Jovianus, císař římského impéria (27. června 363 – 17. února 364)

Protože se neúspěšné perské tažení stalo katalyzátorem okolností jak smrti císaře Juliana, tak zvolení nového císaře, je proto nutné tyto zlomové události vsadit do celkového rámce východní situace, která byla poslední z celé řady střetnutí Římanů a Peršanů v oblasti Mezopotámie. Porušení míru ze strany Peršanů a jejich „Krále králů“ Šápúra II. (309-379) se neobešlo bez odezvy římských císařů Constantia II. a jeho nástupce Juliana, který se vydal s mohutnou armádou na východ.

Tažení bylo součástí dlouhodobé, tzv. Nisibiské války (Nisibis je dnešní Nusaybin na jižní hranici Turecka se Sýrií a bylo považováno za klíč k Mezopotámii), jenž probíhala v letech 337 – 363. Válka se může rozdělit na čtyři časové úseky, v nichž první 337 – 350 spíše přála Římanům, Šápúr třikrát marně obléhal velmi dobře opevněné město Nisibis. V té době velel římskému vojsku v Mezopotámii comes Lucillianus o kterém ještě bude zmínka. Druhá fáze v letech 351 – 359, znamenala spíše patovou situaci, zakončenou pro Římany neúspěšnou bitvou u Amidy (Diyarbakir). Ve třetí 359 – 361 se Římané spoléhali na pohraniční jednotky (po novém rozdělení pozdně antické armády na obranné jednotky limitanei a volně pohyblivou polní armádu comitatenses).

Vojenské akce Šápúra. The Nisibis War (337-363 CE). Mapa 6 in The Strategic Defense of The Roman Orient. A thesis submitted in partial fulfillment of the requirements. For the degree of Master of Arts in History by John Scott Harrel, MG (Ret.) str. 91

Šápúr však v roce 360 oblehl a dobyl pouštní město Singaru (dnešní Sinjar v Iráku), Naopak císaři Constantiovi se nepodařilo dobýt důležitou pevnost Bézabdé, kterou obsadil Šápúr přes odpor tří legií. V následujícím roce roce byla celková situace pro Constantia katastrofální. Přítomnost perské armády mu zabránila obléhat Bézabdé a Julianova vzpoura způsobila, že se musel obrátit na západ. Je zřejmé, že Constantius volil kvůli mnoha komplikacím spíše zadržovací taktiku, která v tehdejším rozložení sil mezi Římany a Peršany se ukázala jako výhodnější, než ostřejší vystoupení Juliana, který se snažil navázat na Konstantinovy přípravy k válce proti Persii a tak trochu se snažil přiblížit k Alexandru Makedonskému. Constantius zemřel v Kilikii roku 361.

Císař Julianus jako Serápidův kněz s paliem a kněžskou korunou. Detail Julianovy mramorové sochy, moderní kopie z roku 1790 Wikimedia Commons,

Julianova vláda a tažení na východ

Syn Julia Constantia, nevlastního bratra císaře Konstantina, Julianus, známý také pod jménem Apostata, které mu dali křesťanští dějepisci a spisovatelé, vládl velmi krátce v letech 361 – 363. V jeho osobě se mísil idealismus, doktrinářství, láska k filosofii a obdiv k pohanské kultuře, kterou se snažil oživit. Velmi úspěšně vedl války v Galii proti Alamanům a Frankům. V únoru roku 360 jej armáda provolala císařem a střetnutí s Constantiem se zdálo nevyhnutelné a v roce 361 se vydal na východ, během pochodu se veřejně přihlásil k pohanství. Po chalcedonském tribunálu, který se zabýval korupcí předchozí císařské správy, bylo shledáno vinným několik osob a popraveno. Po pěti měsících se události daly do pohybu.

Julianovo tažení. Autor Giorgos Tzimas, translation of the respective map of the German wiki, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=8570950

Julianus byl připraven pokračovat ve válce s Peršany jako jeho předchůdci a v květnu 361 se přesunul s armádou do Antiochie, kde došlo ke střetům mezi ním a křesťany, vyvolaných nedostatkem potravin. Nepříjemnosti pokračovaly, vyhořel chrám v Daphne, z čehož Julianus obvinil křesťany a rovněž vypukl hlad. Represálie vedly k uzavření hlavního kostela a zabavení jeho vybavení, což představovalo vyvrcholení postupného zhoršení vztahů mezi Julianem křesťany. Jeho některé přístupy vedly ke kritice i Ammiana Marcellina. 1. ledna 363 převzal Julianus konzulát, novoroční slavnosti byly tradiční příležitostí k vyjádření protestů s relativní beztrestností. Někteří obyvatelé Antiochie se vysmáli Julianovu zevnějšku a asketickému chování, na což Julianus reagoval satirou Misopogon.

5. března 363 vyrazilo vojsko dále k hranicím s Persií. Velikost armády byla limitní co do možnosti zásobování a její počet zřejmě závisí na způsobu výpočtu, neboť k vlastní Julianově armádě praesentalis (zhruba 65 000 vojáků) je buď možné přičíst armádu v Mezopotámii (20 – 30 000 mužů) nebo naopak odečíst. Vzhledem k cílům kampaně a rozdělení vojska do dvou hlavních proudů spíše vyhovuje zvětšení polní, praesentalis, armády o zmíněné jednotky.

Za předpokladu Vegetiova poměru jednoho jezdce ke čtyřem mužům pěchoty by se armáda praesentalis obsahovala 13 000 jezdců a 52 000 pěchoty. Jízda se skládala z pravidelných římských oddílů podporovaných skupinami feoderati Gótů a Saracénů a povstaleckými Peršany (mezi nimiž se objevil i perský princ Hormizd, třetí syn Hormizda II.)

Stará římská silnice v Sýrii, spojovala Antiochii a Chalcis. By Bernard Gagnon - Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=12045971

Průběh tažení

19. března 363 byly jednotlivé římské armády comitatus shromážděny do jedné praesentalis armády v Carrhae (Karhhy, dnešní Harran v Turecku), připravené na tažení do Persie. Když Julianus učinil poslední opatření pro invazi, vyčerpaní zvědové vjeli do tábora a hlásili, že perská jízda překročila řeku Tigris a drancovala římské území. Podle Zosima císař Julianus poslal comes militaris Procopia a Sebastiana s menší armádou střežit přechody přes Tigrid. Ammianus poskytuje zprávu očitých svědků; Julian, zasažený zprávami o perských útocích, provedl plán, který byl projednán dříve. Procopius a Sebastianus s 30 000 muži (Ammianus) pochodovali na východ, původně se drželi na západním břehu Tigridu, aby střežili otevřené křídlo hlavní armády a chránili Mezopotámii. Poté by se setkali a spojili s 20 000 Armény krále Arsaka, překročili by Tigris a pochodovali přes Corduene a Moxoene, aby zpustošili perské území; konečně pak by se spojili s hlavní armádou v Asýrii. Hlavní armáda se stočila k jihu, k Circesiu a pokračovala k perskému hlavnímu městu Ktésifóntu (cca 30 km od dnešního Bagdádu). Praesentalis armádě trvalo přibližně 90 dní, než dorazila a postavila tábor před zdmi Ktésintu, přičemž Římané v první srážce zahnali Peršany za hradby města, ale to jenom proto, že jádro Šápúrovy armády se nacházelo o mnoho dále, na iránské náhorní plošině

Politickým těžištěm pro sásánovskou Persii byla Mezopotámie a její hlavní město Ktésifónt, ale jejím vojenským těžištěm byla íránská vysočina, kde se nacházela její hlavní oblast pro rekrutovaní vojenské síly. Hlavní tepny pro obchod a vojenské cesty následovaly po řekách Tigris a Eufrat na jih do Ktésiphonu. Po poradě s veliteli se Julianus rozhodl, že nemá smysl dobývat město, zvlášť když hlavní perská armáda zůstala nedotčená. Zároveň byly odmítnuty první Šápúrovy návrhy na uzavření míru. Julianus stále čekal na druhou kolonu po velením comes rei militaris Sebastiana a Procopia (Procopius byl podle Sozemena později popraven krutým způsobem). Vojsko se pohnulo na východ a vojáci zničili plavidla, nutná pro převoz vojska přes Tigris. Theodoret, církevní politik a historik to ve své Církevní historii zaznamenal, že Julian „spálil své čluny, takže přiměl své muže bojovat ne ochotně, ale násilím“. Tím, že se vojsko ocitlo na východní straně, čelilo vrůstajícímu tlaku perské armády. Proto bylo rozhodnuto se dostat co nejblíže římskému limes, směrem na Corduene (region ležící jižně od jezera Van v dnešním východním Turecku).

                                          Smrt císaře Juliana

Po ústupu římských sil docházelo velmi často k bojům zadních oddílů s napadajícími Peršany a při jednom z nich, byl za účasti císaře proveden protiútok. Julianus si v rychlosti neopatrně nevzal kyrys a byl zraněn kopím do boku, které mu snad poranilo játra; po přenesení do stanu o něj pečoval osobní lékař Oribasius z Pergamu. Bohužel večer 26. června 363 zemřel císař Julianus na ránu utrženou v boji. Jeho krátká samostatná vláda se vyznačovala intenzivním reformním úsilím s cílem zvrátit politický vývoj nastolený předchozími křesťanskými císaři a obrodit antickou společnost na nikoli křesťanském, ale tradičním náboženském základě prostřednictvím jednotného státního kultu propojeného s novoplatónskou filosofií. Julianův život a vláda se brzy staly předmětem děl pohanských a křesťanských spisovatelů, přičemž jedni jeho nakonec marný boj o zachování starého náboženství chválili, zatímco druzí chtěli na jeho příkladě ukázat neslavný osud odpadlíka od církve. Náboženský postoj Juliana se odrazil i na jeho vztahu k některým vojenským tělesům (garda) i konkrétnějším osobám, které měly vliv na volbu nového císaře. Největší chyba, které se Julianus dopustil, spočívala v nepřirozenosti jeho reformy. Nepostavil křesťanskému náboženství jako protiváhu pohanství omlazené, s živou budoucností, nýbrž strnulé. Navíc mělo křesťanství na své straně všechny lidi, pro něž představovala naděje na vyrovnání nespravedlností pozemského života na onom světě.

Bysta císaře Juliana. Zimní palác, Ermitáž, sbírka Kateřiny Veliké.

Způsob volby nového císaře

Následující den byl jmenován jeho nástupcem poměrně mladý důstojník a křesťan, Flavius Jovianus ze Singidunum. Po smutném rozloučení Juliana se životem v kruhu přátel, vojáků a úředníků nezbývalo moc prostoru a času pro další nářky či pláč, Peršané byli nedaleko, právě skončená bitva byla velmi krvavá a všichni očekávali nové útoky Peršanů. Na začátku dalšího dne, tj. 27. června se shromáždili velitelé vojska, obklíčeného ze všech stran nepřáteli a rovněž členové nejvyšší politické rady consistorium nebo také sacrum auditorium, poradní orgán císařského dvora, jehož členy byli vojenští velitelé, úředníci dvora. Konzistoř pocházela z doby Konstantina Velikého (rada nahradila consilium principis z doby principátu). Účastníky perského tažení byli jak Ammianus Marcellinus, tak také další historik Flavius Eutropius. Pokud věříme A. Marcellinovi, nebyl Jovianus jednoznačně favoritem volby nového císaře. Jedna část důstojníků, Victor, křesťan sarmatského původu, comes rei militaris Arintheus a další, se poohlížela po někom ze svých řad, rovněž druhá část, magister equitum Nevitta, comes domesticorum, také pohan Dagalaifus z germánského tábora, ti doprovázeli Juliana již z Gallie. Podle mínění A. Marcellina, konzistoř tvořená především vojáky, ale také úředníky císařského dvora, zpočátku vybrala přítele císaře Juliana a pretoriánského prefekta, Saturnia Secunda Salutia (praefectus praetorio per Orientis), staršího pohana, ale volba musela být opakována, neboť Salutius odmítl svou volbu s ohledem na své nemoci a stáří a debata pokračovala.

Konec císaře Juliana. Převzato z The look and lear. Autor: Tancredi Scarpeli

Stejně jako Ammianus i Zosimus popisuje setkání civilních a vojenských činitelů po Julianově smrti, ale na rozdíl od něj naznačuje, že Jovianus byl vybrán na základě společného souhlasu. Jak Zosimus, tak Zonaras referují, že Salutiovi byl nabídnut trůn až po Jovianově smrti, před Valentinianovou volbou, ale pravděpodobnější je zřejmě nabídka již po smrti Juliana. Jak se lidé v konzistoři dohadovali, skupina mimo její jádro si vybrala vlastního kandidáta, podřízeného velitele ve sboru císařských stráží, Joviana. Ammianus Macellinus to charakterizoval tak, že: „unáhlili se, jak se v nejpovážlivějším stavu již častokrát stalo, někteří jedinci a vybrán byl Jovianus.
Ten nebyl rozhodně favoritem Ammiana a nezapomněl podotknout, že za svůj úřad vděčil spíše zásluhám svého otce Varroniana. Otázkou je zda toto Ammianovo mínění vychází z pohledu, založeného na křesťanské víře Joviana nebo se váže spíše k následně uzavřené dohodě s Peršany.
Themistius vlastně řekl Jovianovi do očí:[Království] ti bylo dlužno ještě předtím kvůli tvém ctnostnému otci.“ Themistius byl významný pohanský filosof a rétor. Působil u císařského dvora za mnoha císařů a
byl rovněž zvolen prefektem města, praefectus urbi v Konstantinopoli. Křesťanské prameny charakterizují Joviana jako mimořádně zbožného a mnoho křesťanských zdrojů také potvrzuje zvolení Joviana vojskem, přičemž se nezmiňují se o tom, zda byl souhlas univerzální, ani o tom, zda byl Jovianus nominován se souhlasem konzistoře. Všechny dostupné prameny, ať již pohanské, či křesťanské byl Jovianovi nabídnut purpur jednotným uznáním vojska, žádný ale nevyvrací Ammianovo tvrzení, že volba byla daleko od jednoznačné konsensuální záležitosti.

            Pozadí volby Joviana

Podle všech dostupných zdrojů, měla největší a nejdůležitější slovo při volbě císaře osobní stráž, garda minulého panovníka. Theodoret popisuje, že Jovian byl zvolen vojskem: Generálové tedy přijali jednomyslné hlasování vojáků jako božskou volbu. Jovianus nebyl všeobecně uznávaným a zjevným kandidátem, ale kandidátem, který spěšně předložila armáda, nebo spíše její prvek, izolovaně od jednání konzistoře. Themistios se zmiňuje o bouřlivém prostředí voleb a popisuje zvolení nového císaře tak, že Jovian byl proti své vlastní vůli a vůli konzistoře donucen převzít císařskou část armády a až později byl všeobecně uznaný všemi jednotkami. To by nemělo být překvapující vzhledem k okolnostem, kdy armád a byla rozložena na dlouhé trase minimálně 6 km a mnozí si ani nebyli jisti osudem Juliana. Císařské volby nebyly v pozdní antice nikdy zcela jednotné, ale byly obecně dost formální, abychom mohli popsat, co se mohlo stát. Kandidát byl nominován buď vládnoucím císařem nebo v nepřítomnosti vládce konzorcium nebo skupina vojáků. Poté byl představen na tribunálu zbývajícím jednotkám, které schválily.

Jovianus a dva císaři, kteří ho následovali, byli členové císařské stráže v období bezprostředně předcházejícím jejich volbám: Jovianus a Valens byli protectores domestici a Valentinian byl členem scholae palatinae, císařské gardě. Je zřejmé, že všichni tři byli členy vojenské elity, která mohla očekávat rychlé a často dramatická vzestupy v hierarchii vojska i císařského dvora. Je pravděpodobné, že Julianus vynaložil dost úsilí, aby tuto elitu omezil. Můžeme tedy předpokládat, že Julianovi restrikce vedly po jeho smrti k postoji, který ovlivnil volbu jeho nástupce.

Kariéra Joviana

Jovianus se narodil v roce 331 v Singidunum (dnešní Bělehrad) v Dacia Ripensis v rodině vysokého důstojníka Varroniana (odtud jméno pro syna Joviana?). Byl tribunem elitní jednotky Iovianů a také se stal comes domesticorum. Po spojení armád Juliana a Constantia zůstal v rámci optimalizace počtu jednotek a jejích velitelů comes domesticorum pouze Dagalaifus (pohan a Germán), otec Varronianus byl propuštěn. Jovianus byl poměrně brzy jmenován primicerius domesticorum, tedy ve vznešené vojenské pozici, podpořené tím, že byl vybrán, aby vedl pohřební průvod, který vezl tělo císaře Constantia II. do Konstantinopole, ale hlavním vyznamenáním a referencí byla pověst jeho otce Varroniana, který byl rodákem z Illyrika.

Jovianova reputace byla podpořena sňatkem s Charitou, ženou z významného rodu, jejím otcem byl Lucillianus (comes domesticorum caesara Constantia Galla a magister equitum císaře Constantia II.), který rovněž pocházel ze stejného kraje, ze 100 km vzdáleného Sirmia a v době Constantia II. Velel v roce 350 jednotkám na východě proti Šápúrovi II. Jovianův otec Varronianus i tchán Lucillianus byli v té době respektovanými veliteli a vůdci vojenských sborů. Lucillianus byl v roce 361 zajat vojskem císaře Juliana, vedeného Dagalaifem v Sirmiu a pravděpodobně z důvodu, že velel vojskům Julianova soupeře, císaře Constantia II., poté odešel do civilu. Nicméně v roce 363 jej Jovianus povolal zpět a udělil mu nejvyšší vojenský titul té doby, magister equitum et peditum. Otec Joviana, Varronianus, zemřel velmi krátce po jmenování Joviana císařem.

Složení císařské gardy a její úloha

Jovianus je před svým zvolením členem a důstojníkem gardy císaře, primicerius domesticorum (starší důstojník). Jestliže se zdroje shodují na faktu, že za své zvolení do značné míry vděčil svému otci Varronianovi, který zastával post comes domesticorum, velitele protectores domestici a byl členem císařské konzistoře (consistorium) až do roku 361. Existují dva výklady funkce: byl dnešními slovy náčelník štábu nebo velitel osobních strážců. Později, za císaře Honoria existovali dva velitelé comites domesticorum, domesticorum peditum a domesticorum equites, pěších a jízdy. Byla to vysoká funkce, protože vyšší funkce již byla pouze magister militum. Rovněž jeho tchán, velmi zkušený voják, sloužil na začátku 50. let 3 stol. jako comes domesticorum. Je zřejmě oprávněné se domnívat, že Jovianus, který se pohyboval v prostředí vojenské gardy stále se pohybující v blízkosti panovníka, byl jakousi garancí pro ostatní členy sborů pečujících o bezpečnost panovníka, nehledě na pověst otce a tchána. Členové protectores domesticorum a dalšího palácového sboru scholae palatinae vytvořili početnou skupinu elitních vojáků (několik tisíc) pod velením comes domesticorum. Většina velitelů legií a alae sloužila nejprve jako protectores, oba sbory sloužili jako odrazový můstek k rychlému povýšení a často až do nejvyšších pater vojenské hierarchie.

V zákoně z roku 362 omezil císař Julianus počet protectores domestici na sto členů. Z úhlu pohledu členů gardy bylo nepříjemné již zredukování jejich počtu na polovinu Julianem po připojení celého Constantiova sboru po jeho smrti, kdy byl počet vlastně  dvojnásobný. To bylo pro ambiciózní mladé muže poměrně skličující, protože se počet v kabince výtahu do vyšších pater značně omezil a mohlo to vést k počínající revoltě. S koncem Konstantinovy dynastie byly osobní stráže velmi důležitým jazýčkem na vahách volby s důrazem (minimálně ve fázi Joviana a později) na jejich povětšinou illyrský původ (Jovianus, Valens a Valentinianus i také jeho protikandidáti Aequitius a Januarius). S nimi úzce souvisí složení císařských stráží. Jednotky scholae palatinae měly silné zastoupení germánskými barbary, ale z dvaceti pěti členů stráže (domestici a protectores) jich dvanáct pocházelo z Illyrika. Jovianus spolu s Lucillianem podporovali například kariéru krajana Flavia Valentiniana jeho zvolením do čela Secunda schola santaniorum.

Postup Juliana proti křesťanským důstojníkům

Po smrti císaře Juliana nabral vliv osobních strážců a jejich rodin znovu ostrý kurz rychlého povyšování a stoupání po příčkách vyšších armádních postů. Z tohoto pohledu měli jistě velkou váhu vojáci, kteří se účastnili volby nového císaře. Církevní zdroje zároveň ukazují na Joviana, Valentiniana a Valenta jako na oběti antikřesťanské politiky císaře Juliana. Jejich příkladem pro ilustraci může být Valentinianus, který byl zbaven dvakrát vojenského velení. Podruhé při perském tažení, kdy byl již znovu uveden do armády a pověřen velením Iovianů, jedné ze dvou elitních legií palatinae. Když Julianus obnovil svobodu vyznání, bohužel pro Valentiniana se zdálo, že neplatí pro vyšší úředníky a velitele obklopující císaře. S největší pravděpodobností byl „vyhoštěn“ do egyptských Théb a krátce poté do města Melitin v Arménii.

Jak křesťanský spisovatel a historik Theodoret, tak pohanský filosof Libanios z Antiochie, učitel a přítel Juliana, potvrzují popravu v lednu roku 363 dvou členů císařovi osobní stráže (Maximinus a Juventinus), přičemž Libanios se odvolává na spiknutí proti císaři. Ammianus se zmiňuje o potrestání tribunů Romana a Vincentia, členů schola scutariorum prima a secunda, oba byli jejími tribuny. Tribun Romanus se stal později nechvalně známým svým působením v severní Africe jako comes Africae v souvislosti s povstáním Firma.   To jenom potvrzuje, že napětí mezi armádou a císařem stoupalo a snad můžeme i věřit filosofu Libaniovi, který klade smrt Juliana za vinu důstojníkům, kteří jej zavraždili kvůli náboženským rozdílům a následně z jeho smrti měli prospěch ve formě vysoké vojenské funkce. Možná tak byla uzurpace zahalena pod maskou volby nového císaře. Více zdrojů uvádí, že Jovianus byl zvolen na základě všeobecného konsensu, mělo by se ale podotknout, že to bylo vyjádřeno pouze v poslední fázi procesu volby. Ammianus správně píše, že klika vojáků povýšila Joviana, pouze je zdrženlivý k identitě těchto vojáků.

Jednání o míru

Po zvolení Joviana byla armáda znovu napadána nepřáteli. Když se chystala vyrazit, byla napadena Peršany s dopředu vysunutými slony, jejich náporu odolali Joviani a Herculiani, podpořily je potom dvě legie Joviů a Vítězů. Že se jednalo o znovu tvrdé střetnutí dokládá fakt, že v bitvě zahynuli tři tribuni legií. Jovianus za neustálých bojů, zvlášť poté co se Peršané od přeběhlíků dozvěděli, že je Julianus mrtev, ustupoval, ale u města Dúry Peršané přitiskli demoralizovanou římskou armádu k Tigridu. Nicméně Šápúr si byl vědom, že je vhodná doba jednat o míru vzhledem k poměrně zoufalé situaci římské armády, kterou sužoval především nedostatek zásob. Ammianus se zmiňuje o překvapivé iniciativě Peršanů uzavřít mír již v roce 362, kterou Julianus odmítl.

Z perské strany byl hlavní osobou při jednáních Surena (Suren), mocný perský šlechtic, který se vyznamenal při srážce s Římany, vedenými Hormizdem (bratrem Šápúra II.), jenž se po srážce zachránil urychleným přebroděním Eufratu. Za římskou stranu jednal praefectus praetorio Salutius a Arintheus po dobu čtyř dnů, oba dva jednali pod tlakem neúspěšné výpravy a zároveň se zdá, že zřejmě nebyli nijak obratní diplomaté, výsledek byl tedy tristní.

Tím, že byla smlouva uzavřena ve spěchu a pod tlakem událostem, nebyla část pojednávající o Arménii a severním Kavkazu ucelená a uspokojivá, zřejmě také z důvodu přednostního zájmu Peršanů o mezopotámskou hranici. Jediná výhoda pro Římany byla klauzule o stáhnutí posádek z pevností a evakuace obyvatel z měst Nisibis a Singara, ale ztráta těchto pevností zničila římský obranný systém východní Mezopotámie.

Řím se vzdal čtyř nebo pěti (s Rehimene) provincií ležících za Tigridem (Arzanene, Moxoene, Zabdicene a Corduene) s patnácti tvrzemi a mimoto skvěle opevněné město Nisibis, popisované jako nedobytné (urbs inexpugnabilis), dále Singaru a Castra Maurorum. Navíc se dostala Arménie do sféry vlivu Persie, protože dle smlouvy neměla být poskytnuta žádná pomoc arménskému králi v konfliktu s Pešany, i kdyby o ni požádala a Zosimos spíše popisoval rozdělení Arménie na dvě části, z nichž perská byla mnohem větší.

Smlouva byla uzavřena na třicet let a byla potvrzena výměnou rukojmích. to vše mělo za následek, že byla smlouva ignobili degreto. Ammianus si stěžuje na bojácného císaře a lituje, že za dobu trvání mírových rozhovorů mohlo vojsko vyklouznout z nepřátelského obklopení a zachránit se.

Vláda a změna náboženství

Jak již bylo uvedeno, Jovianus byl křesťan, ne sice nijak ostrý v náboženských otázkách, ale v porovnání s Julianem se kormidlo víry nového císaře obrátilo o 180 stupňů. Jedním z prvních Jovianových činů bylo opětovné prohlášení křesťanství za oficiální náboženství říše. Velmi vlivný pohanský rétor Themistius se v roce 364 obrátil na Joviana s prosbou o náboženskou toleranci. Tutéž prosbu zopakoval ve stejném roce v projevu na oslavu zvolení Valentiniana a Valenta. Themistius si jistě uvědomil, že křesťané jsou blízko získání absolutní převahy a tím, že si je znepřátelí, nic nezíská. Co je důležitější, částečně se mu to podařilo přizpůsobením se křesťanským metodám, on prostě věnoval zvláštní pozornost současné politické rétorice křesťanů.

Jovianus, který upřednostňoval „ortodoxní“ názory, se angažoval ve věci biskupa Athanasia (Atanáše), s nímž si vyměnil několik dopisů a jenž byl za Konstantina několikrát vyhoštěn z Alexandrie, protože jeho názory se lišily od ariánů, kteří v té době byli schopni ovlivňovat koncily a také císaře. Constantius II se angažoval jako arián v církevním prostředí na sněmech v Arles v roce 351 a v Konstantinopoli v roce 360, jehož závěry byly stále v rozporu s nikájskou věroukou. Po smrti Joviana se alexandrijský biskup Athanasius, stále věrný nikájskému vyznání, zasadil o vyrovnání a částečnou shodu s početnou skupinou ariánů (ariáni byli rozděleni na několik názorových skupin). V dopisech je přiloženo několik peticí ariánů, které jsou zde zahrnuty a ukazují, jak se křesťanští císaři v tomto bodě docela dobře přizpůsobili zasahování do církevních záležitostí, a to i bez konkrétní podpory církevních rad. Petice připojené k Athanasiovu dopisu odhalují přetrvávání náboženských odpůrců v tomto období; zároveň naznačují, jak jednotlivci nebo jejich skupiny přistupovali k císařům se svými požadavky. Císař dále odvolal z exilu všechny preláty, které Constantius vyhnal a kterých si Julianus jinak nevšímal. Kromě toho byly pohanské chrámy opět zavřeny nebo obnoveny k jejich předchozímu, křesťanskému využití. Jovianus povolal z vyhnanství všechny, kteří byli nuceni opustit své pozice, protože odmítli opustit svou víru. Mezi mnohými byl i Valentinianus, který se vrátil z egyptských Théb.

Ne moc známa je tzv. Syrská Julianova romance o třech částech, která má značný význam pro křesťanský obraz vlády císaře Juliana a důležité je rovněž zasazení nového císaře Joviana do příběhu v jeho třetí část. Jovianus v příběhu tajně upřednostňuje křesťanskou víru a po smrti Juliana podepisuje se Šápúrem dobrovolně smlouvu, která zahrnuje postoupení Nisibis a východních provincií Peršanům výměnou za zastavení pronásledování křesťanů v Sasánovské říši na dobu sto let. Jedná se zčásti o kompilaci, jejímž cílem bylo vedle anti Juliánského a anti židovského pohledu, s největší pravděpodobností poskytnout v třetí části Romance posluchačům ospravedlnění ztráty Nisibis Peršanům v roce 363, po Julianově fatální kampani.

Ještě na cestě do Nisibis byli odesláni notarius Procopius a vojenský tribun Memoridus jako poslové k tchánovi nového císaře, Lucillianovi, který již byl na odpočinku a zdržoval se v Sirmiu. Byl mu doručen dekret o jeho jmenování do vysoké funkce magister equitum et peditum (obojího vojska) s doporučením, aby se co nejrychleji odebral do Mediolana (Milána), kde se poměry nevyvíjely příznivě a víceméně se očekávaly nepokoje ve vojsku. Po dosažení města Nisibis byl proveden ponižující ceremoniál předání pevnosti Nisibis do perských rukou, což armádní kruhy nesly značně nelibě. Ještě zoufalejší byli obyvatelé města, kteří prostřednictvím představitele městské rady Sabina připomínali, kolik úsilí stálo udržet Nisibis v římských rukou a navrhovali, že nebudou chtít po Římanech žádné subvence na vedení války, že budou sami schopni se ubránit ve válce. Císař na to odpověděl, že není možné porušit sjednanou smlouvu a ve vzteku odešel. Jovian rozbil svůj tábor za jejich zdmi a den po jeho příjezdu se představil zástupce perského krále. Když si zajistil císařův souhlas, pozvedl Šapúrovu standartu nad cimbuřím Nisibis. V souladu s mírovými podmínkami dostali obyvatelé města Nisibis, kteří v letech 337, 346 a 350 úspěšně odolali perským obléháním, tři dny na to, aby shromáždili tak velký majetek, jaký mohli pobrat při opuštění města.

Zbytky římských lázní v Tarsu. Převzato z Bible Journey.

Císař v Antiochii

Poté se Jovianus vydal do Antiochie a s ním se ve městě současně objevil i biskup Athanasius, Když však dorazili do města, zjistili, že tři soupeřící biskupové usilují o episkopát. Paulinus a Meletius byli oba nikájské víry, Euzoius nabídl ariánskou alternativu. Athanasius uznal jako legitimního biskupa Paulina, což samozřejmě nevyhovovalo příznivcům ostatních adeptů. Soupeření Paulina a Meletia vedlo k tzv. Meletiánskému schizmatu, protože Meletius, příznivec acaciánů, byl třikrát ve vyhnanství za ariánských císařů. Paulinus byl přívržencem konzervativnějšího pojetí nikájské víry.

Případ antiochijské knihovny dokresluje stav po potvrzení Joviana, že je křesťan nikájského vyznání. Můžeme si jenom domýšlet, jak moc želeli stoupenci pohanské filosofie odchodu Juliana a proto se mohli vyskytnout události, přičítané křesťanům (v tomto případě Jovianovi a jeho manželce), zvlášť, když začínali registrovat tlak na pohany. Zničení knihovny Jovianem, umístěné v chrámu postaveném císařem Hadrianem na počest Traiana, je soudobými prameny zachyceno pouze v dochovaném zlomku od Eunapia, který popisuje vášnivé zapálení chrámu. V této zmínce je původcem manželka Joviana, která jej pobízela:

„A Jovian, pobízený svou ženou, vypálil elegantní chrám, postavený císařem Hadriánem pro zbožštění jeho otce Traiana, a proměněný v Julianovu knihovnu pro eunucha Theophila. Spálil to spolu se všemi knihami, které obsahoval, a samy konkubíny za smíchu položily oheň. Antiochanům se císař nelíbil a některé knihy vyhodili na zem, aby si je mohl vyzvednout kdokoli a přečíst si je, ale ke stěnám připojili další knihy.“

Iniciace Jovianem není pravděpodobná, v Antiochii bylo stále ještě dost pohanů (podzim roku 363 zde trávil i filosof Priscus), kteří by  takto mohli jednat a Jovianus měl  s Athanasiem jiné starosti při obsazování biskupského úřadu a navíc se zde zastavil krátce. Ostatní zmínky jsou pozdějšího data a nejsou spolehlivé. O zničení knihovny Jovianem se nezmiňuje ani Ammianus Marcellinus a ani Zonaras nebo Philostorgius se o incidentu nezmiňují. Na konci roku 363 byl svolán do Antiochie synod dvaceti pěti biskupů, který znovu potvdil nikájské vyznání s mírnými úpravami.

Mezitím byly ve městě Tarsu, ve kterém si Julianus přál být pohřben, vykonány jeho příbuzným Procopiem pohřební obřady na počest zemřelého císaře Juliana. Na jeho náhrobek byl napsán podle Zosima tento nápis:

Julianus zde leží opustiv veletok Tigris, panovník schopný stejně jak v boji hrdina zdatný

Procopius, Merobaudes a jejich druhové, když donesli Julianovu mrtvolu do Kilikie, ji umístili náhodou, nikoli záměrně, naproti hrobce, která obsahovala kosti bývalého císaře Maximina Daii, takže rakve obou byly od sebe odděleny jen cestou. Zonaras popisuje, že někdy později bylo jeho tělo exhumováno a uloženo do porfyrového sarkofágu v Konstantinopoli v blízkosti ostatních členů jeho rodiny. Nejznámější práce o císařských sarkofázích v Konstantinopoli je v práci De Cerimoniis aulae byzantinnae II.

Předčasná smrt Joviana

Ve městě Tyana v Kappadokii obdržel zprávu o nepokojích v Durocortoru (Remeši), kde byl zabit tchán Lucillianus a tribun Seniauchus, Valentinianus (pozdější císař) se zachránil tím, že byl ukryt jakýmsi svým hostitelem. Vzápětí ale, po této smutné zprávě, musel být Jovianus potěšen z informace, že jej Gallie uznala za císaře.

Po příjezdu do Ancyry (dnešní Ankara) císař Jovianus přijal úřad konzula a spolukonzulem ustanovil svého staršího syna Varroniana, který však byl ještě dítě. U této příležitosti přednesl Themistius projev. Odtud se vydal se svou armádou na další cestu do Konstantinopole, ve velmi hluboké zimě ztratil mnoho svých mužů. Císař se zastavil v malém místě, stanici, zvané Dadastana, přespal a ráno 17. února roku 364 byl nalezen mrtvý, zřejmě bez cizího přičinění i když Ammianus Marcellinus se zmiňuje o uškrcení. Naopak Philostorgius přičítá smrt výparům z čerstvě vybílených stěn po zapálení ohně na zahřátí. Zemřel ve věku 33 let. Jeho tělo bylo přivezeno do Konstantinopole, kde bylo uloženo do sarkofágu.

Pohled na Joviana

Pohled na Joviana má především dvě roviny. Způsob jeho volby a druhá rovina je náboženská víra s politickým hlediskem jeho krátké vlády, především pak stránka uzavření míru se Šápúrem po smrti Juliana.

První pohled ukazuje na urychlenou volbu nového císaře v polních podmínkách pod náporem perské armády a při zoufalém nedostatku proviantu. Jediným zdrojem, který podrobně informuje o okolnostech nominace Joviana je Ammianus Marcellinus. Ačkoli jiné zdroje dokládají, že Jovianus byl zvolen všeobecným konsensem, měli bychom akceptovat, že to bylo vyjádřeno až v poslední fázi procesu. Před tím byl Jovian navržen užší skupinou vojáků, vlastně mimo consistorium.

Přestože to nelze dokázat, zdá se, že se jednalo především o císařské velitele stráží, zejména protectores domestici, kteří byli pod Julianem mnohdy pro své přesvědčení odsouváni z okolí císaře, nehledě na racionální snížení stavu gard po sloučení s protectores Constantia II. Samotné vojsko bylo demoralizované, trpělo nedostatkem jídla, bylo sužováno po zatopení okolí Tigridu množstvím hmyzu a extrémně vysokými teplotami, takže navržené jméno bylo potvrzeno aklamací. Sócratés popisuje, že když byl pozdraven jako císař, Jovianus odmítl a když jej vojáci násilím přivedli dopředu prohlásil, že: „je křesťan a nechce vládnout nad lidem, který přijal pohanství jako své náboženství“. Vojáci jedním hlasem odpověděli, že jsou také křesťany a on přijal imperiální důstojnost“. Samozřejmě tendenční vyjádření, které navozuje dojem, že již celá armáda byla křesťanská, což nebyla pravda, ale rozumný základ to může mít v okolí Joviana. Fakt, že se stal císařem člen a důstojník protectores se opakuje znovu po smrti Joviana.

Mír s Králem králů, byl uzavřený za velmi nepříznivých okolností, ale následovalo období 150 let vcelku bez větších incidentů, takže s tímto ohledem se trochu zmírňují tvrdé podmínky míru. Navíc v porovnání se smlouvou z roku 299 neodstoupili Římané vše, co díky této smlouvě patřilo římskému impériu. Smlouva z roku 299 byla diktována Římany. Následovala po vítězství císaře Galeria v předchozím roce, kdy byl zajat harém a děti perského krále Nerseha. Zdá se, že po římském vítězství Nerseh evakuoval římskou Mezopotámii, kterou zaplavil, a poslal vyslance, který naznačil, že perský král přijme římské podmínky pro návrat jeho rodiny. Porovnání výsledků obou smluv nebylo v neprospěch Říma. Opravdovým nepříjemným mankem bylo odstoupení pevností Nisibis a Singary, jejichž ztráta zničila římský obranný systém východní Mezopotámie.

Volba nového císaře po smrti Joviana probíhala s pozoruhodně podobným průběhem a výsledkem jako po smrti Juliana. Opět byl navržen prefekt Sallustius a znovu nepřijal s ohledem na stáří a nemoci. Po dalších třech kandidátech se konzistoř dohodla na Valentinianovi, rodáku z Illýrie a tribunovi secunda schola scutariorum, jenž jako Jovianus představoval střední sortu vojáků. Podporovali jej Sallustius, Arintheus a Dagalaifus. Valentinianus nebyl v tu chvíli přítomen, pobýval v Ancyře (dnešní Ankara). Dagalaifus, comes domesticorum, nesouhlasil později s návrhem Valentiniana, aby byl jeho bratr Valens jako spolucísař, což se nijak negativně neprojevilo na další kariéře tohoto významného vojenského velitele. Valens byl přeci jenom ještě v březnu téhož roku 364 jmenován spoluvladařem.

Církevní hledisko Joviana nemá žádné nevyjasněné jednání či okolnosti. Byl vyznavačem ortodoxního, nikájského vyznání, velký přítel biskupa Athanasia, s nímž si vyměnil několik dopisů a ihned po svém zvolení dal najevo, že v duchovní oblasti bude jasným podporovatelem křesťanství, aniž by nějak výrazně perzekvoval pohany. Nechal uspořádat důstojnou pohřební slavnost pro Juliana a vypálení knihovny v Antiochii nelze císaři přičítat.

Prameny:

  • Eutropius: Breviarium, translated by J. S. Watson 1853, in Forum Romanum.org
  • Ammianus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku antiky, 2002
  • Eunapius: Lives of the Philosophers and Sophists by W. C. Wright, 1921
  • Theodoret: 455 AD The Ecclesiastical History, Eng.
  • Sókratés et Sozomenus: Ecclesiastical Histories: ed. Philip Scharff
  • Zosimos: Stesky posledního Římana, 1983
  • Philostorgius: Ecclesiastical History, E. Walford,, 1855, R. Pearce- electronic edition, 2002
  • Codex Theodosianus: The Theodosian Code and Novels and the Sirmondian Constitutioned. ed. C. Pharr, 1952

 

Zdroje:

  • Ando: Pagan Apologetics and Christian Intolerance in the Ages of Themistius and Augustine, Journal of Early Christians Studies, 2003       
  • Banchich: Jovian, De Imperatoribus (DIR)                                                              
  • C. Blocklay: The Romano-Persian Peace Treaties of A.D. 299 and 363, 1984                 
  • Suchánek-Drška: Církevní dějiny, 2013                                                     
  • Curren: From Jovian to Theodosius, 1998                                                                                
  • Češká: Zánik antického světa, 2000
  • W. Drijvers: The Emperor Jovian as New Constantine in the Syriac Julian Romance, Studia Patristica Vols XLIV-XLIIX, 2010
  • Crisholm: Encyclopaedia Britannica 18: Meletius of Antiochia, 1911
  • Grant: Římští císařové, 2010
  • Hughs: Imperial brothers, Valentinian, Valens and the Disaster at Adrianople,
  • Lenski: The Election of Jovian and the Role of the Late Imperial Guards in Klio 82, 2000 (str. 492-515)
  • Lenski: Failure of Empire, Valens and the Roman State in the Fourth Century A.D., 2003 Mitchell, S.: A History of the Later Roman Empire. 2007
  • Prosopography of the Later Roman Empire: PRLE vol. II 260 – 395, 1980
  • Reffalt: Velcí římští císaři, 2001
  • Rohmann: Christianity, Book-Burning and Censorship in Late Antiquity, Arbeiten zur Kirchengeschichte, volume 135, 2016
  • Vasiliev: Imperial Porphyry Sarcophagi in Constantinople, 2013 Watts, E. J.: The Final Pagan Generation, Chapter 6: The New Pannonian Order
  • Woods: Ammianus and some Tribuni Scholarum Palatinarum c. A.D. 353-364, 1997

 

Úvodní kresba pro FB je z: www.creekingmore.com

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.