Třídenní bitva u města Nisibis v roce 217 n. l.
by admin · Published · Updated
Po zavraždění Caracally (na jehož smrti měl zřejmě podíl) se vlády ujal praefectus praetorio Marcus Opellius Macrinus, který hned zpočátku musel řešit krizi na východě a jeho vojska svedla mnohdy ne tak známou, ale velkou třídenní bitvu v létě roku 217 n. l. u syrského města Nisibis (dnešní Nűsibis přímo na hranici mezi Tureckem a Sýrií).
Situace v Římské a Parthské říši
Císař Caracalla (doba vlády 211-217), který měl o sobě vysoké mínění, stylizoval se do role Alexandra Velikého a snažil se uspět i na východě říše, zorganizoval v roce 214 tažení velké armády, která se především opírala o podunajské legie, které se přemístily v roce 215 na parthské území.
Císař Caracalla (doba vlády 211-217), který měl o sobě vysoké mínění, stylizoval se do role Alexandra Velikého a snažil se uspět i na východě říše, zorganizoval v roce 214 tažení velké armády, která se především opírala o podunajské legie, které se přemístily v roce 215 na parthské území.[1] Parthská říše právě procházela nástupnickou krizí, protože po smrti Volagaise IV. byla parthská koruna předmětem sporu mezi jeho dvěma syny, Artabanem V. a Volagaisem VI. Podle antických spisovatelů, boj se rozhodl ve prospěch prvního, který byl jimi považován za nesporného panovníka, v každém případě od roku 216 n. l. Podle parthských mincí se však zdá, že oba bratři vykonávali vládu po celou dobu sedmnácti nebo osmnácti let, které vyplnily období mezi smrtí Volagaise IV. a vzpourou Peršanů (Ardašír I).
Artabanus nade vší pochybnost musel zůstat jako jediný vládce v západních částech říše, v té době (od 216 až 226) byl totiž jediným monarchou, který jednal s Římany. Volagaises VI. ale zároveň mohl být uznán pouze částí Mezopotámie s městem Ktésifontem, aniž by zasahoval do dominií bratra na západě. Přesto toto rozdělení říše muselo mít přirozeně tendenci říši oslabovat.[2] Vnitřní spory, války s mocným sousedem, Římem, vnitřní nespokojenost a vzpoury tvořily kombinace, proti které se poslední parthský monarcha Artaban V., muž značné energie, snažil stále bojovat.[3]
Východní tažení císaře Caracally a coup d’état
Císař Caracalla jednal s Artabanem V. o spojenectví a jemu zaslaný dopis obsahoval prohlášení, že si Caracalla chce vzít jeho dceru za ženu a slibnou vizi, že poté, jakmile se dvě největší říše spojí, nebude existovat žádný kmen ani federace, které by jim odolaly. Když byla smlouva hotová a poslaná, Artaban si ji přečetl a nechtěl zprvu souhlasit, nechal se však přemluvit a římská vojska vstoupila do Mezopotámie.[4]
Při uvítacím střetnutí císaře Caracally a krále Artabana před hlavním městem parthské říše, Ktésifónem, celý houf Parthů sesedl a přijal číše na přípitek. Héródianos popisuje, že v tu chvíli dal Caracalla pokyn smluveným znamením svému vojsku, to na barbary zaútočilo a pobilo je. Sám Artaban stěží unikl s malým doprovodem. Římská vojska vtrhla do Médie, kterou však záhy opustila a vrátila se do Mezopotámie.[5] Cassius Dio popisuje události tak, že Artaban odmítl dát dceru císaři Caracallovi. Ale tak jako Héródianos popisuje událost i Spartianus, proto se tato varianta zdá být pravděpodobnější.[6]
Na začátku roku 217, velká římská armáda tábořila poblíž města Edessy v Mezopotámii, připravená na novou invazi do Parthské říše. Artabanes shromáždil své síly a tak se zdálo, že následná konfrontace je nevyhnutelná. 8. dubna 217, poté, co opustil Edessu, se vypravil císař Caracalla s malým doprovodem na návštěvu slavného chrámu boha Měsíce (Luna) blízko Karrh (dnešní Harran v Turecku) a na cestě byl zabit Juliem Martialem, jedním ze strážců, jehož vzápětí zabil osobní strážce Caracally [7], takže v tu chvíli nikdo nepodezříval prefekta prétoriánů Marka Opellia Macrina, že by měla na vraždě nějaký podíl. Na úkladném zabití se prý podíleli také tribuni Aurelius Nemesianus (pozn.*), Apollinaris (pozn.**) a prefekt legio II Parthica Aelius Decius Triccianus. [8] [9]
Marcus Opellius Macrinus
V následujících dvou dnech byl nabídnut císařský trůn druhému prefektovi prétoriánů Oclatiniovi Adventovi, ale ten odmítl z důvodu svého stáří. [10] Poté byl zvolen vojskem Marcus Opellius Macrinus. Byl zřejmě z chudé rodiny, pocházel z města Caesarea (nynější Cherchel v Alžírsku) v římské provincii Mauretania Caesariensis. Vypracoval se podle antické Historia Augusta od píky a to doslova, neboť se živil i jako gladiátor, lovec a posel. [11] Po přesídlení do Říma podnikal jako jurista a dokonce se stal poradcem prefekta prétoriánů Gaia Fulvia Plautiana (ca. 150-205); byl zaměstnán i jako finanční správce soukromého majetku císaře Septimia Severa (193-211). V roce 211 jej Caracalla povýšil na prestižní místo prefekta pretoriánů , praefectus praetorio, kde sloužil spolu s Oclatiniem Adventem.
Po vraždě Caracally a po svém zvolení císařem byl nakonec akceptován i senátem, ač jej vojsko i Macrinus obešli, navíc byl Macrinus prvním císařem, jenž nebyl senátorem a byl prvním jezdcem na místě císaře. [12] To předznamenalo stav, který byl zakrátko poměrně běžný. Ale senátoři Caracallu nenáviděli, tak nebyl problém s jejich schválením nového císaře. Vůči vojákům, kteří císaře Caracallu měli rádi, vystoupil pragmaticky s požadavkem jeho deifikace. Macrinus rozhodně nebyl nijak zkušený voják a při dalším jednání s Artabanem raději nabízel mír a vrácení zajatců. Artabanes to odmítl. Mezitím udělil arménskou korunu Tiridatovi II, synovi panovníka, kterého nechal Caracalla uvěznit. To znamenalo, že se Arménie dostala mimo sféru vlivu Říma. [13] Artabanes požadoval vliv v Arménii jako cenu za mír a to bylo pro Macrina nepřijatelný požadavek, proto byla bitva nevyhnutelná.
Geografie místa bitvy
Moderní Nusaybin (Nisibus) je město patřící do okresu Mardin v jihovýchodním regionu Turecka v těsné blízkosti nynější turecko- syrské hranice. Geograficky jsou důležité dva aspekty. Jedním z nich je deska Mardin-Midyat, která odděluje východní Anatolskou oblast Turecka od plání Mezopotámie. Druhý výrazný geografická aspekt města Nisibis je řeka Mygdonius, která se vlévá do Eufratu. Řeka je pro Nisibus velmi důležitá, neboť zavlažuje území, které město obklopuje.
Hlavním znakem města byla již od pradávna strategická klíčová poloha na křižovatce mezi Mezopotámií a Anatólií. Město leželo na cestě důležitých obchodních cest vedoucích z Antiochie a Edessy na západě k Ninive, Hatře a Mosulu na východě. Nisibus bylo stále strategicky velmi důležité pohraniční město, Římané se u něj nejprve střetávali s Parthy a poté se Sásánovci od počátku jejich územní expanze. Postupně také město dostalo vzhled typický pro římská posádková města. [14]
Římská armáda
Provincie Mezopotamia byla vytvořena za vlády Septimia Severa v roce 198 n. l. a získala dvě ze tří nově vzniklých parthských legií. Obě legie, zdá se, byly stanoveny po první válce na východě v letech 194-195. Legio I Parthica v Singaře a legio III Parthica pravděpodobně přímo v Nisibis. Kolonie a velká města nebo pevnosti nové provincie byly Nisibis, Singara a Rhesiana. Provincie byla řízena správcem z jezdeckého stavu a s posádkou dvou legií, stejný počet jako v Sýrii, demonstrovala armádu, která se posunula dále na východ víc, než kdykoliv předtím. [15]
Založení parthských legií Septimiem Severem mohlo vést ke změnám v expedičních silách a zejména v jejich celkové struktuře velení. Parthská legio I byla navržena tak, aby doprovázela císaře na tažení a byla umístěna u Říma v Castra Albana. Otázkou je, zda se legie dostala pod přímé velení prefekta pretoriánů. Cassius Dio se v Římské historii se zmiňuje o radě, kterou dal kdysi Maecenas Octavianovi, že praefectus praetorio by měl ovládat všechny síly umístěné v Itálii. [16] Jako oficiální císařský důstojník přišel na východ během parthského tažení Septimia Severa prefekt pretoriánů Fulvius Plautianus, zcela jistě vystupoval s císařem na východě, ale není zmíněn v žádném specificky vojenském odkazu, na rozdíl od mnoha důkazů o Severových velitelích ze senátních řad, kteří vedli vojáky do boje. Zdá se tedy pravděpodobné, že autorita pretoriánského prefekta nad legio II se vyvíjela postupně. Během Caracallovy kampaně proti Parthům byla expediční síla složena z Parthské druhé legie, z dalších stěžejních kohort a jezdectva equites singulares Augusti, stejně jako vexillationes z legií umístěných na germánských, podunajských a syrských hranicích, v celkové počtu zhruba 80-90 000 vojáků. To je to, co odborníci nazývají polní armádou, moderní termín umožňuje název použít k popisu velkého množství sil složených z vexillatio řady legií a pomocných sil, které doprovázely císaře nebo jeho prefekty při kampaních. Vedle Parthské Legio II, jediná další legie, která se účastnila Caracallova tažení jako kompletní jednotka, byla Legio II Adiutrix Pannonia. [17] To znamenalo, že legio II Parthica byla jasně centrální jádro vojska a i když žádný antický zdroj to explicitně nedokládá, tak logický velitel polní armády by byl praefectus praetorio. O obou Caracallových prefektech, M. Opelliovi Macrinovi a M. Oclatiniovi Adventovi, je známo, že jej doprovázeli na východ. To vyžadovalo zřejmě jmenování náhradního prefekta v Římě, aby mohl zvládnout soudní odpovědnosti této pozice.
Další jednotkou zasluhující pozornost je tzv. Makedonská falanga a jejím velitelům Caracalla přikázal, aby přijali jména Alexandra Velikého. V roce 214 n. l. byly naverbovány dva oddíly s názvy lakónská a pitanská kohorta. [18] Bojovaly proti těžké parthské a později perské jízdě. Zřízena byla i jednotka spartská, ale spíše jako symbol, než že by byli její členové tak efektivní.
Nápis na oltáři
I(ovi) O(ptimo) M(aximo)
et G(enio) h(uius) l(oci) patr(iae)
suae A(ulus) Cassi(us)
Clemens b(ene)f(iciarius)
co(n)s(ularis) leg(ionis) II Ad(iutricis)
v(otum) s(olvit) Imp(eratore) Antonin(o)
II et Geta Caes(are) co(n)s(ulibus)
Parthská armáda
Parthská těžká jízda, cataphracti nebo clibanarii. Jezdci i koně byli obrněni a podle všeho měli luk s toulcem velmi dlouhé a těžké kopí. Vědci se domnívají, že jeden druh jízdy měl obrněného celého koně a druhý jej měl krytého pouze na přední straně koně. Brnění představovala tvrdá kůže porytá ocelovými šupinami. Nebylo nezbytně nutné mít pro cataphracti koně, vcelku úspěšně používali Parthové dromedáry, kterým těžký jezdec a i jeho vlastní brnění nedělalo takové problémy jako koním. [19] Nicméně základem celé parthské armády byl lehký jezdec vybavený lukem, šípy a mečem a v začátcích bojů mezi Římany a Parthy byla výrazná převaha lehkých jezdců, která se sice postupem doby snižovala, ale stále měla početní převahu.
Lehká jízda dokázala střílet z kluku jak v pohybu směrem nepříteli, tak také i ve směru od nepřítele a to ve velké intenzitě. Výhodou i nevýhodou bylo postavení vojáků. [20] Na rozdíl od římské, plně profesionální armády, byla parthská armáda feudální, takže pouze část armády byla stále aktivní s umístěním buď ve městech nebo v blízkosti panovníka. Jednotliví velmoži disponovali svými družinami a jako vazalové se na rozkaz krále dostavili i s nimi.[21] Nevýhodou feudálních armád byla v případě delších kampaní snaha se vrátit domů na sklizně a pod. Celkově byl problém v případě dobývání pevností nebo měst. Parthská armáda neměla patřičné vybavení a ani zkušenosti.
Bitva
První den
Po potyčce mezi jednotkami obou armád o zdroj vody, byly armády připraveny k boji. Parthská jízda se sestávala především z jízdy, těžce vyzbrojených jednotek clibanarii a cataphracti i lehké jízdy s lučištníky. Dále měly parthské jednotky oddíly jezdců na obrněných velbloudech. Macrinus sešikoval svoji armádu přes pláň tak, že ve středu sestavy bojovaly legionářské jednotky a na křídlech umístil pravidelnou jízdu spolu s lehkou maurskou jízdou, aby chránily boky sestavy a zabránily obklíčení pěších jednotek. Samozřejmě výhodnější byl pro legionáře boj muže proti muži, kde mohli uplatnit fyzickou sílu, trénovanost a taktickou vyspělost. [22] Trpěli však, pokud byli ostřelováni lehkou jízdou a ta jim v bitvě působila těžké ztráty. Legie se pokusily narušit útoky krátký ústupem s pokrytím plochy množstvím tribulů (tribulus nebo také murex ferreus, ostrých čtyřbodových tvarů, kterým při hození na zem vždy trčí jeden osten směrem vzhůru). Tato obrana proti koním nebo velbloudům byla účinná. Boje však nepřestávaly až do soumraku.
Druhý den
boje pokračovaly, ale znovu bez jasného vítěze, až do večera a jedna i druhá armáda byla přesvědčena, že zvítězila. Řež byla zřejmě nesmírně intenzivní, že Héródianos popisuje hromady mrtvol lidí i zvířat v tak velkém rozsahu, že znemožňovaly taktické pohyby armád na bojišti. [23]
Třetí den
Parthové změnili taktiku a pokusili se obklíčit Římany, kteří byli zformováni do spíše hlubší, klasické formace (triplex acies); ti reagovali rozšířením bitevní linie do stran, aby se vyhnuli obklíčení. Velmi krvavá bitva ale nebyla rozhodnuta na bitevním poli, ale jednáním, které inicioval Macrinus. Jeho vyslanci několikrát informovali Artabana o vůli Macrina k míru a návrhy podpořili nabídkou na výraznou kompenzaci. Díky tomu, že parthská armáda měla rovněž velké ztráty a vzhledem k jejímu charakteru feudální milice, kdy dost často nastával problém při prodloužení kampaně s nejistým výsledkem [24], byla smlouva uzavřena a Artabanus obdržel ohromnou kontribuci 200 miliónů sesterciů.
Dozvuky bitvy
Julia Domna, matka předchozího zavražděného císaře Caracally, si po jeho smrti dobrovolně vzala život, ale její sestra Julia Maesa (vdova po konzulovi Juliu Avitovi) se rozhodla promluvit do mocenské struktury císařství a zaplatila velmi slušnou sumu peněz posádce v Raphanaea, na půli cesty mezi Antiochií a Damaškem, a 16. května změnila legio III Gallica svou věrnost a podpořila „uchazeče“ o trůn, malého chlapce jménem Bassianus. Macrinus poslal svého prefekta pretoriánů Ulpia Juliana v čele legio II Parthica na jih proti centru vzpoury, ale prefekt byl legií lynčován a celá legie se přidala na stranu budoucího císaře Elagabala. 8. červnu 218 byl Macrinus poražen římskými silami, podporující Elagabala v bitvě u Antiochie a popraven i se svým synem. [25] Rovněž Artabanus musel čelit povstání perského rodu Sasánovců, vedeným Ardašírem I. Netrvalo příliš dlouho a obě mocnosti se znovu potkali na bojišti, neboť Ardashir a Severus Alexander znovu bojovali o nadvládu nad Mezopotámií.
Poznámky:
- Grant str. 137
- Rawlinson kap. XXI
- Klíma str. 252
- Héródianos IV, 10
- Héródianos IV, 11
- Rawlinson kap. XXI
- Rawlinson kap. XXI
- Historia Augusta – Antoninus Caracallus 6
- Triccianus byl odměněn správcem provincie Pannonia Inferior, kde Legio II. Adiutrix byla použita při opravě silnic. Císař Elagabalus byl rozhodnut, že pomstí smrt Caracally a proto byla vzpoura Tricciana politicky nezbytná i jako pomsta za zabití Macrina. Vzpoury se účastnilo několik legií včetně legio II. Triccianus byl poražený a popravený Elagabalem, který ihned vyhlásil damnatio memoriae na Tricciana a množství nalezených milníků v Pannonii s jeho jménem, nese jasné stopy po odstranění písma.
- Héródianos – Adventus byl za Macrinovi vlády byl praefectus Urbi a konzulem v roce 218, konzulát zastával i za císaře Elagabala
- Historia Augusta – Macrinus
- Rovněž tak císařové Maximinus Thrax, Philippus Arabs, Claudius II., Aurelianus, Probus a Carus.
- Grant str. 129
- Demir – Kecis
- Cassius Dio LXXIX
- Cassius Dio LXXIX
- Kennedy
- Héródianos IV, 8
- Shahbazi
- Kennedy
- Shahbazi
- Rawlinson
- Héródianos IV, 9
- Cassius Dio LXXIX, 27
- Kennedy
Poznámky s *:
* – Aurelius Nemesianus. Diplom z roku 223 v Römisch–Germanisches Zentralmuseum v Mohuči potvrzuje klíčový detail o zprávě Cassia Diona o zavraždění císaře Caracally. Aurelianus Nemesianus byl skutečně tribunem equites singulares Augusti (M.P. Speidel)
** – Publius Coelius
Prameny:
- Héródianos: Řím po Marku Aurelianovi, 1975
- Historia Augusta: Portréty světovládců I, 1982
- Cassius Dio: Římská historie, angl.
Zdroje:
Klíma, O.: Sláva a pád starého Íránu, 1977
- Rawlinson, G.: Seven Great Monarchies, 2016
- Grant: Římští císařové, 2002
- Demir, R. – Kecis, M.: Nisibis at the Border of Romans and Sasanians Between zhe Third and Fifth Centuries AD
- Weapons and Warfare: History and Hardware of Warfare
- Shahbazi, A. Sh.: Parthian Army,
- Kennedy, D.: Parthia and Rome, Eastern Perspectives, Roman Army in East, 1996
- Livius, Encyklopedia