Dva slavné funerální nápisy

V básni z druhé poloviny 3. století jsou popisováni nájemní ženci (demessores) i vedoucí ženců ( ductor turmae messorum), se vyskytovali v severní Africe zřejmě v hojném počtu, daném vysokou produkcí obilí v daném regionu Afriky Proconsularis a Numidie. Autor epitafu byl zvolen městským censorem, který zodpovídal za veřejnou morálku, jeho úkolem byl také odhad majetku občanů a jeho povinností bylo zadávat výběrová řízení na projekty, které měly být financovány státem. Na obou stranách stély jsou záznamy o dvou zemřelých -Mulceius Maximus, zemřel ve věku 30 let a S. Aurelius F… zemřel ve věku 40 let. Tyto nápisy pocházejí pravděpodobně ze 4. stol.

Existuje dále několik podobných stél, na kterých je ve stručnosti a básnickou formou, zachycen život prostého člověka. Pokud se text týká zemědělství, všichni usilovali o uznání jako dobrých farmářů, bonus agricola. Je pravděpodobné, že se tím odvolávají na dlouholetou tradici v římském světě, která klade vysokou morální hodnotu v zemědělské činnosti. Stejně jako římská literatura zobrazovala ctnostnou římskou ženu, která neustále točila vlnu nebo tkala na tkalcovském stavu, tak autoři zobrazovali rovněž ideálního muže, který je zaměstnán vedením své farmy. Stejně tak je pravděpodobné, že když se severoafričtí farmáři dostali do kontaktu s římskými idejemi během šesti století římské nadvlády po třetí punské válce v roce 146 př. n. l., domorodí obyvatelé je selektivně přijali a přeformulovali v procesu akulturace.