Antinoos a Hadrianova vila v Tivoli
Hadrianova vila (Villa Adriana) v Tivoli je nádherná památka, je dostatečně známá, ale pokud se někdo chystá poprvé nebo i poněkolikáté tento antický klenot navštívit, je ještě jedno místo, které není tolik zmiňované ve starších průvodcích, protože bylo odhalené a interpretované relativně nedávno. Jedná se o archeologický objekt, nazývaný Antinoeion, věnovaný Hadrianovu oblíbenci Antinoovi. Nález je ojedinělý nejen v regionálním měřítku, toto kultovní místo totiž spojuje římskou kulturu i náboženství s egyptským.
O Antinoově životě je známo jen málo, i když je známo, že se narodil v Claudiopolis (dnešní Bolu, Turecko), v římské provincii Bithynia. Neznáme ani přesný rok narození, odhaduje se rok 110 až 112 n. l. a ani rodinné poměry. Pravděpodobně byl představen Hadrianovi v roce 123, než odjel do Itálie dosáhnout vyššího vzdělání a zřejmě se tak stalo na císařském paedagogium v Římě. Hadrianus se vrátil do Tiburu (Tivoli) v blízkosti Říma až v září v roce 125. Tehdy se stal Antinoos favoritem císaře. Hadrianovo manželství se Sabinou nebylo právě šťastné, asi díky tomu, že se nikde neobjevují zmínky, že by jej nějak zvlášť přitahovaly ženy, ale od antických autorů je zaznamenána jeho slabost pro chlapce a mladé muže.
tomu je dobré si připomenout, že tato slabost, pederastie (efebofilie), byla společensky dlouho přijatelná pro Řeky. Řekové věřili, že předávání moudrosti z generace na generaci je možné pouze přes lásku. Náklonnost moudrého muže k chlapci považovali za možný způsob řádného vzdělávání. To se týkalo 12 až 18 letých mladíků (řecky erómenos). Dokonce i válečnému umění se chlapci učili prostřednictvím pohlavního styku se svými druhy nebo veliteli. Svatý oddíl Thébanů byl prý neporazitelný proto, že se skládal z mileneckých párů. A v antické Spartě zákonodárce Lykúrgos tvrdil, že řádným občanem se nemůže stát nikdo, kdo neměl v posteli chlapce.
V době, kdy se Hadrianus a Antinoos sblížili, jim bylo přibližně 48 a 13 let a Antinous byl pro Hadriana atraktivní nejen svým vzezřením, ale také inteligencí a zřejmě empatií. Strávili spolu ve vile v Tivoli mnoho času v letech 125–128 n. l. Pravděpodobně na mnoha cestách Hadriana, který byl zdatný cestovatel po celé říši, jej mladý Antinoos doprovázel, tak jako množství architektů, lékařů, úředníků, a stráží. Když byl Hadrianus zasvěcen při cestě do Athén v roce 128 n. l. do eleusinských mysterií, tak s ním byl zasvěcen i Antinoos, na tom panuje shoda.
Při návštěvě Egypta a Afriky zavítal císař a jeho doprovod i s Antinooem do Libye, kde se doslechli o marousijském lvu s nímž měli místní lidé problémy. Ulovili lva, a přestože přesné události nejsou jasné, je zřejmé, že Hadrián zachránil Antinoovi život během jejich konfrontace se lvem, dříve než bylo zvíře samotné zabito. Hadrianus tuto událost široce propagoval, odlévali se bronzové medailony, přiměl historiky aby o události napsali, pověřil Pankrata, aby o ní napsal báseň, a nechal vytvořit tondo zobrazující událost, později bylo umístěno na Konstantinův oblouk.
V roce 130 n. l. navštívil Hadrianus a jeho doprovod egyptskou Alexandrii. Po příjezdu do Alexandrie v srpnu 130 navštívili sarkofág Alexandra Velikého. Ačkoli byl vítán s veřejnou chválou a obřadně, některá Hadrianova jmenování a činy rozhněvaly městskou helénskou společenskou elitu, která začala pomlouvat jeho sexuální aktivity, včetně těch s Antinooem. Navíc byl v doprovodu další mladík Lucius Ceionius Commodus m mladý aristokrat, ke kterému Hadrianus rovněž cítil náklonost. V době cesty po Nilu probíhal festival Osirida. Během tohoto pobytu v Egyptě, v říjnu 130, se Antinoos utopil v Nilu.
Příčiny jsou dodnes nejasné a dost záhadné okolností, nehoda, sebevražda nebo lidská oběť, jak uvádí Cassius Dio LXIX, 9 „Neboť Hadrian, jak jsem uvedl, byl vždy velmi zvědavý a používal věštby a zaříkávání všeho druhu. V souladu s tím poctil Antinooa, buď kvůli své lásce k němu, nebo proto, že se mladík dobrovolně zavázal zemřít (je nutné, aby se život svobodně vzdal, aby se dosáhlo cílů, které Hadrianus předpokládal), tím, že postavil město na místě, kde ho potkal tento osud, a pojmenoval ho po něm a také mu postavil sochy, či spíše posvátné obrazy, prakticky po celém světě. Nakonec prohlásil, že viděl hvězdu, kterou považoval za Antinoovu,“
Nicméně Hadrianus nesl smrt oblíbeného mladíka velmi těžce, skutečně jej zdrtila. Císař okamžitě nechal mladíka zbožštit, založil město Antinoopolis (Antinopolis, Antinoöpolis) a nechal jej uctívat po celé říši. Deifikace lidských bytostí nebyla v klasickém světě neobvyklá, avšak veřejné a formální zbožštění lidí byla vyhrazena císaři a členům císařské rodiny; Hadrianovo rozhodnutí vyhlásit Antinooa za boha a vytvořit formální kult, který mu byl věnován, bylo velmi neobvyklé, a to tak učinil bez souhlasu Senátu. Ačkoliv kult Antinooa měl proto souvislosti s císařským kultem, zůstal oddělený a odlišný. Hadrian také identifikoval hvězdu na obloze mezi orlem a zvěrokruhem, aby byla Antinoova, a asocioval růžový lotos, který rostl na březích Nilu, jako květ z Antinooa. Jeden z Hadrianových pokusů o extravagantní vzpomínku selhal, když návrh na vytvoření souhvězdí Antinooa zvednuté do nebe (souhvězdí Aquila) nebyl akceptován. Kde bylo tělo Antinooa spáleno a pochováno, není na sto procent jisté, ale podle popisu na obelisku (obelisk na Monte Pinciano) bylo s největší pravděpodobností pochováno v Antinoeionu ve Ville Adriana.
Antinoeion ve Vile Adriana v Tivoli
Poměrně nedávné výzkumy v Hadrianově vile v Tivoli (v římském Tiburu) odkryly náměstí označující hlavní vchod do vily po cestě z Říma a původní pravoúhlou dlážděnou příjezdovou cestu, ale také učinil to, co se nazývá nejdůležitějším nedávným objevem v regionu. V oblasti, kde byla v 18. století nalezena socha Antinoa jako egyptského boha Osirida, odkryl pozůstatky chrámu zasvěceného Antinoovi a Osiridovi, Antinoeion. Chrámový komplex sestával z 30 metrů širokého sloupového půlkruhu za dvěma pravoúhlými chrámy, lemovanými nymfeem s výklenky a fontánami. Mezi nálezy patřila sedící socha faraona Ramesse II. z šedé žuly, kterou Hadrián pravděpodobně nechal převézt z Memphisu. Nalezeny byly také fragmenty dalších egyptských soch, včetně jedné samotného Antinooa, vypodobněného jako Osirida. Tým, který pracoval ve vile se stále snažil zjistit, zda stavba byla pouze pamětním chrámem, nebo zda mohla být postavena pro uložení tělesných pozůstatků mladého milence. Skutečnost, že byla věnována Antinoovi, však byla vnímána jako jistota a většina odborníků se kloní k myšlence, že je to skutečná hrobka pro Antinooa.
Antinoeion byl spojen dvojitou zpevněnou cestou vedoucí ke Grande Vestibolo, podél Cento Camerelle. Hlavní vchod do temenu (místo zasvěcené bohu), otevřený do této dvojité zpevněné cesty, která mohla být použita pro průvody. Axonometrický pohled na Antinoeion. Na podstavcích lemujících vchod do hrobky stojí dva sloupy místo dvou soch Antinoa-Telamona, protože se nejprve myslelo, že stály po stranách hlavního vchodu do svatyně směrem k dlážděné dvojité cestě, ale nebyly nalezeny žádné základy v dané oblasti pro takové prvky. Antinoeion tvořil soubor, který se skládal z exedry se sloupy nymfeem a dvou chrámů. Jeden byl prostylové, tetrastylové se čtyřmi sloupy pouze na čele chrámu před pronaem, za ním následoval naos (cella). Chrámy stály na podiu. Je také možnost, že dva chrámy byly zasvěceny egyptským bohům Osiridovi a Isidě. V prostoru mezi chrámy se v pozadí jako jevištní kulisa se objevuje velká půlkruhová kolonádová exedra. Dnes zůstaly pouze dvě nízké soustředné stěny odpovídající základům pro kolonádu a zadní stěnu portiku. Součástí komplexu bylo nymfaeum se dvěma bazény mnoha nikami po obou stranách krátkého schodiště.
Uprostřed svatyně byl mezi oběma chrámy nalezen betonový základ. Měří 3×3 m. Archeolog, který objevil antinoeion, naznačuje, že v tomto suterénu mohl stát obelisk, věnovaný Antinoovi. Jedna strana obelisku, která byla věnována císaři Hadrianovi a jeho manželce Sabině, byla možná umístěna směrem k vchodu, směrem k Cento Camerelle, dalším k třem apsidám, čelem ke dvou chrámům a exedře. Jedna ze stran obelisku uvádí: „Antinous, který je zde pohřben uvnitř zahrady ve vlastnictví princepse Říma“. Díky tomu je věrohodné umístění obelisku ve svatyni Antinooa.
Zdroje:
- Mari, S. Sgalambro: The Antinoeion of Hadrian´s Villa: Inerpretation and Architectural Reconstruction in American Journal of Archeology
- Danzinger and N. Purcell: Hadrian´s Empire, 2005
- HA, Aelius Spartianus: Portréty světovládců
- Cassius Dio: Historia Romana na Lacus Curtius
- Ministero per i Beni e le Attivitta Culturali, Dipartamento per per i Beni Culturali e Paesaggistici Soprintendenza per i Beni Archeologici del Lazio: Catalog “Sugestioni egizie a Villa Adriana, 2006
- Gil H. Renberg: Hadrian and the Oracles of Antinous , With an Appendix on the So.Called Antinoeion at Hadrian´s Villa and Rome´s Monte Pincio Obelisk, in Memoirs of the American Academy in Rome, Vol. 55 pp. 159-198, 2010
- L. Aakhus : Sirius Rising 139 AD: Hadrian, Tivili and the Tazza Farnese
- Sufenas Virius Lupus: Pancrate´s Poem on the Lion Hunt (Arthur S, Hunt ed. : The Oxyrhynchus Papyri8 (London: Egypt Exploration Society, 1911), §1085, pp. 73-77. See the alternate translation in D. L. Page (ed./trans.), Select Papyri in Five Volumes, III: Literary Papyri, Poetry(Cambridge: Harvard University Press, 1962),
Tondo: lov na lva
Na severní straně Konstantinova oblouku je na pravém páru tond vyobrazen lov na lva (levé tondo) a oběť Herkulovi (pravé tondo). Postava Hadriana na scéně lovu byla upravena, aby připomínala mladého Konstantina, zatímco ve scéně obětování je znovu vyřezávaným císařem buď Licinius, nebo Constantius Chlorus. Postava nalevo od loveckého tonda může ukazovat Antinooa takového, jaký byl krátce před svou smrtí, s prvními známkami plnovousu, což znamená, že už nebyl úplně jinoch. Tyto tondi jsou orámovány purpurově červeným porfyrem. Toto orámování se dochovalo pouze na této straně severního průčelí.
