Barbaři v římské armádě
by Pavel Hlinovský · Published · Updated
Mělo zařazení barbarských migrantů do regulérních polních armád vliv na pozdější úpadek říše a jejích armád na západních územích? Byli barbaři v římské armádě jasnou příčinou pádu Západní části římské říše?
Samozřejmě, že tehdejší vztah Římanů a barbarů nebyl vůbec harmonický a bez antagonie (protibarbarské nálady ve společnosti), ale mnohdy se situace zveličují a na několika příkladech se dá ukázat, že konec západní části římské říše nebyl jen a zcela vlivem barbarů. Jeden z minulých článků se zabýval rokem 476, považovaným zhusta jako definitivní konec západořímské části, což je další nepřesnost.
Známý římský dějepisec Cassius Dio hovořil o barbarech následovně…. „přizpůsobovali se Římanům a jejich světu. Zakládali trhy a pokojná setkání, oni změnili svůj život a začali být jiní, aniž by si to uvědomili. Stali se vlastníky nemovitostí, platili daně a sloužili v římské armádě.“
Tradičně se hovoří o „barbarizaci“ pozdně římské armády: impérium ve stále větším počtu povolávalo rekruty zpoza hranic říše, kteří zavedli nové zvyky a zajistili viditelnou proměnu polní armády ve 4. století. Příliv barbarských vojáků oslabil římskou armádu a nakonec přispěl k pádu Říma v západním Středomoří. Tento výklad zůstává stále populární, ale z mnoha důvodů je problematický. Myšlenka nebo názor, že barbarizace armády vedla k pádu západní části římské říše je mnohdy přijímána jako jediný hlavní důvod jejího konce. Přitom je překvapivé, jak málo důkazů pro skutečnou barbarizaci armády 5. století existuje.
Kromě Vegetiových poznámek o úpadku římské kázně a Synesiových dopisů, existuje jen málo obecných, natož konkrétních důkazů o tom, že římští vojáci 5. století byli méně schopní než jejich předchůdci z období Principátu. Ještě důležitější je, že existuje velmi málo důkazů pro armádu 5. století obecně. Zatímco armáda 4. století je docela dobře doložena díky zprávám Ammiana Marcellina, absence více či méně spolehlivého historického vyprávění po Ammianovi vytvořilo mezeru ve znalostech o římské armádě mezi koncem 4. a začátkem 6. století. Mezi tím co máme, je Notitia Dignitatum nejdůležitějším samostatným zdrojem, po němž následují zákony z Codex Theodosianus, týkající se vojenských záležitostí. Historie od Zosima je také užitečná, i když je důležité poznamenat zaujatost v jeho psaní. Kromě toho se musíme spoléhat na zdroje z doby před nebo po 5. století: Ammianův popis je vždy užitečný, stejně jako anekdoty od několika spisovatelů ze 6. století.
Nemělo by se zapomínat na fakt, že Germáni byli usedlí zemědělci, ne nomádi! vykořenily je mimořádné okolnosti. Po celou dobu císařství se účastnili příležitostných invazí a dělali tak v pozdní antice o něco častěji než dříve. Každý incident invaze nebo migrace měl své konkrétní příčiny; lidé se stěhují kvůli konkrétním rozhodnutím a často necestují příliš daleko. Většina prominentních kmenů jako Gótové a Frankové, byli blízkými sousedy říše; z daleka nebyli téměř žádní příchozí.
Dále na barbarském problému nebylo nic nového ani neočekávaného. Vztahy s cizinci, mírové nebo nepřátelské, měly v císařské agendě stálé místo, ale pouze jako jedna položka mezi ostatními. Vláda si musela vybrat mezi konkurenčními prioritami při určování opatření, která mají být v daném případě přijata. Rok co rok se muselo rozhodnout, jak velkou obranu si daňoví poplatníci mohou dovolit, nebo zda má vyhnaní barbarské invaze přednost před eliminací vyzyvatele na trůn. Schopnost barbarů prosadit se mnohem méně závisela na jejich síle a přáních, než na reakci, kterou jim římská vláda mohla v krátkém i dlouhém období pomoci. (Goffart)
Invaze barbarů
Barbarské kmeny a národy se pokoušely dlouhou dobu o proniknutí na římské území, ale ve skutečnosti se dá hovořit pouze o dvou, které byly úspěšné, v roce 376 Gótové a v roce 406 překročily Rýn kmenové svazy Vandalů, Alanů Burgunďanů a Svébů. Většinu bitev a vojenských střetnutí vyhráli Římané (bitvy u Strasbourgu, Pollentie r. 402 Verony 403, Faesulae 406, Vicus Helena 440 a bitvu na Katalaunských pláních v roce 451.) Jediné velké střetnutí té doby byla porážka spojených římských sil u Cape Bon v roce 468. A pokud někde měli barbaři takovou převahu, že vyústila v dobývání a obsazení měst (Řím 410 a 455), míra destrukce městských aglomerací byla srovnatelná s obdobím občanských válek v letech 69 a 238. Jediní Hunové byly v rabování zcela nekompromisní (například pád Aquileie, ale i zde je líčení horší, než byla skutečnost). Většina jednotlivých bitev je popsány na: [1] www.antickepamatky.cz
Otázka náboru rekrutů pro armádu
Císaři Diokletianus (284-305) a Konstantin I. (306-337) jsou často považováni za architekty reforem, které položily základy pozdní římské říše. Během konce 3. stol. n. l. a začátkem 4. stol. prošla říše řadou velkých krizových momentů na politické, sociální a ekonomické úrovni. Reformy zavedené těmito císaři vedly k trvalé restrukturalizaci a měly také přímé dopady na císařské armády. Nové polní armády byly menší a často čítaly méně než 1 000 vojáků. Nebyli již umístěni výhradně na periferii, ale často doprovázeli císaře na cestách po říši nebo byli ubytováni v provinčních městech. Navíc od 3. století již občanství nebylo výhradní podmínkou, což znamenalo, že se k elitním jednotkám mohli připojit i barbarští migranti. Pozdně římská armáda již nerozlišovala mezi občanem a pomocnou silou, ale na pohyblivou část, comitatenses a pohraniční část, limitanei.
Noví rekruti pro armádu byla první cesta, která vedla k integraci barbarů do římské armády. Za republiky sloužili římští občané v legiích a provinciálové v pomocných sborech, kde získávali občanství po dvaceti letech služby. Po roce 212 se všichni občané žijící na území římské říše stali Římany a mohli vstoupit do pravidelných legií, nicméně armáda nadále potřebovala pomocné síly. To zaznamenal i Cassius Dio. I Zosimos popisuje usazení Burgunďanů a Vandalů v Británii za císaře Proba. Také na několika případech u Ammiana Marcellina lze vysledovat pomoc barbarů na území říše. Římská armáda měla dlouhou tradici rekrutování ne Římanů jako pomocníků pro specifické účely. Za republiky se již využívali prakovníci z Baleárských ostrovů nebo numidští kavaleristé, i když tyto oblasti v té době ještě nebyly součástí římského státu. V době krále Juby a Jugurthy to byl běžný jev. [2] Zpočátku získávala potřebné brance prostřednictvím klientských království a mohla doplňovat jednotlivé zbraně (africká lehká jízda). V neposlední řadě je dobré zmínit i cenu vojáků v pomocných jednotkách, která byla nižší než u legií.
Občanské války
Jako vždy císaři potřebovali vojáky a to hodně a bylo stále obtížnější je najít a zaplatit (CTh 11.81.1.). Od počátku pozdní antiky nebyl nikdy dostatek původních římských vojáků, kteří by zaplnili řady armády. Římští rekruti a velcí majitelé půdy, kteří by je poskytli, vyvinuli všechny druhy úskoků, jak se vyhnout vojenské službě, od amputace částí těla až po náhradní zaplacení (taxa pro zaplacení rekrutů). Dalším faktorem pozdní antiky se stalo běžným jevem bylo připoutání k profesi. Stále platila annona a její dodávky byly ve vysokém státním zájmu, takže ti, kteří se jí plnili, byly zbaveni povinnosti odvodu (annona zásobování obilím, někdy i přímo chlebem nebo olejem). Ztráta některých území neumožnila bezproblémové doplňování armády z vlastního území protože situaci samozřejmě zhoršilo mnoho katastrofálních bitev, kde tekla krev proudem, Mursa v r. 351, Hadrianopolis 378 a Frigidus 394. [3]
Občanské války se, podle mého názoru, podepsaly na úbytku vojáků v daleko větším měřítku, než by se zdálo. 4. a 5. století je protkáno neuvěřitelně hustou sítí uzurpací, bitev a válek. Od roku 312 do konce 4. stol. se uskutečnilo okolo velkých 50 bitev mezi císaři, uzurpátory nebo jen pretendenty trůnu! To se týká větších střetnutí a předpokládám, že v době občanských válek, proběhlo rovněž velké množství menších střetnutí, které se ani nestaly předmětem záznamu. Doplnění jednotek se tak odehrávalo především prostřednictvím barbarských oddílů a pokud bylo v těchto bitvách větší množství obětí právě z těchto oddílů, tak to bylo bráno zároveň i jako sekundární vítězství (Orosius 7.35.19). Jinak ovšem tábory vypadaly zřejmě tak, jak popisuje Zosimos (4.31). Promísení Římanů a barbarů bylo intenzivní a probíhalo v docela velkém měřítku
Římané a barbaři ve vojsku
Barbarští i římští vojáci žili vedle sebe a stejně jako Římanům jim bylo umožněno vrátit se domů na dovolenou. A stejně jako římští vojáci měli dovoleno mít náhradu, která by sloužila na jejich místě, pokud nějakou našli. Bylo by tedy stále obtížnější odlišit římské jednotky od barbarských jednotek, zejména s ohledem na to, že římská armáda přijala to, co bylo považováno za barbarské zvyky. V druhé polovině 4. stol. se pomocné jednotky rekrutovaly z barbarských válečníků v ještě větším měřítku s vlastními veliteli. Tito náčelníci byli známi jako reguli, subregali nebo duces pravidelně poskytovali skupiny barbarských válečníků pro službu v římské armádě. Podle Ammiana Marcelina vyžadoval Constantius II. na Julianovi válečníky, jako byli Herulové, Batavové a sám si vyžádal Skyty (což jsou Gótové), buď za peníze nebo jako laskavost.
Vliv barbarů se projevoval i částečným přebíráním jejich zvyků do císařské armády, kdy Před konfrontací s nepřátelskou armádou na bitevním poli zazpívaly římské jednotky barritus, divoký bojový pokřik a během nástupu císaře Juliana jej vojáci zvedali na štíty. Z vojenské taktiky se uplatnila formace klínu, equites singulares Augusti, vytváření těžké jízdy, clibanarii nebo cataphractarii přímo císaři již od doby Hadriana, jako odpověď na úspěšné východní jízdní formace. [4]
Také pojmenování jednotek mohlo na první pohled ukazovat na posílený barbarský element v římské armádě pozdní císařské doby. Notitia Dignitatum, soupis všech vládních úřadů sestavený kolem roku 400, zaznamenává celou řadu armádních jednotek s etnickými jmény, jako jsou Vandalové, Sarmati nebo Heruli seniores, Celtae a jiní. Takové útvary vznikly koncem 3. století a nepochybně se skládaly hlavně z příslušníků těchto kmenů. Jakmile byly tyto útvary umístěny v určité římské provincii, ponechaly si svá etnická jména, ale postupem času začaly rekrutovat více a více místně.
Obdobná situace vzniká při jmenování důstojníků. Ve 4. a 5. století se v nejvyšších vojenských patrech objevuje stále více neřímsky znějících jmen. Historici to viděli spíše jako rostoucí dominanci barbarských prvků a tvrdili, že během pádu Římské říše na Západě byla tato část říše řízena barbarskou vojenskou diktaturou. Etnický určení původu v pozdně římské armádě na základě jmen však není bez rizika. Koneckonců, několik barbarských generálů přijalo římská jména, jako například Sarmat Victor. [5] Ve stejné době si jiní generálové ponechali barbarské jméno, ale mohli vyrůstat v říši a nikdy si neuchovali vazby na barbarský svět, jako například polo Vandal Flavius Stilicho. Bez ohledu na svůj původ se budou považovat především za Římany. Statistická analýza však opět ukazuje, že tito „barbarští“ Římané nebyli všudypřítomní. Ale když už se považovali za Římany, dávali to náležitě najevo, Epitaf ze 4. stol. n. l. (CIL 3576) hovoří následovně: Francus ego cives, Romanus miles in armis, Egregia virtute tuli bello mea dextera semper. „Jsem franský občan, Říman ve zbrani s velkou udatností jsem v bitvě použil svou pravici“.
Velení vojska
Nejlépe zdokumentovanou vojenskou třídou jsou magistri militum, vrchní velitelé pozdně římské armády. Známe jména dvou třetin mužů, kteří tento úřad zastávali během druhé poloviny 4. století a zhruba poloviny před 5. stoletím. Pro období od 350 do 450 n. l. známe 88 velitelů magistri militum, kteří byli Římané, a pouze 33 barbarského původu. [6] Na jednu stranu se to zdá být hodně, na druhou stranu se jednalo i o osobnosti více „zdomácnělé“ v římské říši. Méně než třetina nejvýznamnějších generálů byla tedy neřímského původu. Důležitější však bylo, že se jejich počty s postupem 5. století nezvýšily a mezi nižšími důstojníky byly pravděpodobně ještě nižší počty. Navíc vše nasvědčuje tomu, že i kdyby větší podíl rekrutů pocházel ze zemí mimo říši, nemusel by to být problém pro efektivitu polních armád.
Otázka věrnosti římskému impériu
Pokud by přijímání barbarů ve větším počtu než dříve způsobilo strukturální problémy, pak se musíme divit, proč to impérium dělalo tak dlouho a v takovém měřítku. Prvním zajímavým zjištěním je, že neznáme prakticky žádný případ barbarských důstojníků, kteří by se dopustili zrady proti říši během konfrontací s jinými barbary. (pouze za císaře Gratiana přešel jeden Germán k Alamanům a spíše nedopatřením jim sdělil slabost římské hranice). To je fakt, který jsem si uvědomil až s odstupem času a po studiu mnoha pramenů. Opak byl spíše pravidlem než výjimkou. V roce 390 vedl západořímský vrchní velitel Arbogastes, Frank, trestnou výpravu přes Rýn proti franským kmenům. Gótský vojevůdce Gainas se roku 400 pokusil uchvátit moc v Konstantinopoli, ale jeho flotila byla v Bosporu rozdrcena Fravittou, dalším gótským generálem v římských službách. [7] O necelý rok později porazil zmíněný Stilicho skupinu Vandalů severně od Alp.
Praxe verbování barbarských vojáků do armády škodila kázni? Existuje jen málo důkazů na podporu tohoto názoru. Nicméně pro argumentaci předpokládejme, že barbarští vojáci měli špatný vliv. Existovaly jednotky nesoucí germánská jména (a proto původně vyrostlé z germánských kmenů), které se vyskytují v celé Notitii, ale křížové vysílání na různé konce říše jejich řady rozmělnilo, a dokonce ani tady nic nenasvědčuje tomu, že by se někdy vyvíjely snahy o udržení jejich kmenového charakteru. Jakákoli barbarská nekázeň by tedy byla spláchnuta službou pod římskými vyššími důstojníky, poslušností latinských rozkazů, cvičením a vysíláním do (někdy) vzdálených provincií. Prvním důležitým vysvětlením je, že rozlišení mezi „barbary“ a „Římany“ v pozdní antice bylo primárně založeno na ideologické propagandě bohaté aristokracie.
Začlenění barbarů do římského vojska
Poražené barbarské kmeny byly nuceny poskytnout válečníky pro imperiální jednotky. To mělo řadu praktických výhod: vojenský potenciál kmene byl oslaben a armáda automaticky získávala zkušené rekruty, kteří mohli být okamžitě nasazeni na jiných frontách. Připojit se k římské armádě v jistém smyslu znamenalo připojit se k oddělenému světu. Noví rekruti byli vystaveni přísné disciplíně a vytvořili si intenzivní pouto se svou jednotkou a ostatními vojáky. Latina se stala běžným jazykem, ve kterém byly vydávány příkazy. Mnozí už nikdy neuviděli svůj domov a jako Vadomarius (viz níže) sloužili v provinciích nebo frontách tisíce kilometrů od svého rodného regionu. Za takových okolností bylo téměř nemožné zachovat staré etnické vazby. V polovině 4. století se římský vrchní velitel franského původu rozhodl vzbouřit se proti vládnoucímu císaři poté, co se stal obětí spiknutí palácové kliky. [8] Zdálo se to mnohem realističtější než návrat k Frankům, kteří ho dříve zabijí nebo předají císaři, než že by ho uvítali s otevřenou náručí.
Existovaly i dostatečné pozitivní důvody pro to, aby ne Římané aspirovali a udrželi si kariéru v císařských jednotkách. Znamenalo stabilní živobytí v období, kdy naprostá většina společnosti žila na hranici chudoby. Kromě toho byly dávky, oblečení a plat v pravidelných intervalech doplňovány císařskými dary (donativa). Neměla by se podceňovat ani společenská prestiž kariéry v pozdně římské armádě. Talentovaní rekruti, bez ohledu na jejich původ, mohli dojít daleko.
Otázka náboženského přesvědčení
Ani otázka náboženského přesvědčení nehrála nijak významnou roli. Velká většina barbarských kmenů byla ariánů, dalo by se tedy říct, že byli heretiky z pohledu křesťanů nikájského vyznání. To ano, ale jejich příslušníci se zúčastnili bitev na obou stranách při různých příležitostech a v první řadě velitelé zjišťovali, zda jsou dobře vybaveni a zda jich je dostatečný počet, náboženství nehrálo zásadní roli. V období po Konstantinovi I. existovali tři hlavní náboženské skupiny: pohané, stále ve velkém počtu, křesťané nikájského vyznání a jak jsem předeslal, tak i různé heretické odnože, z nichž nejpočetněji byli zastoupeni ariáni (i císaři byli ariány). Zřejmě nejjasnější doklad o zastoupení všech těchto náboženských skupin v obou soupeřících armádách, dokládá bitva na řece Frigidus.[9]
Flavius Dagalaifus, magister equitum
Názorný příklad úspěšné kariéry vysoké vojenské i politické postavení v armádě je služba Germána Dagalaifa, který byl vyznáním pohan a císařem Julianem byl jmenován comes domesticorum, velitelem domácí stráže a účastnil se jeho perského tažení. Po smrti císaře se zúčastnil volby nového císaře Joviana jako člen užšího velení armády. Jím byl jmenován velitelem jízdy, magister equitum.
Při další volbě císaře byl rovněž přítomen a oproti Valentinianovi nedoporučoval jeho bratra Valenta za spolucísaře, ale to nemělo vliv na jeho pokračování v hodnosti magister equitum. To ukazuje na vysokou odbornost a vážnost u všech výše jmenovaných císařů a v roce 366 se stal dokonce konzulem spolu s budoucím císařem Gratianem.[10]
Flavius Fravitta
V části, kde se hovoří o Gainovi, jsem se zmínil o Fravittovi, který jej porazil. Gótský náčelník Thervingů byl na konci 4. stol. jako jiní Gótové spojencem císaře Theodosia I. a ti byli názorově rozděleni na dva tábory. Jedna část požadovala větší samostatnost na východořímském císaři a pod vedením Eriulfa chtěla si zachovat víc svoji identitu. Druhá skupina, vedená Fravittou se naopak přikláněla k většímu dodržování smluv a v podstatě si přála být asimilována. V roce 391 Fravitta u večeře zabil Eriulfa, jenž ovládal přeci jenom větší část Gótů. Nicméně Fravitta udělal skvělou kariéru. Rychle postupoval po žebříčku vojenských hodností a vymohl si, že bude uctívat pohanské bohy a stejně jej císař zvolil konzulem v roce 401! Byl sice popraven, ale jen díky zákulisním bojům na východořímském dvoře.
Flavius Aëtius
Významný voják a politik pozdní antiky, kterého není třeba nijak zvlášť popisovat, to zaznamenal J. B. Burry: Flavius Aëtius byl během svého života jedinou oporou a pobytem Západního impéria, bylo jednomyslným verdiktem jeho současníků. Aëtius je paradoxně zajímavý právě při pohledu na využívání barbarů ve vojenských akcích. Když pominu bitvu na Katalaunských polích v roce 451, kde aliance Římanů, Vizigótů , Burgundů a dalších, porazila Attilu a jeho hunskou koalici, tak rozhodně nejzajímavější je jeho účast na uzurpaci Joanna v roce 425, důvodem byla vysoká vojenská hodnost jeho otce Gaudentia a i samého Aëtia, jenž byl u Joanna jako cura palatii. V době, kdy se Východ rozhodl o intervenci, byl poslán k Hunům, aby přivedl posily, údajně dorazil tři dny po smrti Joanna v čele 60 000 Hunů. Takže nic neobvyklého v tehdejší době a nikdo jej neosočil za přivedení barbarů, a to Hunové rozhodně byli.
Příběh krále Vadomaria (Vadomara)
V roce 361 n. l. Vadomarius, král skupiny Alamanů, navštívil římského důstojníka na druhé straně Rýna. Důstojník ho pozval na večeři, což byl v době míru běžný zvyk. Vadomarius si nebyl vědom žádného nebezpečí, ale po svém příjezdu byl náhle zatčen. Vadomarius byl podezřelý, že dostal instrukce od římského císaře Constantia II., aby zaútočil na bratrance Juliana (pozdější císař Julianus) v Galii, který organizoval povstání proti vládnoucímu císaři. Julianus korespondenci Constantia zachytil a rozhodl se neriskovat: alamanský král byl zajat jako rukojmí a poslán do Španělska. O necelý rok později (!) se však Vadomarius objevuje v římské armádě jako velitel jednotek v dnešním Libanonu (dux Phoenices). Z této pozice získal ještě vyšší velitelství, pomáhal při potlačení uzurpátora v roce 365 [11] a pomohl odrazit perský útok na Arménii v roce 371. Vadomariova pozdější kariéra se z moderního hlediska zdá překvapivá. Jak mohl náčelník klanu barbarského kmene – s historií nepřátelství vůči Římské říši a se škraloupem v podobě spolupráce s Constantiem – udělal tak raketovou kariéru v římské armádě? Vznikl tím střet zájmů? Mělo zařazení barbarských migrantů do regulérních polních armád vliv na pozdější úpadek říše a jejích armád na západních územích? V celém článku je vlastně odpověď, že nemělo téměř žádný vliv nebo jenom marginální.
Poznámky:
1 – https://antickepamatky.cz/bitvy/bitva-u-mysu-cap-bon-v-r-468/
https://antickepamatky.cz/bitvy/bitva-u-faesulae-v-roce-406-n-l/
https://antickepamatky.cz/umeni-a-epigrafie/bitvy-u-pollentie-a-verony/
https://antickepamatky.cz/bitvy/bitva-na-rece-frigidus-v-roce-394-n-l/
2 – https://antickepamatky.cz/osobnosti/mauzoleum-v-africke-tipase/
3 – viz 1
4 – Hadrianovi se připisuje první zřízení těžké jízdy, cataphractarii. Pravděpodobně díky jeho zkušenostem s bojů se Sarmaty a Jazygy v letech 107 n. l a 108 n. l.
5 – Victor, vyznáním křesťan, sloužil jako vojenský důstojník císařům Constantiovi II., Julianovi (comes rei militaris), Jovianovi a Valentovi. Byl mezi důstojníky, kteří volili nového císaře po smrti císaře Juliana. (https://antickepamatky.cz/osobnosti/jovianus-zimni-kral-rimskeho-imperia-27-cervna-363-17-unora-364/) Za císaře Joviana byl povýšen do hodnosti magister equitum v roce 363 a post držel až do roku 379, dále působil na východním dvoře, kde byl jmenován i konzulem v roce 369. V bitvě u Adrianopole odrazoval císaře Valenta od pokračování v bitvě a přemlouval jej, aby počkal na posily od Gratiana.
6 – https://antickepamatky.cz/pojmy/barbarizace-rimske-armady/
7 – https://antickepamatky.cz/osobnosti/gotsky-vudce-gainas/
8 – Jednotky
8 – Silvanus se narodil v Galii jako syn Bonita, laetského franského generála, který podporoval Konstantina I. v občanské válce proti Liciniovi. Jako mnoho jiných Franků jeho doby a stejně jako jeho otec před ním byl loajálním a důkladně romanizovaným „barbarem“ ve vojenských službách Impéria. V roce 351 zastával hodnost tribuna a byl jedním z vyšších důstojníků, kteří přeběhli k císaři Constantius II v bitvě u Mursa Major poté, co zpočátku podporoval uzurpátora Magnentia. Schopný voják Silvanus byl nakonec povýšen do hodnosti magister peditum per Gallias [2][3], což byl klíčový post, poté ho v letech 352–353 Constantius osobně pověřil obtížným úkolem řídit nájezdy a rabování příslušníků alamanského kmene v Galii za Rýnem a obnovení rychle erodující římské autority v provincii. To Silvanus splnil částečně tím, že podplatil alamanské náčelníky daněmi, které vybral, částečně porazil Alamany v bitvě a částečně potlačil místní povstání bagaudů, která se znovu rozhořela ve střední a severní Galii.. Klika u císařského dvora jej postavila do role uzurpátora díky zfalšované korespondenci. Silvanus se díky okolnostem prohlásil císařem v roce 355 (11. srpna). Amm. Marcell. XV 5, 11. 16. 33
9 – https://antickepamatky.cz/bitvy/bitva-na-rece-frigidus-v-roce-394-n-l/
10 – Ammianus Marcellinus, podrobněji na
https://antickepamatky.cz/osobnosti/jovianus-zimni-kral-rimskeho-imperia-27-cervna-363-17-unora-364/
11 – https://antickepamatky.cz/osobnosti/procopius-neobvykla-uzurpace/
Prameny:
- Jordanes: Gótské / Římské dějiny, 2012
- Cassius Dio:
- Zosimos: : Stesky posledního Římana, 1983
- Orosius: Dějiny proti pohanům, ed. B. Mouchová, 2018
- Ammianus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku antiky, 2002
- CTh: Codex Theodosianus, The ecclesiastical edicts of the Theodosian code Pharr
- Notitia Dignitatum
Zdroje:
- Garnsey: The Cambridge Ancient History, Vol. XIII, The Late Empire, A. D. 337-425, ed. Averil Cameron, 2008
- Cameron: The last Pagans of Roma, Battle of Frigidus, 2009
- Heather : Gótové, 1991
- Mathisen: The End of the Western Roman Empire in the Fifth Century CE Barbarian Auxiliaries Independent Military Contractors and Civil Wars, 2019 in N. Lenski, J. W. Drijvers, eds., The Fifth Century: Age of Transformation (Edipuglia), 2019
- Burns, Thomas S.: Barbarians within the Gates of Roma: A Study of Roman Military Policy and…
- Jeroen W.P. Wijnendaele: Barbaren in dienst va Rome (Eos Memo 5), 2013
- Ostatní prameny a zdroje jsou většinou uvedeny u jednotlivých hesel na webových stránkách: antickepamatky.cz
- Southern
- R. Salzman: Amrose and the Usurpation of Arbogastes and Eugenius: Refůlection on Pagan-Christian Conflict Narratives, Journal of Early Christian Studies, Vol. 18, Nr. 2, 2010
- D. Dunn: Flavius Constantinus, Galla Placidia, and the Aquitanian Settlement of the Goths, 2015
- Wood: ‘Barbarians, Historians and the Construction of National Identities’, Journal of Late Antiquity 1, 61-81., 2008
- Wijnendaele: Apocalypse, Transformation or Much Ado about Nothing? Western Scholarship and the „Fall“ of Rome (1776-2008)
- Goffart: Rome, Constantinople, and the Barbarians, The American Historical Review Vol. 86, No. 2 in JSTOR, 1981