Vápenné pece, calcaria
Je všeobecně známé, že nelze naše normy chování, kultury a morální zvyky aplikovat zpětně na události, jež se odehrávaly před 1 700 lety, nicméně je dobré o tom hovořit právě se zřetelem na možnost opětovného chování lidstva s ohledem na kulturu a život lidí na celé planetě.
Během pozdní antiky a především na začátku středověku začíná pravděpodobně nejsmutnější období osudu antických památek. Přesně řečeno, pohanských mramorových památek často z pohledu křesťanů, které se buď rozbily nebo se znehodnotily anebo se velmi často ocitly v pecích, nazývaných calcaria a v nich byly zničeny na prach, doslova. A i když dvakrát vydrancovali Řím barbaři (410 a 455) a dost uměleckých děl zničili nebo si odnesli, stále zůstávala obrovská suma uměleckých děl a mramorových částí. Část devastace padá na vrub prudkého a nekompromisního postupu křesťanů a velká část na doslova rabování památek ve středověku. Starověká sláva věčného města se tedy stala obrovským a pohodlným kamenolomem.
Ačkoli příchod humanismu ve 14. stol. obnovuje větší zájem o antickou kulturu a filozofii a připravuje tak cestu k renesanci, inspirované klasickým starověkem, tak i po tomto datu se ničí antické dědictví. Není možné zde všechny excesy pozdní antiky a středověku popsat, protože jich bylo hodně. Snažím se popsat události, tedy i s těmi, která jsou běžně uváděny, ale mají dnes i rozdílnou interpretaci.
Seznam který uvádí, že ve 4. století n. l. zahrnovaly památky Říma seznam uvedený na slidu. Notitia urbis Romae Regionum a Curiosum urbis Romae regionum z let 334 – 357: chrámy a svatyně 424, sochy z drahých kovů 80, sochy ze slonoviny 77, jezdecké sochy 22, triumfální oblouky 36, bronzové sochy 3 785 (!), cirky 2, amfiteátry 2, divadla 3, baziliky 10, lázně 11 fontány 1 212, luxusní obydlí typu domus 1 790, Mramorové sochy: nespočítaně.
Nikdo se neobtěžoval počítat mramorové sochy, protože se říkalo, že Řím měl dvě stejně velké populace, jednu živou a druhou mramorovou a ve městě žily stovky tisíc lidí! Mohou však rabování Gótů po tři dny, čtrnáctidenní řádění Vandalů nebo jiných útočníků vysvětlit zmizení obrovského množství mramoru a kamene, jenž byly součástí množství chrámů nebo mramorových soch, příliš početných na to, aby se daly spočítat? Nelze kvantitativně spočítat množství mramoru, jenž bylo součástí obložení nebo podlah (opus sectile) a tvořilo vybavení nejen chrámů, ale rovněž i soukromých sídel Římanů. Jak jsme řekli, velké množství památek zmizelo v calcare, vápenných pecích. Proč se tak dělo? To bylo ze dvou důvodů.
Potřeba vápna
1 – Potřeba vápna vedla k devastující činnosti blízko antických měst nebo přímo v těchto lokalitách, která spočívala v pálení mramoru v pecích (calcare), kde se mramor rozpadl na prach, který byl požíván jako vápenná přísada do malty. Technika vyrábění vápna není zcela krátkodobý proces. Vápencové bloky nebo mramor se nejprve zahřívaly na 830 st. C, to se nazývá kalcinace. Doba zahřívání a chladnutí mohla trvat dva až tři týdny. Poté se ještě vápno muselo upravit hydratací, teprve poté mohlo být použito jako součást malty. Některé pece byly velmi rozměrné. V Ostii je J. T. Bakkerem dobře popsána pec o průměru 4,45 m a výšce 6 m, u které byly nalezeny sochy císařů Traiana a Hadriana. Dokument z roku 1191 n. l., vydaný papežem Celestinem III., zmiňuje místo v Ostii zvané calcaria. Toto je odkaz na vápennou pec, ve které se starodávný mramor pálil na maltu.
Křesťanské důvody
2 – Rané, ještě antické křesťanství odmítalo kulturní dědictví pohanské antiky. O boření antických chrámů a rozbíjení soch čteme v Libaniově řeči „Na obranu chrámů“, z roku 390 n. l.. Tyto akce byly zpravidla podněcovány a vedeny asketickými mnichy, kteří v antické vzdělanosti viděli jen jeden z projevů světské rozmařilosti, kterou potírali. Zatímco státní byrokracie i mnoho církevních hodnostářů byla vzdělána v tradičním antickém školním systému, mniši byli nevzdělaní a nepřátelští. Libanios ve svém díle o nich hovoří jako o lidech „kteří opustili své kleště, kladiva a kovadliny a činí si nárok na diskuze o nebi a i o těch , co v něm sídlí“ Je nutné podotknout, že Libanios nebyl zcela nesmlouvaný filosof i když podporoval císaře Juliana, naproti tomu mezi jeho žáky patřili významní křesťané Joannés Chrysostomos (Jan Zlatoústý) nebo Gregórios (Řehoř) z Nazianzu. Křesťanství mohlo považovat, a také se tak dělo, ničení a pálení mramorových částí budov a soch jako skutečné vítězství své víry i ve vizuální oblasti a stalo se nábožensky (a politicky) pro ně smysluplným aktem, který v jejich očích dovršil přeměnu z pohanské na křesťanskou společnost. Jde tedy o ničení, ale nepochybně mnoho artefaktů zmizelo ve vápenkách, jen to není explicitně zachyceno dobovými autory.
Projevy vyžadující ničení se staly významnými ve 4. a 5. století, ale odpor vůči sochám antického pojetí již vyjádřil křesťanský spisovatel Tertullianus v první polovině 3. stol. n. l., když bědoval nad všudypřítomností „Satana a jeho andělů ve městě“. Zejména Životy svatých otců vypráví strhující příběhy, ve kterých křesťanská komunita pod vedením dotyčných svatých násilně strhává výhružné a podezřelé sochy a rozbíjí je. Protože, jak poznamenává Peter Stewart „obrazoborectví nebylo o tom, že by mělo být pácháno násilí, ale o tom, že by mělo být vidět násilí“.
Umístění ve středu antických měst ukazuje nejen na snadnost dopravy materiálu, ale také na vizuální efekt, který byl vyvolán vlečením mramorových soch a ostatního materiálu do pecí, či jejich skladů. Opětovné použití mramoru v pecích nacházejících se ve městech tedy bylo nejen účinné pro výrobu vápna, ale také se zdálo, že je symbolem pomsty křesťanů vůči pohanství.
Paolo Lenzi se věnoval výzkumu vápenných pecí v bývalém přístavu Ostii u Říma, kde bylo identifikováno 25 míst (it. fornaci) přímo ve městě a v blízkém Portu. Na obrázku je jedna z nich, která se zčásti zachovala. Výška 6 m a průměr 4,5 Naštěstí některé epigrafické nápisy, části sarkofágů a sochy, byly nalezeny nedaleko těchto pecí, na místech, kde byly vytvořeny skládky mramoru, takže těsně unikly zkáze a mohly se tak instalovat v blízkých archeologických lokalitách. Lze si představit, že lidé se zdráhali pálit hlavy (portréty), cítili se kvůli tomu nepohodlně nebo z pověrčivosti. Zachovalo se hodně byst oproti celkovým sochám.
Pece existovaly po celé říši, všude tam, kde se nacházely stavby s velkým podílem mramoru. Namátkou můžeme vybrat velkou pec v Butrintu (v dnešní Albánii), která byla postavena přímo u bývalého fora s výškou více jak 7 m a vznikla těsně po zániku antického města v první pol. 6. stol. Pec byla nalezena v tzv. Augusteu ve Veliích, také v Etrurii, v obcích Capena, Morlupo, v Římě Krypta Balbi, Ostia, Blízký východ apod. Že byl tento způsob získávání vápna používaný v celé říši za pozdní antiky, dokládá také studie B. Rick o chybějících památkách vytvořených z mramoru v okolí maloasijských měst Bosra, Scythopolis (dnešní Bejt Še’an) a Sard v Turecku, kde byly rozmístěny pece přímo v těchto městech nebo v jejich blízkém okolí.
Zákaz odstraňování soch a mramoru
I když četné císařské edikty z pol. 4. stol a začátku 5. stol. obsažené v Codex Theodosianus zakazují odstraňování soch a ozdobného mramoru z veřejných budov, dělo se tak mnohdy v rámci tažení nového státního náboženství proti pohanům a výzdobě jejich chrámů; množství ediktů však naznačuje reakci na akt enormního ničení pohanských soch a budov. Codex Theodosianus 9.17.2 v roce 349); 9.17.4 (v roce 356); 15.1.1 (v roce 357); 16.10.8 (v roce 382); 15.1.25 (v roce 389); 16.10.15 (v r. 399); 15.1.43 (v r. 405). Například syrský biskup Jacob ze Sarugu (Homily: 375-80) v 6. stol. poznamenává, že se pohanské sochy staly hromádkou fragmentů „…… vytvořených k vyvolání smíchu a opovržení„. Eusebius z Caesareie (Vit. Const., 3.54) píše ve 4. stol.: „Jakákoli část materiálu (sochy) se zdála cenná, rozbila se a roztavila v ohni„. Je dobré uvést, že Eusebius mohl myslet i sochy ze zlata, stříbra nebo mosazi, kde byla vysoká míra hodnoty materiálu. I tak jde o stěží vyčíslitelnou ztrátu a navíc jiní, pozdně antičtí autoři, při popisu ničení nerozlišují mezi drahými kovy a mramorem.
Zničení například mramorových soch může být dobře ilustrováno osudem “pretiosissima deorum simulacra“, nejvzácnějších obrazů bohů, které císař Augustus umístil do hlavních svatyní na křižovatkách hlavních tepen města v letech 10-7 př. n. l. Malé chrámky, svatyně, se nazývaly Compita (obr. nahoře). Počet těchto svatyní (se sochami) – byl asi 200 v době Augusta – byl zvýšen na 260 opět v roce 73 n. l. a na 324 na počátku 4. stol. Občanům Říma poskytlo téměř kompletní chronologickou řadu děl řeckého výtvarného umění. Co se stalo ze všech těchto ‚nejcennějších obrazů‘? Uvážíme-li, že se dochoval pouze jeden sokl a čtyři podstavce z této nesrovnatelné série, nemůžeme pochybovat o tom, že tři sta dvacet čtyři „nejcennějších obrazů“ řeckého řemesla, které patřilo ke svatyním, sdílelo stejný osud jako většinu z chrámů, — byly rozbity na kusy a kusy házeny do vápenek nebo zabudovány do zdí nových budov, jako by to byly nejlevnější sutiny.
Vápenné pece v pozdní antice a středověku
Vápenné pece byly činné ve 4., 5., 6., 7. a dokonce v roce 1191, ještě v roce 1427 jsou doloženy pece ve vztahu k římskému Capitoliu a dokonce v roce 1831 musel Carlo Fea, ředitel vykopávek v Římě, zabránit vhození mramorové výzdoby do pece! Tak to je s vykřičníkem.
Pecí bylo obrovské množství. V samotném Římě existovala čtvrť zvaná Calcararia (obrázek nahoře), kostel stojící v tomto místě měl název Santa Lucia de Calcararia, označení na mapce červenou šipkou. Slavný archeolog Rodolfo Lanciani píše, že „neexistovala žádná pozoruhodná památka z mramoru, která by neměla svojí konkrétní pec, calcare“. Tím podtrhuje rozšíření starověkých pecí i na začátku středověku i během něj a popisuje osud chrámu Svornosti (Concordia). Chrám na úpatí Kapitolu stál ještě v době papeže Hadriana I. (772-795), kdy byl nápis na jeho průčelí zkopírován naposled. Byl srovnán se zemí kolem roku 1450.
Crypta Balbi a Jupiterův chrám
„Když jsem poprvé navštívil Řím,“ popisuje v roce 1403 humanista Poggio Bracciolini, „viděl jsem Chrám Svornosti téměř nedotčený (ædem fere integram), postavený z bílého mramoru.“ Od té doby Římané chrám bourali a přeměnil stavbu na vápenku. Míst, která byla identifikována jako pece na výrobu vápna a souvisela s pozdně antickou a raně křesťanskou dobou, se nacházejí po celé bývalé římské říši a to jak na Západě, tak na Východě, ale největší koncentrace byla ve velkých městech. Na obrázku je jasně viditelná oblast část Říma nazývaná Campus Flaminius s množstvím různých sloupořadí 5 (portik), 15 chrámů (tempio) a 2 divadla (teatro), circus Flaminius a kde je tzv. Crypta Balbi označená červeně. Mezi velké pece zcela určitě patřila pec v Cryptě Balbi a dnes je ještě stále vidět část pece. Na obrázcích je vidět současný stav a na druhém rekonstrukci pece.
Velký Jupiterův chrám na konci Forum Romanum byl částečně vypleněn za vpádu Vandalů v roce 455, kteří odnesli sochy a polovinu střechy zbavili pozlacených bronzových tašek. Od té doby bylo místo využíváno jako kamenolom a vápenka do té míry, že zůstal pouze jeden fragment sloupu. I když ve středověku začalo období, kdy velmoži sbírali antické sochy a artefakty, vápenné pece ale stále existovaly, ještě v 17 stol.
Raffael Santi
Známý malíř a architekt Raffael Santi píše začátkem 16. století papeži, kterým byl milovník umění a požitkář Lev X. (Medicejský):
„cítím obrovský zármutek při pohledu na to, co byste téměř mohli nazvat mrtvolou tohoto velkého, vznešeného města, kdysi královny světa, tak krutě zmasakrovaného. A přesto, proč si stěžujeme na Góty, Vandaly a další zaryté nepřátele latinského jména, když ti samí muži, kteří jako otcové a strážci měli bránit ubohé ostatky Říma, ve skutečnosti strávili spoustu času a energie snahou zničit ty relikvie a vymazat jejich paměť? Kolik pontifiků, Svatý otče, dovolilo starověkým chrámům, sochám, obloukům a dalším budovám, aby se staly kořistí ničení a spolčení? Kolik malty bylo vyrobeno ze soch a jiných ozdob starověku? Zašel bych až tak daleko, že bych řekl, že celý tento nový Řím, který je dnes k vidění, jakkoli velkolepý, nádherný a úžasně ozdobený paláci, kostely a dalšími budovami, je postaven pomocí malty vyrobené ze starověkého mramoru “.
Rafaelova výzva „zajistit, aby to málo, co zbylo z této prastaré matky slávy a renomé Itálie, nebyla zcela zničena a zničena ničemníky a ignoranty“, nebyla vyslyšena, protože nedlouho poté papež povolil svým služebníkům aby klidně zbourali co chtěli a vykopali tolik starodávného mramoru, kolik se jim zlíbí. Dokonce i papežův vlastní architekt si stěžoval, že „ruiny byly prodávány jako voly pro trh s masem“. Vedení města protestovalo, že „je jasně vidět, že starověky Říma každý den mizí kvůli hledání mramoru“
Pec v Rakousku
Nejblíže Česku se nechá vidět pec z římské doby ve městě Enns u Linzu. To je největší známá římská vápenná pec na sever od Itálie a nachází se poblíž severního rohu legionářského tábora Lauriacum / Enns. Nejzachovalejší pec lze navštívit ve speciálně vybudovaném přístřešku.
Starověké vápenky však obecně zůstali na okraji vědecké práce. Nejen, že jsou důkazy o vápenkách v archeologických nalezištích napříč římskou říší často špatně rozpoznány, ale jejich místo a role v tehdejší společnosti je také něco, o čem se obecně moc nediskutuje.
Prameny:
- Marcus Diaconus: Translated by G. F. Hill: The life of Porphyry, Bishop of Gaza, 1913
- Codex Theodosianus: translated by Clyde Pharr
Zdroje:
- Rick B.: Thrown into Limekilns, The Reuse of statuary and Architecture in Galilee from Late Antiquity onwards,
- J.T. Bakker: www.ostia-antica.org
- Deprez G.: https://lost-treasures-intolerance-greed.com/author.html
- Hernandez D.: Butrint´s death and ressurection: the mediavel lime- kiln in Roman forum
- Kristensen T.M.: Iconoclasm, early Christian Iconoclasm, Late antiquity
- Museo Nazionali Romano Crypta Balbi
- Scarponi S. A.: Fornaci da calce di epoca romana a mediavele in territorio capenate, 2017
- Spaces in Late antiquity? Cultural, Theological and Archeological Perspectives
- Jacobs, I.: Production to Destruction? Pagan and Mythology Statuary in Asia Minor, 2014
- Hall, Ch.: Assimilation or Destruction: The Christianization of Late Antiquity Statuary, 2017
- Moffat, S.: Temple Reuse in Late Antique Greece,2017
- Prchlík I.: Poslední pohané a jejich postavení v christianisovaném imperiu, 2012
- Leone A.: Topographies of production in North African cities during the Vandal and Byzantine Perioda, 2003
- Lanciani: Pagan and Christian Rome, 189, (online na LacusCurtius)
- Lanciani: Forma Urbis Romae, 1893-1901
- Lanciani: The Ruins and Eycavations of Ancient Rome: A Companion Book for Students and Travelers, 1897
- Stellati, G. Fiorentino: Fuel wood use in a lime kiln at Egnathia during Late Antiquity,
