Calvia Crispinilla
Na příběhu Calvie Crispinilly je možné ukázat na rostoucí počet žen, které svým bohatstvím, obchodním umem a zřejmě i šarmem se dokázaly úspěšně etablovat do sociálně vyšších pater římské společnosti.
Historik Tacitus v první knize svých Dějin vypráví příběh milenky, která žila v 1. století n. l., za vlády Nerona, Calvie Crispinilly. Byla pověřena organizováním rozkoší císaře (magistra libidinum Neronis), Byla dvorní dámou a důvěrnicí mladého vykastrovaného otroka Spora [1] jako „paní šatníku“. Byla jí také připisována odpovědnost za uzurpaci Galby. Po Neronově smrti, když se ocitl na nejvyšším stupni moci jeho nástupce Galba, se přestěhovala do Afriky; kde se měla spolčit s nejmocnějším mužem Afriky Clodiem Makrem (legatus Augusti pro praetore) a ten zablokoval dodávky obilí, které z této provincie putovaly do Říma. Zatímco Makro byl po naverbování nové jednotky Legio I Macriana liberatrix později zabit v pohnutých letech 68-69 n. l., Calvia unikla trestu a později těžila z druhého výhodného sňatku. Jejím prvním manželem byl senátor, Sextus Traulus Montanus. Ten byl popraven v roce 48, v době císaře Claudia v souvislosti s císařovnou Messalinou, jenž jej svedla, ale hned opustila. [2] Druhým manželem byl bývalý konzul. Crispinilla žila v klidu za Galby, Othona i Vitellia. Velmi zajímavé je vysvětlení, které Tacitus poskytuje ohledně její výjimečné pozice: „mimoto její moc se zakládala na penězích a bezdětnosti, což obojí má váhu za dobrých i zlých časů.“ (Tacitus, Dějiny 73).
Pozn.:
- 1 – Sporus (zemřel 69 n. l.) byl mladý otrok, kterého římský císař Nero nechal vykastrovat a oženit během své cesty po Řecku v letech 66–67 n. l., údajně proto, aby mohl hrát roli své manželky Poppaei Sabiny , která zemřela za nejasných okolností v předchozím roce, pravděpodobně během porodu nebo po Neronově napadení, Je možné, že jméno Sporus je snad odvozeno z řeckého sporos, což znamená ‘semeno‘ nebo ‚sperma‘. Woods jméno interpretuje jako odvozeninu ze sabinského jména Spurius, to znamená nemanželské dítě. V Roce 47 se Nero se Sporem oženil.
- 2 – Tacitus jej popisuje jako: modesta iuventa, sed corpore insigni – Skromný mladík, ale s pozoruhodnou postavou a Seneca jako oběť mocného propuštěnce Narcissa.
Calvia Crispinilla byla velmi aktivní v obchodě a byla úspěšná se svými investicemi do lukrativního obchodu s vínem. Její obchodování dokládají amforová razítka s nápisem „Traul et Cris. (nález z Poetovie), jde však jen o předpoklad. Spojení Crispinilly s touto amforou je neprokázané, ale zcela možné. V severní Itálii a v Apulii bylo nalezeno mnoho amfor s firemním označením, které připomíná její jméno: vlastnila dílny, ve kterých se vyráběly. Tyto nádoby byly velmi rozšířené v římském světě pro přepravu a skladování potravin; v jejích pecích se vyráběly také tašky a cihly různých velikostí a profilů. Jedna z těchto výrobních provozoven byla bezpečně lokalizována v Loronu v Istrii, území, z něhož patrně pocházela její rodina, a kde se zdá, že žena byla vlastnicí rozsáhlé vily v Barcole. [3] Calvia Crispinilla měla značný majetek také v Kalábrii.
V případě absence dědiců a možná v rámci dohody s císařem Vespasianem po její smrti tyto statky přešly do císařského vlastnictví. [4] Zapojení Calvie Crispinilly do cihelného průmyslu nebylo v římské zkušenosti ojedinělé. Naopak, alespoň od pozdní republiky, mezi 2. a 1. stoletím př. n. l., a zejména v období císařství až po dynastii Severů ve 3. století n. l.
- 3 – Vila, postavená ve druhé polovině 1. století př. n. l. a rozšířená v následujícím století, se táhla asi 300 metrů podél pobřeží a byla vybavena termálními lázněmi, molem a rozsáhlými zahradami, stejně jako mozaikami a sochami významné hodnoty. V římské době bylo místo známé pod jménem Vallicula nebo také Valcula.
- 4 – Podle římského práva nemohla žena jednat samostatně „ z důvodu lehkomyslnosti “, jak to vyjádřil právník z druhého století Gaius. Místo toho za ni jednali opatrovníci – obvykle jejich otec, manžel nebo ustanovená osoba. To znamenalo, že žena nemohla provádět žádné transakce, jako je prodej majetku, bez souhlasu svého opatrovníka. Ale s postupem času se právní omezení vůči ženám uvolňovala.
Ve sbírce cihelných razítek Ashmolean muzea z Portu a Ostie, hlavního římského přístavu, je jméno jedné konkrétní císařovny běžným jevem. Domitia Lucilla Minor, manželka Marka Annia Vera a matka císaře Marka Aurelia, byla majitelkou obrovských hliněných polí a významnou hráčkou v cihlářském průmyslu. Našel jsem přímo ve zdi Lázní vozatajů (Terme dei Cisiarii) v Ostii známku, která na císařovnu odkazuje.
Ze všech věcí, do kterých mohla Domitia Lucilla Minor (mladší) investovat své peníze, proč si vybrala zrovna hliněné pole? Vlastnictví půdy bylo jedním z mála způsobů, jak si aristokratičtí Římané mohli vydělávat peníze, aniž by se u nich objevila možnost „obchodovat“. Často senátorské a jezdecké rodiny a ještě více císařská rodina vlastnily pozemky, praedia, které zahrnovaly i místa pro těžbu hrnčířské hlíny; nízké náklady na otrockou pracovní sílu umožňovaly vyrábět s malými výdaji; dopravu usnadňovala četná přítomnost vodních cest v oblasti, které byly důležité i pro zpracování hlíny.
Ať už se jednalo o půdu, která produkovala obilí, nebo o půdu, která se těžila kvůli jílu, mnoho urozených Římanů si udělalo pohodlí tím, co bychom dnes nazvali pozemkovým portfoliem, a zaměstnávali většinou propuštěnce, kteří jim s jeho správou pomáhali. Je známo, že Domitia Lucilla měla také 23 officinatores , vedoucích výroby cihel, kteří pro ni pracovali. Cihly Domitie Lucilly byly nalezeny také na Traianově trhu, v Pantheonu a Koloseu. Odhaduje se, že během prvních tří století n. l. ze 150 známých majitelů cihelen, figlinae, jich asi padesát vlastnily ženy. Stále se diskutuje, aniž by se dospělo k jisté odpovědi, zda dominae vykonávaly ‚manažerskou‘ roli ve svých výrobních závodech, nebo delegovaly či pronajímaly ‚různá odvětví podniku‘ osobám určeným k řídicím funkcím na místě, oficinatores.
Cihly použité na stavbu slavných vícepatrových bytových domů (insulae) a skladů (horreas) v Ostii často nesou jména dříve zmíněných mocných žen: Domitia Lucilla Minor, Annia Regilla, manželka bohatého filosofa a politika Heroda Attika, Acilia Malliol, členka bohaté a vlivné senátorské rodiny Acilii, a také císařovna Plotina, manželka císaře Traiana, jejíž cihly pomohly postavit přístavní infrastrukturu nového šestibokého Traianova přístavu v Portu.
V konkrétním případě Domitie Lucilly zdědila své spojení s cihlářstvím. Její rodina, Domitiové, byla v 1. a 2. století n. l. nejvýznamnější rodinou v cihlářské výrobě. V Ashmolean muzeu máme dokonce exempláře, které zřejmě pocházejí z hliněných polí vlastněných její matkou (Domitia Lucilla Elder -Starší).
Produkce zahrnovala stavební materiály jako tašky, cihly a architektonické terakoty; nádoby pro transport a skladování výrobků, jako amfory dolia (velké nádoby s tekutým obsahem. Určení vlastnictví pecí, ve kterých se tyto výrobky vyráběly, tzv. figlinae, je možné díky na jejich reprodukci razítek, která připomínají jméno vlastníka. Na italském území mají tovární razítka vždy obdélníkový tvar; naproti tomu v Římě se od doby Claudia prosazuje tvar polokruhový, od doby Flaviovců tvar půlměsíčový a od doby Domitiana konečně tvar kruhový.
I ženy mohly převzít roli majitelek a správek figlinae (těžební místo) byly to dominae, tedy paní. Postupné schvalování příznivé legislativy za císařství zajišťovalo ženám stále širší prostor pro autonomii při prosazování jejich ekonomických aktivit. Zákony vyhlášené Augustem o rodině mezi 1. stoletím př. n. l. a 1. stoletím n. l. osvobozovaly od mužské ochrany svobodné ženy, které porodily alespoň tři děti, a ženy narozené jako otrokyně, ale později emancipované, tedy osvobozené, které měly alespoň čtyři potomky. V době Claudia byla ochrana zrušena pro všechny svobodné ženy, což jim umožnilo samostatně podnikat ekonomické aktivity. Předtím totiž každá oficiální transakce prováděná ženou musela získat souhlas otce, nebo manžela (paterfamillias) a v jejich nepřítomnosti, opatrovatele, všichni mužského pohlaví. Impuls městského stavitelství ve 2. století n. l. a následný růst poptávky podporovaly podnikatelské iniciativy v tomto sektoru a tedy i ženské protagonistky
Zdroje:
Tacitus: Z dějin císařského Říma, 1979
G. Seutonius Tranquillus: Životopisy dvanácti císařů, 1998
Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů II, Galba, 2007
Franceska Rohr: Donne al lavoro: una lente su Roma Antica. Si fece assai potente perché ricca e senza eredi»: storie di imprenditrici nel ‘mattone’ in Roma antica, 2015
B. Baldwin: Executions under Claudius: Seneca´s Ludus de morte Claudii, na JSTOR, 1964
John Bodel, Stephen Houston: The Hidden Language of Graphic Signs, 2022
Andrea Baugartner: Assesment-Research Essay Poster
David Woods: Nero and Sporus, Latomus, na JSTOR, 2009
Gwyn Morgan: Clodius Macer and Calvia Crispinilla na JSTOR, 2000
