Androklés a lev
V dějinách se traduje mnoho příběhů o vztahu člověka a zvířete, jsou součástí kulturního prostředí a existují tak dlouho, že většinou lidé ani nevědí, z jaké doby pocházejí a kdy se poprvé objevily. Jedním z nich je folklórní příběh, uváděný zprostředkovaně Aulem Gelliem (Atické noci 5.14), který jej znal od Apióna a píše, že se jednalo o učeného muže, který se podle něj vyznal v mnohých vědách a znal mnohé části řeckých dějin a rozšířené byly jeho knihy egyptských příběhů. V páté Egyptské knize popisuje příběh, o kterém tvrdil, že jej neznal z doslechu nebo knihy, ale že jej na vlastní oči viděl v Římě.[1]
Odsouzenec Androklés, uprchlý otrok, nebyl obrovským lvem v cirku (cirkus Maximus) na rozdíl od jiných odsouzených napaden a usmrcen. Tento lev po vpuštění do arény přišel pomalu až k Androklovi a začal vrtět ocasem, přitulil se k němu a olizoval mu nohy a ruce, i když odsouzenec pomalu umíral strachy; Androklés pomalu otevřel oči a poté se oba přivítali jako staří dobří přátelé.
Po takové pozoruhodné události nastalo v cirku obrovské pozdvižení. Císař, v popisu Gaius Caesar (zřejmě tedy Galigula), si předvolal Androkla a zeptal se ho, proč jemu jako jedinému, divoký a nebezpečný lev nic neudělal. Androkles vyprávěl císaři a jeho doprovodu podivuhodný příběh:
„Když byl můj nový pán, člen senátu, jmenován prokonzulem v provincii Afrika, nechtěl jsem již snášet časté bití a ponižování a uprchl jsem. Protože můj pán byl vládcem celého kraje, musel jsem se uchýlit do úkrytů, do samoty mezi poli a mořským pobřežím. Jednoho dne jsem doputoval da jakési odlehlé a temné jeskyně.“ Za chvíli přišel do jeskyně tento lev s bezvládnou a krvácející tlapou a vydával zvuky, které vzbuzovaly soucit nad jeho bolestí a trápením. Zpočátku se Androklés pořádně vyděsil. „Když mě lev viděl plachého v rohu jeho jeskyně, pomalu ke mně popošel a zdvihl tlapu, jako by prosil o pomoc. Vytrhl jsem mu obrovský trn, který se mu zadřel do tlapy, vytlačil jsem hnis a opatrně jsem ji utřel. Když se mu ulevilo dal svoji tlapu do mých rukou a odpočinul si.“
„Od toho dne jsme tři roky, já a lev, žili společně v jeskyni a živili se tou samou stravou. Zvěř, kterou lev nosil do jeskyně, jsem vysušil na sluníčku, protože jsem neměl možnost si rozdělat oheň. Ale po čase,“ vyprávěl,“ se mi zhnusil tento život, opustil jsem lva, když odešel na lov i jeskyni. Po třech dnech chůze mě uviděli vojáci, chytli mě a odvedli z Afriky k pánovi do Říma. Ten se hned postaral, aby mě odsoudili na smrt a dali šelmám. Vidím, že tento lev byl chycený poté, co jsem ho opustil a nyní mě děkuje za dobrodiní a vyléčení.“
Apión říká, že se Androklovo vyprávění nechalo vypsat na tabulky a veřejně se vyhlásilo. Na prosbu celé veřejnosti jej osvobodili od trestu a hlasováním lidu mu věnovali toho lva. Potom, říká: „viděli jsme Androkla jak vodí lva, vedeného na řemeni, po celém městě a chodí po hostincích; dávali mu peníze, lva obsypávali květinami a všichni, které potkávali, si říkali: ,To je ten lev, co zachránil člověka a to je ten člověk, co vyléčil lva.´“
Příběh byl znovu použit Claudiem Aelianem v jeho díle Povaha zvířat a dalšími, objevil se i na čestné medaili papeže Alexandra VII. (1655-1667), příhoda se stala námětem pro hru G. B. Shawa, námět je na čestných medailích veterinární kliniky v Edinburghu, veterinární školy v Utrechtu atd. Ve 20. století byla na holandské medaili uznání 1940–1945 také vyobrazena scéna zachránění lva a byla udělována těm, kteří pomáhali Holanďanům v období 2. světové války nebo poté těm, kteří trpěli německou okupací. Téma bylo vybráno, protože národním symbolem byl lev. Téma vděčnosti je umocněno nápisem na okraji: Sibi benefacit qui benefacit amico (Prospívá sobě, kdo prospívá příteli).
Poznámka:
- Apión Pleistoneices (asi 30-20 př. n. l. – asi 45-48 n.l.) z egyptské rodiny, gramatik, syn Poseidonia. Studoval u Apollonia Sofisty. Usadil se v Římě, vyučoval rétoriku až do vlády Claudia. Poměrně sebestředná a ješitná postava. Žádné z jeho děl se nedochovalo. Nejznámější jsou asi Aegyptiaca. Zdroj:
Aulus Gellius: Attické noci (Auli Gelii Noctium Atticarum libri XX), 1987
