Galla Placidia
Na začátku je nutné zdůraznit roli císařoven anebo příslušnic císařských rodin v pozdní antice. Ačkoli neměly žádnou přímou vojenskou moc, jejich vliv na politiku na konci 4 a začátku 5. století nelze podceňovat, protože měly velký vliv na mužské členy rodiny, jejich věk byl totiž v mnoha případech velmi nízký (Gratianus 16, Valentinianus II. 4, Honorius 10, Arcadius 18, Valentinianus III. 6 a Theodosius II. 7 let.) Aristokratické ženy v dobe pozdní antiky postupně dosáhly velkého dílu autonomie a ovlivňovaly dění buď jako manželky, nebo dcery, či matky císařů. Soubor vlivů z římského práva, řeckého vzdělávání a křesťanské monogamie umožňoval docela výjimečný, nepřetržitý vliv žen v pozdní antice jak na Východě, tak na Západě, především ve zmíněném období.
Kromě tohoto strukturovaného rysu života na dvorech panovníků, ženy těžily z principu římského práva, že všechny děti by měly dědit stejně od svých rodičů. Mohly také trvat na svém spravedlivém podílu na majetku a příjmech. Zejména během panování Thodosiovské dynastie hrály ženy v císařských rodinách prominentní roli, zvlášť Galla Placidia, Serena, Pulcheria, Verina nebo Aelia Eudocia. Z nich byla určitě nejzajímavější:
Aelia Galla Placidia (388 –450 n. l.)
Není pochyb o tom, že Galla Placidia, členka rodu Theodosiů, dcera i sestra císařů, matka a „regentka“ budoucího císaře Valentiniana III. a navíc jednu chvíli i vizigótská královna, byla pozoruhodná a mocná žena, která hrála důležitou roli na přelomu 4. a 5. století. v politických a teologických sporech a událostech, ať už jako manželka gótského krále Athaulfa nebo manželka Constantia III., který chvíli vládl společně s císařem Honoriem a byl otcem pozdějšího císaře Valentiniana III. Její přítomnost poskytla západním i východním elitám záruku, že vláda Theodosiovské dynastie bude pokračovat i na Západě, zejména v době, kdy byli přítomni vojáci a úředníci z východní části římské říše v době uzurpace na Západě. Je zajímavé zjištění, že byla svého času také jediným dospělým zástupcem theodosiovské dynastie a prožila dost dobrodružný život.
Není proto překvapivé, že její role byla vždy zdůrazněna, to ale neznamená, že známe její pocity nebo přesnou charakteristiku jejího chování a jednání, nicméně měla inteligenci, nezdolnou vůli a politické instinkty, které jí umožnily procházet složitými a rychlými změnami po celý život. Uměla manipulovat s vojáky i biskupy, ale také rozpoznala důležitost umění a architektury. Navzdory kritice a debatám o tom, co udělala nebo neudělala, měla nebo neměla udělat, je jednou z relativně mála žen, které zanechaly nesmazatelnou stopu v dějinách světa v době pozdní antiky.
Snad nejzajímavější epizodou v jejím životě je svatba s vizigótským králem Athaulfem po dobytí Říma v roce 410, kdy se vlastně stala rukojmím Gótů. Jak Athaulf vysvětlil ve své svatební řeči, jeho touhou bylo kdysi zničit impérium a proměnit ji v „Gothii“ namísto „Římské říše“ se sebou jako novým Caesarem. Ale teď toužil po klidu. On i jeho lidé byli unaveni nekonečným putováním po jižní Evropě. Místo toho, aby bojovali za své vlastní království, Gótové by se nyní stali římskými občany, přijali imperiální zákony, začlenili se do římské společnosti a bránili její hranice. Stručně řečeno, Athaulf a Placidia obnoví nemocné impérium: královský dům Theodosiů by nyní mohl být podporován pracovní a vojenskou
Athaulf připustil, že k tomuto závěru dospěl díky „přesvědčování a radám své manželky, ženy s mimořádným intelektem a vírou, kterou nelze vyčítat“. Je to velmi věrohodné. Jak kdysi překvapeně poznamenal římský historik Tacitus, germánští muži si na rozdíl od hluboce sexistických Římanů cenili ženských názorů; „nepohrdali radami (žen) ani nezlehčovali jejich odpovědi“.
A asi nejblíže k pravdě o jejích pohnutkách je fakt, že i kdyby byla vrácena do Říma (Ravenny), tak by se stala pouhou loutkou nebo pěšcem na šachovnici Theodosiů, protože její nevlastní bratr císař Honorius neměl dědice. Vize Gally Placidie a Athaulfa o mírovém spojení mezi Římany a Góty nevydržela. Ale její představa křesťanstva jako koherentní kulturní jednotky s Římem jako jeho posvátným centrem, se stala po staletí určujícím rysem západní Evropy.
Později vládla za svého nedospělého syna Valentiniana III. jako „regentka“ a jsou tendence ji připisovat císařská rozhodnutí v letech 425-37, ale protože římské právo a vláda neuznávaly pojem „regentství“, jméno Gally se v žádném oficiálním dokumentu téměř neobjevuje, nicméně se existují názory, že změna říše, která se projevila v 5. století, byla formována hlavně osobou Gally Placidie. To je asi nutné zpochybnit, že veškerá moc nad Západem mohla být v jejich rukou. Nejprve bychom měli mít na paměti, že císařská konsilia, kde se konala všechna důležitá rozhodnutí vláda, byla pro ženy zcela nepřístupná. Člověk tak může jen stěží říci, že rozhodně změnila nebo ovlivnila osud římského státu nebo společnosti. Zdá se, že je asi optimální cesta k závěru, že se snažila hlavně zachovat jak císařskou moc i říši pro svého syna. Skutečná role Gally Placidia v západní císařské části říše byla symbolická a slavnostní. Její zájem o církevní politiku nebyl výjimečný, ale plně odpovídal tradiční oblasti činnosti imperiálních žen v pozdní antice.
Původ Gally Placidie
Narodila se Flaviu Theodosiovi, budoucímu císaři, ve Španělsku. Theodosius byl poprvé ženatý s Aelií Flaccilou. Narodil se jim jako první potomek chlapec, Arcadius, a v roce 384 druhý syn Honorius. Císařovna Flaccila zemřela po deseti letech. Theodosius měl bratra jménem Honorius, jemuž se narodila dcera Serena a po jeho smrti přešla Serena do rodiny Flavia Theodosia, který ji v roce 384 provdal za Flavia Stilichona, syna vandalského náčelníka a Římanky. V té době již byl Stilicho uznávaný důstojník. Postupně se jim narodily tři děti v pořadí dcera Marie, syn Eucherius a jako poslední dcera Thermantia.
Velmi vřelý vztah měl Theodosius se Serenou, která jej často doprovázela po smrti jeho druhé manželky Gally, se kterou měl v roce 389 dceru Gallu Placidii a syna Gratiana. Galla byla dcerou Iustiny, vdovy po Valentinianovi I. a matkou Valentiniana II.
Serena se starala o jeho děti, Arcadia, Honoria a také Gallu Placidii. Je zajímavé, že císařovnu Gallu nesnášel nevlastní syn Arcadius. Zemřela při porodu v roce 394. To se odehrávalo na pozadí velkých střetů, především v západní části římské říše. Po porážce uzurpátora Magna Maxima v roce 388 za velkého přispění franských velitelů Arbogasta a jeho strýce Richomera, zůstal Theodosius ještě v Itálii do roku 391, aby pomohl v začátcích vlády mladičkého císaře Valentiniana II. Poté se odebral do Konstantinopole a Arbogast, jenž byl jmenován magister militum in praesenti (velitel vojenských sil v západní části) si počínal jako skutečný vládce, odvolával a dosazoval úředníky, kteří jej uznávali jako autoritu a v podstatě odsunul Valentiniana II. do zcela pasivní pozice, na což si stěžoval ve svých dopisech jak Theodosiovi, tak i vlivnému milánskému biskupu Ambrožovi (Ambrosius Aurelianus – sv. Ambrož). Nic však nepomohlo a střet se vyhrotil podle Philostorgia téměř do inzultace a krátce poté byl nalezen Valentinianus II. oběšený ve své ložnici a Arbogast prohlásil smrt císaře jako sebevraždu. Po pouhých čtyřech měsících se prohlásil císařem na západě vyšší úředník Flavius Eugenius, samozřejmě dosazený Arbogastem, protože Arbogast věděl, že se svým polo barbarským původem nebude nikdy uznán císařem. Theodosius však neuznal Eugenia a podstoupil očekávaný střetnutí. K tomu došlo u řeky Frigidu 5. září roku 394 a bitva skončila vítězstvím Theodosia, sebevraždou Arbogasta a popravou Eugenia. (www.antickepamatky). Krátce po velkém střetnutí s Eugeniem a Arbogastem, 17. ledna 395 císař Theodosius umírá v Miláně (Mediolanum) a je pohřben v Chrámu svatých apoštolů v Konstantinopoli.
Mládí Gally Placidie
Otec Theodosius I. měl s Gallou Placidií celkem vřelý vztah a udělil jí titul nobilissima puella, nejušlechtilejší dívka. Pravděpodobně získala klasické vzdělání, uměla také vyšívat a tkát. Po smrti otce se vrátila teprve šestiletá Galla Placidia se Serenou a jejími dětmi do Milána k nevlastnímu bratru Honoriovi, kterému bylo 11. let. Druhý bratr Arcadius, který samozřejmě zůstal v Konstantinopoli bylo v té době osmnáct let a v dubnu roku 395 se oženil s dcerou franského válečníka Flavia Bauta, známého z bojů proti uzurpátoru Maximovi.
Stilicho a Alarich
Galla Placidia byla součástí rodiny Sereny a Stilichona, který vedl západní armádu a po bitvě na Frigidu poslal zbytky východní armády zpět do Konstantinopole. Stilichonovi to znesnadnilo boje proti gótskému vůdci Alarichovi, který zřejmě nebyl spokojen s odměnou za účast na porážce Eugenia a Arbogasta a začíná vystupovat nepřátelsky s mnoha Góty, kteří byli od dob Theodosia spojenci foederati, ale jenom proti západní části, neboť vzrůstala animozita mezi představitelem západní části Stilichonem a východním dvorem, reprezentovaným Flaviem Rufinem (consul), který zřejmě nasměroval Alaricha do Řecka. Od roku 395 začínal Alarich rabovat se svými Góty řecké území, proto Stilicho zorganizoval kampaně proti Gótům, ale v roce 397 se vrací do Itálie, neboť vypukla Gildonova revolta v severní Africe a byly zastaveny dodávky potravin pro Řím. Africký velitel Comes Africae Gildo byl prohlášen jako hostis publicus, nepřítel státu, neboť jeho úmyslem bylo připojení severní Afriky k východní části římské říše.
Do Afriky poslal Flavius Stilicho elitní jednotky, které jednoznačně zvítězily v jediné bitvě této vzpoury. Zřejmě v této době se objevují zvěsti, že chtěl Stilicho oženit svého, jen o dva roky staršího, syna Eucheria s Placidií, což nevyšlo, ale podařilo se mu provdat svou dceru Marii za císaře Honoria v roce 398 (Honoriovi bylo 14 let). Někdy v roce 401 nebo 402 se Alarich rozhodl pro invazi do Itálie, ale byl Stilichonem poražen ve dvou bitvách u Pollentie a Verony (https://antickepamatky.cz/umeni-a-epigrafie/bitvy-u-pollentie-a-verony/). Galla Placidia má již podle Synesia z Kyrene vlastní palác, který patřil praefectus praetorio Ablabiovi. V Konstantinopoli zaznamenává Notitia Urbis Constantinopolitanae celkem tři nemovitosti spojené se jménem Placidie: Palatium Placidiana a Domus Placidiae Augustae v regionu 1 a Domum Augustae Placidiae v regionu 10.
Prvního ledna roku 404 při příležitosti šestého výročí Honoriova nástupu na trůn, slavil císař spolu se Stilichonem vítězství nad Alarichem a slavnosti se zúčastnila i Galla Placidia společně s manželkou Stilichona, Serenou. V té době již dvůr přesídlil z Milána do bezpečnějšího místa, jímž Ravenna díky okolnímu bažinatému rozhodně byla a navíc měla přímé spojení s východní částí římského impéria díky mořskému přístavu, proto se zde císař i členové jeho rodiny a dvora usídlili. Ovšem chvíle klidu netrvala dlouho, na obzoru byl další nepřítel a že vláda i Stilicho nebrali nový útok nijak na lehkou váhu, dokládá zákon z roku 406, který odváděl otroky do armády za slib svobody a ještě jim platil cestu k armádě. Nepřítel pod velením Radagaisa byl skutečně početný, neboť k části Gótů se přidali další germánské kmeny a ti všichni vpadli do Itálie. Naštěstí se Stilichonovi podařilo zvítězit v bitvě u Faesulae.
Konec Flavia Stilichona
Bohužel nebyl konec dalším Jobovým zvěstem. Povolání některých jednotek od Rýna k Stilichonově armádě při vytlačení Alaricha v roce 402 které se protáhlo, umožnilo velkým a početným kmenům Vandalů, Burgundů a dalších překročit v průběhu roku 406 Rýn, některé kmeny se v Galii usadili natrvalo, některé pokračovaly dále až do Hispánie. V roce 407 navíc začala uzurpace Constantina III., který se přeplavil z Britannie do Galie, kde našel poměrně velkou podporu u obyvatelstva. Stilicho tak nemohl nijak zasáhnout proti Alarichovi a navíc došlo po smrti Arcadia na východě v roce 408 (1.května), ke sporům mezi Honoriem a Stilichonem. U dvora se vytvořila skupina vlivných úředníků v čele s Olympiem (magister officiorum), která vyznávala tvrdý protigermánský postoj.
Během odvodů do vojska byla Stilichonova stráž pobita, jemu se podařilo dostat se do Ravenny, ale zde nepomohl ani kostelní azyl. Stilicho byl zabit Heraclianem a jeho dcera Thermantia, která byla po Marii rovněž manželkou Honoria, byla poslána za matkou Serenou. Současně byl zabit jeho syn Eucherius v Římě. Zavraždění Stilichona mělo pro západní armádu negativní dopad, protože téměř 30 000 Gótů a dalších Germánů se vzbouřilo a přešlo k Alarichovi.
Alarich v Itálii
Když byla armáda zbavena velmi schopného velitele, Alarich vytáhl do Itálie a ten v roce 408 začal obléhat Řím. To mělo nedozírné následky pro zbytek Stilichonovy rodiny i pro Gallu Placidii, protože senát na základě nepodložených zpráv, jež přisuzovaly Sereně roli toho, kdo přivedl Alaricha jako pomstu za smrt manžela, odsoudil Serenu ke smrti uškrcením. Zde dochází k tragédii, protože se Galla Placidia nijak nesnažila rozsudek ovlivnit, i když zřejmě nevěřila, že by Serena něco podobného udělala, byla z Theodosiova rodu. Proč nic nepodnikla se neví a tak do úvahy přichází buď loajálnost vůči nevlastnímu bratrovi nebo snad pomsta za vnucování Eucheria jako budoucího manžela. Možná se také projevuje tvrdost v rodu, protože její děda, nazývaný Theodosius Starší nebo také comes, byl velmi tvrdý válečník, z textu Ammiana Marcellina je známé, že především v Africe si počínal tvrdě, když potlačil povstání Firma za pomoci velmi krutých trestů pro své oddíly.
Navíc mnozí ze senátu, kteří nebyli zrovna přesvědčenými křesťany do morku kostí, Sereně zazlívali, že se jako ortodoxní křesťanka se podílela na zohavení sochy Rhey Silvie, mýtické matky římského kmene a Stilicho nechal v roce 405 spálit Sibyliny knihy, to jí a její rodině na popularitě značné části římského obyvatelstva zcela jistě nepřidalo.
Dobytí Říma
V roce 409, ještě před dobytím Říma Góty, se na italské scéně objevuje Alarichův švagr Athaulf, který sebral poslední gótské oddíly z Balkánu, překročil Alpy a dodal další bojovníky do tak již početného vojska Vizigótů. Na konci roku začíná další obléhání Říma, držení Portu v Ostii znemožnilo zásobování a senát pod nátlakem Alaricha zvolil Priska Attala císařem proti Honoriovi. Další jednání poblíž Verony znamenalo zlom v zatím docela mírném jednání Alaricha, protože jeho delegace byla napadena Gótem Sarem, jenž byl zapřisáhlým nepřítelem Athaulfa (krevní msta). Tím jednání skončilo, aniž pořádně začalo a Alarich se vydal k vojsku, které leželo okolo Říma, do kterého 24. srpna vstoupili.
Po třech dnech rabování Řím opustili a znovu se setkáváme s Gallou Placidií, která byla vzata Góty jako cenné rukojmí. Po nečekané smrti Alaricha v jižní Itálii, po nezdařeném přepravení se na Sicílii, se stal králem Athaulf a ten zamířil se svými Góty na sever, do Galie. Zde je snad možné vypozorovat změnu v jednání Athaulfa, který se poznenáhlu více přibližuje Ravenně a je dost možné, že na Athaulfa měla vliv Placidie. Jsou zprávy, že první svatba Gally Placidie a Athaulfa, podle gótských obyčejů, se konala ještě na území Itálie ve Foru Livii.
Constantius III. na scéně
V té době nejvyšší velitel na západě, magister militum Constantius III. Dobyl Arles, kde se zdržoval uzurpátor Constantinus III., kterého zajal a ten byl na cestě do Ravenny zabit. Ovšem doba pozdní antiky byla plná uzurpátorů, povstání a neustálých občanských bojů a tak byl s podporou germánských kmenů zvolen další vzdorocísař, galořímský statkář Jovinus, jenž jednal i s Góty, ale ti se ocitli na druhé, Honoriově straně a Jovina předali do římských rukou a ten byl na konci roku 412 zavražděn v Narbonne. Je možné, že zde diplomaticky zapůsobil i Constantius III., proto Gótové změnili stranu. Gótové měli stále problém se zásobováním, neboť v Africe působil Heraclianus, který byl v opozici vůči Constantiovi III. A dodávky obilí vázly. Athaulf se svými Góty zůstal prozatím v Narbonne a okolí, čímž se trochu zlepšila jeho zásobovací situace.
Athaulf v čele Gótů a svatba s Placidií
Města i vesnice dodávaly Gótům vše potřebné místo Honoriem slíbeného obilí. Athaulf si vzpomněl na bývalého císaře Prisca Attala a nechal si od něj potvrdit římské občanství, takže již nic nestálo v cestě manželství s Gallou Placidií. V lednu 414 se konala svatba podle římského ritu. Co vedlo Gallu Placidii stát se manželkou Athaulfa není jasné. Je pravda, že svatba se uskutečnila na tu dobu v jejím relativně pozdním věku. Počet zasvěcených panen v císařském okolí a vzestup askeze mezi ženami z vyšších tříd může naznačovat, že i Galla se hodlala zpočátku ubírat touto cestou. Athaulf se jí ale mohl líbit jako muž, dobové prameny jej popisují jako muže skvělé postavy, překypujícího silou, odvahou, inteligencí a byl králem velkého společenství lidí (i když bez území) a také mohlo zapůsobit něco, co se dnes nazývá stockholmský syndrom. Podle mě se jednalo o souhrn uvedených důvodů. Zdá se tedy, že Galla přijala svou novou roli.
V každém případě se svatba konala v domě Athaulfova římského přítele Ingenia a ženich byl oblečen do římského důstojnického pláště (paludamentum) a věnoval Placidii 50 otroků, kteří nesli na mísách drahokamy a zlato. Obřad byl podle Olympiodora uvítán jak přítomnými Římany, tak také Góty a představuje svatbu jako předzvěst budoucího výnosného spojení mezi oběma národy. Původ těchto darů asi není těžké uhodnout. Je zajímavé, jak podle Paula Orosia změnil Athaulf náhled na dění v Evropě, když zpočátku chtěl změnit římskou říši na Gótii, ale v průběhu času se rozhodl obnovit postavení Říma za vydatné pomoci gótských sil. Proto usiloval o mír a také vlivem manželky Placidie. Jisté je, že se snažil o koexistenci s výhodami pro obě strany.
Po devíti měsících se Placidii narodil syn, který dostal jméno Theodosius a Athaulf tím potvrdil svůj záměr přátelsky vycházet s Theodosiovskou dynastii v duchu spolupráce. Chlapeček však zemřel již v roce 415 a o mnoho let později byla jeho rakev převezena do chrámu sv. Petra v Římě. Zde můžeme připomenou, co k tomu podotkl Isidor ze Sevilly:
„Touto událostí bylo Danielovo proroctví některými považováno za naplněné; řekl totiž, že dcera krále Jihu se má spojit s králem Severu, ale že z jeho semene nezůstane žádný potomek. A to je totéž, co prorok dodává v následující větě, když říká: „Ani jeho semeno nevydrží. Protože z jejího lůna nevzešel žádný syn, který by se stal nástupcem vlády svého otce. Ale poté, co Athaulf opustil Galii a odešel do Španělska, byl v Barceloně zavražděn jedním ze svých mužů, kteří se bavili s přítelem“.
Vizigóti museli po cestě bojovat s Vandaly, ale po porážce Vandalů se mohli usadit v Barcinu, původní osadě, kolem níž byla postavena současná Barcelona.
Constantius III. a Gótové
V té době, v roce 414, vytrhl Constantius III. proti Gótům, kteří se, jak je uvedeno výše, tou dobou nacházeli v jižní Galii, v Narbonne. Constantius, ač asi věděl o snaze Athaulfa začít s intenzivnější spoluprací, odmítl s Góty vyjednávat, dokud nevrátí Gallu Placidii Honoriovi. Přiměl Góty opustit okolí Narbonne a tlačil je přes Pyreneje do Hispánie a Gótové byli navíc blokováni na moři, takže nedostatek potravin nebylo možné jen tak jednoduše odstranit. Vizigóti museli po cestě bojovat s Vandaly, ale po porážce Vandalů se mohli usadit v Barcinu, původní osadě, kolem níž byla postavena současná Barcelona. Zde, v Barceloně, byl Athaulf v roce 415 zavražděn jedním z Gótů (Dubius nebo také Eberwolf) který pomstil smrt Sara v Galii a Placidia se stala vdovou.
Singerich (Segerich), bratr Athaulfa, se stal novým krále, ale pouze na sedm dní, poté byl zavražděn a králem se stal Wallia (vládl 415 – 418). Za jeho vlády byla Galla Placidia vrácena Euplutiem, který vedl jednání mezi Góty a Římany, do Itálie a nezdá se, že by pospíchala zpět do Říma, natož pak do Ravenny. Spolu s ní zůstala gótská osobní stráž bucellarii, která patřila jejímu manželovi a jí přísahala věrnost. Gótům byla doručena potravinová zásoba 600 000 modiů (měřic) obilí, což bylo 5,5 milionu litrů obilí a oni se jako foederati zaručili bojovat proti Vandalům a dalším barbarům v Hispanii. A v bojích byli dost úspěšní, protože téměř zlikvidovali silingskou část Vandalů. V roce 418 jsou Gótové odvoláni do Galie a Wallia uzavřel dohodu s císařem Honoriem o usazení kmene v Akvitánii (Aquitania secunda), část provincie Novempopulana a Narbonensis prima s hlavním městem Tolosa (Toulouse). Zajímavé rodinné vazby nastaly, když Walliovým následníkem se stal Theodorich I. (418 – 451), jenž se oženil s Alarichovou dcerou, čímž se stal Athaulfovým synovcem.
Galla Placidia v Ravenně
Po příjezdu do Ravenny, byla Placidia víceméně donucena Honoriem k sňatku s Constantiem III., který naopak o manželství s Placidií enormně stál. 1. ledna 417 se konala svatba, která byla slavena s velkou okázalostí a navíc byl téhož dne Constantius jmenován konzulem. Na základě Olympiodorova prohlášení se ví, že Gallla byla rozhodně proti sňatku a důvody mohly mát základ třeba v sociálním nebo právním kontextu anebo ji jako muž nijak neuchvacoval. Na konci roku 417 nebo začátkem následujícího roku se narodila dcera Iusta Grata Honoria a 2. července roku 419 se narodil v Ravenně syn, která dostal jméno Flavius Placidius Valentinianus, pozdější císař Valentinianus III. Constantinus. I když mít dvě děti s manželem, který byl dříve nepřítel, nemusí z moderního pohledu znít jako pozitivní věc, stát se matkou následníka trůnu Římské říše dalo Galle Placidii moc a vliv, jaký nikdy předtím neměla.
Zásah do křesťanského boje
Galla viděla příležitost uplatnit svůj vliv i jako křesťanka. Jí, jako křesťance, zřejmě nebylo lhostejná otázka obsazení nejvyšší místo v církevní hierarchii v Římě a po smrti papeže Zosima na konci roku 218 zasáhla do mocenského boje dvou soupeřících stran, které měly své papeže Eulalia a Boniface. Symmachus, jako prefekt města, se dotázal v Ravenně, jak postupovat a Placidia a snad i Constantius III. doporučili císaři Eulalia. V roce 419 se ona a její manžel zapojili – na straně poražených – do sporu o volbu nového římského biskupa. Osobně svolala africké biskupy na synodu do Itálie a tři z dopisů, které v této záležitosti napsala, stále přežívají v Collectio Avellana. Jsou to dopisy adresované biskupům do severní Afriky. To je důležitý okamžik, protože jde zřejmě o první zásah světské moci do církevních záležitostí při volbě papeže. To však nic nevyřešilo, byly dokonce svolány dva synody do Ravenny a oba pretendenti papežské moci byli vykázáni pryč z města, ale Eulalius se před Velikonocemi v roce 419 vrátil do města a pokusil se bazilice sv. Jana v Lateránu předsedat velikonočním obřadům. Upadl v císařskou nemilost a papežem byl zvolen Bonifác.
Druhý manžel Gally Placidie
Constantius III. byl jmenován Augustem, stal se tedy spoluvladařem Honoria a Placidia byla jmenována Augustou. Honorius byl rozvedený a bezdětný. Na císařský dvůr v Konstantinopoli byly poslány obrazy Augustů a podle Philostorgia nepřišly z východu příznivé zprávy. Nástupce Arcadia, Theodosius II. a jeho vlivná sestra Pulcheria, odmítli uznat Constantia III. císařem a rovněž i Placidii jako Augustu a to byla pro nového císaře urážka, kterou nesl velmi nelibě. Vztahy mezi císařskými dvory se ocitly na bodu mrazu, dokonce Constantius III. začal připravovat vojsko na konfrontaci s Východem, když však uprostřed příprav nečekaně 8. února 421zemřel a to zlepšilo vztahy mezi Honoriem a Theodosiem II. Placidia byla podruhé vdovou. Vzhledem k jejímu nechtěnému manželství se nedá moc předpokládat, že by nějak významně truchlila.
Odjezd do Konstantinopole
Placidii bylo částí dvora vyčítáno, že podporovala a naváděla svého manžela k přípravám na válku. Věrná ji zůstala gótská stráž, bucelarii a rovněž comes Africae Bonifatius, který před lety v bitvě u Marseille zranil Athaulfa a byl velkým přívržencem Constantia. Nijak proti ní nevystupoval ani velitel Flavius Felix, spíše naopak. Mezi její nepřátele patřil rozhodně magister militum Flavius Castinus.
Jedním z důvodů, které historici uvádějí jako příčinu jejího odjezdu z Ravenny, nesouhlasné návrhy jejího nevlastního bratra, císaře Honoria. Vztah obou se dramaticky zhoršil.
Nepřátelství v Ravenně začínalo nabírat na intenzitě a když se střetly oddíly Honoria s oddíly bucellarii a dalšími příznivci Gally, raději odjela i s rodinou na Východ ke svému synovci Theodosiovi II. Prvním signálem bylo neúspěšné tažení Castina do Hispánie, po němž obvinil Castinus Gallu Placidii a Bonifatia ze spiknutí (Bonifatius skutečně odjel náhle na začátku kampaně do Afriky) a Honorius se přiklonil ke Castinovi. Jak je vidět, děje u dvora pak byly nastaveny na úroveň těžko smiřitelné rivality. I když se zdála výhoda na straně Castina díky jeho velení nad celou armádou, Galla Placidia byla známa jako tvrdý a nemilosrdný protivník
Placidia, Valentinianus a Honoria dorazili do Konstantinopole kolem roku 422/423. 15. srpna 423 zemřel Honorius na otoky, možná plicní. Vzhledem k tomu, že v Ravenně nebyl přítomen žádný člen Theodosiovské dynastie vhodný na trůn, očekávalo se, že Theodosius II. navrhne panovníka pro západ. Theodosius však váhal a rozhodnutí bylo odloženo.
Nový císař Ioannes
S využitím mocenského vakua se Castinus (Patrician) rozhodl, že vezme otěže vlády do svých rukou. Za nového západořímského císaře prohlásil Ioanna, což byl primicerius notariorum „hlavní notář“ (vedoucí státní služby). Mezi jejich příznivci byl prostřednictvím svého otce Gaudentia i později hvězdný Flavius Aëtius. Ioannova vláda byla přijata v provinciích Italia, Galie a Hispania, nikoliv však v provincii Africa, kde vládl přívrženec Gally, Bonifatius. Prvním činem bylo vyslání zástupců k Theodosiovu dvoru ve snaze získat souhlas s jmenováním nového císaře. Delegace byla vyhoštěna a tím byl dán jasný cíl, čímž bylo odstranění Ioanna jako císaře západní části.
Theodosius II zareagoval tak, že připravil Valentiniana na případné povýšení na císařský úřad. V roce 423/424 byl Valentinianus pojmenován nobilissimus. V roce 424 byl Valentinian zasnouben s Licinií Eudoxií, jeho sestřenicí, jenž byla dcerou Theodosia II a Aelie Eudokie. Rok jejich zasnoubení zaznamenal Marcellinus Comes. V době jejich zasnoubení byly Valentinianovi přibližně čtyři roky, Licinii jen dva.
Vojenská kampaň proti Ioannovi
V pozadí se nacházeli další osoby, které hráli velmi důležité role v pozdějším měření sil. Ioannes, jmenoval svého podporovatele Flavia Aëtia, budoucí velkou postavu římské pozdní antiky, správcem císařského paláce (cura palatii[1]), zatímco Bonifatius zůstával věrný Galle Placidii. Aëtius se přiklonil k Ioannovi zřejmě proto, že jeho otec Gaudentius byl magister equitum praesentalis na západě jmenovaný Castinem, jakožto vrchním velitelem, za podporu Ioanna.
Poté, co naléhala Galla na Theodosia II. na uznání práv jejího syna, se císař rozhodl pro vojenskou akci a spolu se svým dvorem připravili tažení proti uzurpátorovi do Itálie, jehož součástí byla Galla a malý Valentinianus (v té době mu byly čtyři roky) jmenovaný jako caesar. Vojenské oddíly vedli Ardaburius jeho syn Aspar a Candidianus. Flavius Aëtius byl poslán Ioannem pro posily k Hunům, ale mezitím byl Ioannes poražen, odveden do Aquileie a tam po teatrálním ponížení (useknutá pravá ruka a posazení obráceně na osla) byl v cirku popraven. Aëtius dorazil pozdě, jak popisuje Philostorgius (12.14.):
„Aëtius, jeden z generálů uzurpátora Ioanna, dorazil tři dny po smrti toho druhého a přivedl s sebou asi šedesát tisíc barbarských vojáků, které se mu podařilo najmout jako auxiliari“
[1] Cura palatii, o této funkci se mnoho neví, pravděpodobně má vztah na scholae palatinae a odpovídalo by postavení tribuna této jednotky.
Vláda Valentiniana III. a Gally Placidie
Nakonec byl Castinus od dvora vyhnán, zatímco Aëtius uzavřel dohodu s novým režimem, jehož prostřednictvím dostal velitelství v Galii a hodnost magister equitum výměnou za přesměrování 60 000 tisíc Hunů, původně najmutých na podporu uzurpujícího Johanna. V Galii si vydobyl uznání za porážku Vizigótů a vyproštění obléhaného města Arles. Galla vládla jako regentka za nedospělého syna prvních dvanáct let a problémy se objevovaly nadále. S Flaviem Aëtiem sice uzavřela jakési příměří a jmenovala jej velitelem jízdy magister equitum, otázkou je, jak vřelý byl jejich vztah, ale Aëtius vydržel na výsluní západořímské části římské říše až do roku 454. Nejistá rovnováha mezi třemi veliteli netrvala dlouho. Již v roce 427 udělal Flavius Felix, patricij a vrchní velitel armády (magister utrusque militae) první krok k vyřešení situace tím, že prohlásil Bonifatia za nepřítele státu (hostis publicus), poté, co se Bonifatius na základě dopisu odmítl dostavit ke dvoru, aby se zodpovídal za zřejmě vykonstruované obvinění. Původcem byl zřejmě Flavius Felix a ten také poslal armádu do Afriky. Bonifatius se ubránil a posléze byla krize zažehnána.
Bonifatius byl v roce 429 usmířen s Ravennou a potvrzen ve své funkci právě včas, aby se pokusil se vypořádat s vandalskou invazí.
Jordanes a Prokopios tvrdí, že Vandaly pozval Bonifatius v době, kdy se v Africe objevil Gót Sigisvult s vojskem, poslaný Ravennou. Vandalové se přepravili do Afriky v roce 429 s neznámým počtem bojovníků, ale odhady hovoří o 15 až 20 000 bojovníků, včetně dalších kmenů, Góty, Alany a Hispanořímany. Po celý rok 430 se sbíralo vojsko na západě a Placidia s Valentinianem cítili, že se takzvaně „láme chleba“ a požádali východní dvůr o urychlenou pomoc. Z kombinovaných sil Východu a Západu byla vyslána pomocná armáda, jíž velel Flavius Ardaburius Aspar, magister militum (https://antickepamatky.cz/osobnosti/pribeh-flavia-aspara-a-rodiny-ardaburiu/), který také velel části východní armády v tažení proti uzurpátorovi Joannovi. Je zajímavé, že se kampaně v Africe nezúčastnil Aëtius, který byl v té době bojoval nejdříve proti Frankům v Gallii a později pacifikoval Noricum a Raetii.
Smrt Bonifatia
V roce 432 si Placidia vzpomněla na svého bývalého spojence, aby se vypořádal s Aëtiem a nahradil jej v pozici magister utriusque militiae, zatímco Aspar zůstal v Africe až do roku 434, aby před Vandaly alespoň udržel pod kontrolou Kartágo. V Ravenně byl zabit Felix a soupeři zůstali pouze dva: Aëtius a Bonifatius, který se roku 432 přeplavil do Itálie a střetl se s Flaviem Aëtiem u Arimini (Rimini). Tradovalo se, že byl zraněn v osobním souboji s Aëtiem. Na následky zranění utržených v bitvě zemřel.
Jeho švagr Sebastianus, magister militum, převzal jeho postavení a pokusil se porazit Flavia Aëtia, který ustoupil na své opevněné statky. Po zjištění, že se jeho nepřátelé jej snaží stále odstranit, Aëtius se raději odebral k Hunům, od nichž získal nové vojsko, s nímž se vrátil do Itálie (Prosper s. a. 432). Následně přinutil Placidii v roce 433 zbavit titulů Sebastiana a to jak titulu magister utriusque militiae, tak i patricius, Sebastianus byl nakonec nucen odejít do vyhnanství, a Aëtius převzal jeho postavení.
Justa Grata Honoria
Sestra mladšího Valentiniana III. Podle starších historiků byla Honoria dost ambiciózní a prý i promiskuitní. Po aféře se správcem v paláci, Eugeniem byla provdána za římského senátora jménem Bassus Herculanus. Na protest proti tomuto dohodnutému sňatku se Honoria obrátila v roce 450 na Hunského vůdce Attilu s žádostí o pomoc. Poslala prosbu a svůj prsten a i když zřejmě neměla v úmyslu se za Attilu vdát, on si její prosbu a zaslaný prsten tak vysvětloval a požadoval rovnou polovinu římské západní části jako věno. Když se vše dostalo na světlo, Valentinian zuřil a jenom Galla Placidia zabránila tomu, že Honorii by bratr býval zabil. Byla poslána do vyhnanství. Nedlouho poté Galla Placidia umírá tiše ve spánku ve věku 60 let. Byla pohřbena v theodosianské hrobce v kostele sv Petra na Vatikánském kopci.
Na závěr
Není pochyb o tom, že Galla Placidia byla zajímavá a mocná žena, která hrála důležitou roli ve skutečných politických a teologických sporech a také důležitou připomínkou předchozí legitimní vlády a pravděpodobně také vojenských úspěchů jejího druhého manžela a otce nového císaře. Její přítomnost musela poskytnout západním elitám bezpečnost, zejména v době, kdy byli na Západě přítomni východní byrokraté i vojáci.
Historicky však byla Galla často obviňována z toho, že sehrála hlavní roli v pádu Říma, když „vychovala svého syna shovívavě a zženštile“. Tento zjevně sexistický argument naznačuje, že ho dostatečně nepřipravila na to, aby vládl říši a zachránil ji před jejím případným zničením, i když byla plná intrik a ze všech stran sužovaná nepřáteli. Je zajisté překvapivé zjištění, že byla také jediným dospělým zástupcem Theodosiovské dynastie; není proto překvapivé, že její role byla tak zdůrazňována.
Navzdory kritice a debatám o tom, co udělala nebo neudělala, měla nebo neměla udělat, je jednou z relativně mála žen, které zanechaly nesmazatelnou stopu v dějinách světa v době pozdní antiky.
Prameny:
- Jordanes: Gótské dějiny, 2012
- Ammianus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku antiky, 2002
- Isidore of Seville´s History of the Goths, Vandals, and Suevi Translated from the latin by Guido Donini, 1970
- Philostorgius: Epitomy of the Ecclesiastical History of Philostorgius, in Photius, Church History, ed. P. R. Amidon, 2007
- Zosimos: Stesky posledního Římana, 1983
- Paulus Orosius: Dějiny proti pohanům, B. Muchová, 2018
- Cassius Dio: Roman History in Lacus Curtius
- Prokopios z Kaisareie: Válka s Vandaly, 1985
- Prosper Tiro: E. W. Brooks: Prosper´s chronicle: A critical edition and translation of the edition of 455, Deanna Book´s, 2014
Zdroje:
- Doležal: Rutilius Namatianus, Constantius III. A Stilicho, 2018
- Günther: Římské císařovny, 2000
- B. Bury: History of the Later Roman Empire, 1889
- DIR – De Imperatoribus Romanis, R. W. Mathisen: Galla Placidia
- Inglebert: Atlas pozdní antiky, 2018
- Jeroen W. P. Wijnendaele: The Last of the Romans. Bonifatius, warlord and comes Africae, 2015
- Dunn, G.: Flavius Constantius, Galla Placidia, and the Aquitanian Settlement of the Goths, 2014
- M. Jones: The Later Roman Empire 284 – 602
- Jeroen W. P. Wijnendaele: Late Roman Civil War and the African Grain Supply. 2019
- Jeroen W. P. Wijnendaele: Alarich, Constantine III, and the downfall of Stilicho, 2018
- Jeroen W. P. Wijnendaele: Early Career of Aëtius and the murder of Felix, 2015
- Heather: Gótové, 2002
- Heather: The Fall of the Roman Empire. A New History of Rome and Barbarians, 2007
- Kulikowski: The Invasions of 405 – 407: The Beginning of the End, 2018 In Tempore Sueborum. El tiempo de los Suevos en la Gallaecia (411-585). El primer reino medieval de Occidente, 2008
- Sivan, H.: Galla Placidia: The Last Roman Empress (Women in Antiquity), 2011
- Kerrinckx: The Woman of the Theodosian Dynasty. The founders of female power in the Byzantine state,
- Bednaříková: stěhování národů, 2003
- Clark: Women in Late Antiquity, 2013
- Günher: Římské císařovny, 2000
- Dunn: Flavius Constantius, Galla Placidia, and the Aquitanian Settlement of the Goths.” Phoenix 69. 2015
- Taylor A. Marcusson: The Status of Women in Late Antiquity? Examining the Sociopolitical Climate, Societal Values, and Gender Roles, Inquiries Journal, 2019
- Hughes, I.: Aëtius, Attila´s Nemesis, 2012
- W. Mathisen: Sigisvult the Patrician and Maximinus the Arian and political strategems in the Western Roman Empire c. 425±40
- W. Mathisen: The End of the Western Roman Empire of The Fifth Century: Age of Transformation. Proceedings of the 12th Biennial Shifting Frontiers in Late Antiquity Conference, 2019
- Ravegnani: Galla Placidia, 2017
- https://www.academia.edu/44389279/Goten_in_Gallien_Aufstieg_und_Untergang_des_Tolosanischen_Reiches_in_Zur_Debatte_Themen_der_Katholischen_Akademie_in_Bayern_Sonderheft_zur_Ausgabe_2020_4_2020_S_16_19
- Antonio Sirago https://www.jstor.org/stable/293066
