Claudiův chrám v Římě a jeho podzemí
Tato sakrální stavba byla zvána latinsky Templum Divi Claudii nebo zkráceně jako Claudium, zaujímala velký prostor na Caeliu, jednom ze sedmi římských pahorků.
Historie
Stavba Claudiova chrámu na collis Caelium byla zahájena Agrippinou, čtvrtou manželkou císaře Claudia (vládl 41 – 54 n. l.), po jeho smrti v roce 54. V roce 59 byla Agrippina zavražděna svým synem, císařem Neronem, její a Claudiova smrt umožnila Neronovi zahájit vlastní stavby. Nero přestavěl masivní pódium postavené jako základna nedokončeného chrámu pro své vlastní potřeby. Východní stěna byla přeměněna na velké nymphaeum neboli fontánu, aby ozdobila výhled z Neronova nového paláce, Domus Aurea, na přilehlém kopci Oppius. Nymfeum (nymfaeum) bylo tvořeno stupňovitými sloupy, půlkruhovými a obdélníkovými výklenky, což byly velmi populárními architektonické prvky antiky; pravděpodobně obsahovalo uprostřed velké sousoší.
Archeologické vykopávky potvrzují, že voda stékala z vrcholu nymfea dolů do čtyřech nádrží, které se zase vlévaly do obrovského bazénu v údolí, nyní vyplněném Koloseem, které bylo v době Nerona středobodem zahrad patřících k Domus Aurea. Aby zásobil své nymfeum vodou, postavil Nero na pahorku Caelium nádrže a postavil nový vedlejší akvadukt, který vedl vodu na kopec z Aqua Claudia. Tato větev, známá jako Arcus Neroniani, vstoupila u Porta Maggiore a běžela dva kilometry na západ na jižní stranu Caelia, kde končila ve struktuře zvané Aqueductium (viz obrázek níže na fragmentu). Odtud odbočovalo potrubí podél kopce na sever a přiváděla vodu do struktury nymfea a chrámu Claudia.
Císař Vespasianus zrekonstruoval Claudiův chrám (jak dokládá Seutonius) a založil náboženský spolek věnovaný uctívání Claudia, známý jako sodales Augustales Claudiales, kteří jsou doloženi v CIL 6,1984-1988 a rovněž je zmínka u Tacita. Jejich budova sousedila s chrámem na jeho jižní straně. Fragment Forma Urbis, který zobrazuje jižní konec chrámového komplexu, ukazuje apsidální budovu před schodištěm a rampou, která vedla do chrámu, která byla pravděpodobně sídlem tohoto sdružení.
Poslední zmínka o chrámu je ze 4. století a není známo nic o tom, co se s ním stalo po Vespasianově přestavbě. Rodolfo Lanciani se domníval, že mohl podlehnout zkáze již v polovině 4. století, kdy hlavice z jednoho z pódiových sloupů na západní straně byla znovu použita v domě Jana a Pavla. Bazilika Santi Giovanni e Paolo al Celio byla postavena nad tímto domem na konci 4. století v roce 398 senátorem Pammachiem. V domě, který je přístupný, se nechá sestoupit po schodech ke zbytkům nymfea, kde se nacházejí fresky z 3. stol. n. l., znázorňující bohyni Proserpinu (Persefonu), při návratu z podsvětí, to je interpretováno jako návrat jara a freska s geniem, obklopeného ptáky.
Popis chrámu
Známé pozůstatky jsou ze čtyř stran obrovské základny (180 x 200 m s výškou 15 až 20 m), nic nezbylo z nástavby chrámu, ktou byl především vlastní chrám, ke kterému se stoupalo po dvaceti schodech. Na fragmentu Forma Urbis Romae ukazuje na prostylový, hexastylový stylový chrám se čtyřmi schody umožňující přístup na pódium chrámu. Dlouhé úzké pruhy na fragmentu kolem chrámu byly identifikovány jako živé ploty a i když Martialis nazývá budovu porticus, na kresbě není patrný žádná krytá kolonáda, portik. Vedle chrámu jsou viditelné záchody na jižním okraji chrámu, nebyly zcela určitě přístupné z podia chrámu. Základna je na některých místech stále k vidění, především podél ulice Via Claudia stále stojí mohutné oblouky.
Budovy na místě Claudiova chrámu
Západní strana základny byla postavena z travertinu a některé pozůstatky byly začleněny do zvonice baziliky Santi Giovanni e Paolo. Severní stranu tvořila řada klenutých místností. Za dob Nerona zde byly fontány a zbytky jedné z nich, sestávající se z lodní přídě s kančí hlavou, zde byly nalezeny a jsou nyní v Kapitolských muzeích. Vespasianus následně snížil spotřebu vody a vrátil ji k civilnímu použití. Východní strana je nejzachovalejší a zde lze zaznamenat změny provedené Neronem. Tato oblast byla znovu objevena, když byla v roce 1880 postavena nová silnice, Via Claudia. Mramorové hlavy sloupů z Claudiova chrámu byly použity v bazilice Santa Maria degli Angeli a dei Martiri postavené na části Diokletianových lázní. Obecně se soudí , že nalezené sochy vytesané ze vzácné egyptské droby (sedimentární hornina), představující Agrippinu a Claudiova syna Britannica, byly součástí výzdoby chrámu. Možní i z toho důvodu, že Agrippina je na soše znázorněna se zakrytou hlavou a s korunou, což je zobrazení kněžky zbožštěného Claudia. V blízkosti také byly nalezeny dva mramorové trůny.
Na jihozápadní straně stojí budova Casino Salvi navržená architektem Gasparem Salvim v roce 1835 pro papeže Řehoře XVI. Tyčí se nad přístupovým schodištěm na terasu Claudiova chrámu. V současné době jsou zde části sbírek Městského antikvariátu.
Podzemí
Areál baziliky svatých Jana a Pavla, vybudované ve 4.–5. století poblíž ruin antického chrámu Božského Claudia, ukrývá méně známé a tajemné podzemí, které se rozprostírá pod římskou budovou. Jde o soustavu římských lomů, hloubených již od 4. století. př. n. l., který se rozkládají na více než dvou kilometrů v řadě místností: labyrint, který ukrývá netušenou síť jezer, kde voda dosahuje 10º C. Analyzovaná voda je bakteriologicky čistá, avšak původ těchto malých tůní, jejichž hladina se v průběhu roku výrazně mění, není dosud znám. Neví se, zda zda se jedná o vodonosnou vrstvu – Celium je ve skutečnosti známé svými prameny – nebo zda jde pouze o jezírka vytvořená zavlažováním zahrad kláštera. Rodolfo Lanciani byl jediný, kdo vytvořil (přibližný) plán suterénu.
V letech 2004 až 2006 prováděla společnost Underground Rome jménem zvláštního dozoru pro archeologické dědictví Říma nové mapování podzemí. Tunely vyhloubené do horniny (tufu) svědčí o jeho funkci lomu, činnosti, která musela trvat mnoho staletí (snad ještě před stavbou chrámu), protože bylo zvykem hledat surovinu co nejblíže. Tuf byl materiál používaný velmi často na stavbách, například tufové části (caementa) ponořené do malty daly vzniknout opus caementicium, zásadnímu v římském stavitelství, stejně jako dlažba republikánské éry, která se skládala z bloků tufu; proto mohlo podzemí Claudiova chrámu plnit svou funkci lomu již od dob republikánského Říma. (Podzemní Řím).
V současné době je suterén přístupný ze západní strany základy chrámu po schodišti, kterým se sejde až na původní římskou silnici. tunely jsou nejzajímavějším aspektem suterénu Claudia, je jich 16 a jsou rozděleny do dvou typů:
1– část se používala k vynesení tufu na povrch, jsou širší než ostatní a ústí několik metrů nad zemí
2– ostatní (většina) měří asi 90 cm v průměru rovnajícím se třem římským stopám, jsou vybaveny pedarole (schody vykopané do tufu, kterými se chodilo nahoru a dolů), sahají až na zem,
Zdroje:
Tacitus: Annales ( Letopisy) 1.54
Seutonius: Božský Vespasianus 9
Lanciani, R.: The Destruction of Ancient Rome, 1929
Stanford Digital Forma Urbis Romae Project, 2020
Gradozzi, M.: Cave sotto al tempio di Claudio al Celio
Platner, S, B.: Tempio of Claudius str. 120 – 121, 1929
Stanford Digital Forma Urbis Romae Project: http://formaurbis.stanford.edu/plate.php?plateindex=15 https://www.maquettes-historiques.net/P38.html
