Lateránská bazilika a lex de imperio Vespasiani

Lex de imperio Vespasiani je buď římské právo (comitial statute – lex) nebo dekret schválený senátem, senatus consultum nebo kombinace obou ze dne 22. prosince roku 69 n. l. Ačkoli doložky v něm sledují vzor senátorského usnesení, přesto připojená sankce nazývá dokument „tento zákon“ (haece lex). patření bylo pravděpodobně formulováno jako dekret senátu krátce po smrti Vespasianova předchůdce v principátu (20. prosince 69 n. L.) A poté jej soudce, pravděpodobně jeden z konšelů, navrhl setninové shromáždění (comitia centuriata) k uzákonění. S ohledem na obvyklý interval měl být zákon vyhlášen počátkem ledna 70 n. l. Zákon je jediným příkladem oficiálního dokumentu, který zmocňuje císaře. Vespasianus používá systém předchůdců k legitimizaci své vlastní politické moci, podle vzoru všech pravomocí, které ve skutečnosti vykonával jako Princeps. Z textu je zřejmé, že Vespasianovi bylo přiznáno právo jednat nad zákonem, jak již učinili předchozí císaři. Zdá se, že text připomíná příklad předchůdců počínaje Augustem, (všichni kromě Caliguly, Nerona, Galby, Othona a Vitellia), k definování „zvláštních“ výsad udělených císařům a k ospravedlnění práva obsaženého v doložce (šestý) přijmout opatření v jakékoli oblasti veřejného a soukromého života. Šestý odstavec (řádky 17-21) v Crawfordově překladu:

„Aby měl právo a moc dělat a provádět vše, co uzná za užitečné pro stát, a přinést mu velikost v božských a lidských záležitostech, veřejných i soukromých, jako tomu bylo u Augusta, Tiberia a Claudia“

Text legitimizuje, že princeps určuje zasedání senátu jemuž předsedá. S Hadrianem se pak senatus consultum definitivně stane oratio principis in senatu habita, zbaví senátory moci vydávat senátorské konzultace a ponechá jim jediný úkol ratifikační řečí zvolit aklamací princepse. Dále je prokázáno, že princeps je absolutus ex legibus (jak uvádí Ulpian ve třetím století ve slavné formuli převzaté z Digesty (1,3,31) „princeps legibus solutus est“ , tj. potvrzen zákonem: jeho chování je nezpochybnitelné. Kromě toho je mechanismus commendatio, skutečně implementovaný od Augusta, uznáván jako právní stát.

Ve stejném zákoně je také klauzule Caput tralaticium de immunitate, která stanoví hierarchickou nadřazenost Lex de imperio Vespasiani nad všemi ostatními běžnými pravidly a tedy ve všech sporech, trestních i občanských. Přijatý text také dává tomuto zákonu hodnotu nejen od okamžiku jeho provedení, ale také upřesňuje jeho platnost jako legitimizaci jednání, které mu předcházelo ze strany císaře a kohokoli, kdo jednal místo něj. Princeps je nenapadnutelný přímo i nepřímo.

Zákon ustálil nový státní řád, který byl určen formálně mimořádnými pravomocemi svěřenými Augustovi a jeho nástupcům. Titul caesar byl spojen s kanceláří a byly vytvořeny podmínky pro jeho transformaci v dědičném smyslu. Protože chybí první část, lze se jen dohadovat jaká ustanovení byla v úvodní části nápisu: udělení tribunské moci (tribunicia potestas) a/nebo prokonzulárního imperia (imperium proconsulare). Byl nápis prostě zvláštní právní předpisy vztahující se pouze na Vespasiana nebo to byl příklad obecného zákona, kterým se řídili dřívější císaři?

Interpretace podstaty zákona je tedy v průběhu let obtížná. Badatelé byli rozděleni zejména mezi ty, kteří považovali zákon za běžnou praxi sdílenou všemi císaři, formální akt volby shromáždění inspirovaných tradicí, zatímco druzí jej považovali za výjimečný akt, který byl po zmatku občanských válek a excesů Nerona považován za vhodný zákon. Rovněž se předpokládá, že Vespasianovým záměrem bylo převzít moc, svěřit mu legitimitu jeho funkce a vložit ji do veřejného systému. Intenzivní je také debata o správném překladu nápisu, takže můj výklad může být nepřesný a zpochybnitelný. Nyní je deska v Musei Capitolini.