Pád Aquileie v roce 452 n. l.
Jedním z největších měst římské říše byla Aquileia na pobřeží Jaderského moře ve východní části severní Itálie. Římany byla založena v roce 181 př. n. l. třemi tisícovkami pěšáků, kteří dostali zdejší půdu a rozdělili si ji. Od té doby začíná rozkvět města, do popředí událostí se město dostává v období markomanských válek a poté je ještě několikrát dějištěm významných historických událostí.
Hospodářsky vzkvétá, je na důležité trase z a do Itálie, díky přístavu je obchodním centrem a to až do osudného roku 452 n. l. Héródianos ve 3. stol. n. l. ji popisuje jako rozlehlou a odedávna hustě osídlenou. Aquileia měla dokonce místo, kde při návštěvách přebýval císař, město mělo mincovnu. V básni Ausonia je řazena jako devátá v pořadí největších měst římské říše.
Po bitvě na Katalaunských polích
Rok po porážce hunského krále Attily od Flavia Aëtia a s ním spojených Vizigótů a dalších foederátů v bitvě na Katalaunských pláních (v roce 451), zahájil Attila na začátku léta invazi do Itálie, prošel z Panonie do kraje Venetia a Histrie, kde nejdříve obsadil Emonu (Lublaň), překročil řeku Isonzo a začal obléhat důležité město Aquileiu. Město bylo velkým nárazníkem při vstupu do pádské nížiny, nebo naopak při cestě z Itálie na východ. Význam města byl mnohostranný, za svou prosperující ekonomiku vděčili město především rozsáhlé komunitě Židů, v latinských pramenech nazývaných „orientali“, kteří sebou přinesli umění tkaného hedvábí, barvení a také výrobu skla.
Ian Hughes naznačuje, že Flavius Aëtius nebyl schopen svými silami blokovat Julské Alpy (claustrum Alpium Juliarum), namísto toho pravděpodobně posílil posádku města, aby donutil Attilu k obléhání, tím by totiž Attila mohl riskoval, že římské síly odříznou jeho potenciální ústup.
Jak Jordanes dále popisuje, obléhání trvalo nějakou dobu a Attila vůbec ničeho nedosáhl, neboť město hájili ti nejstatečnější římští vojáci. Hradby byly upravené ve 4. stol. tak, že se obranná linie natáhla na jihu až k řece Natiso, na jihozápadě k amfiteátru a na západě k cirku. Navíc druhá fortifikační zeď byla postavena na východě, na jihu a částečně i na západě, krátce před útokem Hunů.
Legenda o čápech
Attila (flagellum Dei) přemýšlel, jestli má zůstat nebo odtáhnout. To popisuje Priskos [1]: Vojsko už začínalo reptat a přálo si odejít, když si Attila, přemítající za chůze podél hradeb, zda má dát povel k k odchodu, nebo ještě zůstat, si všiml velkých bílých ptáků, konkrétně čápů, hnízdících na hřebenech střech, jak berou své mladé a oproti zvyku přelétají pryč z města do volné krajiny. A protože Attila by nesmírně bystrý a zvídavý, dostal předtuchu a řekl svým mužům: Podívejte se na ty ptáky, kteří tuší, co se má stát, jak opouštějí odsouzené město, prchají z ohrožených pevností, jež čeká jistý pád. Nemyslete si, že v tom není skrytý význam, je jisté, že ptáci vědí. Strach z toho, co přijde, změnil jejich zvyky.
Jordanes říká, že město bylo dobře bráněno, až do okamžiku, kdy Attila uvažoval o stažení. Vtom si všiml čápů, kteří hnízdí na střechách, jak odnášejí své potomky a proti svému zvyku táhnou na venkov [2]. Jordanes dále líčí jeho řeč k Hunům (podobně jako Priskus), kdy dokazuje na ptácích, že předpovídají zničení města i jejich hnízd, proto táhnou pryč. Attilovi se podařilo podnítit bojového ducha svých lidí, aby na Aquileiu znovu zaútočili [2]. Město skutečně dobyli téměř po dvou měsících 18. července 452 n. l., vydrancovali jej a dost poničili. To jim však nestačilo a napadli další města v provincii Venetia, pokračovali dále do Ligurie a zpustošili i Mediolanum (Milán).
Setkání Lva I. a Attily na severu Itálie
Teprve až když byli Attilovi Hunové u Ticina (Pavia) dorazili římští vyslanci včetně papeže Lva I. Velikého společně s konzulem Gennadiem Avienem a bývalým prefektem Říma Trigetiem [3], Attila se s nimi setkal někde blízko Mantovy u brodu na řece Mincio, která vytéká z jezera Lago di Garda. [4] Poté konečně ukončil svou invazi, ale předtím ještě pohrozil, že pokud mu nepošlou Justu Gratii Honorii, sestru císaře Valentiniana III. a dceru císařovny Gally Placidie s podílem na císařského majetku, bude pustošit Itálii i nadále. Navíc jednal i pragmaticky, neboť se již blížilo vojsko východní římské armády poslané císařem Markianem (Marcianus 450-457) a Hunové také začali trpět nedostatkem potravin a nemocemi. V roce 451 i 452 byl v severní Itálii hladomor.
Obraz Raphaela: „Leo Magnus Attilam, Hunnorum regem, ad portas Romae repellit“ (Lev Veliký odvrací Attilu, krále Hunů, od bran Říma)
Aquileia po dobytí Huny
Skutečná míra devastace města není jasná. Starověký historik sice napsal o Aquilei: Aquileia fracta est, ale moderní archeologické bádání je sice schopné spojit některé destrukce v Aquilei s tímto vypleněním, poukazuje však na kontinuitu osídlení města. Spíše než o zánik Aquileie šlo – jak dokládají i verše Paulina z Aquileie [5] – o zmenšení významu města i jeho velikosti, hlavní centrum osídlení a ekonomických činností bylo poté přeneseno do Benátek. Město Aquileia si však stále udržuje svou funkci komerčního centra a nadále je důležitým místem pro vykládání a nakládání zboží, cirkulujícího po Středomoří. Předpokládalo se, že severní část města byla po dobytí Huny opuštěna, ale to se stalo mnohem později, až v byzantské éře. Samozřejmě všechna tvrzení starověkých spisovatelů a historiků zapadají do římského popisu Hunů a jejich chování a to ještě před dobytím Aquileie.
Ammianus Marcellinus je popisuje: Hunský národ, známý jen povrchně ze starých písemných památek a sídlící za Maiótskými bažinami u ledového oceánu, překračuje všechnu míru divokosti…….a jsou nepřirozeně oškliví a přihrblí, že bys pokládal za dvounohé bestie nebo netvory…Toto k boji vždy pohotově a nezkrotné lidské plemeno, planoucí obrovskou ctižádostí po drancování cizích zemí, zdeptalo loupežemi a vraždami své sousedy a …..
Problém navrácených obyvatel
Odpověď papeže Lva Velikého (440-461) aquileiskému patriarchovi Nicetovi na jeho dopis z r. 458 je svědectvím o tom, že řada obyvatel Aquileie, která byla Huny odvlečena do zajetí, nebo se uchýlila do blízkého Grada, se do města opět vrátila. V době Attilova obsazení města byl biskupem Secundus. Nicetas však stál v roce 458 před dalším problémem, mnoho žen po odvlečení jejich mužů se znovu vdalo, v domnění, že jejich manželé již nežijí. Lev Veliký si hlavu nijak nelámal a napsal biskupovi, že druhá manželství mají být anulovaná a dřívější manželé zaujmou znovu své místo.
O ženách, které Hunové zajali, se nedochovala ani zmínka. Ty byly navždy ztraceny a nepředstavovaly bohužel žádný teologický problém.
Dalším problémem byl křesťanský statut navrátilců, kteří museli v zajetí přijmout nějaké heretické způsoby. Proč heretické? V armádě Attily bylo velké množství Hunů (později nazývaných Ostrogóti) a ti byli ariány, což bylo z hlediska ortodoxního vyznání nepřípustné. Papež si znovu poradil, prohlásil, že vynucená konverze není konverze, navrátilcům bude odpuštěno a dočkají se rehabilitace.
V archeologickém muzeu města Aquileie nejsou žádné typicky hunské nálezy, ale dostatek germánských – fibuly a ozdoby, které svědčí o kontingentech germánských vojáků, kteří byli zařazeni do římské armády. Rovněž Hunové nebyli v Aquilei poprvé, jak je méně známé, byli přivedeni v roce 425 slavným Flaviem Aëtiem jako posila pro uzurpátora Joanna v boji proti Valentinianovi III a východořímskému vojsk a to samozřejmě v nadneseném počtu 60 000 mužů.. Hunové s Aëtiem však dorazili pozdě, Joannes byl popraven. Jak píše Philostorgius: „Aëtius, jeden z generálů uzurpátora Ioanna, dorazil tři dny po smrti toho druhého a přivedl s sebou asi šedesát tisíc barbarských vojáků, které se mu podařilo najmout jako auxiliari“
Jedním z důsledků dobytí a vydrancování Aquileie bylo rozšíření Benátek po roce 452, které během několika století nahradily a překonaly význam Aquileie a také vzestup Grada, města v mořské laguně nedaleko Aquileie (Aquae Gradatae). Pokles významu Aquileie byl dlouhý a progresivní proces, společný pro mnoho římských měst na severu Itálie.
Pozn.:
- Priscus (řecky Priskos) z Pania (420/430-po roce 472). Východořímský historik, diplomat a rétor. Z jeho velkého díla se dochovaly jen zlomky, které jsou známé především z Jordana, který z Priska hodně čerpal.
- Jordanes, str. 86. Tento motiv je znám z více příkladů ze středověkých kronik.
- Memmius Aemilius Trigetius byl prefektem Říma (praefectus urbi) v roce 452
- Prosper Aquitanus (Tiro), autor Epitoma chronicon, byl sekretářem nebo notářem papeže Lva Velikého.
- Paulinus z Aquileie (726 – 802/804). jeden z nejvýznamnějších učenců karolinské renesance, od roku 787 byl patriarchou v Aquilei, ale sídlil v Cividale, protože Aquileia byla v té době větší vesnice. Apoštol Slovinců.
Prameny:
- Jordanes: Gótské / Římské dějiny, 2012
- Prosper Aquitanus: Epitoma chronicon
- Héródianos: Řím po Marku Aureliovi, 1975
- Philostorgius: Epitomy of the Ecclesiastical History of Philostorgius, in Photius, Church History, ed. P. R. Amidon, 2007
- Ammianus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku antiky, 2002
Zdroje:
- Bednaříková, J.: Attila, Hunové, Říma a Evropa, 2012
- Ian Hughes: Aetius: Attila´s Nemesis, Ebook, scribd, 2012
- Man: Attila, barbarský král a pád Říma, 2007
- A. Marano: At the Crossroads of two Empires: the Patriarcha Fortunatus of Grado,
- Tavano: Niceta, vescovo di Aquileia in Dizionaro bibliografico dei Friuli, 2020
- A. Thompson: A History of Attila and the Huns, 1948
