Bazilika San Stefano Rotondo
Bazilika S. Stephano Rotondo (S. Stephanus in Celio Monte)
Jen několik let po druhé velké katastrofě, která postihla Řím – dobytí a vyplenění Říma Vandaly pod vedením jejich krále Geisericha v roce 455 – byl postaven kostel S. Stephano in Celio Monte, který je jedním z nejneobvyklejších a nejvelkolepějších staveb pozdní antiky. Tento kostel můžeme označit za poslední velkou stavbu antiky, která svými rozměry a nároky může stát po boku velkých císařských bazilik jak světských, tak sakrálních. Architektonická složitost je ohromující a i podle popisu je obtížné si vše dokonale představit. Kostel se nacházel na vrcholu Caelia a zaujímal vynikající a privilegovanou pozici na starověké ulici Via Caelim Montana, dnešní Via di S. Stefano, která spojovala čtvrť Lateránu a Caelia s luxusními městskými domy. [1] Stavba byla postavena jako první, jenž byla zasvěcena mučedníkovi jáhnovi Štěpánovi.
Založení baziliky – velká neznámá
Pokud odhlédneme od složitosti architektonického ztvárnění, což je architektonický skvost, jsou okolnosti vzniku rozhodně nejzajímavější otázkou. Založení baziliky San Stefano Rotondo je podle nejnovějších studií datováno do období 430 až 470/480 n. l., tedy do pontifikátu Lva I. (440-461) nebo jeho následovníka, papeže Hilaria (461-468), který byl vcelku velký nadšenec do stavebních děl), anebo papeže Simplicia (468-483), přičemž datumy potvrdily dvě starověké mince Libia Severa (461-465) nalezené ve výplni stavební jámy pro základy druhé kolonády v jižní části. a dendrochronologie, která kaštanové dřevo použité do trámů střechy určuje po roce 456, kdy bylo dřevo pokáceno. Tedy terminus post quem pro stavbu. [2]
Kostel byl vysvěcen až v době pontifikátu papeže Simplicia, jak je zaznamenáno v Liber Pontificalis (Kniha papežů) [3] a byl věnován svatému Štěpánovi, jehož údajné tělo bylo objeveno několik desetiletí předtím ve Svaté zemi a přivezeno do Říma (v roce 415). Svatý Štěpán byl křesťanský kazatel a diákon, podle křesťanů zemřel ukamenován za městem jako vůbec první mučedník. Kostel byl v Římě první, který měl kruhový půdorys a navíc jeho složitá architektura je v pozdně římském světě jedinečná. [4] Kdyby Hilarius nebo jakýkoli jiný papež založil nebo postavil Santo Stefano, jeho životopisec, nebo životopisec Simplicia, by na to upozornil a donátor by se zcela určitě objevil v Liber Pontificalis. Takže to vypadá, že zakladatel byl s největší pravděpodobností laik, protože jej Liber Pontificalis nezmiňují a musel být v takové pozici, aby církvi předal místo, kde měla bazilika vyrůst. Založení kostela je největší nejasnost v historii Santo Stefano Rotondo.
První možnost – Libius Severus
Takže první možností je tedy císař Libius Severus díky nálezu mincí. Rozhodnutí o stavbě muselo být světskou mocí, protože nový kostel stál na ploše bývalých Castra peregrina, kasáren vojenských jednotek (např. frumentarii nebo speculatores) oddělených od provinčních armád (proto peregrini) pro zvláštní službu hlavního města, které byly nalezeny pod Santo Stefano Rotondo. Protože se jednalo o vlastnictví císaře, musel dát minimálně souhlas se stavbou. [5]
Druhá možnost – Procopius Anthemius
Kdo by mohl být donátorem, je císař Procopius Anthemius (467-472). Tato eventualita vycházejí ze samé podstaty stavby, která není a nebyla ani v pozdní antice obvyklá v liturgii a příliš jí ani nevyhovovala, i když se centralizované stavby křesťanské liturgie stavěly a církev již měla podobnou stavbu na východě, rotunda Anastasis Božího hrobu v Jeruzalému, nedá se však předpokládat, že by se spolu ovlivňovaly. Nebyly také zcela shodné, rotunda Anastasis měla další obdélníkovou část. Nicméně Anthemius pocházel z Východu a v Konstantinopoli se podílel na zakládání kostela, navíc by příbuzný s Pulcherií (sestrou Theodosia II.), která v roce 421 založila kostel sv. Štěpána v paláci Daphne v Konstantinopoli. Tak se nezdá jako zcela nereálné, že by byl fundátorem císař, navíc pozadí císaře nebylo úplně bezvýhradně křesťanské a tak se nikde neobjevil jako zakladatel. [6]
Krautheimer uvažuje o Anthemiově císařské síni, ale na základě vzorů funerálních staveb je nejpravděpodobnější, že císař zamýšlel stavbu jako své mauzoleum, protože kult tohoto prvního mučedníka byl u Theodosiovské dynastie oblíbený. Valentinianus III. a Galla Placidia nechali postavit kostel sv. Štěpána v Římě, Eudokia, manželka Theodosia II. se nechala pohřbít v Jeruzalémě v kostele, který sama vystavěla, aby zde mohly být uloženy ostatky tohoto světce. Jestli stavba splnila svoje poslání jako císařský hrob zůstává v oblasti spekulací, protože místo posledního odpočinku císaře není nikde zaznamenáno.
Úvahy, které souvisí s možností, že stavbu založil císař Procopius Anthemius, jsou představy filosofů o kosmologii propojené s matematikou. Složky těchto kosmologií byly trojí-vesmír byl vyobrazen v soustředných kruzích- země, oceán, hvězdné nebe. Filosofie té doby předkládala základy vzniku věcí v tetrádách. [7] Takové kosmologické diagramy se dochovaly v karolinských kopiích díla Isidora ze Sevilly De rerum natural. Architektura Santo Stefano nápadně připomíná uvedené příklady z pozdní antiky, které mají málo společného s křesťanským posláním kostelů a bazilik.
Úpravy kostela Santo Stefano Rotondo in Celio Monte
V 6. stol. byl kostel vyzdoben papeži Janem I. (523-526) a Felixem IV. (526-530) mozaikami a barevnými mramorovými deskami v opus sectile. Ve 12. století papež Innocent II. nechal odstranit vnější ambulatorium a tři boční kaple a také nechal přidat tři příčné oblouky na podporu kopule. V 15. stol. neměl již kostel střechu. Jako jedna z mála staveb sakrálního zaměření nebyla přestavěna z pohanského chrámu nebo alespoň postavena na místě předchozího pohanského chrámu, nýbrž od počátku se jednalo o kostel. To je závěr Krautheimera z 30. let 19. století, který později nahradil dalšími úvahami, kdo by mohl být fundátorem. Rovněž H. Brandenburg se kloní k tomuto závěru.
Popis současného stavu baziliky:
- portik
- vestibul
- trůn Řehoře Velkého
- zákristie
- kaple sv. Prima a Feliciana
- apsida s mozaikami ze 7. stol.
- chór
- Maďarská kaple
- velký oltář
- boční oltář
- oltář Panny Marie
- oltář Ukřižovaného Krista
- starověké umístění ramen chybějícího kříže, nyní součást zahrady obklopující baziliku
- prostory jeptišek
Santo Stefano Rotondo se vyznačuje velmi náročnou a neobvyklou stavební formou: kruhový centrální prostor byl obklopen třemi ambity, jejichž dva na vnějším obvodu jsou klínovitě proráženy čtyřmi nedělenými prostory do křížových ramen. Tato stavba má v průměru 23,40 m. Centrální prostor je vysoký 25 m a má architrávní kolonádu tvořenou 22 sloupy s iónskými hlavicemi, které nesou vysoký tambur, šíře tohoto prostoru je 42 m. Tambur měl původně 22 oken, z nichž 14 bylo ve 12. stol. zazděno.
Čtyři segmenty druhého ambitu mezi křížovými rameny se otevírají arkádovou kolonádou celkem 20 sloupů směrem k vnitřnímu ambitu a trojdílným otvorem vzniklým dvěma sloupy do jednotlivých křížových ramen, čímž vznikl další kruh umožňující pohyb kolem centra a vnitřního ambitu. (12. stol.) Prostor mezi čtyřmi segmenty je členěn pilastry ve výšce od kladí kolonády po prostor pod okny.
Třetí vnější ambit mezi křížovými rameny zajišťoval přístup do křížových ramen a odtud do vnitřního prostoru kostela vždy dvěma dveřmi ve venkovní zdi, a to buď přes pětidílnou arkádovou kolonádu do vnitřního ambitu, nebo bočně přes druhý ambit. Vnější ambit tedy fungoval jako jakýsi koridor, zatímco křížová ramena jako vestibuly, přes které se vstupovalo do kostela. Čtyři boční kaple vyplňovaly prostor mezi středním ambitem a vnějším a tvořily tak řecký kříž. To jsou argumenty, že stavba byla pojata jako církevní stavba.
Ale charakteristika stavby je i jeden z důvodů tvrdit, že zakladatelem nebyla církevní osoba, ale světská a o důvodech a funkčnosti se může pouze spekulovat. Pokud se přikloníme k názoru, že jde o sakrální stavbu, tak se jedná mezi křesťanskými stavbami o unikátní stavbu, které nemá presbyterium s apsidou (!), které by se u sakrální stavby dalo předpokládat a hlavní vchod zvýrazněný architektonicky atriem, nartexem nebo fasádou, chybí. Stavba nemá jednoznačné osové uspořádání, které by bylo předpokládáno pro liturgické účely anebo klasický plán trojlodní baziliky.
Exteriér
I když je vnitřek kruhový, exteriér je na křížovém plánu. Současný vchodový systém pochází z období renesance, protože portály jsou z dob papeže Mikuláše V. (1450–1454). Otevřený portik s pěti oblouky na vysokých starověkých žulových sloupech s korintskými hlavicemi se zdá být starší a zapadá do období papeže Inocence II. (1130–1143). Z této doby také pochází nová kopule, původní se zřítila.
Interiér
Slepé oblouky ambulatoria byly původně skutečné, později byly zazděny. Na zazděných plochách některých sloupů jsou nápisy ze 14. století, což může naznačovat pozdější zazdění. Sloupy v severozápadním sektoru však byly jednou znovu odkryty a znovu zazděny. Podle Krautheimera k tomu došlo proto, aby bylo možné tyto sloupy během renesance posunout, takže původní zazdění je starší. Zazdění datuje Maria E. Avagnina na 12. století na základě struktury zdi. Střecha byla podepřena mohutnými granitovými sloupy z egyptské žuly. Jsou to spolia, ale neví se, ze kterého místa byly přemístěny. Podlahy v přístupových chodbách byly polychromované mozaiky a v prvním ambitu byly mramorové desky opus sectile.
První rekonstrukční práce se uskutečnily v době Innocence II. Druhá velká restaurace objektu probíhala v období pontifikátu Mikuláše V. (1447-1455). Byla zvýšena podlaha o 32 cm nad úroveň stavu v antice. Oltář vyrobil florentský umělec Bernardo Rossellino v 15. století. Obraz v apsidě ukazuje Krista mezi dvěma mučedníky. Zde se nachází podle tradice spodní část antické mramorové židle papeže Řehoře Velikého se lvími tlapami z doby kolem roku 580 n. l., který prý na přednesl homilii, což je uvedeno na nápise nad židlí: V tomto kostele Santo Stefano na Monte Celio papež Řehoř I. četl 4. kázání z Matoušova evangelia, které začíná slovy „On je naším Vykupitelem“.
Stěny kostela jsou zdobeny četnými freskami, ztvárňujících 34 scén mučednictví, iniciovaných Řehořem XIII. Až v 16. století. Každý obraz má titul nebo nápis vysvětlující scénu a uvedení jména císaře, který nařídil popravu, stejně jako citát z Bible.
Kaple Ss. Primo e Feliciano (mučedníci z roku 304, vlády Diocletiana) má mozaiky ze 7. století. Jedna z nich ukazuje mučedníky Prima a Feliciana, jak po boku mají crux gemmata (šperkový kříž je uprostřed postav). V roce 648 byla kaple postavena papežem Theodorem I., který sem přenesl relikvie mučedníků. Malá apsida kaple na východě je sekundární, protože její zeď není spojena s kruhovou východní zdí budovy. Apsida je na základě struktury své zdi datována do 7. století. Totéž platí pro malou apsidu na západě, ale konstrukce zdi je podobná té v ambitu, takže ji lze datovat do 12. století. Mozaika v apsidě je jeden ze vzácných příkladů umění 7. stol. v Římě. Mozaika v Cappella dei Santi Primus e Feliciano zobrazuje dva svaté mučedníky lemující drahokamový kříž. Dvojice stojí na svěží zelené louce, která žije v rudých růžích. Kříž vrcholí tondem zobrazujícím hlavu Krista (pozdější přídavek?). V horní části mozaiky, na pozadí nebeské oblohy, je ruka Boha Otce držící věnec. Pod dílem je epigraf zaznamenávající zasvěcení kaple.
„Maďarská kaple“
je zasvěcena uherskému králi Štěpánu I., Szent István, prvnímu králi (v roce 1000) a postavena v době Pia VI. Slavnost svatého Štěpána se slaví 20. srpna a maďarští poutníci často navštěvují tuto kapli. Maďarští odborníci se zúčastnili probíhající obnovy a archeologického průzkumu kostela v průběhu 20. století spolu s německými a italskými kolegy. Mozaika v apsidě je jeden ze vzácných příkladů umění 7. stol. v Římě. Mozaika v Cappella dei Santi Primus e Feliciano zobrazuje dva svaté mučedníky lemující drahokamový kříž. Dvojice stojí na svěží zelené louce, která žije v rudých růžích. Kříž vrcholí tondem zobrazujícím hlavu Krista (pozdější přídavek?). V horní části mozaiky, na pozadí nebeské oblohy, je ruka Boha Otce držící věnec. Pod dílem je epigraf zaznamenávající zasvěcení
Mithraeum
Pod kostelem je mithraeum z 2. století, vztahující se k přítomnosti kasáren římských vojáků v sousedství. Kult Mithry byl oblíbený zejména mezi vojáky. Pozůstatky Castra Peregrina, kasáren peregrini, vojenských jednotek (např. frumentarii nebo speculatores) oddělených od provinčních armád (proto peregrini) pro zvláštní službu hlavního města, byly nalezeny pod Santo Stefano Rotondo. Mithraeum bylo ale pravděpodobně využíváno městskými hasiči jednotky Cohors V. Vigilum, jejichž kasárna stála nedaleko na druhé straně Via della Navicella. To, že kostel vznikl na místě kasáren, mohl povolit pouze císař. zbytky římských vojenských kasáren (ze severovského období) a mithrea pod kostelem zůstávají pro veřejnost uzavřeny. Barevný mramorový basreliéf „Mithra zabíjející býka“ ze 3. století n. l. je dnes v Museo Nazionale Romano (na snímku níže).
Poznámky:
- Jiný kostel s názvem Santo Stefano byl postaven na via Latina na třetím milníku podle poslední vůle významné členky rodu Aniciů jménem Demetrias, jež byla vnučkou Anicie Faltonie Proby. I když byl postaven v oblasti hrobů, nebyl hřbitovní bazilikou (coemererium). Kostel tedy byl na jiném místě a nelze jej zaměňovat s bazilikou na Celio Monte a nesloužil ani jako nějaký vzor pro baziliku Santo Stefano Rotondo, protože se jednalo o klasickou trojlodní baziliku.
- Mince, které byly nalezeny lze právě pro dobu Libia Severa, byly v oběhu ještě po jeho smrti v roce 465. Během interregna po jeho smrti až do nástupu nového císaře Anthemia, nebyly raženy žádné nové mince. Dendrologicky stanovená data kácení (zejména pro kaštanové dřevo z Lazia) s historicky dochovanými daty staveb, která stanoví dokončení stavebního díla. San Pietro Vincoli až o 20 let později (C.Vollner).
- V Liber Pontificalis není uvedeno, že by Simplicius, za kterého byl kostel pouze vysvěcen, byl také jeho zakladatelem. (Krautheimer str.8). „Dedicavit basilicam sancti Stephani.“ A není to uvedeno ani v jiných dokumentech. Nerozsáhlejší studium o Bazilice S. Stefano Rotondo je od Richarda Krauheimra (1897-1994). Poslední přednášku o této unikátní stavbě absolvoval ve svých 95 letech.)
- Pokud považujeme mauzoleum Santa Constanza jen za mauzoleum a mauzoleum St. Helena, které bylo připojeno k bazilice sv. Marcellina a Petra) rovněž, je kruhová stavba (v případě kostela) Sant Stefano skutečně nejstarší kruhovou stavbou. (https://antickepamatky.cz/anticka-mista/kostel-santa-costanza-v-rime/), (https://antickepamatky.cz/anticka-mista/mauzoleum-a-sarkofag-sv-heleny/). U centrálních staveb lze rozlišit dvě verze a to s helénistickým vlivem (Hadrianovo mauzoleum, Augustovo mauzoleum). V pozdní antice se jedná o stavby rovněž císařského zadání (Galliena, Maxentia, Heleny, Constanzy a Honoria).
- V kasárnách byli ubytováni římští občané, název tedy neznamenal absenci občanství, ale spíše odkazoval na skutečnost, že byli odděleni od legií pro zvláštní služby v Římě a jinde. Skládali se většinou z frumentarii a nápisy naznačují, že Castra Peregrina fungovala jako centrální základna pro rozmístění těchto mužů po neozbrojených provinciích. To, že se basilica postavila částečně na základech tábora znamená, že povolení ke stavbě mohl dát pouze císař, neboť byl majitelem pozemku, kde stála kasárna (R. Krautheimer: Santo Stefano Rotondo: Conjectures, 1992), rovněž C. Vollner.
- Jeho postavení jako křesťana bylo velmi pochybné. Byl sice vychován jako křesťan, ale sotva dorazil do Říma, dostal se do potíží za to, že byl v přátelských vztazích s heretickými církevními představiteli a byl ochoten přijímat do města sektářské kongregace. Veřejně jej napomenul papež Hilarius a on ustoupil pod přísahou složenou na sacrament (Gelasius: Ep. Ad Dardanios, CSEL XXXV). Přesto zůstal v obtížné pozici: za povolení slavnosti lupercalie byl označován že má pohanského ducha, byl zejména pod vlivem novoplatonika Flavia Messia Phoeba Severa, rodáka z Říma, ale dobrovolně odcestovaného do Alexandrie, centra novoplatonismu, kde žil a přijímal návštěvy tak exotické, jako byli bráhmani z daleké Indie. Po návratu do Říma byl Anthemiem jmenován prefektem Říma, patriciem a v roce 470 konzulem, a podle pověstí mu Severus naznačoval možnost vzkříšení Říma z jeho postupného upadání a společně s ním plánoval obnovu uctívání starých bohů — „hnus modlám“, jak ironicky poznamenal byzantský kronikář: „velmi křesťanský muž zbožně vedoucí říši“ (Theophanes: Chronology ad an. 505).
- Císař Procopius Anthemius, jak známo, přišel z Východu, kde tetrády nebyly neobvyklé. Tetrády ve filosofii označují skupiny čtyř principů, elementů nebo kvalit, které slouží k vysvětlení struktury reality, hmoty nebo poznání. Koncept tetrády (skupiny čtyř) je důležitý zejména v antické filosofii, mystice a později i v mediální teorii. Aristotelovy čtyři kvality a příčiny: Aristoteles rozvinul teorii čtyř elementů spojením dvou dvojic protikladných kvalit: teplo/chlad a sucho/vlhko (oheň=teplý+suchý, voda=studená+vlhká atd.). Aristoteles je také známý svou teorií čtyř příčin (materiální, formální, působící, účelová), což je strukturní tetráda vysvětlující vznik věcí.
- Mnoho významných postav z období pozdní antiky se odkazovalo na starobylý rod Valerii, který se připomíná od nejstarší republikánské doby. V době tetrarchie šlo nejvyšším členům spíše o přisvojení tradičního a respektovaného jména ( Gaius Aurelius Valerius Diocletianus, Marcus Aurelius Valerius Maxentius a další).
Zdroje:
Martin Archer: A Third-Century Context from S. Stefano Rotondo (Rome), American Academy in Rome, 2008
Richardson L., jr.: A New Topographical Dictionary of Ancient Rome, 1992
Krautheimer R.: Santo Stefano Rotondo: Conjectures, Institute of Fine Arts, NY University. 1992
Brandenburg H.: Die Kirche S. Stefano Rotondo in Rom, 1998
Brandt O.: Rivista di Archeologia Cristiana, R. Krautheimer: Santo Stefano Rotondo e il Santo Sepolcro dal 1935 al 1994, 2024
Szakács Béla Zsolt: Santo Stefano Rotondo Through the Glasses of the Renaissance. And Withhout Them, 2012
d´Aquino R.: Works for the Basilica of Santo Stefano Rotondo (Roma), 2014
Vollner C.: Überlegungen zu Datierung, Auftraggeber und intendierter Funktion von Santo Stefano Rotondo in Rom. Ein Lösungsversuch des Rätsels der ‚Sphinx des Caelius‘
Michael C. Carlos Museum: Aquaduct a bazilika
Prchlík I.: Poslední pohané a jejich postavení v christianizovaném římském imperiu, 2012
Kurdock K.: Demetrias ancilla dei Anicia Demetrias and the problem of the missing patron, ed. K. Cooper and J. Hillner: Religion, Dynasty, and Patronage in Early Christian Rome 300-900, 2007
Liverani P: The memory of the Bishops in the Early Christian Basilic
Grokipedia v, 0.2: Valeria gens, https://grokipedia.com/page/Valeria_gens
https://www.archinform.net/projekte/1159.htm
https://viajarconelarte.blogspot.com/2015/03/la-basilica-de-santo-stefano-rotondo-en.html
