Vláda Ostrogótů v Itálii
Je rozšířená představa, že Gótové zanechali Itálii v dezolátním stavu. Věc je poněkud složitější, protože v gótských válkách ničily Itálii obě strany, jak východořímské armády, tak i Ostrogóti, ale ti bránili své království, které zahrnovalo jak Římany, tak Góty.
V době, kdy vládl v Itálii ostrogótský král Theodorich, zvaný Veliký, byla situace zcela jiná. Pokusím se popsat důvody, proč byla situace naprosto odlišná před započetím gótských válek a proč srovnáním s ostatními obdobími vychází Theodorich jako prozíravý a schopný panovník na sklonku antiky. Násilná smrt dcery Theodoricha dala záminku k intervenci východořímského vojska, která přerostla v dlouhou válku (535-554) a teprve po jejím ukončení byla Itálie dokonale vydrancovaná. A v této době byl Řím čtyřikrát dobyt východořímskými silami…. a třikrát znovu dobyt Góty. A pokaždé bylo město obléháno, vypleněno, vyrabováno. Obyvatelé Říma přežívali tak, že jedli i trávu, myši a hnůj.
Nejen Řím, ale celá Itálie byla zdevastovaná. Mnoho akvaduktů zůstalo natrvalo poškozených, velká města byla opuštěna a naprosto vyčerpaná Itálie, navíc po justiniánském moru, se nedala dost dobře bránit, protože populace značně klesla. V polovině 6. stol. zůstalo v Římě pouhopouhých 25 tisíc obyvatel. Další italská města měla ještě horší osudy. Milán (Mediolanum), kdysi druhé největší město Itálie, bylo v roce 539 dobyto zpět Góty a Burgunďany, poté srovnáno se zemí a prakticky celá jeho populace byla za hrozných zvěrstev buď zabita, nebo zotročena. Langobardům po 3 letech od smrti Justiniana nedalo moc práce nahradit Góty a většina pevninské Itálie jim padla do klína.
Ale před válkou byla situace zcela jiná…..
Vláda Ostrogótů v Itálii (493-553 n. l.)
Pokus o římsko-germánské soužití, který Odoaker (Odovacar) docela úspěšně podnikl v letech 476 až 489, dotáhli Ostrogóti ještě dále. Pocházeli ze středního Dunaje a dorazili do Itálie se souhlasem Zena, východořímského císaře. Dominance Ostrogótů bylo dosaženo až v roce 493, kdy Theodorich, král Ostrogótů, zabil Odoakera vlastníma rukama a dobyl sídelní město Ravennu. Pro evropskou historii, ačkoli Theodorichovy činy neměly vždy kýžený účinek, byla vláda Theodoricha možná nejskvělejším pokusem o společnou vládu Gótů a Římanů a pokusem, který více než kterýkoli jiný, směřoval k zachování římského systému. Theodorich nebyl jen prostý Gót, na Východě byl jmenovaný patricijem, velitelem vojska v roce 483 jako magister militum praesentalis a konzulem v roce 484. Navíc mu bylo, jako mladému šlechtici z rodu Amalů, poskytnuto vzdělání (paideia)v Konstantinopoli. Ještě za působení Gótů na Balkáně byl uznán jako král.
Itálie naléhavě potřebovala mír po století válek, poté co Alarich, Attila, Geiserich vyplenili západní část císařství; poté co se imperium vyčerpalo marnou snahou o zachování nadvlády nad Galií, Španělskem a severní Afrikou. Itálie byla často pod tlakem všech možných feoderati, římských vojáků jen podle jména.
Theodorich si uvědomoval, že je nemožné dosáhnout sjednocení mezi Góty a Římany, ale chápal, že je nutné dosáhnout alespoň harmonického soužití mezi těmito dvěma etnickými skupinami, pokud jeho politika nemá být odsouzena k neúspěchu. Z tohoto důvodu, když se staral o rozdělování pozemků na kterém se usadili jeho Gótové, vzal si za příklad římskou pohostinnost, hospitalitas [1] a především Odoakera, který svému lidu daroval třetinu půdy vlastněných Římany. Tuto půdu převzal po jeho Herulech. [2]
Nebylo také náhodou, že Theodorich dal delikátní úkol rozdělení půdy patricijovi Liberiovi, pretoriánský prefekt Itálie, který byl mezi Římany dobře známý svou moudrostí a umírněností, a sám Theodorich si ho osobně vážil, „protože poté, co sloužil Odoakerovi, se neprokázal jako zbabělec připravený zradit svého bývalého pána. aby si získal přízeň nového“. [3] Jeho volba Liberia také měla za cíl ujistit vlastníky půdy o operace, která, jakkoli odporná, rozhodně neměla být v žádném případě svévolná nebo být příčinou zbytečného utrpení místních obyvatel.
Operace rozdělení zemí pokrývala větší území, než jaké zabíral Odoaker a jeho Herulové: ačkoli ve střední a jižní Itálii nebyly nalezeny absolutně žádné pozůstatky ostrogótských hrobek, zdá se být jisté, že systém hospitalitas zahrnoval nejen Pádskou rovinu a část střední Itálie, ale také oblasti na jihu.
Liberius tuto politiku rozhodně prováděl: podle Ennodia si Římané sotva všimli, že dali své země Gótům, a Theodorich sám mohl s legitimním uspokojením prohlásit, že rozdělení zemí nevyvolal mezi těmito dvěma národy žádné nepřátelství; naopak přispělo k posílení unie: „Zvlášť rádi vzpomínáme, jak při přidělení (gótských) třetin (in tertiarum deputatione) spojil majetek i srdce Gótů i Římanů“ [4] Ti, kterým byly pozemky přiděleny, s přesnou morální a právní úpravou limitů, nevypadali jako uzurpátoři, ale obránci svého majetku a majetku jejich družky; stejně tak to byl Theodorichův záměr, aby Gótové neměli být považováni za pány státu, ale za jeho ozbrojené obránce: „Vy také, ó Římané“, jejich král měl říci, „byste měli vroucně milovat Góty, kteří v míru zvětší počet vašeho lidí a ve válce brání celou republiku.“ Tomu odpovídal i jím často používaný titul Gothorum Romanorumque Rex.
Po vyřešení problémů soužití založeného na obraně společných zájmů si Theodorich uvědomil, že pokud má dosáhnout integrace mezi svým lidem a Římany, musí přimět Góty, aby se vzdali svých drsných germánských zvyků a představili se jako římští občané civilitas, protože bylo jasné, že ačkoliv Imperium ve skutečnosti přestalo existovat, v srdcích lidí přežilo. Soudržnost bylo proto třeba hledat v kultu římského zákonodárství, zákona, který představoval jediný způsob, jak mohl gótský svět obnovit silné politické pouto s Východem.
Tak se zavázal v Římě, před Senátem a lidem, respektovat a dodržovat nejen současné římské právo, ale také všechny zákony přijaté jeho císaři v budoucnu. Nebylo to jen v reakci na nabádání císaře Anastasia, který žádal o zachování římských zákonů (Cassiodorus Variae, I, 1,3: „Často jste mě nabádali, abych miloval Senát, abych srdečně přijal zákony minulých císařů.“), ale především proto, že byl přesvědčen, že žije ve věku, který nebyl v žádném případě horší než ten minulý: „Ať se od nás cítí méněcenní než elegance dříve žijících občanů, protože ve skutečnosti nejsme, díky blahobytu naší doby“ (Cassiodorus, Variae, I, 6, 1-2).
Uvědomil si, že aby jeho vláda měla budoucnost, jeho lidé si museli zvyknout na naléhavou potřebu dodržovat zákony. Jen tak mohlo být gótské království napodobeninou Říše {Variae, I, 1,3: «Naše královská hodnost je napodobeninou vaší, vzorem vašeho dobra účel, kopie jediné Říše… «); pouze pokud by se považoval za strážce zákona, mohl by oprávněně tvrdit, že je civilizovaný: „Skutečným znakem občanů, civilitas, je dodržování zákona“. Právní systém pro Góty měl vlastní jurisdikci, jímž bylo tzv. Edictum Theoderici, výrazně ovlivněné římským právem.
Gótové, měli právně stejné postavení jako žoldnéři nebo lidé ze zahraničí nebo rukojmí, kteří pobývali na římském území, ale mohli se kdykoli vrátit do svých domovů za římskou hranicí. Zákony, které se vztahovaly pouze na římské občany, například zákony týkající se manželství a dědictví, se na ně nevztahovaly. Ale to, co lze nazvat ius commune, zákony týkající se trestních záležitostí a obecného styku se životem, se vztahovalo na všechny cizince, kteří se náhodou zdržovali na římském území; a tak Theodorichův edikt, který vychází z římského práva, je adresován Gótům i Římanům. Postavení Gótů nám připomíná zásadní omezení Theodorichovy moci. Nedokázal proměnit Góta v Římana; nemohl udělit římské občanství; tato moc byla vyhrazena císaři. (J. B. Bury)
Římané byli čistě pod římským právem. Integraci elit neprovázela masová militarizace Italořímanů. Součástí státní ideologie bylo spíše oddělení rolí. Gótové bojují, Římané žijí v míru. To neznamená, že by se Římané nezúčastnili posádkové činnosti ve městech a v pohraničí. Ideologie oddělení byla tedy zkratkovitým politickým sloganem, nikoli přesným popisem reality. K vzájemnému ovlivňování docházelo ostatně i na jiných úrovních. Několik Gótů se dostalo do senátu, Otázkou je, kolik Gótů se stalo členy senátu, Theodorich pravděpodobně nechtěl provokovat staré římské rodiny, prosazováním Gótů na úkor Římanů. (P. Hearther: Gótové)
Theodorich si uvědomil i nutnost náboženské tolerance, tak jako naprostá většina germánských kmenů, byl sám arián, ale nijak nebránil jiným náboženstvím. Když byly v Ravenně vypáleny synagogy, muselo je město a jeho obyvatelé znovu postavit na svoje vlastní náklady. Místní římské obyvatelstvo bylo katolického, tedy nikájského, vyznání a Theoderich měl katolickou víru v úctě. Dokazuje to například část textu z Kroniky vlády krále Theodericha, kde se píše: „Když nastal mír v církevní obci , přišel král Theoderich do Říma a s největší oddaností spěchal k svatému Petru, jakoby byl katolík.“ [5] To koresponduje s jeho tvrzením, zachyceném Cassiodorem Náboženství nemůžeme nikomu vnucovat, protože nikdo nemůže být nucen věřit navzdory svému přesvědčení (religionem imperare non possumus, quia nemo cogitur ut credat invitus – Variae II. 27). Recipročně nepovažoval římský biskup Gelasius Ostrogóty jako kacíře, ale ani on nepovažoval jejich náboženství za rovnocenné s jeho vlastním. Všeho však s mírou, Cassiodorovy Variae neobsahují ve stovkách dopisů jediný, adresovaný pontifikovi. Se vší pravděpodobností se král jednoduše vyhýbal zapojení do záležitostí nikájské církve, pokud k tomu nebyl dobrý (politický) důvod. [6]
V oblasti kultury si byl vědom vyšší kulturní vyspělosti obyvatel Itálie a nijak ji neomezoval, proto pozdně antická kultura v ostrogótském státě přežívala v téměř nedotčené podobě, ba naopak došlo i k rozvoji některých odvětví kulturního života. Obklopil se i starou římskou nobilitou, jejímž významným příkladem je zcela určitě Magnus Cassiodorus Senator, filosof, politik, jehož zásluhou bylo přenesení antické vzdělanosti do středověku. Prakticky všechny důležité dopisy (46+41+53+51+44) a psal ve jménu Theodoricha, takže když neuvádím autora dopisu, jde o Cassiodora nebo Anonyma Valesiana. Podobně jako jiní římští vladaři se král nebránil oslavám od panegyriků a jejich představitel Magnus Felix Ennodius, biskup z Pavie, který proslul velmi komplikovaným projevem.
Co rozhodně nesloužilo ke cti Theodoricha Velikého, bylo zabití svého magistra officiorum „Posledního Římana“ filozofa Anicia Manlia Severina Boëthia na základě falešného obvinění, doprovázené krutým mučením. Spolu s ním nechal popravit Symmacha, jehož dceru měl Boëthius za manželku.
Stavební činnost v době Theodoricha Velikého. Města na severu, jako je Ravenna, Verona, Pavia, Milán, Parma, Como, Aquileia a další, obdržela nové nebo vylepšené hradby, paláce, akvadukty, kostely, lázně a řadu dalších působivých a slavných budov, které znovu připomínají svým obyvatelům. jejich vlastní důležitost v rámci nově oživené a znovu oživené římské říše a spojení těchto myšlenek se zásahem krále Theodoricha. [7]
O zkonsolidované Itálii svědčí uvedený stavební rozkvět. Ale hlavní a nejdůležitější stavby té doby patří především Ravenně, sídelnímu městu. Palác Theodoricha, St. Apollinare Nuovo, Herkulova bazilika (o které se zmiňuje v dopise) [8] Na podporu ariánů nechal postavit katedrálu Hagia Anastasis jehož součástí bylo Baptisterium Ariánů (https://antickepamatky.cz/anticka-mista/baptisterium-arianu-v-ravenne/). Na okraji Ravenny stál kostel S. Andrea dei Goti, St. Giorgio a S. Eusebio (zničeny byly od 13. do 15. stol.) a samozřejmě famózní Mauzoleum. Nechal opravit starobylý akvadukt, postavený císařem Traianem a tak po dlouhé době přivedl vodu do města.
Pokud to však nebylo období skutečné „renesance“, bylo to rozhodně období „renovace.“ Theodorich toužil „vrátit všechny věci do jejich dřívějšího stavu.“ Tato touha bylo silně vyjádřeno v králově aktivní záštitě nad stavebními projekty. „Nejvíc hodné královské pozornosti,“ napsal Cassiodorus, „je přestavba starověkých měst,“ koncept, který šel ruku v ruce s jeho touhou „zachovat památky starověku. “ Existuje několik literárních svědectví o Theodorichových stavebních aktivitách. Excerpta Valesiana poznamenává, že „byl… milovník stavitelství a restaurátor“
V Římě na oslavu tricennalia [9] Podobně nechal zrenovovat Domitianův palác na Palatinu, Pompeiovo divadlo, městské akvadukty, sýpky, kanalizaci, zdi města a v neposlední řadě flaviovský amfiteátr. Každý rok dával 120 000 modií obilí pro chudé Římany. A z daní z vína financoval opravy paláců a hradeb. V tomto ohledu je zajímavá i numismatika, kdy na mincích se objevuje nápis Invicta Roma a na další minci je na líci Lupa Romana, vlčice s Romulem a Remem. To ukazuje na Theodorichovu zvláštní pozornost Věčnému městu.
Široký záběr Theodorichova mecenášství nijak nesnižoval kvalitu provedených děl. Jemné zpracování patrné na dochovaných budovách a mozaikách odhaluje, že účastí na stavebním programu byli pověřeni nejlepší řemeslníci té doby. To vše by nemohlo být dosaženo bez silného finančního nasazení ze strany Theodoricha. V tom byl mezi svými lidmi velkou anomálií, protože Ostrogóti rozhodně neměli žádnou vlastní stavební tradici. Je zřejmé, že Theodorich vzhlížel k imperiálním římským vzorům, ironicky, právě k těm jednotlivcům, jejichž politický odkaz byl narušen Odoakerovým a Theodorichovým převzetím vlády na Západě. Stručně řečeno, pozornost, kterou Theodorich věnoval stavbám, byla něčím, co velká část říše, a zvláště Itálie, dlouho neviděla.
Ve snaze obnovit slávu starověkého Říma Theodorich vládl Itálii během jednoho z jejích nejklidnějších a neprosperujících období, a proto byl oslavován jako nový Traianus a Valentinianus I. pro své budovatelské úsilí a svou náboženskou toleranci. Mezi jeho prozíravé cíle patřilo vzít to nejlepší z římské kultury a zkombinovat to s gotickou energií a fyzickou silou jako cestu do budoucnosti.
Od chvíle, kdy zřídil svůj dvůr v Ravenně, si Theodorich byl extrémně vědom, že je nástupcem těch, kteří vládli Římu, a že on, stejně jako byzantský císař, je nyní „knížetem“, který vládne „jménem Říma“. Theodorichovo panování patří k poslednímu vzepětí pozdní antiky a poté gótské války Justiniana definitivně ukončují římské impérium na západě.
Poznámky:
1 – hospitalitas: Původní význam je pohostinnost Římská právní praxe povolující ubytování vojáků (lat. hospites) v domě civilního dominu. Voják a hospodář byli popisováni jako hospes, druhý také jako dominus nebo vlastník. Pronajímatel byl povinen přenechat hospes 1/3 svého domu, pro ilustraci 1/2 k ubytování. Ne každý dům mohl být přeměněn na ubikace menzes (mediatores). Privilegováni, tedy nepodléhající, byli senátoři, držitelé vysokých funkcí, císařští a veřejní úředníci, stejně jako někteří živnostníci (Codex Theodosianus. 7,8,1; Codex Justinianus 12,41 [3. 40-55]).
2 – Jednalo se o tzv. sortes Herulorum viz J. Moorhead: Theoderic in Italy,
3 – Magni Aurelii Cassiodori Variaruin Libri XII (Hodgkin, The Letters of Cassiodorus, London, 1886). Liberius byl rovněž jmenován prefekte do obnovené galské prefektury v roce 510 a sloužil až do roku 536, což je skutečně velmi dlouhé období. Během nájezdu Vizigótů byl raněn do břicha a ocitl se na pokraji smrti. Přijezd biskupa Caesaria jej údajně vyléčil a jako gesto vděčnosti nechal postavit katedrálu v Orange. V roce 526 byl jmenován i do vojenské hodnosti patricius praesentalis.
4 – Ennodius (Variae, II, 16,5).
5 – Excerpta Valesiana XII 65
6 – S. Cohen: Gelasius and the Ostrogots
7 – J. J. Arnold: Theoderic and the Roman Imperial Restoration
8 – Dopis Cassiodora prefektovi města Říma Flaviovi Agapitovi, ve kterém král Theodorich žádá o zaslání umělců a tvůrců mozaik do Ravenny k dokončení Basiliky Herculia.
9 – Theodorich v době návštěvy Říma byl 8 let králem a decenalia (desetiletí) se slavila někdy s předstihem; středověký editor, vzdělaný filolog Henricus Valesius (Jindřich Valois), navrhl číst decennalem jako tricennalem. Podle tohoto editora je druhý název antického díla, jinak také Anonymus Valesianus. Jindřich Valois byl podporován kardinálem Mazarinem a Ludvíkem XIV a prezidentem parlamentu panem de Mesmes.
Zdroje:
- Excerpta Valesiana (Anonymus Valesianus) na Lacus Curtius
- Goffart: Barbarians And Romans AD 418 – 584, Techniques of Accomodation, 1980
- Bioggio Saita: The Ostrogoths in Italy
- Moorhead: Thedoric in Italy,
- Bednaříková, Stěhování národů
- J. Johnson: Toward a History of Theodoric´s Building Program, Dumbarton Oaks, vol. 42, 1988, JSTOR
- J. Arnold: Theoderic and the Roman Imperial Restoration
- A. H. Kennell: Hercules´Invisible Basilica (Cassiodorus, Variae I,6). Latumus T. 53, 1994, in JSTOR
- Hodgkin: The Letters of Cassiodorus, Being A Condensed Translation Of The Variae Epistolae of Magnus Aurelius Cassiodorus Senator, 2002 Project Gutenberg
- Synové Slávy – oběti iluzí. (Ennodius) Z pozdních římských panegyriků, 1977
- Bahník: Boëthius, poslední Říman (Filozofie utěšitelkou, 1982
- Cohen: Gelasius and the Ostrogots: Jurisdiction and religius community in late Fifth-century Italy, 2022
- Peter Heather: Theoderic, king of the Goths, 1995
- Peter Heather: Gótové, 2002
- Burns: Theoderic the Great and the Concepts of Power in Late Antiquity in JSTOR
- B. Bury: History of thre Later Roman Empire, 1923
- E. Lewis: The Coins of Theoderic the Ostrogoth,
