Svatý Martin
Martin a armáda
Martin se narodil v roce 336 n. l. [1] v panonském městě Sabarii, [2] vyrostl však v Ticinu na severu Itálie. [3] Jeho rodiče byli pohané a otec sloužil ve vojsku jako obyčejný voják, později jako tribun (tribunus militum), což byl docela významný post v armádě. Jeho pohanství není jasné, mohl být i ctitelem boha Mithry, jako mnoho vojáků 3. a 4. století. Po odchodu z armády dostal veteránský status a nějakou půdu v Ticinu, což bylo díky ediktu [4] císaře Konstantina I.. Jméno Martin je odvozeno od boha války Marta a to zřejmě na popud jeho otce. Mladý Martin vstoupil v roce 351 v patnácti letech také do armády, a to na základě ediktu o povolání synů vojáků do armády [5]. Byl mu přidělen vojenský sluha, ale spíše to byl Martin, kdo vykonával služby. Byl členem Constantiových oddílů [6], pak byl v oddílech nastupujícího caesara Iuliana. [7] Martin sloužil v elitních jednotkách, Sulpiciem Severem nazývaných scholares (schola palatina), tedy v palácových gardových jednotkách.
Jako voják byl pravděpodobně docela privilegovaný a také se naučil základní znalosti vojáka, jako je ošetřování otevřených ran a zlomenin, což byla vlastnost, která později přispěla k jeho výrazné reputaci jako léčitele. Kromě toho fakt, že měl otroka téměř za společníka ukazuje, že Martin byl na jiné úrovni než běžný voják. Severus to zmiňuje, aby ukázal Martinova privilegium, ale také aby zdůraznil Martinovu skromnost; sloužil otroku místo toho, aby požadoval službu od něj. Takto Martin sloužil tři roky, přičemž – jak Severus pospíchá dodat – zůstával „úplně osvobozen od těch neřestí, do kterých se tato třída mužů příliš často zaplétá“).
Služba v Galii
Sloužil snad v římské jízdě v Galii, protože na vyobrazení je téměř vždy na koni jak se dělí o plášť s žebrákem, nicméně Sulpicius Severus se v souvislosti s tímto aktem milosrdenství o koni explicitně nezmiňuje. Je pravda, že pocházel z provincie, která byla proslulá svými jezdci i ve svých elitních jednotkách se etablovali jako horní vrstvy římské vojenské
———————————————————–
- Datum narození je jedním z problémů historiků. Uvádějí se dva datum: krátký životopis je rok narození 336 a pro dlouhý životopis 316 n. l. Většina badatelů se přiklání ke krátkému životopisu.
- Dnešní Sombathely v západním Maďarsku. Narodil se v roce 316 nebo 317
- Dnešní Pavie.
- CTh 7.20.3 z roku 325. Augustus (Konstantin I.) všem veteránům: V souladu s naším příkazem obdrží veteráni volné pozemky a budou je držet osvobozené od daně na věky věků. Na zakoupení nezbytného vybavení pro pozemky obdrží dvacet pět tisíc follis v hotovosti, jho pro pár volů a sto měřic různých obilovin. Pokud by se jakýkoli veterán navíc rád zapojil do podnikání, povolujeme mu mít částku sto follis osvobozenou od daně. Follis byly mince zavedené Diocletianem s kolísavou hodnotou a různým poměrem k denarii. V roce 364 n. l. Valentinian zrušil peněžní příspěvek. Od té doby bývalý voják z císařské gardy (protector) obdržel dva páry volů a 200 měřic (modii) osiva. Všichni ostatní vojáci, bez ohledu na to, zda byli vyřazeni s poctou na konci svého období nebo pro zdravotní důvody, obdrželi pár volů a 100 měřic (modii) obilí (CTh. 7.20.8). CTh 12.1.35 z roku 343 a CTh 7.22.5 z roku 326, ve kterém se detailně hovoří o jízdě v bodě I. Edikt byl používán opakovaně, takže to nijak neobjasňuje datum, kdy k náboru do armády došlo. U vojenské hodnosti tribun mohlo jít o tribunus laticlavius nebo tribunus augustoclavius.
- CTh 12.1.35 z roku 343 a CTh 7.22.5 z roku 326, ve kterém se detailně hovoří o jízdě v bodě I. Edikt byl používán opakovaně, takže to nijak neobjasňuje datum, kdy k náboru do armády došlo.
- Constantius II., ariánský císař zůstal jako jediný vládce římské říše po bojích tetrarchů.
- Flavius Claudius Iulianus (křesťany zvaný Apostata), římský císař (vládl 361-363) se pokusil znovu oživit římské náboženství. Byl v opozici proti Constantiovi II.. ale ke konfrontaci nedošlo, protože Constantius zemřel 3. listopadu v roce 361
hierarchie. Vzestup těchto jezdců, equites vedl až k evropským rytířům středověku. I přes nástup křesťanství u equites v Galii převládala kultura Epony, keltské bohyně chovatelů koní a jejím atributem byl kůň.
Martin však nebyl vojákem dobrovolně, toužil po jiném životě, protože byl příznivcem křesťanství a to od asi 10 let. Pokřtěný byl po třech letech služby v armádě, to znamená v roce 354 a doufal, že se stane militia caelestis, nebeský voják nebo také miles christi, Kristovým vojákem.
Sulpicius Severus v kapitole 4 popisuje shromáždění vojska pravděpodobně v roce 356 pod velením pozdějšího císaře Flavia Claudia Iuliana u Vangionu (dnešní Worms, protože se do Galie hrnuli barbaři. Začalo se vyplácet donativum, to byl zvláštní peněžitý dar vojákům před očekávanou bitvou a vojáci byli vyvoláváni jeden po druhém a když přišel na řadu Martin, připadalo mu, že je příhodná doba požádat o propuštění z armády. Nepovažoval za vhodné přijmout dar, když už nehodlá zůstat u armády. Severus popisuje slova Martina: „Až dosud jsem bojoval za tebe, nyní dovol, abych bojoval za Boha. Dar ať přijme ten, který bude bojovat. Já jsem voják Kristův, válčit nesmím“. Samozřejmě, že u křesťanského spisovatele je Iulianova odpověď doprovázena caesarovým chroptěním a je charakterizován jako despota se slovy: „Ne pro víru, ale kvůli strachu ze zítřejší bitvy se vzpíráš vojně.“ Martin mu nabídnul, že klidně bude stát před vojskem se znamením kříže, ale neozbrojen. Byl odveden do žaláře. Slib však nebylo potřeba splnit, protože nazítří přišli vyslanci barbarů s nabídkou míru. Teprve poté Martin opustil armádu, ale až se svým tribunem jednotky, který chtěl dokončit svůj mandát a to mu Martin slíbil, poté se vydal za biskupem Hilariem do Poitiers. Podle Woodse byl snad novým tribunem jednotky.
Rozetnutý plášť
V Galii sloužil asi posádkou v Amiensu (Ambianum) a ač již byl křesťanem, armádu neopustil, to je jeden z důvodů, proč byl později patronem vojáků, ale byl také patronem jezdců, vinařů, cestujících, zajatců, tkalců, koželuhů, kovářů a dalších. Nejvíce ikonická scéna je setkání s žebrákem a rozpůlení pláště, jehož polovinu dá chuďasovi, který Sulpicius Severus výslovně nazývá „simplex militae vestis“, prostý vojenský oděv. Paulinus z Périgueux a Venantius Fortunatus ve svých panegyrikách zdůrazňují plášť jako chlamys, ale plášť je spíše známý pod názvem cappa. [8] Příběh s pláštěm je téměř vždy ikonograficky spojen pro zobrazení svatého Martin. V legendách a folklóru svatý Martin vystupuje jako nepřemožitelný ochránce svého lidu a všech, kdo se k němu utíkají. To jedna strana Martinova příběhu, kdy pomáhá nemajetným, je oblíbený u spolubojovníků a později i ke svému širokému okolí, je mírný a plný pochopení. V tomto pohledu je vzorem křesťanského svatého. Koná zázraky a všichni byli názoru, že je nejvíce hoden, aby se stal biskupem; tak se také stalo, pravděpodobně 4. července 370 přijal biskupské svěcení.
Zemřel v roce 397 v Candes, které je úzce spojen se smrtí svatého Martina, biskupa z Toursu (371-379), 8. listopadu 397. Zdroje ukazují, že mezi kaplemi, které svatý Martin vybudoval v regionu byl i Candeský kostel, který zasvětil svatému Mauriciovi (Mořicovi), vojákovi a vůdci tzv, thébské legie. [9] Když v listopadu 397 navštívil toto místo, aby vyřešil spor mezi místními mnichy, svatý Martin se cítil špatně, ztratil fyzickou sílu, zemřel během odpočinku na úzké posteli v cele budovy. Pohřben byl 11. listopadu. Po jeho smrti byla vybudována bazilika, kde je Martinova tomba a zde se franský král Chlodvík I. (vládl 509-511) obrátil na katolickou víru.
———————————————————————————————–
8. Plášť se dostal do držení francouzských králů jako „palladium,“ jeden z ochranných svatých předmětů národa. Po ustanovení Martina jako svatého patrona Merovejských vládců často vzali plášť i do bitvy. Jejich úspěch přidal k Martinově popularitě. Merovejci jej nazvali cappa a malý svatyně nebo část budovy kostela, kde jej uložili nazývá se cap(p)ella, ze které se odvodilo i české slovo kaple. A. Mertens: The Old English Lives of Saint Martin of Tours, 2017
9. Legie měla být většinou vyplněna křesťanskými vojáky z Egypta, kteří byli odveleni do Galie císařem Maximianem k potlačení bagaudů. Před bojem odmítli obětovat bohům a jednotka byla údajně dvakrát zdecimována. Místo je známé jako Agaunum, nyní opatství St. Maurice. Thebaei je správné jméno vojenské jednotky, Legio I. Maximiana, známé také jako Maximiana Thegaeorum, zaznamenaná v Notitia Dignitatum
Sulpicius Severus napsal o svatém Martinovi výjimečný životopis, protože jde o první velkou hagiografii na latinském Západě a postavou není mučedník, ale ani významnou literární postavou, která se účastní dogmatických sporů jako jeho současníci, Ambrosius (sv. Ambrož), Hieronymus nebo Aurelius Augustinus (sv. Augustin). Na území Galie jde tak i o „domácího“ světce. Mnoho příběhů Martina jsou legendy a životopis se odvíjí v přirozeném pořádku, od narození, myšlenkově ale obráceně, od jeho smrti. Ukazuje totiž, jak se na naplnění ideálu svatosti v tomto odevzdání duše Bohu připravovalo od útlého mládí.
Martin a pohanství
Druhá strana je jeho nesmlouvavý vztah jak k pohanství, tak i k různým proudům v církvi, které se nějak odlišovaly od základního vyznání. Otázkou je, zda byl obeznámen s nikájským vyznáním z roku 325. Sulpicius Severus popisuje v kap. 13 jak vyvrátil nějaký pohanský chrám a chystal se porazit borovici stojící nedaleko. V tom se mu zástup pohanů snažil zabránit, i když předtím nijak nebránili chrám. [10] Po diskuzi navrhl strážce, že pokud důvěřuje Bohu, ať si stoupne na místo, kam spadne strom a nic se mu nestane. Martin souhlasil a svázaný stál na místě kam měl strom dopadnout. Když už strom padal, Martin zdvihl ruku (svázanou?) na znamení spásy a strom spadl na druhou stranu.
Scéna kácení stromů je zachycena na hlavici sloupu (č.24) v benediktýnském opatství ve Vézeley ve Francii. Ve 4. století nechal sv. Martin vykácet kilometry megalitických řad posvátných lesů v Carnacu v Bretani. V další kapitole znovu S. Severus popisuje jak Martin zapálil prastarý a velmi proslulý chrám. Další chrám následoval ve městě Leprosum (dnešní Levroux). Zde mu pomohli andělé. To samé následuje v následující kapitole.
——————————————————————–
10. Speciálně borovice byla spojována s maloasijskou Velkou Matkou Kybelou a Attidem při jejich slavnostech https://antickepamatky.cz/pojmy/buh-attis/
Za zmínku ještě stojí setkání s Magnem Maximem (vládl na Západě 383-388) [11] během synod v Trevíru, kdy podávaný pohár od Magna Maxima předává dál presbyterovi a nikoli nazpět císaři. I když biskupové obdivovali Maxima pro jeho vojenskou zdatnost a světskou moc, kterou zosobňoval, podle Sulpicia si jediný Martin udržoval apoštolskou autoritu. Maximus jako ortodoxní katolík obnovil sankce proti dualistickým manichejcům, jejichž obětí se stal Priscillianus, Hispanoříman a laik, který se stal biskupem v Ávile. U církevní hierarchie vyvolal podezření, že stojí na straně manichejců. [12] Církevní synod jej odsoudil. Priscillianus se odvolal k císaři Maximovi a v Trevíru byl obžalován z čarodějnictví a přes protesty sv. Martina dalších, byl popraven. To byl první případ, kdy křesťané popravili člověka za jeho náboženské přesvědčení.
Sulpicius Severus se setkal se s biskupem Martinem kolem roku 393. Byl tak uchvácen Martinovou zbožností a charismatem, že okamžitě začal psát zprávu o jeho životě. Dokončil svůj Život svatého Martina, zatímco Martin ještě žil, a doplnil ho svými Dialogy a Dopisy po Martinově smrti. Život svatého Martina odráží kulturní situaci církve v pozdní antice a dokazuje podle mnohých historiků protikulturní roli církve vůči pohanství pozdní římské kultury.
—————————————————————
11. Magnus Maximus byl uzurpátor na Západě. Jeho důstojníci popravili císaře Gratiana. V Trevíru si vybudoval své hlavní město. I jako uzurpátor byl však uznán za císaře Valentinianem II. a Theodosiem I.
12. Manichejci, učení perského náboženského reformátora Máního (†276/277), které zdůrazňovalo boj dobra a zla. Náboženství spojovalo prvky křesťanství, judaismu, buddhismu a perského zoroastrismu.
Kladivo svatého Martina
Se sv. Martinem je spojena relikvie, která se nazývá „kladivo sv. Martina z Toursu (maleus beati Martini) a je dokladem druhé strany jednání svatého Martina. Je uložena v muzeu kláštera svaté Kateřiny v Utrechtu. Základem je kamenná sekyra z pozdní doby bronzové a relikvie byla upravena v 13. nebo 14. stol. Kamenná hlava sekery pocházející z let 1 000-800 př. n. l., zatímco rukojeť je ze 13. nebo 14. stol. n. l. a obsahuje latinský text: Ydola vanurunt Martini cesa securi nemo deos credat qui sic fuerant ruicuri, jenž v překladu zní:
„Modly byly sraženy sekerou sv. Martina. Nevěřte, že ti, kteří tak snadno padnou, jsou bohy.“
Legenda říká, že sekera patřila svatému Martinovi a používala se k úderu na ďábla a ničení pohanských chrámů a soch. Jméno a činy, ať skutečné, či domnělé, se staly námětem pro další spisovatele a církevní hodnostáře pozdní antiky a středověku.
Antičtí autoři o svatém Martinovi
O Martinovi psali i jiní pozdně antičtí spisovatelé jako Řehoř z Toursu, Gregorius Florentinus, kniha I, kap. XXXIX: „Tehdy vzešlo již také naše slunce a novými paprsky světla ozářilo Galii. V té době počal totiž v Galii kázat nejsvětější Martin, který vyvracel nevíru pohanů a mnohými zázraky všemu lidu dokazoval, že Kristus, Syn boží, ke pravý Bůh. Bořil též pohanské svatyně, potlačil kacířství, stavěl kostely a kromě četných jiných zázraků probudil k životu tři mrtvé, aby tak dovršil slávu svého jména.“
Nebo Venantius Fortunatus (asi 530-600/609) prohlásil: „Kdekoli je Kristus známý, Martin je poctěn.“
V roce 529 je postaven slavný klášter Monte Cassino na starším pohanském místě Apollónova chrámu, který stál na kopci, což popisuje dílo Řehoře Velikého Dialogy, kde je ústřední tématem Život svatého Otce Benedikta. Biografie zaznamenává, že tato oblast byla v té době stále převážně pohanská a Benediktovým prvním činem bylo rozbití sochy Apollóna a zničení oltáře. Papež doslovně popisuje akt ničení:
„Když (Benedikt) muž Boží dorazil, rozbil modlu, převrátil oltář a pokácel háj. V Apollónově chrámu postavil kapli zasvěcenou svatému Martinovi a na místě, kde stával Apollónův oltář, zasvětil jinou kapli sv. Janu Křtiteli. A svým nepřetržitým kázáním svolával obyvatele okresu k víře.“
Kaple a bazilika
Když biskup Perpetuus nastoupil do úřadu v Toursu v r. 461, malá kaple nad Martinovým hrobem, postavená v předchozím století Martinovým bezprostředním nástupcem Briciem, už pro dav poutníků už nestačilo. Perpetuus postavil větší baziliku se 120 sloupy mezi třemi loděmi. Martinovo tělo bylo převzato z jednoduché kaple v Candes-St-Martin a jeho sarkofág byl znovu uložen za vysokým oltářem nové baziliky.
Echo v raném středověku
Biskupové z Toursu v 5. a 6. stol. vytvořili mocný a všudypřítomný obraz harmonické občanské komunity, sjednocené (alespoň podle jejich tvrzení) pod vedením mrtvého biskupa Martina a jeho soudobých tourských partnerů, biskupů. Toursu, jak ho ti biskupové představovali, bylo Martinovým městem, a proto bylo vhodné, aby Martinovi nástupci, biskupové z Toursu, jednali jako jeho vůdci a ochránci. Tři konkurenční náboženské instituce, katedrála svatého Mořice, benediktinský klášter v Marmoutier a kanonická kapitula svatého Martina, si nárokovaly kořeny sahající zpět k svatému biskupovi. Navíc sporní měšťané města měli také podíl na kultu svatého. Jen dvě z těchto komunit aktivně vytvářely texty a rituály týkající se Martinova kultu: klášter Marmoutier, který založil sám Martin ve 4. století, a kapitula kanovníků v bazilice svatého Martina, která od doby jeho smrti vlastnila Martinovy relikvie.
Krátce poté, co se stal králem v roce, král Karel IV., poslední z kapetovských králů (1322-1328), získal povolení od papeže Jana XXII. oddělit hlavu svatého Martina od zbytku jeho těla a přenést ji do nového zlatého relikviáře. Přenesení, které se uskutečnilo 1. prosince 1323, znamená poprvé v historii Toursu, že jakékoli Martinovy relikvie byly vystaveny k uctívání věřícími. Od té doby byla Martinova „hlava“ byla vystavována dvakrát ročně a během krizových časů byla nesena z Martinovy baziliky do katedrály v Toursu. V roce 1356 se myslelo, že svatý Martin a svatý Gatien (první biskup v Toursu, který byl nyní patronem katedrály) pomohli lidem v Tours osvobodit jejich město od Černého prince, dědice anglického trůnu, kterému se v tom roce podařilo zajmout krále Jana Francouzského.
V průběhu 14. a 15. století si svatý Martin znovu získal část svého dřívějšího lesku jako patron francouzské monarchie. To platilo zvláště po roce 1444, kdy královský dvůr začal sídlit v Tours. Král Karel VII. financoval další nový relikviář pro svatého Martina a jeho syn byl pohřben v Martinově bazilice. Král Ludvík XI., který prohlásil, že Martin je „speciálním lektorem říše“ a přisoudil mu vítězství u Perpignanu.
Strana 8
Zdroje:
- CTh: Codex Theodosianus, ed. Pharr
- Sulpicius Severus: Život svatého Martina, 2003. Předmluva a komentář Martin C. Putna
- Řehoř z Toursu( Gregorius Turonensis): O boji a údělu spravedlivých, 1986
- Ammianus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku antiky, 2002
- Notitia Dignitatum: http://lukeuedasarson.com/NotitiaPatterns.html
- Renoud: Martin of Tours, tr. Michael J. Miller, 2006
- Woods: Ammianus and some Tribuni scholarum palatinarum c. A. D. 353 – 365, 1997 in JSTOR: the Classical Querterly Vol. 47, No 1
- Lutan: Saint-Martin in Candes, entre d’études supérieures de civilisation médiévale, 2006
- G. Knight, D. Boughton and R. Wilkinson: Object of the Past in the Past, 2019
- Sulpicius Severus: Chronicorum, ed. Pharr
- Grant: Římští císařové, 2010
- Suchánek a V. Drška: Církevní dějiny, antika a středověk, 2013
- P. Bequette: Sulpicius Severus´s Life of Saint Martin, 2010
- Mertens: The Old English Lives of Saint Martin of Tours, 2017
- Řehoř I. Veliký: Život svatého Otce Benedicta, 1995
- Chalk: St. Martin of Tours: Cultural Imperialist? 2022
- Farmer: Communities of Saint Martin: Legend and Ritual in Mediavel Tours, in JSTOR 1991
