Heraclianus, vzpoura v roce 413 n. l.
Postava Heracliana je pro velkou část milovníků antického Říma poměrně neznámá, ale dost dobře se na ní nechá vysledovat tristní situace na Západě římské říše, kde nastává soupeření a konfrontace u dvora, podpořené tvrdými ataky barbarů. V předposledním, 8. dílu uzurpací a povstání v římské severní Africe je zajímavé sledovat, jak se z jednoho z největších podporovatelů císaře Honoria stává veřejný nepřítel, hostis publicus.
Heraclianus se poprvé objevil v záznamech antických autorů za konzulátu Anicia Auchenia Bassa a Flavia Philippa, když byl 23. srpna 408, popraven jeho rukou mocný západní magistr utriusque militiae Flavius Stilicho.[1] Vražda se udála na základě císařského listu, který poslal kancléř, magister officiorum Olympius, který byl jakousi nezvolenou hlavou protigermánského tábora u západořímského dvora (Pars Occidentalis) císaře Honoria.[2] Heraclianus byl poté jmenován, pravděpodobně za odměnu, císařem Honoriem velitelem v Africe, comes Africae. Neexistují žádné zprávy o jeho životě a kariéře před touto událostí, ale musel mít již nějaký úřad a prokázat v něm určité zásluhy, aby dostal nejvyšší velení africké armády, pouze vražda Stilichona by na tento vysoký titul a důležitou imperiální funkci snad nestačila. Stilichonův švagr, Vizigót Bathanarius, je doložen jako comes Africae a zastával tuto funkci nejméně od roku 401[3], ale Honorius jej okamžitě nechal popravit, zřejmě v souvislosti s jeho příbuzenským vztahem k Stilichonovi v roce 409.
Smrt Stilichona a Bathanaria nebyli jedinými vraždami, římští vojáci začali bez rozdílu zabíjet barbarské foederati, tisíce jich uprchlo a našlo azyl u vizigótského krále Alaricha, čímž úspěšně posílili jeho síly již v době, kdy jeho hlavní síly ještě pobývaly v Noriku. Vizigótský vůdce Alarich prohlásil prostřednictvím římského senátu Prisca Attala za císaře po jeho druhém obléhání Říma na konci 409, takže je dost možné, že údaj, který podává Orosius se nezdá být zcela přesný když popisuje, že císař Honorius poslal Heracliana do Afriky v době, kdy probíhala uzurpace Priska Attala.[4]
Comes Africae a intervence Priska Attala
Heraclianus byl tedy poslán nahradit Bathanaria do Afriky při nejbližší příležitosti po smrti Stilichona a to nejpozději na jaře 409. Na místě se podílel na imperiálním potlačení církevních schizmatických hnutí[5] a díky jím poslaným penězům mohl Honorius eliminovat fiskální dluhy afrického obyvatelstva. Heraclianus hrál klíčovou roli při podpoře Honoriova trůnu během vrcholícího gótského konfliktu.
Když byl vizigótským vůdcem Alarichem v Římě prohlášen císařem Priscus Attalus (v roce 409 praefectus Urbi), tak se oba velmi správně rozhodli rozšířit svůj vliv na Afriku, která držela klíč k dodávkám obilí do Říma, které Heraclianus přerušil a způsobil obrovskou potravinovou nouzi.[6] V dohadech¨, jak získat Afriku na svou stranu, Alarich dobře radil Attalovi, aby poslal přiměřeně silné vojsko, které se mělo střetnout s Heraclianem. Attalus dal na dobrozdání věštců a v přesvědčení, že získá Kartágo a Afriku téměř bez boje, tak nevyslal připraveného Vizigóta Drumu s barbarskými oddíly, které by zřejmě na Heracliana stačily. Attalus poslal do Afriky Constanta (syna Constantina III.) bez většího vojenského oddílu. Tím fakticky vlastně začal válku proti císaři Honoriovi.[7]
Neúspěšné pokusy Priska Attala
Zdá se, že Alarich lépe odhadl situaci, protože Orosius i Zosimos tvrdí, že Heraclianus bránil Afriku proti těm, které poslal Attalus, což naznačuje alespoň nějaké boje a Attalus jako odpověď na neúspěšnou expedici vyslal jinou skupinu i s penězi, aby nějakým jiným způsobem vyřešil pro něj špatně se vyvíjející situaci v Africe.[8] To může ukazovat, že bohatí provinciálové, kteří tvořili vyšší úřednickou třídu, stáli do jisté míry za Heraclianem, jenž se musel rázně postavit proti prvnímu i dalšímu pokusu jeho protivníků ovládnout Afriku.
Podle Chronicle Gallica z roku 452 se ve spojení s comes Africae hovoří ve smyslu Romis orbis reparatio, podle něhož byl motivem akce afrického comes v letech 409 – 410 pokus o záchranu římského světa. Pokud budoucí hlavní aktér revolty využil již v roce 410 chvály vyhrazené pro vládnoucí elitu, tato skutečnost dává důvod k zamyšlení. Mohlo jít o cílený program, jak ideově podchytit provinciály a vyvolat u nich pýchu a hrdost na Afriku, která zásobuje Řím, je téměř nepostradatelná a podporuje panovníka penězi.[9] Zdá se, že v těchto obtížných dobách mohl Heraclianus skutečně počítat s aktivní solidaritou hlavních sil africké společnosti, které měly zájem o zvýšení prestiže Afriky, a že se agilně pokusil vytvořit homogenní frontu loajality.[10]
Jakmile si Heraclianus zajistil svou pozici v Africe, poslal prostředky Honoriovi, které mu umožnily posílit loajalitu jeho vojsk v kritickém čase při konfrontaci s Alarichovými oddíly přímo v Itálii.[11] Rovněž vyvíjel tlak na Attalův a Alarichův režim tím, že přerušil důležité dodávky obilí do Říma. Již při prvním obležení Říma byl Alarichovými Góty obsazen Portus a trasa Tibery, dávky obilí byly sníženy na polovinu a poté na třetinu jeho předchozího množství. Hlad a nemoci se rychle rozšířily po celém městě a hnijící těla byla ponechána nepochovaná v ulicích.[12] Takže i kdyby poslal Heraclianus nové zásoby obilí a oleje, tak bylo na Alarichovi, zda potraviny propustí do Říma, či nikoli. Alarich, který byl roztrpčen počínáním Attala, že nedokázal ulehčit situaci v Římě, neviděl jinou možnost, než svrhnout jím dosazeného císaře a znovu zahájit jednání s Honoriem.
Neúspěšné pokusy Priska Attala
Zdá se, že Alarich lépe odhadl situaci, protože Orosius i Zosimos tvrdí, že Heraclianus bránil Afriku proti těm, které poslal Attalus, což naznačuje alespoň nějaké boje a Attalus jako odpověď na neúspěšnou expedici vyslal jinou skupinu i s penězi, aby nějakým jiným způsobem vyřešil pro něj špatně se vyvíjející situaci v Africe.[8] To může ukazovat, že bohatí provinciálové, kteří tvořili vyšší úřednickou třídu, stáli do jisté míry za Heraclianem, jenž se musel rázně postavit proti prvnímu i dalšímu pokusu jeho protivníků ovládnout Afriku.
Podle Chronicle Gallica z roku 452 se ve spojení s comes Africae hovoří ve smyslu Romis orbis reparatio, podle něhož byl motivem akce afrického comes v letech 409 – 410 pokus o záchranu římského světa. Pokud budoucí hlavní aktér revolty využil již v roce 410 chvály vyhrazené pro vládnoucí elitu, tato skutečnost dává důvod k zamyšlení. Mohlo jít o cílený program, jak ideově podchytit provinciály a vyvolat u nich pýchu a hrdost na Afriku, která zásobuje Řím, je téměř nepostradatelná a podporuje panovníka penězi.[9] Zdá se, že v těchto obtížných dobách mohl Heraclianus skutečně počítat s aktivní solidaritou hlavních sil africké společnosti, které měly zájem o zvýšení prestiže Afriky, a že se agilně pokusil vytvořit homogenní frontu loajality.[10]
Jakmile si Heraclianus zajistil svou pozici v Africe, poslal prostředky Honoriovi, které mu umožnily posílit loajalitu jeho vojsk v kritickém čase při konfrontaci s Alarichovými oddíly přímo v Itálii.[11] Rovněž vyvíjel tlak na Attalův a Alarichův režim tím, že přerušil důležité dodávky obilí do Říma. Již při prvním obležení Říma byl Alarichovými Góty obsazen Portus a trasa Tibery, dávky obilí byly sníženy na polovinu a poté na třetinu jeho předchozího množství. Hlad a nemoci se rychle rozšířily po celém městě a hnijící těla byla ponechána nepochovaná v ulicích.[12] Takže i kdyby poslal Heraclianus nové zásoby obilí a oleje, tak bylo na Alarichovi, zda potraviny propustí do Říma, či nikoli. Alarich, který byl roztrpčen počínáním Attala, že nedokázal ulehčit situaci v Římě, neviděl jinou možnost, než svrhnout jím dosazeného císaře a znovu zahájit jednání s Honoriem.
Nástup Flavia Constantia III. k moci
Po obsazení Říma Alarichovými Góty není až do roku 413 slyšet a nic nenaznačuje, že by byly na obzoru nějaké problémy. Proto je na první pohled revolta Heracliana, nebo jeho chování obtížné vysvětlit, protože až do konce roku 412 nebyly v Africe žádné zjevné známky problémů. Tvrdilo se, že Heraclianus se vzbouřil, aby se vyhnul následkům trestných činů, které spáchal proti uprchlíkům z Itálie, kteří hledali azyl před válkou a zmatky spojenými s Alarichovým obsazením Říma.[13] Nicméně, tvrzení je založeno pouze na svědectví sv. Jeronýma, je jasně zveličené a pochybné spolehlivosti, zvlášť když není nic podobného slyšet od sv Augustina, který jako obyvatel Hippo Regius měl k uprchlíkům nejblíže. Sv. Jeroným jej nenazývá uzurpátor, nýbrž jako tyrranis. Paulus Orosius tvrdí, že Heraclianus se vzbouřil, protože měl pocit, že je v nebezpečí, ale nevysvětluje přesnou povahu tohoto nebezpečí.[14] Jako přijatelné zdůvodnění obav se zdá vzestup Honoriova nového magistr utriusque militiae Flavia Constantia III., pozdějšího manžela Gally Placidie.[15]
Heraclianus měl dobré důvody se Constantia bát. Jako velmi schopný velitel v roce 411 vedl kampaň, která vedla ke zničení režimu britského uzurpátora Constantina III. a brzy poté postupoval podobně proti galským uzurpátorům Jovinovi a Sebastianovi v údolí Rhôny.[16] Byl to mimořádný vývoj vzhledem ke zmatkům, které následovaly po Stilichonově smrti, nemluvě o Alarichově a Honoriově nepřátelství, které vyústilo v pád Říma v roce 410 https://antickepamatky.cz/pojmy/vypleneni-rima-v-roce-410-n-l/.
V této hodně nestabilní době byla vojenská zdatnost a kontrola velké části impéria dobrou sázkou pro celé západní vojenské zázemí. Constantius III. byl vysoce ambiciózní muž, přítel a stoupenec popraveného Flavia Stilichona (právě Heraclianem), který měl v době, kdy byl Heraclianus v Africe, snadnější a četnější přístup k císaři a přirozeně chtěl upevnit svůj nástup k moci umístěním svých vlastních mužů do klíčových kanceláří dvorských úřadů.[17] Kromě toho byl zodpovědný za smrt Olympia v roce 409 nebo 410, jenž byl patron Heracliana a hlavní poradce císaře Honoria a tak by také mohl chtít odstranit každého, kdo by mu jakkoli vadil a překážel.[18] Olympius, který nejdříve uprchl do Dalmácie, byl chycena a Constantius III. mu nechal odříznout uši a dal jej ubít k smrti.[19] To byla zvláštní rána pro Heracliana, protože tím pravděpodobně přišel o svou hlavní oporu u císařského dvora.
Když Honorius v roce 412 vydal dekret, který dal Constantiovi volnou ruku zasahovat do africké diecéze proti mužům, kteří lovili dezertéry, ale ničili provincie, což bylo jasné znamení, že Flavius Constantius měl svou pozornost zaměřenou také na kontrolu Afriky. [20] Constantius později zdědil jmění po Heraclianovi, takže zájem o Afriku mohl být i ze zcela zištných důvodů. Heraclianovi se však zdálo, že to byla jen předehra k vážnějšímu a trvalejšímu útoku na jeho pozice. Proto je na místě otázka, zda se Heraclianus prohlásil sám sebe císařem nebo ne, když se vzbouřil?
Heraclianus jako uzurpátor ?
Badatelé často uváděli, že když se Heraclianus vzbouřil v roce 413, prohlásil se císařem, a proto byl uzurpátorem. Ne všichni však používají toto označení a někteří spíše hovoří v souvislosti s událostí jako o vojenské revoltě. Tato nejednoznačnost je založena na skutečnosti, že několik antických zdrojů jej nazývá „tyranem“ (sv. Jeroným).[21] Asi nejvíc pregnantně se vyjádřil Hydatius, který se zaměřil na tyranii a uvádí, že spolu s Jovinem a Sebastianem byl tyrranidis inflantur insania („prodchnut vášní pro tyranii, “Hydatius 43). Podobně se vyjadřuje galská kronika z roku 452, když jako důkaz pro Heraclianovy imperiální ambice, argumentuje tvrzením, že Heraclianus tak svým vystoupením jednal pro obnovení římského světa (Chron. Gall. 452, 75).[22]
Jak poznamenává Wijnendaele, galská kronika[23] nemusí znamenat nic jiného než to, že chválí Heracliana za jeho postoj během Attalovi uzurpace v Římě, když Heraclianus přerušil dodávky obilí a způsobil velký hlad v Římě. Jedním z důvodů domnívat se, že měl Heraclianus ambice prohlásit se císařem,by mohlo být ražení mincí, protože, pokud měl skutečně v úmyslu vyhlásit se za císaře, ražba mincí by byla jasná demonstrace této skutečnosti. Všichni téměř současní uzurpátoři, jako byli Constantin III., Priscus Attalus, Jovinus a dokonce i Maximus ve Španělsku, přistoupili k vlastní ražbě mincí. Kartágo kdysi obsahovalo mincovnu a uzurpátor Domitius Alexander zde razil vlastní mince https://antickepamatky.cz/velke-projekty/uzurpace-domitia-alexandra-308-311-n-l/.
Nic však nenasvědčuje tomu, že by Heraclianus přistoupil k ražbě mincí, protože kdyby tak učinil, je velmi nepravděpodobné, že by žádná z jeho mincí nedochovala. Toto je snad nejdůležitější argument proti jakémukoli tvrzení, že se pokusil o uzurpaci.[24] Druhým argumentem proti jeho identifikaci jako uzurpátora je fakt, že žádný z dochovaných dokumentů imperiální legislativy, který jej nebo jeho příznivce trestá, jej jako takového neuvádí. Počátkem srpna roku 413 Honorius vydal 7. července roku 412 nařízení v němž je Heraclianus definován jako veřejný nepřítel, hostis publicus a bude náležitě potrestán.[25] Dále se uvádí v zákoníku Codex Theodosianus, že jméno Heracliana nebude zachováno v soukromé, ani veřejné paměti.[26]
Lze poukázat na fakt, že v textech císařských nařízení nikde není explicitně označen jako uzurpátor a ani samotný akt damnatio memoriae jej nepotvrzuje jako uzurpátora, neboť se používal nejen proti císařům, ale rovněž i proti soukromým osobám. Zajímavé je, Paulus Orosius jej uvádí nejednoznačně v odstavci, ve kterém píše:
„Jak jsem již řekl, tuto celou řadu buď vyložených uzurpátorů, nebo odbojných vojevůdců, kteří poznamenali vládu pravověrného a šťastně vládnoucího Honoria, zneškodnil pohotově a rychle comes Constantius. Stalo se tak zaslouženě, protože na Honoriův pokyn a s Constantiovou pomocí byl v celé Africe nastolen v katolické církvi mír…..“[27]
Orosius jej v další kapitole přímo neuvádí ve společnosti ostatních uzurpátorů jako Constantinus III, Maximus,[28] Jovinus a jeho bratr Sebastianus,[29] nýbrž popisuje v dalším odstavci pouze jeho energickou obranu proti vyslanému novému správci, určeného císařem Attalem. Dále poznamenává, že se svým zetěm Sabinem upadli do podezření z machinací, teprve poté úmyslně pozdržel obilí z Afriky a následně se vypravil s velkým loďstvem do Itálie. Když byl zabit Heraclianus, jeho zeť Sabinus (comes domesticorum) uprchl do Konstantinopole, odkud jej po nějaké době odvedli a za trest poslali do vyhnanství.[30] To by se zřejmě nestalo, kdyby byl Heraclianus skutečným uzurpátorem, neboť byli například bez rozpaků popraveni Julianus, syn Constantina III. v roce 411 nebo Jovinův bratr Sebastianus.[31]
O Heraclianovi jako uzurpátorovi se nezmiňuje prakticky vůbec sv. Augustin. Další důvod, proč jsou pochybnosti o Heraclianovi jako uzurpátorovi, je zmínka o potrestání dalšího správce Afriky, jímž byl comes Marinus, který nechal popravit tribuna et notaria Flavia Marcellina, který předsedal církevnímu sněmu v Kartágu v roce 411, jenž řešil otázku donatistů.
Heraclianus a církev
Afrika byla dost klidným místem v porovnání s evropskými provinciemi, s velmi omezenou vojenskou základnou, byť v pomyslném žebříčku ekonomicky silných oblastí byla velmi vysoko, především zemědělská produkce stoupala již od 1. stol. n. l. Na začátku 5. stol. n. l. byla stále velmi produktivní navzdory nevyřešeným náboženským střetům mezi křesťany nikájského vyznání a donatisty, kteří byli podporováni radikálním křesťanským hnutím, tzv. circumcelliones. Byla však daleko od míst, kde množství barbarů, především germánských kmenů, neustále ohrožovalo diecéze na severu impéria a byla tudíž klidnější. Snad proto se stala severní Afrika dějištěm mnoha střetů několika náboženských skupin a hnutí.
Vedle donatistů nebyla nouze o další odnože a sekty křesťanského učení, místní pohanské rituály a kultovní praktiky (konané různými formami jak tradiční římské aristokracie, tak rolníků) a která se nevyhnula ani severní Africe. Manicheismus, který přitahoval Augustina před jeho jasným příklonem k nikájskému vyznání, se stal vedle učení Pelagia nejrozšířenějším učením a vyznáním vedle křesťanského, nikájského vyznání a donatismu.[32]
Když Heraclianus začal sloužit jako Comes Africae v roce 410, donatisté zažili dočasnou úlevu od stíhání prostřednictvím zákona, který umožnil zmírnění vymáhání imperiálních rozkazů, pravděpodobně k uklidnění severní Afriky v době, kdy byl Řím obléhán Alarichem. K dokreslení závažnosti nevyřešené situace s donatisty lze uvést nařízení Honoriovo nařízení z 25. srpna 410 (den po pobytí Říma Alarichem!), které je adresováno Heraclianovi a lze jej chápat jako zrušení tolerance vůči donatistům.[33]
V době administrace Heracliana, v roce 411 se konal církevní sněm v Kartágu, kterého se zúčastnil stejný počet biskupů donatistů i nikájského vyznání. Byl svolán císařem Honoriem, aby se vyřešila otázka donatistů. I když to nebyl v pravém smyslu synod, byla tato schůzka, sněm, jedním z nejdůležitějších shromáždění v Africe i v křesťanské církvi. Jako zplnomocněný soudce, který předsedal a vynesl rozsudek na konci sněmu, byl císařem jmenován tribunus et notarius Flavius Marcellinus, jenž po tři dny velmi nestranně a trpělivě předsedal a vynesl rozsudek, ne nijak překvapivě, ve prospěch katolíků.[34] Jeho edikt byl proti donatistům tvrdý a dokonce i jeho přítel Augustinus se snažil v dopise Marcellinovi zmírnit svými přímluvami zákon proti donatistům.[35] Ačkoli Heraclianus nijak do chodu církevního sněmu nezasahoval, je faktem, že byl více nakloněn katolické straně (po císařském ediktu z roku 411 ani jinak nemohl), nicméně během svého působení snížil vnitřní napětí v diecézi a se snahou o náboženský mír. Za zmínku jistě stojí poměrně úzké kontakty s africkým prokonzulem Macrobiem[36], pohanem a poté i s prokonzulem Apringiem v letech 411 a 412.
Heraclianovo tažení do Itálie v roce 413
Množství vojska aby byl relevantním hráčem na mocenském poli, samozřejmě neměl. Z tohoto pohledu je přistání Heracliana v Itálii překvapením, neboť v té době byl již uzurpátor Jovinus v Galii poražen (uzurpace 411 – 413), zabit i s bratrem a otěže přebíral Constantius (III.). Přistání invazního loďstva následovalo po Heraclionově zadržení zásilek obilí. I Orosiovi se zdá se neuvěřitelný počet lodí s kterými do Itálie připlul. 3 700 lodí neměl ani Xerxes, ani Alexander Veliký.[37] Je potřeba objasnit, kde se vůbec mohla sebrat tak velká flotila, vysvětlení může být v předchozích událostech spojených s Góty, především s jejich „zamrzlým“ zásobováním.
Již od roku 411 měli Gótové pod velením Alaricha problémy se zásobováním a po projití prakticky celé Itálie a neúspěšném pokusu o invazi do Afriky, kdy zemřel na jihu Itálie Alarich, se pokoušeli osvědčeným způsobem si zabezpečit zásoby, tj. kombinaci nátlaku a vyjednávání. Proto nový vůdce Athaulf, manžel pozdější císařovny Gally Placidie (králem Gótů byl v letech 410-415) odvedl vizigótské vojsko do Galie se souhlasem Constantia III., jenž byl to již ve funkci vrchního římského velitele armády.[38] Constantius se dohodl s Góty, že za pomoc při likvidaci uzurpátora Jovina v Galii (což se podařilo) a bezpečný návrat Gally Placidie, poskytne Gótům zásoby. Díky pozdržení obilí (což měl pod „patronací“ Heraclianus) eskalovala nepříznivá situace s potravinami a u Gótů nastal hladomor. Athaulf si vzal Gallu Placidii v lednu roku 414 za ženu.
Díky zadrženému obilí Heraclianem nedodržel Constantius slovo a Gótové se začali chovat nepřátelsky (Olympiodoros Fr. 22.1.) [39]. Gótové se poté přesunuli do Barcelony na přelomu let 414 / 415. Zdá se, že již od doby Alaricha se stále snažili dostat se do Afriky.[40] Po předčasné smrti Athaulfa byl zvolen Walia a ten na konci roku 415 nebo na začátku následujícího roku podepsal s Římany smlouvu o dodávce 600 000 modiů obilí (5 238 000 litrů). Obilí pocházelo z Afriky a tak velké množství obilí si žádalo dost lodí pro převoz a ty mohly hrát roli ve výčtu Heraclianových lodí při jeho invazi do Itálie. Mohly již být částečně naloženy. Poté byli nasazeni proti silingským Vandalům a Alanům v provinciích Baetica, Lusitania a Carthaginensis.[41]
Smrt Heracliana
Heraclianus tak měl možnost použít zadržení obilí jako svou zbraň proti Constantiovi a poté odplul s obilím do Itálie, kde se v Římě okamžitě ukončil nedostatek potravin a tím se mohl zavděčit obyvatelům Věčného města. Heraclianus vystoupil na břeh, pravděpodobně i s nějakým menším vojskem, vydal se do Říma, ale byl napaden vojskem v čele s comes domesticorum Marinem, vrátil se na loď a odplul do Kartága sám, kde byl posléze zabit skupinou vojáků.[42] To je verze Paula Orosia, přičemž Hydatius tvrdí, že v době kdy táhl proti Honoriovi, byl poražen ve velké bitvě u města Ocriculum, dnes Otricoli (70 km na sever od Říma) a až poté uprchl do Afriky. Sám byl později zavražděn v Kartágu 7. března 413.
Tato verze je rozhodně pravděpodobnější a Hydatius věrohodnější než Orosius (na příkladech jiných střetnutí z této doby, Frigidus a jiné), i když uvádí, že bylo zabito 50 000 vojáků, což lze akceptovat pouze s o řád nižším počtem.[43] Chování Heracliana popsané Orosiem je nelogické a vysoce nepravděpodobné. Heraclianus mohl doufat, že až dorazí do Ravenny, bude se moci ospravedlnit před Honoriem, proto je možné, že byl na pochodu z Říma do Ravenny. Comes Marinus, který jej porazil a později v Africe je spolu s jeho bratrem nechal popravit, byl podřízený velitel budoucího císaře Constantia III.[44]
Závěr
Heraclianova vzpoura je významným příkladem změny strategie jednání vyšších císařských velitelů na konci 4. a na začátku 5. stol. n. l., když cítili že se jejich postavení nebo život, ocitnul v bezprostředním nebezpečí. Nesnažili se prohlásit císařem, ale jednoduše se snažili získat kontrolu nad existujícím císařem, zvláště, když se jednalo o velmi mladé panovníky (Gratianus,Valentinianus II, Honorius, Arcadius) nebo o nevýrazného, nerozhodného císaře, i když někdy umíněného, jakým byl Honorius. Za Honoriovi vlády utržil stát mnoho bolestných ran, jak prohlásil Philostorgius. Zvláště západní polní armáda ztratila při různých válečných pohromách přinejmenším polovinu, možná dvě třetiny svého stavu. On sám však přispěl k běhu událostí jen zanedbatelným dílem.[45] O důležitosti vojenství a vojenských velitelů v době probíhajícího stěhování národů jistě nelze pochybovat. Od smrti Theodosia Velikého na Západě ani na Východě nevládl císař, který by vedl vojsko do boje.[46] Císařové tak byli velkou měrou závislí na velitelích.
Stilichonova smrt mohla dát Honoriovi poprvé příležitost hledat svou autonomii v rozhodování a také najít novou rovnováhu moci mezi jeho generály, pokud byl takovéhoto uvažování schopen a jestli jeho další rozhodování, či váhání, nebylo dáno spíše charakterem jeho povahy. Je pravdou, že panovník se ocitl ve nevýhodné situaci od začátku své vlády. Merobaudes, Bauto, Arbogast a Stilicho, ti všichni se etablovali jako magister militum během vlády vojensky aktivních císařů jako byli Gratianus a Theodosius I. Přítomnost velkého vojenského císaře, i třeba vzdáleného, jako byl Theodosius I, by mohla zmírnit jakékoli příliš znepokojující činy ambiciózních polních velitelů.
Z Honoriova rozdělování různých příkazů a vyznamenání pro Constantia a Heracliana bylo patrné, že se pokouší vyhnout situaci, ve které by jeden z těchto mužů jednoduše vstoupil do Stilichonovy role.[47] Být věrným služebníkem císaře, jak byl Heraclianus doposud, však již nestačilo na jeho ochranu v rámci tohoto nového systému. Každý, kdo usiloval o to aby se stal nejvyšším velitelem, jednal povětšinou podle toho, jak postupovat proti ostatním velitelům, které považoval za hrozbu pro své ambice. To obvykle znamenalo pokusit se je nahradit svými vlastními příznivci, nebo jím samým. I když to někdy představovalo alespoň zpočátku najít nějaký důvod, na jehož základě by se zařídilo jejich odstranění nebo jejich poprava díky nějakému předloženému aktu, který mohl být prezentovaný jako útok na císaře. V tomto konkrétním případě se zdálo, že Heraclianus předpokládal, že Constantius se chystá jednat proti němu, a tak se jej pokusil předejít, ale místo toho mu tím vložil eso do jeho karet. Konečně, Constantiova zjevná reakce na Heraclianovu vzpouru, jak naznačují některé zdroje, byla taková, že se pokusil Heracliana vykreslit jako uzurpátora až následně po jeho odplutí z Afriky.[48]
Po smrti Heracliana je zmínka o potrestání dalšího správce Afriky, jímž byl comes Marinus, který nechal popravit tribuna et notaria Flavia Marcellina[49], podle Orosia mimořádně moudrého a schopného muže, který sloužil i za Heracliana a jeho staršího bratra Apringia, prokonzula Afriky. Jejich smrt církev přičítala intrikám donatistů, kteří oba obvinili z účasti na Heraclianově povstání, ale Honorius Marcellina neospravedlnil, nicméně jeho zákony proti donatistům znovu potvrdil.[50] Marinus byl ihned nato z Afriky odvolán a odsunut z veřejného života a propustili jej buď z trestu, nebo aby svého činu litoval.[51] Za nepoměrně menší provinění se v té době tvrdě trestalo.
Shrnutí uvedených důvodů znamená, že Heraclianus s největší pravděpodobností nejednal jako uzurpátor proti Honoriovi, ale vzpouru vedl jako spíše preventivní úder proti vrůstající moci Constantia III, který by se jej pravděpodobně v budoucnosti snažil odstranit. Jeho vzpoura je záhadná a přichází jako naprosté překvapení, protože až doposud byl jedním z mála Honoriových věrných služebníků; udělením konzulátu v roce 413, žádný z comites Africae před ním ani po něm tento konzulát nikdy neobdržel![52] Jeho povstání bylo vykládáno jako pokus o uzurpování imperiální moci stejným způsobem, jako se o to pokusilo několik dalších uchazečů o císařský purpur ve stejném období, ale jeho chování, popis antických autorů a všechny zmíněné okolnosti, ukazují, že Heraclianus nebyl uzurpátorem, ale že si jednoduše přál zajistit si svůj vliv na Honoria v době, kdy se cítil ohrožen jeho nejvyšším velitelem Constantiem III.[53]
Poznámky:
1 – Zosimos 5.37. Magistr utriusque militiae – vrchní velitel pěšího i jízdního vojska na Západě
2 – Kotula, str. 257
3 – CTh 9.42.18, také Zosimos 5.37, Aurelius Augustinus zaznamenal svědectví spolubiskupa Severa z Milevi, který obědval s Bathanariem a popisoval, jak zkouší pohybovat kusem železa pomocí magnetu pod stříbrnou deskou (O Boží obci kniha II, 21, 4). Orosius 7.42.10
5 – CTh 16.5.51 a 56 (16.5.51 dáno císařem 25. srpna 410). Po odstraněny zákona,88 podle něhož se ke svým obřadům heretické pověry slézali dříve, nechť vědí všichni nepřátelé svatého zákona, že budou potrestáni na jmění i na životě, pokusí-li se nadále se scházet na veřejnosti v prokleté drzosti svého zločinu. (Hošek)
6 – Burry, str. 120, rovněž Zosimos 6.9 (Pretium impone carni humane, „Stanov cenu za lidské maso“)
7 – Zosimos 6.7
8 – Zosimos 6.9
9 – Kotula, str. 261
10 – Kotula, str. 261
11 – Zosimos 6.9 – 6.11
12 – Zosimos 5.39 – 5.40
13 – Wijnendaele, str. 140, Hieronymus (sv. Jeroným) popisuje Heracliana jako opilého žrouta, který zneužíval a vydíral italské uprchlíky (Hieronymus Ep. 130.7).
14 – Orosius 7.42.12
15 – Wijnendaele, str. 147
16 – Kotula str. 259, Wijnendaele str. 141; jako první s myšlenkou na Heraclianovu obavu o život s rostoucí mocí Constantia III. upozornil Oost (1966), rovněž Scharf.
17 – Wijnendaele, str. 141
18 – Philostorgius, Historia Ecclesiastical 12.1.
19 – Burry, str. 115 (podle Olympiodorova fragmentu 8).
20 – Wijnendaele a CTh 7.18.17. Když Honorius vydal v roce 412 dekret, který dal Constantiovi volnou ruku zasahovat do africké diecéze proti mužům, kteří lovili dezertéry a pustošili provincie.
21 – Kotula, str. 259
22 – Wijnendaele, str. 142
23 – Galská kronika z roku 435, Gallian chronicle (Wijnendaele)
24 – Wijnendaele, str. 143
25 – CTh. 9.40.21. „Prohlašujeme, že Heraclianus je veřejný nepřítel, a s patřičným povolením nařizujeme, aby byl potrestán a jeho špatně označená hlava byla odříznuta. Pronásledujeme jeho satelity také obdobným trestním stíháním. Ale udělujeme povolení všem soukromým občanům a členům imperiální služby, aby měli plnou moc vypovědět35 všechny tyto satelity před veřejnými činiteli. Osoba, která postaví zločince před veřejné činitele, se nebude bát potupy, protože výslovně stanovujeme, že nikdo nebude soudit, že některý ze satelitů bude tajně odstraněn nebo skryt, ani nikdo nebude popírat vklady svého majetku, který vlastní, ani odmítnout vzdát se toho, co obdržel.“ 3. srpna 413
26 – CTh 15.14.13. „Jméno Heraclianus nesmí být uchováno v soukromé ani veřejné vzpomínce, a proto nařizujeme, aby byly zrušeny všechny činy, které se podle něj dělají jeho jménem“.
27 – Orosius 7.42.15
28 – Pozn.: Uzurpátor ve Španělsku
29 – Uzurpátor Jovinus byl galorománský senátor, který se zmocnil vlády především v severní Gallii nejprve s pomocí Góta Athaulfa, po jmenování svého bratra Sebastiana za spolucísaře a bez dohody s Athaulfem, se karta obrátila a Athaulf vojensky vystoupil proti Jovinovi, nejprve zabil Sebastiana a poté oblehl Jovina v Narbonne. Později byl Jovinus setnutý Dardanem a jeho hlava byla odeslána císaři do Ravenny. R. Sharf, Iovinus: Kaiser in Gallien, 1993.
30 – Orosius 7.42.10 – 12
31 – Wijnendaele, str. 142
32 – Hošek, str. 63
33 – Miles, str. 184, rovněž Kotula, str. 262
34 – Kirsch, str. 155, Miles, str. 184 – 185 První akcí Marcellina bylo, že vydal svůj vlastní edikt z ledna 411, ve kterém velmi pečlivě zajistil ustavení spravedlivé soudní instance zajištěním bezpečného průjezdu donatistů do města a z města a nabídl jim právo jmenovat spolu rozhodovatele, který bude sedět po jeho boku a dokonce povolil dočasnou obnovu zabaveného majetku. V dalším květnovém ediktu, krátce před zahájením procesu, stanovil Marcellinus spravedlivé podmínky pro vedení řízení a požadoval od vůdců z obou stran, aby se k nim přihlásili.
35 – Burian, str. 29 a 306 (Ep. 133)
36 – Snad je totožný s Ambrosiem Theodosiem Macrobiem, autorem Saturnálií.
37 – Orosius 7.42.12-13
38 – Heather str. 154 Předpokládaný počet Gótů se během vyčkávání Alaricha před Římem zvětšil, připojilo se k němu velké množství otroků, což mohli být bojovníci krále Radagaise z předchozího vpádu Gótů do Itálie.
39 – Dunn, str. 77, Burry, str. 147
40 – Dunn, str. 78
41 – Olympiodoros, také Wijnendaele, Late Roman Civil War, str. 315
42 – Orosius 7.42.15
43 – Wijnendaele, str. 148
44 – Kulikowski, str. 154, Halsall, str. 224
45 – Grant
46 – Bednaříková str. 36
47 – Wijnendaele str. 152
48 – Wijnendaele str. 153
49 – PRLE str. 711 Fl. Marcellinus, tribunus et notarius na Západě
50 – Burian str. 31
51 – Orosius 7.42.17
52 – Orosius 7.42.10, Kulikowski 154
53 – Wijnendaele str. 138
Prameny:
- Aurelius Augustinus: De civitate Dei (O Boží obci 2007)
- Paulus Orosius: Historiae adversus paganos libri VII (Dějiny proti pohanům, B. Mouchová ed., 2018)
- Zosimos: Nea Historia (Stesky posledního Římana, 1983)
- CTh: Codex Theodosianus (Verze Clyde Pharr trans. i 1952)
- Philostorgius: Historia Ecclesiastical, Roger Pearse Electronic Edition (2002)
- Olympiodorus in Photius: Bibliotheca or Myriobiblon na www.tertullian.org
Zdroje:
- Bednaříková, J.: Stěhování národů, 2003
- Burian, J.: Aurelius Augustinus, Říman, člověk, světec, 2002
- Burry, J. B.: Later Roman Empire from Arcadius to Irene (395 A.D. to 800 A.D. 1889)
- Dunn, G. D.: Flavius Constantius , Galla Placidia and the Aquitanian Settlement of the Goths, 2015
- Grant, M.: Římští císařové, 2010
- Halsall, G.: Barbarian Migrations and the Roman West 376-568, 2007
- Heather, P. Gótové. 2005
- Hošek, R.: Sociální pozadí Augustinova spisu o Boží obci, 1953
- Kirsch, J. P.: Flavius Marcellinus, The Catholic Encyclopedia , Vol. 9., 2020
- Kotula, T.: Le fond Africian de la révolte D´Héraclien en 413, 1977
- Kulikowski, M.: The Tragedy of Empire: From Constantine to the Destruction of Roman Italy, 2019
- Sharf, R.: Iovinus – Kaiser in Gallien, 1993
- PLRE: Heraclianus 3, Vol. 2
- Wijnendaele, J. W. P.: The Manufacture of Heraclianus´ Usurpation (413 CE), 2019
- Wijnendaele, J. W. P.: Late Roman Civil War and the African Grain Supply, Journal of Late Antiquity, Vol. 12., 2019
