Dezertéři v římské armádě
Desertion, dezerce byla podle římského vojenského práva závažným zločinem, protože to znamenalo porušení posvátné vojenské přísahy věrnosti (sacramentum militum) , která byla dána vojenským velitelům a kolegům kamarádům ve zbrani. V římské společnosti byla loajalita k jednotce a veliteli věcí osobní cti. Dezerce by mohla přinést hanbu nejen pro jednotlivce, ale také mohla padnout na jejich rodinu a komunitu. Je potřeba si uvědomit, že římští vojáci byli často zobrazováni jako osoby ztělesňující ideály statečnosti a loajality, což způsobovalo, že dezerce byla zvláště stigmatizována. Ale na druhou stranu, jak skladba legií přecházela z občanských vojáků na profesionální vojáky, loajalita se stala ústřední součástí vojenské kultury, což snižovalo případy dezerce. A tak římská armáda přizpůsobila své náborové strategie a stále více se spoléhala na dobrovolníky, kteří byli s větší pravděpodobností spolehlivější.
Opuštění jednotky nebo místa mohlo být klasifikováno jako emansio nebo desertio. Emansor byl voják, který dobrovolně dezertoval a nebyl chycen, zatímco desertor byl voják, který byl zatčen. Ještě další termín transfuga, znamenal, že se dezertér připojil k nepřátelským liniím. Dezerce byla velmi často trestána smrtí především ve starších dobách a v době války. Jiné druhy trestů byly ubití k smrti, tzv. fustuarium nebo decimace. Decimace zahrnovala provedení popravy jednoho vojáka z každých deseti mužů v jednotce jako trest za kolektivní selhání, včetně dezerce, další formou bylo ukřižování či dokonce upálení!! (Theodosius starší takto potrestal zběhy v severní Africe při Firmově povstání). Během principátu došlo k postupnému nahrazení trestu mírnějšími tresty a odstupňovanými podle svého postavení nebo také svobodnou volbu smrti (liberum mortis).
Nejběžnějším trestem za dezerci byla poprava, často prováděné decimací nebo jinými tvrdými metodami. Titus Livius (Dějiny 30.43) píše: „O uprchlících, kteří přešli na stranu nepřítele, bylo rozhodováno přísněji než o uprchlých otrocích, konkrétně lidé latinského původu byli sťati sekerou, Římané byli pověšeni na křížích“
Římské legie fungovaly podle přísných vojenských zákonů, které byly kodifikovány v Lex Julia de VI a dalších vojenských zákonech. Tyto zákony nastínily důsledky pro různé trestné činy, včetně dezerce. O vině rozhodoval často vojenský tribunál před kterým voják (vojáci) čelili obvinění a potencionálnímu odsouzení.
Existovala samozřejmě také varianta, že se dezertér vrátil dobrovolně, takže mu mohlo být odpuštěno, zejména pokud by poskytl nějaké zajímavé podrobnosti o nepřátelích anebo pokud byly okolnosti jejich dezerce považovány za ospravedlnitelné. V některých případech by v době potřeby mohla armáda nabídnout dezertérům podmíněnou amnestii, což jim umožní znovu se připojit k řadám vojska pod přísným dohledem.
Také reskripty císaře Hadriána naznačují, že ne všichni dezertéři by měli být trestáni stejným způsobem. Bylo důležité určit průběh událostí. Nicméně, během provedených vyšetřování se také nemělo zapomínat na hodnost a předchozí průběh služby zatčených dezertérů, nemluvě o tom, zda se v daném případě nezákonného opuštění vojenské jednotky podílel pouze jeden člověk nebo několik vojáků, a zda během dezerce nespáchal / li další nezákonné činy.
Kdokoli, kdo se po pěti letech dobrovolně vrátil k vojenské jednotce, by byl odsouzen k vyhnanství – Digesta: 49.16.13.6. Na druhé straně, dezertéři, kteří by uprchli k nepřátelům římského státu, se stali zrádci (proditores).
Příklady
Za konzulátu Publia Cornelia Nasici Serapia a Decima Iunia Bruta Callaica v roce 138 byli ti, kdo zběhli z vojska, odsouzeni k veřejnému zbití pruty a pak prodáni do otroctví.
V období válek Jugurthou je zrada a dezertérství nemalou částí Sallustiova popisu událostí. Aulus Albinus sice pronásledoval krále Jugurthu, ale jeho římský tábor byl obklíčen Numiďany a ke králi přeběhla celá kohorta Ligurů, dva jízdní oddíly Thráků a jako další, několik prostých legionářů a Aulovo vojsko muselo projít pod jhem. V dalším příkladu je Titus Turpilius Silanus, Latin a velitel města Vagy, která byla obsazena královými straníky (legionáři byli pobiti) a jemuž se jako jedinému podařilo uprchnout, byl zbičován a sťat.
Kroniky republiky uvádějí mnoho případů považovaných za vzpouru a dalších akcí blízko vzpoury. Jak ukazují výše uvedený záznamy, dezerce je běžná ve všech obdobích římské říše. Nejenže máme přímou zmínku o dezerci, ale požadavek na vrácení dezertérů se často objevuje při jednáních o míru. Odpor vůči odvodu se ukázal být zcela neomezený.
Jedním z nejznámějších je příklad dezertéra Iulia Materna z poloviny 80 let 2. stol. n. l. Obklopil se podobnými druhy a stali se z nich nebezpeční lupiči, kteří vyvolali i osobní zásah císaře Commoda, v jehož důsledku byli prohlášeni za nepřátele římského státu (hostes publici). Zásah státu nebyl jen policejní akcí v roce 185, ale vojenská operace se stala pravidelnou válkou bellum desertorum“. Maternus provedl velkou akci v Limonum, hlavním městě Akvitánie (dnešní Poitiers). Dostal se se svými druhy až do centra města, zapálil mnoho budov a stáhl se až poté, co osvobodil vězně, které začlenil do svého vojska. Maternus se dokonce snažil zavraždit císaře Commoda. Jeho plán vyšel najevo, byl odhalen a zabit.
Z dějin Říma je známé další příklad zběhnutí. Zósimos popisuje incident, kdy Julianovo potrestání zbabělých vojáků inspirovalo ty samé muže k činům odvahy v následující bitvě. Když se potýkali s germánskými silami, císařova šestisetčlenná kavalerie byla nepřítelem rozprášena a opustila římskou pěchotu. Julian je nechal přijít zpět do tábora, ale jako trest přinutil zběhy aby se převlékli za ženy a vystavil je na posměch ostatních. Při dalším střetu stejná kavalerie bojovala s vyznačující se distingovaností a odvahou.
Za přeběhnutí vojáků k nepříteli a následné tvrdé potrestání je známé ze severní Afriky, kdy za bojů mezi africkým Firmem a velitelem expedičních římských sil Theodosia comese (Theodosius starší), otcem pozdějšího císaře Theodosia I. Předpokládá se, že část římských vojenských oddílů, umístěných v severní Africe buď přešla na stranu Firma nebo mu minimálně nekladla žádný odpor. Velmi tvrdý, až krutý Theodosius comes nechal důstojníkům jednotky lučištníků, equites quartae sagittariorum cohortis a jednotky Constantianorum pedites usekat ruce a zbylé vojáky zabít. [2]
Více o Theodosiovi https://antickepamatky.cz/osobnosti/theodosius-comes/
Právní nařízení Valentiniana III. (Novellae)
bylo vydáno vzhledem k očekávané invazi Vandalů na sicilské a italské pobřeží. Oba dva zákony měly své předchůdce v již vydaných reskriptech a obsahově popisují snahu, jak prostřednictvím represí překonat úbytek odvedenců do armády zvlášť, když již některé obory byly omezeny trvalým připoutáním k profesi a nemožností odchodu k vojsku. Navíc se rapidně snížily oblasti, kde mohly probíhat odvody. Británie a severní Afrika byly ztraceny a s částí Galie se také nedalo počítat. Proto byl každý voják cenný.
Uprchlíci, zvláště ti kteří byli způsobilí pro vojenskou službu, rekruti, zběhové a veteráni byli tudíž pro stát značně významní. Jejich ztráta útěkem nebo dokonce jejich banditismus byly ranou jak pro početní stavy vojska, tak i pro vojenskou čest. Proto existuje řada právních reskriptů týkajících se zběhnutí a souvisejících problémů i z dřívější doby.
CTh 6.1 Dezertéři a jejich ukrývači
Císařové Theodosius (II.) a Valentinianus (III.) komitovi Sigisvuldovi, magister utriusque militae, veliteli pěšího a jízdního vojska. [1]
Císaři Theodosius II. a Valentinian III. v tomto ediktu zdůrazňují, že opakované porušování zákonů je nepřijatelné a že každý, kdo se pokusí obejít zákonná nařízení, bude přísně potrestán. Hlavním cílem tohoto ediktu je zajištění dostatečného počtu rekrutů pro armádu, přičemž vlastníci půdy mají povinnost poskytovat vojáky ze svých statků.
Dále se zde stanovuje, že nikdo nesmí zneužít veřejné prostředky k osobnímu obohacení, například tím, že by si ponechal vojáka na svém statku pod záminkou zemědělské práce nebo jiného podnikání. Pokud by někdo skrýval dezertéra nebo rekruta, který měl být zařazen do armády, musí ho vrátit a zároveň zaplatit pokutu. Tento zákon měl zajistit spravedlivé rozdělení vojenských povinností mezi občany a zabránit zneužívání systému.
Pokud by byl dezertér ukryt bez vědomí vlastníka v domě někoho jiného, odpovědná osoba (např. nájemce nebo správce) by mohla být odsouzena k trestu smrti. Pokud by však voják nebo rekrut přechodně pobýval na statku, měl být do 30 dnů zadržen a předán nejbližší městské správě, která ho následně doručí guvernérovi provincie k obnovení jeho vojenské služby a udělení odpovídajícího trestu.
Dále se zde uvádí, že soudce, který by nedbale vykonával tento zákon, musí zaplatit pokutu deset liber zlata státní pokladně (fiscus caesaris), stejně jako jeho kancelářský personál. Aby se zabránilo výmluvám na neznalost zákona, bylo nařízeno jeho veřejné vyhlášení ve všech městech provincie.
Dáno třináctého dne před dubnovými kalendami v Římě v roce pátého konzulství Valentiniana Augusta a konzulství nejvznešenějšího Anatolia (březen 440 n. l.)
Připomínám dříve vydané CTh 7.13 s názvem Rekruti (de tironibus) a 7.18, Dezertéři a jejich ukrývači.
První reskript 7.13 vydaný Valentinianem I. a Valentem se zabývá například (CTh7.13.6) pokusy o vyhnutí se vojenské službě tím, že si jednotlivci úmyslně zmrzačili prsty. Takové jednání bylo považováno za vážný zločin, který měl být potrestán smrtí upálením(!). Zákon také stanovuje odpovědnost pánů otroků, pokud nezabránili svým poddaným v takovém činu. Pokud otrok provedl sebepoškození, jeho pán mohl být přísně potrestán, což naznačuje, že císařská vláda kladla velký důraz na udržení vojenské síly a zabránění jakýmkoli pokusům o vyhnutí se službě.
Druhý blok zákonů 7.18. je označen Dezertéři a jejich ukrývači (De desertoribus et occultatoribus eorum), rovněž vydaný Valentinianem I. a Valentem, je víceméně širokým základem sedmnácti jednotlivých reskriptů právního vztahu k dezertérům armády, který byl ještě znovu připomenut Valentinianovou novelou.
Názorný příklad hrozby drakonických trestů je v reskriptu 7.18.2 určeném Hesperiovi, pretoriánskému prefektovi, ve kterém se jasně píše: Pokud by se na statku skrýval nerezident, ať už osoba vhodná pro vojenskou službu, nebo osoba, která již byla dána jako rekrut, bude dozorce nad panstvím spálen nejvyšším trestem plamenů. Mezitím postačí, že jsme vydali toto nařízení; neboť pokud by hrozba trestu proti otrokům nebyla dostatečně účinná, pak má být taková hrozba určená k nápravě zločinu vynesena proti jejich pánům. /(vydáno v roce 379)
Poznámky:
[1] – barbarský generál Sigisvult a ariánský biskup Maximinus byli aktivní v západní imperiální politice za vlády Valentinian III. V letech 426/7 byl Sigisvult poslán s expedičním sborem do severní Afriky, aby porazil Bonifatia, který se odmítl dostavit ke dvoru na základě vykonstruovaného pozvání. Byl doprovázen ariánem Maximinem, který se v průběhu kampaně zabýval spíše slavnou debatou s Augustinem. Maximinus pomohl dosáhnout nenásilného přesvědčení Bonifatia, které jej vrátilo i jeho germánské jednotky do císařského šiku. V roce 440 Vandalové zaútočili na Sicílii a Sigisvult byl pověřen obranou italského pobřeží. Sigisvult se naposledy objeví v polovině 40. let a jeho následný konec, snad na počátku 50 let 5. stol., mohlo vést k rozpadu nejisté rovnováhy moci a následným vraždám Aëtia a Valentiniana v roce 454 a 455, což urychlilo zánik západní římské říše.
[2] – Jednotka Constantianorum pedites s největší pravděpodobností ukazuje na legio comitatenses, Prima Flavia Victrix Constantina a (nebo) Secunda Flavia Constantiniana – Not. Dign. 5.252-253
Zdroje:
- Titus Livius: Dějiny, kniha LV, 1979
- Gaius Sallustius Crispus: Válka s Jugurtou, 1972
- Héródianos: Řím po Marku Aureliovi, 1975
- Notitia Dignitatum
- Ammianus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku antiky, 2002
- Codex Theodosianus, ed. Pharr, 1952
- Digesta: ed. S. P. Scott, 1932
- Członkowska-Naumiuk: Escape from the Battlefield and its immediate punischment in the oath of Samnite linen legion (LIV. 10.38), 2018
- Levush: The Crime of Desertion in Roman Law, 2016
- W. P. Wijnendaele: The Last of the Romans: Bonifatius and comes Africae, 2015
- Mathisen: Sigisvult the Patrician, Maximinus the Arian, and political strategems in the Western Roman Empire c. 425-40,
- E. Stewart: The Soldier´s Life: Martial Virtues amd Hegemonic Masculinity in the Aearly Byzantine Empire, 2012
- Mathisen: The End of The Western Roman Empire in The Fifth Century CE, 2019
- Luc: Emperor Commodus „Bellum desertorum“ 2020
- Antické válečné umění: Sextus Iulius Frontinus, 1977
- S. Messer: Mutiny in the Roman Army, The Republic, 1920 in JSTOR
- Thomson: Peasant Revolts in Late Roman Gaul and Spain, 1952
