Uzurpace Domitia Alexandra, 308 – 311 n. l.
Případ Domitia Alexandra poskytuje první a nejjasnější pohled na postavení Afriky během pozdních římských občanských válek v důsledku zhoršení situace za vlád tetrarchů. [1] U mnohých postav v afrických dějinách římského imperia se dost dobře nedá určit, zda pokud šlo o revoltu nebo povstání, měl dotyčný v úmyslu stát se císařem; Domitius Alexander tento úmysl s největší pravděpodobností měl a celý příběh se odehrává jako předehra velkého střetnutí mezi Konstantinem a Maxentiem, které vyvrcholilo bitvou u Milvijského mostu v roce 312 n. l.
Oba se v pojednání o uzurpaci vyskytují, přičemž Maxentius byl přímým účastníkem a aktivním protivníkem Domitia Alexandra, kterého Konstantinus zřejmě tiše podporoval, protože jakékoli problémy Maxentia, jako vládce v Římě (kterému podléhala Afrika, Sardinie, Hispánie a Sicílie), pomáhaly Konstantinovi.
Tetrarchie
Vláda čtyřech panovníků byla hodně propletená a spojenectví trvalo jen nějaký čas, poté doba nahrávala možným uzurpacím a vzájemným bojům. Vláda tetrarchie byla reprezentována dvěma augusty Diokletianem a Maximianem, kteří měli k dispozici dva mladší spolucísaře s titulem caesarů, Galleria a Constantina Chlora. Když se Diokletian a Maximianus vzdali vlády v roce 305, augusty se stali Constantius I Chlorus a Gallerius, na místa caesarů nastoupili Severus II. a Maximinus II. Daia. To však znamenalo, že pro Maximianova syna Maxentia nezbylo místo ani caesara, natož augusta. [2] Když se Maxentius prohlásil císařem v roce 306, nepřijal nejdříve ani titul august (ten přijal později), ani caesar, nechal se titulovat neobvyklým titulem princeps invictus. Jeho uzurpace (i když byl částí říše přijat jako císař) byla spouštěčem revolt a občanských válek, které provázely římské dějiny od roku 306 do roku 324. a Maxentius poté, co porazil a zajal císaře Severa II., (především zradou prefekta města Říma Anullina) jej úkladně zabil. [3] V té době jej podporovala Itálie a Afrika.
V tomto období zřejmě začíná revolta Domitia Alexandra, který pravděpodobně neuznal vládu Maxentia. V té době byl Alexander, který pocházel z Panonie (u Zosima z Frýgie), vicarius [4], přesný titul zněl: vices agens praefecti praetorio per Africam, zástupce prétoriánského prefekta v Africe a jednalo se v této době o již staršího muže. [5] Jeho uznání za císaře se možná neodehrávalo jenom na území jeho diecéze, protože na jihu Sardinie se našel nápis, který ukazuje, že zde byl uznán císařem AE 1966, 0169[6]:
D(omino) N(ostro) Imp(eratori) L(ucio)
DOMITIO
ALEXAN
DRO P(io) F(elici) INV(icto)
AVG(usto)
Ještě důležitější nápis, který uvádí jeho a Konstantina jako augusty dává tušit, že jeho uzurpace se mohla udála s tichou podporou Konstantina, který se připravoval na konfrontaci s Maxentiem. Nápis pochází z Alexandrovy diecéze (CIL 8.22183) [7]:
L(ucio) DOMITIO ALEXANDRO ET FL(avio) CONSTANTINO, AVGG(ustii)
Konstantinus se snažil i jinými prostředky podkopat pozici Maxentia, dohodl se při setkání v Trevíru v roce 307 s jeho otcem Maximianem (někdy zvaný Herculius), že dostane jeho dceru Faustu za ženu. Maximianus se totiž stále snažil o znovuzískání vlády a ve své snaze o svojí obnovu jako augusta, se pokusil o získání pomoci Konstantinových vojáků. Fausta vše prozradila Konstantinovi, Maximianus poté umírá v Tarsu. Z jeho smrti je Maxentiem obviněn Konstantinus I., kterému byly z popudu Maxentia odstraněny sochy v Římě, což byl jasný signál k vyhlášení občanské války. [8] Ani Severus II., ani Galerius však neuspěli při pokusu odstranit Maxentia z jeho pozice císaře. [9]
Výprava do Afriky
V roce 308 se konala schůzka všech Augustů a Caesarů, kde prohlásili Maxentia za veřejného nepřítele, hostis publicis.[10] Nicméně ten nabyl dojmu, že situaci má pod kontrolou a soustředil se na Afriku, kam poslal své lidi, kteří v Kartágu veřejně ukazovali jeho podobiznu. Tamní vojáci tomu však zabránili z oddanosti k císaři Maximianovi, na něhož rádi vzpomínali. Maximianus s nimi strávil značný čas někdy před deseti lety a mohlo se tak jednat o zlomový moment pro věrnost afrických vojsk vůči imperiálnímu uchazeči v Africe.[11] Maxentius se rozhodl vypravit proti Africe loďstvo a protože haruspikové oznamovali, že věštná znamení nejsou příznivá, odložil výpravu, snad i z obavy, že vicarius Domitius Alexander může proti němu vystoupit. Požádal alespoň Alexandra, aby mu dal jeho syna jako rukojmí, což dotyčný odmítl. Jak popisuje Zosimos:
„Když však Maxentius poslal úkladné vrahy, aby Alexandra sprovodili ze světa, a úklad byl zradou vyjeven, našli si afričtí vojáci vhodnou záminku k odpadnutí a oděli císařským purpurem Alexandra, muže, který byl původem Fryg, povahy bázlivé, bez odvahy, při každém jednání váhavý a nerozhodný a mimoto již v pokročilém věku.“[12]
Je zvláštní, že žádný z jednoznačně nepřátelských zdrojů vůči Alexandrovi jej neobviňuje z toho, že by zadržel římské obilní dodávky [13]. Maxentius nemohl ignorovat fakt, že jeho vláda je omezena pouze na Itálii a musel být stále na pozoru, neboť přes Alpy mohl kdykoli zaútočit jak Konstantinus, tak Licinius a Maxentius potřeboval mít k dispozici nejen vojáky a lodě, ale také zásoby a při vědomí, že Afrika je klíčová co se týká obilí (ta již oslavovala císaře Domitia Alexandra), což by způsobilo vážný nedostatek potravin v Římě, se rozhodl jednat [14].
Do čela vojsk, které poslal do Afriky, se postavil praefectus praetorio Gaius Rufius Volusianus, [15] bývalý prokonzul Afriky v letech 305-306, který snad již byl v této době praefectus praetorio uzurpátora Maxentia a navíc byl velkým majitelem půdy v Africe. Byl poslán Maxentiem, aby obnovil provincii Africa, která se vzbouřila a přepravil se do Afriky s malým, ale dobře vycvičeným sborem paucissimus cohortibus, [16] přistál v Kartágu. S ním se podílel na velení další ostřílený voják Zeno a vojsko vneslo zmatek mezi Alexandrovy vojáky v Kartágu a dalších afrických městech , kde byl slaven triumf za vítězství nad Kartaginci a Domitiem Alexandrem. [17] Vojsko vcelku bez problémů porazilo špatně ozbrojené rebely. Volusianus poté uvěznil Alexandra v dobyté Cirtě a zajatý Alexander byl v roce 311 zardoušen, Po uklidnění afrických provincií se Rufius Volusianus vrátil do Říma, kde byl slaven triumf za vítězství nad Kartaginci a Domitiem Alexandrem. [18] Porážka Alexandra zároveň vedla k represím také proti celé africké diecézi. [19]
Z dostupných pramenů se nedá potvrdit, že by Domitius Alexandr, i když se prohlásil císařem a ať již se souhlasem Konstantina nebo bez něj, jednoznačně a s jasným úmyslem pozdržel dodávky frumentaria do Itálie. O hladomoru se zmiňuje tzv. Kalendář z roku 354, kdy se měl během šestileté vlády objevit velký hladomor (fames magna fuit) v Římě, aniž by uváděl přesnou dobu a příčiny. [20]
Shrnutí
Z dostupných pramenů se nedá potvrdit, že by Domitius Alexandr, i když se prohlásil císařem a ať již se souhlasem Konstantina nebo bez něj, jednoznačně a s jasným úmyslem pozdržel dodávky frumentaria do Itálie. O hladomoru se zmiňuje tzv. Kalendář z roku 354, kdy se měl během šestileté vlády objevit velký hladomor (fames magna fuit) v Římě, aniž by uváděl přesnou dobu a příčiny. [20]
Dedikace Luciu Domitiu Alexandrovi (CIL VIII, 7004). Původní umístění: Cirta, Numidia, nyní: ztraceno. 70 x 100 cm [21]
RESTITVTO[ri] / PVBLICAE LIBE[r] / TATIS, AC PROPA / GATORI TOTIVS / GENERIS HVMAN[i] / NOMINISQVE / ROMANI D(omino) N(ostro) L(ucio) DO / MITIO ALEXAN / DRO P(io) / F(elici) INV(icto), AVG(usto) / SCIRONIVS PA / SICRATES, V(ir) P(erfectissimus) / [P(raeses) P(rovinciarum) NVMI]DIAR(um)
ěnováno: Scironiem Pasicratem (praeses provinciarum Numidiarum) a je zajímavý způsob, jakým oslovuje Domitia Alexandra pomocí epitafů s tradičními čestnými hodnotami. Domitius je popisován jako obnovitel veřejné svobody (Restitutor / publicae liber / tatis), šiřitel lidské rasy a jména Řím (Propagator totius / generis humani / nomisque / Romani) a pán (dominus). Restitutor se objevil na císařských mincích Flaviů a to mělo několik asociací, císaři mohli být uznáni například jako restitutor kvůli míru a prosperitě, které přinesli do provincie. V případě nápisu je zde Domitius Alexander oslavován jako „obnovitel veřejné svobody“; to byl v epigrafických pojmech relativně vzácný pojem, objevující se pouze v hrstce nápisů, které téměř všechny se datují do konce 3. a 4. století n. l. Slovo propagator, šiřitel se objevuje v nápisech z doby vlády Septimia Severa, převážná většina je z provincie Numidia. Domitius Alexander je ohlašován nejen jako šiřitel římského území, ale také celé lidské rasy, totius generis humani. [22]
Poznámky:
1 – Wijnedaele, str. 302
2 – Grant str. 230-231
3 – Zosimos 2,10, Gaius Annius Anullinus byl od r. 302 do r. 305 prokonzulem Africa Procosularis, v roce 306 a 307 prefektem Říma. Maxentius jej jmenoval prefektem prétoriánů. D. Potter: The Roman Empire at Bay: AD 180-395, 2004
4 – Vicarius, úředník v čele diecéze po reformě Diocletiana. Přesný titul zněl vices agens praefecti praetorio (zástupce prétoriánského prefekta).
5 – Aur. Victor 40,17 a Zosimos 2,12
6 – CIL AE 1966, 0169
7 – Wijnendaele str. 302
8 – Grant str. 239, Clauss str. 35
9 – Clauss str. 36
10 – Grant str. 244
11 – Leadbetter str. 199
12 – Zosimos 2,12
13 – Wijnendaele str. 303, pozn. 27
14 – Wijnendaele str. 304
15 – Gaius Ceionius Rufius Volusianus. Od roku 305 do 306 byl Volusianus jmenován prokonzulárním guvernérem Afriky. Když byl Maxentius uznán jako císař v Africe, Volusianus se připojil k jeho dvoru. Kolem roku 309 byl Volusianus jmenován prétoriánským prefektem Maxentia, což byl úřad, který zastával až do roku 310. Byl poslán Maxentiem, aby obnovil provincii Afrika, která se vzbouřila a oslavovala císaře Domitia Alexandra, což způsobilo vážný nedostatek potravin v Římě. Po vítězství Konstantina přešel na jeho stranu.
16 – Paucissimus cohortibus, malý sbor, oddíl
17 – Aur. Victor 40,18
18 – Zosimos 2,14
19 – Wijnendaele, str. 302
20 – Wijnendaele, str. 303
21 – Barron
22 – Barron
23 – Smith, str. 126
Prameny:
Zosimos: Nea historia (Stesky posledního Římana, 1983)
Sextus Aurelius Victor: Liber de Caesaribus (Kniha o císařích, 1975)
Zdroje:
CIL: Corpus Inscriptionum Latinarum
AE: L´Anneé épigraphique (fr.)
Clauss, M.: Konstantin Veliký, římský císař mezi pohanstvím a křesťanstvím, 2005
Grant, M.: Římští císařové, 2010
Bagnall, Roger S; Cameron, Alan; Schwartz, Seth R; Worp, Klaus Anthony: Consuls of the later Roman Empire
Barron, C.: Judaism and Rome: dedication usurper Lucisus Domitius Alexander, 2003 (www.judaism-and-rome.org)
Wijnendaele, J. W. P.: Late Roman Civil War and the African Grain Supply, 2019
Leadbetter, B.: Galerius and the Will of Diocletian. 2009
Smith, W.: Ed. Dictionary of Greek and Roman Biography and Mythology, 1867
