Mauzoleum a sarkofág sv. Heleny

by Pavel Hlinovský · Published 27. 1. 2023 · Updated 28. 1. 2023

Že se o většině kostelů a bazilik v Římě mnoho neví, není se čemu divit. Podle kardinála Maie (1782-1854), velkého znalce antiky, který se zmiňuje o uctívaných místech ve Věčném městě, v katalogu „Chiese di Roma“, (Kostely v Římě) jich uvádí přesně 918. Neuvěřitelně velké číslo. Jedním z těch méně známých míst a přitom zajímavým z hlediska antické historie je Mauzoleum sv. Heleny, matky císaře Konstantina v místě zvaném Ad Duas Lauros na okraji Říma, které bylo součástí baziliky sv. Marcellina a Petra a obsahovalo její velký sarkofág.

Mauzoleum a sarkofág sv. Heleny

První křesťanští členové císařské rodiny, sv. Helena, matka císaře Konstantina a Constantina[1], jeho dcera, byly pohřbeny v oddělených hrobkách, jedna na Via Labicana, na místě dříve zvaném Ad Duas Lauros, nyní Torre Pignattara[2], druhá poblíž kostela S. Agnes, na Via Nomentana[3] v kostele Santa Constanza. Ad Duas Lauros se jmenovalo místo za hradbami antického Řím, v podstatě venkovská oblast, kde uprostřed zeleně stály vily římských šlechticů a bohatých obchodníků. Na tomto místě, nazývaném také Fundus Laurentus, se vily Ad Duas Lauros (název je podle dvou vavřínových věnců u vchodu do oblasti) později rozrostly, protože kromě letních sídel si obyvatelé nechávali zřizovat i své hrobky. V této lokalitě byl mimochodem v březnu roku 455 zavražděn císař Valentinianus III., když se věnoval lukostřelbě.[4]

Bazilika sv. Marcellina a Petra

Před stavbou mauzolea byl areál využíván jako hřbitov pro equites singulares. [5] To bylo potvrzeno četnými nápisy zmiňujícími equites v Ad Duas Lauros, ačkoli přesné umístění nekropole nebylo objeveno. Předpokládá se, že pohřebiště úmyslně zničil Konstantin postavením Baziliky jako pomstu proti jezdcům, kteří se v bitvě u Milvijského mostu postavili proti němu na stranu protivníka Maxentia a místo poté vlastnila Helena, matka vítězného císaře Konstantina. Mauzoleum sv. Heleny bylo postaveno v letech 326 až 330 a připojeno k bazilice sv. Marcellina a Petra na Via Labicana (Bazilika u dvou vavřínových věnců byla postavena vedle hrobek svatých Marcellina a Petra.[6] Stavba měla půdorysný tvar podkovy, která s největší pravděpodobností nesloužila jako kostel, ale byla postavena jako „pohřební bazilika“. Měla délku asi 65 m a šířku 29 m. Z ní se zachovala pouze část nartexu. Zdejší katakomby se rozkládají na ploše 18 000 m². Předpokládá se, že ve 3. stol. n. l. zde bylo 15 000 podzemních hrobek a další tisíce na povrchu. V roce 2006 se zde našly fresky a hroby více než 12 000 lidí a to i vyššího postavení. Fresky nesou tradiční starozákonní i novozákonní příběhy, jako například vyobrazení Daniela mezi lvi, příběh o Jonášovi a velrybě, Dobrého pastýře, ale také řeckého mytologického Orfea v arkosoliu [7], oblečeného v orientálním stylu a s parthskou čepicí a podobné výjevy

Po smrti Heleny byl místo Ad Duas Lauros přidělen římským papežům. Mauzoleum však bylo poškozeno použitím jeho materiálů na jiné stavby, tedy snadný kamenolom a v 8. století se místo stalo obrannou pevností. Nadále se zde však nacházela Helenina hrobka a to až do 12. století, kdy byl sarkofág převezen do kostela S. Maria in Ara Coeli (kostel Panny Marie u Nebeského oltáře) na vrcholku Kapitolu a v současnosti je umístěn ve Vatikánských muzeích.

Mauzoleum sv. Heleny v Torre Pignatte (Věž váz)

Připojená apsida byla orientována na západ, na východním konci byla obdélníková síň, která vedla ke kopulovité rotundě, která sloužila jako Helenino mauzoleum v Torre Pignattara (jméno je odvozeno od pignatte neboli hliněné vázy zabudované do klenby pro odlehčení jeho váhy) má kulatý tvar a obsahuje sedm výklenků nebo výklenků pro sarkofágy. Jeden z těchto sarkofágů, matky císaře Heleny, slavný v dějinách umění, byl odstraněn již v polovině 12. století papežem Anastasiem IV., který si daný výklenek vybral jako vlastní místo odpočinku.

Architektonicky navazovalo klenuté mauzoleum na další mauzolea postavená konstantinskou dynastií. Na vnější straně mělo průměr asi 28 metrů, na vnitřních stěnách byly umístěny výklenky, je charakteristické vysokou kopuli s velkými okny, která podpírala kopuli. Kopule je už z větší části pryč, ale ji i stěny interiéru mohly zdobit mozaiky a barevné mramory. Vzhledem k tomu, že Helena a Constantina (dcery Konstantina) měly velké, bohatě zdobené porfyrové sarkofágy umístěné v klenutém mauzoleu, zdá se pravděpodobné, že Helenino mauzoleum by bylo také vyzdobeno mozaikami, podobné těm, jaké se nacházejí v mauzoleu Constantiny, což je dnešní kostel Santa Constanza (Constanza je novější transkripce Constantiny) na via Nomentana v Římě. Ve výklenku naproti dveřím se pravděpodobně nacházel sarkofág s ostatky Heleny. Velké mauzoleum je jedním z několika pozdně římských císařských mauzoleí, která se vyznačovala formou klenuté rotundy, ačkoli to bylo první mauzoleum, které bylo přímo připojeno ke kostelu.

I když se tvrdilo, že Konstantin kdysi uvažoval o použití mauzolea jako svého vlastního, jistě se již v době kdy bylo dokončeno, rozhodl učinit z Konstantinopole své hlavní město.[8]

V pozdním středověku bazilika, jejíž základy byly narušeny snad štolami vyhloubenými v katakombách, pomalu chátrala a byla opuštěna. Za papeže Urbana VIII., byl postaven nový malý kostel zasvěcený dvěma výše popsaným svatým Marcellinovi a Petrovi.

Sarkofág sv. Heleny

byl převezen do Lateránské baziliky, kde se zdá, že byl hodně poničen rukama indiskrétních poutníků. V roce 1600 byl přenesen do klášterního dvora. Když osvícený Pius VI. V roce 1777 předal dílo do Vatikánského muzea, kde byl podroben důkladnému procesu restaurování Gasparem Sibillou a Giovanni Pierantonim a upevněn na čtyřech lvech, které zhotovil Francesco Antonio Franzoni.[9]

Když láska k nádheře, která byla charakteristická pro Římany, přiměla tvůrce sarkofágu aby jej vytvořily z obrovského bloku egyptského porfyru, který se používal ve východním umění pro nejhodnotnější památky. Měří 242 x 268 x 184 cm Sochařství té doby vyznávalo již trochu jiné zásady, takže dodalo této mase skály spíše architektonický než plastický tvar a pokud bychom jej porovnávali s jinými, sotva by nad nimi vynikal po umělecké stránce. Vytesané postavy zobrazují vítěznou římskou jízdu na koních nad poraženými a zajatými barbary.

Tato velmi militaristická výzdoba, která se pro ženský sarkofág ve skutečnosti nehodí, vedla vědce k domněnce, že sarkofág byl původně vyroben pro mužského člena císařské rodiny, jako byl Helenin manžel Constantinus I. Chlorus nebo pravděpodobněji sám Konstantin I. [10] I když císařovna matka měla natolik úctu, že by se snad dala objednat pohřební schránka pro tak významnou členku vládnoucí dynastie.

Poznámky:

1 – Constantina (307 / 317 – 354), nejstarší dcera císaře Konstantina I. a jeho druhé manželky Fausty

2 – Lanciani, místo na kterém dnes stojí čtvrť Tor Pignattara, oblast je na větším předměstském regionu imperiálního věku zvaného Villa dei Flavi Cristiani od archeologů T. Ashbyho a G. Lugliho

3 – Bazilika Sant´Agnese fuori le mura. Velmi velká bazilika byla postavena několik metrů od současného kostela ve 4. století, ke kterému bylo připojeno velké soukromé mauzoleum pro Constantinu, dceru Konstantina I. Mauzoleum bylo později přeměněno na kostel, který přežil a je nyní známý jako Santa Costanza (byla uctívána jako svatá, i když jí oficiálně nebyla uznána).

4 – Schreiber (Hermann Schreiber: Der Vandale, 1984

5 – členové osobní císařské jezdecké gardy.

6 – Acta martyrum, Marcellinus, kněz a Petr, exorcista, byli údajně popraveni v roce 304 za vlády Diokletiana, těsně před nástupem Konstantina na císařský trůn

7 – arkosolium – (lat. arcosolium) Někdy byl hrob, zejména významné osoby, umístěn v katakombách ve skalním výklenku vymezeném obloukem, složenina z arco – oblouk a solium, trůn, sarkofág

8 – www.thebyzantinelegacy.com

9 – www.m.museivaticani.va

10 – Constantius I. Chlorus ( 250 – 306) byl otcem Konstantina I. Caesar a Augustus v systému tetrarchie. Jeho manželkou byla sv. Helena. Chlorus znamená „bledý.“