Themistius, rétor, filosof a veřejný činitel
Skutečně v mnoha ohledech ojedinělá a složitá postava v období prudkého nástupu křesťanství v pozdní antice. On sám, jako ctitel tradičního římského náboženství, tedy pohan, působil ve veřejných i císařských funkcích. Je podivuhodné, že byl tak zajímavým filosofem a řečníkem, že byl atraktivní pro všechny císaře vládnoucí po dobu jeho života. Jako mladý muž se učil od svého otce filosofii Aristotela, ale také platonismus, to byla jeho paideia [1] Poté byl profesorem filosofie v jeho vlastní škole v Konstantinopoli, někdy do poloviny 4. století. V roce 355 za vlády Constantia II. se stal členem konstantinopolského senátu a dokonce byl zvolen prefektem města (praefectus urbi) na přelomu let 383 a 384 za císaře Theodosia I. Dochovalo se třicet tři projevů, řečí – oratio, kterým se věnovala náležitá pozornost až v 17. století.
1 – Peideia. Ideálem helénistického člověka bylo to, co nazývali Řekové enkyklyios paideia, později také encyklopaedia, což zahrnovalo všeobecnou, všem dostupnou výchovu a všeobecnou kulturu. Peideia vyjadřuje jak proces výchovy, tak také konečný výsledek. A. Świderkova: Tvář helénistického světa str. 328
Počátek Themistiovy kariéry
Své mládí prožil v Malé Asii a zde , v Ancyře (dnešní Ankara), se poprvé setkal s Constantiem II. [2] v roce 347 a při té příležitosti pronesl první řeč oratio, která se se setkala s kladnou odezvou a Constantius II., přesvědčený ariánský křesťan, nadále prokazoval Themistiovi velkou přízeň a to až do své smrti v roce 361. Je pozoruhodné, že v době skutečně masivního nástupu křesťanství se Themistius nijak neztratil a pronesl podobné, hlavní projevy (oratio) k dalším křesťanským vládcům, Jovianovi (363 – 364), Valentovi (364 – 378) i Theodosiovi (379 – 395). Svých řečí přednesl daleko více, ale většina byla přednesena za účasti těchto císařů. Themistius se udržel v centru politického a kulturního života hlavního města východní poloviny říše a působivě se pohyboval čtyřmi změnami císařského režimu; přičemž jeho vztah s císařem Julianem (361 – 3 63), pohanem a bývalým žákem, nebyl tak vřelý, jak by se dalo očekávat.
[2] – Constantius II., Flavius Iulius Constantius, syn Konstantina I. Byl císařem od 337 a od roku 353 jako samostatný vládce do roku 361
Themistiův poměr k vládcům
V dvorem ovládaném politickém světě pozdní antiky byl žárlivě střežen přístup k císaři. Udržet si vřelou přízeň více než třicet let v různých režimech, aniž by to vyvolalo nenávist nebo nudu, jenž by způsobily pád člověka, bylo na pozdně antické standardy mimořádným výkonem. Je neočekávané, že všichni císaři, k nimž měl Themistius blízko: Constantius, Jovian, Valens a Theodosius I., všichni byli křesťané, a ještě překvapivější je, přinejmenším zpočátku, že měl obzvláště blízko k nejhorlivějším křesťanským císařům: Constantiovi a Theodosiovi, kteří prováděli agresivní christianizační politiku.
Themistius mezi filosofy a rétory
To, že se stal Themistius uznávaným řečníkem a filosofem, se ukázalo na respektu, kterého se mu dostalo z obou stran náboženských směrů. Pro známého pohanského filosofa Libania se stal předním řečníkem své doby, ale uznával jej i křesťan Gregorius z Nacienz [3], který jej nazýval „králem argumentů“. Existoval však také názor, jak je obvyklé, že Themistius používal filosofii jako zástěrku pro svůj osobní zisk v tomto světě. Zdá se, že jeho ideály skutečně pocházely ze studia Aristotela a Platóna. Pro zastánce pohanství na císařském dvoře nebylo moc místa a tak se zde uplatnili pouze ti, kteří buď na křesťanství přestoupili nebo své přesvědčení umně skrývali za filosofii. Příkladem může být již výše zmíněný filosof a rétor Libanios [4] , jenž byl přítelem a učitelem významných křesťanů Jana Zlatoústého a a snad i Basila z Caesareie. S ohledem na dostupné prameny to vypadá, že pouze Themistius se udržel na císařském dvoře dlouhou dobu a přitom nebyl křesťanem, přestože se netajil svými náboženskými preferencemi, které se neshodovaly s náboženskými vnímáním jeho císařských patronů; z toho vyplývá, že Themistius byl extrémně opatrný ve vyjadřování písemném i řečnickém.
Názorový poměr a charakteristika jejich uvažování mezi Libaniem a Themistiem stojí na Themistiově důrazu na kompromis, jenž ostře kontrastoval s myšlenkami takových helénistů, jako byli Libanios a císař Julianus. Libanios, na rozdíl od Themistia, byl ve svých pohledech spíše místní. Svou kariéru udělal v Antiochii, ne v Konstantinopoli a je zajímavé a ne moc známé, že neuměl latinu; ve svých řečech nepoužíval žádný příklad z římské historie (kromě jednoho zkomoleného popisu původu konzulátu) a obecně zdůrazňoval spíše helénismus a Antiochii než římskou říši.
[3] – Církevní otec Řehoř Naziánský (329 – 390), proslul také jako bojovník proti arianismu. [4] – Libanios z Antiochie (314 – 393). rétor, vlastnil školu rétoriky v Sýrii.
Themistius a císař Constantius II.
V jeho první významné řeči ke Constantiovi II. v roce 357, trochu změnil „pravidla“ pro panegyriky na dvorech císařských předchůdců Constantia. Pasoval se do role nestranného a objektivního filosofa, což neznamenalo, že by neobhajoval a nevysvětloval císařská rozhodnutí. To spíše znamená, že filosoficky stál mimo Plotina a naopak se obracel k aristotelovskému aktivnímu postoji a přitom jeho řeč ke Constantiovi obsahuje názory, že „Bůh řídí tvůj směr a je poslán Bohem pro dobro lidstva“. [5] Odměnou za řeč mu byla věnována bronzová socha a v roce 361 byl povýšen do prétoriánské hodnosti. [6] V roce 358 byl zvolen prokonzulem v Konstantinopoli těsně předtím, než byla byla hodnost pozdvižena do statusu městského prefekta. Postavení Themistia na křesťanském dvoře bylo neočekávaným a bezprecedentním pohanským vítězstvím. [7]Nebyl pro něj i problém se urychleně přeorientovat na nové císaře a přijmout nové pohledy na jejich vlastnosti. Po smrti císaře Juliana a zvolení Joviana kritizoval ve svém Oratio poměry po smrti Konstantina I., tedy časté násilí v rozvětvené rodině císaře. První známky toho, že se nebude pohlížet na ctitele tradičního náboženství rovnocenně jako na křesťany, se objevily za vlády Constantia II. Zpočátku jeho vlády se vztah k oběma hlavním náboženstvím vyvíjel jako za jeho předchůdců Konstantina I a Constanta a jeho záměrem bylo eliminovat pouze krevní oběti, které vetovali již předchozí panovníci. [5] Downey str. 269. Odkaz na Eusebiovu teorii, že byl římský císař vyvolen Bohem, tedy monoteistickou nejvyšší bytostí. Ve skutečnosti je císař definován jako obraz a protějšek Boha. [6] CTh 6.4.12 [7] Despina
V roce 356 císař Constantius II. svou politiku přitvrdil a pravděpodobně poprvé zcela zakázal tradiční oběti kultů a chrámy budou uzavřeny, nařízení v CTh 16.10.4 i když tento zákaz trval krátce, možná rok, poté jej odvolal císař po návštěvě Říma v roce 357. Je pravda, že dopis Themistiovi od Constantia, v němž odůvodňuje jeho zvolení senátorem obsahuje pochválení Themistia za to, že nezanikla starodávná učení. Nicméně je možné, že Themistios ten dopis složil sám. Themistius se tak musel nějak vypořádat s císařem, který ve svých zákonech opakovaně hlásal zánik falešného náboženství a varoval, že jeho přívržence čeká smrt a konfiskace majetku.
Themistius se po celý svůj život snažil přesvědčit císaře, že pouze filozofové dokážou identifikovat síly zla ve chvílích velkého politického dramatu a že mají morální povinnost varovat. A to byla jedna z mála myšlenek, ve které byl důsledný a zůstal ji věrný. Themistius se nikdy neopomněl pochválit a své služby prezentoval dvoru jako nepostradatelné; a křesťanští císaři kupovali to, co prodával, pokud si to dovolíme takto charakterizovat.
Themistius a císař Julian (361 – 363)
V letech 354-5 si Julian začal dopisovat se svým bývalým učitelem Themistiem. Themistius složil panegyriku na počest Julianova konzulátu z 1. ledna 363, který se bohužel nedochoval odděleně možná v nejistém arabském překladu, tzv. Risalat. Julianova reakce se však dochovala v dopise adresovaném Themistiovi, takže se dá částečně rekonstruovat. Themistius musel triumfálně prohlásit, že božstvo si vybralo nového císaře pro jeho nadřazenou polobožskou povahu a jaké bylo štěstí, že Julianus nyní opustil osamělá filozofická studia ve prospěch aktivnějšího života. Julianova odpověď byla ironická, kdy citoval Platóna a Aristotela (vzory Themistia!), že Tyche byla nejdůležitějším faktorem řídícím zvolení a Themistius zřejmě špatně četl klasiky. Ale neznělo to nijak zahořkle.
Julianus preferoval Libania a Himeria, pohanské filosofy a rétory. Himerius u něj působil jako tajemník a jeho dochovaná díla, stejně jako Themistiova díla, nevykazují žádné útoky proti křesťanům. Snad byl tedy Themistius pro Juliana příliš spojen s Constantiem. Themistius nebyl Julianovým obdivovatelem. Během vlády tohoto císaře Themistiův vliv kupodivu značně poklesl, nezachovaly se žádné dopisy, dokazující nějaký vztah mezi nimi. To je v kontrastu s Libaniem, který byl Julianovi velmi blízký a dopisoval si s ním. Po smrti Juliana vyjádřil jen mírnou lítost nad krátkostí Julianovy vlády a nijak se nezúčastnil posmrtné lítosti pohanských filosofů a rétorů.
Pokud byla Julianova filosofie položená na pokusu o syntézu celé antické filosofie, Themistiův postoj se soustředil na více etickou hodnotu klasické řecké filosofie. [8]
[8] – Downey, str. 266
Themistius a císař Jovianus (363 – 364)
Jovianus, který nastoupil po náhlé smrti Juliana na bojišti, byl křesťan. https://antickepamatky.cz/osobnosti/jovianus-zimni-kral-rimskeho-imperia-27-cervna-363-17-unora-364/ S novým císařem Jovianem se setkal jako jeden ze zástupců senátu v Dadastaně a předal mu konzulát a při této příležitosti přednesl Oratio 5, adresovaná Jovianovi na oslavu společného konzulátu císaře Joviana a jeho malého syna Varroniana v roce 364 [9] obsahovala ostrý odkaz na dynastické vraždy, které následovaly po Konstantinově smrti. Themistius překvapivě podrobně vyložil důvody, proč byla náboženská tolerance tou nejlepší politikou, z pragmatických důvodů sociálního smíru a protože Božství ve skutečnosti chtělo být uctíváno různými způsoby. O křesťanství hovořil jako o jednom ze tří víceméně rovnocenných náboženství. Poukazuje i na neblahý vztah pohanů a křesťanů, kdy říká, že byli k sobě horší než Peršané a ve své oratio 5 se přimlouval za náboženskou svobodu a označil v ní Joviana z tolerantního císaře a tím vyjádřil naději, že jeho vláda bude tolerantní. V kontextu tolerantnosti fakt, že Jovianus byl nucen uzavřít ponižující mír s Peršany, Themistius toto ožehavé téma přešel stručným popisem a odvedl tím pozornost k náboženské toleranci a snášenlivosti (viz výše).
Themistius a Valens (364 – 378) a Gratianus
V jeho oratio 6 adresované císaři Valentovi, panovníkovi na Východě, na konci roku 364 opakoval, že Jovianus nebyl ustanoven božsky. Mohl si to trochu dovolit, protože žádná z vlád nebo režimů, nebyla víceméně produktem hladkého převzetí moci. V této řeči oslavoval Boha jako otce celého lidstva, který učinil všechny lidi bratry, ale zároveň připomněl, že „zatímco všechna směřují ke stejnému cíli, některá náboženství umožňují jednotlivci vidět Boha jasněji než jiná“ [10] Valens vyznával spíše ariánskou víru v naději, že přinese církvi mír. Heather a Moncur poznamenali, že Valens a Valentinianus přijali od velmi rané fáze výrazně méně tolerantní formu vztahu vůči nekřesťanům, než měli Jovianus, ale nepřerostlo to do nějakých větších excesů.
Ve své desáté řeči z roku 370 (oratio 10) chápal Valentovy války s Góty a napsal, že „mír je cena války“, popisuje nutnost opravy starých pevností a výstavbu nových podél Dunaje. Z tohoto pohledu opatření se zdá, že Themistius sdílí s dalšími autory té doby (Ammianus, Vegetius, Eunapius, možná anonymní spisovatel De Rebus Bellicis) obavy z nájezdu Gótů. Na rozdíl od nich však uvažuje o míru a integraci jako možné řešení gótského problému. Částečná kritika císařské politiky je v oratio 13, adresované Gratianovi a Valentovi v roce 376 nebo 377.
[10] – Sócratés III, XXXII
Themistius a císař Theodosius (379 – 395)
Themistius ve své řeči Theodosiovi v roce 379, přednesené v Sirmiu pokračuje tradičně v očerňování předchozích panovníků a režimů oslavuje současný stav. Valens vyvolával strach mezi poddanými, protože přibývali rozsudky vyhnanství, konfiskací a smrti. Tomu nahrávalo, že Theodosius první tři roky nevydal dekret o smrti. To že byl jmenován prefektem města za Theodosia a když se Theodosius odebral proti Magnu Maximovi, byl Themistius byl pověřen výchovou Theodosiova syna Arcadia v letech 387 – 388. [11]
Velmi tvrdý křesťanský postoj zaujímal i Theodosius I., (jako např. reskript CTh 16.10.9) a zvlášť jeho prefekt, praefectus praetorio Maternus Cynegius, který ve svém ztažení proti pohanským chrámům dokonce překračoval své pravomoce. Především se nesmazatelně zapsal do ničení památek, když zničil postupně osm chrámů v Apamei. Jako odezva je vášnivá prosba pohanského filosofa Libania k císaři v roce 386, aby zůstaly chrámy zachovány.
Theodosius jako křesťanský císař nebyl pontifikem maximem (Gratianus byl zřejmě první císař, který odmítl tento titul). V únoru 380 vešlo ve známost jasné prohlášení o tom, jak má být definována křesťanská ortodoxie, a to na koncilu východních biskupů v Konstantinopoli v květnu 381. Přiklonění se ke starému náboženství, veřejné i soukromé, bylo v jeho zákonech považováno za akt velezrady a místní úřady byly zodpovědné za vymáhání zákonů a měly platit zlatem ze svého osobního majetku, pokud by se postavily proti nebo projevily lhostejnost vůči praktikování pohanských obřadů. To byla Theodosiova náboženská politika, když byl Themistius nablízku. Theodosius se postupem času stal ještě více nesnášenlivý vůči starým bohům a nemusí být náhoda, že první radikální kolo ničení pohanských chrámů křesťany bylo rozpoutáno hned poté, co Themistius opustil dvůr, a že Themistius „nepochybně působil jako brzda příliš energické christianizace“; ale pravdou je, že je to pouhá domněnka. [12]
Themistius se snažil neurazit své křesťanské posluchače, i když opakoval Písmo (pozn. 36), aby naznačoval, že tradiční řecko – římská paideia hlásala největší pravdy dávno před křesťanstvím. Filozof Themistius je hlavním příkladem řecky mluvícího intelektuála 4. století, který artikuloval a pokoušel se aplikovat na současnou realitu filozofické a kulturní hodnoty klasického Řecka, jak byly interpretovány a rozvíjeny v helénistických monarchiích a římské říši, jejíž dějiny a tradice dobře znal . Při přizpůsobování tohoto souboru myšlenek křesťanskému prostředí nezbytně zdůrazňoval umírněnost, občas používal křesťanské snímky, ale sám křesťanství nepřijímal. Prosil o toleranci k pohanství, zatímco nesdílel stanoviska Juliana a ani jeho jeho posmrtnou idealizaci. Themistiovy adaptace helénistické politické tradice na podmínky pozdější římské říše se měly odrazit ve východořímském politickém myšlení po více než tisíciletí.
[11] – Sócratés IV, XXXII [12] – Despina
Themistius jako pohan v křesťanské říši pracoval pro zachování klasických hodnot, zejména tradičního helénistického ideálu vládce, a uvědomoval si nutnost umírněnosti a kompromisů v době extremismu a nejistoty. Themistius si uvědomil, že tradice musí být zachována, ale musí být zachována s odkazem na dobu; jinak by zahynula. Je diskutabilní do jaké míry jeho přesvědčení o mírném postupu a neustálé střídání postojů k jednotlivým panovníkům a jejich konfesí bylo zapříčiněno jeho uvědoměním si této zásady. Stejně jako jeho předchůdci v helénistické tradici a na rozdíl od některých latinských panegyriků, Themistius zdůrazňoval božskost císařského úřadu, nikoli samotného vládce.
Themistius zjevně věřil, že jeho vlastní kariéra a prosperita univerzity v Konstantinopoli s převážně pohanskou fakultou vyučující tradiční disciplíny potvrdí jeho naděje. Staré náboženství, pokud by již nemělo na trůnu přívržence, by bylo tolerováno, ale Themistiova víra se samozřejmě v tomto bodě ukázal jako chybná. Na Themistia asi platí nejvystižnější charakteristika a to je jeho téměř absolutní flexibilnost.
Zdroje:
Sókratés Scholasticus: Ecclesiastical histories, ed. Schaff, Philip, Christian Classics Ethernal Library
CTh – Codex Theodosianus
Almási, G.: The Riddle of Themistius „Twelfth oration“ and the question of religious tolerance in the sixteenth century, 2004
Benedikt XVI: Otcové církve. Od Klementa Římského po Augustina, 2008
Downey, G.: Themistius and the Defense of Hellenism in the Forth Century, The Harward Theological Review, vol 50, pp. 259 – 274, JSTOR, 1957
Downey, G.: Themistius´First Oration, Dumbarton Oaks,
Despina, Josif: https://www.archaeology.wiki/blog/2015/12/14/themistian-achievement-tune-imperial-propaganda/
Świderková, A.: Tvář helénistického světa (Od Alexandra Velikého do císaře Augusta), 1974
Stertz, Stephen S.: Themistius: A hellenic Philosopher – Stateman in the Christian Roman Empire, Classical Journal, JSTOR, 1976
Todd, Robert B.: Themistius
