Bitva u Abritu v roce 251
Bitva u Abritu v roce 251
Brzy poté, co Decius v roce 249 nastoupil na trůn, vpadly barbarské kmeny do římských provincií Dacie, Moesia Superior a Moesia Inferior. K rostoucím nepokojům v oblasti severně od Dunaje přispěly dva faktory. Zaprvé, Deciův předchůdce císař Philippus Arab odmítl pokračovat v platbách ročních dotací agresivním kmenům v regionu, které zahájil císař Maximinus Thrax v roce 238. Důležitý faktor byl, že od dob císaře Alexandra Severa docházelo k neustálému přesunu nových kmenů a národů. Decius si s sebou mohl vzít také vojska z dunajské hranice, aby v roce 249 Philippa Araba sesadil. Výsledné vojenské vakuum nevyhnutelně přilákalo útočníky.
Průběh událostí není jasný. Zdá se, že v roce 250 Karpové vpadli do Dácie, východní Moesie Superior a západní Moesie Inferior. Zároveň překročila římské hranice kmenová koalice Gótů pod vedením Knivy, postupující ve dvou kolonách. Zda se tyto kolony skládaly pouze z Gótů, je poměrně nepravděpodobné, takže se zdá vhodnější název „Skythové“, kterým je řecké prameny nazývaly (geografická definice). Je docela možné, že se k útočníkům přidali i další lidé germánského a sarmatského původu (jako Bastarnové, Taifalové a hasdingští Vandalové), možná i římští dezertéři. Jméno krále je však skutečně gótské a pravděpodobně pravé.
První kolona Knivovy armády, která měla celkově přibližně 70 000 mužů (včetně 25 000-30 000 jezdců), pravděpodobně vedená náčelníky Argaitem a Gunterikem, obléhala bez úspěchu Marcianopolis. Poté se vydali na jih, aby obléhali Philippopolis (nyní Plovdiv v Bulharsku). Hlavní Knivova kolona pod vedením samotného krále překročila Dunaj a poté zamířila na východ do Novae (Svištov), kde ji odrazil provinční guvernér Moesie Superior (a budoucí císař) Trebonianus Gallus. Poté se útočníci vydali na jih, aby vyplenili Nikopolis ad Istrum, ale zde je Decius porazil, i když ne rozhodně. Po těchto počátečních neúspěších se barbaři přesunuli na jih přes horu Haemos a Decius je pronásledoval (pravděpodobně přes Šipský průsmyk), aby zachránil Philippopolis.
Tentokrát byla Deciova armáda zaskočena, když odpočívala u Beroe / Augusta Traiana. V následující bitvě byli Římané těžce poraženi a zřejmě i díky nespolehlivosti a zrady pomocných jednotek auxiliari. Decius byl nucen stáhnout svou armádu na sever k Oesku, což ponechalo Knivovi dostatek času na zpustošení Moesie. V té době se prohlásil císařem z neznámého důvodu velitel Titus Julius Priscus v obléhaném Philippopolis. Snad v důsledku zprávy o porážce Decia u Beroe. Gótové ale město dobyli a zcela vyplenili. Priscus byl pravděpodobně zabit.
Před bitvou
Mezitím se Decius vrátil se svou reorganizovanou armádou, v níž byly pravděpodobně jádrem tři legie: legio XIV Gemina, legio IV Flavia Felix a legio VII Claudia s dalšími vexilationes, doprovázený svým synem Herenniem Etruskem a generálem Trebonianem Gallem, s úmyslem porazit útočníky a získat zpět kořist. Armáda mohla mít okolo 80 000 mužů a Decius k nim promluvil podle Dexippova fragmentu následující řečí:
„………..Muži, přeji si, aby vojenská síla a všechna provinční území byla v dobrém stavu a nebyla obsazena nepřáteli. Ale protože momenty lidského života přinášejí různá utrpení (protože je to osud smrtelníků) je povinností uvážlivých lidí přijímat to, co se stane, a neztratit ducha ani se nestát slabým, zoufalým v neštěstí nebo zajetím od Thráků. Dvě neštěstí nabízejí argumenty proti vaší bojácnosti. První z nich bylo způsobeno zradou zvědů spíše, než jakýmkoli naším nedostatkem a thrácké město spíše přepadli, než že by byli stateční v útocích…„
Bitva
Pravděpodobně v červenci nebo srpnu roku 251 se římská armáda utkala se Góty (Skythy) pod vedením Knivy asi 15 km od Abritu u dnešního Razgradu. Síla válčících sil není známa, ale víme, že Kniva rozdělil své síly do tří jednotek, přičemž jedna z těchto částí byla ukryta za bažinou. Zdá se, že Kniva byl zkušený taktik a že byl velmi dobře obeznámen s okolním terénem. Jordanes a Aurelius Viktor tvrdí, že Herennius Etruscus byl zabit šípem během šarvátky před začátkem bitvy a že jeho otec promluvil ke svým vojákům, jako by na ztrátě jeho syna nezáleželo. Údajně řekl: „Ať nikdo netruchlí. Smrt jednoho vojáka není pro republiku velkou ztrátou.“ Jiné zdroje však uvádějí, že Herennius zemřel se svým otcem. Na armádě Decia je pozoruhodné, že obsahovala značný počet jízdy, a tedy ještě dříve, než byla vytvořena císařem Gallienem.
Manévr Gótů (Skythů) byl nakonec úspěšný. Deciovy síly porazily své protivníky v první linii, ale udělaly osudovou chybu, když pronásledovaly prchajícího nepřítele do bažiny, kde byly přepadeny a rozdrceny. Obrovské krveprolití znamenalo jednu z nejkatastrofálnějších porážek v dějinách Římské říše a vyústilo ve smrt samotného Decia. Lactantius, křesťanský autor ze 4. století a poradce římského císaře Konstantina Velikého, popsal císařův zánik takto:
„Byl náhle obklíčen barbary a zabit spolu s velkou částí svého vojska; nemohl být poctěn ani pohřebními obřady, ale svlečený a nahý ležel, aby ho sežrala divoká zvěř a ptáci, což byl pro nepřítele Božího důstojný konec.“
Podrobněji vysvětluje bitvu Strategikon 4.3.12:
„Vojáci jsou seřazeni před bažinou, a když akce začíná, předstírají útěk, míří přes průchody a vedou nepřítele, aby spadl přímo do bažiny.‘ Pak se na ně náhle vrhnou jednotky v záloze na bocích a muži předstírají, že ustoupí a zničí nepřítele. Toho využily skytské kmeny Gótů proti římskému císaři Deciovi, když překročili Dunaj a napadli Thrákii a vedli proti němu otevřenou válku kolem Moesie.“
Trebonianus Gallus, který se stal císařem po Deciově smrti, vyjednal s Góty pod nátlakem smlouvu, která jim umožnila ponechat si kořist a vrátit se do svých domovů na druhé straně Dunaje. Je také možné, že souhlasil s placením ročního tributu výměnou za slib Gótů respektovat římské území. Tato ponižující smlouva, současné šíření moru s jeho ničivými účinky a chaotická situace na Východě se sásánovskými invazemi zanechaly Gallovi mezi pozdějšími římskými historiky velmi špatnou pověst. Potter však naznačuje, že před porážkou u Abritu nebyla situace tak vážná, aby dostupné římské síly nebyly schopny invaze zvládnout. Proto je to Deciovo špatné rozhodování, které bylo zodpovědné za katastrofální zvrat událostí. V každém případě T. Gallus neměl jinou možnost, než se Gótů co nejdříve zbavit.
Zdroje :
Thomas Banchich, Eugen Lane: The History of Zonaras from Alexander Severus to the Death of Theodosius the Great.
Zosimos: Stesky posledního Římana, 1983
Jordanes: Gótské dějiny, 2012
Sextus Aurelius Victor: Liber de Caesaribus na Lacus Curtius
Strategikon: Handbook of Byzantine Military Strategy (Internet archiv by George Dennis )
Goldsworthy, Adrian, The Fall of the West. The Death of the Roman Superpower. London 2009.
Mitthof, F., Martin, G., Grusková, J.: Empire in Crisis: Gothic Invasions and Roman Historiography, 2017 in Tyche Supplementband Nr. 12, 2020
Martin, G., Grusková, J.: “Scythica Vindobonensia” by Dexippus(?): New Fragments on Decius’ Gothic Wars, 2014
Thomas Burns: A History of the Ostrogoths,
Burche, A.: The Battle of Abrittu, the Imperial Treasury and Aurei in Barbaricum, 2013
Heather, P.: Gótové, 2002
- McMahon: “Another View of Trajan Decius”, in De Imperatoribus Romani www.roman- emperors.org/decius/htm, 2002
Doležal, S.: Interakce Gótů a římského impéria ve 3. – 5. stol. n. l., 2012
Christopher Mallan, Caillan Davenport: Dexippus and the Gothic Invasions: Interpreting the new Vienna Fragment (Codex Vindobonensis Hist. gr., ff. 192 – 193)
- Martin, J. Grusková: „Dexippus Vindobonensis“ (?) Ein neues Handschriftenfragment zum sog. Herulereinfall der Jahre 267/268
