Via Militaris (Via Diagonalis)
Jedna z velmi zajímavých římských cest je Via Militaris. Méně známá, ale za císařství velmi důležitá komunikace; 993 km dlouhá silnice vedoucí z římského města Singidunum (dnešního Bělehradu) do Konstantinopole; hlavní komunikace k obraně východních částí říše a byla postavena v 1. stol. n. l. (modrá linie na obrázku), někdy se nazývá také Via Diagonalis). Téměř čtyři století byla jednou z nejdůležitějších vojenských os, která držela římskou říši pohromadě a sloužila k rychlému přesunu římských legií. Vznikla v době císařů Nerona (37-68 n. l.) a Traiana (53-117 n. l.).
Byla pozemní cestou, která sloužila pro Řím podobně jako Via Egnatia, která se z Via Appia napojovala po trajektovém spojení mezi Egnatiem v Apulii a Dyrrachiem (dnes Durrës v Albánii). Představovala však přímější a kratší spojení mezi Římem a Byzancí než Via Militaris. Trajektové spojení však neumožňovalo rychlou přepravu velkých jednotek vojsk s těžkou technikou a jejich zásobami a zavazadly. Existovala minimálně dvě propojení mezi Via Militaris a Via Egnatia (podél řeky Vardar a cesta ze Serdiky do Thessaloniky).
Vybavení podél trasy
Výstavbou nového hlavního města římské říše, Konstantinopole, rostl i geostrategický význam Balkánu a jeho vojenských cest. Via Militaris měřila od Singidunum, Bělehradu do Konstantinopole 670 římských mil, tedy nějakých 990 km a byla lemována 31 opevněnými místy (castella) nebo alespoň jednotlivými věžemi (turres), 43 velkými stanicemi s kompletními službami (mansio, stationes) a přepojovacími stanicemi (mutationes), menšími stanicemi, kde se střídali koně (nebo muly). Samozřejmostí byly hostince, některé s ubytováním (tabernae, cauponae, stabula, hospitia). Mansio obvykle disponovalo vozy (cisium, essedum) a zpravidla byla tato místa vzdálena jeden den pochodu. Prodloužení do severní Itálie vedlo ze Singidunum přes Emonu (Lublaň) do Aquileje.
Výstavbou Konstantinopole se přesunulo druhé centrum říše do ke středu východní části a Balkán se stal zázemím nového centra. Dokonce i ve středověku zůstávala Via Militaris důležitým spojením mezi východem a západem. A byla používána křižáckými armádami postupujících do Palestiny, a to při prvních třech výpravách. Některá místa byla společná s Via Egnatia, ale až na jejím konci.
Silnice pro cursus publicum
Silnice byla využívána, tak jako jiné, i pro cursus publicus a tato služba byla přístupná pouze pro vojenské a poštovní účely, jinak byla využitelná pouze se souhlasem vlády. Je zajímavé, že se Notitia Dignitatum nezmiňuje o poštovní službě na Západě i když tam musela být k dispozici podobná služba. Cursus publicus byl pod gescí prétoriánského prefekta (kapitola II. Prétoriánský prefekt na Východě). Uvedený dokument je dalším důležitým pramenem zejména pro existenci osad a podél cest u silnic, trasu a vojenské jednotky k ní připojené, uvádí několik tisíc kanceláří v celé východní a západní organizaci říšské správy. Předpokládá se, že tento důležitý dokument byl sestaven buď koncem 4., nebo začátkem 5. století. Zejména Balkán je komplexně pokrytý a poskytuje tak neocenitelný přehled o armádní správě regionu tak, jak existovala za římské nadvlády ve 4. století.
Pozdní antika
Cursus publicus byl upraven za vlády Diokletiana a tetrarchů rozdělením na rychlou, cursus velox a pravidelnou službu, cursus clabularis. Prvá služba disponovala výměnou koní jak jezdeckých, tak i tažných, pomalá poskytovala pouze voly, takže byla využívána primárně pro transport. Zde je asi největší rozdíl mezi Via Egnatia a Via Militaris. Klasickým přesunem mohl cestovatel urazit 60 – 100 km za den, zrychleným tempem mohl urazit i 160 km za den, ale vždy záleželo na profilu tratě.
Od 11. století východořímská říše část záměrně opustila dlouhý úsek mezi Dunajem a městem Naissos (Niš), region známý jako „Bulharský les“, aby na jeho hranici vytvořil logisticky náročnou „zemi nikoho“.
Trasa silnice
O městech na této trase platí to samé jako o místech spojených s Via Egnatia. Geografický výběr terénu je mnohem příznivější než u Via Egnatia, která musela překonávat velké výškové rozdíly především v Albánii, Severní Makedonii a částečně i v Řecku. Horské průsmyky, kterými silnice Via Militaris prochází, jsou mnohem méně strmé, než by se dalo v daném regionu předpokládat a po celém svém průběhu silnice nikdy nedosáhne takových sklonů, které by učinily použití kolových vozidel nepraktickým, ne-li přímo nemožným. To je v ostrém kontrastu s cestou Via Egnatia, která je mnohem strmější, a to je jeden z hlavních důvodů, proč se Via Militaris objevuje často jako primární silnice.
Podél silnice byla velmi důležitá města, především Sremska Mitrovica nebo Viminacium. Velká část Via Militaris vede údolím řeky Velké Moravy v dnešním Srbsku až k městu Naissus (Niš), kde se stočila na východ k Serdice (Sofia) a znovu podél řeky Hebrus do Adrianapole a odtud již pokračovala po rovině do Konstantinopole.
Česká stopa
Na výzkumu silnice se ve své době věnoval i Čech, Konstantin Jireček (1854-1918) ve svém díle Die Heerstrasse von Belgrad nach Constantinopel und die Balkanpässe. Prag: Tempsky, 1877. Vědec K. Jireček byl dokonce ministrem osvěty Bulharska. Dnes je velmi těžké určit přesnou trasu této významné spojnice mezi Pannonií, Moesií a Konstantinopolí, existují jenom velmi malé úseky původní cest.
Jiná Via Militaris se nacházela v římském impériu v Arabii. Zajímavostí je, že trasa do značné míry odpovídá části trasy ikonického Orient Expresu, z Paříže do Istanbulu.
Důležitá města na trase silnice:
Singidunum (Bělehrad, Srbsko), Viminacium (Kostolac, Srbsko), Naissus (Niš, Srbsko), Remesiana (Bela Palanka, Srbsko), Serdika (Sofia, Bulharsko) Philippopolis (Plovdiv, Bulharsko), Hadrianopolis (Adrianopole, Edirne, Turecko), Arkadiopolis (Lüleburgas, Turecko), Byzantium (Konstantinopol, Zlatá brána)
Zdroje:
F. Singleton: A Short History of the Yugoslav Peoples, str.12
M.J. Larnach: All roads lead to Constantinopole , 2016
Larnach, M.: All roads lead to Constantinople: Exploring the Via Militaris in the medievel Balkans 600-1204, 2016
Via Militaris na wiki voayge
Sara Zani: D´Aquilée (Italie) á Singidunum (Belgrade): la route et le fleuve, 2019
A.H.M. Jones: Later Roman Empire, 1964
L. Lemcke: Imperial Transportation and Comunication from the Third to the Late Fourth Century: Golden Age of the Cursuss Publicus, 2016
From William Fairley, Notitia Dignitatum or Register of Dignitaries, in Translations and Reprints from Original Sources of European History, Vol. VI:4 (Philadelphia: University of Pennsylvania Press, n.d.).
Mapa: Wikimedia, autor: Cplakidas. Červená je Via Militaris
Mapa templářské poutnické cesty_ Brendon Wilson
