Povstání v Thysdru (El Djem) v roce 238 n. l.

Porážka Gordiana II. a smrt Gordiana I.

Zatímco Maximinus se rozhodl okamžitě vrátit do Itálie, posílen o kontingenty Germánů, proti kterým nedávno bojoval, situace v Africe se nevyvíjela podle představ Gordianů, neboť v důsledku nespecifikované soudní pře, nebyli zadobře s Capellianem[16], správcem sousední provincie Numidia. K němu byl vyslán posel, který jej vyzval k opuštění úřadu a provincie. Capellianus zachoval věrnost Maximinovi, shromáždil všechny dostupné vojenské oddíly a vyrazil ke Kartágu. Capellianus disponoval velkou vojenskou silou, kterou byla Legio III Augusta, provincie byla bráněna i mnoha posádkovými tábory a jeho muži byli zoceleni bojem s domorodými kmeny.[17] Gordianus I. propadal zoufalství a podle jedné verze se oběsil ještě před bitvou, která se odehrála před Kartágem, druhá verze hovoří o jeho sebevraždě až po prohrané bitvě a smrti Gordiana II.[18] Nebyl sice nezkušeným politikem, za Elagabala sloužil jako kvéstor, byl prétoriánským velitelem Británie v roce 216, zřejmě mu ale chyběla větší vojenská průprava.[19]

Capellianus po vyhrané bitvě a vstupu do města, povraždil všechny významné muže přeživší bitvu, vyplenil chrámy a zmocnil se peněz jak soukromých, tak veřejných. Nechal farmy a vesnice v plen své armádě, dost možná, že si ji chtěl zavázat, že v případě, kdyby byl Maximinus zabit, mohl s oddanou armádou hrát významnou roli.[20]

Vyplenění Kartága jednotkami věrnými Maximinovi byl poslední akt týkající se vzpoury a vyhlášení nových císařů v důsledku revolty bohatých mladých můžů v Thysdru v roce 238. Problém byl, že v bohatě propojeném světě římské říše původní povstání s odporem vůči vysokým daním a silnému místnímu vedení nikdy nemohlo být jednoduše regionální revoltou. Nepokoje měly hluboké důsledky jak z hlediska důvodu daní, financování vzdálených válek, tak z hlediska senátní politiky. Další zajímavost pochází ze samotného krveprolití. Je pozoruhodné, že armáda, která byla tak dlouho umístěna v Africe, se mohla tímto způsobem obrátit proti civilnímu obyvatelstvu. Je nasnadě, že i po generacích služby v provinciích byla vojenská komunita stále především ve službách císaře. Svým náborem a svými rodinami mohla přivést mnoho provinciálů ještě blíže na dráhu římské moci, ale její vztah k místnímu obyvatelstvu byl vždy nakonec druhořadý vzhledem k její vzájemné závislosti na císařské moci.

Revolta propukla na základě tvrdého a nelítostného postupu jednoho z prokurátorů neotesaného císaře Maximina Thráka. Nijak se zřejmě neprojevila v omezení nějakých dodávek obilí pro Řím. Výsledkem nebyla pouhá uzurpace, ale ve svém důsledku byla vláda obou Gordianů posvěcena senátem a přijata ve velkém počtu provincií. Pokračování, které již nesouviselo nijak zásadně se severní Afrikou a povstáním v Thysdru, se stalo prostřednictvím císařů Pupiena (Marcus Clodius Pupienus Maximus) a Balbina (Decimus Caelius Calvinus Balbinus) v dubnu až červenci téhož roku 238, které vybral senát.[21] Před očekávaným střetem oběma pomohlo odražení Maximiana u Aquileie a jeho následná smrt i s jeho synem, oba byli zavražděni prétoriány, kteří později v Římě rovněž zavraždili oba císaře Pupiena i Balbina. Jako epilog lze považovat zvolení Gordiana III. (225-244), syna sestry Gordiana II., Antonie Gordiany, kterého vojáci dosadili na trůn ještě v témže roce 238, kdy se vystřídalo na místě císaře šest mužů.