Hrobka Annie Regilly
jedna ze stovek zdánlivě nejasných starověkých památek v Římě a jeho okolí, které postrádá turisty a ty jsou tak potěšením je objevovat a prozkoumávat. Ne moc známá památka je na okraji Říma u Via Appia a je zajímavá tím, že jde o kenotaf Annie Reggily, manželky nesmírně bohatého a také kontroverzního filozofa, sofisty a politika Heroda Attika. Kenotaf proto, že byla pohřbena v Řecku, nikoli zde. Její příběh je zároveň příběhem jejího manžela Heroda Attika.
Herodes Atticus
patří mezi nejznámější a nejbarevnější postavy 2. století n. l. Narodil se kolem roku 100 do staré aténské rodiny, která se hlásila k mytickým králům Théseovi a Kekropovi a která získala římské občanství za vlády císaře Claudia. Jeho otec se stal prvním konzulem z provincie Achaia, pravděpodobně v roce 108 n. l. Rodina Heroda nashromáždila, ztratila a znovu nashromáždila velké bohatství, které zdědil. Hlavním zdrojem informací o jeho postavě, životě a charakteru je biografie Philostrata v jeho „Životopisech sofistů“, kterou doplňují poznámky a komentáře dalších autorů a bohatství epigrafického materiálu.
Herodes Atticus se stal senátorem v roce 124 a konzulem v roce 143. Byl talentovaným řečníkem a ‚veřejným intelektuálem‘, a Philostratus ho zařadil mezi sofisty, kteří stáli v čele oživení velké řecké tradice během raného císařství. V letech 141 až 146 je císař Antoninus Pius jmenoval učitelem císařských princů Marka Aurelia a Lucia Vera. Krátce před svým konzulátem si Herodes vzal Apii Annii Regillu, ze staré římské patricijské rodiny. Jeho známost s po sobě jdoucími císaři a jeho obrovské bohatství přispěly k moci, kterou však stále překonávaly jeho ambice. Stal se archonem, dohlížitelem nad trhy, vlastnil filosofickou školu, kde studovali Marcus Aurelius a Lucius Verus a byl činný ve veřejném sponzorství díky zděděnému bohatství po otci.
Veřejné pobouření vyvolával jeho vztah k mladým mužům, zvlášť k propuštěnci Polydeukovi, ani ne tak kvůli vztahu jako takovému, ale spíše pro jeho intenzitu. Když zemřel, před dosažením dvaceti let, Herodes nechal postavit svatyně a pořádal hry na jeho počest. Philostratus uvádí jeho nadměrnou žalu nad jejich smrtí. Nápadně podobný byl i vztah císaře Hadriana vůči krásnému a mladému Antinoovi. Atticus rozhodně zkoušel hranice toho, co si může soukromá osoba dovolit aniž by urazil císaře, ale cestou si nadělal několik nepřátel a nakonec byl Athéňany obviněn z tyranie (i když neúspěšně).
Jeho nejodvážnějším projektem byla stavba nymfea v Olympii, formálně zasvěcené jeho manželce a krátký akvadukt, který nymfeum napájel. Fontána byla postavena ve dvou úrovních s nikami, kde se nacházely sochy císařské dynastie, jeho vlastní a manželky Regilly, čímž jakoby vyzval k porovnání mezi oběma skupinami soch.
Herodův soukromý život nebyl moc šťastný. Jen dvě děti přežily rané dětství a pouze jeho nemilovaný syn Bradua ho přežil. Několik osvojených dětí, které vychoval v Řecku, také zemřelo předčasně. Nechal vyhotovit jejich sochy se zaklínacími nápisy, aby chránil jejich památníky.
Appia Annia Regilla
Appia Annia Regilla byla dcerou senátora a konzula v roce 139, Annia Trebonia Galla a jako mladá se přátelila s Vibií Sabinou, manželkou císaře Hadriana; byla vzdálenou příbuznou Antoninů. Vdávala se ve 14 letech, přičemž Herodu Attikovi bylo již 40 let a do manželství dostala velké věno. Díky tomuto věnu Annia Regilla koupila i se svým manželem vilu na třetím milníku Via Appia jižně od Říma, rozlehlou oblast půdy, která byla známá jako „Triopion“. Po svatbě s Herodem žili krátce v Římě a poté se přestěhovali do Řecka. Regilla se stala součástí nejvyššího řeckého kruhu společnosti, zejména v Aténách.
V Aténách byla zvolena jako kněžka bohyně Tyché a členkou starobylého úřadu kněžky Démétér Chamyne v Olympii v roce 153 n. l. Jako kněžka Démétér Chamyne byla Regilla jedinou ženou oficiálně přítomnou na olympijských hrách. Regilla seděla na oltáři Demetera Chamyne nebo v jeho blízkosti na severní straně stadionu v Olympii naproti stánku soudců. Být kněžkou bohyně Démétér byla v Řecku velká čest. Jak se již uvedlo, v Olympii nechal Herodes postavit nymfeum na svoje náklady se zasvěcením Regille.
Smrt Annie Regilly
Byl to rok 160 n. l., když bratr Annie Regilly, Appius Annius Atilius Bradua podal před římským senátem stížnost ohledně vraždy své sestry. Přímým pachatelem trestného činu byl propuštěnec jménem Alcidemus, ale Bradua byl přesvědčen, že jednal na příkazy svého pána. Ten pánem nebyl nikdo jiný než Herodes Atticus. Obětí byla jeho manželka Appia Annia Regilla, která zemřela po brutálním kopání do břicha, přičemž byla v osmém měsíci. Marcus Aurelius chránil Heroda, který byl osvobozen. Není samozřejmě jasné proč došlo k napadení Annie Regilly, ani zda k tomu dal příkaz Herodes. mnozí se již tehdy vyjadřovali, že stavby, které realizoval byla kompenzace za to, že ji zabil prostřednictvím propuštěnce. Názor, že za její smrt může Herodes sdílí také S. Pomeroy.
Nicméně Herodes Atticus postavil různé stavby věnované vzpomínce na svou manželku. Budova, která je považována za její hrobku, známá jako chrám Rediculum, byla postavena v areálu vily, kterou vlastnila s Herodem Attikem, tam, kde je nyní park Caffarella poblíž Via Appia. Budova je stále dobře zachována. Atticus také nechal postavit na hraniční linii svého majetku dva sloupce nesoucí tento nápis v řečtině a latině: Na vzpomínku na Annii Regillu, manželku Heroda, světlo a duši domu, kterému tyto pozemky kdysi patřily. Z těchto sloupů udělal císař Maxentius milníky a ve středověku se přenesly do kostela sv. Eusebia na Esquilinu. Nyní jsou v Muzeu Capitolino.
Triopion
Z té doby existuje nejvíce nesporných archeologických důkazů o Herodových aktivitách v Římě, několik nápisů nalezených na Via Appia. Chválí Regillu a Heroda a také nám říkají, že tam Herodes založil zahradní svatyni nazvanou ‚Triopion‘, posvátný okrsek zahrnující louky, vinice a ovocné stromy, cenotaf pro Regillu (mnemeion) a chrám pro Demeter a Faustinu Starší, uctívanou jako Novou Demeter, které byla zasvěcena socha Regilly. Chrám boha Redicula
Majetek Regilly majetek se asi vrátil k její agnátové rodině nebo jejímu synovi Attikovi Braduovi, který zemřel po roce 209/10 a pravděpodobně zanechal dceru, která se provdala za císaře Gordiana I. Takzvaný chrám Dea Rediculus, nacházející se dalších 700 m na sever nad řekou Almone, je krásný cihlový, zdobený chrámový hrob, který původně měl volně stojící přední verandu a je považován mnohými za kenotaf Regilly. Přesto neexistují žádné důkazy, že tomu tak bylo.
Bůh Rediculus byl pravděpodobně jedním z Lárů a byl údajným strůjcem Hannibalova návratu od Říma, protože Hannibal viděl zjevení ve vzduchu, což jej naplnilo hrůzou a přimělo se okamžitě vrátit.
Kostel San´t Urbano alla Caffarella, kenotaf Annie Regilly
Následující stavby byly součástí Triopionu: kulatá budova se dvěma nápisovými sloupy podpírajícími její přední část, kterou nakreslil Pirro Ligorio ; takzvaný Chrám boha Redicula u řeky Almone, na sever od vily ; současný kostel S. Urbana východně od vily .
Podle nápisů je obecně přijímána teze, že okolí Triopionu bylo jejím vlastnictvím a bylo vneseno do manželství s Herodem Attikem. Jediným objektem na těchto místech o kterém panuje jednomyslná shoda je kruhová budova podobná Panteonu se dvěma sloupy popsanými sloupy, což byla stavba, která byla pravděpodobně jejím kenotafem. Sloupy portika jsou zasvěceny Ceres, Proserpině a Mánům a varují před jejich odstraněním z Triopionu.
Původně chrám Ceres a Faustiny, manželky Antonina Pia a příbuzného Regilly. Postavil je Herodes Atticus a byl zde pravděpodobně pohřben. Cerera je římské jméno řecké bohyně Démétér
Kostel byl postaven na půdorysu chrámu v 10. století a byl věnován papeži sv. Urbanovi (222-230). Často opuštěný kostel byl nakonec obnoven papežem Urbanem VIII a jeho synovcem kardinálem Francesco Barberini, počínaje rokem 1634. Kanelované sloupy na přední straně jsou řeckého původu, koupené Herodem Attikem. Původně tvořily část portika a prostor mezi nimi byl dozděn, aby se celá stavba stabilizovala.
Zdroje:
- Cave Wright: Philostratus and Eunapius, The Lives of the Sophists, 1922
- Lanciani: Pagan and Christian Rome, 1892 na Lacus Curtius
- Barbara Borg: Herodes Atticus in Rome: The Triopion reconsidered, in: C. M. Dreycott, R. Raja, K Welch, and W. T. Wooton (eds.) Visual Histories of the Classical Worlds,. Essays in Honour of R.R. Smith (Thurout: Brepols 2019)
- Marcin Pawlak: Herodes Atticus and the Athenians, 2020
- Tobin: Herodes Attikos and the City of Athens, Patronage and Conflict under the Antonines, 1997
