Sicílie – Eloro (Helloro)
Eloro – Helorus (Helloro)
Jako jedno z mála řeckých míst na Sicílii, bylo toto městečko založeno jako phrourion, spíše opevněná osada k kontextu starověkého Řecka (podobně jako římské castellum) než typická kolonie, nebylo tedy založeno jako ostatní města, ale jako podpůrné místo většího města, polis. V tomto případě Syrakus, které založily v podobném duchu další dvě místa Acre a Kasmenai a všechny tři města sloužili jako body vnější obrany Syrakus proti jak ostatním řeckým městům, tak i proti domácímu obyvatelstvu a lišila se od dalšího syrakuského města Kamariny, které bylo dost možná založeno jako obrana proti rostoucímu vlivu řeckého města Gely, založeného v r. 598 př. n. l. Vlastní Eloro ležící u ústí řeky Tellaro, takže uzavíralo pomyslnou půlkruhovou obranu Syrakus a spolu s Acre a Kasmenai kontrolovalo jihovýchodní část Sicílie. Eloro mělo navíc výhodu, že leželo u ústí řeky, které byla směrem na jih poslední řekou od Syrakus a proto definovala celou oblast spadající pod Syrakusy na jihu. Historici kladou vznik města na konec 8. stol. př. n. l., Eloro je tedy jedna z nejstarších řeckých lokalit na Sicílii.
Historie
Ve starověku se řeka Tellaro jmenovala Eloro a její ústí je zhruba 8 km od dnešního většího města Noto. Přímo u ústí je ve výšce okolo 20 m kopec, který se stal centrem založení nové kolonie. Místo je zmiňováno v literárních pramenech díky blízkosti místa, kde se odehrála bitva mezi Hippokratem z Gely a Syrakusany, kteří v bitvě r. 492 př. n. l. podlehli a také je zmiňována cesta, zvaná via Elorina. O místě je velmi málo spolehlivých zpráv a ty se víceméně podařilo potvrdit díky archeologickému průzkumu. Od roku 263 př. n. l. bylo Eloro pod nadvládou Syrakus a to je potvrzeno ve smlouvě mezi Hieronem II a Římem, pod který spadalo od r. 214 př. n. l. a bylo uváděno jako civitas. Značné množství uměleckých děl bylo odvezeno na počátku 1. stol. př. n. l., kdy byl kvéstorem Sicílie nechvalně proslulý Verres, známý svým drancováním Sicílie.
Obývaná plocha města zabírala okolo 10 ha a byla obehnána fortifikací v délce 1,4 km. Nejstarší část zdi leží blízko městské brány na severní straně a pochází ze 6. stol. př. n. l. Pseudoizodomická zeď byla klasicky tvořena dvojitou linií s vnitřním vyplněním (emplekton) o síle 2,8 m. Brána na západní straně byla později pozměněna pozdější úpravou ve 4. stol. př. n. l. K těmto stavebním úpravám patřilo vybudování čtvercových věží, které vyčnívaly ze zdí a vyztužovaly tak dost slabé obranné zdi. Na jihu byla identifikována brána vedoucí přímo k ústí řeky Tellaro.
Via Elorina byla postavena z kamenných částí, ve kterých jsou vidět stopy po kolech vozíků. Celkově je tvar cesty dán morfologií terénu. Severojižní cesta vznikla jako hlavní tepna města a byla překřížena ulicemi ve směru východ – západ. Dvě ulice byly odkryty uprostřed náhorního plata na východní straně, ve městě vytvářely ulice nepravidelné tvary bloků (např.100 x 28 m). Na severní straně byla malá trapezoidní plocha 25 x 15 m hraničící s dvěma budovami – portikem na východě a portikem na západě. V tomto prostoru byla Agora.
ihovýchodně od kopce byly odkryty další ulice s jinou hlavní cestou, která vedla od severozápadu na jihovýchod. V tomto místě stály domy z 6. stol. př. n. l. S podobným půdorysem, jaký se našel u staveb v Megara Hybleia nebo v Syrakusách. Ostatní budovy většinou pocházejí ze 4. stol. př. n. l. a z této doby jsou také dvě sakrální budovy, z nichž jednu lze považovat za Asklépion a druhá byla dedikována Démétér, což byl velký, tetrastylový prostylový chrám. Původ dedikace vychází jak z nálezu malého terakotového oltáře, který jméno bohyně obsahoval, tak i z nalezených figurek bohyně s pochodní.
Na začátku 2. stol. př. n. l. byla svatyně Démétér uzavřena na severní straně typem portika – tzv. paraskéne (architektonický prvek, u kterého dlouhá budova vybíhá na obou koncích mimo obdélníkový půdorys. Portik byl poměrně dlouhý (66 m) a byl vybaven dórskými sloupy v přední části. Vnitřní část byla rozdělena do dvou lodí čtvercovými pilastry. Celý prostor sakrálních budovy byl zničen požárem v 6. stol. n. l. a na jejím místě byla postavena byzantská bazilika. V objektu sakrálních staveb bylo zaznamenáno šest stavebních fází. Na jižní straně od baziliky byla menší svatyně, jenž byla vybavena lavicemi podél zdí nad kterými byly votivní figurky, což ukazuje na Koreion, tedy svatyni bohyně Persefony (jinak Koré). Ta byla se svou matkou Démétér velmi oblíbeným božstvem na Sicílii.
Na vnějším perimetru Elora byly pohřební místa – necropolis a to na všech třech stranách vedoucích do vnitrozemí. Známý je pomník tzv. La Pizzuta s dórským sloupem a nedaleko je rovněž nově objevená římská vila Villa Romana del Tellaro s nádhernými mozaikami. https://antickepamatky.cz/umeni-a-epigrafie/villa-romana-del-tellaro-sicilie/
Dórský sloup La Pizzuta
Název pizzuta není zcela jasný. Pomník je vysoký 18 metrů a má obvod základny 3,90 metru. Sloup je umístěn na základně o čtyřech čtyř stupňích a rozměrech 19,30 x 11,20 metrů. Jeho původ zatím není jistý. Pomník mohl být postaven po porážce Hippokrata z Gely proti Syrakusám v 5. stol. př. n. l. nebo na památku vítězství nad athénskými vojsky v roce 413 př. n. l., kterým veleli Demosthenes a Nikias, kteří na konci aténské výpravy na Sicílii, právě v této oblasti, přesně v blízkosti řeky Asinaro, utrpěli zdrcující porážku.
Archeolog Paolo Orsi, který zde prováděl průzkumy, našel pod sloupem hrob vytesaný do skále, čtyřúhelníkové pohřební hypogeum štukované červenou a bílou barvou se dvěma válečníky, zřejmě z doby Hierona II. To by posunulo datování z 5. do 3. století př. n. l., ale stále je možné, že těla byla pohřbena i když byl sloup postaven daleko dříve.
Mimo zdi města, ale v bezprostřední blízkosti stálo divadlo se 17 řadami sedadel, rozdělených do 5 kerkides, které se datuje do 4. stol. př. n. l. a mimo město byla další svatyně, užívaná v 6. a 7. stol. př. n. l. Objevení divadla patří do posledních archeologických výzkumů v Eloru
Zdroje:
Copani, F.: Greci e indigeni ad Eloro, 2010
Freeman, A. E.: The History of Sicily, Vol. II., reprint 2011
De Miro, Gasparro, Cali: Il Culto di Asclepio nell´area Mediterranea, 2005
Cerchia, Jannelli, Longo: Greek Cities of Magna Graecia and Sicily, 2004
