejrozšířenější nenikájské náboženství, ariánství, bylo náboženstvím především germánských kmenů včetně Vandalů. kteří pronikli do Afriky v roce 429. [335] Ale boj, který dominoval severní Africe, byl uvnitř katolické církve, především mezi těmi, kteří se nazývali donatisté, podle biskupa Donata (Donatus Magnus), i když zakladatelem byl zřejmě Maiorinus a křesťany nikájského vyznání.[336]

Donatistický spor sahá svými počátky do období po ukončení Diokletianova pronásledování křesťanů (začalo roku 303). Církev v severní Africe rozdělil spor v roce 311 při volbě nového kartaginského biskupa, proti umírněnému Caecilianovi zvolila druhá frakce Maiorina a po něm Donata. Donatova skupina zastávala radikální postoje a trvala na potrestání křesťanů, kteří v době pronásledování selhali (tzv. traditores), již Konstantinus se snažil donatisty zlomit, ale neuspěl. Caecilian, biskup z Kartága, byl donatisty považován za nelegitimního, neboť byl vysvěcen traditorským biskupem. [337] V roce 347, v reakci na Donatovu prosbu, aby byl uznán jako biskup Kartága (ve své probíhající výzvě proti legitimitě Caeciliana), poslal císař Constans dva komisaře (Paula z Allepa a Macaria, patriarchu z Antiochie) do severní Afriky urovnat spor, týkající se doktríny. Komisaři se setkali s násilím ze strany agonistiků a hnutí circumcellionů. Macarius odpověděl nařízením, aby se donatisté sjednotili s ostatními katolíky a rozjelo se další kolo perzekucí proti donatistům, včetně exilu Donata do Galie, počínaje rokem 347 a trvajícím až do vlády císaře Juliana (360 – 263 n. l.). [338]

Jestliže korektní postoj křesťanů vůči římské vládnoucí moci byl formulován s realistickou věrností „ každý ať se podřizuje vládní moci neboť není moci, leč od Boha….Vládcové jsou v boží službě, když se drží svých úkolů.“ ve věci víry se nepřipouštěl kompromis. Změna politiky vládnoucí garnitury vůči křesťanům se projevila poprvé u císaře Galeria, který v roce 311 vydal v Nicomedii (formálně s Constantinem a Liciniem) edikt, v němž ukončuje perzekuce, dává křesťanům svobodu vyznání, dovoluje jim obnovit chrámy a konat v nich náboženská setkání. K definitivnímu řešení problému došlo na setkání císařů Konstantina a Licinia v Mediolanu, kde byl vydán tzv. Milánský edikt, které potvrdil zásady Galeriova tolerančního výnosu. [339]

Souběžně se vyvíjelo jak samotné křesťanství, které zpočátku hledalo své definice ohledně víry, vytvářelo přesná dogmata, tak i jeho vztah k tradičnímu římskému náboženství, který se vyvíjel rychlým tempem a z pronásledovaného se stalo pronásledující. V roce 341 zakázal císař Constantius II. pořádání pohanských obětí, v roce 357 byla ze senátu odstraněn oltář Vítězství. Císař Gratianus se vzdal titulu pontifex maximus a v roce 382 byl přes protesty pohanů v čele se Symmachem, podruhé odstraněn oltář Vítězství. Stále však zůstávalo velké množství pohanů, kteří i přes zpřísňující podmínky obsažené v zákonech (Codex Theodosianus) zastávali vysoké pozice u dvora a u vojska. [340]

Není ambicí tohoto textu vykreslit tak složité a široké pole, které zobrazuje komplikovaný vztah mezi pohany a křesťany v době, kdy pohané začali být pronásledováni, ale stále si v Africe drželi svůj malý vliv. Ze známých osobností  lze uvést například: Marcianus, za Eugeniovy uzurpace byl prokonzulem Afriky a poté za krátké vlády Attala se stal v roce 409 prefektem Říma, a jeho příběh je podivuhodný, neboť původně jako křesťan přestoupil na pohanství a byl přítelem Augustina. Většinou se konverze děla opačně. Pohany byli další prokonzulové Afriky, Setranus, Helpidius, Rufius Agrypinius Volusianus a Gabinius Pompeianus. Consularis Numidiae Decius Albinus (Attalův praefectus praetorio). Z bohatého výčtu lze usuzovat, že pohanství mělo nadále mnoho příznivců. [341]

Sjednocení křesťanů se nedostavilo, císařských nařízení proti jednotlivým herezím a jiným směrům přibývalo a v roce 407 císaři a Augustové Arcadius, Honorius a Theodosius zasílají list Senatorovi, praefectus praetorio, ve kterém sdělují, že pronásledují manichejské a donatisty s plně zaslouženou přísností. Později, v roce 435 Theodosius a Valentinianus III. odsuzují učení Nestoria [342] a existují další dokumenty, které zaznamenávají ostrý boj uvnitř křesťanské církve. [343]

Julianus usiloval o navrácení říše k pohanství, včetně snížení vlivu křesťanských učitelů rétoriky tím, že je postavil mimo zákon. [344] Po jeho krátké vládě se císaři, i když obnovili spojení křesťanství s římským státem, neochotně stavěli k jakémukoli většímu prohlášení o roli křesťanství v říši, byli ochotni stíhat kacířství, ale nikoli pouze divergenci ve víře. Snaha o vytvoření sjednocené křesťanské doktríny byla ve skutečnosti poháněna církevními autoritami, takovými jako byli milánský biskup Ambrosius (sv. Ambrož), kdy dlel císařský dvůr v Miláně měl velký vliv císařské okolí, a později Aurelius Augustinus (sv. Augustine) z afrického města Hippo Regius.[345]

Ve skutečnosti císařská rozhodnutí často pouze opakovala formulace těchto autorit, duchovenstvo muselo vysvětlovat imperiálním úředníkům, jakmile dorazili do severní Afriky, co prosazují a proč. V sázce bylo hodně. Byla tu teologická doktrína, která neuznávala kompromisy. A byla tu také moc. Císařské uznání a pohled na problematiku měl obrovský dopad na to, kdo by obdržel zvláštní daňová privilegia. [346] Uznání mělo významný dopad na soutěž o místní vliv s křesťanstvím rozšířeným do venkovských oblastí a úloha církevních autorit v místním životě se zvýšila. V politickém boji měli Ambrož a Augustin (po Ambrožově smrti v roce 397) vnitřní cestu k přístupu a vlivu na císaře.

V roce 391 císař Theodosius vydal obecné nařízení zakazující „nákazu kacířů“ (CTh. 16.5.20; také CTh. 16.5.29: Kacíři v severní Africe měli zakázanou imperiální službu zákonem z roku 395, Manichejci byli odsouzeni v roce 399 CTh 16.5.35.[347] Katoličtí biskupové na radě v Kartágu v roce 403 navrhli petici Septiminovi, správci provincie Africa Proconsularis v letech 402-404, požadující přímé imperiální zapojení do potlačování kacířů. Císařská reakce však byla jasně neutrální a to, že všechny strany jsou zodpovědné za mír; pro císaře nemohla být kontroverze nijak výhodná. Katoličtí biskupové pak šli přímo ke dvoru v Ravenně, tentokrát vyzbrojeni zprávami o násilí a odhodlaní prokázat nejen nesouhlasný názor s postupem proti heretikům, ale také že donatisté představovali násilnou a nebezpečnou hrozbu pro říši. [348] Připomněli vzpouru, kterou provedl Firmus v roce 373 proti správci Romanovi a násilí, které šířili circumcellioni. [349]

Velké problémy způsobovali v té době také agonistici, kteří téměř nerušeně putovali po venkově a své jméno („bojovníci za Krista“) odvozovali z interpretace úryvku z Janova evangelia, kde Ježíš zakázal Petrovi nosit meč v zahradě Getsemanské, takže ozbrojení pouze holemi útočili na cestující, státní úředníky a nikájské křesťany válečným pokřikem „Laudate Deum“, chvála Bohu; často bylo jejich cílem vyprovokovat napadené tak, aby je zabili, čímž se stali aktéry dobrovolného mučednictví. [350] Katolické duchovenstvo dosáhlo některých výsledků. V roce 405 císařská vláda císaře Honoria, na naléhání Aurelia Augustina, zbavila donatisty vlastnických práv, zakázala rebaptismus. [351] Císařské represe však měly poloviční úspěch. V roce 411 se sešel koncil (synod) v Kartágu, kterému předsedal Flavius Marcellinus, tribunus et notarius, římský úředník, přímo podřízený císaři. Zdálo se, že císařský dvůr ustoupil donatistům, když přistoupil k jednání na koncilu. Rokování s donatisty se zúčastnilo 7 biskupů katolického vyznání a 7 biskupů donatistického hnutí (plus dalších 7 na každé straně jako poradci). Po třech dnech jednání Marcellinus ukončil, rozhodl ve prospěch katolíků a císařský dvůr následně vydal několik ediktů odsuzujících donatisty jako nebezpečné kacíře.[352] [353]

Jiné křesťanské učení zastával asketický teolog Pelagius, který se svým přístupem k Boží milosti a pomoci dostal do rozporu s Augustinem a stal se kacířem po koncilu v Kartágu roce 418, kdy bylo jeho vnímání predestinace (na rozdíl od Augustina) odmítnuto a on i s následníkem Caelestiem byli prohlášeni heretiky na prvním ekumenickém koncilu v Effesu roku 431. Po těchto střetech a nepřesvědčení oponentů z jeho strany, se již Augustin spoléhal na autority památnými slovy: Roma locuta, causa finita (Řím rozhodl, případ je skončen). Severoafrické křesťanstvo však zůstávalo k podstatě Pelagiova učení skeptické. [354]

Augustinus zemřel v roce 430, v době, kdy Vandalové obsazovali Afriku a vyhnali velkou část bohatých Římanů a mnoha lidem zabavili majetek, převzali církevní majetek a ustavili ariánství jako státní náboženství. Nicméně zachovali v římské formě městské organizace, využívání zemědělské půdy a udržovali hospodářské vztahy ve Středomoří. Rovněž celé 4. století provázely spory ohledně učení alexandrijského presbytera Areia. Bohužel nešlo jen o teologické polemiky. Časté střety doprovázely násilnosti. Např. Viktor z Vity, biskup z konce 5. století, popisuje situaci v severní Africe ve druhé polovině 5. století slovy:

„V té době si počínali ariánští biskupové, presbyteři a klerici s větší zuřivostí a krutostí než král a Vandalové. Sami totiž se svými kleriky všude pobíhali opásáni meči, aby pronásledovali (pravověrné křesťany). A tak jistý biskup, jménem Antonius, který byl mezi nimi nad jiné krutější, se dopustil vůči našim tak bezbožných a neuvěřitelných činů, že je nelze ani vypovědět. Ten byl v jakési obci blízké poušti a jako nenasytné zvíře, lačnící po krvi katolíků, vybíhal křikem na lup na všechny strany.“ [355]

Císařská politika vůči severní Africe měla dvě roviny, částečně odrážela dlouhodobou tendenci císařské administrativy k začlenění a spolupráci různých místních elit spíše než jejich potlačení, ale také je vidět na druhou stranu snaha o autoritářská a centralizující pravidla. Obecně je paradoxem, že císařští úředníci nebyli nijak úzce spojeni s imperiální politikou, místo toho hledali císařskou pomoc a podporu církevní hodnostáři při řešení církevních sporů.

Jistě stojí za zmínku, že ač nástup křesťanství byl v Africe poměrně rychlý, na konci 4. století si Augustinus ztěžuje na pomalou christianizaci Afriky a popisuje, že v byzacenské Colonii Suffectaně si pohané troufli vyvolat pouliční bitku a zabít 60 křesťanů, protože jim byla zničena socha Hercula. Pokud tedy existovaly imperiální protipohanské zákony a byly vnímány jako vymahatelné, a pokud zde nebyly, byla to zásluha místních úřadů obsazených ještě pohany a nikoli díky tolerantnímu přístupu křesťanského státu. [356]

—————————————————————————————————–

[325] Richter str. 203

[326] Církevní dějiny str. 44–51 Severoafrická křesťanská církev zvolila střední cestu mezi odpuštěním a zatracení odpadlíků (což prosazoval přísný kněz Novatianus, který se dokonce od římské církve oddělil).

[327] Burian str. 163; Richter str. 204–205

[328] CTh 16.2.10.

[329] Hammer str. 8

[330] CTh 16.2.9 Constantius Augustus Severianovi: Všichni duchovní musí být osvobozeni od povinných služeb jako decurioni a od každého obtěžování obecních povinností. Jejich synové navíc musí v církvi pokračovat, pokud nejsou považováni za závazky obecních rad.

[331] Orosius 7.28.23

[332] Církevní dějiny str. 90

[333] Šarochová str. 23

[334] Hošek str. 63 Nikajské vyznání

[335] Civilizace starověkého středomoří II. díl  str. 708

[336] Wikipedia – Majorinus (angl.)

[337] Blair str. 156 Církevní dějiny str. 93, srov. Říčan, R., Molnár, A. Dvanáct století církevních dějin s. 148-150

[338] Wikisource, Catholic Encyclopedia vol. 5. / 160, také Whitefield, G.: A short history of the Donatism, 1741, rovněž Hammer str. 10

[339] Burian str. 158–164. Zpočátku platil pro západní část, ale od roku 313 byla platnost rozšířena i na východní části říše.

[340] CTh 16.10.10, 16.10.12. a další

[341] Prchlík str. 54–65. Uvedené osoby byly většinou jmenovány do dalších funkcí, které však s Afrikou tolik nesouvisely.  (praefectus Urbi, praefectus praetorio, Questor sacri palatii)

[342] CJ I, 5, 4 Burian: Zánik antiky str. 62 a CJ I, 5, 6 dtto

[343] Hošek: Zánik antiky str. 62 – 63

[344] CTh 13.3.5

[345] Hammer str. 10

[346] CTh 16.2.10 – Konkrétní daňová privilegia

[347] Manichejci již byli odsouzeni císaři např, Diocletianem, ale v tomto nařízení se pokračuje v odsouzení křesťanskými císaři v CTh 16.5: 3, 7. 9, 18, 20.  (Valentinianus, Valens, Gratianus, Valentinianus, Theodosius,  Arcadius

[348] Hammer str. 11

[349] Circumcellioni, fanatické hnutí iniciované a řízené skupinou berberských domorodců Axida a Fasira, které bylo schvalováno donatisty, aniž by však za ně nesli odpovědnost. Terorizovali venkov a měli silnou touhu po cti mučednictví. Stylizovali se jako agonistici. (New American cyclopaedia 1879, rovněž I. Papadopoulos str.5)

[350] Papadopoulos, str.  5

[351] Rebaptizace, znovupokřtění. Opakování křtu donatisty bylo jedním z hlavních obvinění, která proti nim vznesli jejich současní katoličtí kritici. Teologická otázka, o kterou se jedná, byla velmi vážná a v křesťanských polemických spisech tohoto období se skutečně živě diskutovalo o rebaptismu. Viz Adamiak, S.: Who Was Rebaptized by the Donatists, and Why? Journal of Late Antiquity, Vol. 12, 2019

[352] Hammer str. 11–12, Hošek str. 78, rovněž Acta concilium ed. Mansi, Coll. conc. IV, 7—276.

[353] Johann Peter, Encyclopedia New Advent, vol. 9, 1910: V roce 413 byl Marcellinus a jeho bratr Apringius uvězněn Marinem, který rozdrtil Heraclianovo povstání, jako údajní stoupenci Heracliana. Jeroným říká, že Marcellina donatisté falešně obvinili z nenávisti (Proti Pelagiánům III.6). Přestože se za něj přimlouval sv. Augustin a v jeho prospěch vystoupilo několik dalších afrických biskupů, byl 12. září 413 na příkaz Marina sťat; ten byl brzy poté povolán z Afriky a v ediktu ze dne 30. srpna 414, který upravoval provádění dekretů proti donatistům, byl již Marcellinus zmiňován se ctí. 

[354] Církevní dějiny str. 116 a 179

[355] Vaňáč, srov. Církevní dějiny str. 99,  …Cenné svědectví o tehdejších poměrech zachoval africký biskup Viktor z Vity ve svém díle Dějiny pronásledování afrických provincií (Historia persecutionis Africanae provinciae), které však bezpochyby v mnoha popisech silně přeháněl a situaci vylíčil v nejčernějších barvách). Rovněž stejný úryvek v Jan Burian: Zánik antiky str. 75

[356] Prchlík str. 90

27 – Armáda severní Afriky

První známky o stálé vojenské přítomnosti jsou od 30 let př. n. l., kdy je zmíněna legio III Augusta. Její základna bylo město Ammaedara, ta ovšem mohla pojmout pouze polovinu stavu legie, kde bylo rozmístěno dalších pět kohort se neví, pouze jedna měla známé místo určení a tím bylo Kartágo, jako sídlo prokonzula. Pevnost byla postavena po skončení Gaetulské války, v letech 6. a 7. n. l. a kolem roku 24. byla rozšířena na velikost zhruba 50 akrů. Krátce působila v severní Africe legio IX Hispana, která přišla podpořit římské síly v bojích proti povstání Tacfarina. [357]

Vojenská přítomnost poté nebyla nijak velká a sestávala se z přibližně 28 000 vojáků a pomocných jednotek auxiliari v Numidii a v Mauretánii do 2. století, přičemž armáda měla na starosti bezpečnost 10 000 mil² a téměř polovina byla umístěna v provincii Mauretania Tingitana. Většina druhé poloviny se koncentrovala v regionu Lambaesis (dnešní Tazoult blízko Batny v Alžírsku). [358] Postupnou romanizací se staly provincie i místem odvodu vojenských rekrutů. Splnění dvaceti pěti let vojenské služby umožnilo členům pomocných jednotek získat římské občanství, což je důležitá odměna, katalyzátor pro politickou, sociální a kulturní integraci. [359] Jedněmi z úředníků, kteří se o nábor rekrutů starali, byli již zmínění prefekti gentis, to byla jedna z jejich povinností. Za Flaviovců existovala etnická jednotka Cohors I. Flavia Musulamiorum. Vojáci této jednotky byli posláni do vzdálenějších míst impéria, jako je Syria, kde konali povětšinou strážní službu v podobných klimatických podmínkách obdobných jejich domovině. [360]

Konsolidace římské autority v Mauretánii za Hadriánovy vlády se uskutečnila s podporou auxilií ze stejného kmene. Dalšími jednotkami v prvním století byly ala Afrorum veterana, kohorty I. Gaetulorum a kohorty I. Numidarum. Epigrafické důkazy, jako jsou vojenské diplomy, které vyplynuly ze závěru jejich vojenské služby ukazují, že „Afri“, „Mauri“ a „Numidae“ jsou v římské armádě dobře doloženi, zejména v Pannonii, ale tyto nápisy bohužel často neodhalují žádné podrobné informace o původu dotyčných vojáků. [361]

Tento směr není dogma, je samozřejmě zaznamenán i opačné transfery vojska, které se podařilo identifikovat díly epigrafickým zdrojům. Dokládají například přesun 1 000 vojáků, či spíše rekrutů, z Thrákie do Mauretanie Tingitana, kteří teprve po příjezdu byli přiřazeni k jednotlivým jednotkám. [362] Mnohé epigrafické nápisy vojáků a důstojníků legio III ukazují na pravděpodobný původ vojáků například z Dalmácie, odkud pocházelo více významných vojáků. [363]

Lze konstatovat, že doprovodným jevem je skutečnost, že ačkoli se Římané zemí zmocňovali pomocí zbraní, nijak neukazovali rasovou nadřazenost a většinou byli tolerantní k berberským náboženským kultům. Ostatně tak činili i mnohde jinde. Počet auxiliarii v severní Africe rostl až do pozdně římského období a jejich příslušníci byli čím dál více příslušníci různých kmenů a několik z nich zaznamenalo skvělou kariéru, což je příkladem Lusia Quieta a jeho účast ve válkách císaře Traiana. [364] Jeho integrace tak může ukazovat celkově politiku začlenění domorodých vojáků do armády. Je těžké očekávat, že od kmenů flirtujících s povstáním lze vymáhat povinné odvody, ale není to ani příliš jasný důkaz opravdu silné integrace. Ve skutečnosti k poskytování pomocných služeb docházelo v rámci amicitium (přátelství, spojenectví), ale také deditio (kapitulace). Pomocné jednotky se staly standardizovaným prvkem od vlády Augusta. [365]

Zvláštností provincie Africa Proconsularis bylo velení vojska, prokonzul této provincie jmenovaný senátem, měl v kompetenci také velení armády provincie, jejíž nejdůležitější součástí byla legio III Augusta. Caligula tuto anomálii odstranil, ale vznikla jiná nestandardní situace, když vojsko provincie přidělil legátovi [366]. Převedení  pravomocí nad armádou mělo svou logiku, protože prokonzul nemohl zvládnout jak úřednický post, tak vojenskou správu rozlehlé provincie. Navíc byl volen na jeden rok a to z hlediska armády nebylo efektivní. Tato změna zřejmě vyplývala i z napjatých vztahů mezi Caligulou a senátem. [367]

Jednotkou, která se nejvíce podílela na vytváření provincie Africa byla již zmíněná legio III Augusta, jejímž symbolem byl Pegasus. Nejenže bojovala s místními kmeny, ale podílela se velkou měrou na stavební činnosti, především cest, které se staly jednou ze základních strategických atributů rozkvětu provincií a byly využívány jak pro vojenské účely, tak samozřejmě i pro civilní dopravu lidí a zboží. Legie se podílela na silnici z její základny v Ammaedaře přes Thelepte do Gafsy. K další stavbě silnice došlo za vlády Tiberia a cesta vedla z Gafsy do oázy Gabes. Nedílnou součástí se stalo také pět stanic. Další silnice následovaly v rychlém sledu, z nichž nejznámější byly z Tébessy a za císaře Claudia z Hippo Regius na západ do Icosium (Algiers) a odtud do města Caesarea (Cherchel) z Tébessy do Kartága.[368] Vojenští inženýři se podíleli na vypočítání konstrukcí akvaduktů například známý příslušník legio III Nonius Datus. [369]

U legio III byla jasné umístění pěti kohort, jedna kohorta sloužila jako ochrana a doprovod prokonzula, ale není jasné umístění dalších čtyřech kohort. Někde byl tento zbytek umístěn v nějaké podobě vexilationes nebo byl ještě rozdělen na menší posádky. Snad se jednalo o město Sicca Veneria nebo snad ještě dále na západ (Madaurus?). Geograficky byla rozložena kolem západního a jihovýchodního okraje staré provincie Africa Proconsularis. Základna v Amaedaře byla rozšířena na nějakých 40 akrů, proto mohla pojmout v případě potřeby většinu legie. Po odsunu legie z tohoto města do Theveste (Tebessa) v sedmdesátých letech 3. stol. n. l. zde byli umístěni v době císaře Vespasiana veteráni, jak je patrné z nového názvu pevnosti, Colonia Flavia Augusta Veteranorum.[370]

Africká třetí legie se stala účastníkem imperiální politiky v dubnu 68 n. l., když její legát Lucius Clodius Macer odmítl poslušnost císaři Neronovi (54-68). Zdá se, že neměl velkou podporu mimo vlastní provincii, ale byl v pozici, poté co se zmocnil Sicílie, že mohl ovládat dodávky obilí do Říma, což bylo bráno jako velká hrozba. Macer se ještě posílil legio I Macriana liberatrix a oblehl Kartágo. (B → Uzurpace a povstání → Lucius Clodius Macer, rok 68 n. l.). [371] Senát na popud císaře Servia Galby vyslal do Afriky své zástupce, Macer odmítl přijmout rozhodnutí senátu a poté by pravděpodobně zabit T. Garutianem. [372] Galba byl již roku 69 mrtvý a o moc bojoval s Aulem Vitelliem bývalý správce Afriky Titus Flavius Vespasianus. Velitel legie III Augusta, Gaius Valerius Festus se přiklonil k Vespasianovi a udělal dobře. [373]

V polovině 70. let se legie přestěhovala z Ammaedary (Haïdra) do Theveste (Tébessa), což bylo jedno z prvních rozhodnutí nového císaře Vespasiana, Lambaesis však stále zůstávala vojenskou základnou a město Ammaedara se stalo veteránskou kolonií Colonia Flavia Augusta Emerita Ammaedara. Založení kolonie, bez ohledu na uspokojení potřeb veteránů, mělo skrytý, důkladný strategický cíl. Vojenské vakuum po odchodu legio III Augusta muselo být naplněno, čímž se zajistila ochranu před hrozbou Musulamiů, členů kmene, jehož pozemky hraničily s římské územím, včetně Ammaedary zvláště císařských domén. [374]  Vzápětí založila armáda řadu pomocných pevností na západ od pohoří Aurés. Na druhém konci na okraji Tripolitana postavili vojáci okolo 100 pevností, které mohly kontrolovat jeden z velkých afrických kmenů Gaetuli. Zároveň prodloužili především vojenskou cestu z Tacapae do Auzie. [375] Valerius Festus vedl jako legát legie později také kampaň proti kmenu Garamantes, v roce 70 vedl rovněž expedici, která navázala na Balbovu výpravu do nitra Afriky a možná pronikl až k Timbuktu, minimálně však na jih Libye a Alžírska. Stal se přítelem jak Vespasiana, tak i jeho syna Tita. [376]

V roce 86 vedl Gnaeus S. Flaccus legii proti vzbouřenému kmenu Nasamonů. Mnoho detašovaných jednotek z této legie, vexillatio, se ocitlo v různým částech impéria, Hispanii, Pannonii, Egyptě, Judei apod. Ještě jedna kolonie veteránů byla založena za Flaviů, rodiště spisovatele Apuleia, Madaurus se nyní nazýval Colonia Flavia Augusta veteranorum Madaurensium. Obě kolonie byly tzv. deductio, to je spojeno s usazením zvlášť vybraných kolonistů. Třetí významná africká kolonie Flaviů se stalo již v roce 78, Hippo Regius (Hamman Daradji), město s fénického tradicí. [377]

Během Traianovy vlády (legátem v té době byl L. Munatius Gallus) se začala stavět nová pevnost v Lambaesis, což bylo asi 170 km na západ od předchozí pevnosti v Theveste. Vzniklo Thamugadi (Timgad), celým název města zněl Colonia Marciana Traiana Thamugadi na počest sestry císaře Traiana Ulpii Marciany. [378]  Tím se legie posunula více k mauretánským horám Hodna a Atlas a mohla být efektivněji zapojena do bojů proti divokým mauretánským kmenům a zároveň poskytovala ochranu farmářům. Legionářský legát v Lambaesis byl nyní zhruba 300 mil od prokonzula v Kartágu, takže tento krok výrazně zvýšil jeho operační nezávislost na jeho nominálním představeném a urychlil vývoj „Numidie“ v provincii. Několik auxiliaries bylo rozmístěno v širším okolí (cohorte Lusitanorum equitata, cohorte II Thracum II, ala Pannoniorum, Flaviana Numidica a další) [379]

Jednotlivé auxiliaris tak kontrolovaly severní svahy pohoří Aurés, ale většina africké armády byla umístěna v ústředním sektoru Numidie a všechny jednotky spadaly pod velení legatus Augusti pro praetore legionis III Augustae. Armáda však byla malá a Février docela vtipně popsal vojenskou sílu jako „pozoruhodně malou, koncipovanou spíše pro policejní akce než pro válku“. [380]

Legie byla hodně angažovaná ve vzpouře daňových poplatníků (viz B – Povstání v Thysdru v roce 238), protože její velitel, Marcus Antonius Gordianus se prohlásil císařem proti císaři Maximinu (Thrákovi 235 – 238). Správce Numidie Capellianus, s pomocnými kohortami dorazil do Lambaesis a Legie III se k němu připojila, společně v nastalé bitvě zvítězili a syn Gordiana Gordianus II, v bitvě zahynul, po porážce jeho otec spáchal sebevraždu. Senát však po zavraždění Maximina prohlásila za císaře jeho vnuka Gordiana. III. Legie byla za podporu Maximina rozpuštěna. [381] 

V roce 253 se uskutečnila rekonstrukce legie za císaře Valeriana a v témže roce začal boj proti silné konfederaci kmenů (Quintigentiani, tzn. Lidé pěti kmenů), polopouštní válka trvala dlouhých 9 let.[382]

I když měla legie malý vliv na různé uzurpace a revolty, přeci jenom se aktéři různých konfliktů snažili o podporu legie. Když se Pescennius Niger (193–194) ucházel o její přízeň, byl odmítnut a legie se přiklonila k Septimiu Severovi, který ji udělil další čestný epiteton pia vindex. Legie působila s několika vojenskými formacemi na hranicích Numidie, Africa Proconsularis a Tripolitana. [383]

Od západní hranice provincie Mauretania Caesariensis po Tripolitanii existují důkazy o tom, že příhraniční oblast byla stále obsazena pravidelnými jednotkami, pocházejícími z armády principátu a limes nebyl opuštěn. Většina příslušných dochovaných epigrafických textů patří do pozdního 3. století, ale některé lze přiřadit ke 4. století. Numidská legio III Augusta je jediná okamžitě rozpoznatelná přeživší ucelená jednotka z armády principátu, zaznamenaná v ND. Nachází se uprostřed seznamů jednotky polní armády (comitanensis) v kapitolách 5 a 7, spolu s dalšími pluky zřejmě tvořícími regionální polní armáda pod velením comes Africae. [384]

Díky vojenským veteránům, ponejvíce z III legie, vzniklo v Africe více měst. Asi nejznámější je Thuburbo Majus v dnešním Tunisku, kde vysloužilí vojáci dostali ¾ půdy nebo již zmíněné město Ammaedara Výhodou měst byla možnost znovu zapojit veterány do vojenské služby v případě napadení, i když jde jenom o spekulaci. Rovněž Thamugadi (dnešní Timgad) bylo založeno císařem Traianem kolem roku 100 n. l. za účelem přesídlení veteránů a již za císaře Nervy bylo město Cuicul (dnešní Djémila) vybudováno s úmyslem zde umístit veterány.[385] Dá se předpokládat, že veteráni umístění blízko hranice (Thamugadi, Sétifis, Diana Veteranorum) mohli pomoci pravidelným i pomocným jednotkám při zajišťování bezpečnosti jednotlivých regionů anebo mohly fungovat jako strategické rezervy. [386]

—————————————————————————————————–

[357] De Imperatoribus Romanis– Legio III Augusta.

[358] Cherry str. 50

[359] Vanacker str. 235

[360] Shaw: Who Are You? str. 11

[361] Vanacker: Blood, Power and str. 235

[362] Speidel str. 169 Rekruti z Thrákie byli posláni do zahraničí, přinejmenším od 2. stol. n. l., ne proto aby se odsála síla z možné vzpurné oblasti, ale spíše kvůli vysoké míře populace a proslulosti bojového ducha tohoto národa. To boří zažité představy, že byly do Afriky umisťováni rekruti z východních provincií kvůli podobnosti podnebí a charakteru země s Blízkým východem.

[363] Michel Christol: Sur Quelques centurions de la Légion III Augusta, 1994

[364] Vanacker: Aedemon, Lusius Quietus and Baquates. L. Quietus jako velitel maurské auxilia v římské armádě získal císařskou prestiž díky dáckým válkám, poté bojoval proti Parthům a nakonec se stal místodržícím v Palestině. Antičtí autoři jej řadili mezi nejvýznamnější generály římské říše (viz Dio Cassius 68.3.3, 68.32.5). Židovské povstání bylo nazváno Kitosova válka (zkomolené Quietus) v letech 115–117, které jím bylo krvavě potlačeno. Zavražděn z neznámého důvodu (snad na příkaz císaře Hadriana z obavy jeho velké obliby u lidových mas).

[365] Vanacker: Blood, Power and Profit str. 234, Seutonius, Augustus 49, Tacitus Letopisy 1.11.

[366] Legát měl titul: legatus Augusti pro praetore legionis, jehož imperium bylo nižší než prokonzulské imperium proconsolare maius císaře (Augusta).

[367] De Imperatoribus Romanis – Watkins 3. Legio II Augusta, from proconsul to legate.

[368] Vanacker: Blood, Power and Profit str. 241

[369] Nonius Datus je známý díky slavnému epigrafickému záznamu CIL VII 2728 et 18122 ILS 5795, vojenský inženýr, stavitel (librator), který se podílel na výstavbě 20 km dlouhého akvaduktu v Colonia Saldae v Mauretanii Caesarensis. Lassère Jean-Marie, Griffe Michel. Inscription de Nonius Datus (CIL 7. 2728 et 18122, I.L.S. 5795). In: Vita Latina, N°145,1997. pp. 11-17. Le Librator Nonius Datus et l’aqueduc de Saldae, Hocine     https://antickepamatky.cz/osobnosti/pribeh-vojenskeho-zememerice-nonia-data/

[370] Watkins, De Imperatoribus Romanis, legio III Augusta

[371] https://antickepamatky.cz/velke-projekty/lucius-clodius-macer-revolta-v-roce-68-n-l/

[372] Hartwell, legio III Augusta

[373] Tacitus Letopisy II. 97-98

[374] Mrozewicz str. 206–207

[375] DIR – 4, The Flavian Advance

[376] Plinius, Naturalis Historia V, 5.36

[377] Mrozewski str. 209

[378] Watkins, De Imperatoribus Romanis, Legio III Augusta. M. A. Haddadou: Dictionnaire toponymyque et historique de l´Algerie.

[379] Watkins, De Imperatoribus Romanis, Legio III Augusta. The African Frontier in the Reign of Hadrian.

[380] Févriér „Urbanisation et urbanisme de l’Afrique romaine“

[381] The Cambridge History str. 208

[382] Hartwell: legio III Augusta, rovněž G. Camps: Bavares, Encyclopédie Barbére, 1991, který díky zachovanému nápisu velitele legio III Augusta Gaia Macrina Deciana, nápis popisuje detaily z války.

[383] Hartwell, legio III Augusta

[384] Rushworth str. 13

[385] Wikipedia, Legio III Augusta,

[386] Cherry str. 5360

28 – Marcus Valerius Maximianus a nápis v Trenčíně

Pro Čechy, ale pro Slováky obzvlášť, je slavný nápis na skále pod trenčínským hradem na Slovensku dokladem, že v císařské armádě, která došla až na území bývalé Československé republiky, sloužili velmi úspěšní muži a velící důstojník, který nechal nápis vytesat, potvrzuje výše popsané praktiky římské armády, kdy její příslušníci mnohdy šli z provincie do provincie a z bitvy do bitvy, jak se později potvrdilo v Africe. Jako první vešel ve známost trenčínský nápis (ví se o něm již od 17. stol.) Dostal se díky T. Mommsenovi do CIL (Corpus Inscriptionum Latinarum) pod číslem CIL III, 13439 a nevědělo se nic o důstojníkovi, který nechal nápis pořídit, navíc eroze nápisu ztěžovala čtení jeho jména. [387] Na šestém řádku se doplňovalo Cons]tans nebo Const]ans podle toho, zda se uznávalo, že svislá hasta před A tvoří část nějakého písmene, či nikoli. Vědělo se tedy, že důstojník byl legát legio II Adiutrix (legie II Pomocná), z nápisu to vyplývá ze šestého řádku:

(Marcus Valerius) MAXIMI]AN(u)S LEG(atus) LEG(ionis) II AD(iutricis) CVR(avit) F(aciendum).

V roce 1956 byl objeven v Diana Veteranorum v Numidii (dnešní Ain Zana v Alžírsku) obsáhlý nápis CIL 08, 04600 AE 1956, který byl součástí sochy vztyčené na jeho počest v Dianě Veteranorum a kde je výčet jeho nadmíru bohatého života. M. V. Maximianus má stejnou funkci jako důstojník nav nápise na trenčínské skále:

LEG(ato) LEG(ionis) II ADIU(tricis) PRAEP(osito) VEXIL(lationum) / LEUGARICIONE HIEMATUM.

Jméno tak doplnil H. G. Pflaum v roce 1955. Shodu osoby potvrdil ještě J. Dobiáš, který se podrobně zabýval kariérou Marka Valeria Maximiana a datoval vznik trenčínského nápisu do zimy 179 / 180 n. l. [388] Výčet jeho titulů a funkcí je skutečně obsáhlý a lze se s nimi seznámit na velmi podrobném popisu: http://www.rimskelegie.olw.cz/pages/articles/legincz/mvaleriusmaximianus.html

—————————————————————————————————–

[387] Kolouch: http://www.rimskelegie.olw.cz/index.html

[388] Vidman str. 62

29 – Armáda za pozdního císařství

Největší změnou, kterou prošla římská armáda se uskutečnila za císaře Diokletiana po chaosu z konce 3. století, kdy obnovil pořádek a reorganizoval celý stát, který již nemohl expandovat a byla nezbytná potřeba zajistit hranice proti stále více pronikajícím barbarům do impéria. [389] Další významné změny navazující na Diokletianovy úpravy a reformy následovaly za císaře Konstantina (306–337) a zdá se, že za jeho vlády byly započaté změny naplněny i když proces změn v armádě byl menší, ale  kontinuální až do zániku západořímské říše. Diokletianus především revidoval velitelskou strukturu provinčních armád a samotnou armádu čekaly dvě hlavní změny.

První část se týkala zmenšení legií, čímž vzrostl počet z přibližně 35 na 60 a legie většinou čítaly již pouze 1 000 mužů, ale existovaly samozřejmě i početnější. [390] V době tetrarchie se některé příhraniční jednotky začaly rozdělovat na menší kontingenty a v případě afrických jednotek obsadily jednotlivé posty na fossatum africae nebo na clausurae [391] (samostatná kapitola – Fossatum Africae, clausurae a opevnění gsur).

Druhá část armádních změn souvisela se změnou struktury vojsk a poté s ní související změny velitelského sboru a důstojníků. Transformace spočívala ve vzniku dvou, relativně samostatných, typů armád: pohyblivé polní armády comitatenses a víceméně stacionární, obranné armády limitanei nebo také označované jako ripenses [392]. Náznaky tohoto rozdělení přicházely již za císaře Galliena (253–268), který soustředil jezdecké jednotky v jeden celek pod jedním velitelem, Aureolem. Změny byly vyvolány uzurpacemi a postupujícím tlakem barbarů na hranice. [393] K tomu je nutné ještě připočítat jednotky, vedené ve starším stylu, alares et cohortes. Vznik polní armády byl zřejmě rovněž postupný a také u ní jsou náznaky, že již za vlády Septimia Severa se s císařem se stále pohybovaly minimálně dvě nově postavené legie.

V armádních jednotkách se upravily hodnosti a velitelské pravomoci. Odděleny byly i funkce civilní a vojenské: guvernéři provincie byli obecně civilisté s titulem praeses a velitelem vojsk byl dux (mn. duces), což znamená vůdce. Celý jeho název používal pouze název jeho provincie, například dux Africae nebo dux Aegypti, ale vojenské velení vojsk se mohlo rozšířit do více než jedné provincie, protože bylo pohodlnější dát velitelům (ducis) kontrolu nad hraničními sektory než omezit jejich autoritu na jednu malou oblast, a v tomto případě obvykle měli název dux limitis. Původně byl titul dux dán dočasně působícímu důstojníkovi, který velel sboru vojsk určených k přepravě do válečné zóny, nebo dočasnému velení celé jednotky, ale místo bylo standardizováno ve 3. století a duces se stali řádnými důstojníky. [394] Zákonné předpisy jsou specifické pro povinnosti duces, [395] veleli zemským jednotkám, s výjimkou comitatenses, které byly pod svými veliteli (magistri nebo comites), a jejich funkcí byla především ochrana hranic, oprava stávajících hraničních opevnění nebo jejich budování.

Potřeba pohyblivé armády byla zřejmá již za Diocletiana a pravděpodobně se se změnou orientace vojsk začalo, za Konstantina je přítomnost comitatenses [396] naprosto zřejmá a do jeho vlády spadá i významné zřízení čtyřech úřadů praefectus praetorio, nyní již s čistě správní funkcí, nikoli vojenskou a také ustanovení vrchních velitelů pro druhy vojsk. Byl jmenován velitel pěších jednotek s titulem magister peditum a pro jízdu magister equitum a přímá ochrana panovníka přešla na nově zřízené scholae palatinae [397] Odloučené jednotky od posádkových zvané vexillationes, mohly mí přibližně 500 mužů a byly založeny pravděpodobně buď Konstantinem nebo jeho otcem Constantinem Chlorem na Rýně a se staršími vexillationes neměly nic společného. [398] Je pozoruhodné, že první výskyt samotného pojmu limitanei se vyskytuje až v roce 363. Role ripensis, snad jako mobilní rezervy pro hranice při tocích velkých řek (Rýn, Dunaj a možná i Tiber) již pravděpodobně byla zastíněna regionálními comitatenses. [399] Také v této polní armádě se v popisované době objevují odlišné třídy vojsk, konkrétně palatini (vojska ústředních sil praesental) a pseudocomitatenses (povolané jednotky limitanei z příhraničí a po dobu strávenou v poli pobírající vyšší plat). Tento proces probíhal i v severní Africe.[400] 

Severní Afrika byla z pohledu poměru pohyblivé polní armády a jednotek limitanei výrazně na straně obranných složek. Celkové členění vojenského velení v Africe, které mělo tři hlavní velitele, vedle comes Africae ještě dux provinciae Tripolitanae a dux et praeses provinciae Mauretaniae Caesariensis s podřízenými veliteli praepositi limitum. [401] Jediné případy, kdy je kdekoli v Notitia zmíněn termín limitanei, se vyskytují v kapitolách comes Africae a comes Tingitaniae. Kromě západního generalissima, magister peditum praesentalis, měli pouze tito dva generálové přímou autoritu nad jednotkami pohraniční i polní armády. [402]

Velmi dlouhá africká hranice vznáší otázku, zda ji hlídala pravidelná armáda nebo milice složená z berberských kmenů nebo šlo o kombinaci těchto dvou složek? Dnes odpověď již zní dost jasně, byli to obyčejní vojáci, podobní těm, kteří sloužili v polní armádě. Oddíly z legií byly také pravidelně povoláváni do mobilních armád a to se dělo i opačným směrem. Proto byli limitanei pravidelná armáda, avšak s doplněním, že seznam velitelů praepositi limitum obsahuje místní důstojníky, což je anomálie, ale potvrzuje skutečnost, že nikde jinde nebylo tolik opevněných farem nazývaných gsur (viz kapitola Fossatum Africae, clausurae a opevnění gsur) [403]. Čili struktura limes závisela do značné míry na místních elitách (princové a náčelníci místních kmenů). Určení, zda byly přítomny pravidelné oddíly limitanei, a pokud ano, v jaké síle, plus definování vztahu mezi berberskými kmenovými komunitami a římským císařským státem, jsou zásadní pro pochopení africké hraniční zóny v pozdní antice. [404]

Když se vrátíme k CTh 7.15.1., tak zjistíme, že pravidelní vojáci, limitanei pod velením praepositi limitum drželi primární odpovědnost za obranu severoafrického příhraničního pásma a popis v textu, že to byli pohané s veterány, nařízení se nezmiňuje nijak o domorodé milici. Prefekti gentiles byli odpovědní za povinnost stavět a opravovat veškerou vojenskou infrastrukturu na kmenovém území a zařídit zásoby pro posádky nebo bojové jednotky v jejich regionu. A kromě toho poskytovaly nepravidelné auxiliari. [405]

Regionální polní armáda v Africe vznikala použitím expedičních armádních vexillations k vytvoření nových posádkových legií během tetrarchie a pravděpodobně se tento jev neomezoval pouze na Afriku. Je pozoruhodné, že expediční síly složené z několika legionářských oddílů lze zaznamenat v jiných provinciích krátce před prvním vznikem nových Diokletianových legií. Fortenses auxiliarii, pěší jednotky, které jsou známé pod názvem pseudocomitatenses, byly původně jednotky limitanei, které v určitých chvílích posílili polní jednotky comitatenses a po skončení kampaně se vrátily zpět na hranici.

Nábor místních mužů do jednotlivých jednotek ředil obsah příchozích oddílů a chování equites quatrosagittari a Constantiniani pedites během Firmovy vzpoury (viz. B – Uzurpace a povstání – kapitola Firmus) to potvrzuje ale jen částečně domorodou povahu polní armády. Rovněž germánský element lze zaznamenat, ale až od počátku 5. stol. Není tato stopa příliš významná, poté je do regionu převedeno několik jednotek z evropských polních armád a je zaznamenáno výrazné angažování germánských, převážně gótských foederati.[406] 

Ač někteří autoři, například Le Bohec, poukazují na nábor provinciálů a tím na akulturační mechanismus, nelze tento proces generalizovat a přeceňovat. Je velkou otázkou, zda příslušníci auxiliarii přijali místní kulturu a tradice a zda vojenská služba udělala z Římanů domorodce. Je celkem jisté, že počet provinciálů nebyl nikdy více než malá část domorodého obyvatelstva. Geografický původ vojáků legio III Augusta, jejichž rodiště je zaznamenáno naznačují, že až v době Hadriana byla méně než 1/5 vojáků ze severní Afriky. A s výjimkou těch, kteří se narodili „v táborech“ (castris), většina rekrutů narozených v Africe pocházela z velkých městských center Africa Proconsularis (zejména z Kartága) nebo armádních měst známých z 1. a 2. stol. n. l. jako Ammaedara a Theveste u pohoří Aurès. S výjimkou těch, kteří se narodili v kasárnách se zdá, že z pohraničního pásma nebyl po celé období (14 až 235 n. l.) přijat ani jeden voják. [407]

Přestože se mnohokrát objevuje předpoklad většího množství rekrutů ze severní Afriky v souvislosti a povstáním Tacfarina (část B – Povstání, revolty a uzurpace, Tacfarinus), existují epigrafické záznamy, které ukazují, že z 26 vojáků auxiliari byli pouze 3 ze severní Afriky. Je otázkou, jak velký nebo významný účinek, měla vojenská služba na domorodou společnost a kulturu, protože 20 000 až 25 000 vojáků v Africe představovalo pouze asi 0,3 až 0,4 populace regionu, který celkově činil 6 až 8 miliónů obyvatel. Účinek je popisován od vyloženě důležitého, kdy se říká, že obyčejný voják byl odpovědný „více než kdokoli jiný“ za „rozvoj romanizace“ až po názory, že armáda nemohla mít velký vliv. Je však pravděpodobné, že armáda dostatečně rozšířila některé římské myšlenky a postupy v některých částech říše (i když pravděpodobně ne v rámci politiky). [408]

—————————————————————————————————–

[389] Southern, Late Roman Army str. 247

[390] Zmenšení legií a zvýšení počtu souviselo s tetrarchií jako takovou, tedy se čtyřmi vládci a proto si zřejmě křesťanský spisovatel Lactantius ztěžoval na zvětšení vojska a nákladů s tím spojených.

[391] Southern, Late Roman Army str.

[392] CTh z roku 325 Ve znění nařízení jsou druhy armád tři: comitatenses, ripenses a alares et cohortes

[393] Dixon, Southern str. 66; Zósimos 1.40

[394] Southern, str. 255

[395] CTh.7.1.9 Zde se jedná o armádu na Rýně, ale nařízení byla platná i pro ostatní provincie.

[396] Pojmenování comitatenses vzniklo z pojmenování comites Augusti, společníci, užívaného poprvé císařem Claudiem jako comitati principis. Wikisource Deutch Re: Comites.

[397] Zósimos 2.32 a 2.33. K polním velitelům musíme ještě připočítat hodnost magister peditum   praesentalis, velitel armády doprovázející císaře. Později byla zavedena hodnost jakéhosi generalissima, magister utriusque militiae, nejvyšší velitel obou druhů armády.

[398] Southern str. 249

[399] Ian Hughes: A military Life of Constantine the Great str. 30

[400] Rushworth str. 85

[401] Rushworth str. 13

[402] Rushworth str. 23

[403] Notitia Dignitatum (ND DCC kapitoly XXV, XXX XXXI), Rushworth str. 21 Existují odkazy na dodávky potravin na limes, dodávané pro její potřeby – annona přiřazené „nomine limitis“ nebo „frumenta ad limitem“ důležité, protože znamenají zřízení a posádka regulárních jednotek.

[404] Rushworth str. 6 a 7

[405] Rushworth str. 33 a 39

[406] Rushworth uvádí, že  jsou zaznamenáni i příslušníci jiných etnik, Hunové a Alani ve čtyřech jednotkách vexillationes (equites promoti iuniores, comites iuniores, Honoriani iuniores a stablesiani Italiciani) str. 90

[407] Cherry str. 93, Yann Le Bohec:  La Troisieme Legion Auguste, str. 519.

[408] Cherry str. 95–96

30 – Maurské jednotky

Na Traianově sloupu i na dalších památkách jsou zobrazeni příslušníci maurských kmenů v lehkých tunikách, se spletenými vlasy a jezdci jsou na koních bez sedla, bez uzdy (Numidarum sinne frenis), s krátkými oštěpy a malými kulatými štíty. Byly to nejlehčí, a tudíž i nejrychlejší jednotky. A co víc, jejich oštěpy byly smrtící – bylo zaznamenáno, že je vrhali tak daleko, jak ostatní stříleli šípy. Pokud se Maurové pustili do těžké jízdy, jednoduše se otočili kolem ní a odjeli, připraveni se kdykoli shromáždit. [409] Není divu, že se maurští jezdci stali mnohdy rozhodující silou císařská polní armáda a že někteří sloužili v císařově jezdecké gardě. Ostatně neuvěřitelně dlouhý seznam jednotek Maurů v ND dokládá, že název přijaly i jednotky, jejichž příslušníci nebyli původem z Afriky. [410]

Pokud jejich zbraně účinné na velké vzdálenosti a rychlost jejich koní umožnily maurským a berberským kmenům zůstat mimo dosah jejich nepřátel, museli Římané přistoupit na podobně vybavené jednotky a přijmout jejich taktiku. Rané římské síly v Mauretánii tvořily hlavně pěchotní kohorty a těžká dalmatská jízda s dlouhými kopími a velkými štíty. Ve 2. a 3. stol., kdy se hranice posunula více na jih, až k hranicím území ovládaných pasteveckými kmeny, poměr jízdy k pěším jednotkám výrazně vzrostl. Římská jízda v Mauretánii, když čelila maurským kmenům, prošla rozsáhlou změnou taktiky. [411] Přizpůsobení se bojovým technikám nepřítele bylo koneckonců principem války, který Římané dobře znali, nebo jak řekl Caesar: „Vojáci si zvyknou na zvyky jakékoli země, ve které jsou umístěni po dlouhou dobu“. [412] Ve 3. století byla přítomnost maurských jednotek, především jízda, projevovala prakticky v každé bitvě. [413]

—————————————————————————————————–

[409] Héródianos 6.7.8; Caesar De Bello Africo 6; 7; 19; 61.

[410] Speidel str. 126

[411] Speidel str. 123

[412] Caesar, Bellum Civile 1.44

[413] Rushworth str. 90

31 – Fossatum Africae, clausurae a opevnění centenarium a gsur

Proti migrujícím kmenům, které mnohdy vystupovaly nepřátelsky proti Římské moci, byla vybudována obranná linie (limes) v délce více jak 800 km na severu Afriky, zdá se být podobná Hadrianovu valu v Anglii. Fossatum Africae.[414] Tato obranná bariéra znamenala val z náspů a příkopů. Fossis, termín je známý z dopisu císařů Honoria a Theodosia II. Gaudentiovi, jenž byl vicarius Africae (codex Theodosianus) [415], a ve kterém  nabádají vicaria  Gaudentia k udržení limes fossatum, který vytvořili „starověcí“ císaři.  Pokud by se tak nestalo, tak pozemková práva a další výhody obdrží spřátelené barbarské kmeny. Z toho logicky vyplývá, že se fossatum vyskytovalo již v dřívějších dobách. Nejvíce přijímaný názor na vznik větší části limes se váže k návštěvě císaře Hadriana v roce 122 n. l. a podruhé v roce 128 n. l., kdy v rané době panování Hadriana se postavila pevnost v Lambaesis, která stála 85 km severovýchodně od hraniční linie fossatum Africae. [416]

Je dobré si připomenout, že zatím co Hadrianův val v Británii byl prakticky souvislé opevnění v celé jeho délce, tak fossatum v Africe nikdy netvořilo souvislou bariéru. Existuje několik názorů na funkci staveb fossatum, od ochrany pásu půdy podél horských masívů oddělujících Saharu od zemědělských oblastí, jejichž účelem bylo odrážet průniky pasteveckých kmenů nebo nápory obyvatel horských oblastí. [417] Jiné mínění mají ti, kteří předpokládají, že je nepravděpodobné, že by římská armáda vybudovala lineární bariéry, jejichž jediným (dokonce hlavním) účelem byla ochrana civilních osad a že cílem budování fossatum pravděpodobně nebylo chránit zemědělce nebo kohokoli jiného proti nájezdům, snad s výjimkou bariér u pohoří Hodna. Římanům muselo být jasné, že by odhodlaní nájezdníci mohli valy snadno překonat a jejich cílem bylo ochrana samotných vojáků a umožnit armádě, potažmo imperiální vládě zdanit produkty pasteveckých kmenů.

Zřejmým řešením je připustit, že různé části systému pravděpodobně měly různé funkce. Síť římských vojenských silnic a pevností musela být nutně vybudována, alespoň zčásti, aby čelila vnímané hrozbě pro bezpečnost vojáků nebo jejich komunikačních linek a doplňování zásob. [418] 

Stavby lze rozdělit do čtyřech územních segmentů, vlastní konstrukce se skládala z příkopu a zemních násypů, v některých částech byla linie doplněna kamennými zdmi. Hloubka příkopu fossa byla přibližně 2,5m s obvyklou šířkou 3 až 6 m s navazujícími zdmi z hliněných cihel sušených na slunci, které nebyly vyšší než 2,5 m. Obranná linie byla opuštěná po invazi Vandalů. [419]

Můžeme se také s termínem clausurae používaný rovněž jako výraz pro obranné bariéry. Rozdíl mezi clausurae a fossatum však nebyl pouze v délce stavby. Clausurae, dlouhé lineární zábrany více využívali přírodního terénu (například řada staveb v Jebel Demmer nebo Chareb), takže stačilo relativně kratší bariéry. [420] Kromě vojenského obranného důvodu těchto staveb, je často za těmito clausurae vnímáno ekonomické zdůvodnění. Podle mnohých názorů se zdálo, že Římané místo aby se nájezdům nomádských a polo nomádských skupin bránili, spíše usilovali o usměrnění  kočovných pohybů prostřednictvím kontrolních stanovišť, kde by bylo možné efektivně zdanit přicházející zboží. Ve stejném duchu se poukazuje na srovnatelnou ekonomickou roli, kterou armáda převzala po vojenském ovládnutí okolí pohoří Aurès. [421]

Další pojem, ne moc častý v popisování defensivních struktur, jsou opevněné statky nazývané gsur. jenž byly umístěny podél sezónních řek, zvaných vádí a navzdory pouštnímu podnebí regionu produkovaly obrovské množství potravin, zejména olivového oleje. Je skutečně zajímavé, že téměř všechny epigrafické důkazy naznačují, že prvním zájmem stavitelů gsuru byla ochrana jejich vlastních rodin a statků, o širším účelu se nezmiňují i když k obraně sloužily, a proto se terminologie trochu překrývá s centenarii a vazba mezi nimi není úplně jasná.

Velikosti těchto opevněných struktur mohla být skutečně variabilní od malé plochy 15 x 15 m (např. Gsur, po 86 x 86 m (centenarium) ale také existovaly centenaria o ploše 15 x 15 m.  Převážná část gsur se nachází v Tripolitanii od 3. do 4. století. [422] a to v obrovském počtu 2000 pevnůstek. Velmi často tento pojem splývá s latinským termínem centenarium, což je typ opevněného statku, pocházející z období Traianovy a později za Septimia Severa, kdy se rozšiřovaly hranice Lybie a Africa Proconsularis. Systém výstavby opevněných statků, centenaria, založený na autochtonních Berberech, kteří byli částečně latinizováni a často dokonce křesťané, byl úspěšný a fungoval velmi dobře až do byzantských časů. [423]  Slovo centurium může pocházet od centuriona (setníka), v době rozpuštění legio III Augusta se postavilo na limes mnoho těchto opevněných statků, proto se uvažuje, že každý bývalý centurion měl na starosti jeden statek.[424] 

————————————————————————

[414] Adkins str. 105

[415] CTh 7.15.1 Císaři Honorius a Theodosius II. Píší v dopise adresovaném Gaudentiovi, vicarius Africae, že fossatum založili „starověcí císaři“ a varovali římské obyvatele Afriky, že pokud se nebudou řádně starat o limes, bude půda, spadající v okolí limes, dána spřáteleným barbarským kmenům. Dopis je z dubna roku 409.

[416] Welsby str. 114

[417] B. Shaw: ´Fear and Loathing´ str. 42

[418] Cherry str. 61–62

[419] www. fossatum africae, také Adkins str. 105

[420] Rushworth str. 165

[421] Vanacker str. 205

[422] Mattingly, Tripolitania 1995,  str. 164–165, Unesco: Centenaria (https://whc.unesco.org/en/tentativelists/5688/)

[423] UNESCO – La Liste „Strategie globale“ Tunisia, například Ksar Tarcine / centenarium Tibubici

[424] Mattingly str. 170

32 – Hlad jako zbraň?

Pohled na povstání, revolty a uzurpace ve vztahu k dodávkám potravin do Říma

S římským dobytím se celá africká půda stala majetkem římského lidu (ager publicus populi Romani). Římská politika a centurizace [425] měnily krajinu po celá staletí; intenzivněji v Africe Proconsularis než kdekoli jinde v severní Africe. Císaři organizovali využití africké půdy pomocí zákonů jako lex Manciana a lex Hadriana a mnohá technická opatření pomohla zajistit novou úrodnou půdu a zvýšit zisky císařů a vlastníků půdy. V Africe se provincie Africa Proconsularis zřejmě nejlépe integrovala do římské ekonomiky tím, že vyhověla potřebám Říma a ostatních provincií díky vysoké produkci a následnému exportu obilí a olejů. [426] Nejprve je třeba zdůraznit, že toto obilí bylo směrováno hlavně do Říma, severní Afrika však nikdy nenasytila celý italský poloostrov. Dodávky do Říma (přístav Ostia) a později do Konstantinopole je jeden z hlavních příkladů ve starověku nepřetržité přepravy levného zboží v hojném množství na nadregionální vzdálenost. Dodávky byly velmi vydatné se vzrůstající tendencí a postupem času se z dodávek stalo politikum, které sloužilo jako nátlakový nástroj, ale nebylo dostatečně kvalifikované k dosažení strategických cílů, které sledovalo. Nešlo samozřejmě pouze o obilí, významné byly i dodávky oleje z Afriky a ostatního zboží.

Během přechodu ze 4. do 5. století však došlo k mírnému, ale nápadnému zesílení metody nátlaku prostřednictvím dodávek annony. Tato chronologie není náhodná a naznačuje korelaci mezi rostoucím významem severní Afriky v době, kdy byl císařský západ pod tlakem vnějších i vnitřních vztahů. Ještě důležitější je, že zvýšené používání této taktiky může být také spojeno s měnící se povahou pozdních římských občanských válek v západním Středomoří. [427]

V dalších kapitolách budou podrobněji popsané uzurpace, revolty, vzpoury a obecně všechny události a akce v severní Africe od doby začátku císařství do ovládnutí Afriky Vandaly, děje z nichž velká většina měla nějaký vztah ke cura annonae, čili dodávkám především obilí. Tato dlouhá časová linka začíná válkou s kmenem Gaetulů, pokračuje povstáním Tacfarina v době císaře Tiberia, Domitiem Alexandrem, Firmovou revoltou, povstáním ve městě Thysdrus, Gildonovým lavírováním mezi západním a východním dvorem a povstáním, až po comes Bonifatia, v jehož době dochází v roce 429 k obsazení severní Afriky germánským kmenem Vandalů a jejich spřátelených kmenů, především Alanů, z čehož rezultoval i latinský název království, buď regnum Vandalum nebo regnum Vandalorum et Alanorum. [428] Předchozí revolty byly pouze reakcí na zábory půdy a obecnou kolonizaci Afriky římským impériem.

Další kapitoly se nevěnují pádu Říma v roce 410, protože ohrožení dodávek potravin nebylo řízeno z Afriky, ale přímo Alarichem v čele gótských jednotek, stál před Římem a v první fázi, v zimě 408 – 409, obléhal Řím. Tato velká historická událost není v přehledu jenom díky tomu, že jsem se zaměřil na úlohu Afriky a jejích vrchních velitelů nebo povstáním na africkém kontinentu. Jinak jde o další elementární důkaz důležitosti dodávek potravin, protože díky obsazení Portu (to byl první Alarichův krok) a blokaci dodávek z jeho skladů do Říma, docházelo k vážnému nedostatku potravin v Římě, přičemž si Vizigóti nijak moc nevšímali sousední Ostie, šlo jim primárně o mořský přístav a velké sklady (horreas) v Portu a možnost přerušit dodávky a donutit senát k jednání. [429] Philostorgius o tom podává zprávu:

„Eucherius (syn Stilichona) byl zabit na základě Honoriových dopisů, které byly nadřazeny všem právům na svatyni, a proto se barbaři připojili k Alarichovi, a naléhali na něj, aby obléhal město Řím. Proto se bez prodlení zmocnil přístavu města: toto byl největší arzenál Římanů, který se skládal ze tří přístavů, zde byla uložena velká zásoba obilí patřícího státu již odnepaměti“. [430]

Podobně se vyjadřuje Zósimos, který okolnosti pádu Říma podává poměrně podrobně: „Alarich uzavřel město se všemi branami, obsadil Tiber a bránil dopravě zásob z přístavu.“ Ve městě byl snížen příděl obilí pro pečení chleba na polovinu a poté jen na třetinu. Nakonec město zaplatilo bohaté výkupné a Alarich odtáhl v prosinci 408 do Etrurie.[431]

Po několika neúspěšných jednáních mezi Ravennou a Alarichem se Vizigóti vydali znovu k Římu, znovu to popisuje Zósimos:

„…znovu se dal na pochod proti Římu a hrozil, že ho vezme útokem, jestliže Římané ve spojenectví  s ním nepotáhnou proti Honoriovi. Když se Římané zdráhali vyhovět jeho požadavku, oblehl město, uzavřel přístavy a po několikadenním usilovném obléhání se konečně zmocnil města. V přístavu našel uloženy všechny zásoby potravin pro Řím a vyhrožoval, že je rozdělí mezi vlastní vojsko, jestliže Římané nepřimou ihned jeho návrhy.“ [432]

Je nade vší pochybnost, že si byl Alarich velmi dobře vědom důležitosti dodávek potravin a po obsazení Říma se snažil s dosazeným císařem Priskem Attalem aktivně zasáhnout přímo u zdroje a moct ovlivňovat dění v Římě. Další důvod bylo pozdější získání vlastního území, sedes, proto vyslali vojenskou expedici do Afriky, která stála stále při císaři Honoriovi (viz kapitola Heraclianus). Alarich se po dobytí Říma (24. srpna 410) dlouho ve městě nezdržel, táhl na jih, protože jeho cílem byla nejdříve Sicílie a poté plánoval přesun všech Vizigótů do Afriky. Toho se však nedožil, zemřel ještě téhož roku na cestě v Cosenze v Kalábrii. [433]

Při hodnocení jednotlivých uzurpací, povstání a odbojem lze konstatovat, že zadržení obilních dávek z Afriky do Itálie nemohlo dosáhnout nějakých vojenských cílů, protože oběti by nevyhnutelně musely být obyvatelé Říma, a ne vojenské oddíly protivníka v Evropě. Nicméně mohla se tato taktika stát součástí nátlaku, nikoliv však jako hlavní zbraň. [434] Nedostatek zásobování mohli využít ti, kteří měli zásoby potravin, aby ceny stoupaly a oni mohli ze vzestupu profitovat. Občanské války se již nesoustředily na útok nebo obranu jednoho císaře proti uzurpátorovi, ve kterém by byl místodržitel Afriky, comes Africae donucen postavit se buď na jednu stranu nebo zachovat nejistou neutralitu. Po posledním vzplanutí tradičních uzurpací v zaalpských provinciích mezi roky 406 a 412, uzurpování císařského úřadu a titulu přestalo být životaschopnou strategií politické opozice v západní části římské říši 5. století.

Nejvyšší velitelé (Na západě např. magister militum, magister peditum, magister equitum, později magister utriusque militiae, comes Africae [435]) neměli žádná zákonná ustanovení o svém nabytí, činnosti nebo obecných pravomocích, rovněž tak k císaři nebo císařskému dvoru. Stilicho dosáhl nejvyššího postu kombinací vojenské síly, nejasnému pokynu být všemožně nápomocen novému císaři Honoriovi, spojenectví s různými frakcemi (Alarich) a civilních elit v Itálii, kde byla také rozmístěna největší část polní armády a v neposlední řadě podporou senátorských rodin, které vládly civilním úřadům v Římě. Jakmile ztratil podporu části těchto skupin, byl zranitelnější než císař, který byl členem dynastické rodiny. Není překvapením, že západní římská občanské války v 5. století se v tuto dobu změnily. [436]

V případě vojenských velitelů v Africe se konfrontace vázala k velitelům v Evropě (Gildo proti Stilichonovi, Heraclianus proti Alarichovi, nebo Bonifatius proti Castinovi) v době, kdy si ještě velitel v Itálii nevytvořil pevnou základnu a nestal se skutečným hegemonem nebo byl vrchní velitel zaneprázdněn nějakou kampaní. Ilustrující příklady jsou Gildonova vzpoura v době tažení Stilichona proti Alarichovi do Řecka, Heraclianus proti Alarichovi, který tou dobou byl na cestách mezi Toskánskem a Římem. [437]

Při plném přerušení dodávek cura annonaria v delším časovém horizontu by nastala zásobovací katastrofa, jejíž oběti by byly téměř nevyhnutelně a v naprosté většině civilní, jen zřídka by to však změnilo větší vojenské srovnání (africké kontingenty nebyly početné). Nicméně, mohlo by to být úspěšně použito k politické destabilizaci oponenta, jehož pozice v Itálii už byla křehká. V jednotlivých kapitolách se nachází podrobnější popis událostí, a především aktérů v severní Africe, kteří nějakým způsobem zasáhli do dějin Říma.

K událostem na severoafrickém území, které představovaly povstání, revolty a  uzurpace ve vícero případech spojené s ohrožením dodávek annony, především obilí, se věnují samostatné kapitoly. 

[425] Centurizace – pojem, také známý jako římská mřížka, což byla metoda měření půdy používaná Římany. Vyznačuje se pravidelným uspořádáním ve tvaru čtvercové mřížky měřené a sledované pomocí nástrojů zeměměřičů (gromatici). Hilali str. 114

[426] Hilali str. 113

[427] Wijnendaele, Late Roman Civil War and the African Grain Supply, str. 298

[428] Heather str. 176–177

[429] Meiggs str. 97

[430] Philostorgius 12.3. Třemi přístavy jsou míněny: ostijský říční přístav na Tibeře a dva spojené mořské přístavy, Claudiův a Traianův v Portu blízko Ostie.

[431] Zósimos 5.39, 5.41 a 5.42

[432] Zósimos 6.5

[433] Jordanes XXX.156–158

[434] Vegetius Mil. 3.9

[435] Magister militum – nejvyšší vojenský velitel, magister peditum – velitel pěších vojsk, magister equitum – velitel jízdy, magister utriusque militiae – velitel obojího vojska, comes Africae –  nejvyšší velitel v Africe od doby Diocletiana. Pouze správci provincií Tripolitana a  Caesariensis měli k dispozici vojáky limitanei, tedy vojsko usazené povětšinou v malých pevnostech podél jižní hranice.  Encyklopedie dějin starověku str. 256 a Encyclopaedia Britannica.

[436] Wijnendaele: Late Roman Civil War and the African Supply str. 322

[437] Wijnendaele: Late Roman Civil War and the African Supply str. 323

Zkratky

  • AE – L´Année épigraphique
  • Amm. Marcell. – Ammianus Marcellinus
  • CIL – Corpus Inscriptione Latinarum
  • CJ – Codex Justinianus
  • CTh – Codex Theodosianus
  • Coll. Conc. – Collectio Consiliorum (Documenta Catholica Omnia) 
  • DIR – De Imperatoribus Romanis
  • HA – Historia Augusta
  • IAM – Inscriptions antiques du Maroc         
  • ILS – Inscriptiones Latinae Selectae
  • IRT – Inscriptions of Roman Tripolitana
  • ND – Notitia Dignitatum
  • CEEOL – Central and Eastern European Online Library
  • Prameny:
  • Apuleius: Zlatý osel, doslov Ferdinanda Steibitze, 1968
  • Codex Theodosianus (ed. Pharr)
  • CIL: Corpus Inscriptione Latinarum, Epigraphik – Datenbank Clauss-Slaby,Vol. VIII
  • Dionýsius z Halikarnnasu, Římské starožitnosti na Lacus Curtius (University of Chicago)
  • Florus Annius: Epitoma ve Velleius Paterculus a Florus: Dvojí pohled na římské dějiny, 2011          
  • HA – Historia Augusta: Portréty světovládců I, 1982
  • Héródianos: Řím po Marku Aureliovi, 1975
  • Notitia Dignitatum
  • Pomponius Mela: Description of the World, Romer (angl.), 1998
  • Plinius starší: Natural History, Bostock (angl.), 1855
  • Paulus Orosius, Dějiny proti pohanům, ed. B. Mouchová 2018
  • I. Caesar: De Bello Africo, Loeb Classical Library, 1955 Lacus Curtius (angl. verze)                                                                    
  • I. Caesar: Bellum Civile, Loeb Classical Library, 1955 Lacus Curtius (angl. verze)                                                             
  • Sallustius Crispus: Válka s Jugurthou, 1988
  • Jordanes: Gótské dějiny, 2012
  • Dio Cassius Cocceianus: Roman History na Lacus Curtius (angl. verze)
  • Philostorgius: The Ecclesiastical History of Philostorgius in R. Pearse, electronic edition, 2002
  • Prokopios z Kaisareie: Válka s Vandaly, 1985
  • Sextus Aurelius Victor: Epitome de Caesaribus (roman-emperors.org) angl.
  • Tacitus: Letopisy, 1975
  • Titus Livius: Dějiny VI, 1976                             
  • Vegetius Renatus Flavius: Epitoma rei militaris,
  • thelatinlibrary.com/vegetius.html

Zdroje: 

  • Akinboye, G.: Europe in Africa: Come Systeme of Roman Economic Colonization i North Africa, Ibadan Journal of Eropean Studies, 2007                                                              
  • Abú-Nasr, J.: History of the Maghrib in the Islamic Period, 1987
  • Adams, C.: Transport in the Roman Empire, The Cambridge Companion to the Roman Economy
  • Adkins, L. & R.: Antický Řím, 2012
  • Akingboye: Some Systems of Roman Economic Colonization in North Africa
  • Ando, C.: Public law in Roman North Africa in B. Eckhardt, M. Strothman eds. Law in the Roman Provinces, 2020
  • Bakker, J. T.: The mills-bakeries of Ostia and the distributions of free grain, text of a lecture held for the Classical Association at Durham, UK, 2000.
  • Bakker, J.T.: ostia-antica.com
  • Barrett, Anthony A.: Životy císařů (Lives of the Caesars), 2012
  • Bednaříková, J.: Stěhování národů, 2003
  • Benedikt XVI: Otcové církve, 2009
  • Burian, J.: Římské impérium, vrchol a proměny antické civilizace, 1994
  • Burian, J.: Řím, světla a stíny antického velkoměsta, 1965
  • Blair, P.: Imperial Christianity – The Collision of Faith and Empire in Christian North Africa, 2016
  • Blockley, R.: Roman – Barbarian Marriages in the Late Empire, 1982
  • Broekaert, W.: De Romeinse navicularii: een onderzoek naar de sociale, economiche en juridische positie van de reders in de Keizertijd, 2006
  • Camps, G.: Rex gentium Maurorum et Romanorum. Recherches sur les royaumes de Maretánie des Vie et VIIe siècles, 1984
  • Cappelletto, E.: Urbanization in Africa Proconsularis in the Time of Emperor Claudius, 2013
  • Carlsen, J.: Land and Labor, studies in Roman Social and Economic History, 2013, in Saggi di Storia Antica dir. A. Giardina
  • Cébeillac – Gervasoni, M.: Gli Africani ad Ostia, ovvero le mani sulla cittŕ, in C.
  • Montepaone (a cura di), L’incidenza dell’antico. Studi in memoria di Ettore Lepore, 3, Napoli, 1996
  • Cech, B.: Technika v antice, 2013                            
  • Chenault R. R.: The Revival of a Senatorial City in the Fourth Century CE, 2008 . A dissertation submitted in partial fulfillment of the requirements for the degree of Doctor of Philosophy (Greek and Roman History) in The University of Michigan 2008
  • Christ:
  • Cray, C.: Revisiting the problem of Agri Deserti in the Late Roman Empire Cebeillac-
  • Gervasoni, M.: , ‘gli ‘Africani’ ad Ostia ovvero ‘Le mani sulla citta’’, in: Montepaone (ed.), L’Incidenza dell’Antico. Studi in memoria di E. Lepore,3, Napoli 1996
  • Coltelloni-Trannoy,M, Le Bohec, Y.: La querre dans l´Afrique romaine sous le Haut-Empire: problématique, 2014
  • Brunt, P. A., Moor, J. M.: Res gestae divi Augustus, překlad Julie Nováková, 1970
  • Desanges, J.: Garamantes, Encyclopédie Berbère, 19, 1998
  • Desanges, J.: Nasamons, Encyclopédie Berbère, 33, 2012
  • D´Escurac, H. P.: La préfecture de l´annone, service administratif impérial d´Aguste à Constantin, Ecole française de Rome, 1976
  • DIR: De imparatoribus Romanis, The Military Occupation of the North Africa in the Late Republic roman-emperors.org/wardoc2a.htm
  • Dunkle, R.: Gladiátoři, krutá podívaná ve starověkém Římě, 2008
  • Ewans, J. K.: Wheat Produktion and Its Social Consequences in the Roman World, The Classical Querterly, Vol. 31, No 2, 1981
  • Eck, W.: Augustus a jeho doba, 2004
  • Erdkamp, P.: Oxford Classical Dictionary – annona (grain)
  • Erdkamp, P.: The Food Supply of the Capital, in The Cambridge Companion to Ancient Rome, ed. P. Erdkamp, 2013
  • Erdkamp, P.: Urbanism in: The Cambridge Companion to the Roman Economy, ed. By W. Scheidel, 2013
  • Erdkamp, P: The Grain Market in the Roman Empire: A Social, Political and Economic Study, 2005
  • Erdkamp, P.: Urban Markets and Food Riots in the Roman World, 100 BC – 400 AD in: Lukas de Blois and John Rich (rds.), The Transformations of Economic Life under the Roman Empire, 2002                                                                   
  • Everatt, J. D.: A Study of the Client Kings in the Early Roman Empire, 1972
  • Foure, P.: Les centurions frumentaires et le commendement des castra peregrina in Mélangés de l´ecole française de Roma, 2003
  • Fourniol, J.: Ostie et la prefecture de l’annone au haut-empire, Memoire de matrise, Paris Sorbonne, 1998.      
  • Garnsey, P.: Famine and Food Supply in the Graeco-Roman World Responses to Risk and Crisis, 2017
  • Ghaki, M – Laporte, J.-P. – Dupuis, X.: Numides, Numidie, Encyclopédie Berbère, 34, 2012
  • Green, K.: The Archeology of the Roman Economy, 1992
  • Grant, M.: Římští císařové, 2010
  • Grant, M.: Pád říše římské, 2011
  • Günther R.: Římské císařovny, 2000
  • Hamdoune, C.: Gens, Gentes, Gentiles in Encyclopedie Berbère, 1998
  • Hammer, D.: Imperial Politics and Legislation in Roman Africa
  • Hartwell, John. J.: Legio III Augusta a Brief History,
  • Heather, P.: A Fall of the Roman Empire: A new History, 2005, el. Edition 2010
  • Healy, P.: Lucius Caecilius Firmanus Lactantius in Catholic Encyclopedia, 1910
  • Heslin, K.: Emerging Markets: Import Replacement in Roman North Africa, Bolletino di Archeologia on line, 2008
  • Hilali Arbia: Rome and Agriculture in Africa Proconsularis, 2013
  • Hlinovský, P. – Drbal, V.: Ostia, přístav antického Říma, 2018
  • Hlinovský, P.: Průvodce archeologickou lokalitou, 2018                                                               
  • Hermansen, G.: The Bread line Through Ostia to Rome, in The Proceeding of the African Classical Assosiations XIV, 1978
  • Hobson, M. S.: The African Boom, in P. Erdkamp, K. Verboven, A. Zuiderhoek: Ownership and Exploittation of Land and Natural Resources in the Roman World, 2015
  • Hošek, R.: Aurelius Augustinus, Říman, člověk, světec, 2000
  • Hošek, R.: Sociální pozadí Agustinova spisu o Boží obci
  • Hošek, R.: Zánik antiky, 1972
  • Hoyer, D.: Public feasting, elite competition, and the market economy of Roman North Africa, in The Journal of North African Studies, 2013
  • Hrbek, I. a kol.: Dějiny Afriky, 1966
  • Hughes, I.: Aëtius, Attila´s Nemesis, 2012
  • Huning, V.: American Journal of Philology, Vol. 119, Nr. 2, 1998
  • Hunter, M. B.: Sustainability and ‚The Fall of the Western Roman Empire‘: Grain, Labor Markets, and Military Policies, 2018                                                                                           
  • Cherry, D.: Frontier and Society in Roman North Africa, 1998
  • Kaey, S.: The Role Played by the Portus Augusti in Flows of Commerce between Rome and its Mediterranean Ports, in Infrastructure and Distribution in Ancient Economies 2014
  • Kaey, S.: Portus and the Alexandrian Grain Trade Revisited in Bolletino di Archeologia on line. Volume speciale, 2008
  • Kehou, D.: Economics of Agriculture on Roman Imperial Estates in North Africa, 1988
  • Kehou, D.: Land and Economic Growth in the Empire, 2018 in Erdkamp, K. Verboven, A. Zuiderhoek: Ownership and Exploittation of Land and Natural Resources in the Roman World, 2015                                                                                  
  • Kehou, D.: Law and rural economy in the Roman Empire , 2007
  • Kelly, G.: Ammianus and the great tsunami in Journal of Roman Studies, vol. 94, 2004
  • Kolouch, A.:  http://www.rimskelegie.olw.cz/index.html         
  • Kolendo, J.: Rolník, Římský člověk a jeho svět, ed. A. Giardina, 2014
  • Kotula, T. et Peyras, J.: La Gens des Afri, Encyclopédie Berbère 2 / 1985                               
  • Lenski, N.: Paesant ins slave in Late Antique North Africa, c. 100-600 CE str. 130 in Rita Lizzi, Testa Late Antiquity in Contemporary Debate (Newcastle, 2017)             
  • Marek, V; Oliva, P.; Charvát, P.: Encyklopedie dějin starověku, 2008 a 1984
  • Matthews, K. D. Jr.: Cities in the Sand -Leptis Magna and Sabratha in Roman Africa, 1957
  • Mathisen, R.: Provinciales, Gentiles, and Marriages between Romans and Barbarians in the Late Roman Empire, 2014
  • Mattingly, D.: Tripolitania, 1995
  • McCunn, S.: What´s in a name? The evolving role of the frumentarii, in The Classical Quarterly 1- 15 , 2019
  • Meiggs, R.: Roman Ostia, 1973
  • Merrills A. H.: Vandals, Romans and Berbers, Understanding Late Antique North Africa´,  Introduction  in: New Perspectives on Late Antique North Africa, 200                    
  • Moderan, Y.: Maurétanies (Provinces) Encyclopédia Berbère, 31, 2010 
  • Mrozewicz, L.: Flavian Urbanization of Africa, Studia Europaea Gnesnensia 7 / 2013                                                
  • Papadopoulos, I.: The social backround of Donatist sectarian violence in the long fourth century Roman North Africa, 2019
  • Pujol, L.- Sayó, E. G. – Rincón, X. S.: La captación del aceite annonario en Béticay ´Africa, un análisis comparativo, 2019
  • Rickman, G. E.: The Grain Trade Under the Roman Empire , 1980
  • Richter, S.: Kartágo, 1975
  • Rist, J.: Victor I. V Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon, 1997
  • Rizzo, G.: I traffici nell’area del delta del Tevere in etŕ imperiale le anfore,2017
  • Several Authors: History of the Roman Legions
  • Rouili, A.; Ninouh, T.: The Protection and Enhancement of the Roman Roads in Algeria, in International Journal of Social Sciens and Engineering Vol. 7, No. 12, 2013
  • Rushworth, A.: Soldiers and Tribesmen: The Roman Army and Tribal Society in Late Imperial Africa,Volume I, 1992
  • Shaw, D. B.: Who Are You? Africa and Africans, 2011
  • Shaw, D. B.: Slavery Roman Africa in Handwörterbuch der Antiken Sklaverai (HAS Band 1), 2017                                        
  • Scheidel, W.: Marriage, families, and survival in the Roman imperial army: demographic aspects, 2005
  • Schwartz, R. K.: All Roads led to Rome: Roman Food Produktion in North Africa, 2004
  • Sirks, B.: Archives used with or by corpora, working for the Annona of Rome and Constantinople, in: La mémoire perdue. Recherches sur l’administration romaine. Actes des tables rondes de Rome (mai 1994 – mai 1995) Rome: École Française de Rome, 1998
  • Sirks, B.: Reform and Legislation in the Roman Empire v Mélanges de l´Ecole français de Rome 125 – 2, 2013 ( A. J. B. Sirks: Food for Rome, 1991)
  • Skřejpek, M.: Lex et Ius, Zákony a právo antického Říma, 2018
  • Soraci, R.: Ricerche sui „conubia“ tra Romani e Germani nei secoli IV-VI, Catania 1974
  • Soricelli, G.: Agri deserti, Encyclopedia of Ancient History, 2010
  • Sparreboom, A.: Venationes Africanae: Hunting spectacles in Roman North Africa: Cultural significance and social function, 2020
  • Speidel, M. P.: A Thousend Tracian Recruits for Mauretania Tingitana, in Antiquités africaines, 11, 1977                              
  • Speidel, M. P.: Mauri Equites. The Tactics of light Cavalry in Mauretania, 1993
  • Stone, D.: Culture and Investments in the Rural Landsvcape: The North Africa bonus agricola, in Antiquités africaines, 34, 1998
  • Suchánek, D. – Drška, V.: Církevní dějiny, Antika a středověk, 2013
  • Šarochová, G. V.: České země v evropských dějinách, 2006
  • Trousset, P.: Nomadisme (Sharien en Afrique du Nord dans l´antiquité) v Ency\clopefie Barbère, 2012
  • Fage, J. D., Clark, R. A. Oliver, D.: The Cambridge History of Africa, Volume 2 ed. wfederarcheo.it  Le strade consolari dell´Impero Romano, Federazione Italiana Associazioni Archeologische                                                                               
  • Vanacker, W.: Diffentiated Integration Trajectories of the Nomadic Population in Roman North Africa, in Integration in Rome and the Roman World. Proceedings of the tenth workshop of the International Network „Impact of Empire, Lille 2011, Laeiden 2014
  • Vanacker, W.: Blood, Power and Profit, 2014
  • Vanacker, W.: Aedemon, Lusius Quietus and the Baquates, Ties of Resistance and Cooperation, 2011 Mnemosyne, Journal of Classical Studies, 2013
  • Van der Plaeg, G.: Shipowners and Curatores in Ostia, in A. Karivieri: Life and Death in Multicultural Harbour City: Ostia Antica from the Republic Through Late Antiquity, 2020          
  • Van der Plaeg, G.: African and Ostian Connections, The Case-Study of Lucius Caecilius Aemilianus in Ancient Society 47, 2017
  • Vaňáč, M.: Církev v době rozpadu římské říše (5. století)
  • Vera, D.: Una carità razionale: provvedimenti di carestia e finanza pubblica nel Tardo Impero, 2012
  • Watkins, T. H.: DIR – De Imperatoribus Romanis, The military Occupation of North Africa in the Late Republic and Early Empire trough the Reign of Hadrian,                                         
  • Vidman, L.: Psáno do kamene, 1975
  • Wijnendaele, Jeroen W. P.: Late Roman Civil War and the African Grain Supply, Journal of Late Antiquity, Volume 12, Number 2, Fall 2019,
  • Wolsby, D. A.: Observations on the Defences of Roman Forts in North Africa, 1990
  • Vondruška, I.: Životopisy svatých v pořadí dějin církevních, část první, 1930
  • Zadoks, J. C.: Crop Protektion in Mediavel Agriculture 2013
  • Zerbini, A.: The Late Antique Economy: Primary and Secondary Produktion.                         
  • www.antickysvet.cz
  • www.hauburn.tripod.com/LegIII
  • www.svatyaugustin.estranky.cz : Svatý Augustin, Judaismus a křesťanství
  • www.en.wikipedia.org/wiki/Fossatum_Africae
  • www.ostia-antica.com                   

 

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.