Syagriovo království (Regnum Syagrii) 2. díl
Díl 2 – Děje, které předcházely tzv. Syagriově říši
V době fragmentace západní části římské říše se odehrál velký nápor hunského kmenového svazu a dalších germánských kmenů sil, který měl vrchol v roce 451 ve slavné bitvě na Katalaunských polích, kde spojené síly Římanů, které vedl Flavius Aëtius a Visigótů krále Theodericha porazily Huny a jejich porobené kmeny. V roce 454 umírá rukou císaře Valentiniana III. (425-455) patricij Flavius Aëtius a římský Západ tak přichází o schopného vojevůdce a vzápětí o neschopného císaře, když jej zabili Aëtiovi vojáci Optila a Thraustila. Po smrti Valentiniana III. se stává císařem ten, který možná stál v pozadí vraždy jak Aëtia, tak i císaře, Petronius Maximus. Vládl však krátce (březen 455 – květen 455). Petronius Maximus se chtěl po zavraždění Aëtia stát vrchním velitelem jako magister utriusque militiae, ale císař Valentinianus III. na radu eunucha Heraclia odmítl, nepřál si dalšího silného muže s rozsáhlými pravomocemi, což nemohl Petronius Maximus unést a jak popisuje fragment Jana z Antiochie (Ioannis Antiocheni) bohužel neexistence smlouvy s barbary (ten, který by ratifikoval smlouvu, Valentinianus, byl již díky útoku bojovníků zavražděného Aëtia mrtvý) vedla krále Vandalů Geisericha k útoku na Itálii, který vyvrcholil dobytím a čtrnáctidenním pleněním Říma v červnu roku 455. Obyvatelé Říma si zchladili žáhu na císaři Petroniovi Maximovi, kterého zabili, když se dozvěděli, že je Geiserich na cestě do Itálie.
Eparchius Avitus (vláda 455 – 456 )
Po krátké, ale dramatické epizodě vládnutí Petronia Maxima, byl s pomocí Vizigótů a galských vojenských a politických špiček dosazen na trůn galorománský aristokrat a senátor Marcus Maecius Flavius Eparchius Avitus (vládl 455 – 456), jeho dcera Papianilla byla manželkou významného básníka, kněze a řečníka Sidonia Apollinara). Avitus měl za sebou bohatou vojenskou dráhu. Bojoval s Aëtiem proti Juthungům, Burgundům, Hunům a patrně získal vojenský úřad magister militum per Gallias a zřejmě v letech 439 a 440 zastával v té době již civilní úřad praefectus praetorio pro Galii. Zúčastnil se pod Flaviem Aëtiem slavné bitvy na Katalaunských polích proti Hunům s významnou pomocí ještě před bitvou, když přesvědčil vizigótského krále Theodoricha, aby se střetnutí účastnil. Avitus jako císař nebyl uznán východním dvorem. Jeho vojevůdce Ricimer, který měl svébského otce a matku dceru vizigótského krále Walii, porazil Vandaly u Agrigenta na Sicílii, když odrazil invazní loďstvo o síle 60 lodí a podruhé přímo na moři u Korsiky. V Římě však rostla nespokojenost s vládou Avita, příčinou byl nedostatek potravin a tak se nakonec vzbouřili magister militum Ricimer i comes domesticorum Maiorianus. Císař byl u Piacenzy poražen a brzy nato umírá.
Iulius Maiorianus (vládl 457 – 461)
Teprve nyní se dostaneme k začátku zvláštního útvaru v Galii, který byl Řehořem z Toursu nazván Syagriovým královstvím. Protože byl Ricimer barbarského původu, nepřipadalo v úvahu, že by byl jmenován císařem. Proto byl teprve po 5 měsících, v roce 457 byl vyhlášen nový císař Iulius Maiorianus, úzce spjatý s Ricimerem. S jeho vládou jsou spjaty snahy o zlepšení situace západní části říše. Jeho snaha o rekonstrukci Gallie i Hispánie je známa především díky sbírce Novellae Maioriani, která se později objevila v lex Romana Visigothorum v roce 506. Součástí jeho nařízení bylo prominutí daňových nedoplatků, které byly tak velké, že by stejně nebyly nikdy zcela doplaceny. Z pohledu zachování budov je velmi důležitá novela o veřejných budovách, která zakazovala pod tvrdým trestem ničení především pohanských budov a chrámů. Jeho snahy byly bohužel jen krátkou epizodou v dějinách pozdní antiky a zániku západní části římské říše. Především se tak snažil o obnovu západní části římské říše a byl jako velitel dost úspěšný v bitvě u Vicus Helena v roce 447 nebo 448 proti králi sálských Franků Chlogiovi (Chlodion), který měl syna Merovecha, zakladatele dynastie merovejských a franských králů).
Ægidius, zakladatel říše († 465)
Nyní se dostáváme k „zakladateli“ Syagriovy říše, k jeho otci Ægidiovi, který byl jedním z Maiorianových důstojníků a předtím i Flavia Aëtia. Ægidius pocházel z Galie, z římského města Tornacum, dnešní Tournai. Předpokládá se, na základě jména jeho syna, že se narodil v aristokratické rodině Syagrii. Ægidius sloužil pod Aëtiem během jeho kampaní proti Hunům jako magister militum. S Maiorianem táhl v roce 458 proti Vizigótům a společně je vytlačili do Akvitánie. Ægidius byl poté jmenován velitelem v Galii, magister militum per Galias, tím začíná příběh o domnělém království Soissons. Tato doména sousedila na jihovýchodě s Burgundy, na jihozápadě s Vizigóty, na západě s Alany a na severu se Sasy a Durinky. Zbytek kolem Rýna pařil oblastem ovládaným Franky. Podobně se zachoval římský velitel Flavius Magnus, který sídlil v Narbonnské Galii, kterou „předal“ Maiorianovi a byl odměněn místem prétoriánského prefekta pro Galii a konzulstvím v roce 460.
Ægidius byl v roce 457/458 obléhán v Arles Vizigóty pod velením jejich krále Theodoricha II. (426-466), jehož společně s Maiorianem poté porazili, když ve stejném roce se vítězně střetly jejich římské jednotky a foederati znovu s Vizigóty v důležité bitvě u Arelate (dnešní Arles), v důsledku porážky byl Theodorich II. nucen se vzdát římského území v Hispanii a uznat, že je římským vazalem. V roce 458 dobyl Ægidius Lyon, který měli v moci Burgunďané. Když byl Maiorianus zabit na příkaz Ricimera v roce 461, Ægidius si zachoval vlastní vládu ve zbytcích římské Galie a možná také slíbil věrnost východořímskému císaři Leonu I., opakovaně také hrozil vpádem do Itálie proti císaři Libiu Severovi (vládl 461 – 465), kterého neuznal jako císaře protože si uvědomoval, že císař je jen loutkou v rukou Ricimera, ale díky obavám z tlaku Vizigótů, podporovaných Agrippinem, se invaze neuskutečnila. Ricimer v Itálii jmenoval (prostřednictvím císaře Libia Severa) Agrippina, kterého předtím obvinil Ægidius ze zrady, novým magister militum per Galias, ale na Ægidiovu moc to nemělo žádný vliv. Po Agrippinovi jmenoval ještě v roce 464 nového prefekta Galie Arvanda, ale zda to bylo ještě života Ægidia není jisté.
Bitva u Orleansu (Aurelianorum Civitas) v roce 463
Ægidius, který byl v jím ovládané doméně obklopen Burgunďany, Vizigóty a Franky, ale z nich především Vizigóti představovali hrozbu, protože byli Ricimerem, jenž zbavil Ægidia titulu magistr militum v Galii (per Galias), povzbuzováni v nárocích na jeho území. Navíc jim byla přiřčeno území Septimanie, oblast při pobřeží Středozemního moře, odkud se mohli rozšiřovat na sever na úkor Ægidia.
Ægidius se však spojil s kmeny, které sousedily s Góty a cítili se rovněž ohroženy, to znamená Alany, Armoriky, Franky a vytvořil tak alianci namířenou proti Vizigótům. Nepřátelství vyvrcholilo bitvou u Orleansu v roce 463, vítězstvím Ægidia a smrtí vizigótského velitele Federica, bratra Theodoricha II. Řehoř z Toursu se zmiňuje o účasti krále Franků Childericha v bojích v této době a předpokládá se, že většina Franků byla na straně Říma, minimálně jako foederati. Jeho účast v bitvě u Aurelianorum civitas není nijak potvrzena, ale je možná. Po bitvě se Ægidius mohl více soustředit na odražení častých nájezdů Odoakerových Sasů.
Franský král Childerich.
S velkou pravděpodobností stál na straně Ægidia v té době franský král Childerich. Vládl západní části římské říše a byl vojenským a civilním velitelem (dux provinciae Belgicae II) v římské provincii Belgica Secunda, což potvrzuje dopis církevního představitele, biskupa Remigia po nástupu na trůn jeho syna Chlodvíka I., který jej oslovuje jako toho, kdo se ujal správy provincie. Fakt, že byl římským generálem, potvrzuje pohřební vybavení jeho tomby, fibule cruciforme ve zlatě; takové brože nosili vysocí římští úředníci a na pravé rameno si připevňovaly důstojnický plášť paludamentum a prsten se jménem (CHILDERICI REGIS). Na rytině je zobrazen v plášti a s dlouhými vlasy, což byl u Franků symbol královské linie. Zbraně jako kopí, vrhací sekyra francisca a především dlouhý meč a krátký jednosečný scramasax. Velmi jemné ornamenty na zbraních připomínají východořímské a sassánovské techniky vytvořené na Východě a distribuované jako diplomatické dary. V postavě Childericha se pojí dvě stránky, římská a barbarská, růst franské moci se tak děl na pozadí foederátní smlouvy, která ani po Aëtiově smrti nebyla zrušena.
Řehoř z Toursu vypráví o vyhnání franského vůdce Childericha někdy po roce 457 a následném zvolení Ægidia Franky za jejich krále. Trvalo osm let, než se vrátil Childerich. To se zřejmě nezakládá na pravdě. Zmatení mohlo být způsobené tím, že polní armády, comitanenses byli ve velké míře spíše franské, než galořímské a tak z velitele se mohl „stát“ panovník.
Po bitvě u Orleans se Ægidius pustil do obléhání opevněného města Chinon, jak uvádí Řehoř z Toursu, odkloněním zdroje, který město zásoboval vodou. Obyvatelé Chinonu byli ale zachráněni příchodem deště, který Ægidia donutil zrušit obléhání. Zatlačením Vizigótů po bitvě u Orleans a možná i Sasů směrem na Angers se Ægidiovi podařilo udržet galorománskou enklávu mezi Loirou a Sommou. Spojil se s Bretonci z Armorica a dost se spoléhal na Sálské Franky, kteří sloužili jako foederati v jeho armádě. Podle všeho je možné, že poté ztratil svou autoritu nad Franky ve prospěch Childericha I., který se vrátil z Durynska snad v roce 463 a kterému postoupil provincie Kolín nad Rýnem, Trevír a Tournai.
