Saepinum
Původně samnitská osada ze 4. stol. př. n. l. byla dobyta Římany v roce 293 př. n. l. během samnitských válek a poslední boj u Saepina byl podle Tita Livia velmi krutý. Dnes se nazývá skryté Pompeje. [1] Většina samnitských města byla dána konzuly vojákům v plen. Leží na rozhraní střední a jižní Itálie stranou současných hlavních komunikací a proto je jedním z nejzachovalejších provinčních římských měst. V době svého vzniku však město leželo na křižovatce důležitých obchodních cest mezi jadranským pobřežím, vnitrozemskou vysočinou a tyrhénským pobřežím na západě Itálie. Město se rozprostíralo na ploše 12 hektarů.
- [1] Velitelem římských vojsk byl Papirius Cursor, generál a hrdina druhé samnitská války. Byl pětkrát konzulem a dvakrát diktátorem. Livius chválí jeho rychlost jako běžce (odtud jeho příjmení), jeho schopnost jíst a pít, jeho fyzickou sílu a jeho přísnou disciplínu a zejména ho přirovnává k jeho současníkovi Alexandru Velikému (9. 16. 11–19).
Mezi klíčové prvky patří mohutné městské hradby postavené za císaře Augusta a jejich stavbou byli pověřeni Tiberius a Drusus kolem let 2 př. n. l.–4 n. l., se čtyřmi monumentálními bránami s věnovacími nápisy oslavujícími Augustova vítězství a patronát, lemovanými kulatými věžemi po stranách. Hradby, měřící přibližně 1,27 km na délku byly postaveny technikou quasi-reticulatum z vápencových bloků s průměrnou výškou 4,8 m a šířkou 1,75-1,9 m. Zeď zpevňovaly četné půlkruhové věže, přičemž archeologické průzkumy identifikovaly celkově 36 fortifikačních věží rozmístěných v pravidelných intervalech 25–30 metrů podél obvodu a 19 jich stále stojí v různě dochovaném stavu. Věže měly výšku 5 m.
Na křižovatce hlavních ulic decumanus a cardo, srdci města, vzniklo forum lemované bazilikou, velkou budovou o rozměrech 31 x 20 m, z níž se zachovalo 20 iónských sloupů, vedle baziliky stálo macellum. Ještě před forem mohli obyvatelé navštívit veřejné lázně, ve kterých lze spatřit duté cihly ve stěnách (tubulae), které sloužily k ohřevu vzduchu. Chrámy byly zasvěcené Jupiteru a Apollónovi a ve městě nechybělo divadlo z počátku 1. století n. l. jejíž cavea měla kapacitu asi 3 000 diváků. Divadlo, orientované na jihovýchod a postavené u městských hradeb, je příkladem římského inženýrství s radiálními klenbami, prstencovou chodbou a přímočarým průčelím (scenae frons) s třemi dveřmi; prošlo rekonstrukcí v polovině 4. století n. l., než město postupně zaniklo, o čemž svědčí intramurální hrobky, které naznačuje období pozdní antiky.
Tento nápis (AE 1981, 281) byl nalezen v oblasti římského divadla a jeho přilehlé zadní zahrady neboli kolonády (porticus post scaenam)
[- H]erennius M(arci) f(ilius) Obellianus\)\([ca]mpum\) piscinam porticum s(ua) p(ecunia) f(ecit)
[–]Herennius Obellianus, syn Marka, postavil cvičiště (kampus), bazén (piscina) a krytou kolonádu (porticus) za své vlastní peníze
Text na tombě (CIL 09, 06608:
C(aio) Ennio C(ai) f(ilio) Vol(tinia) Marso, patron municipi, trib(uno) mil(itum), praef(ecto) fabrum, I̅I̅vir(o) quinq(uennali), I̅I̅vir(o) i(ure) d(i̅to)I, pra(icundo) I̅ i(ure) d(icundo) bis, I̅I̅I̅I̅vir(o), q(uaestori) I̅I̅I.
Překlad:
Gaiovi Enniovi Marsovi, synovi Gaia, z kmene Voltinia, patronu obce, vojenskému tribunovi, prefektovi fabrum, quinquenale duovirovi, duovirovi iure dicundo čtyřikrát, prefektovi iure dicundo dvakrát, quattuovirovi, kvestorovi třikrát.“
Dopisy
Saepinum leželo ve výšce cca 700 m nad mořem a tudíž bylo zemědělskou oblastí v níž převažovalo zemědělství založené z velké většiny na pastevectví a s tím spojenými přesuny dobytka, čili transhumancí. Přesun dobytka v Saepinu (dnešní Altilia, Itálie) označuje tisíciletou praxi sezónní migrace hospodářských zvířat – poháněné pastýři, koňmi a psy – která procházela přímo starověkým římským městem po široké travnaté cestě zvané tratturo. Pastýřská stezka unikátně neobcházela město; vedla přímo skrz starověké municipium jako hlavní cestu (decumanus maximus), kde se pastýři zastavovali, aby obchodovali, doplňovali zásoby a chovali svá hospodářská zvířata. O tom svědčí doložené nápisy přibližně z roku 168 – 172 n. l., patří mezi nejznámější dokumenty týkající se římské ekonomiky.
Jádrem konfliktu bylo pravděpodobně zneužívání svého postavení správci císařských stád a tím vytvářeli škody soukromníkům a daňovým výnosům (fiscus). Místní úředníci se jim snažili bránit, což vedlo k právním třenicím.
Stížnost císařského propuštěnce Septimiana. Septimianus v dopise svému nadřízenému císařskému propuštěnci Cosmovi popisuje šikanu pastevců (calles nebo tratturo) od místních conductores gregum oviaricorum úředníky patrimonia, kteří je křivě obviňují z držení kradeného dobytka. Stížnost Septimiana detailně popisuje nezákonné jednání místních úředníků na veřejných pastvinách a žádá o zásah, jak je uvedeno v CIL IX 2438 (Epistula ad Saepinum)
Průvodní dopis správce císařských financí (a rationibus).
Císařský propuštěnec Cosmus žádá pretoriánské prefekty o zásah proti svévolnému jednání ve městech Saepinum a Bovianum. Cosmus, úředník správy financí, žádá prefekty o zjednání nápravy, neboť místní orgány v Saepinu a Bovianu svévolně šikanují a zpoplatňují pastevce, kteří cestují s dobytkem. (CIL IX 2438 se skládá ze tří propojených úředních dopisů z let 169-172 n. l.)
Dopis prétoriánských prefektů.
Předpokladem je, že conductores gregum oviaricorum byli dodavateli císařských stád, (oves dominicae), a že Cosmův zásah je ospravedlněn na základě jeho postavení, jelikož stáda jsou sub cura mea; z toho by vyplývalo, že za Marka Aurelia byl majetek císaře v každém případě v rukou a rationibus, a tedy i fisku. Proto následoval dopis magistrátům v Saepinu od prétoriánských prefektů Marka Bassaea Rufa [2] a Macrinia Vindeka [3] vyzývající magistráty v Saepinu k ukončení bezpráví vůči správcům císařských stád, přičemž varují před škodami na státním majetku (fiscus) a možným právním postihem.
- [2] Kłodziński poznamenává, že nejen z „pěti prefektů Antoninů, jejichž plný cursus honorum je znám, ale pouze Marcius Turbo a Bassaeus Rufus dosáhli prefektury bez držení jezdeckých tres militiae “, a navíc „oba byli povýšeni na ordo equester prostřednictvím primipilátu “.
- [3] Marcus Macrinius Vindex byl římský jezdec, který zastával post prétoriánského prefekta. Byl vybrán, aby pomohl s hrozbou, kterou představovali Markomané na dunajské hranici.Zemřel v roce 172
Úpadek Saepina začal v 5. století n. l., kdy uprostřed širších narušení pozdní antiky dosáhlo statusu biskupství, ale zrychlil se s lombardskými invazemi, které v 6. století přetvořily jižní Itálii. Po těchto vpádech bylo město, přejmenované na Altilii, začleněno do struktury lombardského vévodství a v roce 668 n. l. uděleno spolu s nedalekým Isernií a Boianem bulharskému vévodovi Alczecovi, což signalizovalo období politické fragmentace a snížené městské vitality. Město dobyli Saracéni v 8. stol.
Zdroje:
Titus Livius: Dějiny, II-III (X-44 a 45)
EDCS – Epigraphik-Datenbank Clauss / Slaby
Antonio Reale : Saepinum: A Hidden Pompei, 2021
Camera di Commercio Del Molise: Saepino, L´Area archelogica di Altilia,
Isobel Pinder: Saepinum: the Augustan walls and their urban cotext, 2016
https://www.theatrum.de/1060.html
Karel Kłodziński: The collegium (or officium) rationalium. The controversy over the reform of central financial administration in the 2nd half of the 2nd c. A.D. 2012
Karel Kłodziński: Equestrian cursus honorum basing on the careers of two
prominent officers of the Emperor Marcus Aurelius, 2010
Michal Skřejpek: Organizace římské finanční správy za principátu, 1988
