Mithraismus
Původ kultu
Kult boha Mithry se rozšířil do římské říše z Malé Asie, jeho původ je persko – indický a základem bylo perské pojetí boje mezi dobrem a zlem. Bůh Mithra se podle legendy zrodil ze skály; byl bohem nebes a světla, ale též ochráncem práva a strážcem smluv. Zobrazoval se jako Neporazitelný (Invictus) a byl považován za prostředníka mezi nebem a zemí. To, že byl tento bůh uctíván již v době Alexandra Velikého, dokládají jména blízkovýchodních králů (Mithridates). Prostřednictvím krve každoročně zabitého tzv. kosmického býka mohl Mithra dávat nový život zvířatům i rostlinám, jelikož krev byla tradičně považována za sídlo duše a života. V římském světě šlo o taurobolium, obětování býka.
V Itálii je jeho kult prvně doložen v 1. století př. n. l., k jeho velkému rozšířeni došlo v následujících dvou stoletích. Nejčastěji se uvádí, že první ctitelé Mithry, kteří se ocitli v Římě byli v řadách zajatých kilikijských pirátů potřených Pompeiem a také vracející se legionáři, kteří na Východě bojovali pod G. Domitiem Corbulem (válka v letech 58-63 n. l.). Mithra a mithraismus byl vzdáleným příbuzným, nikoli však přímým potomkem indoíránských bohů. Mysteriózní kult byl vpravdě římskou odnoží původního maloasijského kultu.
Mithraismus a římská říše
Další skupinky prvních věřících byli patrně příslušníky římských legií, jmenovitě legio XV Apollinaris, která se zúčastnila dobytí Jeruzaléma a vrátila se do Carnunta, dále legio V Macedonica a také legio II Adiutrix. Někteří příslušníci těchto útvarů nechali zasvětit oltáře Mithrovi, nebo byly cihly s kolky těchto legií součástí staveb svatyní, tzv mithreí. Za Antonina Pia (138-161), Marka Aurelia (161-180) a Commoda (180-192) dochází k stavbám svatyní na mnoha místech římské říše, přičemž nejvýznamnějšími lokalitami, co se týká rozšíření a počtu svatyní, je Řím, Ostia a pohraniční oblasti římské říše až do velkého rozmachu křesťanství, pod jehož vlivem ve 4. století jeho působení sláblo.
Mithraismus byl poměrně dost uzavřený kult praktikovaný pouze muži a hlavním cílem mithraismu byla spása duše. Té se dosáhlo zasvěcením do mystérií, v nichž mystové plnili různé příkazy a úkoly, a tak postupně dospívali ke stále větší dokonalosti.
Stupně zasvěcení a planety
Zasvěcení zahrnovalo sedm stupňů, které odpovídaly výstupu duše do nebe. První stupeň byl označován jako havran (corax), následoval tajný (cryphius) nebo ženich (nymfus), třetí stupeň se nazýval voják (miles), dále následoval čtvrtý a pátý stupeň zasvěcení lev (leo) a Peršan (Perses); předposlední, šestý stupeň se nazýval sluneční běžec (heliodromus) a poslední, nejvyšší byl sedmý titul otec (pater).
V některých svatyních v Ostii (Mithreum sedmi nebeských sfér, Mitreo delle Sette Sfere a Felicissimovo mithreum, Mitreo di Felicissimus) jsou tyto stupně vyobrazeny na podlahových mozaikách. Už od období helenismu pronikala z Východu znalost astrologického systému, kde hraje Slunce hlavní úlohu jako střed zvířetníku. Planety spolu se sluncem a měsícem ochraňovaly sedm iniciačních stupňů:
1 – Merkur – corax (havran) či corvex (vrána) Symboly: kádinka, caduceus
2 – Venuše – nymfus (ženich), cryphius (tajný) Symboly: lampa, zvonek, prsten nebo diadém
3 – Mars Symboly: Vak, přilba, kopí, buben, náprsník
4 – Jupiter – leo (lev) Symboly: sistrum, blesky, vavřínový věnec
5 – Měsíc – Perses (Peršan) Symboly: perská šavle, frygická čepice, srp, srpek
6-Slunce – heliodromus (sluneční běžec) Symboly: pochodeň, Helios, bič, hábit
7-Saturn – pater(otec) Symboly: miska, hůl, mitra, pláštěnka, prsten
1 – První pole odpovídá stupni corax – havran, umístěného pod opatrovnictví planety Merkur. Je zde znázorněn caduceus symbol boha Merkura a pták s kulatou hlavou a dlouhým špičatým zobákem. V mithraickém náboženství byl havran považován za zvěstovatele Slunce, prorockého posla, který Mithrovi navrhuje zabití býka, a proto je kombinace s Merkurem, poslem bohů, příznačná. Mezi caduceem a havranem se objevuje polo vejčitá váza s uchem. Rituální váza, symbol vody, by měla odkazovat na omývání, kterému byli věřící vystaveni při svém prvním zasvěcení.
2 – Na druhém panelu bohužel chybí levá polovina, ale to, co zůstává, jasně ukazuje, že stupeň je pod znakem Venuše, kterou poznáme podle měsíčního diadému s ozdobami. Dole vyobrazená lampa naznačuje nymfu, tedy mystického manžela. V chybějící části je třeba si představit předmět rituálu tohoto druhého stupně.
3 – Na třetím panelu jsou přilba s nákrčníkem jasným symbolem planety Mars, boha války, zatímco kopí označuje třetí stupeň, stupeň miles, tedy vojáka. Pak se objeví další předmět, typický pro rituál, pravděpodobně sedlová taška tvarem podobná vaku.
4 – Na čtvrtém panelu blesk ukazuje na Jupitera. Vlevo je jakýsi rýč s dlouhou rukojetí a koncovým okem k uchycení, s plochým koncem ve tvaru srdce, který by se dal interpretovat jako sipulum nebo rumaiolo: to je atribut lva. Tento stupeň zahrnoval zkoušku ohněm, jejímž symbolem je lev, zvíře z hořících písků, stejně jako Jupiterův blesk. Nakonec je zde zobrazeno sistrum, rituální předmět
5 – V pátém rámečku je Luna, Měsíc dobře charakterizován srpkem, podtrženým bílým segmentem. Pod ním je Hesperos, večernice. Pak se objeví zbraň, falcatus ensis nebo hamatus hensis, symbol některých barbarských národů, srp představuje hodnost Peršan Perses. Zasvěcenec pátého stupně byl často představován srpem spojeným se znovuzrozením regenerované přírody.
6 – V šestém poli je znázorněn bič (pro sluneční vůz), který se objevuje vpravo od paprskovité koruny se sedmi paprsky, převázanými stuhami. Je to jasný symbol Slunce, umístěný na ochranu stupně Heliodromus, tedy Slunečního běžce. Vlevo od koruny je zapálená pochodeň, symbol Phosphores, Jitřenky, která předchází Slunce.
7 – konečně, v sedmém panelu je bohatě vyšívaná frygická čepice, stejná jako má zobrazovaný Mithra, symbol stupně pater a byla převzata, když se zasvěcenci podařilo dosáhnout konce hierarchického žebříčku. Napravo od čelenky je srp, atribut Saturna, otce všech bohů v generaci předcházející generaci Jupitera, zatímco nalevo je kouzelná hůlka, rabdos, která byla možná vyrobena z ebenu. Vedle je miska patera, který byla používána k posvátným úlitbám.
Věřící se po absolvování testů různých úrovní, odpovídajících skutečné katarzní anabázi, konečně přiblížili k božství: pouze těm nejčistším je dovoleno vstoupit do osmé sféry, sféry nekonečného světla.
8 – Na konci je osmý čtverec o dvojnásobné šířce s věnováním mithreu: EX VOTO F(ECIT). Máme tedy jméno zasvěcence, Felicissimus, a ne jméno mozaikáře. Pod nápisem je kráter s dvojitou rukojetí. Vedle něj jsou větvičky různých tvarů, z nichž jedna napravo s bobulemi a nalevo s listy, symboly bujné přírody oplodněné krví býka zabitého bohem Mithrou.
Svatyně
Svatyně zasvěcené Mithrovi (nebyly to chrámy v pravém slova smyslu) měly obvykle úzký podlouhlý tvar a byly vybaveny bočními pódii nebo lavicemi (klinai, podium nebo praesepia), které sloužily také jako triclinia ke společným hostinám. Vchod nebyl obvykle v přímé linii se středem svatyně a oltáře, ale byl skryt očím nahodilých návštěvníků. Jelikož se Mithra narodil ze skály, nesly svatyně název jeskyně (spelunca, nejčastěji zvané spelaeum nebo také templum). Např. v Mithreu v císařském paláci, Mitreo del Palazzo Imperiale byl nalezen kámen z tufu, který představoval skálu, z niž se Mithra narodil (petra genetrix). Strop býval klenutý a symbolizoval nebe, proto byl také vyzdoben malbou hvězd. Mezi pódii se nacházela ulička vedoucí k oltáři, který byl dutý a obsahoval lampičku, jež reliéfem ve tvaru půlměsíce prosvítala nebo jej prosvětlovala.
Každou svatyni vedl kněz (pater), který je někdy označován jako pater et antistes, jindy jako pater et sacerdos, popř. pater patrum. Ten byl patrně nejvyšším knězem tohoto kultu v Ostii. Patres zřejmě nebyli nijak zvlášť společensky významné osoby. Ze 32 jmen souvisejících s kultem je polovina řeckého původu a v Mithrově kultu se nesetkáváme se členy senátorského nebo jezdeckého stavu.
Důležitou úlohu hrála voda, jejíž zdroj se často nacházel v blízkosti svatyně a pokud nebyla k dispozici volně tekoucí voda, byly v mithreích vyhloubeny studny. Některé stavby obsahovaly předsíň (pronaos), nebo šatnu (apparatorium) a v některých případech je popisována přípravna pokrmů, či kuchyň, V některých mithreích byla nalezena ohřívadla, ve kterých hořela smůla. Počet věřících, kteří se mohli účastnit obřadů v jednotlivých svatyních, se pohyboval mezi 14 a 45. Většina mithreí byla postavena nebo zřízena v již existujících budovách. V jiných místech říše existovala mithrea různých velikostí, v Carnuntu) měřilo mithreum 23 m na délku, ale jinde měly svatyně daleko skromnější rozměry (V Biesheimu u Colmaru pouhých 5 m délky).
Mithraická ikonografie
Mithra byl obvykle znázorňován oblečený do asijského oděvu a s frygickou čapkou, jak velkou dýkou zabíjí býka, obětování býka, tauroktonie bylo vyvrcholením Mithrových hrdinských činů. Ta je nejčastěji zobrazovaným činem Mithry. Některé sochy již Mithru zpodobňují v řeckém oděvu, který odpovídá helénskému duchu za vlády Antoninů. Součástí ikonografie mithraismu je přítomnost štíra, který se na vyobrazeních zakusuje do býkova údu, hada a psa lízajícího krev řinoucí se z býka. Nezřídka je na výjevech havran (corax) a slunce (Sol). Proto se Mithra popisuje jako Mithra Tauroktonos (Mithra zabíjející býka).
Na mnoha reliéfech nebo sochařských dílech se po obou stranách nacházejí postavy dvou mladíků. Jsou to Cautés a Cautopatés, světlonoši představující den a noc, z nichž jeden byl zobrazován s pochodní obrácenou směrem nahoru a druhý směrem dolů. Obecně měl mithraismus dosti komplikovanou symboliku a vzhledem k tomu, že zasvěcení do kultu bylo pro okolní svět nepřístupné, existuje jen nemnoho textů, které by vysvětlovaly nebo popisovaly přesný průběh zasvěceni. Velmi málo je známo ze zpráv Justina Mučedníka (2. stol. n. l.), nebo Hippolyta (3. stol. n. l.). O bohoslužbě mithraismu se také zmiňuje pohan Kelsos (2. stol. n. l.), křesťanský spisovatel Tertulián (kolem roku 200 n. l.) a také Eubúlos a Pallas. Znalost obřadů trochu rozšířily nápisy z mithrea ve sv. Prisce v Římě.
Na rozdíl od liturgií, které obsahovaly orgiastické výjevy a kde se uplatňoval dualismus duše a světa, mithraismus znal pouze život a smrt, světlo a temnotu; Mithra nezakusil utrpení ani zdánlivou smrt, jak je tomu u Dionýsa, Attida nebo Osirida. Ve 3. století vzniká mnoho variant spojení Mithry s Nepřemožitelným Sluncem (Sol invictus): objevuji se jména jako nepřemožitelný bůh Mithra (deus invictus Mithra), nepřemožitelný bůh Slunce Mithra (deus invictus Sol Mithra) nebo také nepřemožitelné Slunce Mithra (Sol invictus Mithra).
Byl mithraismus vážným konkurentem křesťanství ?
Protože byl Mithra ochráncem práv, strážcem smluv a závazků, stal se soudcem duši mrtvých a napomáhal jim dostat se na nebesa. Pomáhal těm, kteří bojovali za spravedlivou věc, dosáhnout vítězství, a byl populární u vojáků, kteří jeho kult přinesli z Východu. Oblíbený byl zejména v místech, kde probíhala hranice mezi římskou říší a barbarskými etniky a kde se přirozeně vyskytovalo velké množství vojáků (místa jako Carnuntum v Rakousku, Numidie v severní Africe, podél Hadrianova valu v Anglii, Dura Europos na Eufratu a jinde). Uvažuje se, že vedle tradičního římského náboženství byl mithraismus jednu dobu druhý nejvíce praktikovaný kult v Římě i v celé říši. Zápasil jen krátce s křesťanstvím o pozici hlavního, státního náboženství, avšak pro svou elitářskou liturgii, nepřístupnost ženám a absenci snahy stát se náboženstvím širokých vrstev byl od začátku v nevýhodě. Navíc si kult uchovával svůj perský charakter, a Persie představovala odvěkého, stálého a neustále hrozícího nepřítele, na což ukázal i křesťanský spisovatel Firmicus Maternus
Je pravda, že císaři Diokletianus, Licinius a Galerius prohlásili v roce 307 boha Mithru za ochránce svého císařství, nicméně ani Galerius, který nepochybně mithraistou byl, nemá na svém oblouku v dnešní Soluni (Thessalonike) žádný odkaz k Mithrovi a k mithraismu, jsou zde pouze Isis a Serápis jako zástupci východních kultů. Ještě císař Aurelianus, vyznával slunečního boha, Sola, ale nejde jej ztotožnit s Mithrou jako slunečním bohem. Tím toto náboženství zcela odstupuje z role, kterou mělo v době svého rozmachu. V Římě samotném je poslední zmínka související s mithraismem z roku 387, přičemž zákon z roku 391 již zakazuje pohanské kulty a obřady.
Mithraismus výstižně popsal Robert Turcan tak, že kult, který nebyl veřejný ani oficiální, osoby v římské říši ze společnosti vyčleňoval, nestavil je však proti ní a úzké mithraistické kroužky měly osvěžující kouzlo militantního esoterismu. Základní optimismus mithraismu však odmítal otázky těch, které osobní spása duší ve světě v krizi – odtud také pramení jeho konečný neúspěch a nemožnost stát se státním náboženstvím místo křesťanství.
Prameny:
Turcan, R.: Mithra a mithraismus, 2004
Vidman, L: Od Olympu k Panteonu, 1986
Meiggs, R.: Roman Ostia, 1973
Griffith, A.: Mithraismus in www. Ostia Antika.com, 1996
Hlinovský, P., Drbal, V.: Ostia, průvodce archeologickou lokalitou, 2018
Maurette, P.: Porphyry and Mitraism: De antro nympharum and the Christian Controverzy, in Dionysius, 2005
www.romasotterranea.it
