Bitva u Faesulae v r. 406 n. l.
O této události existuje několik záznamů, ale asi nejvíce citovaný je pohled křesťanského historika Paula Orosia (375 – 418, který bitvu popisuje jako střetnutí s minimálními ztrátami díky pomoci Boha, tedy pouze křesťanský pohled na svět. Ale až tak jednoduché to zřejmě nebylo a aspektů porážky Gótů a dalších germánských kmenů bylo zcela určitě více.
Na úsvitu 5. století bylo postavení Flavia Stilichona s titulem magister utriusque militiae, jako hlavního činitele západní císařské vlády, nesporné i když byl podle mínění mnoha Římanů poloviční barbar (otec byl Vandalský náčelník). V předchozích letech přivedl celou západní polní armádu pod své výlučné velení a posílil svou nadvládu nad adolescentním císařem Honoriem sňatkem své starší dcery Marie s Honoriem v roce 398. Na první pohled se Stilichonovo postavení zdálo bezpečné, ale bouře se již vynořily na horizontu událostí.
Nejprve se musel vypořádat s Alarichovou invazí na západní území. Poté, co Stilicho ukončil svou druhou řeckou kampaň v roce 397 pravděpodobně kvůli vystoupení Gildona proti západořímskému císařskému dvoru a hrozba přerušení dodávek obilí a olejů (annony) byla alarmující; východní vláda se snažila o smír s Alarichem tím, že ho jmenovala jako vojenského velitele pro Ilýrii, magister militum per Illyricum. V důsledku neúspěšného puče gótského vůdce v Konstantinopoli Gainy, kterému se podařilo zabít Flavia Rufina (praefectus praetorio a skutečná hlavní osoba na Východě), jinak soupeře Stilichona, se však Alarich ocitl bez legitimního příkazu k velení nad římskými jednotkami, protože nastupující praefectus praetorio jej z této funkce odvolal.
Bitvy u Pollentie a Verony v roce 402
Proto se rozhodl změnit potenciálního dobrodince a napadl Itálii v roce 401, aby donutil Honoria mu udělit velení, Alarichovi pomohla první invaze divokého gótského vůdce Radagaisa, který shromáždil Vandaly, Svéby a příslušníky dalších kmenů, s nimiž zaútočil na provincie Noricum a Rhaetia. V té době byla Itálie téměř bezbranná, neboť Stilicho táhl s armádou proti Radagaisovi, jeho Germány a Góty vyhnal z provincií a část jich použil proti Alarichovi. Posílen byl rovněž oddíly z Britannie a od rýnských hranic.
První bitva mezi Alarichovými Góty a Římany se odehrála na Velikonoce roku 402 u města Pollentia a druhá u Verony. Po dvou téměř nerozhodných bitvách svedených se Stilichonem a následném obtížném ústupu od Verony směrem k Brennerskému průsmyku trpěla řada jeho Gótů zimou a nemocemi, takže Alarich raději přistoupil na mírová jednání a poté byl nucen znovu ustoupit do západní Illýrie i když si stále udržoval značnou vojenskou sílu. Olympiodorus konkrétně uvádí, že Stilicho pověřil Alaricha, aby hlídal Illýrii. To mohlo být výsledkem jednání mezi oběma vůdci.
Jestliže jej Stilicho nechal v pořádku ustoupit, vytvořil si tím prostor pro případné další vyjednávání s Alarichem (byla zajata manželka Alaricha a Gótům byla po bitvách sebrána jejich válečná kořist z rabování v Řecku), díky tomu byl ale hodně kritizován. Před Radagaisovou invazí na konci roku 405 nastalo krátké období míru. Alarich se nijak nezúčastnil vpádu konfederace germánských kmenů a důvody mohou být jak vzpamatování se ze ztrát v roce 402, tak nějaká dohoda mezi ním a Stilichonem, že nebude podporovat další Góty nebo Germány, tedy Radagaisa.
Od začátku vlády Honoria byla panonská hranice silně oslabena a provincie trpěla jednak počínáním barbarů vně provincie, tak i těch, kteří zde již byli usazeni na území Římanů a tak není divu, že podle Zosima Radagaisus shromáždil 400 000 Keltů a Germánů od Dunaje a Rýna a konal přípravy na invazi do Itálie. Města propadala panice a také obyvatelé Říma byli těmito zprávami značně vyděšeni.
Radagaisovy síly
Příčina vpádu Gótů a dalších germánských kmenů mohla být v narůstajícím tlaku Hunů, čemuž nasvědčuje fakt, že ve Stilichonově armádě byla již velká jednotka Hunů (viz níže). Je zřejmé, že Ostrogót Radagaisus, podle Paula Orosia Skyth (v dobových pramenech velmi často Gótové splývají do podoby Skythů) dorazil do Itálie v roce 405 s obrovskou barbarskou konfederační armádou poté, když pravděpodobně protáhl západní Pannonií a přes Transalpinskou provincii sestoupil do Itálie přes Brennerský průsmyk. Trasa se zdá být logická, protože jmenované kmeny v jeho armádě měly svá sídla podél Dunaje, ať již to byly Svébové (nebo také Suebové, Svévové, pod těmito kolektivními jmény si můžeme představit Kvády, Markomany, Langobardy), dále Alanové, Vandalové a další.
Radagaisův vpád je prvním velkým exodem z oblasti středního Dunaje a protože Radagaisus nenapadl Thrákii, ale Itálii, naznačuje to regiony, kde zřejmě nejvíce sbíral vojsko, někde na středním Dunaji. To také vysvětluje Zósimův popis kmenů v jeho vojsku. Armáda to byla jistě mohutná, ale ale i údaj Orosiův, který udává počet 200 000, kdy on sám píše, že se jedná o nejnižší počet z mnoha latinských zdrojů, je nerealistický Podle galského kronikáře z r. 452 (Chronica Gallica 452), Radagaisus dokázal rozdělit svojí armádu do tří skupin a ohrožovat četná města na severu do té míry, že i samotný Řím byl považován za ohrožený.
Důvod rozdělení vojska se zdá být docela rozumný, neboť se pohyboval na nepřátelském území a musel logisticky zajistit velké množství bojovníků a ostatního doprovodu. Protože barbarské armády táhly velmi často i s ženami a dětmi, je nutné si připomenout, že poměr bojovníků a nebojovníků bývá v této době udáván 1:4 až 1:5, a rozdělení armády na tři části mohlo znamenat, že celkový reálný stav bojeschopných mužů mohl být kolem 40 000 (Zosimos mohl být nedbalý při kompilaci a zvýšit počet desetkrát, což by u něj asi nebyl problém). Vynásobením počtu bojovníků poměrem rodinných příslušníků, mohlo jít o čísla, která zmiňují starověcí autoři.
Jenom o několik let později let později, v roce 410 je popisována vojenská skupina 300 Gótů Sara (Saura) pomohla Honoriovi, když celkem úspěšně zaútočila na Alarichova švagra Athaulfa. Z toho vyplývá, že v bitvě u Faesulae uváděné počty jsou značně nadnesené a neodpovídají realitě. Předpokládá se, že počet útočníků (tedy bojujících) nepřesáhl 40 000.
Stilichonova armáda
Stilicho před vpádem Radagaise podepsal smlouvu s Uldinem, vládcem Hunů, který je zmíněn jako první hunský král a ještě před touto smlouvou se dostal do podvědomí zabitím výše zmíněného vzbouřeného Góta Gainy v roce 400, který byl tlačen císařským vojskem, se svými bojovníky překročil Dunaj a ocitl se na území Uldina. Ten hlavu zabitého Gainy poslal do Konstantinopole. Sozomenos líčí události na přelomu let 404 a 405, kdy Hunové překročili Dunaj a zdevastovali Thrákii, ačkoli nejmenuje vůdce Hunů, předpokládá se, že jím byl Uldin, první jmenovaný vůdce Hunů. Je s ním počítáno jako s římským spojencem až do roku 408 / 409, kdy napadl Thrákii, ale až poté, co mu bylo zaplaceno a odevzdáni rukojmí.
Jednotkám Gótů, které měl Stilicho k dispozici, velel Sarus (Saurus), který byl známý svým nepřátelstvím k Alarichovi a Athaulfovi. Pomocné síly Skirů, Alanů a Hunů pod velením Uldina se neodhadují obvykle jako samostatné číslo, ale přičítají se k římským jednotkám, které byly rozmístěny v Ticinu. Nicméně jsou zprávy, že ještě v dubnu roku 406 najímal Stilicho další muže za odměnu 10 solidů a z této sumy tři solidy okamžitě při nástupu. A dokonce odváděl do armády otroky na základě slibu svobody a odměny dvou solidů na cestu, který obsahoval zákon ze 17. dubna roku 406 (Codex Theodosianus 7.13.16-17). Z uvedeného vyplývá, že situace byla římskou stranou považována za skutečně vážnou. A je zmiňována i úvaha, že Alané vlastně tvořili jeden ze tří oddílů po rozdělení armády Radagaisem a střetli se s Huny (přičemž je ale ustálená verze, že se jednalo o jednotky Stilichonovy armády; o nich, jako o protivnících Hunů v této invazi, se však zmiňuje pouze P. Orosius). Je však také možné, že jejich jednotky bojovaly na obou stranách.
Jednotky, s kterými se Stilicho pohnul od Ticina obsahovaly třicet kohort (numeri) polní armády comitatenses, k nim je potřeba přičíst výše jmenované pomocné jednotky, feoderati Alanů a Hunů, takže celkově mohla armáda čítat 15 000 maximálně 20 000 mužů, ale reálně se počet pohyboval spíše mezi 10 000 až 15 000 muži. Termín numerus původně znamenal jednotku, ale během pozdní antiky se tak označovaly jednotky složené z barbarů s římskými důstojníky. Od 4. stol. znovu numeri znamenalo pravidelné jednotky a předpokládá se, že jeden numerus měl méně než 500 vojáků, spíše kolem 300 mužů.
Vzhledem k vážnosti situace je možné, že Stilicho povolal jednotky z Galie, podobně, jako při invazi Alaricha do Itálie. Ale ty je nutné připočítat do celkového počtu. Všichni autoři i moderní autoři uvádějí maximálně výše uvedené počty. To znamená poměr 1:2 a přesto dokázal Stilicho zvítězit. Ale pokud rozdělíme Radagaisovu armádu na tři části, jak se zmiňuje Galská kronika 452 (Chronica Gallica), tak z celkového počtu 40 000 bojovníků nevyplývá poměr 1:2, a to i za předpokladu, že nevíme jak velké to byly skupiny a navíc jednotlivé skupiny mohly přejít na stranu Stilichona a tak významně posílit jeho síly, tato úvaha se zdá vzhledem k Orosiově podání vcelku pravděpodobná.
Bitva 23. srpna
Radagaisovo vojsko se dostalo v první polovině roku 406 n. l. až k Florentii (Colonia Florentia, dnešní Florencie), kterou oblehlo. Odvahu obyvatelů podporoval Ambrosius (sv. Ambrož), který se tak zasloužil o povzbuzení obránců města, díky svému snu o rychlém vysvobození města. Příchod římských jednotek a spojeneckých oddílů na konci srpna stačil na ukončení obležení a odchod Radagaisových jednotek od Florentie k Faesulae (dnešní Fiesole), kde byly obklíčeny v kopcovitém prostředí (300m nad mořem) a vojsko Germánů trpělo nedostatkem jídla. Protože Orosius hovoří o Sarovi a Uldinovi jako o nepřátelích, vyskytly se domněnky, že Gótové v čele se Sarem byla jedna z rozdělených skupin Radagaisovy armády a byla získána Stilichem jako spojenec v době, kdy obléhala Florentii, poté se výrazně podílela na porážce Radagaisovy části armády. Následující děj je interpretován jinak Orosiem a jinak Zosimem. Orosius hovoří o obležení Radagaisa, jeho zajmutí a žádných ztrátách na římské straně. Zosimos na druhou stranu hovoří o úplném zničení barbarských sil, s výjimkou několika oddílů, které byly pomocné. Galský kronikář z roku 452 popisuje obklíčení jedné části ze tří Radagaisovy armády hunskými auxiliary a pozoruhodném vítězství Stilichona.
Orosius, tak jako v mnoha jiných případech, si bere na pomoc křesťanského Boha, který pomohl získat vítězství bez krveprolití (ostatně totéž tvrdí o vítězství Theodosia nad Eugeniem). Ostatní latinští autoři popisují bitvu jako tvrdé střetnutí a množství zajatých bojovníků se spíše váže k k době, kdy byla bitva již rozhodnuta a vojsko barbarů bylo demoralizované a houfně se vzdávalo římskému vojsku. Není vyloučené, že byli podplaceni. Rovněž je nutné počítat mezi zajaté ty části vojska, které se oddělily ještě před bitvou.
Po bitvách u Pollentie a u Verony panegyrik Claudius Claudianus odvrátil od Stilichona tvrdou kritiku, že nechal Alaricha po těchto střetnutích ustoupit do bezpečí. Radagaisus ničil severní Itálii déle než půl roku a jeho porážka a následná smrt byla jistě úlevou jak pro obyvatele, tak pro císařský dvůr v Ravenně. Stilicho byl na své vítězství právem velmi hrdý a vracel se s vojskem oslavován jako vítěz téměř celou říší za to, že proti všemu očekávání zachránil Itálii z hrozícího nebezpečí.
Po bitvě
Radagaisus se vzdal v bitvě a 23. srpna roku 406 byl popraven. Olympiodorus uvádí, že Stilicho byl schopen začlenit do své armády 12 000 Radagaisových mužů jako pomocné jednotky a také tvrdí, že se jednalo o optimáty, ale pravděpodobně je bezpečnější to interpretovat tak, že jednotky zahrnovaly spíše výkvět Radagaisových velmožů a také jejich bojovníků. Orosius přesto tvrdí, že tolik členů jeho vojska bylo zotročeno, že trh s otroky zkolaboval kvůli hojnosti levných vězňů. Skutečnost, že po bitvě se žádná ze dvou zbylých částí Radagaisovy armády nezmiňuje ani u jednoho autora může znamenat, že byly římskou stranou skutečně podplaceny ještě před bitvou nebo těsně po ní a tak vítězství Stilichona bylo jednodušší a navíc mu zřejmě nedělalo problém zařadit takové množství mužů do své armády a nemusel čelit pokračujícím srážkám s těmito oddíly. Jak již bylo řečeno výše, je pravděpodobné, že početní stavy armád i zajatců jsou přehnané, ale na druhou stranu je zřejmé, že počet Radagaisovy armády nebyl nijak malý a vlivem této skutečnosti se v pozdější době mezi tři hlavní gótské poloautonomní skupiny uvádějí Tervingové, Greutungové po roce 382 a bývalí příznivci Radagaisa po roce 405 – 406.
Nápis CIL 06, 31987, EDR 114450, ILS 799 Datováno: 406
FIDEI VIRTUTIQ(ue) DEVOTISSIMORVM
MILITVM DOM(i)NORVM NOSTORVM
ARCADI HONORI ET THEODOSI
PERENNIVM AVGUSTORVM
POST CONFECTVM GOTHICVM
BELLVM FELICITATE AETERNI
PRINCIPIS DOM(i)NI NOSTRI HONORI
CONCILIIS ET FORTITVDINE
INLVSTRIS VIRI COMITIS ET
[[[magistri utriusq(ue) militiae]]]
[[[Fl(avi) Stilichonis bis co(n)s(ulis) ord(inarii)]]]
S(enatus) P(opulus)Q(ue) R(omanus)
CVRANTE PISIDIO ROMVLO V (iro) C(larissimo)
PRAEF(ecto) VRBI VICE SACRA
ITERVM IVDICANTE
Tento nápis, který se stále nachází na římském fóru v Římě, zaznamenává fide (věrnost) a virtus (chrabrost) vojáků císařů Arcadia, Honoria a Theodosia. Byl napsán na sekundárně využívaném základu dřívější jezdecké sochy a byl využitý pro sochu, i když není jasné, zda socha představovala personifikaci ctností jednoho nebo obou císařů nebo Flavia Stilichona, vojenského nejvyššího velitele, také zmíněného v nápise. V každém případě je to důležitý zdroj pro ukázku tradičních císařských ctností a jejich trvalý význam, a to i v pozdně antické říši, i když zde jsou přičítány spíše vojákům než vládnoucímu císaři.
Socha a podstavec byly věnovány Senátem a lidem Říma, pod dohledem Flavia Pisidia Romula, prefekta města v roce 406 n. l. (senatus populusque Romanus / curante Pisidio Romulo viro clarissimo / praef(ecto) urbi; společně uznali význam loajality a odvahy (fidei virtutique) „nejoddanějších vojáků našich pánů Arcadius, Honorius a Theodosius, věčných Augustů“ (devotissimorum militum domnorum nostrorum / Arcadi Honori et Theodosi / perennium Augustorum). Virtus byla dlouho přítomna v katalogu ctností připisovaných úspěšným císařům; odvozené jméno z latiny pro člověka, vir, bylo jedním z pilířů římské identit a symbolizovalo všechny druhy mužného chování, i když primárně spíše odvahu ve válce.
V případě tohoto nápisu byla loajalita a odvaha vojáků zdánlivě zaměřena na císaře Arcadia, Honoria a Theodosia (který zemřel v roce 295 n. l. a je zde posmrtně poctěn), kteří jsou oslavováni za ukončení války s Góty (post confectum Gothicum bellum). Konkrétněji však toto vítězství spojuje s Honoriem (felicitate aeterni / principis domni nostri Honori), západořímským císařem, a s Flaviem Stilichonem, vojenským velitelem, který jednal jako hlavní rádce mladého Honoria (magistri utriusque militiae / Flavi Stilichonis). Jeho jméno bylo vymazáno z nápisu díky damnatio memoriae po jeho zavraždění, což je v nápise uváděno jako [[[…….doplněný nápis…….]]], ale další nápis z římského Fora (oltář Stilichona), na který dohlížel stejný městský prefekt Pisidius Romulus, se jménem Stilichona přežil a zaznamenává, že byl poctěn jednotlivě, stejně jako v textu tohoto nápisu, pro jeho ochranu bezpečnosti říše (CIL VI, 01188 věnování Flaviu Stilichonovi).
Stilichonovy „rady a statečnost“ (consiliis et fortitudine inlustris viri) tuto invazi zastavily, za což byl slaven senátem a Římem jako uznání za bezpečnost, kterou jeho rozhodnutí zajistila. Nápis ukazuje, že v době nestability, jakou představovala hrozba Alarichova napadnutí západní říše a armáda vedená Radagaisem, se rétorika veřejných vyznamenání okamžitě vrátila k tradičním ideálům a jazyku dřívější říše, i když byla římská říše pod obrovským vlivem křesťanství, protože již Theodosius v letech 391 a 392 na popud milánského biskupa Ambrosia vydal řadu omezujících ediktů, jimiž fakticky zakázal veškerý pohanský kult. Na zmíněných epigrafických záznamech není o novém, vlastně státním, náboženství zmínka.
Zdroje:
- Aurelius Augustinus: O Boží obci I, 2007
- Paulus Orosius: Dějiny proti pohanům, B. Mouchová, 2018
- Zosimos: Stesky posledního Římana, 1983
- Codex Theodosianus: The Theodosian Code and Novels Sirmondian, Clyde Pharr trans. Eng., 1952
- Burry, J. L.: History of the Later Roman Empire,Chapter V, The Supremacy of Stilicho, 1923
- Cameron, Alan D.: Theodosius the Great and the Regency of Stilico, in Harvard Studies in Classical Philology Vo. 73, 1969
- CIL: Corpus Inscriptionum Latinarum EDR: Epigraphic Database Roma
- Humphries M.: Alaric and Italy 401-410
- Hughes, I.: Stilicho: The Vandal Who Saved Rome, 2016
- Hughs, I.: Aëtius, Attila´s Nemesis
- Wijneddaele Joeren W. P.: Stilicho, Radagaisus, and the So-Called „Battle of Faesulae“(406 CE)
- Peter Heather: Gótové, 2002
- Bednaříková J.: Attila, Hunové, Řím a Evropa, 2012
