Pankratisté
Pankrátion, Dioxxipus a další zápasníci
Zápas, z řeckého παγκράτιον, pankrátion, tj. veškerá síla. Bojové umění, kombinace boxu a zápasu pocházející z Řecka, se v roce 648 př. n. l. stalo olympijskou disciplínou. Původ lze vystopovat v řecké mytologii, kdy Héraklés i Théseus používali pankration a v této souvislosti byl boj označován také jako pammachion, totální boj. V začátcích docházelo ke zranění kloubů, zlomení končetin a někdy boj končil i smrtelným zraněním (což bylo považováno za vítězství přeživšího).
Makedonský král Filip II. (Philippus II.), otec Alexandra Velikého byl popisován jako panratista, jehož souboji s jiným pankratistou přihlíželi jeho vojáci. Dioxippus byl Athéňan, který vyhrál olympijské hry v roce 336 př. n. l. a poté sloužil v armádě Alexandra Velikého při jeho výpravě do Asie. Zde začíná jeho příběh: Dioxxipus byl pozván na hostinu k Alexandrovi jako respektovaný atlet. Alexandrovi vojáci si z něj dělali legraci, že je žrout. Během hostiny jej urazil známý makedonský voják Coragus, který jej vyzval na zápas. Alexander se je pokusil odradit od souboje, ale nadšení okolních přihlížejících i celého tábora mu to neumožnilo.
Dioxxipus
Do zápasu nastoupil Dioxxipus, podporovaný Řeky v táboře nahý, namazaný olejem jen s kyjem a pláštěm v levé ruce. Coragus, jemuž přáli Makedonci, byl plně vyzbrojen s bronzovým štítem, mečem a sarísou (dlouhý oštěp nebo kopí). První zaútočil Coragus, když po protivníkovi hodil kopí, Dioxxipus se vyhnul a když se Coragus pokusil uchopit kopí do pravé ruky, rozbil mu zbraň svým kyjem. Ještě než Coragus stihl vytáhnout meč, Řek se mu dostal na tělo a držel jej jako v kleštích, povalil jej na zem a šlápl mu na hrdlo, takže jej mohl bez problému zabít, ale v té chvíli Alexander zastavil boj a Dioxxipus to akceptoval.
Celý příběh však pro Dioxxipa nedopadl dobře, protože zklamaní Makedonci (zaražený byl koneckonců i Alexander) se spikli a pod polštář mu položili zlatý pohár a obvinili jej z krádeže. Dioxxipus napsal Alexandrovi dopis, ve kterém popsal spiknutí a poté spáchal sebevraždu nalehnutím na meč. Alexander litoval zbytečné Dioxxipovi smrti a byl rozezlen na své Makedonce.
Další pankratisté
Zajímavý příběh je o pankratistovi jménem Arrchichion, kterého protivník dlouze škrtil, přesto se mu podařilo zlomit protivníkovi palec (nebo kotník), ten povolil sevření a sám málem omdlel bolestí. Rozhodčí zvedl Arrchichionovi ruku, ale ten již byl mrtvý v důsledku dlouhého nedostatku kyslíku. Jeho tělo však dostalo olivový věnec vítěze a vrátilo se do jeho rodného kraje.
Nejvíce bylo ceněné vítězství ve třech silových disciplínách boxu, panratismu a zápasu a to se povedlo atletu Kleitomachovi na Isthmijských hrách v jeden den. Podobně zvítězil ve třech disciplínách Theagenes z Thasosu.
Pankratisté v římské době
Během 1. až 3. stol. n. l. se atletické festivaly v řeckém stylu staly důležitou součástí podívané v Římě, zatímco trénink v řeckém stylu se stal oblíbenou volnočasovou aktivitou ve veřejných lázních. Atletika vzkvétala ve východní části impéria a poskytovala jednotlivcům i komunitám prostředky k propojení minulosti a současnosti a k udržení a prosazení specificky helénské identity.
V poslední době je obecně přijímaný názor, že řecká atletika se v helénistickém období propadla do relativního zapomnění a skomírala. První tři století našeho letopočtu nebyla v římské říši obdobím úpadku ale obdobím velké vitality pro řeckou atletiku obecně a Olympii zvláště a to se týkalo i římských elit.
U Římanů byl veden vedle pankrationu, který se latinsky nazýval pancratium jako sport i box, pugilatus nebo řecky pygmachia. Boxeři i pankratisté v tomto období nosili kožené pásky omotané kolem jejich prstů, jako jejich řecké protějšky. Omotávky zpevnily ruce a umožnily jim používat předloktí jako součást obranného držení těla. Kožené omotávky pomáhaly bojovníkům při tlumení zvláště tvrdých úderů, nicméně jejich „rukavice“ neposkytovaly stejnou možnost ochrany jako moderní boxerské rukavice. Stejně jako Řekové neměli římské boje žádná kola, žádné váhové kategorie ani přestávky, ledaže by oba bojovníci souhlasili s tím, že si přestávku vezmou a ve velmi krátkém čase se znovu vrátí k boji.
Zápasy pankration, stejně jako ostatní hry a slavnosti pohanského charakteru , zakázal v roce 393 n. l. ediktem císař Theodosius I.
V dnešní době se podobá pankrationu spíše MMA než tradiční box. Standardní bylo kopáni a boj míval dvě fáze – vestoje „Ano Pankration“ a na zemi „Kato Pankration“, různé techniky např. krocheirismos– krátké údery, klimakismos –útok na záda soupeře a následné škrcení zezadu. Údery nohama, zvlášť do oblasti břicha, byly charakteristickou technikou a v důležitosti úderů a technik byly ve stejné rovině jako rány rukama.
Mozaika v ostijské cauponě
Na mozaice z hospody „Caupona di Alexander e Helix“ v přístavní, městě Ostia u Říma jsou s největší pravděpodobností vyobrazeny skutečné, historické postavy: Gaius Perelius Aurelius Alexander, zápasník původem z Lýdie, který se později stal vedoucím spolku atletů v Římě. Město Alexandria jej poslalo, aby požádal císaře Heliogabala (218-222 n. l.) o povolení k založení nové soutěže. Aurelius Helix, atlet, který vyhrál kapitolské hry za vlády císaře Heliogabala a byl nejlepším pankratistou své doby. Zmiňuje se o něm i Flavius Philostratus, řecký spisovatel (170-245 n. l.) Oba zápasníci nemají řemínky (caestus). V Ostii to není jediná mozaika znázorňující atlety, Neptunovy lázně, lázně u Mořské brány a také Mořské lázně se můžou pochlubit mnoha černobílými mozaikami se scénami atletů.
Zdroje:
- Diodorus Siculus: Bibliothéké historiké (Historická knihovna) na Lacus Curtius
- Quintus Curtius Rufius: Život Alexandra Velkého na www.attalus.org.
- Ancient history encyclopedia
- Jennings: Munera: The blood sports of ancient Rome, 2010
- J. T. Bakker: Ostia Antica, Topographical Dictionary na www.ostia-antica.org
- Mark Golden: Sport in the Ancient World from A to Z
- P. Hlinovský, V. Drbal: Ostia, průvodce archeologickou lokalitou, 2018
